Co dělat, když pětileté dítě neustále utíká?
Zdravím holky,
Máme 3 kluky, ve věku 7 let, 5 let a 7 měsíců. A ten prostřední nám poprvé utekl v červnu po jednom konfliku, kdy ve vzeku hodil šipku po tom nejstarším. Naštěstí se netrefil, ale mohlo to dopadnou špatně. Vynadala jsem mu, pak se rozbrečelo mimčo. A on mezi tím vzal dráhu. Naštěstí jsem ho brzy našla, všechno jsme si vyříkali. A včera utekl zase, tentokrát na chalupě. Jsme v blízkosti velkého rybníku i lesa. Tentokrát jsme ho nedokázali najít a šlo to přes PČR. Bylo to fakt hrozné.
On se celkově v tom chování velmi zhoršil, nejvíc ubližije mimču, začal útočit i na kočku, ta ho kousla a škrábla. A on ji teď každou chvíli něco provede. :(
Včera to vygradovalo zase, když mimču schválně bral hračky a rozčiloval ho tím. A po upozornění (klidném) vzteky mrštil takovým dřevěným autíčkem, že to udeřilo i malého. Zatímco jsem chovala mimi, tak manžel už na něj hodně řval, a aby mu fyzicky neublížil, šel to rozdýchat do jiné místnosti. Já taky šla do klidu. V průběhu odpoledne opět utekl. Manžel šel se starším synem na kolo, a já myslela, že vzal oba. Já jsem kojila a uspávala mimčo a on si myslel, že je semnou. Vůbec nechápu, že jsme se takhle strašně nepochopili, ale stalo se.
Je to pro mě teď velmi těžké být na prostředního syna milejší, protože to není ani jeden den, kdyby něco neprovedl. A nejhůř snáším tu agresi. Přitom my děti nebijeme, to radši utečeme do klidu to prodýchat a uklidnit se, než abychom je udeřili. S tím řevem už je to horší. :( Já fakt už nevím, co s tím.
Pravidelně ještě a často ničí věci a hračky staršímu synovi. A neskutečně to zapírá, nikdy nic nepřizná, i když je to úplně evidentní, že to byl on, tak to svádí na jiné, a nebo se vymlouvá, že se to stalo samo nebo neví. Pak mu to je strašně líto, hrozně dramaticky brečí, rychle dýchá, dáví se. Přijde mi, že neví co se sebou.
Byl sám i týden u mých rodičů, a ti si ho zas naopak chválili, a popisovali mi úplně jiné děcko a jiné chování. O to víc mě to ničí, mám 3 děti, a nezvládám je.
Mám sice jen dva syny ale ten starší (5let) se choval velmi podobně jako tu popisuješ( až na to utíkání). S manželem jsme byli už zoufalí a já uvažovala o psychologovi. Čím víc jsme byli naštvaný že zlobí, tím víc zlobil. A pak nás napadlo ho víc chválit a tím nemyslim mu říkat častěji “šikulo” ani nějaké chytré konstruktivní zpětné vazby. Začali jsem ho chválit podobně jako mladšího ( tleskat když se mu něco povede, hned ho obejmeme jako by jsme ho chtěli zvednout a pochovat) a kupodivu to funguje. Chválíme ho často za to co už uměl, ale prostě přestal dělat kvůli tomu že žárlí na mladšího. Např že po sobě uklidil hračky, že se sám oblékl atd. U nas to byl takový pokus a mile nás to prekvapilo. Třeba to zafunguje i jinde… 🙂
@klokanka31 protoze ocividne nekde strada...
Jako věta, vychovávali jme je stejně a jeden takový a druhý makovy! V tomhle vidím poze alibismus a lenost rodičů. Nemuzete 3 děti vychovat stejně. Každé dítě je jiné a potřebuje jiný přístup.
@dc282308 mam zatim jen dve deti, ale mladsi se zda byt povahou hodne podobny tvemu prosterednimu synovi, spousta emoci. Na jedne strane hromada destruktivy, na druhe strasna prisnost k sobe. Uplne to uz vidim, ze az se nam narodi treti, bude to stejne jako u vas. Tak si sem s dovolenim sednu a budu dopredu cerpat zkusenosti.
Jedine, co me napadlo, ze vas kluk tim, ze utika z domova dela vlastne neco hodne podobneho jako vy, kdyz pri nastvani odchazite z pokoje. Ale radu nemam.
