Můj příběh začal cca před 5 lety já mladá, krásná, on rozvedený se synem ve vlastní péči, láska největší, všechno klapalo... se synkem to je a bylo super, prostě jsem si padli do noty všichni. Tehdy přítel vařil/vaří stará se o nákupy a já se zase starám o syna... Máme specifický styl humoru, kdy já mu volám a dělám "scény", KDE JSI, POJĎ DOMŮ! Ale oba to bereme jako srandu.
Všechno bylo skvělý, báječný, sluncem zalitý a pak jsem otěhotněla... v 8. měsíci těhotenství jsem našla smsky od naší společně "kamarádky" (všichni víme, že studenej psí čuák) "Posílám Ti polibky na dobrou noc :-*"... Měla jsem o 25 kg víc, vody jako ve vodjemu... naštvala jsem sešíleně, ale odsunula jsem to do pozadí, měla jsem před sebou porod, kojení, miminko a věděla jsem že to je to nej, nějaká smska, mi mohla být... Co když to jen pod hormonama přeháním... řekla jsem OK, přejdeme to, je to "blbost". Pak jsem krátce na to porodila, měla jsem miminečko a začlo to jak to všechny známe, kila šla dolů blbě, nevyspání, do toho synek (stále super možná ještě lepší) škola, všude bordel, na který jsem pak už rezignovala (když malá začala chodit a vytahovat vše a pořád neustále).
Naší holčičce bylo rok a půl, když jsem zjistila, že to tenkrát nebyla jen smska, že to i pokračovalo, celou dobu těhu a do "teď"...
Manžel i děti spali, když jsem na to přišla, co teď? Šla jsem do pokojíčku koukla na ně a začalo se mi honit hlavou co teď, když se rozvedeme, příjdu o synka a moje dcera příjde o tátu (sama jsem z rozvedené rodiny s hnusným rozvodem), bude muset buď pendlovat mezi námi týden a týden nebo tátu uvidí jednou za 14 dní? Plakala jsem v koupelně jsme brečela asi 4 hodiny...
A pak jsem začala přemýšlet... Proč? Proč mi to ten hajzl udělal? Já se mu starám o jeho dítě/děti a on tahle... Kdyby v tu chvíli byl vzhůru asi bych ječela, křičela, jí bych vyškrábala oči a řekla milion slov, který nejdou vzít zpět, ale spali, všichni (i moje kamarádky spaly). Měla jsem vztek na něho, strašlivý, ale po jednom Lexaurinu (máme doma platíčko na cca 2 roky), jsem seděla ve 2 ráno u stolu, viděla ty hračky dětí, který se tu ještě před chvílí smály a došlo mi to... Celý mi to došlo...
On se zamiloval do holky, která měla milion zájmů, věčně někde, věčně usměvavá, měla jsem přehled, byla jsem parťák... uctívala jsem ho, pečovala o něho, chválila ho, obdivala, smáli jsem se spolu a teď?
Koukla jsem na sebe a kolem sebe a viděla jsem, že moje nohy by si zasloužily pozornost (je zima, tak to není vidět), kadeřnice mě taky dlouho neviděla, že není moc úžasný když se v noci zabijete o milion hraček, kostiček, tu se přilepíte a tam na vás spadne horda prádla... Mrkla jsem do lednice a nic moc k jídlu tam nebylo a sex? Pátrala jsem, kdy to bylo "jako za mlada".
Přemýšlela jsem, jak se vlastně cítí on... Přicházel domů z práce a já se mu měnila před očima, nejdříve jsem byli jen my dva, byla jsem tu 100% pro něho a on pro mě, pak jsem se seznámila se synem a byli jsem z 50% pro sebe a 100% (50% mých a jeho) pro něho a super, krása... zamilovanost o to větší.
Já chodila do práce, měli jsem doma co řešit, co kolegyně, co šéf, kdo s kým... a pak jsem otěhotněla a postupen času, jediné co slyšel: "Podívej kočárek a co myslíš, ten nebo ten, ty kola nebo ty, Tebe to nezajímá? Je i Tvoje dítě (telefon kamarádce "Si představ, ono ho to nezajímá, ignorant")
Druhý den: "Podívej jsem objednala, ty jsou krásný viď, tak líbí se Ti?"
Další den: "Jsem četla, že bych si měla koupit tohle za 3000,- (nějaká hovadina ohřívač vlhčených ubrousků), holky na koníků říkaly"
Pak: "Norálně podívej tahle na koníkovi, ona dává/nedává, dělá/nedělá dítěti to, to je k*áva, viď"
Když se malá narodila, bylo to ještě horší: "Podívej, ona to, koukej jak.... Ty nekoukáš? vrrrr" Vařil nebo dělal něco od čeho bylo nesnadný odejít...
Konzultace s kamarádkou: "Představ si, jeho nezajímá, že, on se nemůže na chvíli odtrhnout, aby se podívat, on nemá radost" Kamarádka mě samozřejmě politovala... má to doma stejně, taky příjde z práce a nezajímá ho to... A říkala to i Bára, tak to bude pravda.
Když malá začala lézt a vytahovat věci... vysvětlovala jsem , mluvila jsem nahlas, i výchovná přes ruce padla a nic, tak jsem to vzdala... a manžel každý den chodí domů, všude hračky mezi tím drobky... A mě je to jedno, uklidím to večer stejně to nemá smysl, za chvíli to bude znova, on od dveří nadává:
"To je zase bordel",
já nadávám: "Tak si to zkus, být s nima doma, jaký to je"
"Já vydělám a chodím do práce"
"A já asi nedělám nic, ne"
A jede to a kola se roztáčejí a posouvají nás dál od sebe... Jak to zastavit?
