Možnost testovat směs zelených potravin nás velmi potěšila. Výchozí situace naší rodiny, jak jsem psala při přihlašování se do výběru zájemců o testování, byla pestrá 🙂 

Cituji: Máme se rádi a je nám fajn, ale z výrazu maminky je zřejmé,že je občas ze zajišťování servisu všem svým třem chlapákům trochu unavená, dobrý pozorovatel může zpozorovat i mírný tik v pravém oku (maminka je navíc učitelka! ). Ano, i tato maminka už někdy ze zoufalství přemýšlí nad nějakým superpráškem, který by jí pomohl udržet svižné tempo a už vůbec by nepohrdla kvalitnějším spánkem. U dětí lze pozorovat sklon k suché až ekzematické pokožce a maminka přemýšlí, jak jim s tím co nejšetrnější formou pomoci. A tatínek? Ten je v pohodě a kromě občas nafouklého břicha ho nic netrápí... Pomohlo by nám Supergreens naladit nás do harmonie?

A jak je to u nás po měsíci testování Blendea supergreens?
Vidíte ten rozdíl? 🙂 I když to vypadá, že nám ubylo vlasů a nejmladšímu synovi po několika měsících přibyla opět plína, tak první pohled je jen iluze 🙂 Ale vezměme to od začátku.

Samotné složení výrobku bylo to, co mě přimělo zapojit se do testování. Zelený ječmen, mladá pšenice, spirulina, chlorella, to vše samo o sobě hovoří o dobré kombinaci pro každého, nejen oslabeného člověka. Ještě větší radost mi udělal příběh vzniku tohoto zeleného nápoje, který byl stručně popsán v přiloženém dopise. Kromě toho, že chtěl autor vyrobit něco, co mu pomůže s únavou a se špatným trávením, tak chtěl i bio kvalitu surovin. Toto se mu podařilo navázáním spolupráce se zemědělci ve Slovinsku, kde všichni dodavatelé jsou zavázáni dodržováním opravdu přísných pravidel - zavlažováním neznečištěnou vodou, pěstováním na přímém slunečním světle a samozřejmě zákazem užívání hnojiv a pesticidů. To je fajn, že? Je tu někdo, kdo přemýšlí nejen o svém zdraví, ale i o zdraví přírody....

Když mi přišel balíček, překvapilo mě, jak je plechovka malá. Ale i odměrka je docela malá, takže ani po měsíci pravidelného užívání mnou a manželem nebyl prášek vypotřebován, ještě nám trochu zbylo 🙂 Příprava je i díky přilošenému shakeru jednoduchá a my jsme prášek ředili vždy vodou, protože chuť nám vyhovovala.

A jaký je tedy výsledek? Manžel byl spokojený, že ho nápoj ráno zasytil a tento pocit mu vydržel po velkou část dopoledne. Ač skeptický k barvě, tak si nápoj oblíbil. Zajímalo mě jeho trávení, protože s tím on má docela problém. Uvedl, že po měsíci užívání měl trochu problémy s vyprazdňováním, musel jít častěji denně. Nyní, když už výrobek neužívá se mu prý ustálilo na obvyklé 2 návštěvy wc denně.

U mě došlo určitě k zlepšení spánku, poctivě však přiznávám, že jsem pro řešení tohoto problému těsně před oznámením, že budu moci testovat zelený nápoj, začala dělat i něco jiného. Na ekzém na ruce (kvasinka) mi to nijak nepomohlo. Tik v oku zmizel a myslím si, že lze nápoj využít i jako vzpruhu a doplnění energie.

Shrnuto - myslím si, že Blendea supergreens je moc dobrý výrobek, ale pokud má člověk větší zdravotní potíže (manžel se zažíváním a já s ekzémem), tak samotný o sobě moc nepomůže. Já svůj ekzém řeším i jiným způsobem a manžel snad také jednou pochopí, že žádný zázračný prášek mu s trávením nepomůže, pokud nezmění své stravovací návyky.

Jak jinak na pochvaly.

