Jak překonat neshody ohledně druhého dítěte?

Nehrotila bych to a hlavne bych nesla proti manzelovi, aby si neskoncila se dvema deckama sama. Radeji milujici rodinu s jednim deckem nez samozivitelka. Moje kamaradka by ti mohla povidat. Vysadila antiku, bez vedomi muze a ten ji opustil. Tedka je sama s deckama a okoli ji jen pomaha jak to jde.

@anonym_autor u nás s druhým přišel manžel. Chtěl hlavně on, já jsem se bála a moc nechtěla. Nakonec do mě tak dlouho hučel až jsem teda otěhotněla v roce a půl starší. Byl to dost velký masakr, ale u nás se to zrovna blbě sešlo po zdravotní stránce dětí. 2 roky jsem mlela z posledního některé dny, ale zpětně jsem za to ráda, holky jsou úžasné parťačky. Mají vesměs společné zájmy, umí se jedna za druhou postavit a co se týče zábavy, tak se většinu času zabaví spolu. Třetí miminko pak už byla takové chvilkové rozhodnutí přímo u večerních aktivit. A zrovna to vyšlo. 😃 Bylo mi 23, 25 a 29 let.

No na manžela netlačit, ale mluvit by se o tom mělo. Proč nechce teď? Jak moc je pro autorku důležité teď? Nebylo by lepší ještě chvíli počkat?

@kakba tohle mi přijde docela praštěný trend. Mít jedno dítě je teď moderní, ale od kdy je podstatnější to, co chce chlap? Když ženská chce mít sourozence a chlap nechce, musí se automaticky podřídit ženská? 🤔 Osobně bych radši byla sama se 2, než s chlapem a jedním. 🙂

@cherie24 Ja myslim, ze pokud uz se clovek odhodla mit jedno, tak druhy zvladne taky. Od chlapa by mi prislo hodne hnusny nechtit doprat diteti sourozence.

Není kam spěchat, jsi mladá. Za rok třeba manžel změní názor. Když ne, zůstanete u jednoho.

Ono je to tak u spousty párů, že se na to v danou chvíli jeden necítí... nezbude než počkat, až se sejdete🙂 Představ si, že by chlap chtěl a ty ses na to zatím necítila, co bys mu poradila? Já musela takhle "čekat" u třetího, dočkala jsem se za cca 3 roky než jsme k tomu dospěli oba.

Mám holky o 23 měsíců od sebe. Ze začátku to bylo hodně náročně, ale zvládli jsme to a mít děti blízko u sebe má spoustu výhod. Ale chtěli jsme to tak oba.
Chápu, že chceš druhé brzo, ale proti strachu muže bych nešla. Zkuste se o tom hodně bavit, ne ho nějak obviňovat, nebo nutit, ale z čeho má strach, proč změnil názor apod. Třeba má problémy v práci, nebo si to představoval jednodušší a první dítko ho připravilo o iluze. Pokud je ti 28, tak máš čas, není důvod na to nějak tlačit.

@cherie24 Podle mne pokud jeden chce dalsi dite a druhy ne (je jedno jestli muz nebo zena) tak plati status quo.
Taky by se mi jako zene nelibilo kdyz by mne manzel tlacil do dalsiho ditete a ja bych nechtela.

@cherie24 vidis a ja radeji jedno decko nez zustat sama s dvema. A je fuk jestli je to zena nebo muz. Tlacit partnera do neceho je proste debilita.

