Dneska jsme vyrazili na vánoční nákupy do Liberce. Zrovna tam probíhala akce Strom přání, kdy si děti z Jedličkova ústavu napsaly, co by si přály pod stromeček a nakupující jim pomáhají jejich přání splnit. Jako každý rok jsme si šli prohlédnout přání a samozřejmě také nějaké splnit. Když jsem pročítala, jaká skromná přání mají, bylo mi tak strašně úzko - přejí si třeba věci na malování, pyžamko, mikinu, atd. Vybrali jsme si přání malé Zuzanky, která si přála povlečení se zvířátky a šli jsme sehnat to nejhezčí, co tam mají. Přiznám se, že jsem se tam na férovku rozbrečela, lidi na mě koukali jak na naprostého blázna, manžel trochu nechápal, ale já to absolutně neustála. Od té doby, co jsem máma to vnímám naprosto jinak. Podobná přání plním každý rok od 1. ročníku na VŠ, kdy jsem podobnou akci pomáhala roky organizovat, ale letos jsem to nějak nezvládla. Všichni v mém okolí řeší, koliki mega dárků koupí svým dětem, bojí se jestli to nebude málo a zda děti sousedů nebudou mít lepší dárky. V tu chvíli mi bylo stydno i za sebe, chci, aby měl Eliášek krásné oblečení, aby měl všechno co potřebuje a přitom má naprosto vše, co si můžeme přát - má zdraví a milující rodinu, která pro něj udělá vždy první poslední. Teď už jen doufám, že námi vybraný dárek udělá Zuzance u stromečku obrovskou radost a že jsme se sand co nejlépe trefili do jejího vkusu. I když mám tušení, že ten človíček bude prostě jen vděčný, že se mu splnilo přáníčko:(