KočárkopediePreeklampsie
Říkáš si, proč ti lékař na každé těhotenské poradně měří krevní tlak a zdůrazňuje, abys ani příště nezapomněla přinést moč? Jeho jednání má důležitý význam, protože právě sledování krevního tlaku a přítomnosti bílkoviny v moči přispívá k včasné diagnostice preeklampsie. Co to je, jaké jsou její příznaky a proč představuje riziko pro tebe i děťátko? To se, mimo jiné, dozvíš v našem článku.
Preeklampsie je vážná komplikace v těhotenství.
Co je to preeklampsie?
- I když se v současnosti objevují názory, že preeklampsie je syndrom, řada odborníků ji stále považuje za gestózu, tedy za jedno z onemocnění, které vzniká výlučně v těhotenství a také po ukončení těhotenství i zaniká.
- Dalším příkladem gestózy, tedy těhotenského onemocnění, je například hyperemesis gravidarum – závažná těhotenská nevolnost.
- Preeklampsie a její příznaky by měly skončit buď těsně po porodu, nebo během šestinedělí.
- Výjimečným jevem je, že symptomy (nejčastěji vysoký krevní tlak) přetrvávají i delší období po šestinedělí. V takovém případě je třeba zahájit komplexní diagnostiku a kromě interní či kardiologické ambulance by měla žena navštívit také endokrinologa. Specifickým případem je i rozvinutí preeklampsie během porodu či krátce po porodu.
- Obecně se jedná o závažný stav, ve kterém dochází ke zvýšenému krevnímu tlaku, s čímž jsou spojeny i další zdravotní problémy – poškození vnitřních orgánů, především jater, ledvin a mozku.
- Neléčená preeklampsie může vést až k život ohrožujícím stavům – k eklampsii nebo k HELLP syndromu (o nich se víc dočteš níže 👇).
- V Evropě se preeklampsie vyskytuje u 4 až 8 % těhotných žen. Bohužel úmrtnost plodu způsobuje v míře 4 až 28 %.
- První příznaky se téměř vždy objevují až po 20. týdnu těhotenství.
- Preeklampsie a její důsledky či související syndromy způsobují až 15 % předčasných porodů20.
Časná a pozdní preeklampsie
Podle toho, kdy se objeví první příznaky preeklampsie, lze toto onemocnění rozdělit na časnou a pozdní preeklampsii.
- Časná preeklampsie se objevuje od 20. do 34. týdne těhotenství. Tehdy se jako příčina nejčastěji uvádí porucha funkce placenty. Ve srovnání s pozdní preeklampsií vyvolává mnohem větší obavy.
- Její nebezpečí spočívá v nedostatečném vyživování dítěte placentou a sníženými průtoky v pupeční šňůře, což vede k nízké porodní hmotnosti a také předčasnému porodu. Stejně však může vyústit v komplikace, které ohrozí život matky i dítěte.
- Pozdní preeklampsie se objevuje po 34. týdnu těhotenství a ve většině případů za jejím vznikem stojí chronická onemocnění matky – nejčastěji nedostatečná srdeční činnost, přičemž funkce placenty není omezena. S tím je spojen i běžný vývoj plodu a prognóza pro nastávající maminku i miminko je mnohem příznivější než u časné preeklampsie.
Příznaky preeklampsie
Množství prvotních příznaků preeklampsie se může projevit postupně, ale také mohou nastoupit náhle – doslova ze dne na den. Jelikož jde o poměrně nebezpečné onemocnění, na symptomy „číhají“ lékaři při každé kontrole v těhotenské poradně. Zrádné však je, že řada příznaků se podobá běžným obtížím v těhotenství.
Symptomy preeklampsie, které jsou sledovány v prenatální poradně:
- Vysoký krevní tlak1 (hypertenze) – je třeba zpozornět při hodnotách, které přesahují 140/90 mmHg.
- Bílkoviny v moči (proteinurie) – signálem je zvýšená hladina vylučovaných bílkovin v moči, která přesahuje 300 mg za 24 hodin.
- Otoky končetin a obličeje – ačkoli je zadržování vody v organismu během těhotenství běžné, při preeklampsii mají otoky rychlý nástup a na první pohled je zřejmé, že jejich rozsah přesahuje zdravou míru.
- Lékař případný výskyt otoků kontroluje v těhotenské poradně, ale kdybys náhle otekla, raději vyhledej lékaře..
- Kyselina močová v krvi (hyperurikémie) – jde o signál, že ledviny nefungují správně, kyselina močová není dostatečně vylučována močí, ale ve zvýšené hladině je přítomna v krvi.
- Nedostatek krevních destiček (trombocytopenie), která zvyšuje riziko krvácení při porodu.
Další symptomy preeklampsie, které můžeš subjektivně pociťovat
- Náhlý přírůstek na hmotnosti, který nemá zjevnou příčinu – například v přejídání se. Přibírání v těhotenství je velmi individuální, avšak při preeklampsii jde o nárůst hmotnosti, který má souvislost s tvorbou otoků.
- Svědění těla6 – jak těhotenské bříško roste, pokožka se v této oblasti rozpíná, což vede k nepříjemnému pocitu svědění. Avšak v případě preeklampsie je svědění nadměrné, neutichá ani po hydrataci pokožky kosmetickým přípravkem, a netýká se jen oblasti bříška.
- Silná bolest hlavy – často doprovázená neostrým viděním, případně výpadky zraku. Tento symptom patří k pokročilejším stupňům preeklampsie.
Formy preeklampsie – mírná a těžká preeklampsie
Na základě klinických příznaků lze preeklampsii rozdělit na stádia, která určují její závažnost.
- Mírná preeklampsie – krevní tlak se pohybuje na hodnotách od 140/90 mmHg do 160/110 mmHg a hodnoty bílkovin v moči jsou v hranici od 300 mg do 2 g za 24 hodin. Co se týká otoků, ty se při mírné preeklampsii vyskytují většinou jen na dolních končetinách.
