Malá anketka na téma sourozeneckých vztahů

@bervidova Jo, tak nějak to mám s tátou taky.

Tři brachove, životní jízda a ač jsem vždycky chtěla segru, tak tohle bych nikdy neměnila 🙂 každý je jiný a každý z nich je pro mě důležitý v jiných směrech. Se starším jsme chodili na pivo, mladší teď zase hlídají naše děti. Ploďte a množte se, je to fajn! 😀

@timonek to je dobré, vystudovala jsem si tyto a příbuzné obory (to jsou ty nesprávné VŠ, správná jsou jen práva a medicína 😀 ) a naštěstí má úžasnou bývalou spolužačku, kterou sice vidím tak co dva měsíce, ale vím, že to je ten můj správný terapeut,který mě nabíjí energií,dá mi pocit, že jsem ve své práci dobrá, že jsem úžasná máma a tak prostě

Podle me jde jen o vychovu, vztahy v rodine, se segrou jsme od sebe necele 2 roky, jako prtavci jsme si hrali, pak nas odloucila skola ale mely jsme vztah super furt, pak prisla puberta a kluci, tak jsme se asi 2roky moc nemuseli, to preslo a do ted vztahy super, ale to mame v cele rodine, pomahame si, volame si, vidame se... Treba pritel je se segrou o 5let, ona je starsi, doma se jim rodice hadali, detstvi asi na prd, vychova 0, rodicovska autorita 0, oni se maj radi, ale jinak, jsou schopni se pomlouvat a pak delat jak jsou super kamosi, ale u nich to bylo celkove prapodivne, nikdy nemeli ty vztahy jako - je tati prosim pujdes mi pomoct privrtat obrazek na zed? Pujdes mi ukazat tohle a tamto, mami upecem kolac? dokazali si i mezi sebou rikat sproste.. prijde mi, ze to byli 4cizi lidi v 1 dome co si rikali rodina. Kdyby meli zazemi jako my, tak se chovaji jinak. Muj tata ma od sebe segry 10 a 3 roky, vztahy taky fine, v detstvi si toho uzili az az.

Mám bratra o 20 měsíců staršího a máme super vztah jako deti vse v pohodě v době puberty jsme se trochu odcizili na venek každý sve zájmy jine kamarády ale doma jak jsme se sešly vzdy v pohodě a po pubertě zase vse ok do dneska máme hodně stejne kamarády i když každý bydli na jiném konci republiky tak se snažíme každý měsíc nastavovat.

mam 4 sourozence , 2 brachy a 2 sestry , ja byla nejmladsi z holek se sestrama jsme od sebe neco malo pres rok (rocnik 86,87 a ja 88) , 2 roky po mne byl bracha a druhy bracha je ode mne 10 let , se sestrama mame hezky vztah, se starsim brachou taky ale je v tom trochu rozdil, nestykame se tolik, a nejmladsi bracha je pro me pomalu jak bratranec s kterym se moc nevidam

Jsem starší ze sourozenců, sestra je o 6 let mladší. Jako předpubertální děti jsme se moc nemusely, praly jsme se o hračky, o přízeň, prostě klasika. Když jsem byla v pubertě, začaly jsme se i přes propastnej rozdíl mít rády. Dělala jsem jí druhou mamku, učila se s ní do školy, vodila jí na kroužky, probírala s ní první lásky ze školy a tak. Dnes je mi 22, jí 16, v pubertě je ona a jsme nejlepší kámošky. Máme v sebe důvěru, se vším se svěřujeme a alespoň jednou týdně se vídáme, jinak by se nám stýskalo. 😀

Vnímám tenhle rozestup pozitivně, i když je pravda, že si myslím, že ještě pár let navíc a už by to nefungovalo, protože bysme byly každá úplně jinde. Z mě ideální rozestup 4-6 let.

mám o 2 roky mladší sestru a bylo a je to super. Jako malé jsme si hrály, v pubertě spolu držely a pořád si voláme navštěvujeme .....