Za mě je důležité to mít vykomunikované dopředu. Jakože jestli děti, kolik, jaký rozestup - za předpokladu, že to půjde. A pak i takový krizový plán, co když to nepůjde - takže jaké lékařské procesy a dárcovství jsou pro koho přijatelné, zda pěstounství, adopce, atd. Jasně, všechno se nedá naplánovat a lecos člověk míní a život změní. Ale přijde mi, že je to natolik důležité, že by se na tom partneři měli cca shodnout nebo aspoň pokusit. Pak bych očekávala, pokud se nic extrémně nezmění, jet cca podle domluvy. Taky nevím, jak toto proběhlo. V každém případě, pokud Ty chceš a on ne, tak minimálně byste si o tom měli promluvit - jestli vůbec, proč a kdy. Bylo by to fér k vám oběma. A podle toho se zařídit. Já bych nikdy na chlapa takový podvod neudělala, jakože omylem... Ale jak vidíš, tak někdo to bere i tak, že raději dvě děti sama než jedno a chlapa. Je to těžké, ta touha může být veliká a nemládneme, ale zase na druhou stranu do toho nutit taky nejde. A k dotazu, u nás to bylo v 32 první dítě a ve 35 druhé. Manžel je o 8 let starší. Cca to bylo podle našich představ a naštěstí jsme se shodli. Manžel tedy na mě počkal docela dlouho, až se na to budu cítit a já jsem za to moc ráda. Na druhou stranu, má to své pro a proti, zase jemu teď už táhne skoro na padesát a doma relativně malé děti. Po prvním jsem měla intenzivní pocit, že nejsme komplet a po druhém zase pocit, že už jsme komplet, takže v tomto jsem fakt také moc ráda.

Mam deti dva roky od sebe. Na tyden (skoro) presne. Jo, netvrdim, ze jsem se neuklidnila az tak ve chvili, kdy jsem si sla vyzkouset nositko/onbuhimo do tandemu do MaTaTy a nevylila si tam vsechny problemy. Dostala jsem podporu a par povzbudivyvh slov a pak uz bylo fajn. Asi mi chybelo vykecat se nekomu, kdo me pochopi a podpori a rekne mi, ze jsem dobra mama. Jinak mam kolem sebe hromafu lidi, co ma deti 2 roky od sebe a nemenili by. Ja ostatne nakonec taky ne. Prijde mi to moc fajn, jak si rozumi a resime podobne veci.

Neplánovali, protože manžel nechtěl a já nešla proti němu, ale pak nám selhala ochrana, takže máme děti s dvouletým rozestupem. Byl to nářez, protože druhé dítko se narodilo nemocné a já neměla prostor dělit poctivě pozornost mezi dvě děti. A tím, že první dítko bylo malé a nechápalo, co se děje, nese si z toho období nezpracované trauma doteď a jako sourozenci ti dva spíše nefungují. Toliko k představě, že děti narozené blízko u sebe budou parťáci a vyhrají si spolu.
Jinak moc nepobírám tvé přesvědčení, že bát by ses měla hlavně ty. Jako proč? Máš pocit, že on nemůže pociťovat strach o tebe, o starší dítko, o to, jak to budete jako rodina zvládat psychicky, organizačně a finančně, v jeho případně klidně i fyzicky? Máš dítě ve věku, kdy nákladově stojí nula nula prd a obstaráš ho sama, protože jsi doma. To se ale s nástupem do školy výrazně změní.

@biciklissie Čím jsem starší, tím víc si myslím, že ohledně rodičovství nejde naplánovat nic. Ve dvaceti máš jasno ve věcech, ve kterých máš va třiceti naprostý binec nebo je vidíš uplně jinak.

Zajímalo by mě, kolik páru toto komunikuje dopředu a jak moc jim to vychází, my jsme spolu asi 25 let, bylo mi osmnáct, když jsem s manželem začala žít a byla jsem si naprosto jistá, že děti nikdy nechci. Bylo mi dvacet let, když jsem poprvé othotněla a byl to šok a já si byla mnoho let jistá, že budu mít jedináčka. Ani ve snu by mě nenapadlo, že děti budu mít 4 a budou chtěný a nebo alespoň nadšeně vítaný.

Ohledně dětí chlap táhne za kratší konec provazu, na druhou stranu má možnost se proti nechtěnému těhotenství chránit a pokud tak neučiní, tak prostě žádná antikoncepce není stoprocentní, zas je mnoho jiných věci, které má ohledně rodičovství horší žena a pokud se rozhodne chlapa obejít, musí počítat s tím, že na děti zůstane sama.