- Těžká preeklampsie – krevní tlak je vyšší než 160/110 mmHg a hodnoty bílkovin v moči jsou vyšší než 2 g za 24 hodin. Otoky se objevují na nohou i jiných částech těla – tvář a ruce.
- Za těžkou formu preeklampsie se pokládá i preeklampsie, která se vyskytla před 34. týdnem těhotenství. Naštěstí tento stupeň není příliš častý a většinou se diagnostikuje jen mírná forma, kterou se daří udržet pod kontrolou – těžká preeklampsie tvoří jen 25 % případů u všech žen, které preeklampsií trpí.
Je důležité odhalit preeklampsii co nejdřív.
Faktory zvyšující riziko preeklampsie
- Obezita nebo podvýživa,
- první těhotenství, případně rozdíl mezi těhotenstvími větší než 10 let,
- výskyt preeklampsie v předchozím těhotenství nebo v rodině (v přímé rodinné linii),
- mladé rodičky (méně než 19 let) nebo starší rodičky (nad 40 let),
- výška matky menší než 165 cm,
- vícečetné těhotenství,
- užívání hormonální antikoncepce před těhotenstvím,
- přítomnost některých onemocnění před těhotenstvím (cukrovka, vysoký krevní tlak, chronická onemocnění ledvin, zvýšená náchylnost k tvorbě krevních sraženin).
Vysoký tlak (hypertenze) v těhotenství
- Jaké hodnoty krevního tlaku jsou v pořádku a které zase představují varovný signál? Prohlédni si naši tabulku.
- Systolickému krevnímu tlaku se lidově říká také „horní tlak“ a je to první číslo, které ti tlakoměr zobrazí.
- Diastolický tlak zase můžeš znát jako „spodní tlak“, který je na displeji tlakoměru druhý.
- Pod těmito údaji se ještě nachází puls, který však v diagnostice preeklampsie není rozhodující, a proto jej v tabulce neuvádíme.
| Stupeň hypertenze | Hodnoty krevního tlaku (rozpětí systolického krevního tlaku v mmHg/rozpětí diastolického krevního tlaku v mmHg) |
|---|---|
| Mírná hypertenze | 140 – 149/90 – 99 |
| Středně těžká hypertenze | 150 – 159/100 – 109 |
| Těžká hypertenze | více než 160/110 |
| Závažná hypertenze | více než 170/110 |
Vysoký krevní tlak v těhotenství
Proč se u některých budoucím maminek objevuje vysoký krevní tlak, i když jím dřív netrpěly? A kdy jde o opravdu nebezpečnou komplikaci? Pojď si přečíst, jaké jsou rizikové faktory pro vznik hypertenze v těhotenství a jaké následky může zanechat na tvém zdraví či vývoji miminka.
Komplikace preeklampsie
- Pokud se preeklampsie diagnostikuje včas, většinou se vážné komplikace nevyskytnou.
- Závisí to však na týdnu těhotenství, ve kterém byla diagnostikována, a na formě preeklampsie.
- Rovněž je třeba podotknout, že toto onemocnění může mít i nepředvídatelný průběh a zatímco v jeden den vypadá preeklampsie pod kontrolou, druhý den se stav může zvrátit. Níže jsme proto shrnuli komplikace a závažnější stavy, které v souvislosti s preeklampsií mohou nastat:
- poškození ledvin,
- plicní edém – nejčastěji se vyskytuje až po porodu,
- porucha srážlivosti krve,
- předčasné odloučení placenty spojené s masivním krvácením.
Eklampsie
- Eklampsie2 je jakýsi „vyšší stupeň“ preeklampsie, který může mít fatální následky na život matky i dítěte. Jedná se o nejzávažnější komplikaci preeklampsie, jejímž příznakem je eklamptický záchvat. Ten je charakteristický křečemi, při kterých se střídají fáze stahů či záškubů celého těla s fázemi klidu, během nichž dochází k zastavení dýchání.
- Eklamptický záchvat je mimořádně vážný stav, je zapotřebí okamžité poskytnutí lékařské pomoci a bohužel součástí léčby je předčasný porod císařským řezem, při kterém se nezohledňuje týden těhotenství.
Eklampsie
Možná jsi už v souvislosti s těhotenstvím slyšela o preeklampsii a eklampsii. Víš však, o jaká onemocnění nebo projevy jde, v čem jsou rozdílné a jaké symptomy je doprovázejí? Pokud ne, pojď si přečíst, co se za nimi skrývá. Ve skutečnosti totiž jde o život ohrožující stavy, jejichž příznaky by měla znát každá nastávající maminka.
HELLP syndrom
- HELLP syndrom4 může i nemusí souviset s preeklampsií, ale většinou tento závažný stav postihuje 4–12 % těhotných žen, u kterých se preeklampsie vyskytla. Jedná se o komplikaci v těhotenství, která se vyznačuje poruchou funkce jater, rozpadem červených krvinek a nízkými hodnotami krevních destiček.
- Stejně jako při eklamptickém záchvatu, i v tomto případě jde o závažnou komplikaci, jejíž léčba zahrnuje i ukončení těhotenství císařským řezem, přičemž těhotná žena je léčena a monitorována ještě dlouho po porodu.
HELLP syndrom
Slyšela jsi už o HELLP syndromu? Pravdou je, že se o něm mluví jen velmi málo, ale přitom jde o mimořádně nebezpečný syndrom, který může končit i smrtí matky nebo dítěte. Má HELLP syndrom nějakou spojitost s preeklampsií a jaké příznaky jsou pro něj charakteristické? To a další informace zjistíš v tomto článku.
DIC
- DIC neboli diseminovaná intravaskulární koagulace představuje těžkou zdravotní komplikaci, jejíž příčinou je narušený proces srážlivosti krve. Laicky řečeno – sraženiny se tvoří i tam, kde by se tvořit neměly. Ucpání cév krevními sraženinami zabraňuje proudění krve do různých částí těla, což může mít za následek poškození některých orgánů, případně nedostatek kyslíku v organismu.
- DIC nepředstavuje jen těhotenské onemocnění, může se objevit u žen i mužů důsledkem různých faktorů – při zánětech, zraněních nebo nádorech. V těhotenství se však vznik DIC spojuje právě s preeklampsií.
