Syndrom vyhoření, už nevím jak dál, můj životní příběh
Ahoj,
nevím jak začít..asi dětstvím..mé dětství nebylo příliš šťastné, nejsem chtěné dítě.Vznikla jsem náhodou, nicméně se rodiče vzali, ale když mi byl rok tak se rozvedli.Svého otce znám jen z pár fotek, nikdy jsem ho osobně nepoznala.Když mi byl asi rok a pul matka si našla nového přítele.Nikdy se ji nijak nelíbil, ale pracoval a nepil…byl to ovšem cholerický despota, jedináček..závislý na mamince..i přesto že měl syna z předchozího vztahu, žáril na mě, různě mi provokoval, posmíval se mi když jsme šli tůru a mě ve 2 letech bolely nohy…matka ho nechala..aby s nim měla klid…nikdy se mi před ním nezastala, často mi dávala najevo že jsem nechtěné dítě, bila mě za maličkosti (neučesané vlasy, špatně zahranou notu na pianu, nesnězenou svačinu, špatnou známku ve škole..vždy si našla důvod) kolikrát mi přišlo že si na mě ten vztek vylévá.Ve škole jsem neměla téměř žádné kamarády, byla jsem tichá a zakřiklá..nemohla jsem chodit po škole ven (něco by se mi stalo, nebo to bylo prostě v matky očích zbytečné) žila jsem defakto v izolaci.O prázdninách byla zavřena v pokoji, měla depky že mě nikdo nemá rád..že jsem zbytečná..
Vše se to tak nějak změnilo v prváku na střední, kdy jsem se poprvé doopravdy zamilovala.Začli jsme spolu chodit.Poprvé jsem cítila, že na mne někomu záleží, že mě doopravdy miluje…rozumněli jsme si uplně ve všem, poslouchali stejnou hudbu, líbila se nám stejná moda..často jsme chodili na procházky do přírody a hodiny si povídali.Dá se říci, že jsem začla žít, byla poprvé v životě štastná a necítila se sama.Když jsme měli před maturitou, začli jsme spolu po 4letech vztahu žít v podnájmu.Oba jsme ke škole pracovali a já měla konečně pocit, že doopravdy žiju..že muj život má smysl…vařili jsme jeden druhému, chodili ven, jezdily na výlety, koukali na filmy..dělali si radost..byli sjem oba štastni.Po 5ti letech vztahu se nám v 21letech narodil synek.Naše štěstí pokračovalo další 3-4roky.Potom se příteli přestalo chtít pracovat, seznámil se v praci se špatnými lidmi co ho zatahli do problémů.Střídal zaměstnání protože se všude snažil přijít k "rychlým penězům" začli jsme se stěhovat, protože jsme neměli na nájmy, takže bylo obtížné sehnat i školku abych mohla jít do práce já.Hlídání jsme neměli.Moje matka se jako babička necítila.Jeho matka měla svůj život.
Byli jsme na vše sami.Brigádně jsme začla dělat alespon promoakce a veletrhy jako hosteska.Přítel stále sliboval, že si najde práci že vše bude ok ale začal si brát pujčky a zadlužovat se.Začli chodit exekuce až ve finále musel odejít z ČR pracovat do zahraničí.To už byl náš vztah úplně v troskách.
Bylo to cca po 9ti letech co jsme byli spolu.Jezdil jen na víkendy a já najednou byla na vše sama.
Bylo mu jedno že nemáme co jíst.Sem tam mi pomohla moje babička, přivezla základní suroviny nebo 500,-
Tak nějak jsem pořád věřila že se stane zázrak a vše dobře dopadne.Nedopadlo.Rozešli jsme se a on jezdil už jen na víkendy za synem, dával mi pulku penez na bydlení.Měla jsem strach co s námi bude.Po půl roce jsem potkala náhodou v reklamní agentuře-pracovně muže staršího o 7let.
Po pár měsících jsem si začli psát.Věděla jsme že je ženatý a má druhé dítě na cestě, tak jsem se snažila držet si odstup.Dlouho to ale nešlo, po narození druhého dítěte mi říkal, jak mají manželství v troskách, že se žena z bláznila..že je na dděti sám a bude se rozvádět.