Jak jsem tak seděla po tom hrozném zjištění, že manžel má milenku a když mi toto proběhlo hlavou, říkala jsem si nedivím se, nedivím se mu...
Je to jako bychom my ženy, byli ve fázi vztahu před dětmi, chodili my i naši muži do práce, měli společný čas, trávili spolu chvíle... a pak najednou náš muž a postupně i muži našich kamarádek se rozhodli, že do 9 měsíců, musí poskládat z dílů auto a postavit a vybavit mu garáž. A najednou, bychom si nehleděli do očí, nechodili s kamarádama ven, nebali se o tom co se děje ve světě, že Monika a Karel, že tam jse krásná výstava, tamhle jsem byli, to jsem zažili...
Najednou pomaloučku by tato téma nahrozovali otázky:
"Co myslíš budou lepší kola trojky nebo dvojky?"
S obrovský nadšením by nám říkali: " Podívej objednal jsem nový potahy do auto, ty jsou kráááááásny, Tebe to nezajímá?" (telefon kamarádovi má na to už jen 3 měsíce: "Si představ ono jí to nezajímá, ignorantka"
Druhý den: "Podívej jsem objednal, ty jsou krásný rozdělovač, podívej a tady mají takový..., tak líbí se Ti?"
Další den: "Jsem četl, že bych si měla koupit tohle za 3000,- (diamant na plyn), kluci na na zelený autíčku říkali"
Pak: "Normálně podívej tenhle na zelený autíčku, dává do auta tohle, to je debil, to mu musím napsat, že má dávat to, protože to říkal Karel"
A když je za 9 měsíců auto postavený.
"Podívej, ona to, koukej jak.... Ty nekoukáš? vrrrr" Zrovna, když dělám úkoly s malým a vysvětluju mu, on chce abych se po 1000 koukala jak se autu krásně rozvitíly svěla.
Samozřejmě hned volá kámošovi: "Představ si, ji nezajímá, že, ona se nemůže na chvíli odtrhnout, aby se šla podívat, ona nemá radost" Kamarád ho samozřejmě polituje... má to doma stejně, taky když už laskavě ona příjde z práce a nezajímá ji, že už auto skoro samo umí... A říkala to i Mirek, tak to bude pravda.
Pořád jsem přemýšlela a přemýšlela a litovala se, co já budu dělat... Vím, že mě manžel miluje, vím, že miluje i naše děti, vím, že by mu zlomilo srdce, být bez nás, ale s námi je to taky trochu na houby...
Tak a dost, vezmu věci do svých rukou... Uklidila jsme byt, veškerý hračky jsem dala do truhly (nebydlíme u dětí přeci, tak proč by jediný, co tu je bylo milion krámů), všechno se se kde válelo jsem zlikvidovala, vyčistila jsem kuchyň, obývák, zametla jsem, vytřela, koupelna se blýskala... mezi tím jsem hodila do hrnce manželovu oblíbenou polévku, hodila jsem se do gala a ráno jsme ho probudila mooooooooc hezky, jako za mlada...
Pochválila jsem ho, povídali jsem si ještě ráno z kuchyně se limula krásná vůně, nikde se nic nelepilo, nešlápal nikdo na kostičky, nezakopl o něco, co vzbudí děti...
Ještě jsem si nechala od kamarádky poslat pár prázdných sms, nad kterýma jsem si usmívala jako sluníčko na hnoji a hned jsem teatrálně mazala, tak aby ty usměvy i mazání manžel viděl a hlodalo mu to... A opečovává i on mě, zrovna jsem se vrátili z víkendu, kam jsme jeli jen a pouze my dva...
Od t doby neříkám nic co je na koníku, od té doby chápu, že bodýnka ho nezajímají, od té doby chápu, že nejsem "jenom" matka, ale hlavně žena, jeho žena.
A víte co Vám řeknu holky? Od té doby ta pipina nemá šanci sebemenší...
Moje/naše obrovské štěstí bylo, že jsem byla sama, že jsme hnedka neřvala, že jsem hnedka nešla ke kamrádce, která by mi dojela zbalit děti a věci...
Řekla jsem to jen mojí jedný kamarádce, nikde jsem ho "neponižovala", bolí to strašně mě to ranilo, ale chce to velkou dávku moudrosti a nadhledu... Mě moc pomohlo popovídat si s babičkou jsou spolu s dědou 54 let a babi říká: " Ano, nebylo vše OK, pořád, ale důležité je si uvědomit, proč, vrátit se o pár kroků zpět a jít trochu jinudy, ale spolu" Vyprávěla mi, že kdyby měla dědu opustit pokaždé, když se něco dělo... byli by spolu chvíli...
Holky zamyslete se, proč si našel tu pipinu? Proč vy jste se zakoukali jinde? Chce to si otevřeně promluvit, jako my dva, plakali jsem oba, hádali se, ječeli, usmiřovali... ale vyřešili jsme to a jsem šťastná rodina... Není to i pro Vaše děti to nej, naučit je věci zpravovat ne vyhazovat...
o dva dny dle po napsání článku:
Bavili jsem s manžel a ten mi "vyčetl", že jsem vynechala to, jak jsem šla do školy a na chvíli do práce a jemu jsem hodila děti na krk se vším všudy... Pochopil, jak je to občas na bednu, jak je náročný, ale i krásný... Když jsem přišla domů a začala jsem: "Co je to za bordel" "Tak si to zkus", koukli jsme na sebe a od srdce jsem se zasmáli...
Omlouvám se za čárky, pravopis, trochu občas i za obsah, píšu pod emocemi... nejsem klidná, nejradši bych tý slepici oči vyškrábala, ale naše děti potřebují, abychom to spolu zvládli a nějaká pipina přeci nezničí to co máme...