Maminky po císaři, taky vám chybí ten předěl?

partyzanka91
9. čer 2014

ahojky,
chtěla bych se zeptat maminek po sekci jestli cítí to co já, jakoby takové neřádně zakončené těhu. Prostě tu bylo to období těhotenství a pak jsem se vzbudila a bylo období mateřství a mezi tím prázdno, nějak si to pořád nemůžu uvědomit, srovnat. Stále hledám ten přechod od jednoho období do druhého abych to jedno mohla v myšlenkách úplně ukončit a plně začít žít to druhé a protože se to nedaří často se k tomu myšlenkově vracívám a hledám tu přeměnu. Ono se to hrozně těžko popisuje, ten pocit, ale možná mě pochopíte. Máte to taky tak? Zmizí to s časem a nebo to ve vás zůstalo i po letech?

valik
10. čer 2014

@brouzdalka Myslela jsem to jako povzbuzení, že třeba druhý porod duši prospěje... 😉

brouzdalka
10. čer 2014

@valik Já bohužel asi nebudu ten typ 😀 Já v koutku duše stále doufám v přirozený porod někdy v budoucnu 🙂

zuzaprosek
10. čer 2014

A proč se trápit. Každá děláme co můžeme a co je v našich silách. Berte vše jak to je!, to , ze se neporodí přirozeně nebo pokud se maminka nerozkojí, neni přeci tragédie. Já mela první porod krásný a přirozený a díte mi hned nedali, az po umytí☹. Takze jsem ho taky nemela hned u sebe. Jinak pro mě byl zase šok první mateřství ( v porodnici ), jelikoz moje dítě to tam komplet prořvalo🙂, do toho se rozkojit a tak vůbec jsem ze všeho byla mimo🙂 , takze jsem nemela ani čas nad ničím přemýšlet😀

kvakuska
15. čer 2014

@megy no hele asi to máš prostě v hlavě nastavené jinak ... pro nás co nám "chybí přirozený porod" je samozřejmě také zdraví dítěte na prvním místě, o tom snad není pochyb ... proto se ty naše pocity z neprožitého porodu dostavují až s několikatýdenním ři několikaměsíčním zpožděním ... jsem ráda, že ty jsi spokojená s tím, jak u tebe vše proběhlo, ale prosím, když jsi nezažila to co my, nesuď nás ... máme právo mít své vlastní pocity, které ty třeba nechápeš 😖

kvakuska
15. čer 2014

@pisisvori na "módu" a "kult" a "in" a "out" já nehraju a nikdy jsem nehrála ... mé okolí bralo naprosto normálně, že jsem rodila císařem, nikdo se nad tím nepozastavil ... v některém z mých předchozích příspěvků jsem napsala, proč jsem si tolik přála, aby aspoň něco proběhlo přirozeně ... je to prostě můj vnitřní pocit, který mi ale vůbec nebrání v tom, abych milovala své dítě veškerou láskou, kterou v sobě mám ... jen prostě můj porod je něco, co bych si nejraději vymazala z hlavy, protože mi jakákoli vzpomínka na něj přináší opravdu fyzickou bolest a knedlík v krku 😕

megy
15. čer 2014

@kvakuska nevím, proč na mě takto útočíš - já si prožila docela peklo v prvním porodu a nikdy by mě nenapadlo smýšlet nad tím, že jsem byla nějak okradená v uvozovkách. Já si užila 5 hodin minutových kontrakcí, pak epidural, pak špatné ozvy a následně akutní císař a po císaři, když ti řeknou, že tvé dítě má rozštěp a musí ho operovat když má týden - promiň, ale tohle peklo je mnohem horší, než pocit, že jsi byla ochuzená o přirozený porod. 😖

kvakuska
15. čer 2014

@megy nemám pocit, že bych na tebe útočila ... jen píšu, že každá máme právo na své vlastní pocity a neměly bychom kvůli nim být odsuzovány (že nám snad nezáleželo na zdraví mimča) ... ty sis užila své po porodu a není ti co závidět ... já jsem si užila deset let pokusů o umělé oplodnění a moc jsem toužila po tom, aby po tom všem alespoň něco šlo "samo", aby porod zařídila příroda a ne lékaři ... před císařem jsem si 12 hodin porodních bolestí také užila ... k tomu co bylo potom už se v myšlenkách nechci ani vracet 🤐

kacased
15. čer 2014

Nemela a nikdy me nenapadlo,ze nekdo tohle muze prozivat ☹ holky hlavu vzhuru. Neni receno ze za to mize primo SC. Nemuzete srovnat s normalnim porodem,treba by probehl daleko hure.