@malytlustyhroch Ano to si tu povahu popsala stejně. Možná s těma útěkama to tak být může. Jenže, když to bývá moc vyhrocené, tak víme oba, že nemá smysl jednat pod tlakem toho všeho vzteku a radši se uklidnit než říct něco toxického nebo je uhodit.
@klokanka31 My si taky trávíme čas sami třeba jen s jedním s dítětem. Jdu se starší na zmrzku a chlap jde s menší k babičce, např. Proč by jako měly být děti furt spolu, když to druhé nebaví dělat to, co to první? Vždyť jsou to lidi. Baví je něco jiného a tak … mají jiný vlohy, talenty, touhy. Např. pro dvojčata je i zdravé, aby trávily čas i odděleně, ve škole se i dávají do jiné třídy. Máš to hodně černobíle nastavený teda, ale to jsem si všimla už ve vícero diskuzích. 🙄🤦🏻♀️
@teate No jo ale i děti se musí naučit že v životě není všechno tak jak se jim líbí, že občas musí dělat něco co je zrovna nebaví nebo v něčem ustoupit.
@klokanka31 Ale ne vždy, jak píšeš v komentu, kde toto vůbec nechápeš. 🤭😉
@teate Ale jo, ať si každý vychovává podle svého svědomí 😊
@dc282308 nemam radu, jen posstreh, ale syn vlastně dělá to stejné, jako vy rodiče, když jste naštvaní. Odejdete pryč to vydychat, on taky odešel ale samozřejmě po svém. Ale chápu vaše zazite postupy, také kolikrát radši situaci opustím. Jinak se mi moc líbí vás přístup, hodně štěstí.
@dc282308 mám 5leteho syna a v lecčems je podobný tomu vašemu... třeba hodně teď řešíme to prohravani, nedá se s ním nic hrát a vyhrát nad ním, dělá strašně scény, bere to jako výpověď o sobě samém. Kamarádka, co pracuje s dětmi, mi říkala,že to ukazuje na nízké sebevědomí- že se zřejmě snaží těmi vyhrámi nám ukázat, jak je dobrej... že máme co nejvíc chválit. Tím chci jen říct, že hodně věcí může být i povahou, nejen sourozenci. Jo a někde jsem četla, že příchod sourozence ovlivní dítě tak na rok - jakože ten rok se s tim teprve smiruje, takže bych mu dala ještě čas.
@dc282308 pořád je preci za co chválit 🙈. Nemusí to být jen nějaké extra výkony!
@dc282308 syndrom prostředního dítěte. Zkus něco přečíst a pak jedině pomůže psycholog. Mám šíleně náročnou prostřední holčičku.
@klokanka31 Koukám, že jsi zase tak nějak mimo. Když prostřední kluk nezvládá fyzicky sport (v tomhle případě to kolo) tak, jako ten starší, tak nevidím problém v tom ho do té aktivity nenutit a vzít na kolo jen nejstaršího. Představ si, že děti v jedné rodině nejsou jak přes kopírák, každého baví něco, a každé to dítě je nějak založeno. Takže aktivity pak je potřeba přizpůsobovat tak, aby se každé dítě mohlo cítit v pohodě.
Hele já utíkala už ve školce učitelka mi něco řekla a já se s vycházky prostě vytratila došla domu, máti mě nechala s kočárem před obchodem já čekat nechtěla tou dobou 4 roky šla sem dóm a šokovala se do sklepa v první třídě name máma zapomněla dělala na tyranych ženách měli výjezd než ji došlo že mě měla vyzvedávat a nikomu ani nezavola já za tu hodinu a půl došla pěšky přes čelí Olomouc k dedovy, a moje dcerka běžné brala roha ve 3 na dědičné až se vzbudí sestřička půjdeme na hřiště já teď potřebuju uklidit 20 min a holka nikde pískoviště na dvorku prázdné kočka pryč a holka taky oběd e byli na hřišti 1.minutu chůze od domu 1 přejít cestu takže zame je to normální syn vám dává najevo 2 věci necítí se dobře má pocit že je zanedbavany prostě nanej nejí tolik času a 2. Pocit že jinde mu bude líp a že je velký a už to zvládne sám tohle si vyřešíte
@somalicats Jo, děti se cítí tak strašně v pohodě že zdrhají z domu 🤦♀️
@klokanka31 Opět hloupá, neumí porozumět psanému textu a hlavně tomu, na co reaguju... Přečti si svůj příspěvek, na který jsem reagovala, a pak znova ten můj.