Působil podivínsky, ale něco mi k němu pořád táhlo.Asi po roce psaní jsme se sešli a po tom co mezi námi proběhlo se zamilovali.Vzhlížela jsem k němu jak zvládá práci a dvě děti sám, měl můj obdiv…postupem času jsem začla zjištovat že to vše tak uplně není.Náš vztah byl horská dráha,po roce byl rozvedený ale žít s námi nechtěl.Stačilo mu dojíždět 3x 4x týdně, strašně žárlil…uvízla jsem v tom vztahu.Byla zamilovaná, uměl to se mnou..spokojila sem se s tím jak se vídáme a že nám sem tam nakoupí jídlo a vezme nás na výlet.Byl to takový podivínský umělec, brala jsem to tak že prostě potřebuje svoji svobodu a tu se mu snažila dát.Zároven cítila, že mě miluje jako nikdy nikdo.Plánovali jsme společnou budoucnost, chtěl si mě brát, mít dítě..ale zároven pro to moc nedělal.Jeho žárlivé výlevy a despotismus se začla projevovat více a více.Začla sem cítit jak se mnou manipuluje, psychicky mě vydírá ve svůj prospěch a přestávala být štastná.Výdy to bylo jako když mu přepne v hlavě.Začal mi brát telefon, notebook k prohlídkách, stíhat, sledovat, podezírat, žárlit na mé kamarády, kamarádky…a dokonce i mé dítě stavět proti mě a kupovat si jej.Párkrát mě díky svým představám i v afektu uhodil.Rozcházeli jsme se a scházeli a já v hlavě veděla že to není správné.V srdci jsem ho ale milovala a byla na něm závislá.Po 3 a půl letech jsme se rozešli.
Řekla sem mu, že se náš vztah nikam nevyvíjí..společné soužití, nic…a jeho chování vůči mě je horší a horší..automaricky mě oznámil že mám někoho jiného a at jsme tedy stastná..Bolelo to.Řekla sem mu, at si promyslí jestli chce na tom něco změnit..že s ním klidně zajdu někam na terapie, že mi na něm záleží.Došlo mi, že problém je v něm…že jeho bývalá žena skončila na psychiatrii jen díky němu a kolirkát jsem měla pocit, že ani mě už moc nechybí..měl v tom letitou praxi…
Už se neozval.Po 2měsících jsem mu vezla věci co měl u mě…a tak nějak doufala že se zamyslel, že třeba začneme znovu…jenže on mě představil svoji novou přítelkyni.
Pro mě to byl začátek konce.Nemohla jsem tomu uvěřit.To jeho-pokud se rozejdeme už nechci jinou, budu tě milovat na vždy…chtěl si mě 3měsíce před brát, dokonce jsme sei čas snažili o dítě..a ted tu byla ona…ano rady mých přátel-stejně tak jako vyměnil ženu za tebe vymění jednou i tebe…ano…předali jsme si věci, on mi řekl že to takhle nemuselo vůbec dopadnout…ale že ta holka ukazal na slečnu v pozadí, ho narozdíl ode mne miluje…
Jen sem si vzala své věci popřála hodně štěstí a jela pryč…hořkosladký pocit…jízda 170KM/hod a chut vše skončit..Na týden jsem se zavřela doma a nefungovala.Vše se mi honilo hlavou, vše mi ho připomínalo..jediné co mi drželo nad vodou byl můj syn…po měsíci jsem si našla práci a začla nějak fungovat.Hodně mi pomohl můj nejlepší letitý kamarád..psychciky..trávili jsme spolu čas a začla jsem u něj přespávat..měli jsem takové to přátelství s výhodami, ale první měsíc dva mě sex s nim skoro vůbec nebavil..kolikrát mi bylo do breku jak mi chyběl muj ex.Vědela jsem že se musím odpoutat, tak jsme v tom pokračovali…po půl roce to bylo dobré…po 9ti měsících jsem si na něj zvykla a přestala ho brát jako kamaráda ale spíš jako partnera a cítit k němu víc…tady jsem ale opět narazila...