@kakba jenže oni se dohodli na 2 a teď si to rozmyslel. Za mě je v právu ta žena. Jakože oni opravdu teď nemají kam spěchat, ona je mladá, dítě ještě malé, takže netřeba dělat radikální rozhodnutí a být ve stresu, ale slíbit 2 děti a pak říct, že má smůlu, to by za mě byla velká podpásovka. Taková, že bych to manželovi neodpustila.

Zvládnout se dá všechno, děti rychle po sobě jsou do těch 2-2,5let 😉 pak už to bývá jednodušší, nemusí to tak být. Zkus si s ním ještě jednou promluvit, že ty druhé chceš a kdy by to druhé chtěl on. Určitě si to můžeš dovolit posunout o půl roku, rok, dva. Chlapi kolem 40 mají děti teď běžně...a ty máš ještě ,,deset,, let. Výhody i nevýhody mají všechny věkové rozestupy (at malé, větší) mezi detmi, ideální nic není.

@biciklissie to jste takhle měli naplánované všechny možné varianty? Věděla jsi co s tebou porod udělá? Varianty co když budete mít dvojčata?
Ty jo já takhle plánováně tedy nefunguju a vůbec jsem si nedovedla představit co obnáší mít dítě

@anonym_autor asi by bylo fajn si rict, proc ted tak hodne tlacis? Protoze "za 2 roky mi bude 30" a manzel taky neni nejmladsi je v kategorii totalniho vysilovani. Oba dva jste mladi a bylo by asi fajn se trochu v tomto uklidnit, tyhle argumenty jsou uplna blbost (ve vasem veku). Byl nejaky problem s pocetim, abys mela duvod stresovat? Ja byt na jeho miste tak se sekam asi taky, z principu, kdybys po me sla s timhle
Az se uklidnis a prestanes tvrdit blbosti (coz ted proste delas), mozna bude s manzelem vic reci. Dokaze ti vysvetlit proc ted nechce. Ty si na druhou stranu zkus pripravit smysluplne argumenty proc ted, najdes jich spoustu
- deti blizko u sebe jsou narocne na zacatku, ale pak jsou super, hraji si spolu a krasne se zabavi
- byt na materske napr. 6 let je karierni vrazda, je to pak strasne tezke se vracet do prace. Muze byt pro tebe mnohem prijemnejsi odbyt si to "najednou"
- nemusi byt ani prijemne mit doma dite nastupujici do skoly, ktere bude potrebovat pomoc, trenink cteni, klid na psani apod. a do toho maleho treba triletaka - to je narocne. Kdyz jsou bliz k sobe, je to snazsi
- vsechno co rodina dela mi prijde jednodussi s detmi vekove blizko u sebe, maji spolecne zajmy i schopnosti pri dovolenych, vyletech. Kdyz jsou daleko, jedno chce jeste hriste a zabavu pro mrnata, druhe pochodovat - nevim jak to nekteri delaji

Tak bych zmenila argumentaci a treba to pomuze 🙂

@alianan Tak to my jsme o tom normalne mluvili. Nekdriv spolu chodili a kdyz to zacalo byt vazne, tak jsme probrali i tohle. Plus dalsi varianty a zalozni plany, kdyby to nevyslo podle planu. Prijde mi to normalni a jsem rada, ze se nam na tom s manzelem podarilo shodnout - na tech planech i na tom planovani. Ztejme ani jeden nejsme prilis spontanni typy a v tom si sedime. Je to kazdeho vec, ale kdyz pak uprostred vztahu zjisti, ze nevi, co ten druhy nebo si to rozmysli, tak muze byt problem.

@lis6 Vsechno urcite ne, to se asi neda. Ale zaklad ano. Meli jsme v planu dve deti. Kdyby to prvni byla dvojcata, tak dalsi uz bychom nemeli. Kdyby to druhe byly dvojcata, tak bychom hold meli deti tri. Kdyby nam neslo otehotnet, tak pro nas ok umele oplodneni, idealne bez darcovstvi. Ne nahradni matka. Zrejme ne pestounstvi a ani adopce. Ale tam by asi byla sance na zmenu, kdyby nam opravdu neslo otehotnet. Takze ano, probirali jsme vsechny mozne varianty a prijde mk to normalni a rozumne. A mela jsem nejaka zamlkla tehotenstvi a byla jsem rada, ze mame plan. Asi jsem uz takova. Ovlivnim, co jde. Plus prvni tehotenstvi bylo narocne, porod taky a po porodu priserne. Ale citila jsdm, ze nejsme komplet a ze chceme dve deti. Takze do druheho jsme sli a uz to bylo lepsi. Kdyby bylo druhe dite velke zdravotni riziko, tak do druheho nejdeme, nastesti to slo. Jedna vec jsou plany, druha moznost zareagovat na okolnosti, dle me se to nevylucuje.

