Dilema nešťastné manželky. Rozvod nebo setrvání?
Chtěla bych se vypovídat. S manželem máme už nějakou domů problémy. Spoustu z nich jsme měli už léta létoucí - žádné společně koníčky, nechtěl se mnou moc trávit svůj volný čas, mě vadilo, že mi nevěnuje moc pozornosti, jemu zase že já mu dávám málo prostoru.. a tak. Vždycky jsme se kolem toho hádali, ale nerozesli se. Na druhou stranu máme společný humor, vkus na filmy, umíme si spolu povídat o všem možném- což pořád platí i po 11 letech manželství. Dalším významným bodem je, že manžel je na vozíku, což sebou nese dost omezení- v podstatě minimální sexuální prožitky, spousta omezeni při cestování, výletech, nutnost asistence z mé strany. Takže nikdy to nebylo úplně ruzove manželství, ale vždycky jsme to nějak vyřešili. Vsechno se to začalo víc kazit poslední rok. Manžel začal mít čím dál víc požadavků na to, abych byla v rámci manželství submisivni. Vycital mi, že jsem dřív taková byvala a teď už nejsem a nelíbí se mu, jak jsem. Postupně začal podobné požadavky mít i v sexu, ale když jsme narazili na nějakou moji hranici, nesl to špatně. Dělal scény, že se holt musí obětovat a vzdát se svých představ, že jsem mu tím zničila jeho budoucnost a vize, že se holt musí smířit. A upřímně mě to dost ranilo. Jednak mi ublížil, že já jsem se kvůli jeho postižení vzdala docela dost věcí, potom upřímně není ani příjemné, když vám rok někdo říká, že vlastně mu nedáváme dost. Moc se to nedalo řešit, do poradny nechtěl. A já se začala hodně citové uzavírat, sex už jsem později měla jen z povinnosti, aby zase nebyly výčitky.. před 2 měsíci jsem šla na terapii sama a dobrala se toho, že chci rozvod. Když jsem to s manželem řešila, začal slibovat, že se změní, že to vlastně nikdy nepotreboval, zacal byt otcem roku.. a já jsem teď už měsíc zaseknuta ve fázi jestli odejít nebo ne. Mám všechny racionální důvody zůstat- on není nijak zlý, umime se spolu smat, povidat si, nejspíš mě miluje, máme 2 malé děti, máme se stehovat za pár měsíců do domu. Jenže všechno ve mě volá, že nechci zůstávat. Nejen že jsem celé roky se starala o děti v podstatě sama, ale ještě mi hrozně moc tím ublizil v dost citlivých oblastech. A já nevím, jestli se umím znovu naučit milovat. A vlastně nevím jestli chci - abych byla zase pecovatelka, abych uz do konce života neměla nic že sexu, abych zase byla omezená jeho možnostmi. Když jsem to toho všeho vydávala, dělala jsem to zamilovaná. Když teď zamilovaná nejsem, hrozně moc už nechci takhle žít. Přála bych si být s někým, kdo by se mnou mohl sdílet společně věcí, kdo by mě měl rád takovou, jaká jsem. Ale přijde mi to ode mě hnusně, sobecké. A vlastně už teď vím, že asi zůstanu, kvůli dětem. Sama bych nepřežila, kdybych je musela vídat jen v rámci střídavě péče. Nechci jim brát dětství.. ale jsem v tuhle chvíli hrozně nešťastná a potřebovala jsem se někde svěřit..
