Matku nezajímám. Nevím, jak se s tím vyrovnat

@domca1991 Muj vztah s mamkou neni az tak negativni jako to mas ty, ale ruzove to taky nikdy nebylo; v detstvi jsem mela pocit, ze ji nezajimam, mela sve starosti a na nas uz nemela cas a silu. Hodne dlouho jsem to resila a poradila bych ti, aby jsi zasla k psychologovi pred narozenim miminka. Pro me bylo nejdulezitejsi, ze jsem si dokazala srovnat vse v hlave pred porodem a soustredim se na to, abych svuj spatny vztah s mou matkou neprenasela na muj vztah se synem. Mohu doporucit knizku “vychovavame deti a rosteme s nimi”, ktera mi pomohla si uvedomit, jak oddelit me pocity od vychovy syna. Kazdopadne je to hrozne tezke, aby sve spatne zazitky neprenasel dal, ale da se to🙂
Taky doporucuju si uvedomit, ze i kdyz je to rodina, clovek by mel travit cas s lidmi, kteri mu dokazou neco dat a ne z nej jen vysavat energii. Ona se nezmeni a je to jen na tobe, jestli se od ni dokazes odpoutat. Na tvem miste bych se snazila o asertivni pristup k ni - kdyz se ti jeji chovani nebude libit, rict narovinu, ze ti to je neprijemne. Pokud sve chovani neomezi, omezila bych kontakt. Vim, ze to zni hrozne, ja k tomu taky musela dospet, abych se od svych rodicu odpoutala a uvedomila si, ze oni si ziji svuj zivot a ja svuj a ze neni mym cilem se jim zavdecit za kazdou cenu, ale mym cilem je mit spokojenou rodinu. A pokud oni nebudou akceptovat hranice, ktere ja jasne vymezim, tak maji smulu. Tento proces uvedomeni si byl pro me hrozne bolestny, ale zaroven velmi osvobozujici!

@domca1991 Sama jsi to napsala, ona jiná nebude a nedopusť, aby zničila Tvoji novou rodinu.Vím, že to bolí a mrzí.Na druhou stranu, máš muže, dítě, super tchýni. Myslet na matku budeš stejně a stejně jako já, v určitých situacích si vzpomeneš na to, jak to dělala ona. Nesrovnávej se s ní.
Miluj své miminko, muže, soustřeď se na sebe a na to, co je pro Tebe důležité. A že je matka"taková" s tím nic neuděláš, jen se budeš trápit.
Je zvláštní(aspoň to tak vnímám), že toužíme po tom, co nemáme a toho co nám leží u nohou si začnem vážit, až když je pozdě.
Držím Ti palce a nedej se, nenech se. Už jsi velká holka:o))

Je to smutné, ale rodinu si nevybírame. Moje sice není dokonalá, ale kdo nám dělá ze života peklo je tchán. Neznám člověka, který by byl více opovržení hodný. Manžel se s tím podle mého nesmířil do teď, i když už se s ním skoro rok a půl vůbec nebavíme. Pořád posílá maily. Jednou výhružné, jednou vyděračské, jindy slibující. Bohužel, nejlepší je se odstřihnout a žít svou rodinou, kterou člověk má. Manžel našel rodinu v mé a já jsem za to moc ráda. Není moc možností co a tímto dělat, než se smířit a zbytečně se nestresovat, už kvůli miminku

jako bys popisovala matku mojí dobré kamarádky. Ona už má taky svou rodinu a jelikož si její matka nenašla cestu ani k vnoučatům, tak omezili styk na minimum, protože proč se vnucovat někam, kde není zájem? Je to smutné, ale takoví lidi se opravdu nezmění ☹

