Maminky, nelitovaly jste, že máte děti?
Ahoj maminky,
děti zatím ještě nemám a i když je mi 34, tak mám pořád ten pocit, že mi to ještě "úplně netiká" 🙂 S přítelem si užíváme života, hodně cestujeme, máme se rádi...Děti ještě nejsou zcela na pořadu dne, i když už o nich byla samozřejmě řec. Občas hlídám děti svých kamarádek a je to celkem fajn, ale pak jsem ráda, že je zase vrátím a mám dost času na své aktivity. Žiju si víceméně život, který jsem vždy chtěla. Mám skvělého akčního chlapa, který se o sebe umí postarat a pracuje v perspektivním oboru. Máme podobné zájmy a mnoho plánů do budoucnosti. Když vidím některé unavené maminky, které kromě mimča nic jiného nezažívají, tak nevím, jestli bych chtěla měnit...Dokonce mi ta jejich role přijde jako málo radosti a hodně starostí, jestli mi rozumíte..Neberte to prosím osobně. Já vím, že děti vás i svým způsobem obohacují a přináší vám zase jiné zážitky, které mi bezdětné nemáme.
Asi budu za ukrutnici, ale i tak se zeptám: Nelitovaly jste někdy, že máte děti? Popř. že jich máte více, když by jedno bohatě stačilo? Je to otázka hlavně na akční mamky, které před dětmi měly mnoho aktivit a slušně rozjetou kariéru...
Předem děkuji za názory a všem přeju krásný víkend
To víš, že nejsem přesvědčená...To bych nezakládala tuhle diskuzi a raději bych seděla někde s drinkem na baru a měla v tom jasno 😉 Spíše mě zajímají pocity ostatních a je to takový můj malý sociologický průzkum...Říkala jsem si, že to sem zase vnese trochu jinou energii než dizkuze typu Dnes náš prcek pročural 7 plín, co ten váš? 🙂
@jija
Jasně, tohle všechno je fajn a jde to...Ale ono pak projekty typu Himaláje a Kuba akčněji, to už se s mimčem realizuje hůře, ale jasně, že to jde třeba později...Holt svěřit hlídání a tradá taky plnit si i svoje další cestovatelské projekty, ale pak se prý ani od prcka nechce, takže asi tak 🙂
@kukokuko tohle znam, muz jezdi do Himaje pravidelne. Pred detma jsem to spolecne nestihli a ted vim, ze tam pojedu nejdrive tak za 3-4 roky, az budou deti vetsi a zvladnou byt 3 tydny u rodicu.
dobre si to rozmyslete. Opravdu vam muze byt bez deti lepe. Mit deti opravdu neni povinnost
@kukokuko to záleží na Tvojí povaze. mám kamarádku, která pracovala až úplně do porodu a hned po porodu, má chůvy a s manželem cestují hodně, třeba i jenom společnou dovolenou a malý je s babičkou. myslím, že letos v zimě byli na dovolené v Karibiku bez malého. Každá matka nemusí být s dítětem nonstop.
@hest Naprosto moje pocity🙂 Dotlačena okolím, pak porod naprd, akutní císař, dítě dva týdny v inkubátoru, žádný bonding, pak doma nevyspání a "děsná" zodpovědnost. Pak to přijde, ani nevím jak, ale přijde.... Pak je ti líto, že to první už vyrostlo, tak si pořídíš druhý. U mě navíc krásný zážitek z porodu, který konečně vynahradil ten předchozí. A je to jako droga, chtěla bych třetí😀
Vždycky jsme byla velmi ctižádostivá, vlastně pořád jsem 🙂 Vystudovala jsem VŠ, našla si práci, pak jsem se našla v jiném oboru a zjistila jsem, že mě kariéra nijak neuspokojuje a radši jsem byla za nějaké "své" projekty typu rekonstrukce bytu, cestování v exotice s baťůžkem, kultura divadlo, koncerty apod. Cca ve 30 letech jsem našla muže svých snů a biologické hodiny mi začaly tikat úplně automaticky. Nikdy před tím jsem nehlídala děti kamarádek, ani jsem se nad dětmi nerozplývala a informace o nich mě nezajímaly 🙂 Teď po roce snahy a jedné revizi se modlíme, ať se nám naše první miminko narodí zdravé a ať všechno dobře dopadne. Není matka, jako matka, není dítě jaké dítě, každá rodina je jiná. Někteří se dívají na televizi a říkají jak s dětma nic nestíhají a ti druzí jsou aktivní, cestují s dětma a podnikají s nimi výlety a různé aktivity. Sama jsem zvědavá, jak to budu zvládat já 😀 Řídila bych se podle svých vlastních pocitů, nenechat se nikým nikam tlačit. Ale je pravda, že bych se nechtěla ve 45 letech vyrovnávat s tím, že už děti mít vlastně nemůžu a teď bych je chtěla....
