Používáme cookies. Více informací zde.
Zavři

Potrat a úzkosti

magdalena2
4. črc 2015

Nejsem příznivcem toho, že někdo za mě vyřeší morální dilema, ale přiznám se, že už na to sama nestačím. Už je to skoro dva týdny, co vím, že jsem těhotná, a asi brzy zešílím, protože se neumím rozhodnout. Vím, že ať už se rozhodnu jakkoliv, je tu poměrně velká pravděpodobnost, že to psychicky neunesu. Abych tedy o své situaci něco řekla, tak mi je skoro třicet, mám dvě velmi malé děti (kluk přesně 2 roky, holčička pouhých 5 měsíců) a minulé pondělí jsem zjistila, že jsem těhotná (myslela jsem, že otěhotnět mohu max 3 dny před ovulací, my měli nechráněný styl 4-5 dní před ovu, v den ovu jsme použili s manželem kondom, který nepraskl; antikoncepci nechci brát kvůli hormonům a tělísko také nechci - kamarádka s ním má strašné zkušenosti). První dny jsem se doslova musela doprošovat manžela, aby dítě přijal, nedokázala jsem si představit, že v sobě to maličké zabiji. Ale začala se mi stupňovat moje psychická porucha a úzkosti, nechci nikoho zabíjet, ale pořád mám jen v hlavě situaci, že se ze tří dětí zblázním (už teď jsem se dvěma brzy po sobě na pokraji svých sil a moje porucha se hlásí častěji a častěji). A když se zblázním, co si počne můj manžel se třemi dětmi? Své děti miluji nade vše, ale nejsem typicky mateřský typ, potřebuji své soukromí, svou svobodu a prostor k seberealizaci a ačkoliv se ze všech svých sil snažím dvěma dětem poskytnout, co mohu, vím, že už jedu jen jako "stroj na baterky" a těším se na den, kdy půjdou do školky (alespoň jeden). A nedokáži si představit, že přivedu na svět ještě třetí, budu neustále jen otrokem tří malých batolat (synovi ještě ani nebudou tři, malé bude jen rok a měsíc), vidina jakékoliv seberealizace v nedohlednu a k tomu asi stupňující se úzkosti. Jsem si téměř jistá, že nyní se objevují tak často, protože už je toho na mě moc, strašně moc... Přiznám se, že po porodu malé jsem druhý den byla odvezena na psychiatrii a celé šestinedělí jsem se modlila, ať se nezblázním, ať to vydržím, že to jistě bude lepší... Je to lepší, ale ne o moc... Jsem pořád podrážděná, více se s manželem hádáme a každý týden v pondělí se modlím, ať to zvládnu, ať to vydržím, ať to "nevzdám"...někdy jsou chvíle, kdy už mám pocit, že zkolabuji... ☹ A pak si představím to třetí a povalí mne totální úzkost... Ale zároveň vím (nebo si myslím), že pokud půjdu na potrat, tak to neunesu také a sesypu se... Trochu se znám a myslím si, že bych se celý život nenáviděla a vyčítala si svou slabost a to, že to dítě mohlo žít a já ho zabila... Nevím, co mám dělat, připadám si jako mezi dvěma mlýnskými kameny...ať udělám cokoliv, asi to bude v obou případech špatně ☹ Proto se ptám, co byste v mé situaci udělaly (asi) Vy? Děkuji všem mockrát za jakoukoliv odpověď...

