Zabil se mi syn. Nedokážu tomu uvěřit
Dnes je to týden co se mi zabil syn. Byl ženatý, má roční holčičku. Minulý měsíc mu bylo 23 let.
A já tomu prostě nedokážu uvěřit. Nejhorší byl pohled do jeho rakve a do hrobu. Proč jsem to jako máma musela zažít????
Stručné shrnutí
- Rodiče, kteří ztratí dospělé dítě v důsledku sebevraždy nebo nehody, často prožívají intenzivní a dlouhotrvající smutek, ztrátu chuti k jídlu a úbytek hmotnosti (v diskuzi byl zmíněn konkrétní příklad úbytku 8 kg).
- Dostupná podpora zahrnuje online diskusní fóra (uveden příklad Modrý koník, vlákno "Zemřelo mi dítě"), on‑line psychologické poradenství zasílané e‑mailem a vyhledání psychologa nebo psychiatra.
- Doplňkové způsoby zvládání, které lidé v diskuzi uváděli, zahrnují rozhovor s farářem, sdílení vzpomínek na zemřelého, mluvení o bolesti v rodině, aktivní zapojení do péče o zbývající děti a návštěvy hřbitova, i když některým je to velmi obtížné.
Nejčastější otázky
Q: Jak rychle vyhledat psychologickou pomoc po ztrátě dítěte?
A: V diskuzi byla nabídnuta on‑line psychologická poradna s možností komunikace e‑mailem; doporučuje se také obrat na místního psychologa nebo psychiatra a akutně využít krizová centra podle krajských seznamů (v diskuzi konkrétní telefonní čísla neuvedeny).
Q: Kde najdu online podporu pro rodiče po smrti dítěte?
A: Doporučeným zdrojem v diskuzi bylo diskusní fórum Modrý koník, konkrétně vlákno "Zemřelo mi dítě" (příklad odkazu zmíněného v diskuzi: https://www.modrykonik.cz/forum/show.php?vThrea...).
Q: Může pomoci duchovní podpora i lidem, kteří nejsou věřící?
A: V diskuzi byla zmínka, že rozhovor s farářem pomohl i osobě, která se nepovažuje za věřící; duchovní podpora byla představena jako jedna z doplňkových možností vedle psychologické péče.
Q: Jak vysvětlit malému dítěti smrt sourozence, které chce zemřelého "vzbudit"?
A: V praxi z diskuze rodiče používali jednoduché formulace typu "brácha spinká" a opakovali je dítěti; zároveň doporučují mluvit s dítětem otevřeně, povolovat plakat a udržovat rutinu.
Q: Jak zvládat praktické povinnosti a starat se o zbývající děti po tragédii?
A: V diskuzi lidé uváděli, že aktivní zapojení do péče o ostatní děti, sdílení domácích povinností a přítomnost rodiny pomáhají fungovat (konkrétně bylo zmíněno, že starší děti pomáhají s vařením a péčí).
Q: Dá se očekávat, že časem bolest ustoupí?
A: Účastnice diskuze uváděly, že bolest časem může otupět, ale „jizva na duši“ zůstane; jiné příspěvky popsaly, že i po dvou letech nebylo vše „o mnoho lepší“.
Závěry z diskuze
Shoda
- Ztráta vlastního dítěte je v diskuzi označována za jednu z nejsilnějších životních bolestí.
- Důležité jsou sdílení bolesti, mluvení o zemřelém a podpora rodiny a přátel.
- Doporučuje se vyhledat odbornou pomoc (psycholog, on‑line poradna) a/nebo duchovní podporu.
Sporné názory
- Někteří se ptají, zda se tragédie nedala „řešit jinak“, zatímco jiní považují takové otázky za neplodné a bolestné; obě pozice byly v diskuzi zastoupeny.
- Několik příspěvků zdůrazňuje užitečnost náboženské podpory, zatímco jiní nepovažují víru za nezbytnou k uzdravení.
Otevřené otázky
- Jak přesně a věkově přiměřeně vysvětlit smrt malému dítěti, které stále chce zemřelého "vzbudit"?
- Jak dlouho může intenzivní žal přetrvávat a kdy hledat intenzivnější odbornou intervenci?
- Jak zajistit dostupnou podporu v případě, že člověk žije na vesnici a nemá blízké podpůrné sítě?
Zmíněné značky a firmy
Modrý koník
Zmíněné produkty a metody
on‑line psychologická poradna, psycholog, psychiatr, rozhovor s farářem, sdílení vzpomínek v diskusi, vypsání se/psaní o bolesti, vysvětlování dětem formulací "spinká", návštěvy hřbitova
Místa a osoby
Slovensko, Nellinka, Halinka, Jiřík
Holky, jste moc hodné.
Děkuji všem.