Já mám dcery od sebe 17měsíců a jak říkám - mají mezi sebou pupeční šňůru 😀

Manžel má o 14měsíců mladší sestru a nic moc. On lítal s klukama po vesnici, lumpačil, ségra se držela a pořád drží sukně od tchýně.

ahoj, já mám o 3 roky mladšího bráchu. V dětství jsme si velmi vyhráli, nedělalo nám problém sdílet společný pokoj. Měli jsme své společné království hraček, vymýšleli různé příběhy občas se poškádlili někdy i pohádali ale hádky moc časté nebyly. Teď v dospělosti už se moc nestýkáme a je to škoda. Bydlíme daleko od sebe (já se odstěhovala do Prahy) a každý máme trochu jiné zájmy já mám svou rodinu, brácha studuje vejšku, dělá si praxi na brigádách. Občas si popřejeme na facebooku ale to je vše. Bohužel velké odcizení.
Moje dcera Míša má sourozence zatím jen týden (z toho je s ním doma 3 den), takže tam se to jetě tolik nepozná jaký budou mít vztah. Každopádně už když jsem měla bříško tak ho hladila a občas dala pusinku, taky trošku žárlila - lezla do nachystané postýlky a bála se odloučení (jak jsem někam zašla spustila pláč) asi vycítila co se děje. Pak za mnou přijeli s Míšou do porodnice a naše mimi jí moc zajímlao, zvědavě nahlížela do vozíku, hladila brášku když jsem ho chovala v náručí, chtěla mu nabídnout džus. Když jsme dorazili domů a babička co Míšu hlídala nám jí dovezla tak hned zamířila k postýlce, jako by věděla že tam mimi bude. Teď pláče když začne plakat malej a snaží se ho utěšit - podává dudlík, hladí. Taky se ale občas rozpláče když jdu kojit asi je jí líto že se jí při tom tak nevěnuju a to se na ní během kojení snažím mluvit dám jí třeba pusinku když příjde, přeruším kojení když požádá o pití apod.. Takže žárlivost tam bude taky ale jistě i láska. Nechám se překvapit, přála bych si aby si moje děti vyhráli tak jako já s bráchou, ale aby se neodcizili ani v dospělosti

jeden brat: mladší o 20 mesiacov - celé detstvo des, hrôza, strašné, zlé,
druhý o 7 rokov - skvelé, perfektné, super skúsenosti do budúcna pre vlastné dieťatko
teraz: s obomi úplne vynikajúci vzťah, s obomi.

Mám dva bratry. Jeden je starší o 12 let - nikdy jsem si s ním nerozuměla a ani teď se nevyhledáváme, druhý je starší o 7 let a ten mě vyzvedával ze školky a víc si se mnou hrál - mám k němu bližší vztah. Vždy jsem si ale přála ještě mladší sestru 🙂 . Ono možná ani tak nezáleží na věkovém rozdílu, ale na povaze.

Segra mladsi o 21m, detstvi pohoda, puberta des, pak zase pohoda, fakt mame supr vztaj.. Pritel a jeho segra, ona starsi o 5 let a vztah na prd celou dobu, ale jde i o zazemi, oni byli fakt divna rodina a ta jeho segra je povahove celej tchan a to je jednim slovem katastrofa:/... Tak i geny a vychova hrajou dost velkou roli podle me

jsem jedinacek - mama sice byla tehotna vickrat, ale to bohuzel nikdy nedopadlo. Vzdycky sjem si prala sourozence, do dnesniho dne si ho vlastne preju🙂 Nasla jsem si realitvne brzy kamaradku, co je taky jedinacek a fyzicky jsme si celkem podobne - ja ji povazuji za sestru🙂
Pak mam yolne skvele bratrance, se kterymi mame do dneska naprosto blizky vztah, ackoliv bydlime cely zivot 1000km od sebe. Navstevujeme, se, travime prazdniny apod. Takze da se rict, ze mam taky dva starsi skvely brachy🙂
takze tak...ja bych si moc prala min. dve deti, i za cenu pripadne adopce.
Jinak pro me nemit sourozence znamena byt na dost veci sam - jak vzdor proti rodicum, tak nejaky dialogy a zjistovani novych objevu a zalib...jste vlastne dost sam se sebou, bez moznosti peer sdileni.

Mám sestru o cca 7let mladší ... takže rozdílný názory 🙂 ale i přesto ji mám ráda a ona mne 🙂 😉 nejsme teda nejlepší kamarádky, ale víme , že se na sebe mužeme spolehnout když je to nutný 😵

měla sem i bratra o rok strašího než já, bohužel si vzal před 2lety život....... takže ten chybí......