natyhonzik
4. črc 2015

Ahoj,tak to je moc těžký na to odpovědět, ať se rozhodne jakkoliv budeš si to vycitat,sama čekám třetí,je mě 38 let,starší syn bude mi 20 let,mě v rozhodnutí pomohla práce ,Hospic kde dělám moje nadřízena mi řekla dítě je dar,jsi ale v jiné situaci než já. Děti brzo po sobě,nikdo nemůže říct co mas dělat, musíš sama srdce říká něco jiného a hlava taky ,asi jsem ti vlastně vůbec nepomohla hodně síly na dálku posilam

mandala
4. črc 2015

@magdalena2 Tak trochu tvoji situaci chápu, když byly holky hodně malé - jsou po roce- měla jsem zpoždění a já myslela, že jsem těhu, no, měla jsem pocit, že zešílím. Nicméně, děti odrostou a bude líp, starší můžeš dát MŠ, pokud je možnost babiček, nebát se požádat o pomoc. Ale pokud si necháš dětátko vzít, bude tě to pronásledovat do smrti, a to je horší. Nebudeš mít klid ani za 20 let, když už tvoje, ted ještě nenarozené dítě by mělo být dospělé. Záhul na psychyku to bude tak, jako tak, rozhodnutí je především na tobě, toto byl názor pouze za moji osobu, takto bych to cítila já v dané situaci.

nonnni
4. črc 2015

@magdalena2 okamzite bych vyhledala pscyhologa a s jeho spolupraci bych se snazila najit reseni jednak tvojich uzkosti a nasledne i rozklicovat, jake reseni je pro tebe lepsi...jsi opravdu mezi mlynkymi kameny, ja osobne si myslim, ze bych (teoreticky) mohla lepe zvladnout treti dite za pomoci medikace (na uzkosti), nez potrat...ale jaka bude realita tezko rict, azdopadne nezavidenihodna situace, drzim ti palce.

Dalsi reseni je, pokud na to jsou financni prostredky, chuva hned od zacatku, pro ty starsi + pomocnice s uklidem.

pamal
4. črc 2015

@magdalena2 Ahoj, dávám Ti odkaz na stránky organizace, která pomáhá ženám v Tvé situaci www.vitalia.cz . Zde by si mohla získat odborné rady a získat vhled do situace na základě jejich zkušeností. Možností je i adopce. Znám dva páry, které takto získali malá miminka a jsou za to nesmírně šťastní a vděční.

magdalena2
autor
5. črc 2015

@nonnni Já už právě antidepresiva kdysi brala a vůbec mi nepomáhala, naopak jsem měla spoustu vedlejších účinků. A že jsem jich už poměrně dost vyzkoušela ☹ Takže již roky nic neberu... A léky na úzkosti jsou šílené driáky a bojím se, že by miminku mohly nenávratně ublížit ☹

Peněz nazbyt vůbec nemáme, ale moje mamka (je celkem za vodou) mi navrhovala, že by mi každý měsíc mohla dávat pět tisíc na nějakou paní či slečnu. Ale nevím, nakolik to myslela vážně, někdy na ní není v tomto spolehnutí...i když doufám, že tohle asi jen tak neplácla. Malého by mi snad vzali do školky o něco dříve, budeme se brzy stěhovat na vesnici, kde je malá rodinná školka. Na druhou stranu nemáme v blízkosti žádné babičky, žádnou rodinu, takže v tomto pomoc nemohu očekávat.

O adopci ani neuvažuji, tím bych se psychicky asi trápila mnohem více. Nejsem muž a nesnesla bych pomyšlení, že někdy žijí "moje geny" a já je nemohu vidět, pohladit...

Čeho se však nejvíce děsím je to, že se z toho oba z manželem "zblázníme". On je mi zatím velkou podporou, ale nedokáži si představit, jak by zvládal tři děti a ještě mě, kdybych se zhroutila. Přece jen nějaká "chůva" odlehčí jen částečně a nemůžu si nalhávat, že to bude alespoň stejně náročné jako nyní. Vím, že nebude a že budou na nás s manželem (ale zejména na mne) kladeny mnohem vyšší nároky. Už nyní se mých úzkostí nemohu pořádně zbavit (od porodu dcery, ale de facto od posledního stádia těhotenství) a nedokáži si představit, jak zvládám ještě vyšší zátěž, když nyní jsem opravdu na pokraji svých možností. A navíc vidím, jak syn trpí tím, že mu nemohu věnovat tolik pozornosti, co před porodem dcery... ☹

nonnni
5. črc 2015

@magdalena2 a ta antidepresiva ti predepisoval psychiatr, nebo obvodni lekar? Psycholog by ti pomohl i v oblasti terapie, nejen medikace, uplne bych to nezatracovala, i kdyz chapu, ze ted nevdis zadnou cestu ven.

