Odhodláváme se na druhé miminko, jste na tom podobně?

Já to beru tak, že v práci bych taky nechala kus zdraví a klidu, tak druhé chci. Investice to, ale budu investovat do svého, do dítěte a ne do něčeho cizího, co mi nařídil nějaký šéf. Závidím holkám, co nepoznay celodenní pláč. Celý den pláč, v noci co 15minut pláč. Máš chřipku? Stejně se ozývá pláč. jsi na nervy? IK tak pláče. Je to tvrdý, ale mě to moc naplňuje. Malá mi rok plakala, te´d je hodně aktivní ale proti miminku je to pohádka. A já stejně vzpomínám na to, jak byla mimi a vracela bych čas.🙂 . jenež já se v mateřství našla hodně a zas jsem se moc nenašla v té práci. Někoho naplňuje chodit do práce, pro mne to byla fakt jen povinnost. Každá to má halt jinak. Jedna se těší do práce a děti dá do jeslí a jiná zas nejde bez dětí nikam, že se jí stýská.

@mysicka_lb obdivuju tě,že mateřství zrovna tady dokážete nazvat peklem. Pro mě to bylo do roka peklo,do druhého roku trochu menší peklo a teď-2,5 roku už se to trochu dá..ale je to denodenni zkouška nervů a trpělivosti.u nás by manžel chtěl třetí,ale já ani omylem.Nějak jsem do teď nepochopila ty řeči o naplnění a že dítě je nejvíc bla bla bla.Na jednu stranu sice ano,ale na druhou je to neskutečna zodpovědnost a dost často neskutečnej opruz. A kdo ti prosím te v sestinedeli říkal,že jsi blbá,tlustá,neschopná?!

@terez27 Taky pořád nějak čekám, kdy se dostaví to naplnění z toho, že už jsem matka. Pořád nikde nic. Pro mě je mateřství neskutečný blázinec a test toho, co je člověk schopen vydržet. Obdivuju každou, která to zvládá povětšinou s úsměvem a tři a více dětí je už na medaily. Někdy i to jedno.
Teď mě tak napadlo, že ty řeči o naplnění buď šíří chlapy nebo jsou tu proto, abychom nevymřeli 😀

@fiollette no já opravdu potkávám i usměvavé matky,někdy i dokonce upravené...obdivuju je...a máš naprostou pravdu,3 děti jsou na medaili😀

@terez27 Což o to, já jsem mezi lidmi taky převážně usměvavá. Ptž většinou razím za kamarádkami, sice většinou i s dětmi, ale aspoň si člověk může s někým aspoň trochu normálně popovídat 🙂 Zrovna zítra nás jeden takový výlet čeká a já se na něj těším jak malé děcko 🙂

@terez27 Moje mamka se strašně snažila pomáhat, ale ve finále mi tím spíš škodila a ubližovala. Bylo by to na dlouho, ale kdyby sis chtěla počíst, píšu o tom tady: https://www.modrykonik.cz/forum/po-porodu/jake-.... Ono asi záleží na tom, jaký kdo byl před dítětem a co ho bavilo a naplňovalo. Někdo svůj život po příchodu dítěte vlastně ani moc měnit nemusí a někomu se obrátí o 180 stupňů. Věřím, že pokud někoho bavilo péct buchty, uklízet, venčit psa a chodit na výlety, může to dělat s dítětem dál a navíc se cítí vnitřně obohacen, protože teď už přece peče pro někoho🙂. Jenže já jsem v kuchyni totál dřevo, k procházkám a výletům mám odpor už od puberty a bavilo mě chodit na diskotéky, do kavárniček, hrát deskovky, nakupovat, hezky se oblékat a dlouho vyspávat. Což jsou přesně ty věci, které s dítětem nejdou. Tedy možná by šly, ale.... To by člověk nesměl mít kolem sebe rodinu, co mu zakazuje i televizi, aby na dítě náhodou nešly škodlivé vlny. Vše, co by mi udělalo alespon malinkou radost, od medvídků Haribo, přes detektivku po nové tričko, mi bylo z nějakého důvodu prezentováno jako nevhodné, nemateřské apod. A naopak jsem byla manipulována do života, který jsem nechtěla žít ani v důchodu. To pro mě bylo větší peklo než řev a pročůraná bodýčka......