@domca1991 ja nemam úplně radu, jen stejnou zkušenost a musím oproti ostatním napsat, ze to není tak jednoduche: za svobodna jsem jezdila minimálně, odstěhovala jsem se daleko. A jakz takž se na čas srovnala s tim, že moje rodina je nanic. Když jsem pak mela miminko, tak první rok přešel aniž bych věděla. Ale máma se o dceru zajímala, volala, něco občas koupila,když jsme přijeli, vozila. Později jsem si začala uvědomovat, že prarodiče jsou provněž deti duleziti.Tchyně bydli kousek a je v důchodu, ale nikdy neprijela povozit, nepochova,nepomůže v nemoci.ted už máme dvě deti a MÁME kam jezdit, moje dcera babičku miluje, i když se chova stále divneji. Jde o to, že máme kam jet a tam jsou me další tety, rodina,male deti, na které se těší. Je tam dvůr, bazén a zeleň, tak alespoň mají deti kam jet. Když jsem šla do Prace, pomohla nám dost. Ale ted jsem tam byla týden a nervy na drátech, stále komentáře, dirigování, podstatne, aby se něco nerozbilo, nekaplo. .čim jsem starší, tim více me to trápí, ale zas pro děti je toho dobrého zatím více. Rovnice, která dle mého nemá řešení, a také mi přijde, že me nikdy neměla skutečně ráda. ..

@domca1991 Jak uz si sama napsala,ona uz jina nebude.Moje rada je omezit styky na uplne minimum a nebo´se nestykat vůbec.Ted mas svoji vlastní rodinu a nedopust aby se ti diky matce rozpadla.K psychologovi muzes ale tak nejak nevim co od toho ocekavas,muze ti pomoct jen tak aby ses s tim ,ze matka je takova nejak vyrovnala ale nepocitej s tim ,ze ti pomuze vztah s matkou nejak obnovit ,to si musíš uvědomit ještě nez tam pujdes.Ze zkusenosti vim,ze tak sobeckého a sebestředného člověka proste nezmenis,Jake mas vztahy s tatou a to on matce na chovani k tobe ani nic nerekne?

@domca1991 Ahoj ...docela jsem premyslela jestli sem mam vubec psat ... Ale svuj vztah s moji matkou ti popisu .... Kdyz jsem byla jeste holka tak jsem mela doma "vojnu" nesmela jsem vubec nic ale povinnosti jsem mela vic nez je zdravo ale o tom psat nebudu ..... Jinak moje matka jeden cas semnou byla strasna kamaradka ..kdyz podvadela manzela a podrobne mi vypravela co s kterym dela .... A taky kdyz si nechala odepsat moji dceru z dani s tim ze penize mi posle coz se nikdy nestalo nebo kdyz penize chtela pujcit .... Jinak moji skoro 10.letou dceru nevidela minimalne 5 let a ani ji nikdy nezajimala ostatni vnoucata jsou na tom stejne ...to ze cekame druhe ani nevi ...meho soucasneho chlapa ani nezna .....kdyz jsem mela problem v manzelstvi a rozvadela se tak se nechala slyset ze ona si nasima problemama nenecha kazit svuj krasnej zivot ....jinak teda nestykame se ona mi hodne ublizila ozvala se mi pred vanoci asi po tech cca5ti letech ze ma rakovinu .... Troufam si rict ze ji neznam .....a ani o to nestojim ...

@dolezalovalucie otec je podpantoflak. A matka dle mého generál. Jednou kdyz jsem chtela jit s tatkou na bazén, tak mi mamka rekla at si najdu svého chlapa. Jo a taky pry jestli chci at se kvuli ne hádají. Neumim si představit jak moc nešťastná duše to musi byt. Sama mela silene dětství. Ale evidentně se nepoucila. Proste nemyslím si, ze by me neměla rada, jenom se chova příšerně a vezmu to dat najevo. Umi byt i v pohode, ake to musim přijít k ni domu a nerict nic s čím by nesouhlasila. V nych skoro třiceti ne furt hodnotí s někým srovnává a jde videt ze ví kulové. Rikam si, ze je ro tim ze nechodí mezi lidi. Ale stejne me to trápí :( snažím se hledat příčinu jejího chování.

