Mateřství bez radosti: Jak se vypořádat s depresí po porodu?

@jane46 nezlob se, ale tohle srovnávání je fakt totálně mimo.

@levandule_k taky jsem nenapsala, že to úplně ignoruju... Dětství si nepamatuju, to jsem tu psala a mateřství? Momentálně povinnost. Dělám to, co se očekává - starám se o syna, jak nejlíp mohu! To, že toho lituju, je věc druhá. Chtěla jsem se tu vypsat a ne poslouchat, že JEDINÁ cesta je psychiatr a léky. Až na pár výjimek, jako třeba ty, která mi doporučila alternativy.

Zkuste psychoterapii. Já osobně, řeknu to hnusně, děti nesnášela. Jako fakt. Měla jsem v sobě nevyřešenou výchovu matky, paradoxně jsme třeba šli se školou do školky a já první co, vzala si dětskou knížku a zalezla do rohu. Ve dvaceti. Nechtěla jsem nikoho ani vidět a co nejdřív odešla, doteď si pamatuju, že si se mnou chtěl hrát jeden klučík, já se na něj hnusně podívala a beze slova šla pryč. Bála jsem se jich skoro celej život. Teprve když jsem na psychoterapii (bez léků a primárně kvůli matce) si nějak uvědomila jakej postoj má ona ke mně a říkala jsem si, že svým dětem to udělat nemůžu, vlastně mi došlo, že dítě chci, ale tak strašně jsem se bála, že budu jako matka, že jsem to v sobě všechno potlačila. Od dětství mívám úzkosti, panický ataky, jakmile je problém, nejsem schopná si fakt ani vzpomenout na jmeno, úplně mě ochromí strach. Dítě jsem chtěla, otěhotněla a zase přišly pochyby. V porodnici - pochyby. Kojení? Pro mě hroznej zážitek, nenáviděla jsem to. Taková blízkost mi dělala problém. Porad jestli jsem udelala dobře. Ze by mi bez syna bylo lip, ze utecu a nechám syna manželovi atd atd atd. Já teda věřím, že děti jsou zrcadlo, že prostě přišly z nějakýho důvodu zrovna ty naše. Takže jsem se fakt nutila, rvala jsem se s vlastní hlavou, ale syna miluju. Přišlo to dýl po docela solidním emočním průseru, ale přišlo to. Třeba - soudím z pár komentářů od Vás, to fakt není laktacni psychoza, ale je toho na Vás tolik, tolik emoci, tolik tlaku, ze potřebujete vypnout a něco si v sobě ještě poresit. Nemusíte chodit na terapie roky. Mne stačilo par sezení s úžasnou terapeutkou, která proste “jen” dobře kladla otázky a nutila mě tím to v sobě zase otevřít a pojmenovat co mi dělá celej život problém.

@nezverejneno Nezlob se, ale ty máš depresi jako vyšitou a svým kategorickým odmítáním odborné pomoci docílíš akorát většího trápení, odcizíš se muži a možná o něj i přijdeš, budeš mít narušený vztah s dítětem.....teď ti to povím asi takto - naše známá měla silnou depresi a to tak, že nebyla schopná ani vylézt z postele. Dohnalo jí to až k hospitalizaci v nemocnici. Dostala tedy léky, docházela na sezení a psychiatrem a její stav se zlepšoval. Díky tomu, že pomoc nevyhledala dřív a její stav byl už vážný, musela brát silná a návyková AD, které ale po zlepšení stavu začala velmi pomalu vysazovat (trvalo jí to cca rok a něco) a dnes je bez léků. Bere jen bylinné přípravky. Takže to, že dostaneš léky, neznamená, že je budeš brát do konce života.
Čím déle budeš otálet, tím delší a náročnější bude následná léčba a možná to dotáhneš tak daleko, že hospitalizace bude nutná i v tvém případě, to chceš? Určitě ne ....takže upozaď jakousi hrdost a své přesvědčení a objednej se k psychiatrovi, protože tohle sama prostě nezvládneš a udělej to dřív než bude pozdě.
Přeji ti hodně štěstí 🍀

