Jít se rozloučit nebo ne 😞 ???
Holky,vím,že to za mě nikdo nerozhodne,jen já sama..Zároveň mě prosím nesuďte,že o tom vůbec přemýšlím,je to pro mě strašně těžké rozhodování...
Dnes volali taťkovi s LDN,že babička je v komatu,a že se s ní můžem přijít rozloučit,ale že to spíš nedoporučují a že babička nevnímá...
Abych to trošku zhrnula,od konce září je v nemocnici pro težký zánět ledvin,měla jen jednu funkční a to na půl.Skončila na dialýze.Babičce je 89 let.Už tenkrát nás připravovali na to,že se máme připravit na cokoliv,že je to hodně špatný.Ale návštěvy nepovolili.
Potom se jí ještě víc zhoršily výsledky a mohli jsme se všichni zhruba po 5ti minutách vystřídat.Babička na oko vypadala dobře,usmívala se a já jsem byla ráda,že jsem ji mohla vidět a ona nás..Pak se z toho nejhoršího tak nějak vyhrabala,ale na péči doma to nebylo,musela do LDN.Takže už přes 2 měsice si aspoň voláme...Poslední dny byla nešťastná z toho,že tam onemocněla rehabilitační sestřička a nemůže cvičit.Někdy šla s pomocí do stoje,někdy jen do sedu.No teď se rozležela a byla z toho opravdu velmi špatná.Poslední dny byla i dost zahleněná.A mě na tom strašně štve to,že za takhle nemocným a starým člověkem prostě nemůžete na návštěvu,když by to ještě k něčemu bylo,i když chápu zavlečení kovidu na odd apod.,ale v takových případech by se snad daly pomůcky zajistit.
Trápí mě to strašně dlouho,tady ta nespravedlnost a hlavně bezmoc,že s tím člověk nemůže nic udělat.Já jsem celkem slabá povaha,ve zdravotnictví pracuju,i když teď jsem na RD,ale lidi v tomhle stavu těžko snáším i v práci...to namáhavé dýchání,vzdychy,...prostě hotový utrpení.
Já fakt nevím jak se rozhodnout a hlavně mě moc štve,že jsme za ní nemohli už mnohem dřív ☹
@toluma z vlastní zkušenosti ti radím - JDI! Já dodnes lituju.... Když mi bylo 20, naši jeli za babičkou do nemocnice a říkali mi, ať jedu s nimi. Já byla mladá a blbá a nechtěla jet, chtěla jsem jet až
jindy, protože jsem měla plány s přáteli a nemyslela jsem, že je to tak vážné a ona může umřít.
No, umřela druhý den. Byla to moje úplně první zkušenost se smrtí blízkého člověka. Do té doby to šlo všechno tak nějak mimo mě. Dodnes toho nesmírně lituju. Už je to 11 let...
Takže jdi! Nebude to jednoduché, ale později nebudeš litovat a říkat si “co by kdyby...”. Smrt je součástí života a je dar se moci s láskou rozloučit, dokud je ještě čas a smrt klepe už na dveře....
@toluma ja se byla rozloučit na ldn se svojí babičkou, mela šílené bolesti a nebyla úplně mimo, takže vzdechy a upeni, no konečné stadium rakoviny slininy. Ale neumím si představit se nejít rozloučit. Nikdy jsem nelitovala i když to bylo opravdu hodně těžké, je to už 10let.
@toluma já se vloni rozloučit byla,babička zemřela týden na to po převozu do hospicu. Měla rakovinu slinivky ve 4.stadiu a před hospitalizaci utrpěla mrtvici. Vzala jsem tam tehdy ještě i syna,kterému byly 4měsíce,aby ho ještě viděla,ale už nevnímala. Příprav se na to,že může vypadat jinak,než posledně. I přes to,že jsem pracovala v alzheimer centru,tak mě to dostalo. Ale lepší,než si pak celý život vyčítat,že jsem jí neřekla poslední sbohem.
Kéž bych se já mohla rozloučit se svojí babičkou..
