Objevila jsem první velkou výhodu těhotenství: nemusím se bát, že chytnu střevní virózu, která všude řádí. Vlastně ani nemůžu vyloučit.", že jsem ji už měla, jen jsem to při všem tom blití nepoznala. 😂
Nevím, jak u vás, ale u nás už klepou na dveře Vánoce. To jest svátky plné klidu, míru a nevhodných darů. Dobrou zprávou ale je, že když u nás ty Vánoce zaklepou, budou hned vědět, ke komu dorazily. Díky této cedulce:
https://www.facebook.com/umelecvdomacnosti/phot...
Ačkoliv v tom dávání více či méně žádoucích darů jednoznačně vede má rodina, musím na jejich obhajobu poznamenat, že dostávám alespoň takové dary, s jejichž pomocí může vzniknout cosi hmotného. Třeba dříve zmíněné kuchařky, chňapky, hrnce, zástěry, dózy na cukroví atd.
Někdy ale chytne i tchyně takovou darovací náladu. Jezdí každoročně do lázní a my jsme si tam vyhlídli jeden obchod s keramikou, kde dělají pěkné hrníčky. Při poslední návštěvě jsme však keramiku nezastihli otevřenou, tak jsme ji poprosili, aby nám tam pro pár hrníčků doběhla. A co se nestalo, že? Uviděla tam úžasnou věc! To tam prostě nemohla jen tak nechat!
Technicky vzato, je to užitečná věc do domácnosti. Třeba kdyby k nám přišel někdo na návštěvu, ve dveřích by utrpěl dočasnou ztrátu paměti a řekl by si: „Ke komu jsem to vlastně vlezl?“ a pak by si všimnul cedulky „Tady bydlí Neužilovi“ a vyhnul by se tak trapasu. To je jasný. A ti ptáčkové jsou neodolatelní.
Cedulku jsem neměla sílu vyhodit, tak jsme si ji vystavili v kuchyni, aby byla vidět tak nějak přiměřeně. Jen nápis „Tady bydlí“ a dva ptáčci. Ať si každý domyslí, co to asi tak znamená. Jenže nedávno nám babička zapracovala na Valentině, která teď dělá srdceryvné scény, abychom si tu cedulku pověsili ke dveřím. Protože to říkala babička.
Po soustavné masáži ohledně umístění cedulky už nějak nemám sílu odolávat. Musíme ji pověsit ke dveřím. Jen se opravdu hrozně bojím té naší tvrdé podlahy a své nešikovnosti. Aby to nedopadlo špatně... 😀
Jaké kýče dostáváte vy?
Není to tak dávno, co mi můj mozek ve snu připomínal největší děsy z mládí. Samozřejmě mám na mysli zkoušení z fyziky na gymplu. Já už ve snu tolikrát propadla z tohohle předmětu, že bych musela opakovat ročníky až do důchodu...
Člověk by si myslel, že na konzervatoři to jde tak nějak mimo. Ale kdepak! My, kdo jsme neprošli za celé studium ani elementární matematikou a vlastně i naprostým minimem předmětů, které by nesouvisely s hudbou, se teď učíme akustiku. Je to fajn. Já pořád říkám, že sny by si měl člověk plnit. Třeba i ty noční můry.
P. S. Z testu mám 4, můžete se pokochat. Jako za starých dobrých časů na gymplu. A to je vážně škoda, protože vzorkovací kmitočty, frekvenční charakteristiky a amplitudy potřebuju denně 😀
Test k vidění na FB:
https://www.facebook.com/umelecvdomacnosti/phot...
Zítra jedu na zkoušení z čehosi. Já vlastně vůbec nevím, co po nás ten člověk bude chtít. Spíš to vypadá na lekci komunikace s debilem 😀 A na kytaru vezu profesorovi flašku Martini jako dárek k Vánocům. Tož doufám, že bude alespoň solidární a rozdělí se 😀 😅
Možná je škoda, že si můj Pažout nepíše nějaký fotrovský blog. Děcka ho vážně nešetří. Dneska tu měl chlápka na opravu oken a Eliš zrovna poslal dáreček do kalhot. Prej perfektní načasování 😀
Dnešní odpoledne bylo fakt náročné. To mám za to, že si plánuju program vyžadující hlídání a nezařídím si ho včas 😅
Takže nejdřív návštěva gyndy s Eliášem. To vám byl zážitek... Samo nezabraly hračky, které mu dala sestra a jakmile se za mnou zavřely dveře do ordinace, hned spustil ječák. A pan doktor mě i přesto podle očekávání lanařil do dalšího dítěte. I tak jsme se trochu zasmáli, to když jsem se ho ptala, jestli nejsou zvenku (kde stál vzteklej a uječenej Eliš) ve dveřích klíče, že by to nebylo poprvé, kdy mě zamknul. Moje klíčová story ho velmi pobavila (pro ty, kdo náhodou nečetli, je ke čtení zde: http://umelecvdomacnosti.cz/?p=609 ). Ale prej jsem žena činu a mám si pořídit ještě tak 3 děti 😀
Pak jsem měla tohohle školního inspektora na hodině zpěvu. Musím říct, že mí žáci z toho mají asi taky trauma. Pořád řval "Už neeee!" jakmile jsme začali cokoliv zpívat. Když skončila hodina, tak si pro změnu začal prozpěvovat "Ježíšku, panáčku" a nechtěl domů.