@nezverejneno normálně by tohle měli admini předat někam dál. Píšeš tu o naladach se zabít, že tě štve dítě a každý den s ním. Ze kategoricky odmitas pomoc, tohle je špatně a mohl by z to být průšvih

@nezverejneno Strašně moc, opravdu strašně moc s tebou soucítím a chápu každý tvůj pocit. Znám každý kousek toho nekonečnyho utrpení. Měla jsem to úplně stejně, s tím, že jsem si řekla, ale jo, budeme mít dítě, má to tak být, ale přitom jsem děti nikdy moc nechtěla. Se skvělým chlapem. S absolutním odcizením od něj. Prvního syna jsem nenáviděla za to, že mi zničil život tím, že vůbec je.Jednotlive aspekty našeho každodenního života nechci probírat veřejné, ale klidně mi napis do SZ. Netoužila jsem po ničem jiném, než zmizet, nakonec jsem nenáviděla všechny a nejvíc sebe. Každý den, dlouhé 4 roky jsem trpěla a nepřála si nic jiného, než umřít. Mezitím se mi narodil ještě druhý syn, protože manžel si přál druhé dítě. Nechápu, kde jsem v sobě posbírala tu sílu. Pak jednoho dne na procházce s dětma tělo vyplo. Už neuneslo tu míru každodenního stresu. Zůstala jsem sedět ve městě, plakala, nemohla jsem jít ani mluvit, natož se postarat o děti. Manžel pro nás musel přijít. Ten den se ve mě něco zlomilo a já si pripustila, že si musím nechat pomoct nebo umřu. 4 roky jsem nebyla schopna jít k psychiatrovi. Konečně jsem si pripustila, že mám těžkou úzkostné depresivní poruchu. To vlastní uvědomění byl začátek. Dobrý psychiatr, léky, skvělá psychoterapeutka...Pomaličku se věci začaly měnit. Dostala jsem se do stavu, kdy jsem díky lékům byla schopna na sobě začít pracovat. Na terapiích a následně i sama, spoustou dalších metod a způsobu. Není to otázka dní, týdnu, ani měsíců, ale pomalu se začalo projasnovat. A vztahy rovnat. Je potřeba vyléčit svoji duši a pak teprve rovnat vztahy. Považuji za nutný rict, že teď, po roce a půl, jsem zase šťastná, že žiju, baví mě žít a opravdu miluju obě svoje děti. Vyléčila jsem rány na vztahu se starším synem. Prosím, nečekej tak dlouho, nech si pomoct🙏Klidně nápis, pomůžu, jak bude v mých silách.

@lachtanice86 kam jako dál 😅
Že by ji šla podle ip adresy hledat pčr a následně ji domlouvala? Co když si to vymyslela (zakladatelko, nemyslím si to) …

@terka_37 muselo to být strašně těžké a jsi úžasná, že jsi se s tím poprala ❤️.

@nezverejneno Dle mého laického názoru se jedná o laktační psychózu a tu bez odborné pomoci opravdu nezvládnete. Kamarádce se takto, po jejím narození, zabila maminka a jen proto, že nebyl nikdo, kdo by ji pomohl. To opravdu chcete, aby vaše miminko trpělo tím, že se jeho maminka kvůli "němu" zabila? Docela mě překvapuje, že se na to nepřišlo už třeba v porodnici, já jsem rodila před 10ti měsíci a musela jsem vyplnit dotazník, kde se na to většinou přijde, pokud odpovídáte popravdě! Nebo, že si toho nevšiml ani partner? Jděte na gynekologii nebo k praktikovi a řekněte mu, co Vás trápí, hned Vás pošle na specializované pracoviště. Je sice pěkné, že jste se tu z toho vypsala, ale je to pouze chabá náhrada za psychologa, my Vám s tím nepomůžeme, všechny návrhy, co jste tu dostala, jste hned negovala. Takže má otázka zní, co tu od nás chcete slyšet? Padly zde návrhy: chlap na MD, chůva, jesle - to vše negujete kvůli kojení, je sice skvělá věc, že kojite, ale možná to to kojení jen všechno ještě zhoršuje, protože, co si budeme říkat, kojením nám mámám lítají hormony jak na houpačce. Asi by bylo opravdu vhodné zvážit ukončení laktace a změnu prostředí - nástup zpět do práce, najdete si koníčka, jděte si zacvičit, ale hlavně už se proberte! Pro svého syna jste momentálně celý svět! 🤷‍♀️ Já mám 3 děti, nejmladšímu je 10 měsíců a je to náročné sakra náročné a taky si kolikrát říkám, že vědět, jak to bude náročné, dítě bych nikdy nechtěla, ALE jsou to jen mžiky a já bych neměnila. Takže si minimálně promluvte se svým chlapem, ale na rovinu a upřímně a zkuste to vymyslet. Minimálně může uspavat večer místo Vás a Vy můžeme mít chvilku klid.. Takže hlavu vzhůru, buďte milá na své dítě, které za Vás nemůže a sakra už se sebou něco dělejte! Zvednout telefon a objednat se k psychologovi Vás nezabije! Držím pěsti a posílám hodně síly tomu malému miminku!

Poporodní deprese.. Buď si pomůžeš sama.. Že něco změníš radikálně.. Pujdeš do práce, seženeš chůvu, půjde na rodičák chlap.. zaměstnáš se jinýma věcma.. budeš si dělat pravidelně volno.. s kámoškou na víkendy, sama vyražíš třeba k moři a odpočinout si.. aj. Nebo odporná pomoc psychologická nebo rovnou psychiatrická a prášky na deprese. Blbost se trápit a čekat, až se vše zhroutí. I dítě chudák to určitě taky vše cítí a jistě ho to v mnohém ovlivňuje.

Nečetla jsem všechno. Ale v podobný situaci jsem měla kamarádku. Pomohla odborná pomoc, pomohlo ukončit kojení, aby jí tolik nelitaly hormony a navíc brala léky na deprese. Pomohl čas a hlavně si denně dávala malé cíle.
Z toho, co píšete, tak cítím, že i tak syna milujete a muže taky a že vám to není jedno a chcete z toho nějak ven a normálně žít.
Možná to sama nezvladnete a nebo jo, ale chce to dokonale si sama sobě ovládnout mysl a sama sebe chválit za každou blbost, například, že jste si pohrala s malým, nebo že jste došli nakoupit, že jste uvařila, když se malý usměje, usmejte se taky a něco hezkého mu reknite.
Pak je určitě důležité, abyste se vyspala. Pokud v noci maly spí špatně nebo se často budí, tak si jdete lehnout i během dne.
A dělejte si radost jen sama sobě. Běžte se jen ven projít, sama. Běžte si koupit nějakou odměnu, ze které budete mít radost. Běžte na masáž, plavat, cvičit, apod. Podle toho, co píšete, tak máte štěstí, že máte v muži oporu a věřím, že mu jde o to, abyste se cítila lépe a lépe. A určitě vám rád pomůže. A i když je to ohrane klišé, ale pokud vy si někde mimo dítě dobijete baterky, tak přijdete domů v úplně jiném rozpoložení, malý z vás uciti větší klid a i on bude mnohem klidnější. Držte se 🍀🍀🍀

Je mi vás strašně moc lito, tohle musí být tak náročné a sama to opravdu těžko zvladnete. Nejste spatna mama! Jen procházíte těžkým období, případně sledujete příběhy maminek na fb či ve skupinách, kde daji fotku jak si krásně hrají s usměvavým miminkem. To není realita, i tyto mamky zažívají horší a lepší dny. Také jsou unavené a vyčerpané. U vás je k tomu navíc i těžká deprese a tak to máte sakra těžké. V tomto stavu se nemůžete radovat vůbec z ničeho a pokud se nevyhledate odbornou pomoc, tak to bude jen horší a může to i špatně skončit. Moc prosím, vyhledejte psychiatra a to okamžitě. To není žádná ostuda, je to nemoc jako každá jiná, ale bez léčby to nezvládne. Nebojte se toho a uvidíte, že se vše bude zlepsovat. Vašeho syna budete milovat, on vycítí změnu a bude mu také lépe. Vše se dá změnit, jen je potřeba udělat ten první krok. Svěřte se kamarádce, doprovodí vás k psychologovi, pomůže, jen to prosím udělejte. Držím moc palce, ať to zvládnete. Pokud byste neměla s kým jít a jste z Prahy, klidně dejte vědět a ráda pomůžu.

@nezverejneno ahoj...tak teď budu hnusná...ale v první řadě jsi dítě vůbec mít neměla. Ty pocity, to není jen deprese...pred otěhotněním jsi dítě ani nechtěla, takže ty pocity jsou prostě z toho. A v tu chvíli by možná opravdu bylo nejlepší kdybys od nich odešla. A pak je tady to že nechceš odbornou pomoc. Tohle už MUSÍŠ řešit...jasně, já doktorům už taky moc nevěřím...ale vím o skvělý alternativě. Podívej se na www.joalis.cz ...ja kapky užívám snad na vsechno co mi kdy bylo a opravdu fungují. Z deprese tě nevyléčí hned, tudíž je to asi běh na dlouhou trať...ale jestli máš kluka ráda, musíš to podstoupit. Uleví se všem třem(tobě, synovi, manželovi) manžel aspoň uvidí že se snažíš.

@nezverejneno
Určitě to chce řešit. Tímto jsem si prošla a důležité je na to nezůstat sama! Zaměstnat se i mimo mimčo. Rozhodně nejsi špatná máma ale máš špatně období které může vyústit v mnohém horší problém než jsou deprese. Ubližujeme tím sobě, muži, miminku a později můžeš ublížit zbytečně i okolí. Chce to řešit. Najdi si hodinu denně aspoň jen na sebe. Ať muž pomůže. Svěř mu své obavy. Chce to mluvit!
Najdi si čas na kafe nebo vínko s kamarádkou které věříš a můžeš se klidně u ní i vyplakat.
Z této situace jsem dostala už pár maminek. Netuším odkud jsi. Ale pokud jsi z okolí Brna určitě napiš a něco podnikneme 😉 Uvidíš, že život není jen černý a bílý ale že je mnohem barevnější a zábavnější i s miminkem 👌

@nezverejneno nechces odbornika znamena ze z toho nechces ven... sorry jako, ale za co se stydis? ja mam diky lekum a odbornikum zivot zpatky! nechces prestat kojit? proc ti na tom zalezi? podle me proto ze ti zalezi i na tom malym i kdyz to nevidis a logicky ani videt nemůžeš v tomhle stavu... mazej pro leky, za mesic budes mit novej zivot a pak si najdi fajn terapeuta, terapeutku... jina cesta kocko fakt neni... promin za prikrost, ale tvuj příspěvek je sakra alarmujici... kdyby sis chtela napsat o tom jak na hovno je zivot a depresi, uzkosti a jinymi labustkami, muzeme, ale predem si prosim te opravdu uvědom, že bez odbornika ti nejake psani s kymkoliv na modrym konikovi, fakt nepomůže! hodne sil a hlavne ted rozum do hrsti, prosím! 🌹❤️🙋‍♀️

Nečetla jsem všechny komentáře, ale dle mého si zralá na odbornou pomoc a jestli si ty myslíš, že ne tak opravdu ano tohle není normální a jpopravdě jen tady čtu ten tvuj negativní výlev a pohled na tuhle situaci a už mám po náladě popravdě se vůbec nedivím, že syn takto reaguje ty děti to z matky cítí a jen jak ty jsi úplně v psychické nepohodě tak pak ani dítě nemůže být v naprostém klidu neříkám, že mateřství není naročné, ale ta negace co z Tebe jde je úplně hrozná když tak čtu tak vlastně problém žádný nemáš jen tvé dítě je hrozné a ty rady co tady jsou napsáný jsou vlastně všechny špatně takže v závěru je to špatně celé od základu i alkoholik si nepřizná, že má problém s alkoholem a jen se obhajuje 🙄a další co nechápu, že partner to nevidí 🤔

Tvé pocity chápu, zažila jsem to u druhého syna a pomohla až antidepresiva a psycholog. Rozhodne to doporučuji !!! Není to ostuda a za to nadšeni do života to stojí !!! Na to jaký vztah jsem k němu měla ze začátku je to teď z mých 3 synu můj nejumazlenejsi chlapeček ❤️ A ovšem ze je miluji všechny ale on je díky té zdlouhavé cestě kterou jsme k sobě měli ten můj mazel