Mám sestru,mladší o rok a deset dní 🙂,v dětství jsme si rozuměly moc,byly jsme spíš kamarádky a trvá to do dneška,jsme dospělé,máme se moc rádi,pořád si telefonujeme,je to skvělý.Pak mám brášku,mladšího o 9 let,v dětství jsem ho jako miminko(už jsem byla velká holka) milovala,když jsem byla v pubertě,tak jsem ho ochraňovala a i teď,jako dospělý se máme moc rádi (a to se mi muj malý bráška za 3 měsíce žení).Takže ať takový,nebo takový věkový rozdíl je fajn,když to funguje.Myslím,že to nebude odstupama,ale jak to máme v rodině celkově.Jako děti to všechno vnímáme v rodině.Mujtáta se do dneška se sourozencema mají moc rádi,hezky se oslovují,takže jak jsem to vnímala u rodiny,tak jsemto chtěla i já.Není nad milující rodinu,ať je věkový rozdíl jakýkoliv 🙂

Mám dva bratry. Starší je o tři roky starší, moc spolu nevycházíme, stýkáme se kvůli dětem, které se milují a my je navzájem taky, ale my dva si spolu moc nemáme co říct. Nemá mě rád už od dětství a vždycky mi to dával hodně najevo, tak se ho skoro bojím oslovit, protože se pak netváří moc přátelsky nebo má ironické poznámky. Mladší je o 2,5 roku mladší, takže skoro stejný rozdíl, a máme k sobě hodně blízko, trávíme spolu volný čas a hodně se stýkáme. S jejich partnerkami je to obdobné, partnerku staršího moc nemusím, partnerka mladšího je jako moje sestra. Myslím, že roli nehraje věkový odstup, ale co je příčinou, to nevím.

@mysicka_lb za sebe -já bych si přála blíž k sobě - mám sestru o 20 let a bratra o 15 let starší, takže z mého hlediska nic moc - segra si hrála spíš na mou mamku a doted si hraje, Sice je dobře, že se máme, ale máme se v úctě ... neříkám že rádi, protože když nezavolám tak nikdo nezavolá - prostě mají už své vrstevníky - už jsou prarodiče, atd .... tak co po nich chtít, aby se zajímali o mně, to asi těžko, mají své děti i vnuky - za chvíli i možná pravnuky ...

@mysicka_lb Já mám sestry o 10 a o 14 let starší, takže jsem vyrůstala jako jedináček. Nevzpomínám si, že by mi to jako dítěti vadilo. Spíš až tak v pubertě. S tou sestrou o 14 let starší nejsem moc v kontaktu, vídáme se tak 6x ročně, bydlí daleko, děti má velké, máme se rádi, ale není to ono. S tou o 10 let starší jsem v kontaktu často, vidíme se tak jednou za 14 dnů, voláme si, má děti na ZŠ, já jedno ve školce a jedno roční. Tím, že byla takový věčný puberťák, zažily jsme spolu několik propařených víkendů, akcí, jsme obě tak podobněji laděné a děti máme blíž, tak jsme v pohodě...
Já nevím, jestli bych něco měnila, nejsem člověk, který by to řešil, je to tak jak to je, tak nač to nějak analyzovat. Ale já osobně mám děti o 3 roky, dýl se mi to zdá moc.
Manžel byli 3 děti, narozené během 3,5 roku a mají mnohem bližší vztahy než já se sestrami.

mam bratra o dva roky starsiho a v detstvi to bylo super-sice je jina povaha nez ja (introvert a ja jsem extrovert), ale umeli jsme si spolu hrat, existovat ve spolecnem pokoji, taky jsme chodili do stejnych krouzku-hlavne do plavani-sdileli jsme stejny okruh deti, zazitku, rodice jsou ucitele-venovali nam svuj cas, takze jsme byli soudruzni, v puberte byly drobne bitky v pokoji o poradek nebo oder 🙂)) ale jinak jsme sdileli stejny druh humoru, stejny druh filmu a serialu, stejne hlasky z filmu-bylo to prima 🙂))) ted mam svou rodinu, bracha zatim ne -uz se tak moc nevidame, nema rad, kdyz se ho vyptavam na jeho zivot-tituluje me ze jsem gestapak, a me se pak nechce ses nim vybavovat,abych se nahodou nevyptavala moc-proste si zijeme sve zivoty, ale kdyby se neco stalo, tak si pomuzem!!!

Byla jsem 30 let jedináček a teď mám 4-letého bráchu. No a je mi úplně jedno, protože toto je už opravdu veliký věkový rozdíl, vzhledem k tomu, že mám 15-ti letého syna a už žiji dlouho sama.... 🙂
Takže se stále cítím jako jedináček, nicméně je mi to líto, že jsem neměla sourozence někde blízko mému věku ☹
No a nyní jsem v očekávání a jsem tedy zvědavá, jak si bude zvykat můj 15-ti letý syn, který o tom ještě neví 😀

Jsem jedináček. Už jako dítě jsem říkala, že bych chtěla sourozence, ale byla jsem zvyklá zabavit se sama. Proto jsem se zařekla, že nechci jedináčka, že budu mít dvě děti. V dospělosti, čím jsem starší, tím více postrádám někoho blízkého, s kým bych mohla pokecat nebo se svěřit. Z rodiny takový nikdo není. Byla jsem zvyklá být sama, což mi také nedalo moc velký základ v umění komunikace s lidmi.