Přidám nějaké pokračování, možná i jen proto, abych se vypsala. Momentálně jsme ve fázi, že mám domluvený pronájem od ledna, manžel trvá na tom, že se v lednu bude stěhovat do domu. Jenže já mám problém- když jsem v klidu, chci odejít, jenže jakmile udělám nějaký krok kupředu, tak se dostávám téměř panickou reakcí, ze to nemůžu udělat. Strašně moc si to všechno vyčítám, že ničím rodinu kvůli nějakému svému štěstí, že ublizim dětem. Do toho manžel říká takové věci jako "já tě podporují, ať se rozhodneš jakkoliv, holt ne každá matka najde štěstí ve štěstí svých dětí ", volala mi i tchyně, aby mi vysvětlila, že správná matka dá dětí vždy na první místo. Manžel často pláče, nebo řeší, že vlastně nezvládne nakládat vozík do auta,až bude sám v domě, že neví jak to bude dělat, že se s ním musím odstěhovat. Pořád mluví o tom, jak to opravime, začneme nový život v domečku. Ale vlastně tam není žádné řešení, jak to opravit, z jeho strany. Jak mám opravit, že nejsem zamilovaná, že se celá napnu, když na mě jen sáhne. 5 let jsem se nutila do sexu a pořád mu to nebylo dost. Jednou mě ted zkusil políbit a bylo to velmi nepříjemné. Na to mi rekne, že mě miluje a klidne spolu nemusime spát. Navíc takových let měl na to, aby byl s námi a až když odcházím, tak najednou není čas s rodinou zátěž. Take na jednu stranu rika, at jdu pokud mi to přinese štěstí, na druhou často opakuje, že se bojí, ze se zhroutim, když budu sama. Ze mám zůstat a on mi obstará bezpečí. Vsechno to vzdycky říká mile, já vlastně nevim, jestli je to manipulace, nebo ne. Jenže na mě ty slova hrozně působí, vím že JÁ bych chtěla odejít a stejně tu sedím a přemýšlím, že zůstanu a ještě to X let vydržím, že na mě není zlý, terapie zlepší komunikaci, nikdo nebude trpět. Jsou chvíle, kdy jsem v pohodě, vím že chci odejít a potom za mnou přijde on v depresi a mě se znovu spouští celá panika způsobena vinou. Že mu ubližuju, ze mu šíleně komplikuji život, že mu beru sen. Někdy se ráno probudím s dětmi a chce se mi brečet, když je vidím, že jim chci ničit život. Jenže když si představím, že zůstanu, cítím takovou rezignaci, smutek.
Asi píšu jak blázen, někdy si tak přijdu. Jak můžu být takhle příšerně nerozhodná nebo jak to říct. Na svoji terapii chodím, tam tu vinu trochu řešíme. Jenže stejně je pro mě těžké si obhájit sama v sobě, že vyměním své potenciální štěstí za štěstí může a dětí
@anonym_autor To co popisuješ, to, jak se k tobě manžel chová, je ukázková manipulace. Nemusíš se posunovat rychle, ale je potřeba se posunovat vpřed a je dobře, že pomalu jdeš za svým cílem.
Věř tomu, že děti budou fakt úplně v pohodě 🙂 Pokud ti manzel/tchyně říkají ze ne, tak je to jen manipulace... Vždyť to sám přiznal! Potrebuje někoho kdo mu nalozi vozík do auta, kdo se o nej bude starat. Považoval te za samozřejmost, naučil se zit tak, ze jsi kolem a postaras se a samozřejmě ze ho teď bolí ze se o něj nebudeš starat... Ale neplést s láskou. Já si proste myslím, ze pokud tě 5 let nutil do sexu kterej se ti nelibil (a kdyz jsi řekla ne, tak byl pasivně agresivní a vydíral te, aby dosáhl svého), tak te nemuze opravdu milovat. Možná si to myslí, ale láska o tomhle neni... Myslím, ze brečí a lituje hlavně sam sebe - ze bude sam, nebude mít někoho, kdo kolem nej bude skákat... Deti používá jako zástupce důvod. Protože je to snadný... A dobře se s tím manipuluje, protoze skoro každá máma miluje svoje děti a udělá pro ne prvni poslední. A on toho využívá a chce dosáhnout svého.
Nedej se ❤️
Přidám nějaké pokračování, možná i jen proto, abych se vypsala. Momentálně jsme ve fázi, že mám domluvený pronájem od ledna, manžel trvá na tom, že se v lednu bude stěhovat do domu. Jenže já mám problém- když jsem v klidu, chci odejít, jenže jakmile udělám nějaký krok kupředu, tak se dostávám téměř panickou reakcí, ze to nemůžu udělat. Strašně moc si to všechno vyčítám, že ničím rodinu kvůli nějakému svému štěstí, že ublizim dětem. Do toho manžel říká takové věci jako "já tě podporují, ať se rozhodneš jakkoliv, holt ne každá matka najde štěstí ve štěstí svých dětí ", volala mi i tchyně, aby mi vysvětlila, že správná matka dá dětí vždy na první místo. Manžel často pláče, nebo řeší, že vlastně nezvládne nakládat vozík do auta,až bude sám v domě, že neví jak to bude dělat, že se s ním musím odstěhovat. Pořád mluví o tom, jak to opravime, začneme nový život v domečku. Ale vlastně tam není žádné řešení, jak to opravit, z jeho strany. Jak mám opravit, že nejsem zamilovaná, že se celá napnu, když na mě jen sáhne. 5 let jsem se nutila do sexu a pořád mu to nebylo dost. Jednou mě ted zkusil políbit a bylo to velmi nepříjemné. Na to mi rekne, že mě miluje a klidne spolu nemusime spát. Navíc takových let měl na to, aby byl s námi a až když odcházím, tak najednou není čas s rodinou zátěž. Take na jednu stranu rika, at jdu pokud mi to přinese štěstí, na druhou často opakuje, že se bojí, ze se zhroutim, když budu sama. Ze mám zůstat a on mi obstará bezpečí. Vsechno to vzdycky říká mile, já vlastně nevim, jestli je to manipulace, nebo ne. Jenže na mě ty slova hrozně působí, vím že JÁ bych chtěla odejít a stejně tu sedím a přemýšlím, že zůstanu a ještě to X let vydržím, že na mě není zlý, terapie zlepší komunikaci, nikdo nebude trpět. Jsou chvíle, kdy jsem v pohodě, vím že chci odejít a potom za mnou přijde on v depresi a mě se znovu spouští celá panika způsobena vinou. Že mu ubližuju, ze mu šíleně komplikuji život, že mu beru sen. Někdy se ráno probudím s dětmi a chce se mi brečet, když je vidím, že jim chci ničit život. Jenže když si představím, že zůstanu, cítím takovou rezignaci, smutek.
Asi píšu jak blázen, někdy si tak přijdu. Jak můžu být takhle příšerně nerozhodná nebo jak to říct. Na svoji terapii chodím, tam tu vinu trochu řešíme. Jenže stejně je pro mě těžké si obhájit sama v sobě, že vyměním své potenciální štěstí za štěstí může a dětí
@anonym_autor Neboj se, děti to zvládnou lépe, než si myslíš. Šťastná máma, sťastné dítě.
Ty s ním být už nechceš. Odpověděla sis sama. Ono to tak stejně dopadne, jen to ze strachu oddaluješ. Navíc tě manipulují. Ježiš už to opravdu rozlouskni. Bude nakonec vám všem lépe. I dětem. I tobě ( a představ si, ale i ty a tvé štěstí jsi důležitá). Mluvíš jako někdo, kdo byl celý život něčí služkou/ pečovatelkou a nemyslel vůbec na sebe. Já myslím, že je načase se znovu nadechnout.
Na druhou stranu dost tam cítím tvůj tlak na to, aby s tebou partner neustále něco sdílel - pozornost, koníčky stejné stp. S touhle úzkostnou citovou vazbou bych začla něco dělat, protože druhé ten press naopak vzdaluje a odhání. Partnerství je i o svobodě a nezávislisti.
Plus neumíš si nastavit hranice ze strachu z odmítnutí. Mít sex aby byl klid...k tomu ses ale donutila sama, bylo to tvé rozhodnutí. Manžel na vozíčku tě k tomu asi těžko donutil...Raději bych si vytyčila hranice, než mít sex když nechci. Chápu ale, že k tobě byl třeba verbálně hrubý v tak intimní oblasti. To člověku někdy pomůže prozřít. Nechoval se k tobě jako k partnerce, ale jako k dě*ce co má udělat cokoliv si pán na trůnu přeje. Každý na tohle není a někoho to dokáže zlomit..
Manžel s tebou manipuluje, protože se zalekl, že přijde o pečovatelku.