Ahoj, taky nevím, jak začít 🙂 . Procitam to cele kolem zas a znovu, a vidim tu nit, ktera se s tebou tahne od zacatku. Totiz uz jak pises, ze ani neznas sveho otce, ze jsi nechtene dite. Rekla bych, ze tady je puvod tveho trapeni. Nevyreseny vztah s tvym otcem, ale i matkou. Minulost zmenit nemuzes, ale muzes zmenit svuj pohled na ni. Tvi rodice te necekali, ale Osud tomu chtel, aby jsi se narodila, a jiste z dobrych duvodu. Na kazdem jednotlivci zalezi, kazdy je nenahraditelny a jedinecny. I ty jsi dokonala. Jen s horsimi zivotnimi zkušenostmi. Uvedom si ale prosim, ze ty tu jsou od toho, abys dal rostla. K cemu by ti vlastne byl dokonaly zivot, kdyz by te nic nenutilo se vyvijet k lepsimu? Podivej, co jsi jiz dokázala - postavila jsi se na vlastni nohy, a dokazala stat se maminkou jednoho maleho muzskeho. A to prece neni malo! Zivot neni vzdy jen nahore, jak vis, ale u mnohych lidi je jako jizda na horske draze. Cili fakt, ze jsi nyni dole, znamená, ze zase budes nahore! A nejsi sama. Mas syna, ktery te potrebuje, a i ti nahore na tebe davaji pozor. Zaslouzis si lasku, protoze sama jsi laskou! Svym rodicum, i kdyz to bude tezke, zkus odpustit. Ne kvuli nim, kvuli sobe, aby z tebe ty okovy zacatku tveho zivota mohly konecne spadnout, a tys mohla volne dychat. Muzske nech ted byt, radeji si usporadej svuj i synuv zivot, vsak on se nekdo, az prijde cas, objevi. Laska preci neni jen mezi muzem a zenou, ale i materska, k lidem, prirode, zivotu. Uzivej zivota. Nebo copak se chces po zbytek zivota trapit takovymi stavy? Co se stalo, prijmi, ono te to posune dal. Do lepsich zitrku. P.s.: kamaradi / kamaradky nejsou na skodu
A... Nrmas treba nejakou kamaradku? Ted by to asi bylo lepsi nez muz, kamarad, pritel...
Me tata take nechtel, cele tehotenstvi s mamou nemluvil...je ale zvlastni, ze se o me pak staral spis on, mamka me neobjimala a tak.
.mozna proto ja sve deti porad objimam a pusinkuji...tatka byl hodne tvrdy, nesmela jsem nic a nikam..ani v 18...takze jsem se v 19 odstehovala....ale i dnes jako dospela citim ten tlak a vliv.....vychova a zustani u rodicu dovedlo meho bratra na antidepresiva, ma dite o ktere neni schopen se postarat, a cas kdy ho ma, musi travit u nasich.....a nasi s nim jezdi po doktorech....ale nebyla to vina jen rodicu, to nee, za dost veci si muze sam, a dnes to o priznava...kazdopadne bojuje a snad se da zase do kupy.....
Napsala jsem to jen, abys vedela, ze vse je na tobe. Mas dite a to je to nejdulezitejsi a nejlepsi co mas...kvuli nemu bojuj...vybodni se chvili na chlapi, pracuj,najdi si kamaradku, jed s klukem na vylet, chod s nim do prirody a pod. Uvidis, bude lepe..
M
Ano, lidské vztahy jsou nevyzpytatelné... Od malička neslychate nic jiného, než že jste byla nechtěná.. Co to pak má s Vámi udělat do života? Je to celkem jednoduché, pokud se nebudete mít ráda, sama sebe, vážit si sama sebe, že jste dobrá, že jste se synem sama a zvládáte se o sebe postarat... Pokud změníte postoj sama k sobě, snáze to pak půjde v životě. Nemusíte zrovna brát antidepresiva, ale tady vám lidi nepomůžou. Radím návštěvu psychologa či psychiatra spíš. Máte hodně narušené sebevědomí, psychiku... Máte dítě a přesto nemáte, proč žít... Dále nevím, jak to máte s financemi, pokud máte možnost, zajděte si na úřad práce, mají k dispozici většinou zdarma poradce. Poradí Vám, zda a na jaké příspěvky máte nárok, zvážit možnost nějakého bydlení pro matky samozivitelky. A v neposlední řadě, pokud splacite dluhy za prvního partnera a které jste si bohužel nadelali a jste na to sama, určitě fofrem hledat poradce, zvážit možnost insolvence atd. A pokud možno, vykaslala bych se teď na chlapy. Musíte si srovnat v hlavě, co chcete, krůček po krucku si stanovit nejdřív malinké cíle, potom třeba jeden větší cíl, jít za tím. Ale bez odborné pomoci to asi nepůjde. A co si myslím já, kde je zakopaný pes? Rodinné vztahy, nepochopení, nevyrikali jste si asi nikdy nic, velká krivda, neodpusteni si navzájem. Kdo ví, co se dělo vaší matce, když byla malá, když dospivala.. Nic není jen tak pro nic za nic. A pokud máte alespoň malinkatou možnost, přijeďte za mou mamkou do Zlína. Ona Vám může říct, co bylo a proč ve vaší rodině, zda máte vůbec řešit svého otce a rodinu. Přála bych Vám, aby jste byla šťastná a spokojená. Tak jako je teď moje mamka. Skoro 30 let trvalo, než sebrala odvahu a rozvedla se. Má nás 4 děti, měla to také hodně těžké, neměla kam jít, psychika v háji totálně, deprese, léky, myšlenky skončit to... Ale nakonec to dobře dopadlo a tátu jsme vyhodili (despoticky cholericky nevěrný blázen). Je to hrozne psát to o svém otci, ale tak to prostě je....
