Kdy přišla radost?

@sijane Já bydlím v Praze a jezdím do Opavy případně na Kladno.

@sijane Já nevím, asi bych se na psychologa vyprdla. Většinou ho radím, ale mě přijde, že máš normální pocity na to v jaké jsi situaci. Náročné dítě, bez partnera, bez podpory a hlídání. Málokdo by z toho byl nadšený. Je to náročné období, musíš to přijmout, jak to je. Určitě časem najdeš toho pravého, super práci a všechno bude skvělé.

@sijane ja souhlasim @vitezove - pocityv tve situaci mas naprosto normalni. Neresila bych to leky, cokoladou nebo rumem ale zacala pomalu sama resit to, co muzes. Muze to znit hloupe a povrchne, ale klidne zacni s vyzorem - to je nejjednodussi, nic a nikoho dalsiho k tomu nepotrebujes, lip jez, hybej se, jestli potrebujes zhubni, atd. Na unavu pomaha doplnit zelezo, ver mi, dela zazraky. Kup si v DM rozpustne za 12kc nebo i dr ti ho predpise, v lekarne treba bez predpisu... Moznosti je spousta.

Prace- s ditetem na rekvalifikaci asi nepujdes, ale treba nejaky online kurz, treba jazykovy, si klidne udelat muzes.

Zavolej na aperio.cz nebo se podivej na jejich web, je to poradna pro rodice samozivitele, urcite tam najdes inspiraci a pomoc.

@sijane , pamatuji si tě z předchozích diskuzí a dovolím si trochu rozporovat průběh téhle diskuze... Mělas problémy, se kterými jsi pravděpodobně příliš nepohnula a které bys měla velmi intenzivně řešit. Nemyslím to zle, jen mi nepřijde vhodné se tu nechat ukolébat tím, že jsou to normální pocity. Ano, ten povrch vypadá velmi podobně, jako u každé mámy, která se občas v mateřství nevidí, ale co si tak pamatuji, mělas toho naloženo opravdu hodně a přístup naopak velmi jednostranně zaměřený. Přeju ti, abys jednou došla spokojenosti, ale není to něco, co se jen tak stane, je to cesta na dlouhou trať a hlavně vyžaduje aktivní jednání.

@vitezove A do toho mám další problémy a starosti. O své matce jsem již psala a poslední dobou se hodně zničehonic psychicky zhoršila. Připomíná silně lidi s demencí se, kterýma dělá kámoš v LND. Dost nás to s tátou ubijí. Také mi dělá starosti, že se mi nemá o dítě kdo postarat, kdyby se mi něco stalo. Ačkoliv mám podle okolí za zády rodiče, kteří mi pomohou. Nicméně, jen v té teoretické rovině.

@zvedavec2 Tak pohybu mám dost. Malá mě furt tahá a chce lítat po schodech za kočkami. Každé ráno ji ukecávám, aby mě nechala nasnídat :D Jinak pak stíhám v tom běhu házet po cestě do sebe jen tu čokoládu. Rohlík ukusuji na etapy :D No v Ranné péči mi radili, si trvat na svém a neskákat podle dítěte. Je snídaně, tak je snídaně. A tečka.

Já beru multivitamíny s minerály.

Jazykovky zrovna jako překladatelka nepotřebuji, ale možná tam budou mít i něco jiného. A taky by to chtělo kurz na uplatnění teoretických znalostí, pač se pak vůbec neumím prodat a skončím v něčem, co mě absolutně neuspokojuje.

Myslím si, že radost sama od sebe nepřijde. Musí se jí jít aspoň trochu naproti. Mít dítě znamená dospět a i když někdy reješ držkou v zemi, prostě to dáš. Jestli potřebuješ vypadnout na chvíli z domu, protože máš ponorku, na hlídání by se snad vždycky měl někdo najít. Muž, kamarádka, případně placená hlídačka. Pokud jde o vnitřní nastavení, musíš začít pomalu, sama u sebe a bejt k sobě upřímná. Pojmenovat si problém a ten řešit. A tak dál, krok za krokem! Přeju hodně sil.

@sijane Tak ono tě to tedy nevypne úplně, to zas není total off.
Je hodně důležité naučit se relaxovat a čas od času opravdu vypnout...
Jináč špatný psycholog/terapeut, je ještě horší než žádný...
@merope Já nikdy netvrdila že je dobrou cestou kupovat volně dostupné léky, ale že s odbornou pomocí to může být berlička, která ti pomůže získat trochu odstup, zvlášť pokud už to sama nezvládáš...