Prostě idyla. Never more 😀
Z romantického večera.
Já: "Mám nějak moc rozepsanejch článků. Nápadů je hodně, ale nesou lidi na realizaci."
Pažout: "Jestli jde o sex, tak se hlásím!"
Já: "Když mi při tom napíšeš tak deset článků, klidně."
Pažout: "Já kdybych měl napsat deset článků za rok o sexuálních zážitcích, tak bych je musel líčit v těch nejpestřejších barvách a ještě hodně přibarvovat a nakonec ty historky rozdělit na pokračování, aby to vyšlo..."
Prostě jakmile se do konverzace muže a ženy vloudí slovo sex, musí to vždycky naprosto ovládnout hlavní téma rozhovoru, ať už byl původně o čemkoliv 😀
Já: „Mně se tak líbí ty naše vánoční tradice!
Pažout nechápavě: „Jako například co?“
Já: „No třeba to pití svařáku!“
Pažout: /rozpačité ticho/
Já: „Mohli bychom si přidat další.“
Pažout: „Tak jo! Co navrhuješ?“
Já: „Třeba od Mikuláše do Štědrého dne šoupnout děti babičce a jet na dovolenou...“
Tak to za ten rok ještě nějak dopilujeme 😅
Teda docela lituju toho chudáka, co si jednou vezme naší Valentinu. Takovou semetriku svět neviděl... Několikrát denně si vyslechnu, jestli by nás s Eliášem zabilo, kdybychom to jeho dětský prkýnko LASKAVĚ dávali dolů... 😅
Člověk musí být vynalézavý a schovat ty sladkosti, kam se dá. Pro dobro dětí, samozřejmě... 😎
Dneska jsme vyrazili na dobrodružný výlet po doktorech. Eliš měl jít na vyndání stehů z brady, které si ovšem vypreparoval sám už před několika dny. My jsme tedy ráno prožili klasické peklo s vypravováním školáka do školy včas, abychom hned jeli do Příbrami na ORL, kde mu tu bradu i šili. Chápete, abychom tam byli ještě před osmou ranní a dostali se na řadu včas. V té době tam již byla plná čekárna, kterou sem tam vyšla navštívit protivná sestra, aby všem sdělila, že teď chodí přednostně pacienti na vyšetření sluchu, protože sestra, která to dělá, je tam JENOM dvě hodiny. Takže jsme se velmi zaradovali z představy, že v té čekárně, kde si nejde ani sednout, budeme čekat víc než 2 hodiny, aby se doktor kouknul na vypadlé stehy a napsal nám zprávu pro pojišťovnu. Vzhledem k tomu, že někteří u nás doma dnes pracují, rozhodli jsme se jet zpátky k našemu pediatrovi doufajíc, že nám tu zprávu pro pojišťovnu napíše on. Takže jsme jeli. Cestou jsme zažili pár horkých chvilek díky náledí, ale dorazili jsme. Doktor nám nejen napsal ochotně zprávu, v níž upozornil na chybu v původní zprávě (doktor na ORL nám tam naspal "rána 2,5mm" místo "25 mm" a to by se nám asi pojišťovna vysmála), ale Eliš ještě ke všemu dostal za návštěvu mikulášskou nadílku.