evulina77
5. črc 2015

@magdalena2 podle mě je už rozhodnuto, čekáš dítě. Domluvila bych se s mamkou na těch penězích, našla bych si možnost hlídání pro staršího už teď, né třeba každý den v týdnu. Ty musíš vyhledat psychiatra a začít to řešit hned. Nechávat to jen tak, nebo sebeléčení nikam nevede a ty potřebuješ odbornou pomoc. Pokud nebude možná medikace kvůli těhu, tak třeba pomůže nějaká terapie. Co ale určitě potřebuješ, je mít nějaký čas jen pro sebe. Prostě se dohodni s manželem, že mu necháš obě dvě děti a ty odcházej někam mimo domov. Dvě tři hodiny 2x týdně udělají divy. Jinak určité pocity "na zbláznění" (určitě to nechci zlehčovat) mají všichni rodiče, někdy toho mám tak nad hlavu a nejraději bych utekla, ale vím, že je to z důvodu nevyspání, málo času pro sebe a taky na manžela. Mě hodně pomáhá dostatek magnezia...

magdalena2
autor
5. črc 2015

@nonnni Psychiatr mi je předepisoval... Já vím, že je třeba i psychologa, ale těch jsem vyzkoušela kdysi několik a nikdy jsem se z toho s nimi "nevyhrabala". Jediný lék je pro mě čas. Vždycky mi to nějak samo polevilo a objevilo se to zase až někdy, když jsem to třeba nejméně čekala. Jenže od té doby, co se narodila malá (vlastně už před porodem) se mě to pořád víceméně drží a jsou dny, kdy už nemůžu a jsem na pokraji sil... Samozřejmě, že to nemohu vědět, ale myslím si (a začíná si to myslet i manžel), že je to způsobeno zvýšeným stresem... Protože s malým jsem tohle nezažila, bylo mi relativně dobře a dá se říci, že jsem si to celkem užívala to mateřství... A já prostě nevím, jak bych reagovala na ještě větší stres, jestli bych to unesla a dokázala se o tři děti postarat... A zároveň nevím, co by se mnou udělal potrat, jen vím, že bych se za to nenáviděla... ☹ Já už prostě jen hledám, jak co nejméně ublížit, tomu maličkému, už narozeným dětem, manželovi, sobě...co bude znamenat menší bolest a trápení pro všechny ☹

magdalena2
autor
5. črc 2015

@evulina77 V podstatě máš pravdu... Já se jen bojím, co by bylo, kdyby mi opět nic nepomohlo...stejně jako dříve ☹ Kdyby mě alespoň povzbuzoval manžel, že to zvládnu, ale ten už se zase více přiklání k potratu ☹ A bohužel více času pro sebe si již dovolit nemůžu, protože manžel už je taky úplně vyplivnutý. Chodí domů v pět (jednou týdně později, protože někam jde, nebo plave) a pak se víceméně staráme o děti půl na půl, než tak mezi 7-8 usnou... O víkendu to zase funguje tak, že se dopoledne střídáme a odpoledne je nějaký "program" s dětmi. Jenže ty tři hodiny dopoledne (oba dny víkendu) většinou využívám ke spánku, protože jsem po tom týdnu totálně nevyspaná (malá je poměrně náročné miminko a obě děti vstávají mezi 5. a 6. ranní). Nevím, možná by to někomu k regeneraci stačilo, ale oba s manželem fakt už meleme z posledního... Prostě si nedokáži představit, co by s námi udělalo ještě třetí dítě tak brzy po obou... Ale ani nevím, co by bylo, kdybych šla na potrat ☹