U nas je to malinko naopak, myslim vztah manzel se svoji mamkou. Vim, ze vztah matka-dcera je jiny, ale podle toho, co popisujes tam hodne vidim jeho vztah. Ze zacatku to nesl hodne tezce a o to vice se upljal na mne a na moji mamku, se kterou zaziva vztah, ktery by chtel mit s tou svoji. A kdyz jednou za x mesicu zavita jeho mati k nam na navstevu, tak porad zije v iluzi, kterou si o ni vytvoril a po navsteve opet padne na zadek a je mi ho vzdy lito, kdyz vidim, jaky je smutny. Ma jedinou vnucku, kdyz ji rekneme, ze je nemocna, nikdy nezavola, jak ji je, jak to zvladame my (nemyslim rymicku ale treba opravdu horecky nebo vetsi nemoce a probdele noce). Proste nic.
Nakonec se s tim (i ja) srovnali tak, ze se nestykame, kontakt omezujeme opravdu na minimum a je to lepsi. Odstrihnout ji nedokazeme, jak pises, je to rodina. Ale castecne si v odpovedich odpovidas sama - matka se nikdy nezmeni, zustane jako je, v techto kolejich jede nekolik desitek let, to jen tak nepredelas. Navic, pokud mela sama silene detstvi, tak nemela moznost nikdy zazit nebo videt i jiny model v rodine, takze je docela mozne, ze se k tobe chova, jak byla "naucena", ze je vztah matka-dcera. A cim bude starsi, tim to bude horsi.
Proto, jestli ti mohu poradit a vim, jake je to moc tezke, omez s mamkou kontakt. Vim, ze kdyz se vam narodi miminko, bude ti to nesmirne lito, protoze budes chtit s mamkou prozivat starosti i radosti miminka. Ale jestli muzes, zavolej misto mamky tchyni a upevni vztah s ni. Lito ti to bude a bude ti to lito cely zivot, ale na zmeny jsou potreba dva a mamka ocividne nic zmenit nechce. Venuj se miminku a manzelovi a pokud bude mamka chtit se setkate, pokud ne, nevnucuj se a uzivej si sve vlastni rodiny. Mne trvalo 5 let prijmout, ze se tchyne o nas a dite nezajima (i kdyz se treba zeptala a manzel si postezoval, tak hned vytasila argument, kdy clovek uz nemel chut cokoliv resit). A to nebyla moje vlastni mamka....Moc ti drzim palce!

@nita1984 urcite mas pravdu, jenze nekdy to na člověka tak vsechno dolehne.... držím palce, budte oba silní a ty hlavne bud oporou tvému muži tak jako je muj muž me.... 🙂 nevim co bych si bez nej pocala

@linee přesně tak... takova ignorance, jako mrzí nas to. Snažím se s ni stýkat, ale nic ji nezajímá. :( to fakt boli. A co su budeme vykládat v tom tehotenstvi clovek potřebuje oporu vic nez kdy jindy.

@domca1991 Bylo toho řečeno dost, souhlasím s holkama.. Měla jsem podobnou babičku (od mámy). Našim to málem zničilo vztah, máma se od toho nebyla schopná odpoutat a taťka to nechápal a bral to trochu jako zradu. Doporučuju se s tím vypořádat s pomocí psychologa a nenechat ten vztah narušovat tvojí novou rodinu. Drzím palce 😘

@domca1991 vždycky ti to bude líto, že se tvoje mamka chová, tak jak se chová. Není to jednoduché se najednou otočit a říct si - ode dneška mi to vadit nebude.

Mohu ti jen doporučit buď navštívit psychologa nebo si načíst knížky - články, které ti pomohou se s tím lépe vyrovnat a nepřenášet tento "špatný vzorec chování" i na své dítě . Máš výhodu v skvělé tchýni, manželovi. Svěřuj se jim.

Já mám naštěstí s mou mamkou super vztah. Problém je s rodiči (hlavně matkou) od manžela. Sere na něho a hlavně na naše dcery jak na placatý kámen. My to vyřešili odstěhováním se a s min. kontaktem. Nebudu ti lhát - štve mě to pořád, i manžela, ale jak píšeš - lidi se nezmění, obzvlášť pokud sami nechtějí.

Chápu, že to bolí a mrzí...je to máma, ale taková máma nestojí za to a ani si nezaslouží tvojí pozornost. Psychologovi bych zašla, třeba to pomůže se od matky odprostit. Využila bych dobrý vztah tchýně a matce bych se určitě nevnucovala.