DIC
DIC představuje velmi nebezpečnou zdravotní komplikaci, která se může přihodit každému z nás. Přesto se o diseminované intravaskulární koagulopatii příliš nemluví. Co je DIC, jaké problémy přináší a může mít spojitost s těhotenstvím? To se dozvíš v našem článku.
Preeklampsie a miminko
- Jelikož je prvním charakteristickým příznakem preeklampsie zvýšený krevní tlak, mohou důsledkem toho vznikat otoky v cévách těhotné ženy. Tím pádem se snižuje průtok krve v důležitých cévách, které zásobují miminko živinami a kyslíkem. Následně dochází k nedostatečnému prokrvení placenty, která přestává pracovat naplno. Dítě se tak může narodit s nízkou porodní hmotností a s tím přidruženými zdravotními komplikacemi. V těch nejzávažnějších případech může preeklampsie vést až k potratu.
- Naštěstí se lehčí formy preeklampsie dají během celého těhotenství udržet pod kontrolou tak, aby se dítě narodilo zdravé i dostatečně vyvinuté.
Diagnostika preeklampsie
- Jelikož má preeklampsie jednoduše rozpoznatelné projevy, její diagnostika náročná není. Na každé těhotenské poradně probíhá kontrola, která prvotní příznaky dokáže zachytit – měření krevního tlaku, vyšetření moči a krve.
- Rovněž se i důležité screeningy v těhotenství zaměřují na predikci vzniku preeklampsie. Konkrétně jde o:
- Prvotrimestrální screening (kombinovaný test) – mohlo by se zdát, že se prvotrimestrální screening zaměřuje jen na miminko, avšak ve výsledcích najdeš i pravděpodobnost vzniku preeklampsie po 20. a 34. týdnu těhotenství. Softwarový algoritmus zde totiž vyhodnocuje zadané údaje, které zahrnují tvou anamnézu, tvé BMI, údaje získané na podrobném ultrazvuku az rozboru tvé krve.
- Druhostrimestrální screening (morfologický ultrazvuk) – jde o podrobné vyšetření ultrazvukem, na kterém se detailně zkoumá miminko, jeho orgány a kůstky, ale i stav placenty a průtoky pupeční šňůrou. Také v tomto případě jsou informace získané na ultrazvuku přínosné pro předvídání vzniku preeklampsie.
- Screening ve třetím trimestru (flowmetrie) – sestává z podrobného ultrazvukového vyšetření, na kterém se kontrolují průtoky krve ve třech důležitých cévách, přičemž i minimální odchylky mohou pomoci k predikci preeklampsie.
Léčba preeklampsie
- Léčba se nastavuje individuálně a závisí na závažnosti příznaků preeklampsie i na tom, jak dobře organismus reaguje na první kroky v léčbě. Lékař může nařídit krátkodobou hospitalizaci, ale stejně tak k tomuto kroku zatím přistoupit nemusí.
- Cílem léčby preeklampsie v těhotenství je udržet zdravotní stav těhotné ženy natolik příznivý, aby se nevyskytly komplikace vedoucí k předčasnému porodu. Po porodu se zase lékaři snaží o vymizení příznaků preeklampsie a včasné odhalení případných poškození orgánů, která mohla vzniknout.
Obecně však lékaři při preeklampsii postupují následovně:
- snaha snížit krevní tlak – omezení příjmu soli, nasazení léků,
- častější kontroly na těhotenské poradně, případně hospitalizace,
- doporučení měřit si krevní tlak i doma,
- při lehčí formě preeklampsie se doporučuje porod ve 37. týdnu těhotenství,
- při preeklampsii se závažnými příznaky se doporučuje co nejdříve vyvolat porod.
Video: Ne každá žena má těhotenství bezproblémové
říká vedoucí lékař IVF Clinic Olomouc, MUDr. Štěpán Machač
V rozhovoru s MUDr. Štepánem Machačem najdete odpovědi na tyto otázky:
- 00:36 Jak žena zjistí, v jakém týdnu těhotenství se právě nachází?
- 01:58 Jaké jsou nejdůležitější fáze/týdny těhotenství pro vývoj dítěte?
- 03:04 Je strava v těhotenství opravdu tak důležitá?
- 04:07 Co vše „může” žena v těhotenství a co naopak není není vhodné?
- 06:32 Emoce v těhotenství, únava anebo náladovost. Proč tomu tak je?
- 07:58 Proč nemá každé těhotenství vždy ideální průběh?
- 08:23 Jaké jsou komplikace v těhotenství?
- 10:35 Jaká vyšetření čekají ženu v těhotenství?
- 15:30 Výbava pro těhotné. Existuje ideální, zaručeně praktická a vhodná?
- 16:45 Jak se vypořádat s potratem a úmrtím plodu v děloze?
Nejčastější dotazy o preeklampsii
- Pokud mám v těhotenství zvýšený krevní tlak, znamená to, že mám automaticky preeklampsii?
Přestože je zvýšený krevní tlak považován za jeden z nejdůvěryhodnějších příznaků preeklampsie, bez dalších symptomů (zvýšená bílkovina v moči, nestandardní hodnoty jistých markerů v krvi atd.) lékař většinou nepotvrdí preeklampsii a diagnostikuje „jen“ hypertenzi. Je to však pro něj výstraha, při které zpozorní, a je dost možné, že důsledkem toho nařídí častější kontroly v těhotenské poradně.
- Měla jsem preeklampsii v prvním těhotenství. Mám automaticky vyšší riziko vzniku preeklampsie i ve druhém těhotenství?
Pokud se již preeklampsie v prvním těhotenství vyskytla, při druhém těhotenství se riziko opravdu zvyšuje, a proto je již od začátku považováno za rizikové. Lékaři tě budou častěji kontrolovat, zvýší se frekvence návštěv v těhotenské poradně a může se stát, že absolvuješ i nějaká doplňková vyšetření.