nonnni
5. črc 2015

@magdalena2 deprese neni racionalni...je jich nekolik druhu, nektere jsou zpusobene sokem, jine jsou plizive, deprivace seratoninu atd. Ja mela poporodni depresi po narozeni prostredni dcery, prvni a treti nic...bylo to hrozne a nejhorsi bylo, ze to bylo plizive, ze dne na den horsi, ale nidky prave takove, ze bych si rekla, ze uz nemuzu a sla hledat pomoc...trvalo to pul roku, poznamenalo mi to malou hrozne moc, je ji za par dni sedm a cim dal vice veci se vynoruje...uz i kvuli tem detem bych zkusila pomoc opet vyhledat.

magdalena2
autor
5. črc 2015

@nonnni Já už jsem víceméně rozhodnutá, že bych si to dítě nechala a udělala vše možné i nemožné, abych se cítila lépe. Ale manžel mě v tom přestává zase podporovat ☹ Sám, jak jsem psala, mele už z posledního... A já nevím, co bych bez jeho podpory dělala...to bych nezvládla téměř určitě. Mám na to ještě pár dní, zkusím je co nejlépe využít k tomu, abych se rozhodla zodpovědně a trvale, nic více si už nepřeji... Protože já bych na miniinterupci nešla...děsím se uspání jako čert kříže (nikdy jsem ještě uspaná nebyla). Pro mě je jediná možnost vzít tu hnusnou potratovou tabletu se všemi nepříjemnostmi, které s tím souvisí a tam je čas jen do konce sedmého týdne.

nonnni
5. črc 2015

@magdalena2 Monza az manzelovi predneses sve finalni rozhodnuti, tak te opet podporovat bude...on je zivt v nejistote take na nic, clovek si porad prehrava scenare, jak to jednou rozsekne a soustredi se na jedno rozhodnuti, tak jsou veci lepe resit.

Promluv si s mamkou, urcite vyuzij jeji nabidky...rozeberte s manzelem, jak co udelat, abys mela i cas na sebe, navstiv psychologa, neboj se pozadat o pomoc...neznam te, ale neumim si predstavit, ze by ses neslozila po potratu. Ty to dite chces, jen se bojis...rozumim ti.

A hlavne si uvedomte (s manzelem), ze jde o docasnou situaci...jde o dalsi dva roky, mozna tri...nejde o zbytek vasich zivotu, pak bude zivot o necem jinem, spousta radosti z deti. Nechci, aby to vyznelo, ze lobuji proti potratum, absolutne ne, jen mam pocit, ze ten bys nerozhchodila dlouhodobe uz vubec.

juanka
5. črc 2015

Myslím si, že jestliže je situace taková, tak bylo na místě dávat si mnohem mnohem větší pozor... Ale teď, když už tomu malými bobiskovi buší srdíčko, tak bych ho zabit nemohla. Řekla bych si - dobře no, tak jsme si to pořádně neohlidali, chybu jsme udělali my, tak proč by za to mělo platit děťátko svým životem?

magdalena2
autor
5. črc 2015

@nonnni Ve všem máš pravdu, milá Nonnni, ale manžela už asi nepřesvědčím ☹ Nemám sílu si teď před ním hrát na hrdinku a tvářit se, jak jsem silná, když on moc dobře ví, jak to se mnou je. Sám mi dnes řekl, že kdybych byla silná žena, tak si to dítě klidně necháme...ale nedůvěřuje mi ☹ Já vím, že nejsem moc silná, ale kdybych alespoň z jeho strany viděla touhu si to miminko nechat , kdybych věděla, že mě podrží, že bude stát při mě a že mě "v tom nenechá", tak udělám všechno pro to, abych třetí dítě dokázala zvládnout, tak bych to snad i zvládla. Ale nemám jeho podporu... I když na chvíli otočil a že si ho prý necháme, tak mi nadiktoval, za jakých podmínek...že on zvolí jméno pro miminko a že mu dám větší prostor pro sebe než nyní nebo že prostě nepozná, že máme třetí dítě... Já to bez jeho podpory prostě nezvládnu, to je mi nad slunce jasné... ☹ On se bojí více než já...a já bych naopak potřebovala někoho, kdo mne podrží... Nevím, co dělat, mám pocit, že tak či tak míříme do záhuby...já a moje psychika, náš vztah...prostě nevidím východisko ☹