Máš syna, jsi na tomto světě pro něj a jsi pro nej jedina a jedinečná. Kašli na chlapy, potřebuješ být krásná, silná a usměvavá pro toho ktereho sis porodila, aby z nej jednou byl slušný chlap a ne jako jeho otec nebo tví další expartneri. A uvidis ze jakmile ziskas sebevedomi a hlavne sebeuctu, najde se člověk co uvidi co v tobe je a bude si toho vazit. Protoze zena ktera ma zdrave sebevedomi a sebeuctu je vzdy krásná a je jedno kolik ma kilo nebo jakou ma pleť či zuby.
A koukni kdyztak na kranioterapii, pomaha vyrovnat se se strasaky minulosti a najit vnitrni klid. Ja se chystam na tehotenskou- pripravuje na porod a odbourava strach z něj.
@sahrazad1 moc krásně napsané.
Ahojda, nemáš to snadné a nedivím se,že jsi z toho všeho unavená.Ale máš syna a ten stojí za to,abys bojovala.Zkus třeba rodinné konstelace,možná by ti pomohly zjistit,proč se ti to všechno děje a třeba ti ukážou cestu, jak dál...každopádně psychologická pomoc je určitě na místě! Drž se,to zvládneš!
A to,že nejsi chtěná, neznamena,že jsi méněcenná.Naopak sis svůj život musela těžce vybojovat,jsi silnější než si myslíš!!!
Nenech nikoho, aby se k tobě choval neuctivě. To není láska. Ty po ní od dětství prahneš, a to se lidem někdy dokáže vymstít. Jak píšou holky nade mnou, nech chlapy být. Začni mít ráda v první řadě sama sebe. Dej lásku svému synovi, vzdělávej se, čti a najdi si čas na dobrý film. Běžte se synem na příjemnou procházku. Zaměř se na svůj růst - udělej hledání dobré práce svou prioritou. Najdi si v práci kamarádky. Zkus naplno žít bez chlapa, jen se sebou a synem a objev krásu života - uvidíš, že k tomu nikoho nepotřebuješ, žádného mužského, a čím víc si to budeš uvědomovat, tím silnější a nezávislejší se budeš cítit - a potom i sebevědomější, krásnější a šťastnější. Minimálně rok, dva bez chlapa. Kdyby ti nějaký pak do života zas přišel, měj svou hrdost a neboj se vztah ukončit, když bude tvůj život spíš kazit než zlepšovat, nebo když ti nebude prokazovat patřičný respekt, který si zasloužíš. Přeju ti hodně štěstí
Musíš se vzchopit pro svého syna... aby z něj nevyrostlo to, co z tvých ex. Já mám taky problém s chlapama. Bylo jich dost hodných, slušných, ale do těch jsem prostě nebyla schopná se zamilovat. Pak jsem byla párkrát zamilovaná a bohužel byli jak přes kopírák...uhrančiví, vášniví, schopní, podnikaví, mužní....ale ve finále trochu psycho, nevyrovnaní, sobci a vlastně když šlo do tuhého, tak to moc ani chlapi nebyli...a víš co měli všichni společného? Blbé dětství...otec despota, matka která se jich moc nezastala a nedala jim tu bezpodmínečnou lásku, ten pocit že si její lásku nemusí zasloužit, že mají hodnotu sami o sobě, prostě jen proto že existují. Všichni navenek šoumeni, extroverti, každého si získali, ale uvnitř vlastně tak strašně nejistí, a proto sobečtí a nevyrovnaní...jako já nejsem taky bez chyby, už jen to že si hledám takové chlapi, o něčem vypovídá. Ještě nevím pořádně o čem, ale musím na to přijít. S rodiči mám dobrý vztah, ale nějaké trauma tam taky je. I vím jaké, teoreticky i vím jak na něj, ale praxe trochu pokulhává...chci tím jen říct, že ty se prostě musíš vzchopit pro svého syna. Ty mu musíš být tou oporou. Tou respektovanou, ale vždy bezpodmínečně milující matkou...musíš ten začarovaný kruh rozetnout. Porodit dítě samo o sobě není nijak extra velká zásluha. Vychovat ale z dítěte jistého, zdravě sebevědomého, ale zároveň citlivého člověka, je však už něco jiného. Zaměř se na to. To ostatní přijde samo. Držím ti palce. Držím je sobě 🙂
