Jak zvládnout komplikovanou povahu malé slečny? Rady od rodičů.
Ahoj, mám doma malou slečnu, která navštěvuje nižší ročník prvního stupně. Často však doma řešíme její povahové rysy, které nepatří k těm lepším a moc si s tím nevíme rady. Je velice líná, nesnáší úklid, jakékoli povinnosti, plnění domácích úkolů apod. To bych ani neřešila, to je takové normální. Vzteká se, je hádavá, hádá se i o tom, že není hádavá a že neodmlouva. Dokáže ztropit scénu i z nalomeneho nehtu, každá bolístka je tragédií (a to jí nikdy opravdu nic nebylo). Chce být krásná, ale zároveň není moc čistotná a nechce se o sebe starat. Má ale vlastnosti, které "otravují" ostatní , což jí může v budoucnosti zapříčinit problémy a toho se bojím. Je velký extrovert, potřebuje kolem sebe pořád živo, ale je to taková přísavka. Na všechny, obzvlášť starší děti a dospělé, jakmile je trochu zná, začne se na ně věšet, nenechá je v klidu. Všechny hned objímá, nechce pustit, věší se doslova. Zároveň všechno všem řekne, celá škola tak ví u to, co jsme měli k večeři. Neustále má potřebu se předvádět, umělý smích, zpívaná písnička stále dokola. Vychloubá se, všechno, co by měla úměrně věku umět je "strašně lehké" a povyšuje se i nad menšími, že ona to jako umí. Zároveň ale bojuje se vším, co neumí, hned všechno vzdá a odmítá cokoliv dělat a učit se, protože se to "nikdy nenaučí". K tomu, byť má na vše názor, její nejlepší kamarádka je velice dominantní, učí ji sprostá slova, lže a moje dcera tomu věří. Nakonec rychleji mluví, než myslí. Takže dokáže říct hodně ošklivá slova i těm, koho má ráda. To, že je to špatně si uvědomí a omluví se, ale její teatrální výstupy jsou velmi únavné. Je nesoustředěná, výbuchy vzteku kvůli sladkosti se mísí s tím, že je úplně zlata a milá. Občas mi přijde, že má ADD. Ale nechci to házet na nějakou diagnózu.
Moc jí milujeme a je mi jasné, že některé povahové rysy člověk nezmění, ale jako rodič mám obavy o to, aby měla kolem sebe lidi, co jí budou mít rádi. Často nám i jako rodičům vyčítá, že jsme na ni přísnější, než na mladšího sourozence. A ano, je to pravda, ale faktem je, že on poslouchá na slovo, dělá co má a člověk tak nějak nemá co vytknout. Její povaha je naprosto odlišná, já i můj muž jsme klidní, poradni, tiší. Ten kontrast tak často bije do očí.
Máte někdo podobnou zkušenost? Dá se s tím něco dělat? Změnily se vaše děti v průběhu času? Je třeba si tak trochu nabít čumák?
Mňa by len zaujímalo prečo ak máš podozrenie na nejakú diagnózu nejdeš za lekárom? Neviem ako je to s ADD ale adhd vie diagnostikovať aj neurológ a nie je to nič na čo netreba brať ohľad ale zmeniť aj prístup vo výchove aby si dosiahla to, čo chceš. Nemôžeš brat dieťa s adhd/ADD ako "normalne" a čakať ze tak bude fungovať, nie je to ani žiadna detská diagnóza ktorá po čase zmizne - skôr naopak v dospelosti sa príznaky zvyknu ešte zhoršiť a nie je to ani povaha.
asi máme něco docela podobnýho. Jsem přesvědčena, že moje dcera má nějaké dys- poruchy, poruchu pozornosti a některé rysy Aspergrova syndromu, ale teprve jsme začali řešit psycho-pedagogickou poradnu, tak kdo ví, kdy skutečně zjistíme, co tam je. Mimochodem já si myslela, že porucha pozornosti je, když to dítě nevydrží sedět a pořád pobíhá. Ale porucha pozornosti je i to obrovské nesoustředění.
Co nám pomohlo:
- vypsala jsem si vše, co po dceři chci aby dělala a kde se objevují problémy (i maličkosti typu Umýt umyvadlo od pasty, pověsit ručník po koupání atd.) a pak jsem udělala nástěnku, na ní je kolonka Udělat a druhá Hotovo. Já ty drobné povinnosti sepsala na kolíčky, každý den udělám "seznam" co se třeba udělat a ona si to sama hlídá a přecvakává na "Hotovo". Taky když se třeba začne nudit a vymejšlet kraviny, nebo třeba chce nějakou výhodu, ptáme se první, jestli má vše z tabule a ať si jí jde zkontrolovat. Nemusím tak opakovat věci 1000x a je to prostě víc v klidu. Ne růžové, ale víc v klidu.
- plnění domácích úkolů je největší bolest. U nás teda přesněji trénování do školy, jí opravdu hodně věcí nejde. Domácí úkoly téměř nemáme, ale škole se věnujeme každý den. Asi to budou ty poruchy učení. Já jsem nakoupila pracovní sešity na rozvoj různých oblastí, nevím jak to popsat, zkus mrknout třeba sem https://pedagogika.skolni.eu/specialni-pedagogi... - tak třeba - máme sešity na zrakové, sluchové vnímání, paměti, grafomotoriku, atd. rozvíjení smyslů, a hlavně pro úroveň třeba 5-7 let max (je jí osm). To jí často dobře jde, takže se cítí úspěšná, a rozvíjí tím ty schopnosti, které potřebuje ke zvládnutí čtení, psaní a počítání. Jde to velmi pomalu, ale já jsem šťastná, že každý den rozvíjíme mozek a nepohádáme se u toho. Někdy se jí nechce, ale pak jí to skutečně zabaví a sama si pak jde udělat nějaké školní opravy. Někdy se ale hádáme i tak. Není to recept na 100% štěstí.
- některé domácí povinnosti zvládá jedině když je dělám s ní. Nechávám jí ale, ať si o to říká sama. :p Mimochodem teď máme čerstvě na nástěnce tenhle plakát a zatím to je skvělý https://www.podporainkluze.cz/wp-content/upload... - někdy právě ukáže, že se cítí osaměle a vyjde najevo, že chce pomoct třeba se svačinou apod. A vůbec kolikrát mě svýma pocitama překvapí.
- hodně ošklivá slova a výbuchy vzteku, to dobře známe. Zatím nemám recept.
Moje dcera chodí i k psycholožce, ta nás vede hlavně k posílení našeho vzájemného pouta a z mé strany bylo i nutné věnovat jí víc času, než bych čekala, že bude v tomhle věku potřeba. Např. jsem si musela upravit práci a vyzvedávám jí jednou za 14 dní po obědě a máme prostě pohodový čas spolu. Připadá mi z toho popisu, že se na každého hned věší, že možná hledá přijetí. Ale může to být i průvodní jev k nějaké té diagnoze. Nevím.
Vubec to nemusi byt dys ani add, ale muze to byt jen povaha a temperament, ktery kdyz je odlisny od toho vasaho, tak to pak je hodne narocne. Nase dcera byla take to narocnejsi dite, neporadne, bez nejake discipliny (ze by treba doma neco mela pravidelne delat a sama si to hlidala to ani omylem). Skolu teda cca od 3.tridy dava samostatne. Ale nepredre se, to fakt ne. Kdyby trochu chtela je premiantka, ji to staci tak nejak.... no na 2.stupni kdyz ji pres kovid hrozily 4 na vyzo, tak to uz jsme si musely vysvetlit, ze takto fakt ne.
Do toho jeji nalady, a hysteraky, kvuli cemukoli, jeste v 9 letech byly fakt vycerpavajici.
Uklid pokojicku jsem tedy zhruba v tomto veku uz nechala zcela na detech. At si tam maj bordel jaky chtej. Byl tam dlouho, ale parkrat za rok si nakonec uklidily i stul, obcas i vysaly. Dcera je nahore na palande, tak tam jsem taky prestala chodit a radsi se tam ani nedivam. Sama si tedy jednou za cas ten bordel vykyda a postel prevlece. Ve skrini i na stole si uz udrzuje poradek hezky. Ale teda k rovnani veci projevila vlohy uz jako batole, kdyz si hrala treba s malyma plastovyma zviratkama. Takze jo, u nas z toho vyrostla🙂
Má dcera možnost, kde to nějak využít? Třeba nějaký skaut, kde by s touhel povahou ve třetí/čtvrté třídě klidně mohla už mít nějak na starosti skupinku nastupujících prvňáčků? Nebo třeba kroužek dramatiky, kde by získávala tu pozornost? ... nebo jí doma vyloženě dát možnost něco organizovat (oslavu svých narozenin? něco teď z vánočních příprav?) ? Já vím, že je na to svým způsobem malá, ale získala by tu pozornost, po ketré evidentně velmi touží, Získala by za to nějaké uznání a zároveň yb tu energii napřela do něčeho, co bude opravdu užitečné, bude to mít výsledek a ona se na tom naučí nějakou odpovědnost a takový ten cit pro detail který je mimochodem subjektivní a spoustě lidí funguje i v dospělosti vedení poměrně velkých projektů i přes fakt, že jsou vlastně bordeláři)
Mám to samé doma, sebestředná, nevidí potřeby ostatních, sobec. Povinnosti ji obtěžují, je to boj. Naopak, když má chuť, miláček, umazlená, kontaktní, velmi chytrá, bystrá, nadaná na vytvarku. Řešila jsem to s psycholozkou, je to z části temperament, což nepredelame, můžeme jen držet pevně hranice, trvat na povinnostech i když je to vopruz ji k nim vést. Lepší se to, s věkem. Jako děcko, to bylo peklo na zemi, řvala a řvala.
Trošku to zavání i hraniční poruchou, i s tím se dá pracovat.
ADD je porucha pozornosti bez hyperaktivity
zasněná, tichá, extrovert
to jen, že jsi zmínila zrovna tuhle diagnozu
ale, klidně se objednej do nějaké PPP, je možné, že "něco" má a budeš vědět, ty i ona, jak s tím pracovat
Co se týká úklidu hraček, my jsme se v květnu stěhovali a já už prostě odmítla, aby v pokoji deset dní po ikshodinovém hloubkovém třídění bordelu byl opět bordel takovej, že i nůžky a vodovky si chce půjčovat moje, protože svoje netuší kde má. No, takže jsem hračky nechala v bednách. Jenom knížky, pastelky a asi tři "okruhy" hraček má k dispozici. A když chce jinou, tak nějakou z těch k dispozici dáme zase do beden.
Ona i tak tam má rychle binec, protože pořád něco vyrábí. Ale je to mnohem lepší než jak to (ne)fungovalo předtím.
Popisuješ me. Byla jsem stejna. A Díky tomu mám teď super praci, karieru a moje mama se smeje, že me to dirigovani lidi a to, že jsem chtěla být vždy nejlepší a první, zivi. Mám to tak od 3,4let. Sama si pamatuji, jak jsem organizovala ségru a bratrance, jak jsem chtěla být všude první a oblíbená, jak jsem byla naštvaná, když mi něco nešlo.
Synovi jsou 3 a je úplně stejný. Vzteka se, vše musí být podle něj, všude musí vyhrát a všichni se mu musí věnovat.
Vydrž to a naučit ji těch vlastnosti využít v jeji prospěch.
Věř mi, že ta povaha je hrozná i pro nositele, sama sebe dostavas pod hrozny tlak, máš na sebe vysoké nároky a pak jsi hnusná na všechny kolem, ale nejvíc na sebe. Nikdy nejsi sama se sebou spokojená. Pořád chceš po sobě víc. Je to vyčerpávající.
Nebudu dceru diagnostikovat, nejsem k tomu oprávněný odborník.
Ale z toho co píšete mi příjde, že dcera není dle vašich představ...Nezapadá do vám známých a bezbečných škatulek: tichá, klidná, čistotná, pořádkumilovná atp. Je jiná, než jaká jste vy i manžel i další dítko, jiná než na co jste zvyklá, co chápete a s čím umíte zacházet. A tudíž ji jakoby negativně škatulkujete.
Vaše dcera je úplně jiný živel než vy. Je z jiného těsta. A je skvělá jaká v jádru je. A vůbec není podstatné jaká jste vy nebo její sourozenec. Ona je ona. Vy jste vy.
To že je temperamentnější, to že je jí příjemná pozornost, že je extrovert, expresivní, hlasitá, teatrální, nestydí se, atp atp...Ano, to třeba je váš opak, ale to neznamená, že to je špatné.
Lidé jsou různí a každé dítě by se mělo cítit milované takové jaké je a nemělo by cítit neustálý tlak, že by mělo být jiné. Natož být srovnáváno s jiným dítětem. To může být velmi bolestivé a způsobit jí šrámy na duši.
Dítě by nemělo cítit, že není dost " dobré/ vyhovující představám". Ano jedna věc je, že se musí NAUČIT víc uklízet atp. To není vrozené, ale naučené chování. Pochopit rozumově proč se uklízí, pracovat na ohleduplnosti k druhým lidem, empatii, ať z ní není narcis že jo atp... Jasněji určovat hranice aby se jí nevyplatilo dělat scény a hádat se. Nehrát s ní tu hru.