Takže celkem najeto asi 120 km, z nichž co k čemu bylo jen 14 😀 A to se vyplatí... Já snad toho našeho pediatra začnu i milovat 😀
Na co všechno může mít vliv třezalka? Tuhle se mě lékárnice vyptávala, jestli doopravdy neberu žádný léky a zvlášť se ptala na antikoncepci. Já byla v pohodě, že nic neberu. ALE! Teď mě trochu chytá paranoia: nemůže to mít vliv i na fungování tělíska, ŽE NE?! Že je to blbost? 😀
Pažout vyslovil přání jít na Robbieho Williamse, ale dodal, že to "asi bude pěkně mastný". Tak jsem koukala, že lístky na stání jsou něco přes 2 tisíce. A teď mi někdo znalý pop music řekněte: je to hodně? 😀 Já nějak nevím...
Jestli něco vážně nesnáším, pak jsou to výmluvy a stěžování si. Jakéhokoliv druhu. Co jsem se o tomto naučila za šest a půl roku své mateřské kariéry?
1) Čas je relativní. Stejně tak množství úkolů. Je to jen o tom, co chci stihnout do kdy a podle toho se vytvoří turbo. Nikdy dříve by mě nenapadlo, CO všechno se dá stíhat.
2) Nikdo za mě nic neudělá. Když něco chci, prostě to budu mít nebo to přehodnotím. Pak už to ale vlastně nechci, takže si není na co stěžovat.
3) Stěžování si pramení pouze z toho, že vím o něčem lepším, co bych mohla mít a chtěla bych to, ale nejsem ochotná tomu nic obětovat. Pak se z toho stává výzva.
4) Výzva je pro mě v současnosti skoro vše. Nevím, jak jsem bez výzev mohla žít. Zjišťuju, že mě vážně těší se překonávat.
5) A to je nejdůležitější: Buď něco chci nebo to nechci. Když chci, jdu pro to něco dělat místo hledání výmluv.
Ale co jsem se nenaučila: filtrovat informace a nerozčilovat se. Ale slibuju, že se polepším, protože to je pro mě nová výzva! 😀
Mno, asi nebylo zrovna uvážené dávat na blog, který čte máma, článek o dárcích od mámy. Už mi přistál komentář:
"Tak dobře, nezvedená dcero, už nedostaneš nic :oD.
Dalších komentářů se raději zdržuji.
Vař si klidně chleba s máslem, Tvůj manžel Tě musí nesmírně milovat a nebo chodí jíst jinam."
😀
http://umelecvdomacnosti.cz/?p=679#comments
Soutěž o co nejsofistikovanější zjizvení obličeje odstartována. Vála vede nad Elišem 3:1. Ale on se nedá, on ji brzy trumfne. Dneska první tři stehy, to by bylo, aby nebylo! Doktor na ORL říkal, že jsme mu nějaký povědomý. Příště si nejspíš potykáme hned ve dveřích...
Dnešní cesta z Plzně byla ve stylu retro. Když už jsem neměla sílu vnímat audioknihu, chtěla jsem si pustit nějakou muziku. Ale jelikož moje rock´n´rollové auto už pamatuje lepší časy a rádio přehrává jen kazety, není ten výběr úplně velký. Z historických kousků jsem vybrala staré album od Chinaski, které jsme si asi před milionem let se sestrou okopčily z cédéčka (nebo z kazety, teď už nevím) a pak jsme kazetu vzývaly jako božstvo.
Och, to je sentiment. Vážně už toho asi pamatuju hodně. Navíc mi dneska v jídelně vydali oběd pro učitele bez řečí. Co se to s tím světem stalo?! 😅 Asi jsem se už pomalu posunula do skupiny pamětníků 😀 😅
Včera dělal Pažout s Válou úkol z matematiky (já jsem zatím kontrolovala jeho úkol z angličtiny 😀 - pozn. red.) a pořád slyším, jak ji peskuje: "Vali, tady je jako plus jo? To se mi teda nezdá. A na tohle potřebuješ prsty, jo? To zvládneš i bez nich!". No a po chvíli mi to nedalo a zahulákala jsem na něj, ať ji taky nechá dýchat, že se to teprve začínají učit a že učitelka říkala, ať prsty klidně zatím používají.
Pažout přijde ke mně, soucitně mě pohladí po vlasech a povídá: "Zubařky musej umět počítat. Zpěvačky ne."
No... Možná sem tam zapomenu nějakou nulu, desetinné číslo nebo jak se tomu vlastně říká. Ale zuby spočítat zvládnu, tak kde je problém?! 😀
Prosím vás, až si někdy budu stěžovat, jaký je tady slepičinec, udělejte mi laskavost: Pošlete mě na eMimino. Ale beru to pozitivně, mám z publikování jednoho článku na eMiminu tak mohutné zážitky, že to možná vydá na nový článek pro blahořečení Koníka 😀
Co myslíš, @jennysevka , bylo by to do magazínu? 😀
Jo a úplně jsem se zapomněla pochlubit, jakej jsme měli výživnej prodlouženej víkend.