Přesto však nejde o 100% záruku, že se preeklampsie znovu objeví i ve druhém těhotenství. Je spousta maminek, jejichž druhé těhotenství proběhlo bez problémů. Jiné je to v případě, kdy bys během prvního těhotenství měla vážnější komplikace – eklampsii či HELLP syndrom. Tehdy ti už druhé těhotenství lékaři nemusí doporučovat.
Mohlo by tě také zajímat
Týdny těhotenství
Každý týden těhotenství s sebou nese něco nového. Některé události sice nejsou navenek vidět, ale rozhodně probíhají. Aby také ne, vždyť během 40 týdnů se ze shluku buněk stane miminko. Podívej se, co tě v jednotlivých týdnech čeká a na co bys neměla zapomenout. Stačí kliknout na týden, který tě zajímá.
Ultrazvukové vyšetření v těhotenství
Zatímco některé nastávající maminky se ultrazvuku v těhotenství nemohou dočkat, jiné se tohoto vyšetření trochu obávají a zvažují, zda je pro miminko bezpečné. Kolik ultrazvuků přibližně během těhotenství absolvuješ, které jsou důležité a budeš muset některé zaplatit? I to se, mimo jiné, dozvíš v našem článku.
Vyšetření během těhotenství
Screeningová, diagnostická, doporučená a doplňková – vyšetření v těhotenství je velké množství a pro nastávající maminku není snadné se v nich zorientovat. Právě proto jsme připravili přehled, ve kterém ti vysvětlíme, jaké vyšetření k čemu slouží, které je propláceno zdravotní pojišťovnou a které můžeš podstoupit na vlastní žádost.
Jak ti pomůže Modrý koník?
- Popovídej si s uživatelkami
- Podívej se do diskuzí, které jsou plné zkušených uživatelek.
- Příklad diskuzí o preeklampsii: Preeklampsie. Zkušenosti? V jakém týdnu? Jaké byly následky? • Preeklampsie. Jaké je riziko, že bude i v tomto těhotenství? • Vysoké riziko preeklampsie. Měla jste některá a bylo vše dobré?
- Přidej se do tematické skupiny
- Zapoj se do tematických skupin, kde se s uživatelkami poradíš, nasdílíte si vzájemně informace, nebo si klidně jen číst, co o svých zkušenostech píšou.
- Tematické skupiny
- Zeptej se odborníka
- Polož zdarma a případně také anonymně otázku v Poradnách.
Hodnocení a zkušenosti s preeklampsií
Jak jsem přišla o syna
Já měla vymodlené těhotenství po ivf. První skončilo v 11.tt, že přestalo bít srdíčko a musela jsem na potrat. Tohle bylo jiné. Vše běželo relativně v pohodě, jediné, co mě trápilo, tak mírné otoky, aly ty jsem měla už od hormonální suplementace z ivf, takže jsem si říkala, že to k těhotenství patří. Nikdy jsem neměla problémy s tlakem, moč v pořádku, dítě rostlo ukázkově, spíš naopak, doktor se smál u druhotrimestralního screeningu, že to rozhodně nebude drobek.
Na poslední poradně v 24.tt říkal, že se mu vážně nezdají moje otoky, ale že nárůst váhy 3 kila za 4 týdny je vlastně v pořádku. Nicméně ať si pro jistotu koupím kvalitní tlakoměr, a pokud bude víc jak 2 dny po sobě nad 140/90, tak mu mám volat a v případě nad 180 nebo 120 spodní, mám jít do nemocnice. Tlakoměr mi přišel ve čtvrtek a hned 140/98 (takový tlak jsem v životě neměla) a neklesal... Pohyboval se cca 140-160, nicméně do pátku to nebyly 2 celé dny a ani žádná kritická hodnota, tak jsem svému lékaři jen poslala měřené hodnoty s tím, že kdyžtak přijdu na kontrolu v pondělí a budu se měřit. V sobotu dopoledne mi od něj přišel email, ať jdu do nemocnice pro jistotu. Tam na mě ještě sestra koukala, cože jim lezu na pohotovost, když mi nic není, jen zvýšený tlak (vážně jsem uvažovala, že je to přehnané a pořeším to radši v pondělí s mým gynekologem). Než jsem se dočkala lékaře, měla jsem 175, než mě přijali na oddělení, tak 183 a fičelo to nahoru. Bílkoviny v moči na maximum. Paradoxně až na únavu mi nic nebylo. Večer na mě svolali konzilium, že těžká preeklampsie a jestli chci zkusit zachránit malého za cenu trvalých následků pro mě, že mě zkusí stáhnout tlak a udržet malého co nejdéle ve mně, když je zatím vitální a v plné síle. Souhlasila jsem a v neděli to vypadalo, že jsme našli balanc. Bohužel v pondělí odpoledne přestaly fungovat léky a tlak zase stoupal. Takže hned v úterý ráno už jsem na hranici přežití podstoupila císaře. Malého převzali na neonatologii, přežil týden, pak chytil infekci a vzhledem k nezralosti během jednoho dne se prudce zhoršil a umřel. U mě se uvidí, jak to dopadne. Jaterní testy vypadají v pohodě, ledvinové taky, otok po 3 týdnech splaskl (za 4 dny jsem vypustila 13 kilo na vodě) a teď ještě zápasím s tlakem. Takže preeklampsie je potfora záludná a může se objevit náhle a prudce a kdybych si nepřečetla v sobotu email a netrvala v nemocnici na ošetření, tak tento příběh nepíšu.
