Život je složitý a často se neodvíjí zrovna tak, jak jsme si kdysi naplánovali... Ne, to nemá být objevné moudro, protože to už víme všichni, že to tak je... Kdysi jsem si naplánovala velkou rodinu, viděla sebe sama jako spokojenou babičku, kolem které se hemží vnoučata a která servíruje na stůl svíčkovou.
Pominu-li, že mě potkala intolerance na laktózu, takže svíčkovou v budoucnu rozhodně servírovat nebudu, začínají mi v tom příběhu zásadně chybět potomci, kteří by veselá svíčkovou milující vnoučata povili.
O alternativních léčbách neplodnosti bych mohla vydat román a o našich veselých i méně veselých zážitcích z reprodukčních klinik napsat scénář k dlouuuuhému sitcomu s prvky hodně černého humoru.
Když jsme konečně pochopili, že všechna mimina čekající někde v miminkovské čekárně na vhodnou dělohu, do které hopnou, mají nároky, které asi jako budoucí rodiče schopni uspokojit, vrhli jsme se do boje posledního. Rozhodli jsme se stát rodiči náhradními.
A tady začíná diskuzní příspěvek... Když jsme před 7 lety (v mých 36 letech) navštívili první CAR, lékaři sršeli optimismem a odcházeli jsme domů s příslibem brzkých těhotenství (a taškou nekřesťansky drahých) léků. Když jsme se v mých 40letech rozhodli pro poslední, nevím kolikátý, pokus, lékaři nás (s taškou plnou ještě dražších léků) ujišťovali, že není důvod, proč by to tentokrát nevyšlo. Nevyšlo to ani tentokrát. Nechci rozpoutat diskuzi o tom, že jsem dítě chtěla buď moc a nebo málo a tím jsem vlastně všechna svá těhotenství i pokusy o ně odsoudila k nezdaru. Chtěla bych rozpoutat diskuzi o tom, jak se dokázat vzdát naděje na vlastní dítě a zkusit se stát rodičem nebiologickým, náhradním.
Vím, že začít IVF ve 36 letech je relativně pozdě. Ví to i gynekolog, který mě do CARu poslal. Gynekolog také ví, že 99% žen touží po vlastním dítěti. A CAR bývá jediná možnost, kterou mnoho párů má. Ale možná by nebylo od věci, aby se k párům, které se dostanou do kolotoče IVF, dostaly i relevantní informace o procesu adopce. Jen tak pro sichr, kdyby to nevyšlo. Což si samozřejmě nikdo nepřipouští. Přemýšlím, jestli bych se byla ochotná pustit naděje, že budu mít vlastní dítě a zároveň během IVF podat žádost o zařazení do evidence osvojitelů. Jestli bych na ten kolotoč testů, pohovorů, psychotestů, kurzů měla vůbec energii.
Občas mi myšlenka adopce hlavou proběhla. Ale - zatím to ještě nechci vzdát a nakonec, zažádat můžu kdykoli.... Když IVF nevyjde...
Ale - teď už vím, že zažádat lze opravdu kdykoliv. A třeba i během pauzy mezi jednotlivými IVF. Celý proces žádosti se může díky různým okolnostem protáhnout - u nás bude trvat cca 2 roky, ale nutno říct, že hodně ho protáhla i celá koronovirová patálie. Žádost lze kdykoliv pozastavit, případně stáhnout. Takže pokud bych otěhotněla ( a někdy se opravdu stane zázrak a žena adoptující otěhotní), pak bychom žádost jen zastavili a obnovili v případě, že bychom chtěli dát šanci na lepší domov dalšímu dítěti, až to naše trochu povyroste. A také není žádná hanba dítě odmítnout, pokud na to zrovna nemáme podmínky, nebo zkrátka tušíme, že by nám to spolu neklapalo. Nebo žádost úplně stáhnout.
A i v případě náhradního rodičovství hraje roli věk. Miminko by mělo jít lidem,ideálně mladším 40 let. Nebo trochu přes 40. S tím asi nelze nesouhlasit. Pokud je vhodných rodičů více, logicky budou vybráni ti pro dítě nejlepší. Nicméně jsme se dozvěděli, že děti starší do adopce nejdou a pěstouni starších dětí by měli mít rodičovskou zkušenost. A opět i tento argument chápu. Starší děti, které prožily nějaký čas v biologické rodině mají už své návyky, svá zranění, což může být výchovně velmi obtížné a nebude prostor pro to realizovat si vlastní rodičovské ideály. Takže podtrženo sečteno, jsme pár 43 a 48 let - tedy naše šance stát se rodiči touto cestou jsou velmi nízké.
Proto by otázka náhradní rodinné péče neměla být mezi lidmi tabu. Pojďme otevřeně mluvit o tom, že IVF se někdy, výjimečně, nemusí podařit. A pak je fajn, pokud jsme již starší, už se blížíme té magické čtyřicítce, mít otevřená zadní vrátka. Než jsem se do IVF pustila, měla jsem hodně zkreslené představy a vlastně jsem si to představovala tak trochu jako návštěvu u gynekologa.. Co vše je s tímto procesem spojeno (stránka fyzická, psychická, a nic si namlouvejme, i stránka finanční) jsem vůbec netušila. Pár, který delší dobu nemůže mít děti by měl dostat informace nejen o reprodukční klinice, ale i o možnosti adopce.
Zrovna teď se mi hlavou honí guláš myšlenek, ale zajímalo by mě, jak to vidíte vy? Vy, které jste v procesu IVF, které ho máte úspěšně za sebou, vy, které čekáte v evidenci, i vy, které máte už dítě ve své péči....
@kelerub Mně spíše zajímá, jak to vnímají jiné ženy, já už ve svých 43letech, po mnoha potratech a porodu mrtvé holčičky nemám ambice být biologickou matkou. Ani už nemůžu, protože po všech IVF už jsem v přechodu...
A jinak, klobouk dolů, že jste tak dlouho bojovali! Teď už to dobře dopadne!