Tak na mě to působí tak, že máš pocit, že bez chlapa nebudeš nikdy šťastná. O synovi tam padlo par slov .... Takže mi přijde, že ho bereš jako automatickou věc. Musíš uzavřít minulost a štěstí hledat jinde než jen ve vztahu. Me do života vic štěstí dávají děti než chlap 🙂
Někdo tu psal tip na rodinné konstelace. Hodně dobrý tip, ale člověk musí být nakloněn, že něco takového opravdu existuje a lze tak rozklicovat proč se mi děje tohle, pochopit, odpustit a jít dál...
Myslím,že nejdříve se musíš naučit mít ráda sama sebe,to je cesta k uzdravení 😊
Souhlasím s lenakal, sebeláska je jedna z nejdůležitějších věcí 🙂
Holky děkuju moc za rady.Jsou dny kdy mám obrovskou chut s tím začít něco dělat a začnu ale nikdy mi to dlouho nevydrží…nanejvýš pár dní..potom zase spadnu do deprese.Mám dny kdy mám pocit,že jde vše konečně lepším směrem, srším energií..ale je jich strašně málo..potom se vždy něco po…a jsem zase tam tam a už nemám sílu, chut..je to stále dokola..
Přemýšlela sem nad návštěvou psychologa, nebo psychiatra…ale mám strach, že se tam jen vypovídám a dají mi antidepresiva.Nemohu si dovolit být na něčem závislá, mám kolem sebe pár lidí co to berou a strašně je to změnilo a musí to brát pořád..
Další věc je, jak už jste tu některé napsaly, že já se prostě bez něj cítím hrozně, neúplně..on mě prakticky s ničím nepomaha, jen spolu trávíme cca3dny v týdnu, koukáme na filmy, povídáme si, kolikrát víc mlčíme ale je vedle mě…i když mě štve…neusínam sama, můžu se k němu přitulit (i když to nemusí protože je zvyklý spát, žít sám) často mě kritizuje a radí, že mě to sráží ještě víc…ale tak nějak někde v hloubi vím, že to myslí dobře…a že mě má rád…občas něco řekne, čim mě ublíží a mě to bolí a mrzí a je mi do breku (jsem strašnej cíta) a on nemá fnukání rád a těšim se až budu doma..jenže přijdu domu a po hodině mam depku, že jsem bez nej.Vím že nejsem dokonala a je to se mnou těžky, ale taky vim že by to s nim jiná nevydržela (proto je 10let sám) i přesto mi ale po pár hodinách chybí.I když mi kolikrát ubližuje a sráží a neustále mi říká co jak mam dělat.Přijde mi to jako bych na něm byla závislá…toleruju mu to jako by to byl muj "táta" protože je o 11let staší než já.Kolikrát to nedávám, ale na druhou stranu vím že potřebuju chlapa co se ze mě nepo.ere a co mě v určitých věcech usměrní.Taky vím že je to kvůli tomu, že sem neměla tátu.Všichni jiný chlapi mě přijdou mladý, dětinský, malý, hubený, divný…asi to bude znít divně ale on neni ani muj typ, nikdy se mi nelíbil..ale něco mě k němu neustále táhne.Kolikrát mam pocit že sem masochistka.Že i když vim že mi ve spoustě věcech ubližuje a sekýruje, stejně za nim zase jedu.Jakobych čekala, že se něco změní…že mi začne dávat emoce najevo, že mi obejme když mi bude smutno, že se přitulí…že mi třeba řekne že mi má rád…ale ne…chybí mi to a já pořád čekam..dřív to sem tam dělal když sme měli vztah, ted už to nedělá když jsme prátelé s výhodama..jenže u mě se nic nezměnilo co se týče citů k němu..o to hůř to dávám..je už jediný člověk v mém životě, kromě kamarádky co bydli 120km ode mě.
Synek je zlatej, ale ve svym věku je už radši sám, s kamarády, moc mě nepotřebuje..a když ho někam vytáhnu, nudí se se mnou většinou…a já mám v hlavě zase minulost, kdy jsme byli ještě rodina a jsem z toho v depresi..je to jako začarovaný kruh…chybí mě ty časy kdy jsme žili jako rodina, víkend jeli na výlet..a vim že už tohle nezažiju..
Do toho samozřejmě neustále počítám peníze, prootže ono být matka samoživitelka které ex neplatí alimenty neni žadný šlagr, obzvlást když jen za bydlení každý měsíc odchází 16tisíc…dále nějaké jídlo, škola, doprava…však to znáte…je to to z ruky do huby a práci za 25čistého se střední školou bihužel neseženu…do toho nemám ani hlídání pro syna, takže nemohu dělat nikde na směny.Věřím že víc peněz by tu situaci taky vylepšilo, pořídit si auto, někam jet..nebo si udělat radost akoupit něco hezkého na sebe…na to nám ale nezbývá...
@dusty2018 závislost na chlapovi je stejná jako na čemkoliv jiném... Znám to... Máš pocit,že bez něj tě bude jen půl, že bez něj už tě nic neceka, ten strach z toho,že budeš sama,člověk přehlíží i to,jak ti ubližuje,protože je vděčný i za to málo dobrého... Není to láska,ale zvyk,strach,závislost.. a když překonás ten počáteční smutek z rozchodu,tak se ti uleví,nikdo nemá právo ti ubližovat!!! Čeká tě někdo,kdo si tě zaslouží,ale jak už tu někdo psal,teď se musíš soustředit sama na sebe a začít se mít ráda...a mít ráda svůj život,i když je to někdy neskutečně těžký!
Jsi závislá na lásce mužů. Na tom by asi nebylo nic špatného, kdyby ta tvoje potřeba lásky nebyla tak naléhavá a kdyby sis dokázala vážit sama sebe. Není sporu o tom, že se tvá potřeba táhne z dětství. Nemáš a logicky ani nemůžeš to mít zpracovaný v sobě a tak nutně potřebuješ tu lásku dostávat i vracet, že jsi schopná akceptovat i špatné vztahy, hlavně, že nejsi sama.
Nevím odkud jsi, ale pokud máš možnost, zajdi si za praktikem, ať ti napíše žádanku k psychologovi, na zdravotní pojišťovně zjistíš, který je hrazený z pojištění a s ním se domluv na cílené psychoterapii. Tobě nebude stačit pár návštěv a vypovídání se, ty potřebuješ cílenou a dlouhodobější terapii, která tě provede pomocí různých technik od dětství po současnost a pomůže ti pochopit tvé chybné vzorce chování. Na psychiatra je myslím času dost, i když si nejsem jistá, jestli by ti v tuto chvílí a aspoň na čas s řízeným nasazením i vysazením dobrá antidepresiva nepomohla.
Hlavně ale začni mít ráda sama sebe, stanovuj si malé cíle a snaž se do svých plánů nezapojovat ty chlapi, které máš kolem sebe. Například si každé ráno napiš dva tři malé úkoly, které ten den splníš. A dodrž to. Postupně můžeš přidávat i složitější, například dnes zajdu do poradny, zítra zavolám na nabídku lepší práce, ujdu 5 kilometrů, půjdu na kafe s kamarádkou,...