@toluma jdi. . nikdy si pak neřekneš měla sem jít a nešla. I když myslíš, že tě ten člověk například nevnímá. Nemyslím si a věřím, že odchod toho člověka po rozloučení je klidný a vyrovnaný. Nikdo se nekouká rád na nepěkné věci natož co se smrtí týče. Ale i my jednou budem na straně umírajícího a nechceme umřít bez rozloučení a osamocení ...nečekej udělej to hned ....jsem maximálně citlivý empatický člověk a vím, že uděláš jenom dobře vůči sobě i babičce.
Moje babička byla na LDN takto v zimě ( pak jí na svátky pustili domů) s tím, že jsme jí tam potom vezli znovu... Měla jsem tehdy prvního syna 4 měsíční miminko... a jeli jsme se za ní podívat 1,1, když jsme jeli od manželových rodičů. Pochovala si malého, těšila se, že jí pustí domů, jak si pak užije miminka a na Tři Krále náhle zemřela, jsem moc ráda, že jsme tam byli. Můj brácha tam zaní nebyl v době hospitalizace ani jednou a dodnes ho to mrzí.
Určitě bych se šla rozloučit. Doteď si vyčítám, že jsem se nerozloučila se svým dědečkem. Je to už 5 let a často na něj vzpomenu a lituju...
To rozloučení není ani tak pro babičku, jako pro tebe. Určitě jdi. Každý, kdo takovou možnost neměl, ti řekne, co by za ni dal.
Určitě běž. Já neměla možnost se rozloučit se svojí maminkou a doteď, po 2.5 letech, s její ztrátou nejsem srovnaná
Když mi v LDNce umírala babička, byla jsem u ní každý den. Klidně i několikrát. Střídali jsme se u ní. Četli jsme jí Malého prince, vlhčili rty, drželi za ruku, mluvili na ní, vyprávěli jí. Přestože byla mimo, byla na morfiu, "nevnímala", věděli jsme, že to má smysl. Tenhle stav trval 14 dní, převezli ji tam 2 dny před vánocemi. Zemřela 5.1. Buďte s ní, rozlučte se, řekněte jí všechno, co potřebujete. Možná to bude někdo vnímat zle, ale já si na poslední chvíli udělala fotku našich spojených spojených rukou... Ta fotka pro mě tolik znamená. Já se s ní rozloučila a když odešla, věděla jsem, že jsem řekla vše, co jsem chtěla a hodně mi to ulehčilo situaci. ❤️
Já mám s babičkou trochu komplikovanější vztah, nikdy jsme si nebyly úplně hodně blízké, ale nakonec bych asi i tak šla. Myslím si že nikdy nikdo nelitoval toho že šel, naopak lidi litují jenom toho že nešli, ať už nemohli nebo nechtěli. Rozhodně Tě ani v nejmenším neodsuzuji, pokud člověk nemá žádné zkušenosti se smrtí tak to musí být strašně těžké jít dobrovolně vstříc ❤️ Ale určitě toho nebudeš litovat když půjdeš
Holky děkuji Vám za odpovědi.Mě spíš strašně mrzí,že jsme za babičkou nemohli chodit dřív,i když na tom nebyla už dobře (díky téhle covid době).Neříkám,že by jsme tam museli stepovat každý den,ale kdyby se tam párkrát v týdnu někdo mohl ukázat,určitě by jí to hodně pomohlo.Tahle doba je fakt strašná,a plno lidí asi zažívá to podobné co já.Nemyslím teď to rozhodování,ale tu bezmoc,že je váš blízký člověk těžce nemocný,stav se může změnit ze dne na den,doktoři vás na to připravují a stejně za ním nemůžete,popovídat,chytit za ruku,...fakt hrůza.