Na poslední poradně v 24.tt říkal, že se mu vážně nezdají moje otoky, ale že nárůst váhy 3 kila za 4 týdny je vlastně v pořádku. Nicméně ať si pro jistotu koupím kvalitní tlakoměr, a pokud bude víc jak 2 dny po sobě nad 140/90, tak mu mám volat a v případě nad 180 nebo 120 spodní, mám jít do nemocnice. Tlakoměr mi přišel ve čtvrtek a hned 140/98 (takový tlak jsem v životě neměla) a neklesal... Pohyboval se cca 140-160, nicméně do pátku to nebyly 2 celé dny a ani žádná kritická hodnota, tak jsem svému lékaři jen poslala měřené hodnoty s tím, že kdyžtak přijdu na kontrolu v pondělí a budu se měřit. V sobotu dopoledne mi od něj přišel email, ať jdu do nemocnice pro jistotu. Tam na mě ještě sestra koukala, cože jim lezu na pohotovost, když mi nic není, jen zvýšený tlak (vážně jsem uvažovala, že je to přehnané a pořeším to radši v pondělí s mým gynekologem). Než jsem se dočkala lékaře, měla jsem 175, než mě přijali na oddělení, tak 183 a fičelo to nahoru. Bílkoviny v moči na maximum. Paradoxně až na únavu mi nic nebylo. Večer na mě svolali konzilium, že těžká preeklampsie a jestli chci zkusit zachránit malého za cenu trvalých následků pro mě, že mě zkusí stáhnout tlak a udržet malého co nejdéle ve mně, když je zatím vitální a v plné síle. Souhlasila jsem a v neděli to vypadalo, že jsme našli balanc. Bohužel v pondělí odpoledne přestaly fungovat léky a tlak zase stoupal. Takže hned v úterý ráno už jsem na hranici přežití podstoupila císaře. Malého převzali na neonatologii, přežil týden, pak chytil infekci a vzhledem k nezralosti během jednoho dne se prudce zhoršil a umřel. U mě se uvidí, jak to dopadne. Jaterní testy vypadají v pohodě, ledvinové taky, otok po 3 týdnech splaskl (za 4 dny jsem vypustila 13 kilo na vodě) a teď ještě zápasím s tlakem. Takže preeklampsie je potfora záludná a může se objevit náhle a prudce a kdybych si nepřečetla v sobotu email a netrvala v nemocnici na ošetření, tak tento příběh nepíšu.
8 lidí považuje za užitečné
Preeklampsie a hellp syndrom
Moje těhotenství probíhalo úplně v pohodě. Žádný nevolnosti ani cokoliv jiného. Na malou jsme se samozřejmě hrozně těšili a nemohly se dočkat. Kdyby jsme ale věděli co nás čeká...
Malá se narodila ze začátku 36tt, kdy mě doktor odeslal do nemocnice kvůli vysokému tlaku a bílkovině v moči. Pamatuju si jen to, že mě bolelo pod žebrama pár dní a já to přisuzovala tomu, že se zvětšuje břicho, protože já vůbec žádné neměla - ani na příjmu nevěřili, že už jsem 36tt. Taky vím, že mě bolela hlava a nemohla jsem tu poslední noc před kontrolou spát. Jinak nic.
Když se potvrdila tentýž den preeklampsie a hellp syndrom byl to ten nejhorší, ale zároveň nejhezčí den v mém životě. Po akutním císaři se prďola narodila s 2200g a 45cm. Našťěstí ona byla úplně v pořádku. Mě se po pár dnech ještě zvýšil tlak, tak jsem dostala ještě více léků a kapaček. Z nemocnice jsem odcházela tuším se 13pilulkama léků na den.
Dneska, necelé dva roky poté, jsem opět těhotná. Zase se moc těším, ale mám hrozný strach. Není nic horšího než strach o své dítě.
Malá se narodila ze začátku 36tt, kdy mě doktor odeslal do nemocnice kvůli vysokému tlaku a bílkovině v moči. Pamatuju si jen to, že mě bolelo pod žebrama pár dní a já to přisuzovala tomu, že se zvětšuje břicho, protože já vůbec žádné neměla - ani na příjmu nevěřili, že už jsem 36tt. Taky vím, že mě bolela hlava a nemohla jsem tu poslední noc před kontrolou spát. Jinak nic.
Když se potvrdila tentýž den preeklampsie a hellp syndrom byl to ten nejhorší, ale zároveň nejhezčí den v mém životě. Po akutním císaři se prďola narodila s 2200g a 45cm. Našťěstí ona byla úplně v pořádku. Mě se po pár dnech ještě zvýšil tlak, tak jsem dostala ještě více léků a kapaček. Z nemocnice jsem odcházela tuším se 13pilulkama léků na den.
Dneska, necelé dva roky poté, jsem opět těhotná. Zase se moc těším, ale mám hrozný strach. Není nic horšího než strach o své dítě.
4 lidé považují za užitečné
Je to zákeřná bestie
Nikdy v životě jsem s tlakem ani ledvinami potíže neměla.
Někdy kolem 32tt jsem poprvé zjistila, že nějak nemůžu zapnout zimní boty. To jsem si ještě myslela, že je to určitě v posledním trimestru normální a má to tak každá těhotná. Ve 34tt mi naměřili na kontrole v poradně vyšší tlak a moje kotníky už nebyly znatelné. Od té chvíle to se mnou šlo rychle z kopce. V noci jsem se budila s rukama jak dvě lopaty a nohy jsem měla už oteklé tak, že jsem při větším chození brečela bolestí. Tlak 150/100, výsledky z moči se taky den odedne horšily. Ve 37tt mě hospitalizovali a začali vyvolávat porod. To už jsem se nepoznávala ani v obličeji. A bylo to třídenní trápení ukončené kleštěmi. Naštěstí bylo dítě úplně v pořádku a i má preeklampsie sama odezněla. Do 14 dnů opadly otoky a do konce šestinedělí se i vše ostatní dalo do pořádku. Žádné léky jsem dlouhodobě brát nemusela. Mám ale strach si pořídit další dítě, že to přijde znovu a ještě dříve. ☹️
Někdy kolem 32tt jsem poprvé zjistila, že nějak nemůžu zapnout zimní boty. To jsem si ještě myslela, že je to určitě v posledním trimestru normální a má to tak každá těhotná. Ve 34tt mi naměřili na kontrole v poradně vyšší tlak a moje kotníky už nebyly znatelné. Od té chvíle to se mnou šlo rychle z kopce. V noci jsem se budila s rukama jak dvě lopaty a nohy jsem měla už oteklé tak, že jsem při větším chození brečela bolestí. Tlak 150/100, výsledky z moči se taky den odedne horšily. Ve 37tt mě hospitalizovali a začali vyvolávat porod. To už jsem se nepoznávala ani v obličeji. A bylo to třídenní trápení ukončené kleštěmi. Naštěstí bylo dítě úplně v pořádku a i má preeklampsie sama odezněla. Do 14 dnů opadly otoky a do konce šestinedělí se i vše ostatní dalo do pořádku. Žádné léky jsem dlouhodobě brát nemusela. Mám ale strach si pořídit další dítě, že to přijde znovu a ještě dříve. ☹️
5 lidí považuje za užitečné
Dvě těhu a s nimi preeklamsie
První těhu probíhalo v naprostém pořádku. Ve 33 tt.jsem šla k dr. na kontolu a v moči mi našli bílkovinu a měla jsem i vysoký tlak, velke otoky nohou, takže okamžitá hospitalizace. Tam už mi píchali injekce na dovyvinutí plic a za týden mi praskla sama plodová voda, ale porod se nerozjel, tak převoz do lepší nemocnice, kde mají vybavení pro nedonošené dětičky. No a tam mi udělali akutní císařský řez v celkové narkoze. Malý měl 2550g, chvilku si poležel v inkubátoru, ale vše v pořádku. Při dalším těhu za 3 roky, mezitím bohužel proběhl samovolný potrat ve 12tt., bylo také úplně vše v naprostém pořádku, na žádné lepší vyšetření mě nikdo neposlal a ve 36tt vysoký tlak, tudíž okamžitá hospitalizace a ten den akutní císařský řez v lokálním umrtvení. Holka měla 3275g.