@somalicats Nebyla jsi dlouho na sluníčku? Lidi co mají názor jiný než ty jsou pořád jen hloupí, a ty nejchytřejší 🤦♀️
@klokanka31 SLunko nesvítí, dneska leje. A za to, že máš problém s chápáním psaného textu, já nemůžu.
Ale já co mám ty malé děti, tak mám i velkou trpělivost. Takže pro ty pomalejší: Tys psala, že rodina má dělat vše společně a že nechápeš, proč nevzali kluka na kolo taky. Já reaguju, že rodina nemusí dělat vše stejné, když mají každý jiné zájmy a v případě sportu jinou výdrž. Ty na to reaguješ, že spokojené dítě odejde z domova s tím za hlavu se držícím smajlem. Souhlas?
A teď vysvětlení: já reagovala pouze na to, že zájmy nemusí být totožné, což z mého psaného textu plyne. To, že jim kluk utekl, je věc druhá, sama zakladatelka přiznala, že ho neměli pod kontrolou ani jeden. Už to chápeš?
@somalicats Já chápu všechno, nejsem IQ tykve. Dovedu i pochopit že každý člen rodiny nemá stejnou výdrž, ale nechápu proč se ti starší nemůžou přizpůsobit mladšímu, to ho prostě nebudou brát na kolo protože např.tolik neujede?
k ostatnímu neumím poradit, ale také mě hned ťuklo, že v textu máš několikrát "odcházím", "utíkáme" atp. Chápu, že pro rodiče to je řešení, ale pak to jako řešení problému vnímá i kluk. Zdá se, že útěky nejsou nějaká touha se toulat, ale spíš "mám problém a neumím ho vyřešit" (nebo vztek, jinou emoci) a tak odejdu, uteču. A ono se to třeba nějak samo... nebo nechce bouchnout, nebo už bouchnul a neví kudy kam dál (ty pocit bezmezného a bezmocného vzteku si z dětství teď vybavuji dost dobře).
Možná - před hněvem neodcházejte, ale ukazujte mu, jak tu zlost zpracovat. Jasně, vzteká se víc než je zdrávo, ale evidentně neví co s tím vztekem dělat, jak to přijatelně ventilovat.
Doporučuji film V hlavě - možná je na to ještě malý (synovi se to ve 4letech nelíbilo a nevydržel), ale možná to zvládne. Nebo aspoň ukázku, jak tam ten Vztek střídá Strach a Smutek (třeba) a ovládá celýho človíčka. A spolu vymýšlejte, jak na něj, jak ho zkrotit, ztlumit, ale ne zadupat.
ještě mě napadá - vracíte se k těm problémovým situacím? v momentě, kdy už je klid? u nás to funguje docela dobře, ne v tom (oboustranném) afektu, ale pak si o tom večer promluvit, dát prostor, ať cokoliv řekne - proč tu šipku hodil, co se mu honilo v hlavě, co cítil... ale ne tlačit otázkama, nenaléhat, spíš nechat ho to zreflektovat. Jo, 10x z něj nevypadne prakticky nic (u nás klasicky "prostě jsem chtěl"), ale párkrát taky něco jo, a vidí, že jste tu pro něj, zajímáte se o jeho problémy a o NĚJ.
@dc282308 hodil dřevěnou hračkou a ta bouchla miminko... Když mi bylo asi sedm - hodila jsem po dědovi kamínek, stál daleko, kamínek byl malý - 2cm. Chtěla jsem se do něj trefit, ale dopadlo to tak, že ho trefil přímo do čela, tekla mu trochu krev. Nikdy na to nezapomenu. Tím chci říct, že tvůj syn hodil ve vzteku hračkou ale možná ho samotného překvapilo, že bouchla miminko. Možná ho i chtěl bouchnout ale ne tolik, úplně se mu to vymklo z ruky. Neomlouvám ho. Jen říkám, že to jak to nakonec dopadlo, nemusel být úplně jeho záměr.
@klokanka31 Pokud ho to kolo nebaví, tak proč by ho do toho měli nutit? Ano, pokud by mladšího jízda na kole taky bavila, tak jasně, otec a starší se mu přizpůsobí, pojedou pomaleji, a ti dva si čas od času můžou vyjet sami rychleji a delší trasu. Ale pokud to mrňouse nebaví, ujede kilák a dost? Jo, můžou taky udělat to, že ho tatík vezme do vozíku za kolo a se starším se pak nemusí omezovat (to nevím, zda autorku už napadlo) co se rychlosti a trasy týče. ALe to taky není řešení na každou vyjížďku. Jako já taky nejsem nějak extra sportovní typ, a představa, že bych musela na kolo pokaždé, když si zbytek rodiny vzpomene, mi nahání husinu. To ať si radši jedou sami.