Takže:
1) Eliš má novou postel.
2) Já mám novej zub. Je super!
3) Já mám novou zubařku. Je super!
4) Přežili jsme návštěvu babičky a dědy!
5) Přežila jsem taneční bez depky. Jupí!
6) Trochu sjme pomohli Ježuchovi s vánočními dárky.
Konec hlášení.
Já jsem slušně vychovaná. Vážně! Ale dělají nám tu novou silnici, jsou tu všude už 5 dní zákazy, který samozřejmě všichni ignorujou, protože se tu celých 5 dní nic nedělo, dneska se řemeslníci milostivě uvolili začít pracovat v 11:00 a v 15:00 už tu nebyla ani noha a PŘEKVAPIVĚ to nestihli dodělat. No a jelikož všichni mají zákaz vjezdu na háku, tak chlapci přitvrdili a zadělali přístupové cesty páskou a to celkem důkladně. Jasně, chápu. Ale k nám ti chytráci zatarasili VŠECHNY přístupové cesty. Takže jsem se vážně vytočila. Cestou do školy jsem zvolila možnost rally. Bylo to dobré. Přeci jen dolů se po poli jede dobře. Ale zpátky nahoru už jsem si nepřipadala tak sebejistě. Tak jsem si zahrála na dělníka. Odvázala pásku a v rámci posilovny odsunula závoru, značku a závaží. Měla jsem sto chutí jim tam nechat peprný vzkaz, že nevlastním helikoptéru. Pak jsem ale uslyšela nadšené výskání z auta a Valentinky pochvalné: "Mami, jsi jednička!" No řekněte, kdy má člověk možnost být před svými dětmi za superhrdinu? 😀
Dneska vstávačka až v 7:30?! Čím jsem si to zasloužila? Na tento luxus nejsme v našich končinách zvyklí 😅
Tak Pažouta nějak vzalo to vystěhování nejmenšího člena rodiny z dětské postýlky. Pořád se z toho nevzpamatoval. Když postýlku rozebíral, div nebrečel. A při zmínce, že se mi stále nedaří prodat kočárek, se toho hned chytnul, že si ještě pořídíme mimino, ať ho neprodávám 😅 😀 Dokonce odkýval i to, že bude na mateřské.
Myslím, že teď je ten pravý čas zavolat pány se svěrací kazajkou 😀 😎
Ano, vidíte dobře. Já se zapojuji do soutěže! Proč? Protože chci vyhrát tu potvoru, co za mě bude mýt okna. Mytí oken se u nás doma kupodivu neprovádí kolem Vánoc, nýbrž v létě. Máme doma 24 oken a je to šílená fuška. Proto si určitě zasloužím vyhrát to udělátko. Je to otázka života a smrti!
1. FOTO: Vánoční výzdobu u nás nepřeháníme. Mám stoletý rádoby ubrus po babičce, trvanlivý adventní věnec (na ten z jehličí nejsou lidi a perníkový se obvykle štědrého dne nedožije). Cukroví poctivě vysomrované od tchyně 😎. Předvánoční úklid řešíme jako běžný úklid: pokud možno se nepřilepit k podlaze, ke stolu, ke kuchyňské lince. Tajemství úspěchu mám: kdykoliv začnu mít dojem, že bych měla udělat nějakou zbytečnost navíc (jako třeba utřít prach v poličkách - pch!), dám si svařák. Pocit zaručeně přejde 😎
2.FOTO Prosím vás, na co vánoční úklid?! Vždyť to na Štědrý večer vypadá jako po nájezdu ufonů. A lidi, co k vám přijdou na návštěvu, by vás ani neměli za co pomluvit. Já vím, že o UFO bych neměla žertovat. Zvlášť když máme doma robotický mop od Viledy, který děti používají jako vesmírný talíř... 🙂
Hello Kitty mě napráskala. Před návštěvou. Potvora jedna! 😀
Už chápu, proč někdo chodí na kurzy o výchově dětí. Taky by se mi hodil.