Moje zamyšlení nad pochvalami, jejich úskalími a alternativami. Oporu hledám zejména v knížce Respektovat a být respektován (dále jen RaR).

Mnoho lidí ani nenapadne, že by na pochvalách mohlo být něco špatného. Někdo možná tuší, že to není ideální styl ale řekne si, že pochvala přece nikdy nemůže uškodit. Dopředu chci upozornit, že ani já se pochvalám nevyhnu, ale níže bych chtěla shrnout proč se o to alespoň snažím.

Ještě než jsem se setkala s konceptem respektující výchovy a ještě než jsem měla svoje vlastní dítě, tak jsem sama nebyla úplně nadšená, když mě někdo chválil. Často jsem měla pocit, že je to jenom taková formalita, když pro někoho něco vykonám nebo když vykonám něco, co ode mne druzí očekávají. Dodnes mi ani úplně nesedí, když mi někdo chválí syna, jak je šikovný či pěkný. To, co mi tedy na pochvalách nejvíc vadí je, že jsou velice nekonkrétní a hlavně často poskytovány bez většího zájmu o osobu, vykonanou činnost či chování. „Ty jsi šikula“, „To je hodný chlapec“, „To je krásná holčička“ a tak podobně na mě působí hodně povrchně. Ano, vím, že je to myšleno jen v dobrém a například při setkání se známým někde na chodníku ani není čas na něco hlubšího, ale mnohem raději slyším „Vidím, že už umí postavit z kostek komín“, „Koukám, jak tvůj syn v klidu čeká zatímco si tu povídáme“, „Ta tvoje dcerka má pěkné oči a krásné lokýnky“. Myslím, že to taky moc času nezabere a přitom je zde vidět konkrétní zájem o člověka, není to paušálně používaná fráze či jakási zdvořilost. Také mám špatnou zkušenost s veřejnými pochvalami. Když paní učitelka pochválí před celou třídou jedno dítko, co se pak často stává? Proč bývají obětmi šikany nejčastěji třídní „šprti“? Jak nepříjemné mi bylo, když mě vedoucí pochválil před kolegy a jak jsem pak z nich cítila odtažitost...

Nelíbí se mi, že pochvaly vytvářejí závislost. Závislost na vnějším hodnocení od druhých lidí. Pokud se staneme závislými na hodnocení druhých lidí, staneme se snáze manipulovatelnějšími. Uděláme i to, co bychom sami neudělali jenom proto, že toužíme po pochvale. Manipulovaní lidé se sami stávají manipulátory (RaR, str.170). Jak já nemám ráda, když vidím štíhlou kolegyni jak fňuká, že má strašný účes a musí zhubnout – kolikrát v tom vidím snahu slyšet od ostatních takové to „ale né, vždyť ti to sluší“. Manipulací je i to, že někoho ve skupině pochválíme a očekáváme, že ostatní se mu budou chtít vyrovnat (dítko ve školce si jako první uklidí po sobě hračky).

„V jednom výzkumu se zjistilo, že děti, které byly svými matkami častěji chváleny za to, že se o něco rozdělily s jinými dětmi, byly mimo domov méně štědré než děti, jejichž matky je za to nechválily.“ (RaR, str. 166)

Domácí divadlo

Chtěla bych tu shrnout zamyšlení nad využitím hraní divadla pro nejmenší děti. Mám namysli divadlo hrané se zvířátky, panenkami či plyšáky atp.

U svého syna i u jeho kamarádů, kteří přijdou na návštěvu mám ověřeno, že již malé děti mají rádi, když jim dospělý hraje divadlo. Nepotřebujete k tomu žádné speciální vybavení, stačí konferenční stůl a „herci“. My používám vše výše uvedené, děti mají nejraději zvířatka. Skvělé je, když začínáme a končíme zazvoneněním zvonku.

Co ale poslední dobou shledávám na této aktivitě skvělé je její využití při jakési „psychohygieně“ dítěte ale i při výchově samotné.