Teš zvažujeme třetí miminko, ale prý mám velké riziko opětovné preeklamsiie. No a když jsem ji měla už dvakrát, tak by se mohla objevit i dříve a nebo vůbec. Ale to nikdo nedokáže říct. Při prvním těhu po porodu jsem měla okamžitě tlak v normálu, při druhém také ale půl roku po porodu mi vyběhl vysoký tlak, takže teď beru prášky.
Takže pokud chceme mimčo, tak bych musela k obvoďákovi, aby mi změnil prášky na tlak na takové, které se v těhu můžou brát. Nicméně i tak se hodně bojím, kdyby přišla preeklamsie dříve...
Teš zvažujeme třetí miminko, ale prý mám velké riziko opětovné preeklamsiie. No a když jsem ji měla už dvakrát, tak by se mohla objevit i dříve a nebo vůbec. Ale to nikdo nedokáže říct. Při prvním těhu po porodu jsem měla okamžitě tlak v normálu, při druhém také ale půl roku po porodu mi vyběhl vysoký tlak, takže teď beru prášky.
Takže pokud chceme mimčo, tak bych musela k obvoďákovi, aby mi změnil prášky na tlak na takové, které se v těhu můžou brát. Nicméně i tak se hodně bojím, kdyby přišla preeklamsie dříve...
1 člověk považuje za užitečné
Preeklampsie
Bylo mi 21, když jsem čekala první dítě, našeho syna Péťu - teď už 7 let. Vše probíhalo v pořádku, žádné zvracení ani jiné těhotenské problémy. Asi v 6. měsíci jsem začala krvácet, byla jsem v nemocnici asi 3 dny, dostala léky. V tu dobu mi zemřel děda a já to blbě snášela, v nemocnici mi řekli, že jsem prodělala skoro potrat, ale naštěstí vše dopadlo dobře.
V 7. měsíci 19.12.09 jsem začala mít kontrakce. Manžel mě odvezl do nemocnice, kde mi udělali ultrazvuk a konečně nám řekli, že čekáme syna. Do té doby jsme to nevěděli, pokaždé se na kontrole otočil. Nechali si mě tam, dostávála jsem léky, vše se uklidnilo. Na Štědrý den jsem měla jít domů, ale dostavil se vysoký tlak a k tomu jsem se zavodnila.
7. ledna, 36 týdnů těhotná a už jsem měla jít rodit kvůli tomu tlaku - jinak termín byl 14. února. Byla jsem na hekárně a čekala až budu rodit, jenže něco se zvrtlo a vyletěl ze mě nějaký hnus při kontrole a bylo rozhodnuto o císaři.
Bylo mi řečeno, že se malej vykakal do plodové vody. Odvezli mě na sál ve středu v 13h a syn se narodil s 2220g a 43cm. Prý byly nějaké komplikace. Malej měl pupeční šňůru okolo krku a já ztrácela hodně krve a nevím co ještě, prý jsme doktorům dali zabrat.
Probudila jsem se až druhý den na jipce a s tím, že je mi hrozně zle. Poslali mě na kontrolu na ultrazvuk a tam něco bylo špatně. Byla tam krevní sraženina a já musela opět na sál. Jenže to manželovi nedali vědět a ten mě chudák hledal na jipce a já už mezi tím byla po operaci. Když jsem se opět probudila, byla jsem vyděšená, kde to jsem. Byla jsem na AR. Plno přístrojů okolo mě a vím, že mi napichovali i transfúzi asi 1 h a žádný sestřičce se to nedařilo a i paní doktorce ne, tak museli volat jinou z jiného oddělení. Byla jsem totiž tak nateklá, tak to nešlo. Syna jsem viděla nakonec pak jen z fotek - je to bojovník takže to zvládal dobře. Začalo mi téct mléko s prsou, to byla bolest než jsem mohla odsávat. Po 5 dnech už jsem konečně viděla syna a mohla ho i kojit. 14 dnů trvalo než nás pustili domů, nejdřív kvůli mému stavu a pak se čekalo až syn přibere.
Do té doby jsem pořád nevěděla, co to bylo za nemoc, nicméně až s příchodem domů jsem se to dozvěděla. Tehdy jsem o tom slyšela poprvé. A od té doby jsem trpěla krvácením mimo ciklus 7 let, měnila jsem léky i lékaře, ale nepomohlo nic. Nakonec mi jeden řekl, že pokud otěhotněnim, srovná se to. S manželem jsme chtěli další, ale nejdřív jsem nesměla a pak to nešlo.
