Některé to nazývají peklo, jiné ho prožívají úplně klidně. Řeč je o šestinedělí
„Pokud existuje peklo, bylo to právě ono,“ tak popisuje uživatelka své šestinedělí v jedné z diskuzí tomu určených. Ač se názory liší a některé ženy hovoří o naprosto klidně prožitých týdnech, jedno je jisté, šestinedělí patří mezi nejnáročnější období v životě ženy-matky. A není divu, během pár dnů se musí vyrovnat s životní změnou, která zasáhne život a fungování celé rodiny, a to vše s omezenými fyzickými silami a obrovskou hormonální bouří v duši.
Historicky bylo šestinedělí období, které bylo určeno k odpočinku rodičky a k sžití se s novým členem domácnosti. V mnohých, zejména asijských a arabských kulturách, měla šestinedělka pouze jediný úkol - odpočívat a věnovat se plně miminku. Mnohdy porodní bába zůstávala přítomna i po porodu a pomáhala novopečené matce s domácností.
Dnešní trend je přesně opačný. Určitý tlak na to, aby byla žena co nejdříve po porodu schopna fungovat jako dříve, způsobuje nemalé problémy zejména v psychické pohodě maminek - tedy těch, které ji právě nejvíce potřebují. Neméně k tomu přispívají i různé celebrity, které pár dní po porodu předvádějí dokonalé křivky ve spodním prádle či odzpívají celovečerní koncert. Nikdo už nám neprozradí, kolik lidí stojí v pozadí toho všeho. A vy si v tu chvíli přijdete nemožná o to víc. Nevěšte hlavu, nejste v tom sama.
Většina maminek přiznává, že byly teoreticky připravené na obtížnou dobu těhotenství, na problémy, které můžou nastat, na porod, který prostě musí zvládnout, ale nikdo je už nepřipravil na to, jak náročné období nastává pak. Buďte tedy napřed a pojďme se podívat, s čím vším se můžete setkat.
Fyzický stav
Miminko ve vás rostlo v ideálním případě 9 měsíců, tělo mělo celou tu dobu na to, aby se připravilo na vylodění vašeho děťátka. Chtít po svém těle, aby bylo zpátky ve formě za týden či dříve, je trochu nefér. Hodně maminek je smutných, že těhotenská kila nezůstala v porodnici, cítí se nepřitažlivé, protože mnohdy zůstává jako památka na těhotenství vytahané bříško.
Pokud jste prodělala náročnější porod, velkou krevní ztrátu, porodní poranění hráze či jiné komplikace, je jasné, že fyzické síly se budou obnovovat postupně. Dávejte si reálné malé cíle, nechtějte hned zdolávat horské vrcholky a uběhnout půlmaraton. Nepropadejte panice z vašeho fyzického stavu, věřte, že bude času dost na případné hubnutí a možná, že se kila postupným „běháním“ kolem miminka ztratí sama.
Péče o dítě
Další velmi náročná disciplína. Pokud pomineme strach ze správného nošení, přebalování, oblékání, koupání, což bývá velmi častým zdrojem nervozity zejména u prvorodiček, setkávají se maminky s časovanou bombou zvanou kojení. Pokud na to nejste připravená, možná vás zaskočí, jak náročnou záležitostí kojení může být. To s sebou přináší další pocity méněcennosti a stavy bezmoci, že nedokážete nasytit své dítě.
Ve většině případů a třeba i za pomoci dobré laktační poradkyně kojení zvládnete. Pokud však ne, nenastává konec světa. Mnohé maminky se trápí pocitem, že selhaly, obzvlášť i kvůli netaktním otázkám okolí. Sama víte, že jste udělala maximum pro to, abyste vy i vaše děťátko byly spokojeni, což je základ všeho. Slovo spokojený není odvozeno od slova kojit, jak je teď někdy moderní spojovat. Důležité je, aby péče o vaše nejdražší byla provázena radostí a nebyla pro vás situací, z které se vám dopředu stahuje žaludek.
„Nemám ho ráda“
Většina maminek se za to stydí a některé to nikdy nepřiznají. Po náročném porodu vám položí na hrudník oslizlý uzlík, který má jméno, nad jehož výběrem jste strávila mnoho hodin. Vyslovujete ho nahlas a přijde vám to zvláštní. Druhý den koukáte do postýlky, v duchu si říkáte, že jste mámou a že je to tedy vaše dítě a že…Vždyť já ho nemiluju!
Necítíte nic, jako kdyby vám dali cizí dítě a řekli: "Starejte se." Nebojte se, je to naprosto v pořádku. Mateřská láska nemusí vždy nastoupit ihned po porodu, nic si nevyčítejte, vlivem vyčerpání, náročné péče i hormonálních změn se můžete první dny, týdny až měsíce po porodu cítit v roli matky poněkud nepatřičně. Žádný učený z nebe nespadl a i na vaši životní roli je třeba se připravit a naučit se v ní chodit. Věřte, že za nějaký čas si na vaše obavy vzpomenete s úsměvem. Budete svou ratolest zbožňovat, až to bude fyzicky bolet.
Varovný prst je třeba vztyčit v těch případech, kdy máte pocity, že chcete dítěti ublížit či se o to dokonce pokusíte. Ani tady není třeba se stydět, příčinou je zřejmě poporodní deprese, která se u určitého procenta matek může objevit. Nebojte se svěřit partnerovi či vašim blízkým a navštivte odborníka, který vám pomůže náročnou situaci řešit.
Nikdo mi nerozumí, nikdo mě nemá rád…
Všechno vás rozbrečí? Máte pocit, že vám partner nerozumí, nepomáhá, nestará se? Máte pocit, že nic nezvládáte? Chcete svůj předešlý život a cítíte se za to provinile? Zřejmě vás navštívilo poporodní blues.
V podstatě se jedná o pořádný tanec hormonů, jak název napovídá, ale rozhodně ne v bluesovém rytmu, ale v pěkně svižném. Stavy nevyrovnané psychiky a zvýšené plačtivosti jsou běžné, maminky se v diskuzích přiznávají, že první ataky je přepadávají již v porodnici, k čemuž mnohdy přispěje i ne úplně citlivý personál. Doma se může situace zklidnit nebo naopak gradovat i vlivem toho, že nepoučený partner neví, jak s vámi zacházet.
Mnoho žen se přiznává, že i v harmonických manželstvích pomyslely během šestinedělí na rozvod. Nedělejte unáhlené rozhodnutí, svěřte se partnerovi, jaké máte pocity a obavy, buďte trpělivá sama k sobě a věřte, že ty nejhorší stavy brzy pominou. U dojemné reklamy však už možná budete slzet navěky.
Zde je potřeba zmínit, že lehké poporodní blues se dá většinou zvládnout doma a setkává se s ním spousta maminek. Pozor na těžší stavy, které můžou být doprovázeny i sebevražednými myšlenkami. Zde je na místě vyhledat odbornou pomoc, nemá cenu se doma trápit, když i na vaši situaci existuje řešení.
Nejsem doma
Šestinedělí je také období, kdy si s miminkem vytváříte určitý řád a učíte se spolu fungovat. Je běžné, že po příjezdu z porodnice bloudíte bytem zmatená a připadáte si jak na návštěvě. Používáte spoustu nových věcí, hledáte pro ně to pravé místo, postupně si budujete nějaký systém. Bylo tedy v minulosti zvykem, že šestinedělky moc nevycházely do společnosti a ani nepřijímaly příliš návštěv, nikdo si ani před skončením šestinedělí přijít na návštěvu netroufl.
Dnes je doba jiná, rodina natěšená na nového člena často přichází na dlouhou návštěvu nevědomi se potřeb matky. Nebojte se říct návštěvám ne. Pokud se na to necítíte, požádejte příbuzné, ať dorazí v jiném termínu. Pokud se na nejbližší příbuzné a přátele těšíte, ale nezvládáte ještě být stoprocentní hostitelkou, nebojte se je požádat, aby přinesli moučník ke kávě nebo drobné občerstvení, ostatně se to u návštěv u šestinedělek očekává a měli by se sami s případnou pomocí nabídnout.