Případ první, divadlo hraje rodič:

Pohádky si většinou vymýšlím až v průběhu hry, většinou mám předem jen promyšleno, o čem to bude (i tak je to pro mě dřina, vymýšlení příběhů není úplně moje parketa). Ráda využívám výchovná témata, například jak byl pejsek vůči kamarádům ošklivý a pak byl osamělý a smutný, protože si s ním nikdo nechtěl hrát. Jak se kočička ztratila v lese. Jak byla ovečka nemocná a nechtěla ležet v postýlce. Pohádka končí vždy „vhodným“ vyřešením. Pejsek si uvědomí, jak se choval a ostatním se omluví a pak je šťastný, že má zase kamarády. Kočička říká ostatním zvířátkům, která potká jak se jmenuje a kde bydlí a ptá se jich na cestu domů. Ovečka pochopí, že jí ležení v posteli pomůže, protože při běhání venku se jí přitíží. To jsou jen takové nápady, určitě každého napadne spousta dalších. Hlavně se tak nenápadně dají řešit různé aktuální výchovné problémy. Sice to není samospásné, ale je to zase trochu jiná úroveň výchovávání než běžné vysvětlování a nakazování.

Chtěla bych tu napsat krátkou úvahu či poznámku o nezbytnosti „čekání“ při výchově dítěte. Ne vždy si uvědomíme, jak zbytečně zasahujeme do prostoru dítěte a jak ho tím omezujeme.

Mám na mysli situace, kdy se dítě plně koncentruje na nějakou činnost. Už i malý kojenec je schopný udržet pozornost po dobu několika vteřin, záměrně pozoruje nějaký předmět, stín atp. Větší dítě si maluje, pomalu se snaží samo obléct, zkoumá brouka na pěšině. Toto vnímám jako velké okamžiky plné energie, tady v těchto chvlích se odehrává ono kouzelné poznávání světa, rozvíjení soustředění. V hlavičce v tuto chvíli pracuje skvělý a dokonalý stoj, který vše co dítko vnímá analizuje a syntetizuje vše, dává do souvislostí, porovnává s minulými poznatky a pečlivě ukládá do paměti. Dítě se skvěle koncentruje na malbu, uvažuje jaký tah bude příště, zamýšlí se nad detaily, dává postavám a objektům život, hraje si s nimi.

A pak přijde rodič, který není naladěn na tuto energii a hodí do tohoto stoje kámen: „Jé, to je krásná princezna!“. „Jé, to je zajímavý brouk!“ A stroj se zastaví. Není jisté, jestli ho dítko dokáže v rychlosti opravit a po komentáři např. „to není princezna, to je královna“ tento stroj plného soustředění dokáže zase spustit. Možná, že už to nedokáže a v tuto chvíli jsme ho trochu zarazili v jeho pokroku.

Rodiče své děti milují a chtějí se účastnit a radovat z jejich procesu poznávání. Měli bychom se však zamyslet, kdy je vhodné do tohoto procesu zasahovat. Proč prostě jen chvíli nepostát, jen tak se dívat jak dítě maluje a až kresbu dokončí, tak si s ním o dílku popovídat? Proč malého kojence přesouvat či začít nad ním mávat nějakou hračkou? Vždyť se právě obdivuhodně zabývalo mouchou lezoucí po stěně a toto zkoumání ještě nedokončilo.

My však míváme pocit, že situaci musíme obohatit svým komentářem, začneme navrhovat úpravy, zlepšováky, dáváme vysvětlení. Když se dítě bytostně soustředí na pokus obout si boty, zapnout si knoflík, tak aniž bychom měli špatné úmysly máme pocit, že mu musíme pomoct, protože víme, že to ještě nezvládne. Ano, nezvládne to, ale tím, že bude mít dost prostoru pro nácvik se to naučí rychleji, než když to uděláme za něj.

Podobně jako když mají dvě děti mezi sebou nějaký konflikt nebo se prostě jen o něčem dohadují. Opět má dospělý pocit, že musí přispěchat s nabídkou řešení a tím tak zachránit „klid a mír“.

Komunikace při oprávněných požadavcích

Navazuji na minulý článek (Abeceda základních komunikačních dovedností), tentokrát uvádím další souvislosti.