No už je rozlousknuto. Manžel se před Vanocema sblizil s manželkou od kamaráda, ta asi neměla úplně ideální manželství, každopádně ta dva dny na to manželovi oznámila, že se chce rozvést. Od té doby si s mým manželem každý večer volají několik hodin, pořád si píši a dva dny zpátky mi oznámil, že se s ní a jejím 4letym synem stěhuje na dům. Což by mi zas tak nevadilo. Ale najednou všechny naše předchozí domluvy neplatí. Domluvili jsme se na asymetrické péči, já trochu více dní, ptz děti jsou zvyklé na mě. Že je necháme dohodil do školky za Prahou, kde jsou teď (a manžel sám řekl, že je tam bude vozit, já nemám auto a s prací ani nebuď stíhat), a že je od příštího roku zápiseme do školy a školky tu u nás, kde já zůstanu, kde mají trvale bydliště. Teď nic neplatí- chce péči 50 na 50, i když psycholožka ho od toho odkazoval, vozeni si mám zařídit jak chci a zápis do školy tady u nás neexistuje. Minimálně s tím zápisem opravdu nesouhlasím, potřebuji aby děti byly tady, já bych to stihala s prací (on má volnou pracovní dobu a dvojnásobný příjem, pro něj to vozeni není takový problém. Navíc teoreticky může zůstat tady na bytě a nastěhovat se, kdyby chtěl, potom bychom bydleli kousek od sebe). A já se začínám bát. On ted podle mě jede na zamilované ruzove vlně a já mu kazim jeho vysněnou budoucnost. S paní jedou zítra na víkend s jeho rodinou a dětmi. Přiznám se, že tohle mě vnitřně taky ničí, že je chce tolik času a rovnou jim našel "novou maminku", co s nimi bude bydlet.a přitom ona ještě není rozvedená, bůh ví co její manžel na stěhování a na to všechno.. já nevím, přijde mi to silene, začínám se bát, že já se tu placala v tom, jestli zůstat a on mezitím narozdil ode mě přemýšlel..
No už je rozlousknuto. Manžel se před Vanocema sblizil s manželkou od kamaráda, ta asi neměla úplně ideální manželství, každopádně ta dva dny na to manželovi oznámila, že se chce rozvést. Od té doby si s mým manželem každý večer volají několik hodin, pořád si píši a dva dny zpátky mi oznámil, že se s ní a jejím 4letym synem stěhuje na dům. Což by mi zas tak nevadilo. Ale najednou všechny naše předchozí domluvy neplatí. Domluvili jsme se na asymetrické péči, já trochu více dní, ptz děti jsou zvyklé na mě. Že je necháme dohodil do školky za Prahou, kde jsou teď (a manžel sám řekl, že je tam bude vozit, já nemám auto a s prací ani nebuď stíhat), a že je od příštího roku zápiseme do školy a školky tu u nás, kde já zůstanu, kde mají trvale bydliště. Teď nic neplatí- chce péči 50 na 50, i když psycholožka ho od toho odkazoval, vozeni si mám zařídit jak chci a zápis do školy tady u nás neexistuje. Minimálně s tím zápisem opravdu nesouhlasím, potřebuji aby děti byly tady, já bych to stihala s prací (on má volnou pracovní dobu a dvojnásobný příjem, pro něj to vozeni není takový problém. Navíc teoreticky může zůstat tady na bytě a nastěhovat se, kdyby chtěl, potom bychom bydleli kousek od sebe). A já se začínám bát. On ted podle mě jede na zamilované ruzove vlně a já mu kazim jeho vysněnou budoucnost. S paní jedou zítra na víkend s jeho rodinou a dětmi. Přiznám se, že tohle mě vnitřně taky ničí, že je chce tolik času a rovnou jim našel "novou maminku", co s nimi bude bydlet.a přitom ona ještě není rozvedená, bůh ví co její manžel na stěhování a na to všechno.. já nevím, přijde mi to silene, začínám se bát, že já se tu placala v tom, jestli zůstat a on mezitím narozdil ode mě přemýšlel..
@anonym_autor Gratuluju! Jsi vítězka. Zbavila ses celkem bez problémů ukázkového sobeckého narcistického manipulátora, kterýmu na Tobě nikdy nezáleželo. Otevři si flašku, tvůj život právě začíná. Co by za to jiné daly... a hned dneska si najdi terapeuta, ať neskončíš se stejným typem chlapa.
No už je rozlousknuto. Manžel se před Vanocema sblizil s manželkou od kamaráda, ta asi neměla úplně ideální manželství, každopádně ta dva dny na to manželovi oznámila, že se chce rozvést. Od té doby si s mým manželem každý večer volají několik hodin, pořád si píši a dva dny zpátky mi oznámil, že se s ní a jejím 4letym synem stěhuje na dům. Což by mi zas tak nevadilo. Ale najednou všechny naše předchozí domluvy neplatí. Domluvili jsme se na asymetrické péči, já trochu více dní, ptz děti jsou zvyklé na mě. Že je necháme dohodil do školky za Prahou, kde jsou teď (a manžel sám řekl, že je tam bude vozit, já nemám auto a s prací ani nebuď stíhat), a že je od příštího roku zápiseme do školy a školky tu u nás, kde já zůstanu, kde mají trvale bydliště. Teď nic neplatí- chce péči 50 na 50, i když psycholožka ho od toho odkazoval, vozeni si mám zařídit jak chci a zápis do školy tady u nás neexistuje. Minimálně s tím zápisem opravdu nesouhlasím, potřebuji aby děti byly tady, já bych to stihala s prací (on má volnou pracovní dobu a dvojnásobný příjem, pro něj to vozeni není takový problém. Navíc teoreticky může zůstat tady na bytě a nastěhovat se, kdyby chtěl, potom bychom bydleli kousek od sebe). A já se začínám bát. On ted podle mě jede na zamilované ruzove vlně a já mu kazim jeho vysněnou budoucnost. S paní jedou zítra na víkend s jeho rodinou a dětmi. Přiznám se, že tohle mě vnitřně taky ničí, že je chce tolik času a rovnou jim našel "novou maminku", co s nimi bude bydlet.a přitom ona ještě není rozvedená, bůh ví co její manžel na stěhování a na to všechno.. já nevím, přijde mi to silene, začínám se bát, že já se tu placala v tom, jestli zůstat a on mezitím narozdil ode mě přemýšlel..
@anonym_autor Vzhledem k tomu, že na tebe naprosto nebere žádné ohledy, zařídila byc si život jen podle svých a dětí potřeb. Prostě je bude vozit, tebe vyplatí, rozhodnutí k péči o děti bude na soudu. A neboj, ono to nebude tak horké. Ať tvá náhrada zjistí, jak je péče o tohoto sobce náročná, mu to sama rozmluví.
Ty bláho, to mě fascinuje. Nic ve zlém, ale že má vozíčkář vlastně na výběr, to by mě asi nenapadlo.
Ale v tomhle jsi opravdu vítěz ty. A neboj, ona ho paní vyvede z myšlenky mít děti 50:50 😆
No už je rozlousknuto. Manžel se před Vanocema sblizil s manželkou od kamaráda, ta asi neměla úplně ideální manželství, každopádně ta dva dny na to manželovi oznámila, že se chce rozvést. Od té doby si s mým manželem každý večer volají několik hodin, pořád si píši a dva dny zpátky mi oznámil, že se s ní a jejím 4letym synem stěhuje na dům. Což by mi zas tak nevadilo. Ale najednou všechny naše předchozí domluvy neplatí. Domluvili jsme se na asymetrické péči, já trochu více dní, ptz děti jsou zvyklé na mě. Že je necháme dohodil do školky za Prahou, kde jsou teď (a manžel sám řekl, že je tam bude vozit, já nemám auto a s prací ani nebuď stíhat), a že je od příštího roku zápiseme do školy a školky tu u nás, kde já zůstanu, kde mají trvale bydliště. Teď nic neplatí- chce péči 50 na 50, i když psycholožka ho od toho odkazoval, vozeni si mám zařídit jak chci a zápis do školy tady u nás neexistuje. Minimálně s tím zápisem opravdu nesouhlasím, potřebuji aby děti byly tady, já bych to stihala s prací (on má volnou pracovní dobu a dvojnásobný příjem, pro něj to vozeni není takový problém. Navíc teoreticky může zůstat tady na bytě a nastěhovat se, kdyby chtěl, potom bychom bydleli kousek od sebe). A já se začínám bát. On ted podle mě jede na zamilované ruzove vlně a já mu kazim jeho vysněnou budoucnost. S paní jedou zítra na víkend s jeho rodinou a dětmi. Přiznám se, že tohle mě vnitřně taky ničí, že je chce tolik času a rovnou jim našel "novou maminku", co s nimi bude bydlet.a přitom ona ještě není rozvedená, bůh ví co její manžel na stěhování a na to všechno.. já nevím, přijde mi to silene, začínám se bát, že já se tu placala v tom, jestli zůstat a on mezitím narozdil ode mě přemýšlel..
