Kolik žen zůstane po porodu normálních? Tohle je pro mě úplná záhada. Jako mladší nicméně zkušená mateř téměř za zenitem mám trochu náskok před vrstevnicemi, které teprve rodit začínají. A vidím to kolem sebe často. Pořád. To máte tak... Je úplně normální holka, která má své sny a plány naprosto přesně narýsované včetně rozpočtu na důchod. Má stanovené priority, názory, zásady, životní mety. Myslíte si, že ji znáte. Pak se něco stane. Stane se dítě. A najednou se před vámi odehrává taková zpomalená autonehoda.
Stáváte se svědkem toho, jak se do té doby normální člověk střetne s diagnózou matka a ta ho sežere zaživa. Jde to postupně, skoro nenápadně. Poznávací znaky: batikovaný triko, šátek na dítě, prso venku, bosá noha, listí místo oběda, ultra nature vzhled. Když se nad tím zamýšlím, jsem vážně ráda, že přesně tímhle obdobím jsem si prošla v pubertě coby hippísák usilující o záchranu planety takovým tím patetickým způsobem.
Jasně že nějakou dobu je matka trochu mimo mísu (normální realitu) a svět se jí smrskne jen na prdíčky, kojení, plínky a šátky. Ale masochisticky se v tom vyžívat ještě v době, kdy už dítě potřebuje jít mezi děti a dospělý zcela evidentně potřebuje jít mezi dospělé? To je proti přírodě!
Teď však zpět k diagnóze matka.
Těhotenství je ještě říznuté starým já. Tak trochu schíza.
„Já budu super máma! Budu mít k dítěti blízko, ale chci se věnovat i sobě.“
„Cože? Látkový pleny? To mít teda vážně nemusim... Nebudu to nijak hrotit, prostě jak to vyplyne samo... Vždyť dítě není žádná věda.“
„Porod... To nějak přežiju žejo. Musí to být, tak hlavně ať je to rychlý a v pohodě. Čím víc epidurálu, tím líp. Jo a rajský plyn jako bonus? Tomu říkám all inclusive!“
Šestinedělí = jiný stav.
Pokus o zachování sebe sama. Tady je to buď a nebo. Buď je dotyčná extaticky nepříčetná štěstím, že je to její dítě úžasné a už nikdy nechce zažít nic jiného než rodit děti, nebo to není zas až taková hitparáda a začíná postupné těšení se na chvíle, kdy na ní nebude dítě viset 24/7 a kdy navlíkne i jinou než kojicí podprsenku.
První narozky – dort z marcipánu, bio vegan nebo piškoťák? To je zásadní otázka!
První životní jubileum dítěte je snad nejdůležitější moment. LSD matky jedoucí již celý rok na té blažené vlně ohledně svého děťátka si plánují nebo už rovnou čekají druhé dítě. Samozřejmě že budou dělat všechno jinak, protože těhotenství nebylo oukej, porod byl zpackaný a tohle se už nesmí opakovat! Soukromá dula to zařídí. Hlavně se nevydat do spárů nemožných a zlých doktorů a rodit pokud možno doma. Nebo alespoň porodnický personál donutit k podpisu velmi podrobného porodního plánu a zajistit trestní vymahatelnost při nedodržení pokynů. Paragrafy, hlavně ty paragrafy!
Depkařky matky jsou rády, že si dítě třeba i na 5 minut pohraje samo a můžou si dojít na záchod. Oslavují první obléknutí nekojicí podprsenky, návštěvu čehokoliv nezavánějícího dětmi. Případně řeší nástup do práce, další dítě nebo si prostě jen užívají mateřskou. Ještě je tu možnost odvykací protialkoholové kůry. Kdo ví?
A pak to začne, to šílenství. Od čokolády ke křížalám. Od lososa k mungo výhonkům. Od normálního života k barefoot, antivax, domácímu porodu, bio blábolu.
Jak jsem tomu nebožákovi mohla dát přežvýkávat rohlík? Takový odporný zlo! Tuhle chybu už neudělám. Dítě číslo dvě bude žvýkat jedině špaldový placky. Přísahám na všechny lesany!
A vůbec, všechno už jsem si nastudovala na midwife, biostatistička a rodičempřirozeně. Vlastně je ze mě hotovej odborník a můžu z fleku dělat dulu, laktační i výživovou poradkyni a k tomu psát vegan kuchařku.
Také se aktivně zapojuji do diskuzí v těchto skupinách: Homeopatie, nesouhlasím s očkováním, přirozený porod, barefoot, špaldová mouka forever, bezplenková metoda, kojení a šátkování až do puberty.
V rámci zachování zdravého rozumu tohle chování nepobírám. Proto se teď většina mých vrstevnic dělí do dvou skupin:
První skupina mi JEŠTĚ moc nerozumí, protože zatím nemá děti. Společná témata odpadávají kvůli zcela odlišným životním podmínkám. Ať už se jedná o způsobu trávení volných večerů, všedních dnů a dnů dovolené nebo prostě jen o právo zvolit si délku pobytu na WC.
S druhou skupinou si už ZASE nerozumím. Protože jedou na cracku jménem dítě. Bez dítěte v ruce nebo v šátku si nedají ani to sójový kafe. Když by se už jó náhodou někomu podařilo je dítěte zbavit, tak ho budou chodit stále kontrolovat, jestli mu dotyčný nedává náhodou na nohu botu (protože bota = smrt), počítají minuty, kdy si zase dítě lupnou do žíly. Jen ten absťák po osmnácti letech si u toho neumím představit. Společná témata odpadávají kvůli zcela odlišným životním názorům. Nebo bezprostředně poté co na mě při setkání vykoukne z kabelky kniha „Tisíc a jedna poloha k domácímu porodu“.
A proto se můžu bez obav bavit v podstatě jen s matkami staršími než jsem já, které si mateřstvím prošly a nejedou v závislosti s názvem dítě. Nechci ani domýšlet, co by se mohlo stát, kdyby si ty dotyčné dobré duše nedej bože pořídily ještě další dítě a závislost je nakonec lapila. To abych si pak hledala kamarádky mezi patnáctiletými pubescenty nebo se zapsala do kurzu o vázání šátku.
A proto si taky nemůžu pořídit další dítě. Je to příliš riskantní a nelze odhadnout, jestli tomu mateřskému šílenství nepropadnu. Koneckonců při druhém dítěti jsem měla na mále, používala látkovky, vyráběla domácí pribiňák a panebože, vždyť i ten šátek umím celým jedním způsobem zavázat! Trochu se bojím zmínit, že i ty boty dětem zkoumám a roluju! A to už je pak nebezpečně blízko k cizrně a laktačnímu fanatismu.
I s fotodokumentací zde:



Pecka 🙂