Udělat vše pro to mít dítě nebo zůstat bezdětní?
Od tří od rána nemůžu spát.... přemýślím. S manželem jsme spolu tři roky, dva manželé, oba něco přes třicet let.. zhruba rok a půl se snažíme o miminko. Po roce neúspěšného snažení jsme se obrátili na pomoc CAR. Výsledkem je prodělaná infekce a pravděpodobně neprůchodné vejcovody.... začátkem července mě čeká operace jejímž výsledkem bude buď zprůchodnění nebo odstranění.... v případě odstranění bude jediná případná varianta pro početí IVF..... což je varianta se kterou zatím nejsem smířená, nevím, zda chci dítě "za každou cenu". Máme na to s manželem podobný náhled, mě to asi přeci jen trápí o něco více než manžela, manžel je pořád optimista, t´že to bude v pořádku...
Ráda bych si popvídala s někým, kdo by, je v podobné situaci.... oba máme dost plný život, koupili jsme velký statek, máme psy, pořád něco děláme... takže si asi umím představit, že bychom se "zaměstnali" a měli plnohodnotný život i bez dětí, ale......
Prosím nepi%ste mi jak je senzační mít děti a jak byste neměnily, pokud za sebou nemáte podobné rozhodování. Pokud by slo vś přirozenou cestou, už bych dávno maminka byla o něčem podobném ani neuvažovala....
Kamarádka je v podobné situaci - letos mají 3 roky od svatby, spolu celkově 8 let. Již asi ty 3 roky chtějí dítě, nedaří se. Ona je jako tvůj manžel - bere to tak,že to tak má být. Ale její muž je cca o 7 let starší a už to vidí jinak , nechce mít pubertáka ve svých 50 letech 😒
Víš, já jsem měla spolužačku, jejíž máma měla jen jeden vejcovod a dohromady půlku vaječníku - měla rozsáhnu infekci z močových cest. a přesto měla 3 děti - jedny dvojčata a pak ještě tu mou spolužačku.
Rok a půl mi nepříjde jako šílená doba, ale pokud máte nějaké problémy, tak bych to jistě řešila co nejdříve.
přenositelná zkušenost z blízka je možná? dvojčata, neteře jsou na 3.pokus ivf - další dvě blízké kamarádky na 1.pokus.
A teta, ta to po nějakých pokusech vzdala, plný život, cestování a ted brečí, že je sama (měli i rozjednanou adopci, cukli) ..tady ti někdo těžko napíše, at to necháš být, je to neobjektivní na webu pro maminky.
@lv já vím, že to není "to pravé místo".... už jen proto, že nejspíš ty co se rozhodly být bezdětné, tady nejspíś nejsou.... ale zajímají mě zkušenosti, především těch, pro které to nebylo snadné, zda byly pro IVF rozhodnuté hned, nebo zda měly pochybnosti, jestli to někdy chtěly vzdát....
A za mě..pro mě to byla jasná volba, zkusit to. Po neúspěších jsem to chtěla vzdát,pak se zase vzchopila, bylo to náročný, furt nahoru a dolů, naděje zklamání..ale člověk se oklepe a zas to zkusí.
Tak já věděla, že děti mít přirozeně nemůžu (po onkologické léčbě mám zničené vaječníky), manželovi chvíli trvalo, než se s tím srovnal, přišlo mu nepřirozené pomáhat pomocí IVF. Ale tohle věděl mnohem dřív, než se mnou plánoval svatbu, takže měl dost času si to promyslet. Já věděla, že bez dětí žít nechci, teď zrovna mi tady "v ponoškách bruslí" na plovoučce synovečci a večer je uspat a ráno vstávat v 5:58 není úplně super, ale jinak se těším, až se toho svého mimča také dočkám. Prošli jsme 3x IVF, nepovedlo se, teď jsme se rozhodli pro jinou variantu, už nechci do sebe rvát hormony. Nicméně bez dětí bych já osobně nežila. Tím ale neříkám, že pro někoho jiného to nemůže i tak být smysluplný život.
My řešili hodně podobnou situaci. Je to moc těžké rozhodnutí. Před dvěma pul lety mi byla zjištěna rozsáhlá endometrióza. Bylo mi řečeno ze možná nikdy nebudu mít děti. A že bez ivf to nepůjde. Taky jsem z toho byla smutná, nikdy by mě nenapadlo, že to může potkat zrovna mě. Po neúspěšném ivf kdy mi odebrali jen dvě špatná vajíčka a bylo doporučeno další za tři měsíce jsem se začala smiřovat že děti mít nebudeme. I přítel říkal že za Každou cenu děti nechce. Pořídili jsme si pejska z útulku, a užívali života. Ivf jsem porad odkládala. Asi po třičtvrtě roce jsme chtěli podstoupit poslední, dat tomu poslední šanci a pak kdyby to zase nevyšlo tomu dat volny průběh. Hlavně se nestresovat. Život nabízí spoustu možností a pokud máte statek a zvířata tak věřím že tohle dokáže člověka taky naplnit. Je hodně lidi co se kvůli čekání na miminko psychicky úplně zhroutí a pokládá to za jediný smysl života. A kvůli tomu přestane žít naplno. Proste pokud to má přijít tak to přijde a miminko si vás vybere, tak jako nás par dni před podstoupením ivf. Chtěla jsem tím jen říct ze pořád je naděje ale nestojí za to sek tomu upnout jako jedinému smyslu života. Možná i právě proto že je člověk pohodě se zadaří. Přeji hodně štěstí.
ono to nikdy neni snadny se rozhodnout, protoze i kdyz je IVF v dnesni dobe stale castejsi porad to pro nektere lidi je tabu a setkala jsem se i s nazorem, ze je to nemoralni, neprirozene a zvrhle a ze takove dti se nemaji rodit. coz me od toho cloveka moc bolelo a nastesti mi to jen napsal,protoze rict mi to do oci tak asi jednu chytne. mam dve deti, ale byl to boj, jedno z nich je az po IVF a druhe naprosto prirozene a musim rict ze v nich neni zadny rozdil, nasr.t me dokazou oba stejne 😀 😀 😀 😀 Nebudu ti psat jak se mas rozhodnout a nebudu ti psat jak IVF nic neni, protoze to bych lhala. jo je to zasah do tela, rves se hormonama, ja po nich pribrala skoro 20kg, ale muzu ti rict ze nelituju, mela jsem stesti ze to klaplo hned napoprve. Musis si sama sobe odpovedet jestli jednou nebudes litovat toho ze si proto mit dite neudelala vsechno. Ja sem vedela ze bych s tim pocitem nedokazala zit, ze chci udelat vse proto abych mela deti a proto jsem do toho sla. Ale kazdy jsme jiny a kazdy ma jinak nastavene hranice co je pro nas jeste pripustne, ale ty hranice znas jen ty.
Přesně. Úplně chápu vaše pocity. Je to moc těžké. Ano mít dítě je úžasné, to nemůžu popřít. Ale pokud se z člověka stane ztělesněné zoufalství jehož jediný cil života je mít dítě, které třeba bohužel mít nebude, a kvůli tomu si zničí vtah a upne se jen k tomu, je daleko horší. Je ale strašné těžké prestat na to myslet. A proto ta zvířata, taky krásný smysl života... Chtěli jsme z útulku ještě delší pejsky, ale život pro nás nachystal miminko. ☺ Ale určitě je dobře to alespoň zkusit pokud to nejde jinak tak přes ivf. Až si tov živote nevyčítáte, a můžete si říct ze jste pro to udělali vše. V mém případe si říkám jestli mi to první ivf nějak nerozběhlo tvorbu vajíček když jsem pak za několik měsíců otěhotněla přirozeně.