@anonym_autor no ty blaho. Ale vis co - je to super! Muzes byt naprosto bez jakyhkoli vycitek. Jestli premyslel, tak toho moc nevymyslel, ale ted nevahej. V pondeli bych zhavila telefon na domluvu terminu u rozvodoveho pravnika. At se nenechas zahnat nekam do kouta. Nejsi to ty, kdo odesel...
Zapisy do skoly jsou blizko a tohle trochu ukazuje na to, ze se nedohodnete kde deti zapsat, tak at vis co cekat a mas to poresene.
Bude ti lip. Ta zenska ti to ted strasne usnadnila.
Teda zírám, jak to najednou jde rychle... Když to vezmu hodně střízlivě, tak si myslím, že nová paní brzy zjistí, že nechce mít na starosti 50% času najednou 3 malé děti, protože to bude pěkný záhul oproti jednomu. Do toho pomoc s vozíčkem. Bojuj za sebe a za děti, tučné vyplacení, tučné alimenty, pokud bys musela najmout pomocnou sílu na vyzvedávání dětí, tak ať to hezky zaplatí. Myslím, že paní ti to nakonec usnadnila, i když teď to bude tedy mazec.
Přidám nějaké pokračování, možná i jen proto, abych se vypsala. Momentálně jsme ve fázi, že mám domluvený pronájem od ledna, manžel trvá na tom, že se v lednu bude stěhovat do domu. Jenže já mám problém- když jsem v klidu, chci odejít, jenže jakmile udělám nějaký krok kupředu, tak se dostávám téměř panickou reakcí, ze to nemůžu udělat. Strašně moc si to všechno vyčítám, že ničím rodinu kvůli nějakému svému štěstí, že ublizim dětem. Do toho manžel říká takové věci jako "já tě podporují, ať se rozhodneš jakkoliv, holt ne každá matka najde štěstí ve štěstí svých dětí ", volala mi i tchyně, aby mi vysvětlila, že správná matka dá dětí vždy na první místo. Manžel často pláče, nebo řeší, že vlastně nezvládne nakládat vozík do auta,až bude sám v domě, že neví jak to bude dělat, že se s ním musím odstěhovat. Pořád mluví o tom, jak to opravime, začneme nový život v domečku. Ale vlastně tam není žádné řešení, jak to opravit, z jeho strany. Jak mám opravit, že nejsem zamilovaná, že se celá napnu, když na mě jen sáhne. 5 let jsem se nutila do sexu a pořád mu to nebylo dost. Jednou mě ted zkusil políbit a bylo to velmi nepříjemné. Na to mi rekne, že mě miluje a klidne spolu nemusime spát. Navíc takových let měl na to, aby byl s námi a až když odcházím, tak najednou není čas s rodinou zátěž. Take na jednu stranu rika, at jdu pokud mi to přinese štěstí, na druhou často opakuje, že se bojí, ze se zhroutim, když budu sama. Ze mám zůstat a on mi obstará bezpečí. Vsechno to vzdycky říká mile, já vlastně nevim, jestli je to manipulace, nebo ne. Jenže na mě ty slova hrozně působí, vím že JÁ bych chtěla odejít a stejně tu sedím a přemýšlím, že zůstanu a ještě to X let vydržím, že na mě není zlý, terapie zlepší komunikaci, nikdo nebude trpět. Jsou chvíle, kdy jsem v pohodě, vím že chci odejít a potom za mnou přijde on v depresi a mě se znovu spouští celá panika způsobena vinou. Že mu ubližuju, ze mu šíleně komplikuji život, že mu beru sen. Někdy se ráno probudím s dětmi a chce se mi brečet, když je vidím, že jim chci ničit život. Jenže když si představím, že zůstanu, cítím takovou rezignaci, smutek.
Asi píšu jak blázen, někdy si tak přijdu. Jak můžu být takhle příšerně nerozhodná nebo jak to říct. Na svoji terapii chodím, tam tu vinu trochu řešíme. Jenže stejně je pro mě těžké si obhájit sama v sobě, že vyměním své potenciální štěstí za štěstí může a dětí