Zabil se mi syn. Nedokážu tomu uvěřit

Dnes je to týden co se mi zabil syn. Byl ženatý, má roční holčičku. Minulý měsíc mu bylo 23 let.
A já tomu prostě nedokážu uvěřit. Nejhorší byl pohled do jeho rakve a do hrobu. Proč jsem to jako máma musela zažít????
Strana
z2
Dolů
PředchozíStrana
z2
Další
lenkavano
22. únor 2010
ahoj dani my se známe ,je dobře že jsi sem napsala snad ti to alespon trošku pomůže v tvé bolesti.popřád na tebe myslím 😞
siwamaautor
24. únor 2010
Holky, jste moc hodné.
Děkuji všem.
Včera to bylo týden, co měl Jiřík pohřeb a mě příjde, že je to horší a horší. Nemůžu ani nic sníst, už jsem schodila 8 kilo. Nic mě nebaví, nic se mi nechce. tak pomaloučku něco dělám, ale s takovým odporem....
aaandrea1
25. únor 2010
Ahoj Siwama, moc moc s tebou soucítím, je to strašně bolestné a jen čas tu ránu trochu zacelí. vyplač se a vypovídej(vypiš) se z toho. S Jiříkem si povídej, pokud to tak cítíš, já tomu věřím, že ty duše na nás někde čekají a my se s nima určitě potkáme. Posílám ti alespoň touto cestou pohlazení a hodně síly.
e295
26. únor 2010
Ahoj Siwamo. Je to moc smutné 😞 Snad ti pomůže, když budeš vědět, že nejsi sama, kdo něco takového prožívá. Mě se nedávno zastřelil táta. Babička to dodnes hodně těžko nese a vůbec my všichni. Udělal to, taky z velkého zoufalství a to měl něco málo přes rok po svatbě a sotva roční dvojčata. (manželka začala chodit za jiným...) A chudák babička, aby mohla dvojčata vídat, tak musí dělat jako že "za to jeho manželka nemůže", prostě když je chce vidět, tak se s ní musí snažit vyjít a je to strašně těžké. A my jsme taky nedávno přišli o jedno z našich dvojčátek.... 😢 a řeknu ti, že je moc těžký se s tím smířit a přijmout to. Pohled na tu malinkou rakvičku byl moc smutnej 😢 Pořád s tím bojuju i když už to budou skoro 2 roky a o to hůř, že byly jednovaječný (úplně stejný) a malá nosí na hrobeček kamínky, hladí ho a já odtamtud vždycky utíkám se slzama v očích. A řeknu ti, že ani skoro po dvou letech to není o moc lepší. Pořád je mi moc smutno. Jen si říkám, a to mi hodně pomáhá, že by mohlo být ještě hůř. Setkala jsme se s maminkou, které zemřely obě dvojčátka.... my máme aspoň jednu holčičku a te´d čekáme další. Nebo mladej chlap od nás z vesnice zabil v autě kvůli chvilce nepozornosti svou těhotnou manželku a ani ne 3 leté dítě. Jak se asi žije s takovou vinou 😢
U starých lidí člověk už "počítá" s tím, že můžou brzy přijít smutné zprávy, ale u maldých je to "nějak mnohem smutnější" Jediné, co nám zůstává jsou vzpomínky. Proto se snažme žít tak, aby naše vzpomínky byly co nejhezčí a hlavně se nesnaž vzpomínky na syna vytěsňovat ze své mysli. Sice to teď moc bolí, ale je to jediné, co máš a všechnu svou lásku, co bys mu věnovala dej svým nejbližším a važ si každé chvilky s nimi. Uvidíš, že to půjde 🙂 Snaž se hodně se zaměstnat a plánuj věci do budoucnosti. Nejhorší jsou večery, kdy si jen tak lehneš do postele.... ale máš rodinu, co tě potřebuje, tak hodně síly, ať to zvládneš.
PS: nerada bych aby to vypadalo jako že píšu senzace a zprávy z černé kroniky. Jen myslím, že by ti mohlo pomoct, když uvidíš, že nejsi sama, kdo něco takového prožívá a hlavně si říkej, že vždycky může být i hůř 😉 A za syna se modli, ať se jednou zase na věčnosti setkáte 🙂
klenovice
27. zář 2013
ahoj všichni.Jsem tu nová a dlouho jsem přemýšlela,zda mám napsat moje velké trápení.Plácám se jak to jde,byl to rok,co se mi v autě zabil syn.Nejhorší je,že téměř u baráku.Denně okolo musim vozit dalšího syna do školy.Je mi stále strašně a jezdit na hřbitov sama stále nemůžu.Mockrát jsem chtěla,ale nemůžu.Mám strach.Stýská se mi,zdá se mi o něm.
klenovice
27. zář 2013
@anta tady jarka.je to pravda.Rodiče když přežijou svoje děti,tak toje takový trest,taková bolest že větší není.
anta
27. zář 2013
@klenovice - já se občas naprdnu na toho svýho jedinýho synátora, že zlobí, ale na druhou stranu, když vím, že ostatní maminky a tatínkové trpí tím, že ztratili své dítě, si uvědomím, že mám štěstí, že ho mám a opravdu každý večer před spaním děkuji tomu nahoře, že mi ho nechává, že můžeme být spolu |-| Jsem šťastná, že je zdravý, že ho mám a i když nejsem věřící, modlím se, aby vše zůstalo tak, jak je. Bolest těch, kteří ztratili své děťátko, nechci nikdy zažít, neumím utěšit, umím jen naslouchat a držet jen palečky, ať se rány v dušičce zhojí, i když jen tuším, že se nezahojí 😞
Strana
z2
Nahoru
PředchozíStrana
z2
Další