Taky se priklanim k tomu jit...pises ze babicka je v komatu a nevnima...ale muj nazor je takovej ze mozek je strasne inteligentni zarizeni a i presto ze je clovek v komatu,stejne podvedome vnima...je ta poskozena cast to nedokaze dat najevo...nevim jak to jinak rict... I ty lidi v termalnim stadiu kolikrat uz jen cekaji na to,az se s nima rodina prijde rozloucit...Bez za ni,chytni ji za ruku,rekni ji par hezkejch slov,rozlucte se jak se slusi a patri.videt blizkeho cloveka v takovem stavu je tezke,me to staci v praci a jsou to pro me temer cizi lide...Ale urcite ti to pomuze vyrovnat se se ztratou..Drzim pesti a posilam hodne sil🍀❤️
Za pár let praxe na aro jsem nezažila rodinu, která by litovala, že se přišli rozloučit (a že naši pacienti vypadají zvenku “hrozně”, samá hadička a trubička), zažila jsem rodiny, co litovaly, že se rozloučit nepřišly (většinou teda, že to nestihli). Ačkoliv pacient nemá šanci na přežití, tak se opravdu stává, že i v pliativní péči dva dny “počká” než dokáže přijet a pak v klidu zemře.
A proč vlastně uvažuješ, že bys nešla? Bojíš se, co bys viděla? Já bych šla určitě, moje babička umřela letos v době covidu a nepustili nás za ní. Moje mamka se uklidňuje tím, že stejně asi nevnímala, ale pro mě je to chabá útěcha, protože nikdo neví, co člověk v takovém stavu vnímá a uvědomuje si. Umřít sám v nemocnici nechce asi nikdo.
Ja sama za sebe bych nesla, bylo by to hodne narocne psychicky.. Asi bych si ji radsi pamatovala tak, jaka byla a ne v nemocnici napul po smrti..
Já teda půjdu proti proudu, ale já se rozloučit odmítla, nebyla to moje babička, ale manželova teda. Chtěla jsem si ji pamatovat v její "dobre době", když byla vitální, ne mít před očima na hadičky napojenou osobu s plenou. Doma jsem si místo toho zapálila svíčku a na dálku ji řekla vše, co jsem chtěla. No a v noci zemrela....
@toluma Uf. Tak předně je mi to líto, je smutné, když odchází blízký člověk. Doporučila bych jít. Jednak víme vlastně prd, co ten člověk vnímá, nebo ne, a jednak si budeš dost možná vyčítat, pokud nepůjdeš. Stejně jako tě mrzí, žes tam nebyla dřív. Ať se rozhodneš jakkoliv, babička určitě ví, žes jí měla ráda.
@astyna88 Je to zvláštní, byla jsem se rozloučit vždy, když jsem měla příležitost a všechny ty lidi si pamatuju hlavně z úplně jiných chvil, než z toho posledního dne... Až teď jsi mi to připomněla, že vlastně na to rozloučení moc nevzpomínám a ne, že by nebylo silné, ale asi ho přebijí jiné zážitky. Bohužel, těch lidí, se kterýma jsem se loučila, je už dost... nejedná se o ojedinělou zkušenost. Spíš možná pro tebe, neboj se toho, není to nic hrozného.
@toluma
ja bych se rozloucit sla.psychologove doporucuji i kdyz ti zemre dite pri porodu tak se na nej podivat,pochovat a rozloucit se.pry tak opravdu uverime,ze je ta osoba mrtva a lehceji se srovname se ztratou.
Sla bych. Je to tezke, ale je dobre si i v techto tezkych chvilich uvedomit konecnost zivota. Kazdy z nas jednou umreme, je dobre s touto myslenkou trosku pracovat i behem nasich zivotu... A rozlouceni s nekym blizkym muze do budoucna pomoci, pokud bych se rozloucit nesla, uz to nejde vratit. 😪
Určitě bych se šla rozloučit, mě to osobně hodně pomohlo, respektive já jsem doprovázela tchána... a zpětně jsem za to moc ráda.. člověk vnímá až do konce, i když je v bezvědomí nebo hodně špatném stavu - ale o přítomnosti blízkého ví... (zažila jsem u kamaráda ve vigilním komatu, na přítomnost manželky reagoval změnou tepové frekvence..)