Takže děti se vykoupou a jelikož Valík je ve třicetidenním programu anonymních všiváků, čeká nás, dnes již podruhé, důkladné prohlížení vlasů. Do toho má mít Eliš svou chvilku čtení, které jsem tedy přehodila na tatínka. A to je ten zádrhel. Nastává nervydrásající scéna, že chce maminku a nikdo jiný mu číst nemůže. Několikrát vysvětluju, že jsem hned vedle a že budu číst s ním, zatímco budu prohlížet Valíně hlavu a že tatínek bude jenom držet knihu. Ne, po osmém pokusu vzdávám vysvětlování. Hysterické "Maminkááááá" se rozléhá po celém domě. Tak tedy rezignuju, přečtu čtyři říkadla, utřu dva metráky nudlí a jdu ho uložit.
Po prohlídce vlasů Valiny je shledávám mastné z použitého preparátu. Tak nedá se nic dělat, musíme vyrazit ještě na jedno mytí šampónem. Křeč, scéna hodná studené sprchy, válení se po zemi, vedení se hrdinně ujímá otec a vláčí své milované dítko do koupelny. Odtud ještě větší řičení definitivně pocuchalo mé nervy a jako správná stíhačka vylítnu do koupelny, kde nacházím pro změnu otce v nervu. Zkrátím to: ječení sílí u prvního šampónování, vrcholí u druhého šampónování, končí to absolutním zhroucením a pocucháním mých hlasivek (sorry). Horší polovička, která se stihla rychle oklepat z koupelnového záchvatu, přebírá velení, chytá letící fén a hřeben a já za sebou práskám dveřma a počítám do milionu. Scény slyším stále, sice je tlumí pár nosných zdí a sklenička vína, ale to je fuk.
Proboha, není už to dítě v šesti letech na tyhle scény velké?!
Téměř na den před půl rokem jsem přidávala článek, který inspirovala návštěva cizopasníka. Vzpomínáte? A teď se historie opakuje. Skoro si říkám, jestli to není nějaká černá magie nebo co 😅
Vlastně je to kouzlo. Absolutně přesně to demonstruje fakt, že naše přání a představy se zhmotňují. Vája si tak dlouho přála zvířátko, až se zabydlelo u ní ve vlasech... Asi napíšu Příběh opravdového šílenství vol. 2 😀
https://www.modrykonik.cz/blog/liss_durman/article/pribeh-opravdoveho-silenstvi-f00v3o/
Tralala tralala máme vši. A teď mi řekněte: když jdu převlíkat postel, tak stačí jen povlečení, jo? Můžu dát jen nový povlečení a doufat, že tam žádný "poklady" nezůstaly?
Už v první třídě se děti učí historky ze života. Za nás jsme ve slabikáři četli ohrané "Ema má mísu", ale tomu už zřejmě odzvonilo. Při dnešním čtení jsem si málem cvrnkla do kalhot. Bylo mi to trochu povědomé...
Máma má auto. Má i mapu. Motá se sem a tam. Táta mámu mate. Táta musí pít.
Že byla autorka slabikáře s námi někdy na rodinném výletě? 😅 😀
Víte, člověk má někdy pocit, že mu NĚCO chybí. Třeba nějaký zážitek. Já jsem taky takový pocit měla. A dnes už vím, co to bylo. Konečně mohu obohatit svou sbírku historek o mladistvém vzhledu o nějakou další perlu. Dost bylo vytahování občanky v obchodě, je čas postoupit na vyšší level!
Přijdu do školní jídelny místní ZŠ, kde teď beru obědy (mimochodem ještě jsem neměla čas napsat ódu na institut závodní kuchyně, ale mám to v plánu) a je tam výjimečně jiná paní než ta, co mi obvykle nandavá jídlo do kastrůlků. Tahle se tváří velmi nedůvěřivě, skoro nerudně a žádá mě, ať si kastrůlky tedy milostivě rozložím. Já je tedy milostivě a velmi neochotně rozkládám, protože to po mně obvykle nechtějí.
Pak se ta paní podívá ještě podezřívavěji na mě a ptá se: "A pro koho je ten oběd?"
Já už značně otráveně: "Pro mě."
Paní: "Jo aha. Pro tebe, tak to jo." Nasazuje vítězoslavný výraz, že konečně někoho mohla nachytat na švestkách.
Já: "Já jsem učitelka."
Paní vypadá, že to s ní sekne a její barva pomalu ale jistě splývá s barvou koprovky, kterou mi právě nalila do kastrůlku.
A tak si říkám, proč mi to nežerou ty děti? Že by jako přišly do třídy a já se tvářila, že tu dneska pani učitelka není a že si spolu zahrajeme piškvorky? Tomu říkám školní vzdělávací plán!