hezká diskuze a téma dost aktuální. Opravdu dítě přinese do dosud relativně svobodného a bezstarostného života starosti uplně nové kategorie a život co byl dosud zmizí... ale ty emoce a nové prožívání co přinese těhotenství a pak narození miminka, jsou tak novým a nepopsatelným zážitkem, že to za to opravdu stojí. Ale to ti můžu jenom popsat, ale stejně to zcela nepochopíš, dokud v té situaci nebudeš. Já otěhotněla poprvé v 35, i to dost neplánovaně, jinak jsem byla free s super prací a spoustou koníčků, pořád někde v luftu, večery s přáteli, sport, výlety, pohoda..ale i v tom mi občas přišlo že prožiju něco pěknýho a zas potom nic...nic trvalého. přišel mi do cesty starý přítel se kterým jsme si najednou uvědomili jak jsme si blízcí, jednou jsme byli spolu a bum...já těhotná hysterčila co budem dělat, pak jsme si na to sedli a řekli jsme si že jdem do toho. Nyní se mi tady směje 3/4letá holka která mi neskutečně naplnila život novými nepoznanými zážitky, teprve ted si uvědomuji jak pomíjivé a povrchné bylo vše proč jsem žila předtím. Není to jen nějaký živý tvor o kterého se staráš, ve svém dítěti vidíš sebe a svého partnera, komunikuje s tebou, učí se, přináší to velkou radost..ano i noci probděné, nemoci, nespání, a kde co, co dělá ty "unavené nevyspalé maminky" jsou součástí, ale žádná by určitě kdyby ses jí zeptala, už nechtěla to vrátit zpět..anebo možná i takové jsou ale je jich minimum.
Řekla bych to tak, dítě je nádherné, obohatí tě, i když to ted třeba nevidíš, zvaž jestli to co máš teď ti dlouhodobě může stačit, a jestli tvůj partner ti bude oporou když ti bude s malým těžko nebo budeš unavená..a to budeš, tam je úloha toho otce, aby tě podpořil a pomohl ti, na vše bude málo času a starostí bude víc. Ale jak jsem řekla, je to nepopsatelné a neměnila bych. Tak hodně štěstí.
Pokud autorce pomůže můj příspěvek, budu ráda.
taď mě napadlo, že za tou vší nejistotou a vlastně nechutí mít dítě nestojí ještě něco jinýho a to, že dítě člověk nechce s tím chlapem, i tak nějak podvědomně. Moje neteř má už 30 let a s předchozím partnerem, kterého celá rodina měla ráda a po jejich rozchodu je nám to fakt líto, taky děti nechtěla a tvrdila, že je mít nebudou i když on by si asi dal říct. Teď má čerstvě nového přítele a mimčo plánuje...
@kukokuko Výzvy od života typu, že pocítíš, že chceš dítě na 100procent asi chodí jen výjimečně. Spíš chodí příležitosti a buď je využiješ nebo ne. Mě cizí děti taky nic neříkaly a s vlastním je to jiné. Většinou příroda pomůže a láska naskočí. Ale je potřeba to vzít i s rizikem, že to nemusí být dobré, nikdo z nás neví jaký bude rodič. Prostě do toho musíš trochu vletět🙂 Rodičovství je plné rizik. To je na něm to těžké a není to jen strach, že dítě nebudeš mít ráda, ale je to i strach o něj, že se mu něco stane, že tobě se něco stane, že zůstaneš s dětmi sama. začíná to těhotenským testem, aby bilo srdíčko, pak aby to bylo zdravé a jede to už furt.
Já třeba mám mámu, která se na mateřství hodně nehodila. Přesto nevěřím, že ona to cítí jednoznačně, že nás vyloženě neměla mít. Ona spíš dodnes neví, nebo o tom nepřemýšlí. U ní se to ale dalo předpokládat, jsou povahové rysy, které podle mne zvyšují riziko komplikací v případném mateřském vztahu. Určitě to není obava, že nebudu dobrá matka. Jsou to jiné věci. řekla bych-vážné duševní choroby. Člověk má problém zvládnout sám sebe a mateřství pak nedává. Hlavně neléčené duševní choroby, kdy si ta ženská ani nepřipouští že s ní něco není v pořádku.