nonnni
5. črc 2015

@magdalena2 tvuj manzel by si mel uvedomit, ze byl u zrodu toho zivota a hazet rozhodnuti na tebe, nebo te do nej takhle pasivne agresine nutit je pekny ekl☹ Cp je to za podinku, ze s dalsim ditetem bude chtit vic prostoru pro sebe? To chybel, kdyz se ve skole probirala prima umera?

Je mi tve situace moc lito, ja si osobne myslim, ze potrat ve tve situaci je resenim, ale bojim se, ze ti na tom pak ztroskota vztah a psychika vubec...jenze tak, jak je to ted jdes vlastne do uplne toho sameho...

Krom mamky nemas nikoho, kdo by te podporil?

ilonne
5. črc 2015

@magdalena2 Myslím, ze by jsi co nejdříve měla navštívit psychiatra nebo psychologa. Připadá mi, ze momentálně nejsi v takovém psychickém rozpoložení, aby jsi se dokázala adekvátně rozhodnout bez toho, ze by jsi si toto rozhodnutí později vyčítala. O manželově chování se zmiňovat nebudu, to myslím nemá smysl. Není jediný chlap s dvěmi dětmi, který chodí do práce. A my tady ti také nemůžeme říct, co máš dělat.

terka001
5. črc 2015

Ahoj holky,
předem se omlouvám, asi to sem nepatří, ale jste jediná diskuse, kde si odpovídáte takhle rychle.
Od mala jsem zila jen se sestrou bez rodičů, teď už bydlím sama, ale sestra vede hrozný život a nenechá si pomoc. Je asi ve 35.-36. týdnu těhotenství, přesně nevím.. Dítě nechtěla, interrupci nestihla a teď se snaží za každou cenu, aby o dítě přišla. Hodně pije (rum atd) , začala i kouřit.... Nevím, co s ní mám dělat :( :( Neměla bych to sdělit alespoň lékařce? Nechci ublížit sestře, ale o to miminko se taky bojím, že třeba neunese ten alkohol a narodí se mrtvý, je to možný?? ☹ ☹

magdalena2
autor
5. črc 2015

@nonnni Nemá smysl rozebírat tady mého manžela, je to sobec... I já jsem hodně sobec, ale mám určité hranice. Cítí se strašně dotčený, že mu chci "zku..t" život. Že si myslí, že to prostě nezvládneme. Řekla jsem mu, že když něco někdo hodně chce, tak zvládne všechno. Odvětil mi na to, že to tedy "zvládnout nechce". A pak mi jako obvykle (doufám, že to nemyslel opět vážně) v rozčílení řekl, že ať se tedy zítra celý den o děti starám já... Náš vztah nebyl a není růžový. Vím, že kdyby tu nebyly děti a teď nově i hypotéka, tak už jsem od něj dávno pryč. Myslela jsem si, že nový domov (kam se máme za necelý měsíc stěhovat) všechno změní, že nás to změní, ale už tomu nevěřím... A tohle je asi poslední kapka... je mi z něj strašně hnusně. Asi mu nějak rozumím, ale já takového člověka vedle sebe nechci... Ale jen představa, že skončím sama s dvěma dětmi mne přivádí k úzkostem...a neee, třetí dítě mít nemohu, nemohu si ho nechat za každou cenu, sama s třemi dětmi bych zešílela...

Holky, všem Vám děkuji, nechci Vás tu déle zatěžovat svými problémy... Ještě včera to vypadalo, že mi dá prostor se sama rozhodnout, ale asi jsem si to jen namluvila...on to dítě opravdu nechce ☹ A bez něj bych to sama nezvládla...

magdalena2
autor
5. črc 2015

@terka001 Fuj, to je odporné chování... Strašně nezodpovědné... Ona ho pravděpodobně nezabije, ale může mu fatálně ublížit, může se narodit postižené!!! Nevím, co dělat...podle mě už si tohle nemůže dovolit a asi bych to někam hlásila, ale taky nevím kam a komu. Proboha, jestli to dítě tak nechce, tak ať ho dá k adopci nebo alespoň do baby boxu nebo cokoliv takového...

nonnni
5. črc 2015

@terka001 tam spis hrozi fetal alcohol syndrome, forma mentalniho postizeni ditete Ma to fyzicke znaky a taktez si to nese kompromitovanou inteligenci....co sestra hodla delat po porodu?

@magdalena2 tak v tom pripade jdi za svym rozhodnutim a moc drzim place, at se s tim srovnas, opet zopakuji, ze bys mela vyhledat pomoc. I v tomto pripade. Drzim palce, at je lepe!

terka001
5. črc 2015

@magdalena2 ☹ Premyslim o tom, ale nevim kam a komu a hlavne to asi nedokazu, ale je mi to hrozne lito. Ja si ho vzit nemuzu, sotva jsem dodelala skolu a jsem sama... K lekarce chodi, vsechny testy a kontroly jsou pry v poradku, ale v tydnu jde na dalsi kontrolu a jen se bojim, kdy s kazdou navstevou lekare rekne, ze miminko nezije, ze nic necejti... Doufam, ze umrit teda nemuze, ale cetla jsem nekde na internetu, ze se alkohol dostane k miminku a to se s tim musi vyporadat samo.. Ja deti nemam, tak o tom moc nevim, proto se omlouvam za hloupe otazky, jen me zajimalo, jestli se nemuze nejak otravit alkoholem, jestli to to srdicko vubec muze zvladnout ☹ ☹

terka001
5. črc 2015

@nonnni Ja nevim, moc se nestykame, nechce o tom vubec mluvit, jen se hadame. Je v tezke zivotni situaci, ale to ji neomlouva, ja vim. Nenecha si poradit, chtela bych ji nejak pomoc, ale nevim, kam se obratit....

magdalena2
autor
5. črc 2015

@terka001 Já také vůbec nevím ☹ Zkus se obrátit na její gynekoložku, ona by mohla vědět více...

terka001
5. črc 2015

@magdalena2 Tak dekuju a promin, taky mas svoje problemy.. ☹ Tak ti drzim palce a hodne stesti!!! 🙂)

mandala
5. črc 2015

@magdalena2 Maminka by nějakým způsobem nepomohla ? Zkus se jí svěřit, třeba ti nabídne nějaké řešení. Já vím, že jsi psala, že to bez manžela nezvládneš, ale já bych snad od něj odešla, než aby mě nutil k potratu. Na jednu stranu tě obdivuji, že kvůli dětem se snažíš zachovat rodinu, na druhou stránku kvůli tomu, že s ním zůstáváš, vezmeš svému dítěti život. Neumím si to představit, já bych se za něj prala, i kdybych nevěděla, co s námi bude a jaká nás čeká budoucnost. 😒

juanka
5. črc 2015

@terka001
@magdalena2 Holky, prosím vás, tak je dejte do BabyBoxu ty děti. Je tolik bezdětných párů, které zoufale touží po miminku a tady jsou na cestě hned dvě, které jejich vlastní rodiče nechtějí. Vždyť je to tak nefer, jsou úplně bezbranné a jejich vlastní máma, místo aby je milovala, tak se rozhodne je zabit. A
@magdalena2 manžel se cítí dotčený, že přijde o své pohodlí? A není to trochu sobec, že kvůli svému pohodlí ukládá vlastnímu dítěti o život? Co je to za člověka proboha? Naštěstí to dítě není v břiše u něj, ale u tebe a u mámy by mělo být přece v bezpečí...kde už jinde? Může snad to dítě za to, že začalo existovat? Ach jo. Já tohle prostě nepochopim, jak může rodič zabit vlastni dítě.