Mojí matku zajímám jen do té míry, aby mi mohla ublížit. Vyhrožovala už i sociálkou a policií, aby mi odebrali děti. Snaží se mě jen psychicky deptat a když může, udělá bugr v celé rodině i z manželovy strany. Stálo mě hodně sil jí co nejvíc odstřihnout, oprostit se od toho, že je moje matka. Nezávislým se to snadno radí.. předpokládám, že někdy to cítíš podobně jako já. Uvnitř mě je pořád malý dítě, které potřebuje utěšit, pochovat a povzbudit. Nikdy jsem neměla mámu, které bych se mohla vyplakat po rameni, která by mě konejšila, že všechno dobře dopadne. Se kterou bych sdílela radost ze svých dětí. Někdy je to jako být bez nohy. Ale dá se s tím žít, jen musíš být o to silnější.

Určitě to pro tebe není a nebylo jednoduché... ale tím, že teď sama čekáš miminko, tak se soustřeď pouze na lidi, které máš ráda a se kterými si rozumíš. Je to sice těžké, je to máma, ale mámu si nevybíráme. Určitě bych navštívila nějakou psycho koučku, aby ses srovnala a přestala se trápit něčím, co asi nikdy neovlivníš. Možná i tvoje máma prožila nějaké věci a proto se chová tak jak se chová. Ale je důležité se od toho odpoutat. Třeba si jednou sama uvědomí, že někde udělala chybu. Ale ty se teď soustřeď na rodinu, raději buď s tchýní, pokud je ti s ní dobře. A uvidíš, že se to někam posune. Jen se nesnaž matce vtírat a zavděčit se jí. Pokud je manipulátorka, tak ji prostě nezměníš, pokud se sama nezmění. I když je to máma, od takých lidí co nejdál. Teď budeš sama mámou a to je důležité. Odstřihni pupeční šňůru od své mámy, to ti pomůže jít dál....

@baris no právě... tak asi víš o čem mluvím. Já si třeba říkám, jeslti není nějak duševně nemocná. Z baráku nevystrčí nos na návštěvu. Ona furt tvrdí, že jsem povinná chodit já za ní. Ale já věčně otrávená, nic ji nezajímá kromě jediného- jen nákupy a skupování různých veteší do domu. I když jede do obchodu, který je ode mě vzdálený 100 metrů, tak nepříjde. Tvrdí mi že nemá čas. Přitom nemá žádné povinnosti. Minule když jsme chtěla at přijede, tak mi řekla, že nemůže že je venku vlhko a že by ji zmokly vlasy, a o dvě hodiny později nebyl problém jít se psem na výšlap. Prostě psycho. Nechápu co celé dny dělá, teda nechci o ni škaredě, ale v domě bordel a špína to se jen tak nevidí. Vždyt ženské co chodí do práce mají alespon trochu uklizeno, ale tohle jsem snad nikde neviděla :( Mo je mamka nemá ani šedesát, ale je uplně mimo mísu :(

@domca1991 je psychicky nemocna a tak k ni pristipuj. Nemuze za to, hlava ji zkratka neslouzi. Nahlizej na ni jako na ktetehokoliv jineho nemocneho.

Je nemocná, vy to za ní nevyřešíte, znám to podobně také bohužel, v těhotenství jsem to snášela nejhůř, vyřešila jsem to v 6.měsíci, přerušila kontakt na 2měsíce, návštěva psychologa velice pomohla, každý jsme tu sám za sebe, mám větší nadhled, hlidam si hranice pořád, občas to nedám , ale uz je to jiné.

Tohle téma je bolestivá i pro mne. Vím jak to bolí, snažím se tomu vyrovnat tak, že nechci ji měnit, nejsem naivní a nic od nikoho neočekávám. Je mi jí líto, přichází o vztah se mnou, s vnoučatamy, mohla k nám jezdit na návštěvy, mluvit a prostě si užívat život a ona jen pomlouvá, žije v negativů a je určitě sama nešťastná. Nemyslím si že je nemocná, je v tom žárlivost, protože to měli tezsi než to máš ja, nemají to co mám ja..ona sama mi to rikala. Nekdy jsem četla, že šťastný člověk dělá kolem sebe šťastné lidí,, a nešťastný a....My máme vyhodu že to můžeme probrat na webu, přečíst na netu a zajít k psychologovi, řešit své pocity a vyrovnávat se s nima, oni zase myslí že je to blbost, třeba v jejich věku taky pro něco nebudem mít pochopení. Prostě snažím se nějakým způsobem pochopit a prominout i když je to těžké a úplně do konce není mozne. Nechci tu bolest a negativ nosit v sobě, takže prominout, určitě se nějakým způsobem snažila být dobrou matkou, omezit kontakt, a když bude kontaktovat a mluvit s tebou hezký tak to podporuje tím že taky budeš mila, když ne tak nemá cenu se hádat, prostěrict že ti to není příjemné a dál už to nerozebírat, nebavit se. Přeji ti hodně sil a lásky 🙂

@irenapusinka ono to neni tak černobíle; kladu si otázku, proč by rodič mělvinit a znevyhodnovat své dítě jen proto, ze on to měl horší.Naopak, já se snažím přistupovat ke svým dětem s respektem, pochopením a citem, aby nikdy nezazily to, co já. Aby vždy věděly,ze je máme rádi a mají u nás místo.Aby věděly, kde se vyplakat, kde si popovídat, s kým je jim dobře. Psycholog nepomůže-jsou to stále jen ohrane věci dokola (zaměřit se na rodinu, zajít s kam na kafe, soustředit se na práci apod. Žvásty). Někdy jsem fakt uz unavená z toho, ze nemůžu normálně sdílet rodinnou radost, mít možnost si postěžovat nebo neco normálního probrat než jen sama negativa a co kde koupit a za kolik...

@irenapusinka přesně jak píšeš, mamka je strašně negativní :( jako nemyslím si, že by byla nějak vážně nemocná, co vím tak určitě bere antidepresiva, takže asi to nemá upně lehké. Vím, že malé děcka neoznačí jinak než haranty a fagany. Ale zároveň jsem přesvědčená, že mi vždycky chtěla dát to nejlepší i když tak nějak po svojem a já moc nejsem schopná to zpracovat. Jo jiank děkuji za tvou odezvu, napsala jsi to moc hezky 🙂

@marion2017 máš pravdu černobílí to není a co jsem pochopila, že nemá smysl se v tom porad hrabat, prohrávat ty situace a přemyslet co kdyby...akurát to ublizuje nám a furt se v tom vaříme a nejde nám tu situaci uzavřít. Nechci tady rozebírat co všechno zažila já, jde o to že ten vztah není takový jaký bych si přála ať snažím se jak muzu. Občas taky mi něco řekne nebo udělá a já se z toho můžu zbláznit ale jak říkám,ne snažím se je to zatloukat a prostě přijmout ji jaká je i přes tu bolest co mi způsobuje. Kolikrát jsem chtěla s ní o tom promluvit ale nechape mě, prostě to nejde. Tak co teď s tím? Taky mam dítě a každý den jí říkám jak ji milují a že může za mnou přijít s cimkoliv...občas si říkám jestli jsem pro ni tak " perfektní máma" jak je ona pro mne ideální dítě? Chci říct , jestli za pár let nepřijde s tím že já taky něco udělala špatně..věřím že se moc snažíš ale to snad na všechny.

@domca1991 když bere léky, tak přece nějaký problém má. Občas na mne taky spadne, jak říkáš vidím matky kamarádek a občas mně to zamrzí. Dávám si čas, prožijí ten smutek, nadávám, brečím ale topit se v tom nenechám. Mám rodinu, kamarádky, práci, jsou lidi které jsou na tom ještě hurz.. co je v tvých silách tak dat lásku a vše od sebe svému diteti 🙂

@domca1991 nejlepší bude, když si najdeš nějakého dobrého psychologa, psycholožku, dle tvých preferencí, s kým se ti bude líp povídat. Protože na vztah jsou vždycky potřeba dva, v tvém případě ty a máti, když chceš jen ty (něco změnit, upravit, probrat, vyvážit...) a druhá strana ne, tak je to k ničemu.
Já kdybych tady měla vypsat, jak jsem si až do svých nějakých 35 let myslela, že jsem k ničemu, aneb to, jak se ke mně chovají moji rodiče, máti generál, otec perfektcionalista, bylo by to tak dlouhý, že by to ani nikdo nečetl 🙂
Pomohl mi manžel, shodou okolností psycholog 🙂, jenže já mu to neříkala v rámci terapie, já jsem mu to řekla v rámci dočtení jedné knížky a při dialogu o ní jsme se dostali ke mně, to jsme spolu v té době byli už víc než 13 let 🙂
No, takže najdi si psychologa, který tě provede tvou situací, pomůže ti vyrovnat se s tím, co tě trápí, čeho je ti líto a pomůže ti najít a zorientovat se v situaci, která co se stran matky zřejmě nezmění, ale tobě přinese vnitřní klid a sílu.