Včera to bylo týden, co měl Jiřík pohřeb a mě příjde, že je to horší a horší. Nemůžu ani nic sníst, už jsem schodila 8 kilo. Nic mě nebaví, nic se mi nechce. tak pomaloučku něco dělám, ale s takovým odporem....
Ahoj Siwama, moc moc s tebou soucítím, je to strašně bolestné a jen čas tu ránu trochu zacelí. vyplač se a vypovídej(vypiš) se z toho. S Jiříkem si povídej, pokud to tak cítíš, já tomu věřím, že ty duše na nás někde čekají a my se s nima určitě potkáme. Posílám ti alespoň touto cestou pohlazení a hodně síly.
Ahoj Siwamo. Je to moc smutné ☹ Snad ti pomůže, když budeš vědět, že nejsi sama, kdo něco takového prožívá. Mě se nedávno zastřelil táta. Babička to dodnes hodně těžko nese a vůbec my všichni. Udělal to, taky z velkého zoufalství a to měl něco málo přes rok po svatbě a sotva roční dvojčata. (manželka začala chodit za jiným...) A chudák babička, aby mohla dvojčata vídat, tak musí dělat jako že "za to jeho manželka nemůže", prostě když je chce vidět, tak se s ní musí snažit vyjít a je to strašně těžké. A my jsme taky nedávno přišli o jedno z našich dvojčátek.... 😢 a řeknu ti, že je moc těžký se s tím smířit a přijmout to. Pohled na tu malinkou rakvičku byl moc smutnej 😢 Pořád s tím bojuju i když už to budou skoro 2 roky a o to hůř, že byly jednovaječný (úplně stejný) a malá nosí na hrobeček kamínky, hladí ho a já odtamtud vždycky utíkám se slzama v očích. A řeknu ti, že ani skoro po dvou letech to není o moc lepší. Pořád je mi moc smutno. Jen si říkám, a to mi hodně pomáhá, že by mohlo být ještě hůř. Setkala jsme se s maminkou, které zemřely obě dvojčátka.... my máme aspoň jednu holčičku a te´d čekáme další. Nebo mladej chlap od nás z vesnice zabil v autě kvůli chvilce nepozornosti svou těhotnou manželku a ani ne 3 leté dítě. Jak se asi žije s takovou vinou 😢
U starých lidí člověk už "počítá" s tím, že můžou brzy přijít smutné zprávy, ale u maldých je to "nějak mnohem smutnější" Jediné, co nám zůstává jsou vzpomínky. Proto se snažme žít tak, aby naše vzpomínky byly co nejhezčí a hlavně se nesnaž vzpomínky na syna vytěsňovat ze své mysli. Sice to teď moc bolí, ale je to jediné, co máš a všechnu svou lásku, co bys mu věnovala dej svým nejbližším a važ si každé chvilky s nimi. Uvidíš, že to půjde 🙂 Snaž se hodně se zaměstnat a plánuj věci do budoucnosti. Nejhorší jsou večery, kdy si jen tak lehneš do postele.... ale máš rodinu, co tě potřebuje, tak hodně síly, ať to zvládneš.
PS: nerada bych aby to vypadalo jako že píšu senzace a zprávy z černé kroniky. Jen myslím, že by ti mohlo pomoct, když uvidíš, že nejsi sama, kdo něco takového prožívá a hlavně si říkej, že vždycky může být i hůř 😉 A za syna se modli, ať se jednou zase na věčnosti setkáte 🙂
ahoj všichni.Jsem tu nová a dlouho jsem přemýšlela,zda mám napsat moje velké trápení.Plácám se jak to jde,byl to rok,co se mi v autě zabil syn.Nejhorší je,že téměř u baráku.Denně okolo musim vozit dalšího syna do školy.Je mi stále strašně a jezdit na hřbitov sama stále nemůžu.Mockrát jsem chtěla,ale nemůžu.Mám strach.Stýská se mi,zdá se mi o něm.
@klenovice - já se občas naprdnu na toho svýho jedinýho synátora, že zlobí, ale na druhou stranu, když vím, že ostatní maminky a tatínkové trpí tím, že ztratili své dítě, si uvědomím, že mám štěstí, že ho mám a opravdu každý večer před spaním děkuji tomu nahoře, že mi ho nechává, že můžeme být spolu 😔 Jsem šťastná, že je zdravý, že ho mám a i když nejsem věřící, modlím se, aby vše zůstalo tak, jak je. Bolest těch, kteří ztratili své děťátko, nechci nikdy zažít, neumím utěšit, umím jen naslouchat a držet jen palečky, ať se rány v dušičce zhojí, i když jen tuším, že se nezahojí ☹
ahoj dani my se známe ,je dobře že jsi sem napsala snad ti to alespon trošku pomůže v tvé bolesti.popřád na tebe myslím ☹