evab.
15. čer 2014

Mám to podobné, první porod nepostupoval, navíc malej neměl tolik kyslíku kolik by potřeboval, tak to ukončili sekcí v celkové narkoze. A přesně doteď mi chybí ten okamžik kdy se mimi narodí a člověk si ho ještě na sále může s manželem pomuchlat. I teď když to píšu tak u toho bulim. I pro to jsem se těšila na druhý porod, což nikdo moc nechápal. Bohužel lékaři po utz jizvy normální porod nedoporučili a hned po poradně jsem zůstala v porodnici a druhý den nástup na císaře. Naštěstí jsem na to byla už trochu připravená z minulé loradny, tak to nebyl zas takový šok. Nechala jsem si dát jen lokální anestezii, tak jsem syna aspoň hned viděla a není tam ta mezera jak u prvního porodu. Ale stejně mě to štve a mrzí zároveň, chce se mi brečet nad každou fotkou kdy mámamka dítě na břiše. A myslím, že se toho pocitu nikdy nezbavim a bude mě to mrzet až do smrti. A nepřebije to ani to, že mám dvě krásné zdravé děti, ten kdo porodil normálně toto asi nikdy nepochopí

vkkc
15. čer 2014

Tak já to mám, holky, tak nějak naopak. Já se vždycky hrozně bála klasickýho porodu, takže jsem si myslela, že si o císaře prostě řeknu. Když jsem to pak začala řešit, tak jsem zjistila, že tak jednoduchý to není 😀 Nechala jsem to tedy na dětičkách, Jáchymek byl v příčce, takže plánovaný císař, juchů 🙂 Ale je fakt, že mi trochu mrzelo, že po císaři mi kluky nepřiložili, jenom jsem jim mohla dát takovou letmou pusu, ale když si představím, že přirozeně bych mohla rodit několik hodin v bolestech, tak bych stejně volila zas císaře.
@partyzanka91 Jinak bych ti taky doporučila to s někým probrat, psycholog, ty imaginace, nějaká kineziologie... je škoda, aby tě to takhle trápilo.

anetka1701
15. čer 2014

Já měla větší problém po druhym... První císař byl akuťák, moc o tom nešlo přemýšlet a já to brala tak, že mi doktoři zachránili život i dítě. Navíc jsem hodně přenášela, porod byl vyvolávanej a já už byla ráda, že to mám prostě a jednoduše z krku... Celý druhý těhotenství jsem byla jak na houpačce - císař/spontální porod... nikdo mi nic neřekl a mně ta nevědomost zabíjela. Nakonec jsem šla do indikační poradny 14 dní před TP k primáři a ten během pěti minut přešel od "zkusíme to přirozeně" k "zítra císař" - udělal UTZ jizvy a bylo to hodně špatný :o( Já se v porodnici doslova složila - nečekala jsem to, byl to šok, mazec - neměla jsem doma ani nic hotovýho, opravdu to bylo dost hrozný... Pak se malá narodila a já to snášela dost zle - měla jsem velké bolesti, nečekala jsem to... Jistou formu mindráku si z toho nesu doteď - kor když vím, že přirozenej porod si už nikdy nezažiju... No, občas mně to chytne - ale díky bohu za zdravé dítě...

gloria_79
18. čer 2014

Partyzánko, přesně vím, co ti chybí za pocit. Já mám teď už tři děti, všechny nakonec císařem. První kluk se přenášel 12 dní, nechtěl ven, porod se nepodařilo pořádně rozjet, ikdyž jsem si teda kontrakce užila asi 10 hodin, ale k ničemu nevedly. Mimču už se to přestávalo líbit, tak jsem nakonec šla na císaře, aspoň že v epidurálu. Kluk velkej a zdravej, vše ok, ale já jsem pořád na to myslela, že jsem selhala - že jsem se "flákala", že bych si to potřebovala zkusit znova jako reparát, úplně jsem měla pocit, že bych potřebovala, aby mi dítě do břicha vrátili a řekli "a teď to zkusíme naostro". Dítě jsem chovala v náručí a chybělo mi v břiše. Divný, že? Šla jsem po ulici a pořád jsem instinktivně myslela na břicho, že když bylo někde hodně lidí a já musela projít nějakou skrumáží, tak jsem si dávala ruku před břicho, aby mě někdo nešťouchnul. Prostě nějaký ten porodní předěl mi chyběl. Takže tě mohu ujistit, že pokud jsem normální já, tvoje pocity určitě normální jsou. A přejdou. Hlavně že je mimčo zdravé, je jedno, jestli se "mohlo narodit normálně, kdyby se to nějak jinak zkusilo, nějak jinak se porod vedl"... Já se tím trápila půl roku, výčitky svědomí jak blázen, nenáviděla jsem se, pořád jsem neměla pocit, že jsem porodila "pořádně". Nakonec jsem si došla za psycholožkou a když mi "uznala" moje pocity jako oprávněný, reálný a logický a řekla, že půl roku je ještě krátko na to zpracování tak velkého zážitku, tak se mi hrozně ulevilo a vlastně mě přestalo všechno trápit. Druhou dceru jsem chtěla hooodně porodit normálně, pořád jsem si říkala, že teď teda konečně udělám ten reparát a "zarodím si pořádně". No do posledních dnů to vypadalo nadějně, ale doktor se tvářil, že císař by byl v mém případě větší jistota. Tak jsem bojovala, že ne, že chci rodit!! Tři dny před termínem nález 0, zase bych přenášela, pak to vyvolávání, což s jizvou zas už dělat nechtějí...no prý bych stejně tím císařem nejspíš skončila. Tak jsem šla na plánovaný císař s výčitkou, že se prostě zase flákám! Ale když malou vyndali a měla ještě větší váhu než první synek, tak jsem se rozbrečela štěstím, že dýchá a že jsem si svou umanutostí zbytečně nepřidusila. Prostě já bych ty děti porodit ani neuměla, nikdy mi nesestoupily dolů, porodu nepomohly, asi se velkými kebulemi špracly někde nahoře. A třetí dítě už šlo na císaře automaticky a už jsem se těšila, že vím, do čeho jdu a že nebudu čekat, jestli se porod rozběhne dobře nebo špatně. A vida, nakonec opět sláva císaři - třikrát omotanou šňůru bych opravdu taky neporodila hravě a bez možných následků. Takže radši třikrát císař a mám tři nepřidušené děti.
Přeji hlavně radost z dětí, pocity se nakonec nějak v nás zpracují, hlavně, že jsme zvládly dítě v sobě živit a donosit!!

jijulka
18. čer 2014

@partyzanka91 mám to úplně stejný. Když jsem přišla z porodnice, tak jsem se vůbec necítila jako máma, pořád jsem brečela a vyčítala si, že jsem nebyla schopná ho porodit normálně. Rodila jsem 30 hodin. A po probuzení z narkozy jsem ani nevěděla, že jsem byla těhotná. Takže tak trošku šok. Ve vztahu k synovi mi nejvíc pomohlo kojení. A manžel. Staral se o něj sám, já prakticky jen kojila, než jsem si na novou roli docela zvykla. Teď je to 7 měsíců a už to není tak strašný. A jo, chybí mi to řádný ukončení a plně chápu, jak to myslíš. Jen si říkej, že je důležitý, že jste oba zdraví, že máš krásný dítě a že příště to třeba vyjde ;)

jijulka
18. čer 2014

@gloria_79 díky za to, cos napsala. Já si taky připadám méněcenná, že jsem neporodila normálně, ten pocit, že jsem nebyla schopná za 30h kontrakcí vytlačit dítě... ale asi je to nromální, hlavně jsem ráda, že si sama nepřipadám jako hňup, co neumí ani porodit 🙂