Ja jsem mela obzvlast prvni mesice pocit ze jsem snad nejhorsi matka na svete, ze to totalne nezvladam, neslo mi kojeni, syn porad plakal, nenavidel kocarek a ja jsem neustale plakala ze si to vubec neuzivam. Myslim si ze je hodne dulezite najit si cestu jak si videt na vsem neco pozitivni. Jak jsem se na vsechno zacala postupne divat jinak tak se to hodne otocilo. Kdyz nechtel kocarek zacala jsem ho proste nosit a uzivat si jeho blizkost, beru to do dneska tak, ze je to jedina doba kdy me takto potrebuje a uz ted vim ze mi to bude chybet. Bohuzel babicky nemame a manzel je v podstate cele dny v praci takze jsem na syna sama, beru to ale jak to je, s tim jsme do toho vseho sli a urcite nelituji. Babicky nam zatim nepohlidaly ani jednou, se synem jsem 24h denne. Mne teda hodne pomahaji kamaradky aby jsem totalne nezblbla, staci mi jednou tydne si pokecat 😉

@sijane jasne, prosim neber ta doporuceni doslovne - ja vychazim z nula informaci a pisu jen v rychlosti.
Vychazi mi z toho ale, ze spis nez pracovat na situaci (a sobe) nabizis vysvetleni proc to nebo ono nejde. Coz je sice fajn, chapat co a proc se deje, ale nepomuze ti to.
Jestli se chces odrazit a zacit neco resit, je potreba neco zmenit. Ja nevim co - nemam dost informaci, tak vychazim z tech kusych tady. Jen ty sama znas celkovou situaci a musis sama zvazit, kde a jak zacit.

Jevi se mi ale, ze problem vidis v diteti - kvuli ni nemas cas, kvuli ni se nenaiis, kvuli ni nemas penize, atd - pritom to dite je dusledkem tvych rozhodnuti ne jejich pricinou. Proste mi prijde, ze to stavis na hlavu - a to dite je v tom proste nevinne. Nemuze za tve pocity, za tvou situaci ani za tve tezkosti.

S @vitezove se rozchazim v tom, ze si nemyslim, ze vsechno prijde samo - neprijde. Nic neprijde samo. Mozna existuji nahody, ale v principu plati jake si to udelas, takove to mas. Ja potkala vyrovnaneho, skveleho muze az kdyz ja sama jsem na te ceste byla (pak mi jeste nas vztah hodne pomohl, ale rozhodne jsem jiz byla na miiiile jinde, nez predtim).

Vsechny jednotlivosti se daji resit, jen je potreba je rozbit na atomy a jit po krocich. Pak ti to nebude pripadat tak ohromujici.

Omlouvám se, nečetla jsem diskuzi. Ale u mě spokojenost přišla opravdu až s druhým dítětem... Jsou dny, kdy je toho moc. ale tak z 90 % jsem šťastná. Ale byla k tomu cesta dlouhá a trnitá. Myslím, že člověk musí pracovat hlavně sám se sebou.

Ještě dodám, nevím jestli to byly naivní představy nezkušené matky, ale myslela jsem si, že děti zlobí a dělají bordel jenom občas. Nikoliv permanentně. Neustále uklízím po dítěti tu spoušť, co nadělá.

Psala jsi, že psychologa doporučil pediatr, takže to není jen "neodborna" rada nás tady, byť některé s tím máme vlastní zkušenost. Hledej dál, i psycholog ti musí sednout. Někteří preferují i trochu ostřejší cestu, kdy tím chtějí otevřít oči. Zvaž psychiatra, dnes jsou AD ne oblbováky, jako dřív.

Když jsem sese koukla, co jsi psala v průběhu 2 let, spíš než zvažuj psychiatra doporučuji objednej se, nic neodkladej. Všechno půjde, držím palce.

@sijane Možná kacířská myšlenka - zkus se přepnout do módu, že dítě nezlobí a že tu spoušť nemusíš uklízet pořád. Bydlíš sama jen s dcerou? Co uklízet např. hračky jen 1x denně. Chápu, že pokud někde něco rozlije či rozpatlá jídlo, je to potřeba uklidit, ale co víc? Navíc i dvouleté dítě už může s úklidem pomoci.