U syna už jsi asi období, kdy jsi do něj mohla vložit nejvíc dobrého prošvihla, to ale neznamená, že už ho necháš svému osudu. Podporuj ho, motivuj ho, objímej ho, zajímej se o něj, povídej si s ním, jsi s ním na fotbal nebo na tenis, trav s ním čas. Buď pro něj taková mamka, jakou ty sis v dětství vysnila a jakou jsi nikdy neměla. Naprav tu strašnou křivdu, která se stala v tobě, ať si on to břemeno dál nenese a ví, že v tobě má svého člověka, oporu, která tu pro něj kdykoliv bude.
@rina74 @codal Ano, máte pravdu…včera jsem si od něnej odvezla všechny věci, ani nevím zda to postřehl…skálopevne přesvedcena že už se tam nevrátím, pokud se on sám neozve.Večer sem přijela domů-odvezl mi a já mu jen po sms popřála hezký večer a at je happy…nechápal…prý vím jak to mezi námi je,vím co mám změnit abychom spolu mohli být, vím co mu vadí…prý je to na mě …jenže já mám pocit že at změním co změním vždy si něco najde…zná mě 7let tak jako nikdo jiný, když jsme byli přátelé nic z toho mu nevadilo.Ted už mu vadí i jak mluvím, že používám často slovo prostě a žejo,že necvičím, jím nezdravě, neměním účesy, že se hrbím…že nedokážu změnit svuj život…zároven mi ale nepomuze, jen kritizuje…Kdybych sem dala naši fotku asi by jste si zatukali na čelo co chce, vypadám mladší než jsem, jsem štíhlá, většina chlapů se mi bojí oslovit-pusobím nedostupně a až moc dokonale vzhledem, zkrátka asi klamu vzhledem…nejsem si jista jestli to dokážu změnit, jestli se dokážu změnit…jestli ano tak asi jen kvůli němu, jako motivace…nechci o něj přijít…zároven mam strach že i když se mi to povede stejně si vymyslí něco dalšího nebo to bude "nedostačující" a já akorát ztratím čas..
Jasně, můžeme být přátelé, ale já si nedokáži představit být jen kamarádi…už to podle mě zpět nejde…musela bych někoho potkat a fakt se zamilovat…což si myslím že se stát nemůže.
Už nedokažu chlapům věřit, cizím vůbec ne…jeho znám 7let..mám strach jít svoji cestou, sama…strach že ho ztratím, že si někoho najde, že se odcizíme….vím že on není ten co se ozve, máme to tak nastavené od začátku že se ozývám já kdy se chci vidět, mám volno atd.vím že když se neozvu vysvětlí si to tak že mám někoho jiného a jsem stastná a on mi přeje abych byla stastna i za cenu že budu s někým jiným…kolikrát mám pocit že mu musím být jedno.Mám ho také ráda, moc ale vědět že má jinou by mě asi srazilo uplně…jenže tento model friends with benefit mi uplne nevyhovuje…jenže alespon si říkám že něco, než nic…nevím, vše se ve mě tluče...
@dusty2018 tak chtít druhého měnit je cesta k záhubě. A ty věci co vyjmenoval jsou normální buzerace. Líbí se mu, ze si to necháš líbit (že se třeba regulérně nenaštveš jako co si to dovoluje), cítí se nad tebou mocný a asi tě rád deptá. Ať se přizná, ...pokud ne tobě, tak aspoň sám sobě. Je to fakt toxický tohle a buď ráda, že už se nechceš vrátit.
@dusty2018 "ty se změn a já s tebou budu" ,takhle to fakt nefunguje,museli byste zapracovat oba,ale on tebou jen manipuluje přes tvoje city,abys běhala jak on piska. Kamarád s výhodami je to nejhloupější,co bys mohla udělat... Doporučuju ho vůbec nekontaktovat, ty teď potřebuješ klid,potřebuješ se z toho dostat,jakýkoliv kontakt ti bude ubližovat... Ty teď buď sama se svým synem,užívejte si jeden druhého a chlapy odstav na druhou kolej!!!