@damar28 já teď také budu hnusná..... zaprvé tvoje kecy o tom, že dítě mít vůbec neměla nebo, že má odejít jí fakt nepomůžou a naopak jí takový nemístný komentář může akorát přitížit, takže pro příště dřív se pořádně zamysli než něco napíšeš, vůbec nechápu proč máš potřebu jí to omlátit o hlavu, když si to sama moc dobře uvědomuje 🤦🏼‍♀️ zadruhé, to co tady doporučuješ, kapky Joalis, je docela kontroverzní preparát, který funguje v podstatě jen díky placeno efektu. Na internetu je to vcelku dost rozebíraný. A i kdyby to tedy nějaký skutečný účinek mělo, rozhodně bych o tom nemluvila jako o "skvělé alternativě". 🙄 A hlavně, tady opravdu žádná alternativní medicína nepomůže. Souhlasím s tebou akorát v tom, že to musí řešit, ale rozhodně ne pomocí nějakých kapiček. 🙄

@nezverejneno Já jsem třeba byla víceméně taky proti antidepresivům a spíš jsem to vnímala tak, že brát je jen v případě nouze, ale jedna známá se dostala do docela těžké životní krize, kdy prostě nebyla schopná fungovat a řešit svoje problémy. Diagnóza byla deprese, nějakou dobu byla na antidepresivech, kdy se zklidnila a našla sílu svoje problémy řešit. Nyní je postupně vysazuje.

Nicméně dneska jsem smířlivější a prostě někdy je to nutné, antidepresiva beru jako berličku, aby člověk mohl fungovat a měl energii svoje problémy řešit, ale s tím musí jít ruku v ruce terapie a práce na sobě. Dneska je enormní tlak na dokonalost a výkon, ustát to vždy není úplně lehké.

Někdy se může stát v dětství trauma, které radši potlačíme a pak se to projeví po letech, že se "vysere" psychika. Někdy jsou v rodině dost zvrácené názory, pravidla, normy, zvyky, výchova, kdy prostě z dítěte vyroste, člověk, co se neumí přijímat a mít rád a vlastně se sám psychicky ničí i v dospělosti.
Někdy nás může traumatizovat náš vlastní porod, naše narození. viz. Arthur Janov, Prvotní otisky.
Kdo je trochu alternativní a přistoupí na to, tak nějaké problémy můžou dělat traumata z minulých životů, kdy si to člověk nevyřešil v tamním životě, tak se mu to táhne, takové vyjeté koleje, ze kterých musí vystoupit.

Někde s sobě máš nějaký problém, který tě ničí, který ti nedovoluje cítit dostatečné množství lásky k synovi.

Pokud budeš mít zájem, předám ti kontakt i na alternativní terapeutku, co řeší minulý život.

Ad k tvému dětství, jací byli/ jsou tví rodiče, jak se chovají k tobě, jaké máte hodnoty, co ti předali, jak se k tobě chovali, když jsi přinesla blbou/dobrou známku?

Čeho na tom mateřství tak lituješ? Že nemůžeš dělat kariéru, že jsi utahaná, že celý den se staráš o syn a "není" to vidět? Vadí ti, že teď už nejsi zodpovědná sama za sebe, ale i za syna? Že je to jiné než jsi si představovala? Že jste nonstop spolu a ty potřebuješ prostor pro sebe? (I když mě to zajímá nemusíš odpovídat, odpověz sama sobě.)

Pocit nikdy nezlomíš násilím, to si musíš "odžít", zpracovat.