A co se týče zlobení? Co znamená ono "zlobí"? Že úmyslně dělají něco, čím by svou matku naštvaly? Ano, dvouletá dcera bude zkoušet hranice, a tady je potřeba maximální vyrovnanost matky a ty hranice jí dát jasně. Viděla jsem u neteře - sestra jí ty hranice staví tak nějak "to nedělej, no tak teda jo..." a holka zmatená. Já tam byla, vše v klidu a pohodě - a holka mi fungovala úplně skvěle. Věděla, co může čekat, pravidla byla jasná.

Samozřejmě většinou rodič bere jako "dítě zlobí" něco ve stylu "jsem hrozně unavený, nemám náladu na to, co dělá" - pak je potřeba prostě dítě utahat a mít trošku nadhled.

Zrovna včera jsem se přistihla nad úvahou, jak mě moje dítě zlobí. Ale pak jsem si uvědomila, že on vůbec nezlobí, on je sám ze situace nešťastný, proto brečí, protože to neumí dát jinak najevo. Bolí ho bříško, je to na něm vidět, prostě na to trpí od narození a zdá se, že ho to ještě nějaký pátek zlobit bude. "Násilně" jsem v hlavě přepla, že mě nezlobí, že ho mám moc ráda, chtěla jsem ho, samotnou mě trápí, že se cítí tak, že u toho musí brečet. Dala jsem mu pusu a zkusila procvičit nožičky, namasírovat a hned bylo líp. Pocity, že mě zlobí, bych ničemu nepomohla - jenom to dítě, které mé pocity vnímá líp než nějaký dospělák, by ještě cítilo zmatek.

Máš dceru starší, ale myslím, že to bude podobné - prostě je potřeba dát jasná pravidla (třeba s tou snídaní - snídáte společně? že nestihneš sníst rohlík - pravidlo by mělo být, že obě sednete ke stolu dohromady a prostě dokud se obě nenajíte, tak ideál je, že se sedí u stolu, pokud od něj odejde, ok, můžeš jí to tolerovat, ale nebudeš se jí věnovat - dvouleté dítě tohle už pochopí a hlavně když se jí dohromady, tak se prostě jí) a ta jsou daná a pak jsi tu prostě pro ni, máš ji ráda a věřím tomu, že zlobit nebude.

Dělala jsem ve školce, děti vesměs hyperaktivní, když jsem jich měla víc, poté, co odešly, jsem se musela natáhnout a odpočívat. ALE - že by tam nějaké vyloženě zlobilo, to si nepamatuji. Byly opravdu divoké, řádily, co se dalo, když si hrály, tak hračky všude, rozházené po zemi, blbly a já byla hlavně hlídač, aby si neublížily (a občas jsem i něco vymyslela, co dělat). Pak byly řízené aktivity, hračky za chvíli (za pomoci dětí) uklizené a všichni seděli tiše a v klidu v kroužku. Cca hodina byla těch řízených aktivit a pak se dle situace zase případně rozběhly a před obědem ještě "vyřádily" "svými" věcmi. Opravdu velmi zlaté děti. A to tam nebylo snad jediné "tabulkové" dítě, hyperaktivita byla velmi běžná, miniškolka = byly tam i děti, co je v normální školce nechtěli, děti cizinců, které měly problém s češtinou a další.

A jak jsi psala, s čím ti může pomoci psycholog - třeba přesně s tím nastavením mysli. S tím, že si sama s ním přijdeš na to, jak můžeš dělat věci jinak. A pokud nesedí, změň. Já si taky s prvními několika psychology nesedla, že jsem pak ani nikam nechtěla, ale pak se situace trošku vyhrotila a kamarádka dohodila svou známou (a ano, byla jsem skoro bez peněz, práce "na sebe" se nedařila a sehnat zaměstnání taky ne a jezdila jsem 1x týdně z Prahy do Mladé Boleslavi a šlo to). Pamatuji si, jak jsem se sní dohadovala, že v 8 večer nemůžu vypnout telefon, co kdyby volal nějaký klient. Byla jsem v permanentním stresu, vztah doma na rozpadnutí, doma jsem moc nefungovala a pracovně to taky moc nešlo. Dost mi pomohla právě v tom, že jsem se zklidnila a dala do pohody a přerovnala si priority, uvědomila, co chci a nechci. A to byla jen krizová intervence, žádná opravdu dlouhodobá práce, sama neměla ani "papíry" na klasickou psychoterapii. Ale v dané chvíli mi pomohla se odrazit ode dna.