Na druhou stranou už dnes na vás nikdo nebude koukat skrz prsty, když v průběhu šestinedělí budete vyrážet s miminkem ven a mezi lidi. Vše záleží pouze na vašem stavu, chuti a náladě a na stavu miminka.
Nebojte se, ač šestinedělí je doba náročná, trvá pouze pár týdnů. Nelekejte se, když v den konce tohoto období nebude vše zalité sluncem, ale věřte, že situace se brzy bude zlepšovat a začnete si daru mateřství náležitě užívat.
Pojďte si popovídat o tom, co vás v šestinedělí trápilo do diskuzního fóra o šestinedělí nebo o poporodní depresi.
Trocha teorie v naší wiki.
Ac nerada, tak priznavam, ze pocity ohledne lasky k miminku byly velmi zvlastni. Trvalo dlouho, nez prisla opravdu ta chvile, kdy jsem ho zacala bezmezne milovat. Chvile klidu jsem nemela, v dobe narozeni jsme bydleli u manzelovych rodicu (v nasem byte probihala rekonstrukce), a opravdu to bylo obdobi pekla... Ted je synkovi 3,5 roku a ja jsem spokojena maminka, ktera ho miluje tolik, ze se to neda ani popsat!!! 🙂
Bylo to peklo. A proto udělám maximum, aby mámy nebyly na ten čas samy.
Já jsem asi výjimka, u mě jakoby ani šestinedělí neexistovalo. Žádné hormonální bouře neprobíhaly. Problémy s kojením se vyřešily díky LP. Manžel byl po porodu doma, staral se o domácnost, o mě, o to, abychom s dcerou měly klid na kojení a sžití se. Co bylo ovšem peklo byly vlezlé návštěvy moji rodiny, která zkrátka byla neodbytná a prostě přišli. Příště jednoduše zamknu a nepustím! Jinak šestinedělí bylo pro mě ve znamení kojení, mazlení se v posteli, poznávání se, ale že bych brečela u reklamy na plenky, to fakt ne..
Je to cca 3 týdny co jsem si prožila své druhé šestinedělí. To první nebylo špatné, když jsem byla unavená tak jsem prostě spala, ale teď již s prvním dítkem to bylo hodně náročné. Sil málo, dítko chtělo tu maminku, která odešla do porodnice, ale ono už to zpátky vrátit nejde. Potřebovala jsem se nastavit na nové miminko, abych byla schopná zjistit jeho potřeby jenže to první by taky rádo pozornost. Manžel pomáhal jak mohl, ale role "matky v domácnosti" mu moc nevyhovovala a také protože měl pocit, že nejsem schopná tu jeho pomoc ocenit, protože jsem na to prostě už neměla energii. Jeden den jsem se cítila v pohodě a druhý den to bylo jak kdyby měl přijít konec světa ☹ A nejhorší byly noce, kdy mi bylo špatně od zánětu prsu (nahřívat, masírovat, odstříkat), horečka a za dvě hodiny znovu ☹ Malá ještě řvala jelikož jí bolelo bříško od prdíků takže cca tak 8x jsem prostě buď večer nebo v noci dala řvoucí dítě manželovi s tím, že ať si jí raději vezme nebo jí už něco udělám... ☹ Je mi z toho hrozně když si to po sobě čtu, ale takové to prostě bylo ☹ a myslím, že je důležité umět si to přiznat. Teď když se na mě malá usměje tak pláču štěstím 😉
Myslím, že je hlavně třeba o tom s nastávajícími maminkami mluvit na rovinu. Ono to není jen o tom porodit. Vlastně porod není to "nejhorší" ze všeho. To až potom všechno začne - srovnat se s bolestí, zvyknout si na kojení, sžít se s miminkem, naučit se o něj starat, nestresovat se z každého jeho pláče. Pomoc manžela/partnera v domácnosti je v tu chvíli k nezaplacení. Nejdůležitější je být s miminkem a být tam pro něho. Vykašlat se na to, že není vysáto, vytřeno, utřený prach a vyleštěná okna. Však ono si to po čase sedne a bude to super 🙂 stojí to za to 🙂
Za me obdobi sestinedeli bylo peklo. Stydim se za to i dnes, kdyz si vzpomenu, ze jsem dceri prikladala polstar na hlavu, aby prestala kricet, kricela jsem na ni. Manzela jsem nesnasela, kazdou chvili jsem brecela. Bylo to hodne tezke, ale dceri budou 3 roky a je to moje laska a stesti v jednom. Zivot bez ni si nedokazu prestavit.