Milá autorko, když mám špatnej den moc mi pomáhá se vymluvit manželovi, probrat to s ním ať je to sebe bolestivější, vždycky se mi strašně uleví. Mám za sebou depresivní dny, možná týdny kdy se mi nechtělo nic ani vstát z postele, pomohlo mi promluvit o tom, dát dceru babičce třeba mimo kojení a pak jakmile jsem cítila, že mě kojení vysává přestala jsem v roce kojit. Protože spokojená máma, spokojená rodina. Našla jsem si čas pro sebe, nechala občas dceru plakat a zjistila jsem, že se dokáže sama uklidnit, jakoby pochopila, že potřebuji svůj prostor v tu chvíli. Začala jsem se věnovat koníčkům jako před porodem a vše se obrátilo, jsem to zase já. Deprese neznamenají, že je člověk něco míň, pro mě to znamená zanedbaná sebepéče. Život je krásný, beru to tak, že mám štěstí, že zrovna já tu můžu být a proto když potřebuju pláču, ale druhý den se probudím a žiju na plno, protože žádnej den si nemůžu zopakovat. Je taky pravda, že někteří lidé tohle poznání hledají celý život, někomu ani ten život na to nestačí, ale přesto věřím, že neexistuje překážka kterou by člověk nezdolal, když bude ze srdce chtít. Píšu jen svůj pohled na život, jsem šťastnej člověk a život miluju, zažila jsem těžký chvíle, ale to každej. Avšak v každé té těžké chvíli jsem stejně děkovala za štěstí, které mám a viděla jsem světlo na konci tunelu. Nepíšu rady, nesoudím. Pokud chceš mít krásnej život, tak ho budeš mít 👍

Když se mi narodil syn, měla jsem pocit, ze mi skončil život. Žádná láska neprichazela, v jeho půl roce ksem se se slzami v očích ptala mamy, jestli ho budu mít někdy rada. Byla jsem na něho úplně sama, muž v práci, žádné hlídání, kolegové z práce na mě zapomněli a nové kamarádky - maminky nikde nebyly- nebo ja je nevidela. Jedním slovem obrovský pruser. Teď mu je 5 a až mě bolí u srdce jak moc ho mám rada. Je to náročné pořad, pořad nemám svůj život před porodem zpátky a vlastně ani mít už nebudu, ale už to není tak hrozné. Nerikam, ze si užívám hry s auty nebo dinosaury, to mě fakt neba, ale přesto všechno ho mám rada- a zlomilo se to ani nevím kdy. Věřím, ze i ty si k malému najdeš cestu 😘

Předem říkám, že jsem nečetla komentáře..
Ale můžu jen říct, že ti rozumím. Když se mi dcera narodila, prvního půl roku si skoro nepamatuji jaký to byl ficak a jak jsem život nesnášela. Našla jsem si zábavu, ta mě držela.. Háčkování, cvičení,.. Atd
Časem se vše pomalu lepsilo. Jsme ráda že dceru mám. Postupem času si říkám, že jsem musela mít poporodní deprese, uskosti, že jsem to měla řešit ale neřešila. Možná by jsem si mateřskou více užila. A pro to, najdi si činnost co tě bude bavit, chod ven na vzduch a všechno bude časem dobre.

Děkuji všem za rady, za sdílení svých zkušeností a pocitů a omlouvám se, že jsem tam stručná a neodepisuju každému, ale opravdu na to momentálně nemám prostor, čas...

Chci jít jinou cestou, než cestou psychiatra a léky, což jsem tu už psala, ne že to budu ignorovat, jak to někteří z mého úvodního příspěvku pochopili.

Vím, že můj problém je mnohem hlubší, než poporodní deprese, protože můj život nestál za nic ani před manželem, ale teď je na prvním místě dítě, ktere, když pláče a vzteká se, můj hnusný stav rozjede,... a vím, že je to běh na dlouhou trať a nebude snadné svou mysl uzdravit. Tabletky ovšem pro mě řešením nejsou, ať si říkáte něco jiného. Respektuju váš názor, ale takhle to cítím já.

@nezverejneno cítíš-li to tak, je to samozřejmě tvá volba. Já doufám, že cesta, kterou se chceš vydat bude úspěšná ať už je jakákoliv. Přeji ti mnoho sil a štěstí a doufám, že budeš nakonec šťastná. 🍀😉

@hasara33 děkuji. Nakopli jste mě ale pořádně k tomu, abych jednala a jenom nebrečela a nelitovala. 🙏

@pampeliska1313 hezky večer, děkuji za sdílení svého příběhu. Můžu vědět, co to bylo za terapii, kým? Neustále přemýšlím nad tím, proč mám k dětem takový postoj, proč se cítím tak na hov.o, neschopná, proč jsem tak líná a sobecká, proč se nedokážu překonat a nebýt taková, když mě to vyloženě ničí...