Tak jsem, dámy, ráda, že nejsem sama, kdo nezvládá dítě levou zadní. Taky mě to už někdy nebaví, hrát si to samé pořád dokola, když to malého baví, mít někoho pořád za zadkem a navíc - ve dvou letech se rozmluvil a od té doby nezavřel pusu.

Já tedy chodím taky do práce, po večerech, učím v jazykovcr, takže teď přes léto víceméně volno, takže malý má prázdniny ze školky a i když tam chodil jen na dopoledne, tak i tenhle malý rozdíl je poznat. Beru navíc prášky, po kterých jsem dost unavená, spala bych - no furt prostě 😀 , ale s tím naším akčňákem ani omylem. A když si představím, ještě po nocích vstávat k miminu....

No zatím se pořád ještě rozhoduji, Vaše příběhu mi daly další podněty k zamyšlení, děkuji za ně. Vím, že je to zásadní rozhodnutí a je napořád a mám pocit, že je to mnohem těžší než u prvního. Už vím, co mě čeká 😀

holka v noci řvala, ve dne spala a to jsem s ní musela jezdit kočárem, porod byl úplně v pohodě do dalšího jsem šla tak nějak v poho. Kluk byl zlaté miminko, ale když se "líhnul" myslela jsem že ze mně leze vetřelec, v porodnici jsem řekla, že už mně tam neuvidí ani na návštěvě a to jsem 15 dodržela.... Teď jsem přišla do jiného stavu přes antikoncepci a řešili jsme spíš praktické věci po porodu - máme jen jednu babičku a to ještě na druhém konci republiky, takže totálně odkázaný jen sami na sebe. Kdybych tvrdila, že se nebojím porodu - kecala bych, ale vím že to prostě musím zvládnout a těším se. Takže držím palečky!!!! 😉

@mysicka_lb Tedy, smekám před tebou. Přečetla jsem si, co jsi měla po porodu a já bych to asi nevydýchala. Brzy bych je asi překousla jak hady 😠 U mě se tchýně stavovala po prvním porodu každý den s otázkou s čím může pomoct a už jen tím mě iritovala. Její pomoc by totiž znamenala, že bude vše dle jejího. Já chtěla mít na vše svůj klid a aby do toho nikdo nekecal 🙂
Jinak, manžel doteď doufá, že ze mne bude spořádaná hospodyňka 😀 Když já raději jezdím s dětmi po výletech, jeho to moc nebere, a pokud vyklidí děti s manželem pole, tak se hned nevrhám po úklidu ale po knížce nebo pěkném filmu 🙂 S vařením jsem taky na štíru. Navíc jak už jsem dlouho doma, tak ho začínám pomalu nenávidět. Už se těším, až se děti budou stravovat ve školce a já s manželem v práci 🙂

Nečetla jsem další příspěvky ...
Když se Bronička narodila, netušili jsme, co nás čeká. Holt první dítko. Porod trval 13h, po porodu hned celková narkóza a vyčištění dělohy - neodloučila se placenta. Z těch oblbováků jsem se dostávala celou dobu v porodnici. Tam byla Bronička ještě spavé miminko. Po příchodu domů mi to ale přišlo šílené. Sama pomalu neusla, pak začaly prdíky, pokud nebylo absolutní ticho, tak nespala. Uspávání přes den houpáním v košíku ... jak rostla, byla k nezastavení, pořád vše špatně, byla hodně uřvaná (v noci naštěstí teda dobré, i když taky byly vyjímky). Tak nějak jsem si říkala, že to věkem přejde ... nepřešlo. Vždycky jsem záviděla maminkám, co si s dítkem můžou sednout na kafe na zahrádku restaurace a dítko si hraje či sleduje. Naše Bronička nesnesla čekání ani na přechodu. Do obchodu s ní člověk prakticky nemohl. Tak se to vleklo až do jejích tří let. Ve dvou letech jsme teda zjistili opožděný vývoj řeči. Jakmile se jí začala rozvíjet řeč, tak se rozvíjela v klidnou a šikovnou holčičku.
Ale můžu ti říct, dlouho jsem druhé dítě nechtěla. Ještě dva měsíce před otěhotněním jsem nechtěla ani slyšet. Myslela jsem si, že tak to zaručeně bude i u druhého. Pak to na mě z ničeho nic přišlo. V hlavě jsem měla jako vymeteno a všude viděla samé miminka. Pak se po svatbě zadařilo 🙂 Petřík byl tak strašně hodné mimi. Pořád jenom spinkal, papal, neplakal snad ani jednou a to ani při koupání. Doteď až na občasné excesy je fakt šikulka.
Ještě si vzpomínám, jak to bylo s Broničkou ... čas to tak nějak otupí. U nás do té míry, že máme už třetí dítko 🙂