Držím pěsti.

@lv Aby jste si to nějak nepřebraly jinak než tomu je.... Tak nebyl doručen mě, ale dceři kvůli podezření na autismus.

@merope Ne, bydlím s rodiči ve velkém baráku a neuklízet, tak se za chvíli brodíme v bordelu a jsme přilepení k podlaze. A kdyby šlo jenom o hračky. To by si člověk pískal. K pomáhání se moc nemá, spíše mi to ještě víc rozhází. Má i své dětské uklízecí pomůcky jako mop. Asi ji to desktruční období bude trvat déle...

No zlobí, že furt vyhazuje věci třeba, neustále si vyzpomíná, skáču tak jak si píská. Problém je, že mají problém i rodiče ji nastavit hranice. Co fungovalo u nás, u ní nefunguje. No, tři dospělí lidé neví, jak na velmi akční dítě. Rodiče nadávají, že všechno zničí.

Taky je to nespavec a má hodně energie, tak že spíše odpadám vyčerpáním já než ona.

No s tou snídaní... Ona ví, že se po ranní koupeli, jde na jídlo. Ale nechce si už sednout k jídlu. Lítá si všudemožně. OK. Ale pak mě za chvíli neustále tahá za ruku a vynucuje se, že mám s ní jít jinam. Pak z toho už ani nemám chuť snídat, pač knourání se k jídlu moc nehodí. Podle RP to některým dětem trvat dlouho než to pochopí.

Nedávno jsem smažila řízky a musela jsem ji na pár minut zavřít samotnou do pokoje na chůvičku. Nedalo se to, furt mě tahala od plotny, pořád něco, a to jsem ji zkoušela i zaměstnat klepáním řízků.

No, má se prý naučit trpělivosti podle odborníků a že ji nebude vždy za každou cenu vyhověno.

Jaké je to ve školkách teď? Já si pamatuji ještě ten "tvrdý" režim, co byl.

A sama nebo s dítětem? Nejsem si jistá, jak by pravidelně zvládla malá takové cesty + kdo by ji hlídal.

@sijane Já z toho vnímám, že jsi z ní nešťastná, že nefunguje "podle tebe". Pokud má dcerka navíc poruchu autistického spektra, tak to je o to náročnější (nespavost je jedna z vlastností autistů), ale tím spíše na nic velmi negativně působí, když jsi naladěná, jak tu popisuješ - když jsi z ní unavená a nevíš si s ní rady. Ona si se sebou nejspíše taky neví rady, možná má i nějaké problémy, které neumí popsat a netrpělivost dospěláků jí nepomůže. Zkus mrknout na metodu Son-rise (práce s autisty), třeba ti to s tou tvojí slečnou pomůže.

A ano, rodiče se obávám, že v tomto můžou situaci spíše zhoršovat - mají představu, že dítě se vejde do škatulky a pkud nevejde, tak rázem je problém.

Co se týče školek, tak já dělala v miniškolce určené pro nadané děti a co se týče vysokého nadání a poruch autistického spektra, občas mám pocit, že odlišit vysoké nadání a asperga je v podstatě nereálné - že jsou si tyto dvě věci tak blízko, že je až skoro jedno, která z nich to je. A nevím, co je to "tvrdý" režim. My měli režim ve stylu "vytvoř podnětné prostředí a vypusť do toho děti". Když byly řízené aktivity a některé dítě se nechtělo účastnit, nemuselo (jen se mu nikdo nevěnoval), kupodivu se to dělo spíše výjimečně, protože prostě ty řízené aktivity byly pro děti jednak tak nějak automatické a druhak zajímavé. Prostě když se dítě vhodně zabaví a dospělák se přesune do jeho světa, tak to celé rázem funguje mnohem líp. Ale chce to občas relaxovat, vydýchat se, zastavit se, uvědomit si priority a hlavně se nenechat rozhodit dobrými radami starších rodičů, kteří mají pocit, že ty novodobé věci jsou blbosti a když dítě zlobí, stačí pár facek a hotovo.