@nita1984 Ahoj, docela tě chápu, my jsme s manželem skoro 4 roky manžele a celou dobu jsme se od svatby snažili o miminko a marně. První skoro 2,5 roku jsme se snažili přirozeně je fakt, že s přestávkami, protoze jsem trpěla ještě do toho na gynekologicke záněty a aby čert nechtěl chytla jsem ve wellnes virivce další svinstvo, se kterým jsem bojovala par měsíců az jsem skončila na imunologii, ale v žádném případe jsem nechtěla podstupovat žadne uměle oplodnění, byli jsme připraveni žít bez dětí. Hodně me pomáhal manžel, tim jaky byl optimista, pořád me utěšoval, že se miminko podaří. Uplynulo dalších pár měsíců a naše touha po miminku byla čím dál větší, tak jsme se s manželem domluvili že se objednáme do CAR aspoň na konzultaci, ale s tím, že do umělého nepůjdeme. Vse jsme prokonzultovali s dr.a jak jsme řekli kolik let se snažíme pan doktor i vzhledem k našemu věku nemeskal a už to jelo, manžel odeslán na urologii vyšetření, první nález triselna kýla, ktera mohla mít vliv na oplodnění do 3 týdnů operace, další problém hodně spatne spermiio, kdy nám dr. oznámil, že to bez IVF nepůjde, myslela jsem že jsme skončili, ale manžel byl neskutevny optimista, pořád věřil, že na IVF nepůjdu, že me nechce vystavit takovému hormonalnimu riziku a zato jsem mu byla vdecna. No mezi tím následovalo me vyšetření hysteroskopii na průchodnost, podrobne vyšetření s manželem na genetice znovu odkázáni na imunologii. Mezi tím manžel se sklidil v práci měl stres, poctive zobal další léky, aby se spermijky zlepšily. Mezi tím přišla z imunologie další neprizniva zpráva, u me snizena bunecna imunita, nasazeny léky a zakázán sex na tři měsíce, už jsem byla psychicky na dně, ale manžel byl optimista za nás oba, nesmirne me pomáhal a porad říkal že to bude dobre. Po třech měsících léčby jsme opet přišli do CAR a pan doktor vyhodnotil, že se vse tak zlepšilo, hlavně spermiio, že nám svitla šance a dr. nabídl že je šance zkusit IUI. Přeci jenom je to mnohem šetrnější.S tím že jsme meli jen 10% šanci a ja hrozny pesimista vůbec jsem nevěřila. Manžel od prvního dne říkal že mám v bříšku miminko pevne v to věřil az se opravdu stalo. Tim chci jen říct, nedělej to co nechceš to nám řekli i v CARU pokud se necítíme na IVF ať to neděláme. Verim že mi hodně pomohla podpora manžela a porozumění v CARU a respektovali nás. Ještě chci říct, že opravdu nevím dodnes kdyby se nezdařilo IUI jestli bych šla do IVF možná by touha byla ještě větší po miminku a nebo by prevazoval nadale strach. Preji Vam hodně štěstí!
Z vlastni zkusenosti.. IVF je v pohode, zubar je horsi.. my.mame prvniho prcka z IUI a druheho bohuzel ani po 3 IVF a 7transferech ne.. ale vazne to neni takova hruza, je jen neprijemne to cekani, jestli se.to chytne..
Nemám zkušenost osobní, ale mam vzdálenou pribuznou - pracuje ve zdrav. Snaží se, nejde to, jasně se vyjádřila ze pokud to půjde, bude mít radost, pokud ne, tak "za každou cenu" mít dítě nechce. ... Tak nějak zna rizika ivf a říká, ze do něj prostě nepůjde. A ze její život je naplneny i bez dítěte. Pod její názor bych se podepsala. Když to jde, je to radost, když ne - život se nezhrouti. Nejde projektovat smysl života do toho mít dítě. Muj názor, prosím nezabte mě tady 🙂
@nita1984 Zkusim napsat nas pribeh, ktery vidi IVF asi z uplne jineho pohledu. Pred sedti lety jsme zjistili s manzelem, ze prirozenou cestou mit deti on nemuze, ja jsem v poradku. Uz v te dobe jsme si rekli bez delsiho rozhodovani, ze pujdeme do IVF a uvidime. Par let jsme to rozhodnuti oddalovali, jako hlavni argument byla stavba a zmena prace, ale spis si myslim, ze jsme najednou poznali, jake to je, se v jeden okamzik rozhodnout, ze tento mesic si jdeme pro mimino. Oproti tve situaci je to u nas jine, protoze jsme nikdy nepremysleli nad umelym oplodnenim jako o necem, ze se snazime za kazdou cenu. Stejne jako u prirozene snahy o poceti jsme tomu i pri IVF nechali volny prubeh - poslouchali jsme lekare, zjistovali si informace, ale nebyli v kreci, jestli to vyjde nebo ne. Spis jsme se to snazili brat s humorem a nadhledem, coz nam asi pomohlo nejvic (pro priklad, jak daleko podle nekterych jsme schopni s humorem zajit: manzel mi pichal injekce na stimulaci, protoze v tom chtel byt se mnou a soucasti procesu a me to vyhovovalo vic, nez si je pichat sama. Kdyz se po par injekcich zacaly objevovat tecky po vpichu a museli jsme pokazde vybirat jine misto, zacali jsme na mem brise tvorit obrazek - treba smajlika🙂 Pro nekoho mozna az brutalni zpusob, pro nas hrozna uleva.) My s manzelem jsme se naopak spis bali, ze bez deti nas zivot nebude naplneny a budeme zit v kreci a vymyslet aktivity, abychom si ho naplnili, kdyz nemame deti. Myslim, ze pro nas nebyla hranice ve snazeni, jak k diteti dojdeme, ale spis nase psychicke rozpolozeni - kdybychom jeden z nas citili, ze to jeden nebo deuhy uz nenese dobre a je z toho na nervy, tak bychom si mozna rekli uz stacilo. Drzim palce, aby vse dopadlo tak, jak si prejete!