@michaelazim rozhodne nechci malovat certa na zed ale taky clovek muze pekne dlouho cekat nez otehotni /treba mi zkousime druhé uz skoro 11ty mesic/. Takze snazit se můžete az bude prvnímu 1 a pul a otěhotnět klidne v jeho 2. ale preju aby Vam to slo dobře 🙂

@aideen napsala jsi to moc hezky a presne takto se to nejak deje si myslim 🙂

@terezapetrova No syn se podařil na první pokus, tak budu doufat, že to tak bude i s druhým 🙂

@michaelazim nu měli první dokonce přes antiko a tak jsem myslela, ze to ted pujde rychle a nic. Kazdopadne Tobe drzim palec 🙂

@terezapetrova Ono to bývá tak, že když nechceš nebo nijak zvlášť nechceš, je to hned. A jakmile se cíleně snažíš, nejde to....

Na tuto diskuzi jsem klikla náhodou. Mám dcerku 6m, takže zatím žádná velká akce. Druhátko máme v plánu.
Jak ale rozumím příspěvku
@tekame !
Já to mám uplně stejné jako ty. Těhotenství víceméně pohodové, porod LUXUS!-s epiduralem v podstatě hodně rychlý a můžu říct, že skoro bezbolestný. Sice s nástřihem, ale hojení rychlé, dny v porodnici náročné (malá noci proplakala), ale od té doby co jsme přijely domů si užívám naší úžasné dcery. Nevím, že by někdy zaplakala bezdůvodně a moc důvodů taky nemá. Bříško nebolelo, spinkala už od malinka skoro celou noc. 2 noci jsem pořádně nespala-když byla nemocná, měla teplotu a já měla nastavené budíky, abych ji mohla kontrolovat. A když je vzhůru pořád se směje a je v pohodě. (jeden neduh má-nerada jezdí v autě a v kočáru měla problém, ale dali jsme asi v 5ti m. sporťák a snad ok)
A já se bojím, že u druhého si vše vyžeru od A do Z.

@kristy46 druhou dcerku jsem si užila víc než tu první :o) vše jsem zvládala, bylo to v pohodě... Jen porod hnus (druhej císař) a chci jít do třetího... Není nic krásnějšího, než když si spolu holky hrajou a vidím, jak se mají rády...

@anetka1701 fakt? To se málo slyší. Většinou si prý člověk druhé neužije tolik, ptž se stará ještě o první. Ono taky záleží, kolik má první při narození druhého. Já tak nějak taky cítím, že u druhého už budu vědět co a jak, tak že se soustředím na to podstatné... I když jsem nebyla uplný začátečník, který viděl mimčo poprvé. Když mi bylo 15 narodil se mi brácha, takže lecos jsem měla už "v ruce" =)
Já manželovi taky říkala, že bych chtěla 3 =D protože mi přijde líto zažít to krásné období těhotenství a miminko už jen jednou=)