A ano, já v tomto mám možná výhodu, že jsem zvyklá doma na partnera, který má podle všech kolem něco mezi vysokým nadáním a aspergem (to nadání má potvrzené i IQ testy) a mám načteno pár věcí právě o tom nadání. Vše prostě sedne. Je to celkově o jiném fungování mozku a když je přetížený, tak nezvládá zpracovávat další impulsy do něj. Dost mi to hraje i na tvé popisy. Zkus si případně najít i nějaká ta videa o Angelovi (autista) nebo naopak něco o extrémně nadaných dětech (např. texty Kateřiny Emer Venclové - jen bohužel momentálně se mi nedaří ho najít). Mohlo by ti to pomoci pochopit, co možná prožívá tvoje dcera a od pochopení je jen krůček k akceptaci a pomoci.

Držím pěsti. Ono to není asi snadné, já si neumím představit, že by mi do toho mluvili mí rodiče, kteří prostě už nemají tu trpělivost. A naštěstí mám chlapa, který sice sám tu trpělivost často nemá, ale na mnoho věcí se dívá úpně jinak a tudíž občas mě prostě zastaví v pravou chvíli - nebo třeba přijde i jen s tím, že mu syn přijde přetížený okolím a já si to teprve uvědomím (návštěvy atp.). Protože on to přetížení vnímá mnohem líp než já.

Zaujal mě nadpis diskuze, tak jsem nahlédla.
A kdo to tu opět nepíše. Sijane, to je pořád dokolečka. Tebou už snad 10. diskuze, defakto na pořád stejné téma a nikdy si z toho stejně nic nevezmeš.
To není o únavě, hlídání, vyčerpání... jasně, každá máma je vyčerpaná, to je určitě normální. Ale u tebe jde o to, že pokud neuděláš něco sama se sebou, tak nebudeš nikdy v pohodě.

Každá diskuze stejně skončí tím, že ti tu většina doporučí psychologa a ty se stejně vymluvíš na to, proč to nejde - ať už šlo o témata jako je vliv tvé rodiny na tvůj život, partner který tě nutil jíst zdravě, rodina co neměla ráda tvého partnera, rodina co tě posílala na potrat, známý, který tě přemlouval k tomu, abys dala dcerku k adopci a jiná a jiná.
Pokud neuděláš něco sama se sebou, budou se diskuze stále opakovat a k ničemu to stejně nepovede. Spokojená stejně nebudeš. Vždyť je to pořád dokolečka 🙄

Pro ty dobré duše, které tu chtějí poradit doporučuju přečíst nějaké starší diskuze založené Sijane, brzy pochopíte, že komu není rady, tomu není pomoci. Zbytečné plýtvání času

@merope Máš pravdu, trápí mě to. Vlastně bych si i přála, kdyby byla jako jiné děti, co mají ostatní rodiče.... Jak se pozná nadané dítě?

@sijane Podívej, on je to začarovaný kruh. Doporučuju ti ještě jednou projít svoje starší diskuze. Hlavně třeba tu o tom, jak křičíš na dceru. Tam padlo hodně rad, moc dobře si jí vybavuju. Mimo jiné tam taky několikrát zaznělo, že když nebudeš v pohodě ty, nebude v pohodě ani tvoje dcerka. Ona by třeba i jako "jiné" děti (co to vůbec znamená?) byla, ale když jsi ty vynervovaná, nespokojená, nešťastná, tak ona bude taky. Často se tu objevuje klišé věta - když je šťastná máma, je šťastné i dítě. A něco na tom fakt je.
Když najdeš cestu k tomu, jak zapracovat sama na sobě, dám ruku do ohně za to, že se změní i chování tvého dítěte. Ač tu holky tvoje předchozí diskuze nečetly, radí tu zase to samé jako už několikrát předtím. A už tu padlo i to, že než abys něco udělala, tak se jen vymlouváš proč to nejde. Tak totiž končí tvá KAŽDÁ diskuze. Milion argumentů proč to nejde.

Btw. jestli jsi překladatelka, proč jsi dělala jako dělnice? Jestli umíš jazyk a umíš ho fakt dobře, tak práci vždycky najdeš. Lidí, kteří umí dobře jakýkoliv jazyk je všude nedostatek. A jako bonus je to ideální na práci z domova, takže nejsi odkázaná jen na lokalitu bydliště.

@journals dekuji za kontext. Ja uz ctu diskuse velmi malo, ale tahle me zaujala. A hle, ocividne jsem nalitla...

@sijane ja ti radila se naucit jazyk, protoze vys si nekde psala ze pracujes jako delbice. A pak pises, ze prekladas. Jesi umis nejaky jazyk, tak opravdu, stejne jako journals nechapu, proc se tim nezivis - o praci nouze FAKT neni, prekladat muzes doma, no proste vsechno by slo. Ale z toho, kam se to tady posunulo a ted diky journals i z kontextu vidim, ze mas problemu sa se sebou nad hlavu. Dcera - a to pisu po x-te - za to nemuze! Kdyz nemas radost ze zivota s ni, nebude ji mit ani ona ze zivota s tebou... A neshazuj ty, ktere doma - jako ja - stastne jsou. Zivot s ditetem je vic nez pece o pokadeny zadek.

Řekla bych, že radost přijde ve chvíli, kdy zapracujete sama na sobě. Pokud nevíte vy jakožto dospělá, co sama se sebou, jak to má vědět vaše dvouleté dítě. Je z vás zmatené, neví, kde má hranice, tak to zkouší.

@sijane Ve dvou letech nadání ještě moc nepoznáš, pokud to není tak extrémní, že to bije do očí. Dost rodičů si spíše přeje mít nadané dítě než že by ho mělo. A všechny děti jsou na něco nadané. Mimochodem - ono s extrémním nadáním není úplně o co stát, je líp být "normální". A jak jsem psala - ono je skoro jedno, zda je tam porucha autistického spektra nebo extrémní nadání, projevuje se to v mnoha věcech dost podobně a chce to prostě trpělivost.

Ale jak tu již zaznělo - primární je prostě být v pohodě a mít ráda sama sebe. A pokud bydlíš s rodiči a ti tě nervují, tak přemýšlej, jak se dostat do pohody i s nimi (já bydlet se svými rodiči a poslouchat denně jejich rady, co dělat a nedělat s holkou, že vše rozbije, že jsou všude rozházené hračky, asi taky v pohodě nebudu).

Mimochodem - taky mám momentálně problém s trpělivostí, mrňous už přes hodinu je ve stavu, kdy u mě okamžitě usne, ale jakmile ho zkusím dát do postýlky, probudí se a nemůže zabrat a když už vypadá, že spí, jakmile odejdu, začne brečet. Je to na nervy, šla bych taky spát, navíc jsem si k němu lehla někdy kolem půl osmé a brečet začal ve čtvrt na devět, ač "normálně" by měl do devíti spát a teprve pak chtít jíst. Takže ho vlastně už dvě hodiny uspávám s přestávkou na jídlo. Fajn. Ale on to fakt nedělá schválně, vypadá, že je z toho stejně nešťastný jako já a že nejvíc ze všeho by chtěl spát. Můžu se za to na něj zlobit? Max začnu relaxovat, abych se já dostala do klidu a doufám, že mu to aspoň trošku pomůže.

No, já jsem podstatně začla z ní být nešťastná ve chvíli, kdy se ukázalo, že se nechová podle učebnic. Být jako ostatní děti, tak mi kojení šlo automaticky samo, spala by celou noc bez toho, aby na mě ležela... A další a další věci. Jenže ono to tak nějak furt není.

A na dětskou nevinnu zrovna moc dvakrát nevěřím. Podle mě je za své činny zodpovědná, zvláště když už to není kojenec. Taky to beru tak, že mě svými potřebami omezuje. Jasně, dělají to podstatě všechny děti. Akorát jak tu padlo, tu velmi chybí chlap. Aby se to vyváželo. Co jsem si tak zjišťovala, tak péče o děti, nebyla taková jako dnes. Kdy je na jednu ženu naloženo vše. Od plýnek po nemravnosti. Žena dneska má být ideálně dokonalá sexbomba, dítě mít perfektně vycvičené, skvělou kariéru a vydělávat si hromadu peněz. Dříve rodina navíc neznamenala, to co dnes. Rodina bylo i třeba služebnictvo. A o děti nepečovala výhradně jenom sama matka.

Další věc, to, že něco umím na úrovni koníčků, neznamená, že to umím prodat. Abych se tím mohla živit, tak mi chybí hrozně moc sebedůvěra. Já si prostě nevěřím, že to zvládnu. Nevěřím, že by mě někdo chtěl za něco platit. Podstatě, ani za kydání hnoje, jak se říká.

@merope Poslyš, přijde mi že mi jako jedna z mála rozumíš.... Možná je to tím, že tvůj přítel je...

No, já mám do toho, ještě psychicky nemocnou matku, co nám doma dělá ze života peklo.

@sijane Podívej, Sijane, ten problém je v tvé rodině, v tvé výchově, v tvé matce, v tom, jaké to na tobě zanechalo následky, v jakých toxických vztazích a prostředí žiješ, v tom, že s tím nic nedeláš, v tom, že do toho namáčíš i svojí dceru. Neříkám, že to máš jednoduchý, naopak, muselas a musíš to mít moc těžký a je mi líto, že tímhle vůbec někdo musí procházet, ale pochop prosím, že pokud se z tohohle vzorce chování nevymaníš sama, nebude mít lepší budoucnost ani tvoje dcera, potáhne si zase ta samá traumata a nedostatek sebevědomí jako ty. Jediná cesta je, abys na sobě začala pracovat ty s psychologem, psychiatrem, whatever, abys ze sebe vydolovala jiný vzorce pro mateřskou lásku.

@sijane podivej, ja vychazim z toho, co sem pises. Od pocatlu se snazim o pochopeni a o to dat ti "svetlo na konci tunelu" z pohledu nekoho, kdo mel cestu ne stejnou, ale rekneme v necem podobnou. Zkusenosti jsou neprenosne, ale snazim se ti je nasdilet nejlip, jak umim. Vc toho, co jsem sama pochopila, zjistila, s odstupem casu hodnotila a rozebirala v sobe zpetne. A prijde mi, ze to vubec nevnimas, nereflektujes.
Jen pises proc to a ono nejde. Stezujes si porad na dceru. "Kdyby byla jaKo jine" - holka, tohle si nerikej. Ani v sobe ani ji. Ublizis ji tim do konce zivota.
Zadne dite neni stejme jako jine. Co se tobe zda za "ucebnicove" muze doma byt uplne jina. Muj syn je skvele dite - velmi chytre, milujici, zabavne. Ale nikdy - NIKDY - nespal celou noc, do tri let se budil co hodinu dve, ted je to lehce lepsi a budi se 4x za noc. S jidlem bych mohla napsat roman, ale o tom to neni. Kazde dite, a to ti garantuji, ma neco, z cho bys ty svym pohledem a pristupem udelala problem. Videla to jako zlobeni, schvalnosti, zlobu.
Uprimne je mi tve dcerky lito. Nechci byt zla, ale proste se nad sebou zamysli. Tady v diskusi jsi asertivni az dost, takze ti docela tezko verim, ze v zivote je to jine.
Kdybus opravdu potrebovala pomoc, podporu a radu, tak by sis uz neco z toho vzala.
Pro samozivitele je skvela aperio.cz
Pro pecujici je podle okresu kde bydlis vzdy dostupna pece pres mestskou cast (praha) nebo kraj. Na mestskem uradu je vzdy maji socialni pracovnici, poradkyni, ktera umi nasmerovat na organizace, ktere v peci o starou/dusevne ci jinak nemocnou matku poradi. Pomuzou. CR je v tomto velmi daleko.

Jedine, co musis opravdu udelat, je sednout si chvili sama (jde to i s narocnym ditetem bez hlidani), rict si, ze to pujde. Prestat byt hnusna na dite, ktere v necelych dvou letech NEMA kognitivni kapacitu byt altruisticke. Dopprucuji Vyvojou psychilogii od Langmaiera a Krejcikove, aby ti trochu otevreli oci. V necelych dvou se vnimani sebe sama a lidi kolem jenom vyviji, strasne ji ublizujes, kdyz jsi k ni zla a netrpeliva. Nemuze - nema na to jeste kapacitu - to chapat.
Ja syna vychovavam velmi liberalne a vedu ale k velke osobni odpovednosti a ted, v necelych 4 letech zacina chapat, co to je. A jak rikam, je extremne chytre dite, kognitivne na urovni o rok, rok a pul vys.
Prakticka rada -
Obeslat jazykovky a prekladatele siroko daleko s nabidkou spoluprace. Sto jich odmitne, jedna klapne. Projizdet jobs, brigady atd. Neco najdes. Hlavne - neco kurnik zacni delat. Rozhodnout a rozsekjout to muzes jen ty. Chlapa nemas a s tim, jak sected prezentujes tady, ho ani nenajdes. Kazdy normalni si s takovou nezacne a ty ostatni nemuzes potrebovat. Pisu ti to bez obalu, aby to konecne docvaklo.