@irenapusinka já jsem jen chtěla říct, ze úplně se od toho odpoutat nebo udělat tlustou čáru nejde. U nás je to tak, ze když ji nevidím, tak občas na to myslím, ze je to nanic, ale snažím se na to zapomenout. Ale hned jak přijede nebo my tam, je konec. Jedna jedovatá silná střídá druhou a my jsme např. za jeden víkend úplně vystaveni. Takže nějak tak se oprostit nejde, i když uz jsem se milionkrát snažila. Nejhorší jsou situace, které se týkají děti a které MUSÍM řešit.O tom promluveni mas pravdu, vždy začne chrlit, ze teda ona je nejhorší a já nejlepší a nechápe, co ji chci říct, pak je urazena. Snažím se neopakovat její chyby a snažím se žít vztahy a ne věcmi, jak ona. To jsem měla na mysli, ze když ona zažila neco zlého, tak ji to přece nedává právo se takto chovat a naopak by se měla vyvarovat, jako se snažím já. A to sis špatně přebrala, nemyslela jsem, ze jsem jediná matka, která se chová k dětem dobře, ale popisovala jsem, jakou reakci ve mne vyvolává to, jaký vztah mám k máme já. A dcera umí dost pozlobit a občas si neuvědomuje, co v nás ma a ze jinde je to sakra jinak, ale myslím, ze v dlouhodobém kontextu to pochopí. Proč by ne, respekt, otevřená komunikace, partnerství, pochopení, možnost svého názoru aj. k tomu zcela spolehlivě a přirozeně vedou. Sazim na maximální otevřenost a komunikaci, což je kamen úrazu u me vs matka.

@marion2017 a tohle budeme řešit ještě x let a bude nás to mrzet. Trochu mne uklidňuje, že nejsem v takové situaci sama. Snad nám to pomůže lépe chápat sve děti.

@domca1991 ahojky, me strasne pomohlo, kdyz jsem si sama pro sebe definovala slovo rodina a zjistila jsem, ze rodina pro me znamena lidi, kterym mohu verit, muzu se na ne spolehnout, smeju se s nima rada, rada s nimi travim cas, zajimaji se o to, jak mi je, jak se citim apod. A zjistila jsem, ze mama je pro me osoba, ktera mi dala zivot, nic vic, nic min. Sest let jsem ji nevidela a v zadnem případě mi vůbec nechybí, naopak. Hrozne se mi ulevilo, hlavně mam jistotu, ze uz mi nicim neublizi, nezadluzi me apod. Kdyz se mi narodila dcera za pul roku jejiho zivota poslala dva darky a to jen kvuli tomu, aby pred svagrovou vypadala dobře. Rekla jsem si, ze nez aby se k me dceri chovala tak jako ke mě, radsi budu kdyz ji nikdy neuvidí👍 a mam klid👍

Mám to to samé v bleděmodrém a doposud jsem to celé ještě nějak nepochopila, nerozdýchala, a to je mi 40r. Člověk to asi řeší celý život, pořád je to můj rodič. Navštívila jsem už několik psychologů, spoustu přednášek, spoustu literatury, stále to nějak probírám, o co jde, a jediné, co mi z toho vychází je, že tito lidé jsou nějak psych. narušení či deprivovaní. Takže já sama na sobě pracuji, angažuji se tak, abych tohle v sobě nějak kompenzovala a vůbec pochopila, proč jsem jaká jsem a jak mě to poznamenalo ... deprivace a porucha řeči. S matkou jsem již dávno přerušila kontakty a jsem méně vystresovaná, když nekomunikujeme, než když jsme v kontaktu. Jakmile to začne nanovo (stačí nějaký rodinný pohřeb apod.), kolotoč emocí a stresu se rozjíždí a já na to už nemám. Je fakt, že o tom víc člověk přemýšlí až se svojí rodinou, dětmi. Jediná rada je, být otevřená světu a komunikaci, nemít žádná tabu a svoji bolest nechat plně projevit.