Dnes skoro po patnácti měsících jsem oficiálně, se všemi náležitostmi, předala
Myšu plyšovou do náruče milující rodiny.
Konec předávání. Jsem šťastná i trochu smutná. Šťastná že 🐭už nemusí jezdit sem a tam. Že má mámu a tátu. Že se milují. Že je krásně navázaná. Že ví ,která náruč je pro ni. Jsem ráda, že se můžeme vídat.
Smutek je přirozený. Bylo by divné, být po tak dlouhé době skvěle naladěná. Je třeba prožít syndrom prázdné postýlky....