Problemu mas hodne, ale dokola o nich psat na MK a stezovat si, ze nikdo te nechape, dcera ve dvou letech zlobi, chlapa nemas a matka je blazen a ty nesebevedoma chudinka te nikam neposune. Psycholog ti nepomuze, dokud ty sama nezacnes misto vymluv neco v sobe resit.
Tento prispevek mozna zni drsne, ale je minen dobre. Drzim ti palce. Dej pusu male a rekni ji, ze ji mas rada. Odted kazdy den 5x. A usmej se na ni. Jinak za dvacet pet let bude ona psat na ruzna fora, jak ji matka zpusobila dozivotni traumata. Mysleno vazne, bez nadsazky. Ublizujes ji vic, nez tvoje stara pravdepodobne dementni matka tobe. Otevri oci!

Pamatuju si te ze starsich diskuzi, takze jsem se zajmem procetla i tuto, jestli se něco zmenilo -- a vidim, ze nezmenilo. Holky uz všechno vicemene napsaly, ale i tak mi to neda a na tvoji otázku zkusim odpovědět. Kdy prijde ta radost? Az prijmes svoji dceru takovou, jaka je a prestanes ji rvat do suplicku o idealnim diteti, kterou sis vysnila nebo vyčetla nebo nevim. Ucebnicovy deti existuji jen v učebnicích, ty zivy jsou jiny, netabulkovy, zlobi, hraji si, litaji. Samozrejme s vama nebydlim, takze si netroufnu soudit, jak narocna tvoje dcera je, ale to, co popisuješ v této diskuzi mi zase az tak strasny neprijde, chtit po ani ne dvouletem decku, aby te chapalo a aby cekalo, je proste velmi často uplne nerealne. A vis co? Ono se to v blizke době nezlepsi. Ceka vas obdobi vzdoru, mezi druhym a tretim rokem dítěte je to obzvlast vyzivne, ceka vas spousta dalších náročných obdobi.

Nemas to lehke, jsi samoživitelka, nemas podporu v rodine, nemas karieru, ale ty proste musíš zacit od sebe. Prestat si stěžovat, prijmout dceru takova jaka je, zkusit podniknout aspoň nejake zmeny k lepšímu (zkus třeba zacit cvicit, to jde i doma a divila by ses, jake divy udelaji s clovekem ty endorfiny po) a hlavne si přenastavit hlavu z "nejde" na "pujde". A vim, ze to zni jako klise, ale je to proste jedina moznost, jinak se v tom budes placat proste porad dokola. Radost neprijde sama, o to se musíš zaslouzit.

Ze začátku, jako bys psala o mně, taky mě moc nenaplňuje mateřství, prakticky by se dalo říct, že mi děti všechno vzaly. Nemám čas na přátele, nemám koníčky ani rozjetou kariéru, nemůžu se ani v klidu najíst, musím dělat něco mě vůbec nebaví, jsem nevyspaná, je kolem mě pořád hluk a nepořádek... Ale když násilně přepnu do módu - malé jsou jen jednou, mým úkolem je teď být MÁMA, tak to prostě musí jít. Neodpustila bych si, kdyby byly ze života kvůli mně nešťastné! Znám pár lidí, kteří mají postižené dítě a představ si, že to už se pořád bude chovat takto, jako tvoje dcera teď. Strašné, že? A představ si, že i ti lidé se pořád snaží být šťastní. Ono jim (a tobě taky) nakonec nic jiného nezbyde, buď si vybereš cestu pozitivní nebo negativní. Je to strašně těžké, ale buď budeš hledat chyby pořád a na všem a budeš jíst antidepresiva a život bude stát za houby a nebo začneš mít radost z toho, že dnes dcera poprvé uklidila 1 hračku nebo se sama najedla nebo nevím co...a budeš ji mít ráda takovou jaká je! Že nemáš chlapa je na jednu stranu na nic, že ti nikdo nepomůže, ale jde to brát i tak, že žiješ pro sebe, nemusíš podle někoho skákat, někomu vařit a uklízet, snášet jeho požadavky... Prostě zkus z toho co máš vytřískat co nejvíc. Pracuj na sobě, když dítě spí, když nemáš práci tak zkus najít aspoň brigádu, třeba tvůj otec by nemohl aspoň chvíli hlídat? Chce to prostě pracovat s tím co máš a ne jen říkat nejde, nejde...