@kristy46 No, "čas užívat si" moc není - člověk se musí furt věnovat víc jedničce, ale tak nějak je všechno o hodně snažší :o) Já byla šťastná, že vím co se používá, co se dělá, jak nejlíp mimčo uklidnit... Nelámala jsem si hlavu s věcma, se kterejma si láma hlavu každá prvorodička (jak oblíknout, jak často kojit, jak přebalovat, co mazat/nemazat...), prostě jsem vše dělala jak jsem měla naučeno od první dcerky a měla jsem víc času se malé věnovat. Navíc jsem měla všechno už v paži, takže jsem třeba s dvoutýdenním miminkem v šátku a starší za ruku vyrazila na výlet :o) Prostě to všechno bylo snadnější a veselejší... Teďka když mladší skoro chodí a hrajou si je to opravdu nádhera, strašně mně to baví, je s nima sranda, vyhrajou si, zabavěj se a opravdu to jsou parťačky. Třetí doufám bude, ale až bude Marina moct aspoň na dva dny v týdnu do školky (kolem porodu) abych měla trošku čas si užívat i miminka :o)

@mysicka_lb ja zas mam spousty známých, kteří měli první okamzite a na druhé dlouze cekaji 😒

@mysicka_lb U nás bylo po porodu velmi podobné peklo. Mě bylo v porodnici super, ale doma pak bylo peklo. Všichni se na mě vykašlali. Babičky nenabídly pomoc, jen poučovaly přes telefon, co všechno dělám blbě. Lidi mi dávaly dotěrné otázky, jak moc jsem šitá, jestli ještě nosím vložky, jestli hodně krvácím,kolik mi narostly prsa, jestli mě pálej bradavky a tak. Nikdo nedonesl buchtu, ani polivku, nikdo nedošel na nákup. Bylo to jak kdybych se vrátila domů s novým štěnětem a ne s dítětem, zájem nula. To i o štěně by se zajímali víc. Jak už jsem psala výš, tak já teda druhé chchi i když ta cena je vysoká to uznávám. Komu nekřičí dítě celé dny neví vůbec , co to je za hrůzu. Ale ve mě to nějak je, mě to za to stálo a když si představím ten uzlíček, tak do toho chhci jít znova i kdyby to zas řvalo🙂 Nějak cítím, e nic krásnějšího už nezažiju.Ale máš pravdu , že já na diskotéku nechodila, práce mě nebavila a beztak bych si hledala jinou, hezké hadry jsem nosila ráda, to mi pak hodně chybělo, protože tělo jsem měla hodně zhuntovaný. Ten pohled do zrcadla byl asi horší než celej porod(16hodin-žádná hrůza,ani žádný rychloporod). Dej si na druhé čas , až to tak začneš cítit. Já tď taky ještě na dalším nepracuju, chci rozdíl alespoň ty 3 roky. Kdyby to zas byl řvounek, a´t mě neodnesou nohama napřed. Ale příště už od rodiny nic nebudu čekat. Jsou věci, které se děly a které sem ani nemůžu napsat. Bylo to hrozně zraňující. Když se rodí pes, taky za ním majitelé přijdou, aspoň mu daj misku s žrádlem, vodu, čistý hadr do pelíšku, pohladěj ho, po porodu o šetřej, dbaj aby měl co jíst a pít. K nám nikdo nechodil a další a další věci, které mě připravily o iluze. Snad budu jednou lepší máma a babička🙂

@pincola U tebe to byl nedostatek zájmu a u mě spíš nadbytek zájmu. Oba extrémy jsou hrozné. Ono je možné, že to všichni mysleli dobře (u mě i u tebe), ale prostě to nedomysleli. A hormony samozřejmě taky udělají své. Je mi moc líto, co sis prožila, chápu, že jsi čekala docela jiné chování a mrzí tě to☹. Přeju, aby to u druhého bylo všechno jinak.

@mysicka_lb Mám to podobě. Druhé dítě chci hlavně kvůli tomu prvnímu, protože jsem nikdy neplánovala jedináčka a i když to není nijak "vědecky dokázáno", myslím, že je daleko lepší mít sourozence. Těhotenství jsem nijak neprožívala,´(že bych vzdychla při každým kopnutí a u regálů s oblečením vel. 50) a brala jsem to, jak to přišlo. Tak si říkám, že pokud bych ještě někdy byla těhotná, věděla bych, že je to naposledy a že už to nikdy nezažiju a vnímala bych to možná trochu intenzivněji. Na druhou stranu - chci se opravdu vrátit zpátky na úplný začátek, když jsem se "z nejhoršího" s prvním dítětem sotva vyhrabala...? Znovu totální nevyspání, celodenní dvouhodinovej režim a řvaní znásobený dvěma..? Tak s tím se nejvíc peru. 🙂 Utěšuju se tím, že tohle pro matku náročný období, trvá relativně krátkou dobu (v rámci celýho života) a doufám, že druhé dítě se hodně učí od staršího a od určitýho věku se můžou zabavit spolu (pokud se do krve neperou). V knížce Táta jsem četla, že nejpozději za 12 let už ti malí nebudou chtít, aby tě s nimi někdo viděl. Takže pak je klid... 😀