Mám sestru o dva roky mladší, vztahy v dětství - no, z nutnosti jsme spolu vycházeli, i když občas "bitky" byly, v dospělosti spolu jakž takž vycházíme (nejlépě pokud se nevidíme často), ale nejsme si moc blízké, nerozumíme si, každá jsme jiná. Věkový rozdíl fajn, jen by to chtělo jinou ségru...... Muž má bratra o dva roky staršího a vztah s ním též jako u mě, vychází spolu, ale nejsou si blízcí, nerozumí si příliš.

Mám bráchu o dva a kousek roku mladšího. Dětství bylo náročnější, dost a často jsme si spolu hráli, ale většinou to skončilo bitkou, nebo jeho bonzováním, aby byl v očích rodičů lepší. Od mala jsem byla ta špatná já, on ten skvělej ( rodiče se v něm viděli, po tom, co ztratili naděje u mě), takže než z toho měl rozum, dost toho zneužíval. Někdy kolem 12 roku asi pochopil, že to, co se děje doma, není fér a že mě má vlastně rád. Tenkrát mi v podstatě zachránil život a začal mě víc a víc bránit. Náš vztah se hodně změnil, zjistila jsem, že mu můžu věřit, on za mnou utíkal, když nezvládal konflikty s rodiči ( v 16 jsem skoro nebydlela doma, ale u přítele kousek od našich). Hned po střední jsem se odstěhovala do svýho bytu, tam u mě byl hrozně často, chodili jsme spolu pařit i jsme prostě byli jen doma a koukali na telku, povídali si... Po jeho maturitě dokonce rok bydlel u mě a ex na baráku, kde nám hodně pomáhal při rekonstrukci, trávil s námi Vánoce, hlídal barák a zvířátka, když jsme jeli na dovču... Teď už má pár let přítelkyni (skvělá baba, stejně stará jako já 🙂 ), vídáme se hrozně často, všichni i s mým přítelem ( to je další taková sranda historka - dělali spolu v práci, tam jsem se s přítelem poznala a pak jsem dělala dokonce rok s nima :D ). Dalšího sourozence jsem nikdy nepostrádala, myslím, že mám to nejvíc, co jsem v životě mohla mít... 1000% parťák a nejlepší přítel, člověk, kterýho si nesmírně vážím, vždycky mi pomohl a né málo, bavit se můžeme o čemkoliv a kdykoliv, je mi ctí s ním někam jít, protože se umí chovat k lidem, k ženám, je zábavnej, šikovnej a pracovitej. Je to sranda, protože když spolu někam vyrazíme, tak si lidi myslí, že jsme pár - on je o hlavu větší, má vousy, vypadá starší a skvěle si rozumíme... No kdyby to nebyl můj brácha, tak ho určitě koukám klofnout, protože takhle nějak si představuju toho správnýho chlapa 🙂

Mám o rok a půl starší ségru... prakticky vždycky byla ségra tahoun akcí a já ten, kdo jde prostě za ní... částečně to je i povahama, částečně asi přirozené s věkem. Pamatju si, že jsme se jako malé dost hádaly a rvaly, ale zásadně nám na to nesměla přijít mamka, takže jsme zas hodně táhly za jeden provaz. Jezdily jsme všude spolu, hodně jsme si spolu hrály. Vzásadě si život bez ségry nedovedu představit. rozhodně by byl hodně jiný.
Když jsme se o dětství bavily zpět, ségra přiznává, že mě asi musela hrozně masit a že jí štvalo, že jsem málo akční... Já si třeba teď uvědomuju, že vlastní zájmy (neokoukané od ségry) jsem reálně začala mít tak kolem patnácti. Pamatuju si i na období (někdy kolem 13-14), kdy jsem zjistila, že bych vlastně chtěla někam jet "bez rodinného dozoru" (vždycky se mnou byla minimálně ségra, často i máma) a na cizích dětech na hřištích si hrozně uvědomuju, jak mi vadí, když starší dítě "vychovává" mladší... Na druhou stranu ségra je prostě ségra a i když teď bydlíme každá v jinym městě a žijem dost v jinejch světech, vzásadě vím, že pokud budu potřebovat s někým řešit vztahy a pocity, tak ségře se prostě můžu svěřit kdykoli (a jsem dost přesvědčená, že je to oboustraný).