Pak určité vlastnosti, pokud jsou extrémně vyhrocené. V podstatě jakákoliv extrémně vyhrocená vlastnost. Ale nejhorší je celoživotní zaujetí sama sebou. Lakomost vůči druhým( i citová). Prostě přehnaná orientace na sebe. trochu se to mateřstvím oblomí, ale člověka to zas úplně nezmění. Pak nějaká exrémní netrpělivost. Agrese!!! A nemusí jít o fyzickou agresi, ale jen o to vnitřní. A o to co v člověku vzbuzuje agresi. V někom vzbuzuje agresi když je někdo slabší, bezmocný a to je pro mateřství ta horší varianta. Pak bych řekla přílišné a přehnané spoléhání na okolí. Pocit, že okolí musí pomáhat, musí se o mne starat. Nezodpovědnost za své chování(za to mohou oni, ne já). Celkově taková nevyzrálá osobnost, se silně sobeckými rysi a nízkou sebereflexí, s malým svědomím, sama své chyby neustále omlouvající a u druhého je zveličující. Taková osoba ale sama o sobě nikdy předem neřekne, že bude špatná matka a naopak si své mateřství předem bude představovat s grandiozitou. Pokud ale žena po dítěti fakt netouží a to ani kolem 35 roku, tak není povina ho mít. Já nevím, jestli bude litovat. Možná bude litovat, že nemá to postavení matky. Ale ani mateřství není pro každého. Mateřství člověka nezmění od základu a když tam jsou vlastnosti silné orientace na sebe, může pak být potíž, protože mateřství je hodně o tom sobě něco odepřít na úkor druhého.
Kdo to zvládá v životě před dětmi, byť i podprůměrně, tak se v mateřství asi naučí, ale kdo zrovna tyhle vlastnosti nemá(nemůže za to, ale nemá), není štastný když si nedopřeje většinu věcí po čem touží, jeho štěstí závisí na tom co si koupí, kam pojede a musí to mít, tam je riziko větší. Ale i tam to může dopadnout dobře, předem to fakt nikdo neví,
Já bych řekla: Jaký člověk-taková pak máma.
@terdaberda ano, přesně tak...
občas to je paradox - chceme, aby naše děti měly dobré sebevědomí, ale jak ho můžou mít, když maminka ho nemá a staví druhé před sebe?
je potřeba ten začarovaný kruh rozseknout 😎
@kukokuko uz se tesim na Nepal 🙂.
Myslela jsem to tak, ze je to vazne rozhodnuti, mit nebo nemit deti. Nic jineho. Znam zeny, ktere jsou bezdetne stastne a bohuzel taky par, co pred 40 prisly na to, ze to dite vlastne chteji a ted to nejde.
Nikomu nevnucuju dite mit, je to nase svobodna volba.
Hlavne at jste v zivote spokojena o nic jineho nejde.
Ja jsem spokojena, ze mam deti, ale zase nespokojena, ze trcim na materske. A zase by se naslo spoustu tech, co me odsoudi, ze moje deti chodi jiz od 18 mesicu do soukromych skolek na par hodin tydne, abych ja mohla do prace.
Vse ma dve strany. 😉
Taky zajímavý příspěvek...Když bych to shrnula, tak až se cítím trochu provinile, že teď jsem sobě fakt středem Vesmíru🙂...K tomu určitě miluju svého přítele, rodinu, přátelé atd. Ale taky přiznávám, že už umím ve svém věku říct ne a to KOMUKOLIV. Toto někteří lidé můžou zaměňovat za sobeckost, ale já si stojím za tím, že tahle vlastnost (řekněme asertivita) je v životě nesmírně důležitá...Určitě nebudu trávit hodiny a hodiny vařením, jenom proto, že si to přeje moje tchýně🙂 Radši vezmu prcka na procházku k řece ukázat mu nutrie a posedět si na louce..A taky radši vrznu mrně partnerovi a půjdu se proběhnout, když už bude hrozit, že mi praskne hlava🙂 Já to beru tak, že každý svého štěstí strůjce a raději budu trochu sobecká než nešťastný uzlíček nervů...
S dětmi je to boží 🙂. Pro mě je syn neuvěřitelné štěstí života. Jsem pracovně a studijně vytížená, ale neřešili jsme to nikdy chůvou. Rodiče jsou na druhé straně republiky, ale manželovi se podařilo překopat pracovní dobu, takže se synem tráví intezivní chvíle od jeho dvou měsíců (např. celé dopoledne nebo celé odpoledne). Já jsem zašitá ve své pracovně a chodí mi už 1 a půl roku klepat na dveře na kojení 😉. Kdybych nepracovala a nestudovala, byl by manžel od rána do večera v práci a viděl se se synem max 2 hodiny denně.
Zpětně bych do dětí šla klidně i mnohem dříve. Je to koření života.
My jsme s přítelem začali uvažovat až tehdy, kdy jsme "měli všechno", co jsme chtěli a něco k tomu ještě chybělo. Ale jak jsem psala již předtím, má to i rub i líc. Já si bez dětí nedokážu život představit, ale zase nejsem taková ta "kvočna", co sedí doma a jen rodí děti a k takovému životu potřebuju i podobného chlapa (a takové štěstí mám...ikdyž ...) 😎
@kukokuko Nelitovala jsem nikdy, je to náročné, ale krásné a jak se říká, jaké si to uděláš, takové to máš. Manžel se dost zapojuje a neumím si představit, že by to bylo jinak.
Takový fajn pocit můžeš mít klidně do 50, člověk dělá kariéru, užívá si volnosti, cestuje, ale ty děti už mu nikdo nedá, věk utíká a bohužel je to jedna z příčin, proč se dnes tolika párům nedaří.
Řeknu Ti jedno, věř, že příroda dělá své a budeš šťastná, když otěhotníš, pokud nejsi vyloženě typ, který děti mít nechce, i tento postoj chápu a neodsuzuju, ale pokud je mít chcete, proč tomu nenechat volný průběh? 😉 Může to trvat měsíc, ale taky rok, myslím, že je to lepší než když to člověk hrozně moc chce a ono to nejde.
Jde vidět, že touto otázkou nad tím moc přemýšlím, což netvrdím, že je špatně.
Rozhodne toho nelituju. Uz je to jinej zivot, priznavam. Ted je to hlavne o te peci (dcera ma 1,5roku). Ale den o dne je krasnejsi. Neni nad to, kdyz se na Tebe usmeje vlastni dite a zavola na celej obchod mamiiiii a utika ke me nebo kdyz mi sama od sebe da pusu a obejme me. Jsem z toho vzdy na mekko a jsem fakt stastna. Vim, ze mi v zivote neco chybelo. A ted uz vim, ze je to moje dcera! No a priority mam samozrejme taky jine. Ale jsem to porad ja, ale vyspelejsi v mnoha smerech. Rada bych v blizke dobe druhatko. Preju Ti aby ses rozhodla spravne a vcas! 😉
@kukokuko Já bych řekla, že všechno je věc míry. Není dobré být uzlíček nervů, co se bojí druhých, ani opačný extrém, který vidí jen své potřeby. Asertivita je fajn, pokud je používaná k obraně před agresí okolí. Pokud je někdo asertivní už dopředu i když mu nikdo nic nedělá, tak je sám agresivní. To je pak přitažené za vlasy, protože to je vlastně nečekaný útok.
Já to mám prakticky tak, že nějakou část dne si chci sama trochu pohovět. Mám tříleté dítě a klidně mu řeknu, ať si jde hrát samo, nebo mu pustím pohádku. ale taky denně chodíme ven. kde to je o dítěti, denně čteme pohádky, vaříme spolu. V noci jí nenutím spát samotnou, když nechce, přirazila jsem jí postel k mojí ale zároveň už nedovoluju , aby vyloženě spala v mé psoteli. Dovolovala jsem to dlouho, ale už mám velké břicho a potřebuju se vyspat. takže ke mně může večer a ráno, ale na noc k sobě. Vařím, jak j potřeba, téměř denně, ale když jsme dlouho venku, že je hezky, tak dám studenou večeři bez pocitu provinění. Někdy si víc hovím, někdy zas celý den kmitám. Záleží na věku dítěte, když bylo malé kmitala jsem furt, když je větší vyžaduju už, aby si nějaký čas ze dne vystačila sama. Jsme spolu v pokoji, ale sama si staví nebo maluje, nebo krámuje a já to pak sbírám😀
@mon_88017
Díky za názor...Já to mám tak, že asi ano, ale ještě si nepřipadám zcela připravená, ale možná jen čekám na nějaké znamení typu "hrr do toho, protože nic nechci víc než být matkou"🙂 A ono takové osvícení stejně asi hned tak nepřijde...