My máme holčičku 1,5 roku. Docela dlouho trvalo než jsem otěhotněla. Bylo mi už přes 30, těhotenství jsem si užívala. Porod podle doktorky jeden z tisíců. Přijela jsem otevřená na osm prstů a za 30. min byla malá na světě. Ovšem peklo přišlo, když ji byly 3 týdny a po banálním zákroku upadla do šoku. Porucha vědomí, museli ji zaintubovat a napojit na plicní ventilátor, sama nedýchala. Byla v kritickém stavu, příčina nezjištěna, zřejmě reakce na utišující lék, který ji v nemocnici před zákrokem podali. Dodnes mám před očima, jak nad ní na Jipce s manželem stojíme. Naštěstí jsme z toho venku. Žije a je zdravá, doktoři strašili, že kvůli prodělanému stavu hrozí poškození mozku. Je od narození zlatá, dobře spí, papá, je usměvavá a společenská.
Druhé se nám zatím nedaří. Holky, tohle mě strašně změnilo. Beru život s obrovskou pokorou, vím, že to není jednoduché, ale buďte šťasrné za ty řvoucí a zlobivé, ale zdravé děti!

@prajzula Máš naprostou pravdu, nevyspání je možná tvrdé, ale milionkrát to stojí za to!!Proto další určitě chci a o malou se staršně bojím, hlavně večery mám krizové. najednou mě přepadne strach a panika,ona je moje všehno.
@mysicka_l Byla to krása, prostě vím, že podruhé už nesmím nic očekávat a tím sama sebe ušetřím zklamání. Zas jsem na to sama jako ostatně vždycky na všechno a spíš se sobě divím, že se tomu divím.
Těším se zas na bříško a nesmím prostě očekávat ví než můžu dostat.
Taky mě mrzí co sis prožila. Lidi nejsou normální. maj vědět, že v šestinedělí a i ten orvní rok jsou návštěvy jen občasné a krátké a pak se vypadne a nechá se mladá unavená rodina v klidu.

@anetka1701 máš to pěkně naplánované 😉

@zvirka Nečetla jsem celou diskuzi, tak snad nebudu nikoho papouškovat. Já mám 17M dceru a od narození je to s ní velmi náročné. Měla jsem ošklivé poranění při porodu a hojila se téměř rok. Dcera nejdřív trpěla ukrutnou kolikou, která skončila až kolem 5. měsíce. Hned na to se objevil atopický ekzém a pořádný, takže neustále mazání, zkoušení, pláč. V půl roce jsme museli do nemocnice, protože dceři vyrostl na rtu obrovský hemangiom, který jí přirůstal k dásni, takže se musela léčit. Od 6. měsíců začaly problémy s nepřibíráním, které trvají neustále. V roce neměla ani 7 kg, každé jídlo je boj, pořád mixuju, protože kousky plive. Hrůza je to i se spánkem, v noci se budí nejdéle po třech hodinách a přes den spí tak 1,5h. Je opožděná v hrubé motorice, takže stále nechodí, nechce se nosit, ani být v kočárku, takže když je venku ošklivo a nemůžeme na pískoviště, je to den na mašli. Špatně snáší změny, těžko se přizpůsobuje a učí něčemu novému. Takže je to s ní opravdu záhul a my jsme stejně šli do druhého. Všichni si klepou na čelo, že jsme se zbláznili a ještě tak brzy, ale já tak nějak cítím, že to tak má být. Mám pocit, že už to špatné jsme si vybrali a teď už snad zvládneme cokoli. Když vidím Emu, jak je šťastná s jinými dětmi, vím, že je to to nejlepší, co jsme pro ní mohli udělat. 🙂