@cherie24 já bych sama radši nebyla, ne kvůli tomuhle, ale rozhodně bych tlačila, zejména pokud původní domluva byly 2 děti. A i u toho načasování by měl ten chlap vzít v potaz přání ženy, protože ta s ním bude doma.
My plánovali 2 s odstupem cca. 5 let, ale pak mi přišlo, že už bych zvládla i 2. mimčo a nechtělo se mi naskakovat a zase hned vyskakovat z práce. Máme je necelé 2 roky od sebe a super. Nejdřív to bylo samozřejmě náročné, ale pak si spolu začali hrát a malá mu se spoustou věcí dost pomáhala

Ten věk hrotíš.
Na druhou stranu chápu že chceš mít děti blízko u sebe.
Oba jste se na tom shodli že chcete mít víc než jedno dítko. První slovo platí, druhý ať si strčí někam. Zařídit to určitě půjde😉 a chlap bude časem rád. Oni jsou jinak hrozně pohodlní..ale když si to zařídíš přizpůsobí se, uvidíš 🙂

Víc než odmítání druhého dítěte manželem by mi vadilo, pokud by to nedokázal konkrétně pojmenovat. Ok, může mu vadit, že se v noci pořádně nevyspí, že na sebe nemáte tolik času, může se bát, že to bude finančně náročné..... může mít milion důvodů. Ale něco ve stylu "necítím se na to" bych neuznala jako relevantní důvod.
@biciklissie máme to hodně podobně, pod tvoji poslední větu se podepisuji
@alianan asi nejsme vzorek s výpovídací hodnotou, ale nám s manželem plány vyšly úplně přesně. Na třetím rande ve 22 letech jsme se shodli, že chceme aspoň 4 děti a že chceme být relativně mladí rodiče, tak to musíme stihnout do mých 35 let, manžel je o půl roku mladší. V 25 letech jsme se vzali, o rok později první dítě, za necelé dva roky druhé dítě, početí třetího dítěte jsme naplánovali tak, abych rodila v září nebo říjnu (důvody vyplývající z mé práce), syn se narodil 1. října. Čtvrté dítě se nám narodilo měsíc po mých 35. narozeninách. Tohle všechno píšu, i když to tak třeba nevypadá, s velkou pokorou. Do cesty se nám nepostavila žádná velká překážka, tak jsme jeli podle plánu. Na druhou stranu, kdybychom žádný plán neměli a jen tak proplouvali životem a čekali, jak se co vyvrbí, tak jsme možná skončili u dvou dětí. Ještě teď si pamatuji, jak se nám všichni v okolí smáli, když jsme jako bezdětní někomu řekli, že máme v plánu 4 děti. Hlavně ti, co už nějaké dítě měli, se hodně bavili tím, jak prý teprve uvidíme a jak přehodnotíme naše plány, až se nám narodí první 🙂 . Myslím, že na mateřství mě nepřekvapilo vůbec nic, naopak jsem to čekala o dost horší, poučena okolím. U druhého, třetího a čtvrtého porodu jsem se vždycky bála, že teď se mi narodí to náročné mimino, které jsem znala z mnohých vyprávění - mimino, které jen brečí, nespí a nejde nikam odložit. No a protože se tak nestalo, tak jsou čtyři, jinak bychom skončili dřív. Já jsem matka, která zvládne jen nenáročné děti 🙂 .

@lauriak My se tedy řídíme pravidlem, že se rozhoduje podle toho, kdo touží z celého srdce. První dítě jsme měli při manželových obavách a nejistotách, protože jsem moc toužila. Druhé jsme měli při mé únavě a pocitu, že je moc brzo, prptpže toužil on. Třetí jsme měli, protože jsem toužila já a děti, tak prostě kývl, i když se bál. A dneska jsme si navzájem vděční za ty děti, po kterých jsmou toužili, i za ty, na které jsme se právě něcítili.

@rebe i kdyz touha po detech v nasi rodine temer odrazi vasi zkusenost - prvni jsme chteli oba, druhe chtel muj manzel a ja jsem az po par letech kyvla a treti jsem chtela ja a muj manzel kyvl taky az po cca roku - tak si myslim, ze v tom prvnim prispevku pisu o jine situaci. Mam za to, ze pokud jeden chce a druhy nechce tak zustavame pri tom co mame. Ta touha se muze casem zmenit - u jedneho nebo u druheho. A samozrejme nemusi po tom diteti z celeho srdce touzit oba. Ale musi s tim ten druhy alespon souhlasit. I ty sama pises, ze manzel "nakonec kyvl". Ja pisi o situaci kdyz ten druhy "nekyvl".

Obecně vidím ve vztahu tři věci, na které má partner právo veta: děti, domácí zvířata a bydlení. To jsou věci, které ovlivní velmi zásadně život všem a nepovažuju za správné si je vydupat proti vůli manžela. Já jsem o druhém dítěti začala mluvit když byly dceři tři roky, my jsme byli starší (já 35, on 41), on o dítěti nechtěl ani slyšet (a přesně s argumentem, že se necítí, ale já svého introvertního muže znám a část věcí si přeložím - byl naprosto vyřízený z covidu a představa nevyspalé zombie ženy a plínek ho děsila, plus jsme se zase finančně uzdravili), holt jsem si počkala, až to ucítí stejně. Jsme staří, v létě jsem potratila, teď jsem těhotná znova, ale jsem si vědomá rizik. A když to nedopadne, tak přes všechen smutek si dál budu myslet, že za šťastný a harmonický vztah mi to stálo.

@lauriak Jasně že když druhý nekývne, není řešení to “vyřešit jemu navzdory”. Spíš jsem chtěla říct, že často vidím názor, že když jeden nechce, tak prostě nic a ten druhý nemá tlačit. Ale často je to tak, že ten, který touží, touží mnohem víc, než jak moc ten druhý nechce. A když o tom ti dva mluví, tak v láskyplném vztahu může dojít k tomu, že někdo dělá něco, co nechce, jen kvůli tomu druhému. A tvůj příspěvek mi vyzněl jako že když jeden nechce, tak nic. A s tím nesouhlasím, podle mě je dúležité o tom mluvit, protože nenaplněné touhy mohou vztah ošklivě poznamenat.

@rebe velmi souhlasím s tím, že když jeden po nečem vážně touží a druhý to vlažně nechce, že netřeba být urputný jen abych měla pravdu. Já se takhle vdala, já nechtěla, muž chtěl a chtěl víc než já nechtěla. Ok, fair. Ale když je postoj jedno striktní ano a jedno striktní ne, tak je podle mě potřeba o tom mluvit, ale nemůže to být tak, že já si dítě vydupu proti jeho vůli, protože já “jsem matka”, “stejně budu doma”, “chudák jedináček” atd. Tohle je ale taková diskuze, kam si projikujeme vlastní zkušenosti, protože autorka neví, proč manžel nechce. Možná je jenom unavenej a potřebuje si odfrknout. Možná má finanční obavy. Možná cítí limitaci, kterou do života dítě chtě nechtě přinese a potřebuje si odfrknout. Můj muž měl spoustu “dobrých důvodů” nechtít (věk, malý byt, omezení v cestování a ve sportu, moje omezení v kariéře a tím významný propad našich příjmů, jedno velké dítě z prvního manželství), měl je když byly dceři tři (v roce a půl by to popravdě nenapadlo ani mě) a po čase a po vzpamatování se to viděl za pár let jinak. U nás už to klapnout nemusí, to je riziko podnikání, ale my jsme o deset let starší než autorka.