novynka
18. čer 2014

holky, já to mám podobně... malý se narodil akutním císařem, ale já od začátku těhu "toužila" rodit přirozeně, asi jsem chtěla sama sobě, manželovi a všem ostatním maminkám dokázat, že i já jsem silná a taky ten porod zvládnu... no, první týdny po sekci jsem byla opravdu nešťastná z toho, že jsem "selhala", že jsem ty už minutové kontrakce nevydržela, že jsem kývla na sekci, protože jsem se neotevírala... až teprve asi 2 měsíce po mě rodila kamarádka, přirozeně, holčička jí začala selhávat a museli jí dostat ven přes 6 cm!! a ještě i oživovat... to byla pro mě ta facka, která mě probrala, kdybych si já dál hrála na hrdinku a snažila se to vše vydržet, určitě bych dítě ohrozila a v závěru by to zase skončilo sekcí :( teprve potom jsem začala být vděčná za to, že šel ven císařem... no, ale nic to nemění na tom, že si dál moc přeju rodit přirozeně, vlastně jsem ten pocit měla hned po zákroku, jakože "tak příště to vyjde" 🙂 taky mám v sobě, jak říkáte, pocit postrádání toho předělu, ale u mě spíš převažuje to, že mě nikdo po mém porodu "neocenil", prostě jsem šla na zákrok, kloučka vyndali, a hotovo... ale že jsem měla předtím 8 hodin hrozné bolesti, to už nikdo neví, manžel bohužel přijel až k samýmu závěru, protože mě personál pořád přesvědčoval, že to bude ještě trvat dlouho ;( teď když se ho ptám, co cítil, když mě viděl v tom stavu, co jsem byla, mi řekne, že se hrozně těšil, až bude klouček na světě, že už je to konečně ten finiš... žadný "politování" nebo snad dokonce ocenění a obdiv... ale asi se s tím musím smířit a doufat, že příště už to snad klapne a předvedu se :D jo a na závěr, nevěděli jsme pohlaví, a to jediné bylo na tom zákroku v tu chvíli nejkrásnější, proto radím všem, nenechávejte si to říct ! ;)

partyzanka91
autor
18. čer 2014

@novynka Jo ty máš přesně pravdu, ano ano, taky jsme nevěděli co budeme míta když mi pak oznámili že mám holčičku tak jsem byla v sedmém nebi, bylo to nádherné krásné překvápko. Ani nevím jak by to vypadalo kdybych to věděla dopředu, tak by řekli už jí máte venku maminko, uvidíte jí za 3 hodiny. kde by byla ta euforie? Takhle oznámili máte krásnou holčičku, gratulujem a já si na to zvykala že mám dcerku, byla jsem překvapená, radovala se s toho a hlavně sem byla strašně vděčná že jsme udělali tu výjimku a vydrželi nechat si to neříct až do konce. A to se okolí pořád ptalo jak to můžeme vydržet a jak pořizujeme výbavičku když nevíme jaké barvy - no je tedy pravda že holčičích věcí moc nemáme, kupovalo se neutrál, ale teď se už postupně dokupují. Až povyroste tak na vítání občánků jí pořídím pěkné šatičky a bude už mít i náušnice, takže jasná princezna
a co se týče manželů tak ty to vůbec nemůžou pochopit. Můj je do dcerky zamilovanej a jsem za to ráda. Je rád že jsme obě zdravé a absolutně neřeší jestli jsem si porod užila nebo ne, bere to jako hloupost. Je rád že doktoři odvedli dobrou práci a skvěle se o nás postarali (moje zásluha žádná, že bych mu dcerku vybojovala). TAkový mužský těžko pochopí že když se pak bavíte s kámoškou co popisuje jak měla nádhernej porod, jak byla v masážní vaně a partner jí sprchoval a jak se krásně otevřela a porodila svojí holčičku, měla jí na bříšku a těšili se z ní, těžko se to čte. Ano hlavní je výsledek zdravé dítě a taky vté první chvíli okouzlení nám to ani vůbec nevadí jak přišlo na svět hlavně že ho máme. Ale pak postupně se to zklamání dostaví. Trvá to sice chvíli ale každá žena si to chce užít - třeba svatba ta taky trvá jenom jeden den, hlavní je aby bylo manželství spokojené aby se měli rádi, přesto si chce svatbu každý užít. no as porodem to vidím stejně. TAk se alespoň utěšuju tím že jsem si docela užial těhotenství a to bylo mnohem delší období - na něj mám krásné vzpomínky, období klidu, pohody, odpočinku, času pro sebe - asi nejklidnější období v mém životě.