Nečetla jsem všechny příspěvky, takže je možné, že budu opakovat něco, co tu psali jiní. Jednak si myslím, že pětileťák je sice relativně velké dítě, pořád ale není velký a kupu věcí v sobě neumí zpracovat, i když si třeba myslíme, že umí. Mám podobně starou dcerku, která má velké výbuchy hněvu, neumí si poradit s tím, co se v ní odehrává, reaguje často z našeho pohledu neadekvátně, kvůli všemu se zlobí a je vztahovačná. Snažili jsme se s tím pracovat různými způsoby a jediné, co opravdu zabírá, je v tu chvíli ji obejmout, navázat fyzický kontakt a ujistit ji, že ji máme rádi, i když se něco nedaří, vzteká se, pláče apod. (do té doby jsme tohle chování odsuzovali jako nepřijatelné)
Druhá věc je ta soupeřivost, chtělo by to - jak tu padlo - víc chválit, vyzdvihovat věci, co mu jdou, třeba i najít něco, co jde jenom jemu a v čem je dobrý. Připadá mi z toho, co jsem tu očima prolétla, že i soupeří o pozornost rodičů, možná tatínka (u nás doma jsem to já). Pokud byl u prarodičů sám a vše v pohodě, zkusila bych v rámci možností vyšetřit takovéhle chvilky i u Vás, kdy s ním tatínek / maminka budou sami, vymyslí program jen pro ně dva a budou ho "hýčkat" (ve smyslu full time pozornosti, ne nutně rozmazlování za každou cenu).
Nu a poslední, něco, co považuji za hodně důležité. U nás se takhle, jak popisuješ, choval prvorozený po tom, co se mu narodila sestra. Nezvládl, že už nemá naši plnou pozornost, a i když jsme kolem něj pořád tancovali, byl neskutečně frustrovaný, pořád porovnával, kolik času jsme věnovali jí, co jsme dělali s ní, kdy u mne spala v posteli a kolikrát on apod. Choval se tehdy naprosto hrozně, doma jsme jen křičeli, nevěděli si rady, nepomáhalo nic. Viděla jsem v něm tehdy vlastně malého hajzlíka, který ubližuje sestře jen proto, že ta existuje. Pak se nám narodilo třetí a mě to najednou seplo v hlavě úplně jinak, najednou jsem viděla, že mám doma hrozně fajn kluka, který byl tři roky naprosto zlatý, že se nerozbil, ale je jen zraněný, začala jsem mu víc naslouchat, vnímat, bavit se s ním o věcech, které ho zajímaly, a ono se to začalo zlepšovat. Nebudu lhát, soupeří spolu stále, kolikrát sestru popichuje a to, co mu u bráchy nevadí, u ní nesnáší, ale jak je starší, už víc funguje na racionální úrovni a už jsme schopni se líp domluvit, což předtím vůbec nebylo. to nejdůležitější je podle mě nezačít vidět v tom "problémovém" dítěti hajzlíka, ale snažit se ho vnímat jako individualitu, která má svoje klady a hodnotu a přijímat ho. Zatím je mu pět, takže je poměrně malý a dá se s ním ještě dobře pracovat, čím starší bude, tím horší to bude. My tehdy tím křikem narušili důvěru, která mezi námi byla, a pořád to ještě není úplně zahojené.
@bara88 já ano, mám starší dcerku a mladšího syna.dcerka chtěla si chtěla dělat holčičí odpoledne,jen my dvě -zadny problém,syna pohlídal táta,já s dcerkou jsme šli odpoledne na zákusek, limonádu a něco hezkého koupit.a naopak syn se mnou chtěl mít odpoledne taky se mnou bez starší ségry-zadny problém, dcerka byla středy dlouho ve škole,tak jsme si delali odpoledne sami pro sebe. Spoustu věcí chtějí dělat spolu,se mnou i s tátou,ale občas chtějí být se mnou sami, stejně jako s tátou.problem v tom nevidím
@pikl Nějak nechápu proč chlap vzal na kolo jen nejstaršího a ne oba 🙄Přijde mi že si to ti rodiče kolikrát dělají sami