magdalena2
autor
6. črc 2015

Abych tedy tu diskuzi ukončila, tak po dnešku již vím, že na potrat musím a už si to téměř ani nevyčítám. Myslela jsem, že manžel je sobec, ale po dnešku jsem zjistila, že kdybych byla psychicky zdravá, tak by se s myšlenkou třetího dítěte sžil a celkem se i těšil (byl to právě on, komu myšlenka třetího dítěte jednou v budoucnu nevadila). Nejdříve jsem mu to i tak vyčítala, že mi nedůvěřuje, ale po dnešním odpoledni, co se mi stalo, už to dítě prostě v sobě nemohu dál nosit ☹ Moje psychická porucha se mi vrátila v takové formě, že jsem myslela, že zešílím...(bylo to plíživé právě ode dne, kdy jsem zjistila, že jsem těhotná). A ještě teď se děsím, že se ten "atak" znovu vrátí... A ano, teprve dnes mi s jistotou došlo, že s každým dalším dítětem by to bylo horší a horší. Protože mně léky opravdu nepomáhají, mě pomáhá to, co bych s každým dalším dítětem měla méně a méně - čas cele se ponořit a poddat něčemu, co mě naplňuje a baví, čas pro sebe a pocit, že jsem sama, opravdu sama a kolem mě nikde nikdo... Ne, nemyslím si, že je to sobectví...nyní jsem si už téměř jista, že dělám správně a že musím především fungovat pro ty dva narozené životy, které máme...a musím být na tom psychicky alespoň relativně dobře... Kdybych trpěla depresemi a léky mi pomáhaly, ani na chvíli neváhám a dítě si nechám a myslím, že manžel také. Ale tohle, co mám já, je něco úplně jiného a stupňovalo by se to s každým dalším dítětem - s prvním dítětem to bylo u mne snesitelné, s druhým už je to horší, jak jsem psala (nyní se s tím peru seč mohu), a nedokáži si představit, co by se mnou (s námi všemi) udělalo třetí, když už jen čárka na těhotenském testu ve mne vyvolala šílené úzkosti a dneska to vyvrcholilo do maximálně možné míry...nechci o tom ani mluvit ☹

Všem moc a moc děkuji za odpovědi a já se loučím a doufám, že už bude vše jenom lepší...nyní mě strašně hřeje u srdce to, že manželovi nic vyčítat nemusím, že mě na potrat vlastně neposílá, ale že tam prostě musím, ať chci nebo nechci... Naopak dnes mi zase byl velkou podporou...

juanka
7. črc 2015

@magdalena2 A nechceš nám to dítě dát? Pak bys na potrat nemusela..

magdalena2
autor
7. črc 2015

@juanka Ne, raději si to neberu osobně a zjišťuji, že na diskuze opravdu nemá valného smyslu psát. Člověk, protože je anonymní a ten druhý taky, tak se dočká často jen odsudku a ještě hůř sarkastického výsměchu. Moc pěkný vtípek, opravdu se Ti povedl...můžeš si zatleskat.

Věř, že jsem to dítě chtěla. Ale nejde to za každou cenu a především za cenu tu, že dva již existující tvorečkové nebudou mít fungující mámu. Nikdy bych nešla na potrat jen z čiré pohodlnosti, že se mi nechce vychovávat další dítě, styděla bych se sama před sebou... Ale už se tu nechci zpovídat, nemá to smysl...stejně bych se zase jen dočkala "kopanců".

nonnni
7. črc 2015

@magdalena2 nemusis se tu ospravedlnovat a vysvetlovat, tve rozhodnuti, jedina ty znas situaci...hodne stesti!

Sem začni psát odpověď...

Odešli