• Přihlas se
  • Registrace nového člena
  • Získej PLUSPRO
  • Doporučujeme:  Beremese.cz Modrastrecha.cz
  • Přihlas se
  • Registrace nového člena
  • Získej PLUSPRO

Poporodní deprese, stavy smutku a pláče

23. února 2017 
Milé ženy,
také bych se ráda podělila o svůj příběh a snad i požádala o podporu. V červenci se nam narodil krasny zdravy chlapeček, kojení jsme nastartovali perfektne. Po příjezdu domů jsem přestala spát, jíst a měla jsem nevysvětlitelný strach. Věděla jsem, že je zle, ale snazila jsem se vydrzet kvuli kojení, nakonec jsem to po 2,5 mesicich vzdala, prestala kojit a nechala si napsat antidepresiva. Ale výkyvy nálad stále přetrvávaly, nakonec jsem skoncila hospitalizovaná na psychiatrii. Zmenili mi léky a čekám, že snad zaberou. Je mi tu hrozně smutno. porád se mi chce plakat. na jednu stranu se mi po chlapečkovi hrozně stýská a na druhou si nedovedu predstavit, ze bych se vrátila domů a starala se o nej. Už jsem tu 12 dní. mám strach, že mi nic nepomůže a já budu porád nešťastná. A všechny hezký chvíle s chlapečkem mi utecou....cítím hroznou beznaděj a mám pocit, že mě ten smutek zevnitř rozerve. A chjo, kdybych si tak někde mohla koupit kousek štěstí...
8. pro 2013 v 08:28  • Odpověz  •  To se mi líbí
Zdravim potrebovala bych poradit otazka poporodni deprese me trapi jiz dlouho :( malyho miluju kdyz zrovna nerve bo se nevzteka :O chytaji me pri jeho placi obcas krece do bricha a sem vztekla :( spis nez abych ho politovala . S manzelem se hadame casto mam na nej strasny nervy !!! A nevim jestli hledat lekarskou pomoc bo cekat az to prejde a malej treba bude chodit a mluvit a zlepsi se to ??? Diký za rady
23. únor 2014 ve 23:01  • Odpověz  •  To se mi líbí
@matulkaha zdravím, chtěla jsem se zeptat jak jste to na konec zvládla,,,,, byla jsem v podobné situaci,,,, teda krom uzavření na psychiatrii, ale pokud by pomohla tak proč ne,,,,,, moje deprese a smutek stále trvají, ale snad to zvládnu i bez léků
26. led 2015 ve 12:29  • Odpověz  •  To se mi líbí (1)
@kkoberova chci se zeptat, Vy jste na depresi žádné léky nebrala? Já právě procházím poporodní depresí, píši o tom v diskusi "Poporodní deprese u druhého dítěte...", tak by mě zajímalo jak jste to řešila nebo řešíte Vy. Já užívám AD, docházím na psychiatrii ambulantně a začínám i s psychoterapii.
26. led 2015 v 19:39  • Odpověz  •  To se mi líbí
@dagulik beru přírodní AD L- triptofan a myslím že pomáhají,,, také mám druhé dítě,,, docházím k psycholožce nejhorší na tom je, že do toho mě ovlivňují moje záda, takže je to všehno se vším :( A jak se cítíte? pomáhá Vám to?
27. led 2015 v 15:38  • Odpověz  •  To se mi líbí
@kkoberova ani nevím, že existují přírodní AD. No minulý týden jsem se cítila dobře, dalo by se říct, že jsem měla pocit, že jsem se vrátila do normálu a po pár dnech zase propad a velké úzkosti :frowning2: Psychiatrička mi řekla, že se můžou vyskytnout takové výkyvy, tak uvidíme co bude dál. A co máte za problémy se zádama? Vím, záda můžou pěkně potrápit...Jak dlouho užíváte ta přírodní AD? Kdy jste ucítila zlepšení? A jak se to projevilo?
27. led 2015 v 19:59  • Odpověz  •  To se mi líbí
L-tryptofan je latka, ze ktere se tvori serotonin. A ten je dulezity pro dobrou naladu. I normalni AD funguji na principu zvysovani hladiny serotoninu.
1. únor 2015 ve 12:36  • Odpověz  •  To se mi líbí (1)
ahoj holky, tak se pridavam, jsem 15 dni po porodu, kdyz jsem prisla z porodnice, jako kdyz utne a zacali mi odpoledni depky a plactive stavy.. :( nevim co se to se mnou deje, manza je se mnou prevazne doma ale ja mam stejne stav jakysi samoty ci co.. :( nemam se s kym o to podelit.. :sweat_smile: je tu nekdo taky cerstva maminka, a ma to podobne? :slight_smile: zdravim z Vysociny :slight_smile:
3. únor 2015 v 15:49  • Odpověz  •  To se mi líbí
@beatax to znám, taky jsem měla u první dcery... Manžel byl doma první 2 týdny pak už chodil z práce dřív, aby pomohl - a někdy jsem mu hystericky volala, ať už přijede, že to nedávám... Přitom byla malá docela hodná, plakala, ale v rámci normy. Ale být doma sama bylo peklo. Mě teda pomohlo vyjít si ven bez mimča s nějakou kámoškou a vypovídat se, nebo jít na návštěvu, prostě mít kolem sebe lidi. Stejně nejvíc pomohlo, až malá trochu povyrostla a já se s tím srovnala. Prostě chce to čas, ale věř, že bude líp :slight_smile:
Jinak v březnu čekám druhátko, snad se to už nebude opakovat, bylo to docela peklo...
5. únor 2015 v 00:23  • Odpověz  •  To se mi líbí (1)
@beatax Stavy smutku,plactivost a to,ze nezvladnu vubec nic jsem mela prvnich 14 dni. Potom to zacalo ustavat. Zitra je nam mesic a citim se fajn, i kdyz maly skoro cely den proplace.
5. únor 2015 v 01:33  • Odpověz  •  To se mi líbí
@sblanch budu to mit podobne, po vikendu me to ceka jen samotnou... snad mi z toho nehrabne :slight_smile: prijde mi za nas malej je taky celkem hodnej, od vcera mam pocit, ze mi urve prsa, hlavne vecer :D ale jak pises, asi uz potrebuju lidi, sem uz skoro mesic izolovana a fakt mi z toho kape na mozek :slight_smile:
ty brdo druhy mimi, to bude teprv zahul se dvema :slight_smile:

@sykorkaa asi to chce trpelivost nez se zajede i nejaky rezim ze? :slight_smile: ha uz se nam tam v postylce neco klube, tak se pujdem podvat do gati :slight_smile:

muzu se zeptat, budi/la se vam vase sestinedelnatka sama? me prijde, ze kdybych malyho po cca trech hodinach neprebalovala a nasledne nenakrmila, ze by snad spinkal cely den :slight_smile: je fakt ze je nachlazeny a dozniva mu zloutenka ale i tak..

a jeste dotaz vy co kojite :slight_smile: pres noc se mi krasne nalijou prsa, ale postupne behem dne, ze me malej vytaha vzdy mene a mene mlicka .. my ho vazime, napr. si rano veme 100, dalsi krmeni 90 pak napr. 60 a 50 apod... jako kdyby mi to mliko pres den docházelo a nestihalo se tvorit, myslite ze je to normal? :slight_smile:
5. únor 2015 v 10:44  • Odpověz  •  To se mi líbí
Ahojky Pavlínko,

doufám, že už je to všechno lepší a svět je opět veselejší:slight_smile: Sama jsem si prošla jak baby blues ( u prvního dítěte) i poporodní depresí ( u druhého), třetí už neplánuju....ale třeba bych se obohatila ještě o nějakou zkušenostt:slight_smile:. Každopádně o baby blues a poporodní depresi jsem se zmínila na svém blogu http://www.julietta.cz/deprese-po-porodu/
Třeba pomůže Vám i ostatním.
S láskou Lenka
3. zář 2015 v 10:45  • Odpověz  •  To se mi líbí
@paolin Ahoj,jsem ráda že jsem našla tuto diskusi,mám podobný problém s malou 2 týdení holčičkou a hlavně večer propadám v zoufalství,Tvůj článek jako bych psala já sama:D No aspoň vidim ,že to tak nemám jen já,(protože všem děti první týdny jen spinkají, nebo spinkaly) krom nás,nevim co na tu "depku " pomáhá ale někde se vypsat,je lepší než,nic:D Člověk se tak trochu stydí,připadá si divnej,neschopnej a většinou bezradne..snad to brzy přejde a Emička i já ve zdraví přežijeme:D
31. říj 2015 v 11:10  • Odpověz  •  To se mi líbí (1)
Ahoj vsem, ja ani nevim, jak to tu funguje s obnovenim diskuze.. Jen bych se chtela nekomu sverit. Mam sice "kamaradky", ale nikoho tak blizkeho, abych mu to rekla. Moji nejlepsi kamaradkou je jenom snad moje mamka a to mi prijde hloupe.. Mala v brisku krasne pribyvala na vaze a vypadalo to, ze bude v terminu celkem velika.. Byla otocena prdelkou dolu a ja dostala na vyber, jestli prirozene a nebo císařem. Vybrala jsem si pro jistotu cisare. Naplanovany byl na utery po Velikonocich rano, s tim, ze bude pod epiduralem a budu pri vedomi, ale mala se rozhodla, ze prijde na svet driv. Rodila jsem 5. dubna 2015 sekci pod celkovou narkozou. Kdyz jsem se probrala po operaci, bylo mi celkem dobre a hned jsem se snazila vstat. Po ceste na toaletu jsem omdlela a zjistili, ze mi jedna ceva povolila a proteka mi krev do břišní steny.. Hned jsem sla na sal znovu.. Ani nevim jak dlouho jsem lezela na JIP s tranfuzemi krve, ale bylo mi strasne. Probrala jsem se v místnosti, kde byla jen postel a kapacka, bylo slyset narikajiciho pana s bolestmi.. Brisko nikde, miminko take ne. Vsichni ho videli jen ja ne. Nevedela jsem, jak vypada ani jestli je vsechno v poradku. Dostala jsem ji k sobe az po dvou dnech a... Necitila jsem nic. Bala jsem se ji.. Kdyz jsme prijeli domu, tak jsem snazive kojila dle "prirucek", uzlicek spinkal a manzel byl se mnou tyden doma. Po týdnu se vsechno změnilo, uzlicek se trapil kolikou a ja cele noci prochodila a prohoupala.. Byla jsem uplne vycerpana a na zhrouceni, uz jsem si nevedela rady a na vsechno si pripadala sama. Manžel mi pomohl s domacnosti, ale na malou jsem byla úplně sama. Kdyz plakala, x tou hodinu v kuse, tak jsem ji trochu placla a nadavala jsem, samozrejme plakala jeste vic. A me bylo jeste hur nez prve.. Takhle to slo den za dnem a pak to samo preslo.. Po trech mesicich jsem prisla o mleko a mala se zacala pretacet, tak presly i koliky. Manzel se zacal o dceru vic zajimat a tak nejak to samo pominulo. A ja se do ni zamilovala. Miluju ji uplne bezmezne.. Ale ted mi cim dal víc chybi, ten zacatek, kdyz byla malicky uzlicek a hrozne me to trapi.. Mrzí me, ze jsem nic necitila, ze jsem byla k ni oskliva,ze jsem chvilemi litovala porizeni ditete,ze... Večer sedim u okna a koukam do dali a tecou mi slzy.. Omlouvam se za ten roman, potrebovala jsem to nekomu napsat, ikdyby to nikdo nemel cist...
3. led 2016 ve 21:38  •  1 dítě  • Odpověz  •  To se mi líbí (1)
@xpetulkax ahoj, občas na mě také padne smutek za ty ztracené hodiny a dny... můj malý se narodil plánovaným císařem, viděla ho na chvilku po vytažení a pak až v mms, kterou mi poslal manžel. Z důvodů mých komplikací jsem byla 2 dny na JIP a malého viděla celkem 3x asi na 10minut. I po přeložení na šestinedělí mi malého jen nosili na kojení. Pobyt v porodnici mě hodně hodil do mínusu, vznikl ve mě pocit, že nebudu schopná se o své dítěte postarat, že mě nikdo nic nenaučil, neukázal... Kolikrát jsem malého držela doma v náručí a prosila ho o odpuštění, že jsem nebyla schopná se o něj v jeho první a nejdůležitější hodiny v životě postarat, že byl někde sám, plakal, volal mě... Tohle je něco, s čím se asi ještě dlouho budu vyrovnávat. Ale myslím, že nejdůležitější je tak nějak odpustit sama sobě - postupně. Já vím, že druhý porod chci jinde a naprosto jiný, že už nedovolím, aby bylo miminko separované, prosadím si mnohem více věcí.
A hlavní taky je, že teď svou maličkou miluješ, že jsi pro ní ta nejlepší máma na světě.
3. led 2016 ve 21:55  • Odpověz  •  To se mi líbí (2)
@elib Odpustit sama sobe, to je asi horsi nez cizimu :slight_smile:. Clovek je k sobe kritictejsi nez k ostatnim.
4. led 2016 v 10:39  •  1 dítě  • Odpověz  •  To se mi líbí (1)
@elib Ani nevim, jestli na druhe budu mit odvahu. Puvodne v planu bylo, ale..
4. led 2016 v 10:40  •  1 dítě  • Odpověz  •  To se mi líbí
@xpetulkax také to tak vidím, je to mnohem horší. Ale bez toho to zřejmě nejde, člověk se musí pohnout dál. Mně třeba i pomohlo, když jsem prosila o odpuštění malého. Když usínal, držela jsem ho v náručí a já potichu přeříkávala vše, co mě vůči němu mrzí, o co jsem ho ochudila, co jsem nezvládla a říkala mu, že teď už ho nikdy neopustím a budu tu jen pro něj.
Do druhého se zatím nehrnu, ale věřím, že čas vše spraví...
4. led 2016 v 10:49  • Odpověz  •  To se mi líbí
Milé ženy, s minulostí neuděláte nic. Co máte ale plně ve svých rukách, jsou přítomné okamžiky. Máte spoustu času to svým malým vynahradit. Z prvních týdnů si nic nedělejte, skoro žádná žena to nedává v pohodě. I když se tak většina z nich tváří :slight_smile: A vaše děti to nevědí, jak jste se cítily. Držte se a užívejte mateřské radosti.
4. led 2016 ve 12:45  • Odpověz  •  To se mi líbí (3)
Ahoj, chci se zeptat vas, co braly Cipralex, za jak dlouho vam pomohl. Ja ho mam ted 5. den pul tablety, brzy mam zacit brat celou. Jenze ty moje stavy deprese a uzkosti jsou snad jeste horsi. Nejsem schopna se postarat o sebe, natoz pak o miminko a pritel sice strasne pomaha a je skvely, ale ja porad myslim na to, jaka jsem pro nej zatez. Porad se bojim, ze mi Cipralex nezabere, dyl uz ty stavy nezvladnu. Musim si ted davat i tak dvakrat denne Neurol, jinak nejsem schopna ani vstat, tresu se a furt si rikam, ze tem dvema by beze me bylo lip a mela bych to skoncit. Prosim, rekne te mi nekdo, ze Ciralex uz brzy zabere....
14. bře 2016 ve 20:14  •  1 dítě  • Odpověz  •  To se mi líbí
Upozornění
Uživatel je nedůvěryhodný. Je možné, že nejde o reálnou osobu, ale o účet vytvořený za účelem propagovat konkrétní výrobky/služby nebo účelově manipulovat diskuzi. Podívej se na příspěvky od klara_vit.
Slovo depka je dnes moderní. Student jde ke zkoučce a má depku. Někdo má depku z počasí. Ale deprese je něco jiného. Kdo ji poznal ví, že není o co stát. Nic vás nebaví, nemůžete se soustředit na TV, na čtení, na běžnou práci, je vám všechno jedno, potíte se jako prase a klepete se při každé maličkosti, ráno nemůžete vstát z postele, protože jste tak strašně unavení, že to prostě nejde, k ránu vámi projíží návaly něčeho jako je strach, úzkost....Jsem ráda, že už jsem v pořádku.
24. dub 2016 ve 23:47  • Odpověz  •  To se mi líbí
Ahoj holky, bohuzel mam s depresemi taky hroznou zkusenost. Bohuze se to projevovalo pozvolna,tak jsem tomu neprikladala nijak dulezitost,ale pak se to zacalo rapidne zhorsovat. Bohuzel ze jde o poporodni depresi jsem zjistila az nedavno. Prvniho syna jsem porodila cisarem,navic s nizkou vahou a predcasne,ale paradoxne vse jsem zvladala s klidem a prehledem a s dobrou naladou,byl spac,milacek a smisek. Bohuzel vse se zmenilo az po porodu druheho syna,v porodnici v pohode,zacala jsem sice kojit az treti den,ale v pohode...zacalo to navratem domu,prozivale jsem blues,maly plakal vic nez muj prvorozeny a ne to dostavalo a pripadala jsem si neschopna a navic do toho pece o 4leteho starsiho brasku,manzel delal na 12ti hodinove smeny a ja skoro porad plakala a pripadala si stale vic k nicemu..zlom prisel az kdyz bylo malemu 6mesicu a to k horsimu, bala jsem se byt s detma sama doma,byla jsem vycerpana,mela jsem neustale vykyvy nalad a to radikalni,z niceho jsem nemela radost a dokonce jsem mela silne deprese,ze jsem si rikala,ze mym klukum bude lepe beze me...maleho jsem zacala ostrkavat a musela jsem prestat kojit,stavy uzkozti hodne casto a hrudik jsem mela,jako by mi na nem nekdo porad klecel.....nikomu tyto stavy nepreji. Bohuzel jsem nevedela ze by mohlo jit o poporodni deprese,nic jsem neuzivala,ale zacala jsem vice myslet na sebe a travit vic casu v klidu,ted budou malemu dva roky a stav se zacal celkem zlepsovat cca po roce od prvnich depresi...az do patku,kdy jsem zjistila,ze jsem po treti a zacina se opet objevovat uzkost a strach a porad premyslim zda radeji nejit na potrat,jelikoz si neumim predstavit,ze by se to vratilo vse od zacatku :frowning2: samizrejme to nejprve prodiskutuji se svou lekarkou,ale hrozne se bojim ze se to zase vrati nedej boze v horsim stavu :frowning2:
8. kvě 2016 ve 20:49  • Odpověz  •  To se mi líbí
@petrapetronela ahoj, určitě to zkus probrat s nějakým odborníkem (psycholog, psychoterapeut, ale klidně i psychiatr), kterému budeš důvěřovat. Tohle se dá řešit i v těhotenství, takže se neboj přihlásit o pomoc, kterou si určitě zasloužíš po tom, jak sis ty stavy protrpěla. Držím palce, ať ses rozhodla jakkoliv.
23. čer 2016 ve 23:24  • Odpověz  •  To se mi líbí
Dovolim si obnovit tuto temu, lebo aj mna dost trapi poporodne blues..Maly ma 9 dni a v podstate placem odkedy sme dosli z porodnice. Do dnes bol so mnou manzel doma - fakt je skvely, nemozem sa stazovat, navari, uprace, pomojka mna, maleho...dnes som vsak zostala sama a je to este horsie. Niezeby som svojho syna nemala rada, mam, je skvely, ale necitim nejaku euforiu z toho, ze uz je tu s nami. Celkom dost place, aj ked to nevyzera na koliky, ani kojenie mi nejde uplne priruckovo, mozno aj preto cez den vydrzi spat tak max hodinu a celkovo mi niekedy tak proste vadi, aj ked je zlaty. To neustale prebalovanie, ked este ani nezapnem novu plienku a uz pocujem ako ju pokakal a cely ceremonial odznova :D, to neustale uspavanie, shhshhkanie,... S manzelom sme mali skvely vztah, stale nejake aktivity, rozumeli sme si uplne na 100% a zrazu nam to niekto nabural..uz to neni o nas dvoch, ale v centre je niekto treti a uz to nikdy take nebude..asi na neho ziarlim?! neviem...viem, ze to prejde (snad), viem aj ze to je normlane, ale citim sa strasne. placem v podstate odkedy manzel odisiel do prace.
Trapi sa s tym niekto momentalne tiez? Nejake slova podpory by mi dobre padli...:(
30. led v 11:42  •  čeká miminko, termín má v lednu 2017  • Odpověz  •  To se mi líbí
@maly_kukolar ahoj, neboj, je to uplne normalni. Ja to mela taky. Manzel skvely, ale nas synek je od narozeni hodne uplakany. doted (5 mesicu) ho vytoci kazda blbina a zacne jecet a neumi prestat. Hlavne sestinedeli bylo v tomhle tezky a ja brecela jak zelva denne. Pripadala jsem si neschopna a hlavne jsem si i ja sama myslela, ze delam neco spatne a porad patrala. Kamaradky a znami me meli za histerku, ze to prece nemuze byt tak desne, kdyz jsme byli venku na navsteve nebo tak, byl v klidu, zaujaly ho jine veci. Ale doma rval i 8 hodin denne.Zezacatku nevydrzel byt bdely a nebrecet snad ani 5min. Nejvic me vytacely rady tipu "musis se uklidnit, protoze nervozni matka rovna se nervozni dite". Za to bych vrazdila.
Mrzelo me, ze me ta poporodni deprese tolik prekvapla. mela jsem dojem, ze se o tom moc nemluvi. V podstate az do porodu se vsechno toci kolem nastavajici maminky a uderem porodu najednou vsechno kolem miminka a matka proste musi vsechno vydrzet a kdyz s tim ma problemy, tak je asi spatna....blbost!!!

Uz to tady bylo receno, zvi si navstevy, vim, ze je obdobi nemoci, tak samozrejme bacha na rymicky, ale aby s tebou casto nekdo byl. Hodne to pomuze. I kdyby ti navsteva fyzicky nepomohla, nepochovala, neuvarila, tak at ti aspon casto nedko dela spolecnost.
Pak ver, ze to vsechno prejde. Nebicuj se za to, ze necitis euforii...zivot neni reklama na plenky. Mame milne predstavy, jak to detatko budeme vroucne milovat od prvniho okamziku, ale ono to tak neni. Precejen je to tvor, kterej ti totalne rozboura tvuj zivot, nenecha te vyspat, najist, ani si dojit na zachod a porad po tobe neco chce. Krom toho cele to sestinedeli z tebe vlastne tu lasku jen vysosava....az pozdeji, kdyz se na tebe poprve usmeje, uvidis, ze roztajes a za ten jeden usmev by pak clovek vsechno odpustil.

Je to zkratka uplne normalni.
Preju pevne nervy a hodne sil
30. led ve 12:31  •  1 dítě  • Odpověz  •  To se mi líbí
Ahojky.Pred porodem jsme si s pritelem prosly docela blbym obdobím..Zacal v kvetnu marodit kdy se mu zhorsil zdrav.stav po pracovnim uraze ktery mel pred 3 roky..No..byl na tom psychicky spatne,no chlap..vycital si ze nestoji za nic atd..To jsme ustaly.Muj je na tom lip a v zari se nam narodil syn,takze jsme byly stastni no zacinajici rodina.Po 4 .mesicich v listopady nastoupil zpet do prace a tam dalsi rana..Vypoved a velmi mile jednani vedeni..Od ty doby se mezi nami neco stalo..Pritel prestal se mnou komunikovat a kdyz uz tak byl hodne zly..cokoliv reknu,udelam je vzdy spatne a ja uz nevim co delat aby se vse vratilo..Pak jsem se psychicky zhroutila.Od porodu jsem hubla 15 kilo.Mam pocit ze jsem ve vsem spatna jak pro syna tak pro zivot.Chvilema se mi nechce i zit..chci nase problemy resit ale pritel ne..Chapu ze to na neho bylo hodne,ale proc ja jsem nazoru ze jsme rodina a spolecne vse zvladneme a on toho nazoru neni..
23. únor v 11:24  •  1 dítě - čeká miminko, termín má v září 2016  • Odpověz  •  To se mi líbí
@monika890 Ahoj Moniko. Myslím si, že partnerská krize po narození dítěte je častější problém než se veřejně proklamuje. Jsme tak trochu zaplaveni virtuální realitou šťastných a spokojených rodičů, kteří si to "jen" užívají a rodičovsví jim nepřináší žádné negativní pocity, natož krize - přitom realita je jinde. Máme pocit, že pokud nedosahujeme ideálu, který je nám předkládán, jsme špatní rodiče.
Nepíšeš, zda je manžel stále bez práce - to je podle mě hodně důležité. Být propuštěn v momentě, kdy je na mě rodina závislá, musí být pro chlapa a jeho pocit hodnoty obrovská rána. Jenže Ty sama teď potřebuješ velkou podporu, nemáš sílu ji poskytovat a navíc fungovat jako hromosvod. To, co popisuješ, je podle mě poporodní deprese (mám stejnou dg.) a ta se, narozdíl od poporodního blues , sama nevyřeší (NAOPAK,bez vyhledání pomoci to bude horší a horší). O dítko se bojíš, máš ho tedy ráda - kdybys neměla, bude ti jedno, co s ním je. Jen prostě deprese znemožňuje otevřít se ostatním - včetně vlastního dítěte, protože na to není síla. Možná bych na chvilku odložila řešení vztahu s manželem a soustředila se na sebe.
Tj. co nejdříve psychiatr, později psychoterapeut a někdo, kdo Tě teď dokáže podpořit. Pokud by tím někým mohla být rodina, neváhala bych se k nim dočasně odstěhovat. Alespoň dokud Ti nebude lépe.
Prošli jsme s partnerem podobnou krizí, muž rovněž odmítal komunkovat - povedlo se to zvládnout s pomocí mé terapeutky, rovněž mi velmi pomohla kniha "Princip stínu". Je to, co pomohlo mě, univerzální návod asi nění... Držím palce.
23. únor ve 12:49  • Odpověz  •  To se mi líbí
Jdi na stranu:   Zruš
Tvůj příspěvek