Pomoc! Co se separační úzkostí u tříleťáka? Musím říct,že mateřství je pro mě čím dál víc noční můra,protože místo aby se všechno lepšilo,je jen hůř a hůř. Beze mě ani na krok. S tátou nikam,musí jít i máma. Máma musí koupat, uspávat,dělat všechno, být pořád po ruce. Nikde nechce spát,jen občas u mojí babičky,ale té bude 83 a mám už strach. Potřebovala bych aspoň na tři dny někam vypadnout,někomu ho dát, nevidět ho,neslyšet kňourání a řev. Nemám čas na sebe,na dceru,na nic. Výkřik do tmy,je mi to jasný,ale já už prostě nemůžu!
Tak to je peklo. My meli doma něco podobného s dvouletým. Byla jsem rada, kdyz to přešlo. Pomáhalo "smlouvat". Vyber si, jestli mama bude koupat a tata uspavat nebo naopak. Pres den jsme si to i kreslili. Fígle desny, nekdy jsem dělala i věci, které se nedoporucuji (odesla jsem nepozorovaně atd.).
Jsem na todle zla. Hrozne... ale proste se nenechavam semlit. Nam se ted taky vratilo mama obdobi, ale kdyz potrebuji odejit tak se proste obejmeme, vysvetlime ze treba maminka jde tam a tam a vzdycky se vrati. Manzel ho pak veme (dite rve jak tur slzy jak hrachy) a jde si s nim hrat. Pokud potrebujes odjet, tak bez... stale zastavam nazor, ze jako mamy delat maximum se nerovna psychicky se slozit... pokud rve u koupani - no tak rvi, mama pomazli az se vykoupes ale ted koupe tata... ja bych se pro Bizona rozkrajela, travime spolu temer vsechen cas ale kdyz potrebuju klid ci odejit (a mam tu moznost) tak proste pujdu...
Kazda zencka potrebuje byt taky clovek nejen mama.
@domisch Krásně napsáno! Souhlasím do posledního puntíku.
Ano, každé dítě je jiné. Ale pořád platí, jaké si to uděláš, takové to máš. A není to nerespektování potřeb dítěte, je to sladění potřeb dítěte a potřeb matky či dalších členů rodiny. Matka, která bude vyklepaná a nejistá sama sebou tomu dítěti do života opět předá nejistotu. Tříleté dítě už není miminko, které světu nerozumí, je to partner, se kterým se dá mluvit. Může mít své pocity, ale i s těma se musí učit pracovat a pochopit, že je nutné respektovat i pocity druhého.
Mám 4letaka těžce zavisleho na mě (bohužel za to může onemocnění dcery a že jsem mu kdysi zmizela na 2tydny do nemocnice), hlídá si mě jak oko v hlavě, ale já taky potřebuji "vypnout" a tatínek či babička se prostě dokážou postarat, byť mu vše vysvětlím, pomazlim a předám, řev, slzy jak hrachy...ale jdu...zni to blbě, ale nehodlám být jen máma s.r.o.
Emča byla taky závislá, ale měla smůlu. Manžel mi vždycky se vším pomáhal a nikdy jsme to nezměnili. Že řvala, že já šla pryč? Tak řvala. Přeci zůstala doma se svým tátou, s člověkem, který by se pro ni rozkrájel a miluje jí, stejně jako máma.
Oni to pochopí, stačí vydržet a nedat se. Pořád říkám, že harmonická domácnost je pouze v případě, že je spokojená máma 🙂
Většina z nás se kolem dětí točí nonstop ve dne v noci a ta chvíle pro sebe je důležitá!
Já sem na 3.5 letou dceru sama, manžel 2.5 roku nežije. Takže závislačka jenom na mě že jo 🙂 teď už se s ní ale dá domluvit, prostě striktně vykoupe/pohlídá babička. Ona pláče, ale upřímně radši v té situaci její slzy než moje slzy někde při zavření v Bohnicích. A ona se hned uklidní. Nejde prostě dělat otroka. Maminka potřebuje vypadnout, klid. Tak to tak prostě bude. Bez smlouvání, omlouvání, diskutování do bezvědomí. I ženská má své potřeby i nervy ❤️ a je potřeba o to pečovat. Vaše dítě má oba rodiče, nevidím důvod proč bys ty měla padat na hubu a strádat psychicky.
Ja jsem se snazila s kazdou pro me narocnou situaci kolem deti smirit a nechat jit dal🙂)) A ono to pak casem preslo. I kdyz...... deti 10,8,5 a kdyz odchazim nekam si uzit, vseci stoji u dveri a chteji jit se mnou, haha. Toz jim reknu nazdar, a jdu.
Jak já ti rozumím. Mám tři kluky a to co dělá ten nejmladší ( 2 roky a 3 měsíce ), jsem ještě nezažila. Nevím čím to je, dělám vše stejně jako u starších kluků. Ale tohle je vážně extrém. Moje máma říká, že je se mnou propojený, narodil se v den mých narozenin, ale tomu já nevěřím. Když nejsem s ním, funguje v pohodě. Ale jakmile jsem doma, nehne se ode mě na krok. Přijdu si, jak kdyby jsme byli pořád spojený pupeční sňůrou. Večerní spaní je pro mě horor, celý den jsem ve strachu co zase předvede. V klidu se jde vykoupat, vyčistí si zoubky, vezme pyžamo a lehne do postele. Okamžitě zavelí, mami hačí a kouká. Když si k němu sednu, usne, ale jakmile se rozloučím a odejdu, hysterák. Ne jednou na nás klepali sousedi 😥. Nevím co s ním, večer se vzbudí a jde si pro mě do ložnice. Aby se vyspal aspoň zbytek rodiny, sedím u něj s brekem a pak tiše odcházím. Tohle se opakuje třeba až 5x za noc. Zkoušela jsem domlouvání, odejít a nechat ho chvilku vyřvat.... Nic nepomohlo, jsme oba berani a podle toho to taky vypadá. Neustoupí ani jeden. Občas jsou chvilky, kdy si říkám, že jsem se úplně zbláznila když jsem kývla na třetí dítě. Měla jsem klid, doma kluci 6 a 9 let a teď tohle? Všímám si, že tím trpí už i vztah mezi mnou a manželem. O večerních intimnostech si můžeme nechat tak akorát zdát. Omlouvám se, asi už to potřebovalo ven.
@petulilinka90 tak to je taky slušný! Ty myšlenky, ze třetím ditetem jsme si zavarili, jsem také měla. Ted se mu v duchu omlouvam. Ale přesně. Deti 12, 10 a ted 18mesicni dablik. U nas většina řevu skončila s odstavením. Uz zase můžeme s manželem zase trochu žít. Ale samozřejme si mě stále umí vydupavat..
Zmizet ráno než se probudí? 🙂