Pak je tu ovšem temperament, a ten je vrozený. Ten má vaše dcera už daný a nepřijmete-li jej, můžete ji do budoucna dost traumatizovat.
Naopak se zaměřte, jak její nadání či talent zůročit. Nesnažte se jí utlumit, umlčet, brzdit...naopak jí najděte kroužky nebo jí volte aktivity takové, kde to bude moct rozvíjet, kde se bude moct předvést, vyhrát, vymluvit atp 🙂
Zkuste se naučit jí za určité její vlastnosti obdivovat. Určitě ne vše co jste tu vyjmenovala je odsouzeníhodné.
Stačí pouze změnit úhel pohledu.
Idealni je tu jeji energii nejak zpracovat. Uz tu bylo zmineno - skaut, dramatak, ja bych doporucila i nejaky hodne aktivni sport. Tyhlety slozity a temperamentni decka maji vzdycky nejaky specialni talent. Jde o to je podporit v cem jsou dobre, nechat je vybourit a vybit tu energii a pak i ty povinnosti pujdou snaz.
A chci ze zeptat jeste @barmil - co delas za tu uzasnou praci? ☺️
@exbordelar konzultant, specialista na zlepšování procesu, digitalizaci, zestihleni a zefektivneni čehokoliv..prostě přijdu, kouknu, zlepsim/změním/zastabilizuju a ušetřím jim spoustu peněz....
Já tam vidím určité rysy, které znám od svých žáků, kteří mají diagnostikované různé poruchy, takže bych ji nechala vyšetřit. Myslím, že nějaká diagnóza může přijít anebo ne, každopádně vám to dá směr, kterým budete moct postupovat. Moje dcerka je mladší, ale některé popisované rysy u ní také pozoruji. Uvidím, jak se bude jevit později ve škole, ve školce jsou na její chování občas stížnosti, které od staršího syna neznám. Se vším se dá pracovat, ale je fajn vědět, jak na to. Přijetí dítěte takového, jaké je, přináší úlevu všem. Laskavé nastavení a dodržování hranic je ale nezbytné. Hezky o tom píše @jahodi.držím palce.
Dlouhý příspěvek plný kritiky, by mě zajímalo, co ta holka vlastně dělá dobře? Jen mě napadlo, že jak se věší na ostatní, tak se jí asi něčeho nedostává, asi potřebuje cítit víc blízkost, lásku, bezpečí, pouto? Nevím, nejsem psycholog.
Podkud jste vy dva s manželem tiší, tak se blbě chápe, že někdo to má úplně jinak.
Má nej kamarádku, ke které vzhlíží a poslouchá ji, učí ji sprostá slova, lhát... no tak vlastně dcera je poslušná, akorát teda neposlouchá svoje rodiče, ale někoho jiného...
Já intuitivně nevnímám nějakou poruchu ADD, ale to si nechte potvrdit nějakým odborníkem. Přijde mi, že vám s mužem vesmír nadělil dítě, které je totálně jiné než vy dva, aby trochu provětral vaši zaprděnost.
Věřím, že to musí být často komplikované a otravné, když jsi úplně jiná (když se ke mně někde naskytne takové dítě, mizím 🤭). Ale mám 2 známé s takovým dítětem a napadlo mě, jestli to není i u vás. Máte s dcerou společné vyžití? Nějaké vyblbnutí - společně chodit do herny a užít si to tam nebo doma na trampolíně, případně třeba často tancovat u písniček, hodně chodit ven, sportovat....? Protože když si vybavím děti těch kamarádek, jednak jsou už teď stigmatizované vzhledem....a druhak, evidentně jsou uklízené k televizi a k tabletu a místo aby se z nich ta živelnost dostala přirozeně, jenom se potlačuje a pak to právě takhle vypadá, když někam jdou - jak velká voda, na všechny se věšet, všechno hned vyprávět, předvádět se. Nevím, jestli je to i váš případ, ale zkus si sáhnout do svědomí, nakolik dceři umožňujete být sama sebou doma, aby se uvolnila a nebyla tak přetlakovaná a nakolik jí ustupujete treba v té elektronice, aby byl klid.
Možná bych jí dala prostor, aby nehledala pozornost jinde, ale u vás, pokud to potřebuje. Vím, že píšeš, že míváte čas jen pro sebe, to je super, jen jestli to není málo. Myslím, že hledá jinde (ne, neříkám, že se jí nevěnujete!). Třeba cítí konkurenci v sourozenci, který poslouchá na slovo? Uvolněte i hranice u něj... dcera nebude mít důvod si myslet, že je protěžovaný, pokud by to šlo..? Píšu to proto, aby později, v pubertálním věku nehledala také jinde - třeba v nevhodné partě....