Tenhle odkaz tu chybí: http://sestinedelky.cz/poporodni-dusevni-obtize...
A tenhle taky http://sestinedelky.cz/poporodni-psychozu-nepre...
Naprosto nevhodné je, že je tabu šestinedělí. Že systém pece o nedělku končí 3-5. den v porodnici.
Vždyť doma je VŠECHNO JINAK.
Letos vytvarim mapu studovanych porodnich asistentek, ktere mohou vykonat návštěvu doma: www.1url.cz/@mapaPAweb
A uz jdu 😀
Za mě taky nářez, nejtěžší období života, deprese, pláč, zoufalství, neustálá únava, budila jsem se zpocená atd atd... a trvalo to déle. Lepší se to... Ta změna člověka hodně zaskočí.
U prvního nejhorší půlrok života. Asi tam byla nějaká i lehčí depka, trauma z porodu a tak. A dote´d (3r po) to není všeobjímající láska. U druihého sjem an šestinedělí neměla čas, s dvouleťákem na krku jsem sebe řešit nestihla.
Měla jsem taky šílené šestinedělí, zachránily mě přítomnost tchýně a maminky, která odjela z hor, aby byla s námi.. v porodnici jsem ze stresu a nespavosti (4 hodiny spánku za 3 dny) měla zvýšenou teplootu, krevní testy ani vyšetření nic, věděla jsem, že je to psychicky a poproisila o propuštění.. doma první 3 dny horečky, šílený pláč a hysterie, že to nezvládnu.. tchýně mi malou nosila na kojení, nalili do mě s manželem tekutiny a polívky a to mě postavilo na nohy.. a taky to, přiznat si problém, jakmile jsem řekla, že půjdu snAD k psychiatrovi, zázrakem se to spravilo.. pak už to byly jen plačtivost, náladovost a nakonec se dostavila i ta nehynoucí láska 🙂
Tak já mám za sebou 4 šestinedělí, a naštěstí, kromě prvních cca 14 dní během toho prvního, kdy jsem se srovnávala s novým režimem, nevyspáním atd. a vše se teprve učila, si nepamatuji nic nepříjemného či náročného. Nejhorší pro mě byly vždycky začátky těhotenství - hrozná únava a přetrvávající nevolnosti. Naopak šestinedělí jsem měla vždycky za odměnu, úžasný čas, na který ráda vzpomínám. Radost z nového človíčka, úleva že to mám všechno za sebou a jsme všichni spolu... Ani bych nikdy neměla čas se zabývat sama sebou, ač bych si ten čas a klídek občas přála, ale nebyla možnost. Po narození druhého a dalších dětí už pak bylo nutné se postarat také o ty starší, s domácností mi nepomohl vůbec nikdo, a manžel, ač je to jinak vcelku hodný a chápavý člověk, tak zrovna pro tohle v tu dobu moc pochopení neměl, a tak si dodnes pamatuju, jak se mě už cestou z porodnice ptal, co bude dnes k večeři 😀 😀 Cestou z porodnice nakoupit a po příjezdu domů samozřejmě hned všechno vygruntovat, protože nikdo jiný nebyl ochotný a za dobu mého pobytu v porodnici stihli zbývající členové rodiny udělat z domácnosti chlív, a také na mě doma vždycky čekala rovnou tvrdá realita v podobě nemocných dětí atp. No a 14 dní po posledním porodu jsem si vymkla kotník, a to bylo asi to jediné, co mě snad poprvé skutečně psychicky rozhodilo, protože postarat se takhle o 4 děti (z nich jednoho novorozence) plus o sebe po porodu, to bylo prostě nemožné... To už se slitoval dokonce i manžel 😀 Takže prostě o zábavu bylo vždy vydatně postaráno, a na nějaká traumata z porodu, srovnávání se s novým režimem atd. atd., na to už tak nějak nezbýval čas... Kojení a péči o novoška už jsem zvládala tak nějak automaticky a byl to pro mě vždycky úžasný odpočinkový čas, a také taková ulejvárna (= "miláčku, vykoupej děti, já nemůžu, já právě kojím!") 😀 A je mi někdy i líto, že to tak nemůže zůstat napořád, že mi ty děti vždycky nakonec vyrostou... Nejmladší syn má 2,5 roku a to miminko mi začíná zase chybět... Já bych brala šestinedělí furt 😀 Ale chápu, že každá maminka to tak nemá, a určitě bych byla pro, aby se tohle více respektovalo a každá maminka měla možnost a čas si po porodu odpočinout, trávit čas jen se svým miminkem a v klidu se srovnat s novou situací.
Jako prvnička děkuji za tento článek, ale i všem maminkám za otevřená přiznání. Mnohé komenty mě rozplakaly, ale měsíc před TP to je hned.
Přeji všem maminkám chápavé okolí.
Mé šestinedělí bylo celkem v pohodě (špatně jsem nesla jen návštavy v porodnici a pak v nemocnici, kde jsme skončili s novorozeneckou žloutenkou po dvou dnech doma), ale "peklo" začalo později, až tak po 10týdnech. Nebyla jsem plačtivá, ale věčně naštvaná na manžela - jak nic nedělá, nesnaží se, nemá o nás zájem, atp. Nebyla jsem frustrovaná z toho, že něco nemůžu, ale z toho, že jakmile se do něčeho pustím, je to přerušeno pláčem a nějakou potřebou miminka, takže jsem se nakonec na všechno vykašlala a jen uklízela, protože odbíhat do toho mi nevadilo, na rozdíl od mých koníčků. Jenže to nic nedělání bylo taky na prd, nic se nelepšilo, byl to kolotoč péče, ujišťování, výčitek, chtěla jsem se rozvést, protože jsem nevěděla, jak z toho ven. Trvalo to dlouho, možná dva měsíce.. a díky za to, že to manžel v pohodě ustál, protože ke konci už bylo vidět, že ho to taky už nebaví (a co teprv mě, protože jsem fakt už skoro neuměla vydržet ani sama se sebou). Nikdy jsem ale nelitovala dítěte nebo tak, řešila jsem sebe a vztah - říkala jsem, že jsme asi ještě měli počkat a kdesi cosi, jak jsem byla přesvědčená o tom, že můj momentální zkreslený pohled na svět a náš vztah je jediný správný. 🙂 No, byla to hrůza. Pak se to prostě změnilo, uklidnila jsem se a teď je to už super. 🙂 Nicméně mě to celé donutilo zamýšlet se nad tím, že by se o takových věcech mělo víc mluvit. Maminka s tím nic moc nenadělá, té asi v tu chvíli nic moc nepomůže, ale hormony nezasažené okolí by připravené být mohlo a třeba by to pak pro všechny bylo snazší. Kdo ví. Takhle zpětně (a za čerstva) si říkám, že tak jako tak je to zajímavá životní zkušenost.
U nás bylo šestinedělí pohodička u obou dětí. Zvládla jsem to bez muže doma. Ale u druhého samozřejmě pomáhal a vodil staršího do školky. Obě děti mi první 3 měsíce jen spaly s buzením na kojení, takže jsem i já mohla dostatečně spát. Za mě jsou mnohem horší období, když pak přijdou prdy z jídla, reflux, růst zubů atd. Takže čím starší dítě, tím víc starostí. S miminkem to byla pohodička.
Ach jo, kdyby jen šestinedělí... Na první 3 měsíce si ani pořádně nevzpomínám, mám je jakoby v mlze... Ten spánkový deficit byl fakt děsný a trvá to doposud, akorát se to trochu zmírnilo.
Moje šestinedělí bylo v pohodě. Nejhorší byly první dva týdny, protože jako prvorodička jsem nevěděla co a jak. Pak si to nějak sedlo a nebýt sešitá tam dole (bolelo to jako čert), tak jsem byla ready už mnohem dřív. Pak už jsem fungovala normálně. Asi je to taky tím, že malý mi spí celou noc, jen ze začátku se budil dvakrát za noc na kojení a i to nebyla žádná hrůza. I porod jsem měla rychlý a patřím mezi ty ženy, které by raději pětkrát rodily, než aby byly znova 9 měsíců těhotné.
S klidným miminem věřím, že je to v pohodě, ale s miminem, který má už do začátku 4,5kg na mých 155cm a 55kg, u kterého bylo prvních pár měsíců kojení hrozných (pil hodně, ale měla jsem od začátku ragády jak**)., které v noci nespalo, a když se nehoupalo na balonu, tak řvalo, venku taky, chtěl se nosit, ale já to nedávala, no nic moc. Spánkovej deficit takovej, že jsem po 4 měsících defakto nemohla s nikým mluvit dýl jak 10 minut, protože mně vypadávaly slova a příšerně mě bolela hlava. Každý přesun MHD byl horor, protože po 5 minutách bylo dítě unuděné. Rozdíl mezi šestinedělím a dalšíma pár měsíci byl akorát v tom, že už jsem přestala krvácet :(.
@kakamilca také mám šestinedělí hrozné :( ač se na miminko těším, vše na mě padne doma a už to jede, pláč, pocit , že skočí svět, nezvládám domácnost tak jak jsem byla zvyklá a Trpín pocitem, že to nikdo neudělá stejně dobře jako já, chvilku je mi tak a chvilku tak, nez prostě najdu ten systém, režim a začnu mít zase vše podle sebe.. na to se opravdu netěším, páč vím, že to bude zase peklo .. jediné co mě uklidňuje je pocit, že tentokrát rodim v létě, sluníčko úžasně pomáhá 🙂
Já přidám pro vyrovnání zase pozitivní zkušenost. Kromě strachu o prcka bylo všechno doslova zalité sluncem 😀(narodil se v létě v největším horku). Celé dny spinkal, manžel pomáhal a krmila jsem se dobrotama. Kila zůstala v porodnici, dítěti je rok a půl a já se modlím, aby tohle léto bylo taky tak idylické s číslem dvě 😉
Po prvním porodu rozčarování - láska nikde, jako by mi někdo dal cizí dítě, vlastně doted si k sobě se synem hledáme cestu. Mám ho ráda, ale ta silná naplňující láska? ... Po druhém porodu to bylo jinak - ikdyž předčasný o cca 3 týdny, tak bonding, hned rooming-in, pohodové kojení udělalo své a láska byla na světě 🙂 6nedělí v tomto případě bezvadné, v prvním případě bylo takové...zvláštní..
V pátek to byl týden, co jsme doma, v úterý bude mít dcerka 2 týdny a je pravda, že se u mě blues pomalu ale jistě rozjíždí. Nejraději bych tatínkovi vyčetla, že toho dělá málo, že mě dá mléko (kojení není možné, ale to nebudu rozebírat), lehne a spí a nic ho nezajímá. Že nejsem správná máma, protože nejsem schopna maličkou nakojit.... přitom vím, že tatínek toho dělá víc, než dost, v noci, když malá plače, tak se střídáme s chováním a sppíme tak nějak na směny.... nejvíc mě trápí, že cítím, jakobych malou neměla ráda tak, jak jsem čekala. Samozřejmě bych jí nikdy neublížila, ikdyž v noci proplače 5hod v kuse a já kolikrát s ní... je to šílené. Doufám, že to velice brzo přejde, nebo se zblázním. Navíc vlastně ani nerozumím, co mě tím plačem chce říct. Je nakrmená, přebalená, vyprděná, chová se a přece řve jak tur. Abych pravdu řekla, tak jsem čekala, že to bude náročné, ale že to bude až tak, to jsem nečekala. Jinak je dcerka naše první mimčo, takže je to záhul už jenom proto, že je vechno uplně nové a neznámé.
Začni psát komentář...
Jj mám dvojčata a ano nechapala jsem. Prostě dva naráz byli moc ;) a trvalo to. Navíc jsem byla dlouho celá natekla a bylo to horší než před porodem ;) jsem ráda že šestinedělí uběhlo... Jsem ráda že dneska mají kluci 14 měsíců a nějaké drobné a už to jsou parťáci ;)