Teď čekám miminko, jsem 8tt a doufám, že se ta preeklampsie nebude opakovat, ale už vím jak to začalo a hodně jsem o tom četla, takže jsem připravená i na tu horší variantu. Kvůli bolesti jsem byla na pohotovosti už asi ve 3tt, trošku jsem i špinila, ale to u mě bylo normální i mimo cyklus, ale i přesto jsem dostala nějaké léky a vše se urovnalo. Jen jsem teď unavená, bolí mě prsa a pálí žáha, a to jsme u syna měla těsně před porodem.
Tak doufám, že jsou to příznaky holčičky :-) , když je to teď tak jiné.
V 7. měsíci 19.12.09 jsem začala mít kontrakce. Manžel mě odvezl do nemocnice, kde mi udělali ultrazvuk a konečně nám řekli, že čekáme syna. Do té doby jsme to nevěděli, pokaždé se na kontrole otočil. Nechali si mě tam, dostávála jsem léky, vše se uklidnilo. Na Štědrý den jsem měla jít domů, ale dostavil se vysoký tlak a k tomu jsem se zavodnila.
7. ledna, 36 týdnů těhotná a už jsem měla jít rodit kvůli tomu tlaku - jinak termín byl 14. února. Byla jsem na hekárně a čekala až budu rodit, jenže něco se zvrtlo a vyletěl ze mě nějaký hnus při kontrole a bylo rozhodnuto o císaři.
Bylo mi řečeno, že se malej vykakal do plodové vody. Odvezli mě na sál ve středu v 13h a syn se narodil s 2220g a 43cm. Prý byly nějaké komplikace. Malej měl pupeční šňůru okolo krku a já ztrácela hodně krve a nevím co ještě, prý jsme doktorům dali zabrat.
Probudila jsem se až druhý den na jipce a s tím, že je mi hrozně zle. Poslali mě na kontrolu na ultrazvuk a tam něco bylo špatně. Byla tam krevní sraženina a já musela opět na sál. Jenže to manželovi nedali vědět a ten mě chudák hledal na jipce a já už mezi tím byla po operaci. Když jsem se opět probudila, byla jsem vyděšená, kde to jsem. Byla jsem na AR. Plno přístrojů okolo mě a vím, že mi napichovali i transfúzi asi 1 h a žádný sestřičce se to nedařilo a i paní doktorce ne, tak museli volat jinou z jiného oddělení. Byla jsem totiž tak nateklá, tak to nešlo. Syna jsem viděla nakonec pak jen z fotek - je to bojovník takže to zvládal dobře. Začalo mi téct mléko s prsou, to byla bolest než jsem mohla odsávat. Po 5 dnech už jsem konečně viděla syna a mohla ho i kojit. 14 dnů trvalo než nás pustili domů, nejdřív kvůli mému stavu a pak se čekalo až syn přibere.
Do té doby jsem pořád nevěděla, co to bylo za nemoc, nicméně až s příchodem domů jsem se to dozvěděla. Tehdy jsem o tom slyšela poprvé. A od té doby jsem trpěla krvácením mimo ciklus 7 let, měnila jsem léky i lékaře, ale nepomohlo nic. Nakonec mi jeden řekl, že pokud otěhotněnim, srovná se to. S manželem jsme chtěli další, ale nejdřív jsem nesměla a pak to nešlo.
Teď čekám miminko, jsem 8tt a doufám, že se ta preeklampsie nebude opakovat, ale už vím jak to začalo a hodně jsem o tom četla, takže jsem připravená i na tu horší variantu. Kvůli bolesti jsem byla na pohotovosti už asi ve 3tt, trošku jsem i špinila, ale to u mě bylo normální i mimo cyklus, ale i přesto jsem dostala nějaké léky a vše se urovnalo. Jen jsem teď unavená, bolí mě prsa a pálí žáha, a to jsme u syna měla těsně před porodem.
Tak doufám, že jsou to příznaky holčičky :-) , když je to teď tak jiné.
1 člověk považuje za užitečné
Moje zkušenosti s preeklampsií
Já měla takovu zkušenost z preeklampsií, že jsem šla na normální prohlídku ke své gynekoložce. Měřila mi tlak ráno ve 32tt. Měla jsem 140/85, což mi přišlo v pohodí, ale jí se to nezdálo i kvůli mým otokům. Tak mě poslala do Náchoda na vyšetření.
Tam mi udělali ultrazvuk a to bylo v pořádku. Vzali mi krev s tím, že mám jet domů a měřit si tlak a zavolat v 15:00 kvůli výsledkům. Tak sem měřila tlak a měla jsem ho 140/120. Zavolala jsem tam a měla špatný výsledky, takže jsem musela okamžitě přijet do nemocnice. Celou dobu v nemocnici se nepodařilo dát tlak do kupy, nikdo nechápal, protože jsem dostávala koňské dávky dopegytu a zkoušeli přidávat i jiné tablety a nic. Měla jsem i tlak 160/130. Přibrala jsem neskutečně skoro 40 kilo a to jsem jedla málo po troškách, protože se do mě nic nevešlo. Chodit jsem skoro nemohla, jak jsem měla oteklé celé tělo. Bylo to příšerné. Celé těhotenství jsem se skoro nevyspala kvůli nohám a rukám, v nichž jsem měla divnou nervozitu. Nakonec už výsledky z krve byliyšílené, tak řekli že druhý den budou vyvolávat 36+0, ale noc před tím mi sama praskla voda, tělo to už neustálo. Ale i tak se malá narodila ve 36. týdnů. Měřila 46cm a vážila 2300 kg a teď je jí 7měsíců, je krásná a zdravá. ;)
Tam mi udělali ultrazvuk a to bylo v pořádku. Vzali mi krev s tím, že mám jet domů a měřit si tlak a zavolat v 15:00 kvůli výsledkům. Tak sem měřila tlak a měla jsem ho 140/120. Zavolala jsem tam a měla špatný výsledky, takže jsem musela okamžitě přijet do nemocnice. Celou dobu v nemocnici se nepodařilo dát tlak do kupy, nikdo nechápal, protože jsem dostávala koňské dávky dopegytu a zkoušeli přidávat i jiné tablety a nic. Měla jsem i tlak 160/130. Přibrala jsem neskutečně skoro 40 kilo a to jsem jedla málo po troškách, protože se do mě nic nevešlo. Chodit jsem skoro nemohla, jak jsem měla oteklé celé tělo. Bylo to příšerné. Celé těhotenství jsem se skoro nevyspala kvůli nohám a rukám, v nichž jsem měla divnou nervozitu. Nakonec už výsledky z krve byliyšílené, tak řekli že druhý den budou vyvolávat 36+0, ale noc před tím mi sama praskla voda, tělo to už neustálo. Ale i tak se malá narodila ve 36. týdnů. Měřila 46cm a vážila 2300 kg a teď je jí 7měsíců, je krásná a zdravá. ;)
3 lidé považují za užitečné
Preeklampsie - prohraný boj
Celé mé těhotenství probíhalo bez jakýchkoliv problémů, nebylo mi špatně, nic mě nebolelo snad jen prsa. Později ve druhém trimestru nastoupila migréna, kterou jsem trpěla každý týden, poruchy vidění (dávala jsem to za vinu té migréně) , problémy s tlakem, otoky kotníků a rukou a do 26. týdne jsem přibrala hrozných 17kg.