A přikláním se k názoru, že by bylo fajn sepsat i seznam toho, co je na ní super a klidně to s ní probrat, dát jí to nějak najevo. Výše zmíněný dramaťák, to by byla pro ni asi jasná volba, zkus.
Má možnost trávit čas a někým mimo vás? U babiček, u kamarádek, sama, kde bude zodpovědná sama za sebe?
Držím palce, ať najdete cestu.
@klokanka31 co neexistuje? Té slečně je kolem 8 let, a ano může být povahou líná a nečistotná. Zakladatelka nikde nepíše, že by s tím nepracovala, ono s dětmi specifických povah to je někdy pořádně těžká práce. To ale někteří lidé pochopí až potom, co mají druhé, se kterým v tom daném směru všechno jde "podle plánu".
Ehm. Tak jsem si to přečetla celé, dvakrát a upřímně řečeno jsem v tom poznala tak 90% mých kolegů, doktorů i sestřiček i záchranářů z ára a záchranky. Ano, jsem mezi námi tiší a plaší introverti (třeba já a můj muž), ale naprostá většina z nás jsou hlasití extroverti, když jdeme do hospody, tak i myš ve skladu slyší, jakej je Honza borec a píchá hrudní drény nejlíp na světě, naše vizity vypadají jak začátek třetí světový, pokud šéf neschválí antibiotika, ale navrhne jiný (vlastně s úplně stejným spektrem účinku), tak se teatrálně tříska deskama s dekurzama. Protože prostě lidé s tímto typem temperamentu si vyberou spíš záchranku a áro než klinickou hematologii nebo nefrologii. Špatné to není, je to jen jiné. Pro mě jako jinou náturu není úplně snadné s nimi pracovat, je to na mě až moc ruchů a vzruchů, které považuju za zbytečné a rušící mě od podstaných ruchů a vzruchů (na trojce houká ventilátor, na čtyrce hlásí monitor vysoký tlak a do toho si dvě sestry fakt expresivně povídají o zařizování domu), ale je to hodně otázka nastavení (vím, že takoví jsou, vlastně mě často stáhnou do hovoru a poskytujou mi takový ten social grooming) a mé vlastní pohody (když jsem v nepohodě, tak to dávám mnohem hůř). No a protože bůh má smysl pro humor, tak nám tichým introvetrům nadělil ukřičenou společenskou extrovertní holčičku (miláčku, naše dítě má fakt kamarády?! Jak se to stalo?)
Obrátila bych se na odborníky. V lepším případě ti dají výchovné tipy, v horším naučí pracovat s nějakou diagnózou (i ta hraniční porucha, co tu někdo zmiňoval, mě napadla). Každopádně chápu, že si nevíš rady a všude kolem nás je spousta odborníků, kteří roky studovali a dřeli, aby pomohli lidem jako jsi ty.
@eviicka klokanka ma trilete dite, to ma jeste narok na to si myslet, ze "neexistuje" k vychove staci🙂
@glitterglue Pokud někdo kašle na výchovu od začátku, pak si nemůže myslet že v pozdějším věku se to zlepší.
jo k tomu, všímat si co je s ní dobře - to jsme u nás taky zavedli. Našla jsem 11 dřevěných kuliček. Když je něco super, prostě úplně cokoli (třeba i že v záchvatu vzteku s náma nepřestala mluvit co se děje.. nebo ona je úžasná na hledání věcí, tak že nám něco pomohla najít... že šla s mužem omést auto od sněhu... atd. atd.), co chceme obzvášť vypíchnout - ocenit, tak to oceníme a navlékneme 1 kuličku. Za všech 11 kuliček dostane "zelenou kartu" a za tu si může vybrat nějakou "výhodu" z asi 13, které nás napadly (třeba jít společně do bazénu, nebo že ona vybere film, atd. atd., různé příjemnosti). Děláme ty věci i mimo zelenou kartu, aby neměla pocit, že to dostane jedině za "hezké chování", ale jsou to prostě věci neběžné a díky zelené kartě je vyloženě má dle výběru...
Můj názor bude nepopulární, ale je potřeba jí stanovit hranice. Povahu sice nepředěláš, ale u takovýho malýho dítěte neexistuje aby byla líná a ještě nečistotná 🤦♀️ Já preferuju výchovu po dobrým, ale když to nejde, tak hold to půjde po zlým. A neříkám hned fyzické tresty...