@zvirka chápu Tě, u prvního jsem to měla obdobně (porod teda byl střední, ale než jsem se dostala do normálu tak to trvalo déle, i jsem byla několikrát u dr. že to už není možné), ale předtím samé potíže, po porodu to bylo hodně náročné, no ani to nebudu rozepisovat, do toho muž přišel o práci na delší dobu, pak zas měl práci kdy byl půl měsíce pryč a já sama, rodiče daleko, manželovi rodiče v zámoří... starší měl mega koliky do roka!, mladší zase laktozovou intoleranci.... s dětmi se člověk prostě nenudí

plánovala jsem druhé tak po 4 letech... a otěhotněla jsem po 1.5 roce, takže děti mám nakonec 2 roky od sebe...
byl to mazec ten první rok.... 🤐 ale fakt je, že jsou to dvě zdravé děti, čilé, mladší až moc 😀

jediné co Ti můžu říct je, že druhé dítě nevíš jaké bude... může být úplně jiné... naše děti byly co se týká vývoje do 2-3 let skoro opačné 😅 😅 takže jsem si zkusila i tu opačnou situaci, někdy bylo velmi zajímavé jak to sladit...
ono dopředu to člověk nevymyslí bohužel (ani s manželstvím atd.), život je život 🙂

za mě je hodně důležité jaké máš podmínky - máš občas hlídání? má muž stabilní práci? pomáhá doma? jsi zdravá? je mladší dítě zdravé? chodí do školky a rádo apod.? máte zahrádku?
ono je velký rozdíl mít líného manžela, babičky, které se objeví jednou za rok, dítě které ještě není ve školce a třeba fin. potíže.... nebo mít totéž s pomocí, školkou, finančně v pohodě, u domu zahrádka kam můžeš děti vypustit....

hlavní je aby byla máma v pohodě.... mně hrozně pomáhá, že chodím do práce na 6 h a taky na pilates cvičit a jednou týdně maluju.... z toho pak čerpám když jsou děti v zimě na přeskáčku nemocní nebo se toho semele víc najednou.... musím se někde dobíjet, poslední dva roky mám fakt únavu materiálu 😅

jinak já si užila obě děti, staršího do té doby než se narodila mladší a mladší zase spíš pak když byl starší ve školce od 3.5 roku.... takže se to tak nějak dalo, i když bylo hodně dní, kdy jediné pravidlo bylo "nic neřeš, nehodnoť, jen nějak přežij do konce dne" 😖 😅

ad hraní si sourozenců: taky těžko plánovat dopředu... já chtěla víc dětí, sama jsem ze 4, to bych teda nedala, na 4 děti není pak často dost času pokud nejsou babičky, ale jedináčka si moc neumím představit...
ale teda můžu vám říct, že jsem si mockrát říkala kdo mi nakukal, že děti si spolu vyhrají, že jsem si ta jména měla psát a pak jim je dát pohlídat když se do 2.5 rvali jak psi, bylo mi z toho hodně smutno, pořád jsem musela řešit konflikty a nic nepomáhalo... od 3 se to zlepšovalo pak, od 4 je to už tak v normálu, perou se, ale tak nějak normálně, sourozenecky, dost na sebe žárlí... oba milujou když jsou se mnou sami.... 😵 pak jsou úplně zlatí 😵
fakt je, že co mám dvě děti tak si toho i já vážím a opravdu se pak když jsme výjimečně sami, věnuju na sto procent...

fakt je, že u druhého člověk plno věcí už umí a tak nějak se umí líp soustředit na to co je podstatné... a taky si uvědomuje, že to je naposled... a ví, že jednou to už přežil a dal, takže ho to nezabije... mně kolikrát někdo říkal "já bych se zbláznila mít tak ubrečené dítě a druhé s dietou a vařit vše zvlášť a žádná pomoc a do toho být nemocná".... tak co na to má člověk říct? nezbláznila, protože to nejde 😅 člověk zvládne víc než si myslí 😉 jen jde o to, aby to nepoškodilo to nejdůležitější - zdraví a partnerský vztah a vztah se starším dítětem... to jsou podstatné věci....