• Je třeba zvažovat smysluplnost a oprávněnost našich požadavků z hlediska jejich příjemce. I dobré komunikační postupy se mohou míjet účinkem, když druhý člověk nevidí smysluplnost požadovaného úkolu nebo je úkol nad jeho aktuální možnosti. Ve výchově je velkým úkolem dospělých přibližovat dětem smysluplnost požadavků (nejčastěji informacemi). Každý rodič ale ví, jak je třeba těžké vysvětlit dvouletému dítěti, proč si má po návštěve WC umýt ruce. Vždyť jsou přece čisté!
• Z neefektivních způsobů kominkace (což je vyčítání a obiňování, vyhrožování, příkazy, zákazy a pokyny, zesměňování a shazování, nadávky, ironie, poučování, kázání a moralizování, varování, mučednické výroky a citové vydírání, srovnávání, prorokování, křik) si dítě vyvodí, že jej považujeme za málo schopné, špatné, nespolehlivé atd., což jeho chování spíše jenom zhorší
• Nabízené komunikační dovednosti naopak dítěti sdělují, že jej považujeme za schopné, milé a že věříme, že jakmile si problém uvědomí, něco s ním udělá. Posilujeme tak jeho sebeúctu
• Dalším rizikem neefektivních způsobů je, že dítě pochopí situaci jako boj o moc. V té chvíli již nejde o oprávněnost požadavku, o dodržování pravidel, vše se soustředí na to, kdo vyhraje. Ať vyhraje dospělý nebo dítě, dítě se učí, že to důležité v životě je vyhrát, ne spolupracovat.
• Tón hlasu je důležitý u všech efektivních komunik. způsobů – útočný či ironický tón může pokazit i „správná“ slova. Když jsou tón a slova v rozporu, určující je tón
• POPIS signalizuje, že nechceme bojovat. Umožňuje koncentraci na problém, neútočí na charakter
• PŘIZVÁNÍM KE SPOLUÚČASTI (add bod 2 minulého článku) dáváme druhému najevo, že ho považujeme za kompetentní osobu schopnou najít dobré řešení situace
• INFORMACE (add 3) pomáhá vidět smysl požadavků a dává možnost rozhodnout se. Pozor na rady (měl bys, udělej to takhle) Informace jsou formulovány v 1. nebo 3. osobě jednotného nebo množného čísla. Pokyny či rady jsou formulávny v 2. osobě
• VÝBĚR (add 4) nespouští boj o moc, podporuje vnitřní motivaci a zodpovědnost
• JEDNO DVĚ SLOVA (add 5 ) je vhodné použít jako stručnou připomínku v situacích, kdy je dítěti zřejmé, co se od něj očekává. Oslovení jménem a přátelský tón pomohou, aby náš výrok nezněl jako povel
• VYJÁDŘENÍ PŘÁNÍ, OČEKÁVÁNÍ (add 6) – jeho síla je ve formulaci přijatelného chování
• JÁ VÝROK (add 7) je komunikační dovednost, kterou můžeme vyjádřit své negativní pocity bez útoků na charakter druhého. Zároveň sdělujeme, že si vážíme sami sebe. Já – výrok obvykle obsahuje:

              1. Sdělení o tom, co prožíváme, a to v 1. os. jedn. čísla
Já mám vtek, když .... (nikoliv „Ty mě tak zlobíš“) Nelíbí se mi, když .... Nechci, abys .... Je mi nepříjemné, když .... Rozčiluje mě, že ... (nikoliv „Vy mě tak rozčilujete“) Nejsem si jistá, jestli ti dobře rozumím. Mrzí mě, když ...
               

             2. Sdělení důvodu našich pocitů – pokud možno popisem situace:
Vadí mi, když slyším taková slova. Taková slova mi vadí. Zlobím se, když se nedodržují dohody. Je mi nepříjemné, že o tom musím znova mluvit.
Je důležité, nepokazit tuto část obviňováním!

            3. Můžeme sdělit svá očekávání, jak by se situace měla řešit nebo jak by mělo vypadat přijatelné chování: