Jak se smířit s menším počtem dětí, než jste chtěli?

Já chtěla dvě děti, mám je. Chtěla jsem aspoň jednu holku, mám ji. Jenže jsem taky chtěla manžela, s kterým ty děti budu mít...No tak má každé dítě jiného tatínka a nakonec jsem s dětmi sama. Hold nemůže být vše podle toho, jak si to přejeme...

Já měla první ve 35, druhé ve 36 a třetí ve 38. Stará si nepřijdu. My jsme rádi, že je máme všechny a I bych někdy i to čtvrté. Je mi teď 40. Trápit bych se do konce života nechtěla, že jsem děti měla mít a nemám.

@halasovci007 to mě mrzí, čím sis prošla... To ej šílené. Ještě v takovém vysokém stadiu těhotenství 😢
Upřímně, tohle je moje noční můra a to, že mě to nepotkalo, beru jako zázrak.my se úplně nechráníme, ale stejně od toho potratu to nějak nejde. Vlastně i to první nám docela trvalo.
Mám ještě docela problém, že mám manžela protivu, takže si říkám, že jedno dítě do takové rodiny taky stačí. Jenže...

@fandysek_1 skvělý, gratuluji ♥️ je super, 6e jste s manželem na stejné vlně. Můj nechce. Takže vlastně já řeším, jak se s tím vším vyrovnat.

@radulinka tak pro mě je horší nemít děti než nemít chlapa.. 🤭

Ja moooc chtěla tri deti....mela jsem syny v 21 a v 23 letech hned jsem chtela treti.... Manzel ani nahodou nechtel.... Postavili jsme dum pak po letech odolovani sam kyvl ze teda jo , kdyz klukum bylo 12 a 10 se narodila holcicka, nez byla jsem si rikala max do 35 aby bylo třetí, neslo to hned a před ni jsem o tretatko přišla, a to uz jsem věděla ze kdyby se nezadarilo bych chtela i po 35...to uz jsem si byla jista. Ale v 33 se mu narodila. Jenze co nam nastrojil cas dcerka odrostla a milujici miminka porad prosila ze by chtela sestricku a ze je sama, kluci porad na brigadach a pryc. No ale manzel opravdu dost nemocny ceka nas transplantace tak uz do dalsiho jsme nesli, aby jsme to utahli pak finančně. Ale v tu dobu jsem věděla ze i v 40 bych do toho sla❣️ vek opravdu nehraje roli natoz kolem 40.…. Svagrova v 41 porodila treti.... Proc ne.. a na vasem miste asi promluvit si o tom , zda to nechat na prirode jestli ma byt dalsi tak bude, nebo zabojovat a jit na umělé, ale urcite to musite citit oba. A vas vek opravdu neni zadny vek jeste👍 já osobne bych nechtela jedno.... Manzel chtěl jedináčka..😂😂😂 no a jak to dopadlo ale vsechny jsme chteli spolecne ani jednou bych mu to neudělala za zády, ....jako ups asi selhala antikoncepce ( takovych pripadu znam🥵) . No a uvidite

Na dceru jsme čekali skoro dva roky, už jsme měli zadanku na kliniku a řekli jsme si, ze po létě do toho půjdeme a bum otěhotněla jsem prirozene. Syna jsme pocali na první dobrou a nevyšlo to.. někdy se uklidnuji tim, ze bych třeba dvě děti nezvládala, proto mi ho osud vzal. Tím myslím fyzicky.. dcera je dost živé ditko.. a jindy si říkám, ze selhalo moje tělo ze nepoznalo, ze je něco špatně a neukoncilo to někdy na začátku a nechalo to zajít tak daleko. Jediný co vím, ze manžel dítě už nechce a já ho do toho nutit nechci. Má strach což je po tom pekle, které jsme si prožili asi logické. A tím myslím spis zdravotní komplilace, které mi ten potrat způsobil. Nemluvím o stránce psychické, ze bych byla cele těhotenství ve stresu.

My jsme chtěli tři. Oba pořád chceme. Ale v obou těhotenstvích jsem měla preeklamsii. Druhý porod skončil akutním císařem, měla jsem tlak 220 na 170. Malého křísili. Po porodu se mi rozjel Help syndrom. Byla jsem chvíli hluchá na jedno ucho. Po šesti nedělí se to spravilo, teď jsem zdravá. Doktorka ale tehdy hned po porodu řekla muži, že pokud nechce být vdovec se třemi dětmi, že už do toho nemáme jít. Mohla se splést, ale taky ne. Asi je lepší být tu pro ty dva, než tu nebýt vůbec. Rozum říká jasné ne, ale smířená pořád nejsem. Pořád schovávám věci po dětech. Postupně se přemlouvám poslat je dál. Zatím jsem loni prodala kočárek, ale postýlku a ostatní věci pořád syslím.

S manželem jsme oba chtěli tři děti, první se nedařilo a když se po mnoha letech zadařilo, byla to holčička s Downovým syndromem a přidruženými postiženími, potratila jsem na konci prvního trimestru.
Máme dvě děti a všechny logické argumenty mluví pro to mít jen dvě. A i když je to něco v mém životě naplněného, vnitřně cítím, že pokusem o třetí dítě bych ohrozila stávající rodinu z mnoha důvodů. A natolik si vážím toho, co mám, že to nechci riskovat kvůli nějakým hormonům a emocím. Ale já jsem pragmatik a to vyrovnání se s nesplněným snem mi jde možná proto lépe.

Utopie to není- my máme tři děti, první jsem rodila krátce před 32, druhé těsně po 35 a třetí když mi bylo půl roku přes 38.

@petaov uf, Hellp je pěkný svinstvo. Preeklampsii jsem měla taky, akutní císař pro tlak 180/120..to jsem byla oproti tobě slabá.. A strašili mě, že se ráda opakuje. Jsem zvědavá, jak to vy uzavřete teda..

@westie to je hezky řečeno, to si přečtu znova a zkusím se s tím ztotožnit. Děkuji

@ilone já měla první ve 33, pak jsem potratila a pak to nešlo. Už mi táhne na 40,bohužel

No, právě, ráda se opakuje a stupňuje se ta intenzita při každém dalším těhotenství. Doktorka mi to přirovnávala k tomu, že je to jako, když někomu nesedne transplantovaný orgán a to tělo se tomu brání a reaguje na to. Takže preeklamsií tělo reaguje na to miminko v těle, prostě ho bere jako něco cizího, co tam nemá být.

@petaov a říkala, jak to je, když někomu se neopakuje? To se přece taky stává..

To neříkala. Ty znáš někoho, kdo měl preeklamsii a v dalším těhu to bylo v pohodě? Asi se to stát může, nevím.

@petaov znám jednu holku, strašili ji tím, že to mít zas bude, ale neměla ani vysoký tlak 🤷‍♀️

Já jsem měla v prvním těhotenství preeklampsii a druhé bylo v pohodě. První jsem rodila o deset týdnů dříve a druhé v termínu. Jinak k otázce. Vždycky jsem chtěla tři děti, ale s manželem jsme se poznali až ve třiceti letech a pak se dlouho nedařilo. Prvního syna máme z IVF, narodil se akutním císařem s extrémně nízkou porodní váhou, rodila jsem čtyři týdny před 35. Syn je naštěstí v pořádku, tak jsme podstoupili ještě asi další tři pokusy (KET). Poslední pokus "vyšel", ale udržel se jen chvíli. A já jsem řekla dost, že už žádné další děti nechci, že už nechci absolvovat žádné IVF, atd. V okamžiku, kdy jsem všechno pustila z hlavy, jsem přirozeně otěhotněla. Rodila jsem ve 38,5 letech. Mám dvě děti a kolikrát mi přijde, že i tak jich je moc a to jsou celkem hodné děti 😄. A kolikrát si říkám, jaké by to bylo, mít jenom jedno, ale určitě nelituju, jsem šťastná za oba, ale těším se, až mi holčička trochu vyroste a bude z ní už parťák, jako je syn teď.

Já do 35 děti nějak moc nechtěla a hlavně mi nevycházely vztahy, takže ani nebylo s kým je mít. Přesně v těch 35 se to zlomilo a začalo mi připadat, že aspoň to jedno dítě jako svůj "otisk", pokračování a parťáka bych mít měla, jinak bude život smutný a nenaplněný. No, osud byl nakonec nakloněn, v těch 35 jsem poznala konečně toho pravého, ve 37 skoro na první dobrou (po jednom ZT) otěhotněla a v čerstvých 38 porodila svou dceru. 🙂 Teď už vím, jak moc velký zázrak a dar života to byl, a že to vůbec není samozřejmé, ještě v tomto věku.
Bohužel jsem nevěděla, jaké moje mateřství bude, ale jelikož je dcera poměrně hodná, bezproblémová... začala jsem toužit i po druhém, o čemž jsem předtím nepřemýšlela. Manžel ač o dost mladší, se netvářil, takže mě to stálo pár slz a přemlouvání, abychom se začali snažit o to další (můj hlavní argument - jsem jedináček a celý život tím trpím, nechci to samé pro dceru, pokud to jen trochu půjde). No je to tak, že už se bezmála rok snažíme a kromě jednoho biochemka nebyl žádný výsledek. Za pár dní mi bude 41 a docela mě to zklamalo, namlouvala jsem si, že budu ta výjimka, co má v tomto věku plodnost pořád dobrou, ale asi ne. Na umělé oplodnění ale jít nechceme, v tom máme jasno, nemáme na to jednak finančně a já hlavně ani psychicky. Tak jsem si prostě řekla, že přijde-li to přirozeně, bude to super, nepřijde-li, taky fajn. Vážně až tak, ono v té situaci, když člověk nepočítá s IVF, nic moc jiného se dělat nedá. Manžel nemá nic proti tomu mít "jen" jedno dítě. Já bych měla být šťastná, že mám "aspoň" to jedno. Docela reálně jsem už mohla skončit bezdětná, a to by pro mě byla velká rána. Dcera je středobodem mého života a moc ji oba milujeme. ☺️
Je pravda, že je mi smutno, když vidím ty maminky se stejně starými dětmi jako je teď naše tříletá dcera, jak už vozí v kočárku druhé děti...jak tady každý má i 3,4 (jsme plodná vesnice bohužel)...taky se přiznám, že se mi doma s dítětem zalíbilo a raději bych dalších pár let piplala další miminko než se vracela do práce. 😏 Jak se blíží konec RD (už jen rok, to jsem si to dala ještě do 4 let)..tak mám takové pocity a občas si pobrečím. Ale pak se snažím na tom vidět i výhody - když předpokládám, že už to nevyjde - právě že už žádné ječící mimčo, žádné nervy a nevyspání, dcera půjde do školky, pak do školy a pomalu se bude vracet ten dospělý život a čas pro mě samotnou, a to je taky fajn. A těm ostatním, i kdyby měly 5 dětí to taky jednou skončí, nikdo nemůže rodit donekonečna.
Takže tolik za mě, nemůžu spoléhat na zázrak, musím si říct, že mám jedno dítě, díkybohu šikovné a zdravé, a víc jich nebude...a v mém případě je i to velké štěstí. Být mi 33 nebo 34, docela bych byla pozitivní, že další ještě mít budu...

@emilyd děkuji za Tvoji zkušenost. Držím moc palce, ať to ještě vyjde 🙂