@nezverejneno Neměla jsem takové stavy jako ty, ale po narození syna to bylo sakra náročné. On byl náročňák, uplakaný, nespavec přes den i v noci, věčně na prsu. Do toho manžel kamioňák, prvního asi půl roku doma jen každý druhý víkend, potom "už" každý víkend. První rok mám úplně v mlze. Totálně! O UM jsem ale taky nechtěla ani slyšet, kojila jsem do jeho roku a třičtvrtě přes den a ještě o rok dýl v noci. Jo a tu pravou mateřskou lásku jsem k němu taky necítila hned od začátku. Ve 4m měl záchvat laryngitidy a to jsem si uvědomila, jak velký strach o něj mám a jak ho miluju! Začalo se to lepšit tak kolem jeho roku a půl, ve dvou už to byl super parťák a úplně něco jiného! Ještě musím říct, že taky nejsem zrovna mateřský typ. Vlastní dítě jde, cizí nemusím 😅 Každopádně, já, která nikdy nechtěla dítě jedináčka, protože mi to vždy přišlo, že mu musí chybět parťák na hraní a taky sobecky jsem si říkala, že tím pádem se s ním víc musí hrát rodič, jsem během toho prvního roku tvrdila, že druhé dítě nebude. Prostě ne, nikdy. Nedokázala jsem si představit, že bych to musela znovu zažít a ještě s tím prvorozeným dohromady. Ale kolem těch jeho dvou let se to začalo lámat. Jsou mu čtyři a vedle mě teď leží čtyřměsíční dcera. A kupodivu je to teď se dvěma jednodušší než s jedním, byť jsem s nima pořád přes týden sama. K ní jsem tu lásku pocítila ihned. Je "hodnější" než byl brácha a on ji občas zabaví, když potřebuju něco udělat. A je to fajn, i když náročné zas jinak. Mimochodem syn je momentálně na horách s mými rodiči, první dovolená beze mě, u nich už spal, ale pryč spolu ještě nebyli. Zase jedna z věcí, co uleví.
Jestli jsem měla poporodní depresi nevím, ale byla jsem hrozně unavená a měla pocit, že jsem syna mít neměla, nebavily mě ty stále stejné dny a netěšila jsem se na další. Zpětně si ale myslím, že jeho i moje nespaní a moje únava mohly pramenit i z nedostatku železa (mého i jeho, když jsem ho kojila). Protože v obou těhotenstvích jsem ho musela brát, měla jsem velký nedostatek. U něj jsem pak krátce po porodu přestala. U dcery jsem už v tom těhu pozorovala, že mi pomáhá při únavě a když nemůžu spát a že když pár dní vynechám, je to horší. Teď ho beru pořád a mám pocit, že to prospívá nám oběma.
Co chci tím obsáhlým příspěvkem říct? Že nejsme všechny mateřské typy. Že nemilovat od začátku není nenormální. Že se to opravdu časem zlepší, když se dítě víc osamostatní. Že únava může pramenit i z nedostatku vitamínů, minerálů, živin a je dobré je doplňovat.
Ale souhlasím s holkama, že by bylo fajn vyhledat pomoc, protože jsi v tom vážně až po uši. Mně třeba pomohlo, když manžel přijel domů a pomohl, ale ty pomoc máš a přesto se v tom utápíš, takže to už nebude jen tak. Držím ti palce, drž se 🍀

Jednat a dělat něco jinak, když současný stav nefunguje, je cesta! Držím pěsti, ať se po ní vydáš. Ty sama sebe znáš nejlíp. Ty jediná máš sílu něco změnit. Pokud máš podporu v muži, o to lépe. Jen si domluv s mužem, že až to překročí určitou hranici, kdy Ti síla dojde, mějte spolu záložní plán. A jinak existují i koučové s psychologickým vzděláním, kteří pracují s maminkami, které mateřství neprožívají tak, jak by si samy představovaly. Kdybych měla už web, odkážu tě na něj, ale zatím nemám... Můžu popřát hodně sil a poslední zprávy od Tebe zní pozitivněji. Toto je Tvá cesta! Drž se!