terezet
21. čer 2014

@partyzanka91 já to přesně chápu, přesně jste vyjádřila to, co teď cítím, ale u mě to je tím, že se maličký narodil 29+3 a mě po týdnu pustili z nemocnice, zatímco on tam pořád je, jsem doma, dělám běžné věci a skoro mi to nedochází, musím si na něj vzpomínat, jezdím za ním každý den, je to moje srdíčko, to je jasné, ale stejně se pořád divím, kde mám břicho a jak to, že mám miminko, občas mám pocit, jako bych ani těhotná nebyla, je to hrozně divný pocit, ale nevyměnila bych to, jsem šťastná, že broučínka máme...

canyou
18. zář 2015

hezký den ženy,
už je to dlouho, co jste tu diskutovaly o tomto tématu, ke kterýmu se vyjádřím, protože jsem také prožila tento pocit, o kterým jsem se dozvěděla až nyní, že se jmenuje syndrom UP. Cítila jsem to předlouho a také vzpomínala, jak se malý narodil a oni ho odnášejí a já ho vidím jen v dálce a pak jsem také omdlela kvůli nízkýmu tlaku a všemu tomu stresu z nepostupujícího porodu, předtím jsem měla 23h bolesti a pak jsme jej ukončili sc. U 2.porodu, který opět pro nepostupující porod, byl ukončen sc, jsem už byla jiná, měla jsem za sebou mnoho práce sama se sebou (knihy, kurzy, meditace, terapie EFT..) a měla naplánovaný obě varianty porodu a byla šťastná i tak a žádné pocity jako u 1.mimi nepřišly. Pouze jsem obrečela verdikt před 2.sc a pak už jen hezké vzpomínky - 1.pohled-přičichnutí-políbení-přisátí 🙂 Pokud byste některá chtěla, můžem si o tom popovídat a rozdělím se se svými zkušenostmi. Mějte pěkné dny! LM

guinea
19. zář 2015

Jsem ráda, že toto téma existuje, protože jsem si taky nebyla jistá, jestli je můj smutek "oprávněný". Po 40 hodinách nepostupujícího porodu jsem si sekci vybojovala sama, i když doktor byl ostře proti a chtěl pokračovat "přirozeně". Už jsem ale nevěřila, že když za celou tu dobu kontrakce nevedly k přirozenému otevírání, že by se něco změnilo, a opravdu jsem se děsila toho, že by porod skončil skákáním na břicho a rvaním dítěte ven kleštěmi. I když doktor nejdřív se sekcí nesouhlasil, moje intuice se ukázala jako oprávněná - kromě toho, že byl malý špatně narotovaný, jsem měla i fyzickou abnormalitu dělohy, takže sama bych opravdu neporodila. Malý měl apgar 10-10-10, je to veselé, usměvavé a pohodové miminko a já jsem s rekonvalescencí neměla také sebemenší problém, ale stejně jsem smutná. Hlavně proto, že jsme tenhle důležitý okamžik neprožili s malým a manželem jako rodina. A že se nedostavila euforie z narození nového človíčka, ale spíš úleva, že je tenhle strašný boj konečně u konce. Manžel samozřejmě nechápe, proč se v tom šťourám, když jsem já i malý v pořádku, a já sama jsem ráda, že sekce nakonec proběhla. Ale chybí mi tam to přivítání malého do života, chybí mi ty radostné emoce, to dojetí, co tu vidím na fotkách a o kterém vypráví kamarádky. Tak doufám, že tenhle smutek postupně sám odezní...