Asi půjdu proti proudu, ale já byla takto za babičkou a nemám z toho dobrý pocit. Hrozně bych si chtěla vybavovat jen krásné chvíle s ní, ale vždy mi tam proběhne naše poslední setkání. S otcem jsem se rozloučit nestihla a nenesu to špatně, pořád ho ve vzpomínkách vidím vitálního. A to jsem ho skoro do poslední chvíle měla doma. Každý to má asi jinak. pokud bych věděla, že mně člověk vnímá, šla bych, jinak si raději nechám vzpomínky za života.
Určíte jdi. Umírání milované osoby je jen jednou.... žádnou další možnost s babičkou mít nebudeš. Vím o čem mluvim. Je to 6 let a doteď jsem se z toho úplně nedostala. Praděda i děda byli pro mě parťáci. Jenže já to nestihla, jinak vím, že bych 100 % šla. Jeden umřel náhle na mrtvici a druhý po mém 200 km návratu od něho zpět domů... Nestihla jsem prijet zpátky. Když máš tu výjimečnou možnost a výsadu, tak ji s pokorou a láskou příjmi. Jen to výsada a dar i když velmi bolestivý. Žádné pak nebude.
@toluma Také jsem se byla rozloučit s dědou, byl uspaný a doktor říkal, že nevnímá. Přesto, když jsem ho vzala za ruku, skubl s ní. Nevím,zda to byl reflex nebo něco. Ale byla jsem ráda, že jsem se s ním rozloučila. Bylo to ze začatku těžké, ale teď s odstupem času toho nelituji, naopak. S druhym dědou jsem nemela možnost se rozloučit, bylo mi tehdy 12 a táta si to nepřál. Dodnes mě to mrzí. I když chápu,že chtěl, abych na něj měla hezké vzpomínky a neviděla to, jak se to tělo změní.
@zuzkasim taky Su své mile uchovavam v hlavě za plného živel něho života i když jsem dědu viděla postupně odcházet. Naopak manželova dědu jsem vlastně viděla vitálniho, pak se o na operaci oči to se mi ještě chlubil jak na tom je, byl v pohodě, pak jsem u něho na nějaké době na návštěvě nebyla a pak jsem ho viděla až v rakvi. Protoze manželova rodina má zvyk loučit se u otevřené rakve. Ale taky si vybavuju pana dědu jako vitálniho za života.
Mimochodem, nemůžeš vědět že babička nevnímá. Mě pak řekla teta, která u dědy byla do poslední chvíle, že když dostal poslední pomazání od kněze a teta mu řekla, že může jít, že ho pouští, tak se prý usmál ve spánku, hrozna úleva a pokoj v jeho již mrtvém obliceji. Takže jsem ráda aspoň za to, že neumiral sám. To je to nejvíc co můžeš babi dát. Dát ji najevo, že se nemusí bát a může jít na druhý breh.
I to ,,poslední pomazání" se dá dát ve stavu, kdy nemocný už není schopen aktivní účasti. Pro mne by to byla priorita, posilnit duši pro odchod na Věčnost, pak hned v závěsu to osobní rozloučení. S dědou jsem se rozloučit stihla, ačkoli jsem doufala, že se ještě uvidíme. Byla jsem po celodenním cestování, přijela kvůli němu, ale pak jsem měla strašný hlad...dnes bych na hlad tolik nemyslela...ale tak, člověk nikdy neví, kdy je to naposled, tak se musí cvičit dlouhodobě v nějaké askezi. Babička umřela náhle, malý měl pár měsíců, mluvili jsme spolu z okna (nechodila ven), už mě moc nepoznávala...je fakt, že jsem podlehla nějakému ostychu a kolotoči kolem miminka...a nebyla přímo u ní. Což mne zpětně mrzí... a udělala bych to jinak.
@toluma Moje zkusenost je takova, ze rozlouceni pomaha ke snazsimu prijeti ztraty. Moje babicka byla na pristrojich po embolii, v podstate uz jen jeji schranka napojena na dychacich masinach. Bylo tezke ji tam videt, ale bylo to naposledy, kdy jsme ji videla a mohla se ji dotknout. Nelituju toho, udelala bych to znova.