@odula rizika IVF dnes zná každý, na to nemusí být zdravotník ... a tvoje sestřenice se ještě snaží, nikde není napsané, že po malých krůčcích nakonec přece jen nedospěje k tomu, že si v CARu nechá pomoct ... i třeba jen pomocí IUI ... málokdo jde do IVF s tím, že přesně tohle si celý život přál, postupuje to po malých krůčcích (zkusím JEN konzultaci, zkusím JEN některá vyšetření a najednou jsi na IUI ) a už jsi chycená a je velmi těžké potom říct ne, dál už nejdu, tohle nepodstoupím, spíš si člověk říká "když už jsem dala tohle, dám i to další" ... a promiň, ale zkušenost je nepřenosná, těžko můžeš pochopit když čekáš mimčo počaté přirozeně 😠
určitě víš, že rozhodnout se musíte vy sami. My jsme IVF podstoupili, protože manželův spermiogram byl docela špatný, zřejmě po prodělané borelióze, kterou lékaři začali léčit až po roce. Záleží na tom, jak se k existenci IVF stavíte...my tuto možnost bereme jako dílo a dar pokroku a vyčítali bychom si, kdybychom ji nezkusili. Na první pokus jsme byli úspěšní, stimulace se dala přežít,bylo mi trošku šoufl, manžel mi píchal injekce a snažil se to odlehčit, tak jsme se u toho docela nasmáli. Ale spousta párů to má jinak, IVF berou jako cos nepřirozeného nebo dokonce nepatřičného. Takže v klidu si to proberte v sobě a potom spolu. Za sebe mohu říct, že bych si asi poději vyčítala, že jsem alespoň jednou nezkusila možnost, která se mi nabízela.
Doporučuji do IVF jít... u mě byl problém s PCOS.. se základní stimulací na IVF za mě dostali 29 folikulů, oplodnilo se 16 a 8 embryek se zamrazilo... velmi slušný výsledek 🙂... první transfér nevyšel ale druhého zmrzlíka mám teď v sobě a v září rodím... trvalo to pár měsíců než se zadařilo... může se zadařit velmi rychle.. nemusí to trvat 6, 7, 8 a více let... já jsem šťastná, že jsem do toho šla.
My take nemohli otehotnet, asi 4 roky, na pricinu se neprislo, vzhledem k veku, mne bylo pres 35 let, nam byla doporucena navsteva caru a nasledne ivf. Take jsem tomuto zpusobu oplodneni nebyla prilis naklonena, ale manzel do toho chtel jit, alespon to zkusit, tak jsme jej podstoupili. Patrime mezi ty stastne, kterym se povedlo ditko hned po prvnim pokusu.. Dokonce se mi pak za nejaky cas podarilo otehotnet prirozene, ale bez stastneho konce. Zpetne si rikam, ze by byla skoda, kdybychom to tenkrat alespon nezkusili, ze je dobre, ze jsme se pro pomoc doktoru rozhodli. Preji ti hodne stesti a dobre rozhodnuti! Take bych poradila neresit veci moc dopredu..jako co by kdyby, ono to stejne dopadne, jak ma.. 😉
Moje malá je po IVF. Povedla se až na šestý pokus. Trvalo to celkem sedm let, co jsme se začali snazit. Dva roky sami, a pět let s CAR. Pravda, byly tam další pauzy mezitím...
Už jsem se připravovala na to, ze zůstanu bezdětná. Měla jsem taky bohatý život předtím, ale chtěla jsem to zkusit, abych vedela, že jsem udělala vse a na konci života si nic nevyčítala. A bylo o dobré rozhodnutí.
S tím dítětem je to úplně jiné...až teď je to prostě ono.