Ja mam brachu o rok a pul starsiho. V detstvi jsme to meli divoke. Porad jeden z nas mel pocit, ze ho rodina ma radsi. Takze jsme mezi sebou stale bojovali. Ale chodili jsme spolu ven, hrali si. V obdobi puberty nastalo u nas odlouceni, prakticky jsme se potkavali jen u jidla. Kdyz se mi ve 22 letech narodil syn, meli jsme nejhorsi obdobi, hrozne jsme se hadali. Kolem 26 let se to zacalo menit. Ted po 30ti letech je to super. Jezdime za sebou, resime partnerske trable. Takhle jsem stastna a neverila jsem tomu, ze to tak nekdy bude.

Jsem jedináček. Do mých osmi let mi sourozenec nijak zvlášť nechyběl, bydleli jsme v paneláku se spoustou dětí podobného věku (taky jsem, jak už tu někdo zmiňoval, Husákovo dítě a tehdy bylo běžné, že jsme si všichni dohromady hrávali kolem domu). Pak jsme se přestěhovali do rodinného domku, kamarád široko daleko žádný a to už bylo horší. Teprve až když trochu dorostly děti sousedů, přestala jsem si připadat sama. Ale byly výrazně mladší, takže taky nic moc. Sourozenec mi v té době scházel opravdu citelně... V podstatě se to spravilo až mým odchodem na VŠ, kde jsem našla spoustu nových kamarádů. Člověk s nimi trávil hromadu času na kolejích, ráda na to vzpomínám... Teď se mi blíží čtyřicítka a zase mi začíná sourozenec čím dál víc chybět. Od rodičů bydlím 150 km daleko a padá na mě úzkost, jak to bude, až jim začne ubývat sil a přestanou být soběstační (nebo budou třeba jen částečně). Nejde o to, že bych se o ně nechtěla postarat. Ale ať přemýšlím, jak přemýšlím, jiné řešení než přesun mých rodičů do místa mého bydliště v takovém případě nevidím. Buď aby bydleli s námi, nebo někde v domě s pečovatelskou službou, ale s možností našich návštěv. Kromě toho, že mě drásá o tom takhle přemýšlet už teď, tak mi doslova rve srdce, že bych je měla přesazovat z místa, kde jsou celý život doma. Vím, že mít sourozence, automaticky neznamená, že se postará sourozenec. Ale minimálně bychom byli na tyto starosti dva a posléze bychom si třeba i mohli nějak rozdělit úkoly spojené s péčí o rodiče a tak...

Mám dvě ségry, obě mladší. Jedna o rok, druhá o pět let. V dětství jsme se někdy rvaly jako koně, jindy byly kamarádky, no asi jako každý děti. Ale mám teda dojem, že to rvaní převažovalo. Dnes jsme kamarádky, scházíme s pravidelně, píšeme si, svěřujeme se navájem s různými problémy atd.

Manžel je jedináček, sourozenec mu údajně nikdy nechyběl, spíš naopak byl rád, že je rád. Ale on je velký introvert.

Bratr byl o 2 roky starsi, jako maly to celkem uslo, ale povahove jsme byli uplne jinde. On velky introvert, ja zas velky kapo mezi detma. Kdyz ho spoluzaci sikanovali, ja se za nej byla schopna i porvat, on byl pouze ublizeny, vsechny krivdy si v sobe hromadil. V puberte se zacala projevovat jeho psych. choroba, ja se ho zacala bat a v 16 se odstehovala radeji za ex. Na stridacku jsem bydlela doma a u ex. Kdyz mel dobre dny, byl to super partak, dalo se s nim kecat, kdyz mel spatne dny, sla jsem mu z cesty. Jednou jsem ho zachranila hrobnikovi z lopaty, kdyz spolykal nejaky svinstvo, ja ho nasla na zachode a vzburcovala pul mesta. Podruhe se mu to zadarilo, skocil pod vlak, uz mu nebylo pomoci. Mam manzela, dve super deti 2 roky od sebe, treti na ceste, ale mam v kousku srdce prazdno, chybi mi rodina. Kdyz vidim vztah setrenky s bratrankem, strasne ale strasne zavidim (preju jim to ze srdce, ale ja to nikdy nezaziju) . Az odejdou nasi, budu sama...