Asi ano, asi mě nic jiného nezbyde…když sem mu řekla že umí jen kritizovat, řekl mi že proto žije sám…dřív mi vyčítal mé dementní kamarády co mě "kazili"dle něj a taky žárlil na ně…ty jsem odstříhla a našel si novinku vadí mu jak mluvim, monotoně, bez energie, divny…když se snažim bejt milá, řekne mi at na něj nešišlam, přitom mluvim normálně…řiká mi že kunkam, debil…nevim jestli je hluchej ale on zase hrozně řve…televize mu řve,on mluví hrozně nahlas…přijde mi že už neví co si najít…vždycky když se nevidíme delší dobu tak je milej vše je fajn tak 2-3dny…a pak to začne, narovnej se podívej jak sedíš shrbená…něco mu vyprávim a on hmmm žejo, porstě žejo….soustřed se na to jak mluvíš vždyt to říkáš za každym slovem…nebo mi řekne jak si mě pak má vážit když je mi neustále "smutno"…poslední dobou začal dělat to že si všímá víc psa než mě, šišlá na něj, hladí ho, pusinkuje…mě si ani nevšimne..jakoby mě tim chtěl provokovat a trestat…já se pak otočim a on se směje jak debil…a ptá se co je…řeknu že si mě nevšímá ani z poloviny jako toho psa a on se začne smát, pohladí mi mi a pak zas nic..stále dokola…v ložnici sem mu našla knižky jako řeč těla, jak manipulovat , knihu nemyslete na modrého slona (to mam byt asi já)
@dusty2018 uáááá....nemel furt o chlapech pro boha...je to debil, neváží si tě...ty si zas nevážíš sebe...a jestli v tom budeš takhle pokračovat, tak si tě přestane vážit svůj syn a teprve pak budeš opravdu v prdeli...už toho nech... zaměř se na syna, na to jak si vylepšit rozpočet (na jednu stranu píšeš, že už je velkej a moc s tebou být nechce, na druhou stranu, že nemáš hlídání, aby sis přivydělala - to trochu nesedí 😉 kluk 10roků nebo tak nějak to určitě zvládne někdy třeba večer doma sám ) věnuj tu energii, kterou věnuješ zbytečnejm vztahům raději sobě a svému synovi
@dusty2018 jj, je to prostě despota, potřebuje někoho peskovat a ty se necháš. Vezmi mu vítr z plachet a už to s ním navždy ukonči. Ani dítě se takhle nedeptá - a to se jim někdy říká, aby se nehrbily. Má ošklivou povahu a jediný, kdo je ve vašem "vztahu-nevztahu" divný, je on. Toho bych zkritizovala na oplátku tak, že by se z toho týden nevzpamatoval!
Můj "kamarád" byl zvyklý žít po rozvodu sám 9let…je zvyklý na svůj klid, je puntíčkář a dost výbušný..občas vybouchl a já vůbec netušila proč..později z něj začlo padat že se chovám přesně jako ta poslední žena, do které se zamiloval a ona s ní "vyjebala" našla si jiného (3roky zpět byla vdaná, on byl její milence a po letech si našla milence jiného)těžce to neslo…x let před tím mu odešla žena se synem-také si našla jiného.Takže jsem se ho snažila chápat…sklouzlo nám to do vztahu, ale čim více to bylo vážnější tím více mne usměrnoval, sekýroval…(uznávám že ve spoustě věcech oprávněně) problem byl spíš s tím, že dost nevybíravým způsobem který mi ubližoval a srážel…začli jsme se rozcházet a scházet…jenže on byl poslední člověk v mém životě kterému sem věřila a který mi zůstal..spoustu věcí jsem kousla…jen abych o něj nepřišla a neztratila sem ho.Kolikrát mi přišlo že toho i zneužívá, že ví že já po čase zase přijdu…jenže mě začlo ubývat sil…až mě nezbyly žádné…nevím co mam dělat, nic mě nebaví..na vše jsem sama…jen sedím a koukám, jsem neustále unavená, nemohu si najít dobrou práci abych vše co ptřebuji měsícně poplatila ( 20tis)sotva uvařím, nakoupím..mám deprese, brečím..je mi líto malého protože táta se o něj už přes rok co má novou přítelkyni nezajímá, ani mi přes rok neplatí výživné.Řeším to soudně, ale vše je tak zdlouhavé…jsem už ze všeho unavená…nevím kudy dál…nemám sílu, přijdu si ošklivá, k ničemu, nemožná…nechci to řešit antidepresivy, stačilo by mít v někom oporu, cítit že mě má někdo rád že tu je…ale od kamaráda slyším jen že se lituju, že jsou na tom lidi i hur že se mi neděje nic špatného tak se mu žu ani nesvěřuji..aby mě neměl za slabocha..o to víc se ale na vše cítím sama..