Na vše jsem upozorňovala svého gynekologa, o preeklampsii jsem si četla, bohužel né diskuze, a tak jsem nevěděla jaké fatální následky to pro miminko i mě může mít.
Skoro na každé poradně bylo mimčo stále menší a menší a jediný, komu to přišlo divné, jsem byla já, doktor tvrdil, že je to v pořádku, že oni přeci nikdy nemůžou vědět, kdy přesně jsme dítě zplodili. Na velikost dítěte mě upozorňovali i na sonu srdíčka i na pohotovosti, ale nikdo se nezmínil, že by snad mohlo strádat. Ve 26. týdnu jsme šli na poradnu na velký ultrazvuk, který už nám měl doktor děkat ve 24. týdnu, ale nedělal, jelikož dítě bylo o dva týdny menší než mělo být, ale to je asi normální, opět nic neřešíme a přesouváme tedy termín velkého ultrazvuku na další dva týdny potom.
Moje poslední poradna probíhala tak, že dítě, které už předtím bylo menší o dva týdny a teď mělo mít onen 24. týden, bylo opět ještě menší, ale to je zase v pořádku, doktor udělal snímky a videa a řekl, že miminko je zdravé, ale já ať si raději zajdu do nemocnice s tím tlakem ( konečně mi napsal žádanku na vyšetření, asi po mém třetím upozornění na vysoký tlak) tak jsem hned jela do nemocnice s tím, že se mnou něco je, ale dítě je zdravé. V nemocnici, když mi v ambulanci naměřili 169/111 , mě ani nevyšetřovali a okamžitě mě přijali, po prvním vyšetření už nikoho netrápil můj tlak, ale to, že vývin dítěte, které teď mělo být podle PM 26. týden je menší a odpovídá tak 21.týdnu navíc prý má málo podovky a jdu za pět minut dvanáct, protože mi může každou chvilkou umřít, takže nastal kolotoč, kde jsem jen lítala z náruče jednoho doktora do náruče jiného a samá vyšetření na ultrazvuku, která jen potvrzovala tu hrůzu, která na mě čekala.
Když za mnou přišli tři doktoři na konzultaci, už jsem věděla, že je něco špatně. Musela jsem se rozhodnout co s dítětem, jestli císař a dítě zkusit zachránit nebo vyvolat klasický porod s tím, že to malé nejspíš nepřežije, ale bude to pro nás lepší start do nového těhotenství a můžeme se začít snažit dřív. Byla tam na konzultaci i doktorka z neonatologie a ta mi říkala, že procento přežití u tak malých dětí (450g namísto 900g, které by měl mít, kdyby byl správně vyvinutý) je pouhé 2%, že to přežije a bude zdravé a neumím si představit, že bych tu chuděrku měla trápit na přístrojích, když už takhle v mém těle od začátku strádala. Po hrozných okamžicích jsme se nakonec rozhodli pro vyvolání porodu, který byl stejně po třech dnech psychického týrání ukončen císařem.
Miminko ve mě umřelo druhý/třetí den a protože se stále nic nedělo a já dost krvácela, musela jsem na císař, takže neskutečná bolest jak fyzická tak psychická, a to jen kvůli toho, že jsem věřila, že jsem v rukách odborníka.
Dnes už jsem v nemocnici skoro týden a doufám, že mě už brzy propustí, nedokážu se s tím vyrovnat a prožívám noční můru každý den. Tlak mám pořád nestabilní - buď mi už zůstane nebo se po šestinedělí upraví. Při mé formě těžké preeklampsie je až 50% riziko, že i další dítě bude na tom podobně, teď už však vím, že v těhotenství se řeší hned každá blbá prkotina a doufám, že jednou si to krásné miminko domů s sebou odnesu, snad už je vše zlé za námi a bude už jen dobře.
Na vše jsem upozorňovala svého gynekologa, o preeklampsii jsem si četla, bohužel né diskuze, a tak jsem nevěděla jaké fatální následky to pro miminko i mě může mít.
Skoro na každé poradně bylo mimčo stále menší a menší a jediný, komu to přišlo divné, jsem byla já, doktor tvrdil, že je to v pořádku, že oni přeci nikdy nemůžou vědět, kdy přesně jsme dítě zplodili. Na velikost dítěte mě upozorňovali i na sonu srdíčka i na pohotovosti, ale nikdo se nezmínil, že by snad mohlo strádat. Ve 26. týdnu jsme šli na poradnu na velký ultrazvuk, který už nám měl doktor děkat ve 24. týdnu, ale nedělal, jelikož dítě bylo o dva týdny menší než mělo být, ale to je asi normální, opět nic neřešíme a přesouváme tedy termín velkého ultrazvuku na další dva týdny potom.
Moje poslední poradna probíhala tak, že dítě, které už předtím bylo menší o dva týdny a teď mělo mít onen 24. týden, bylo opět ještě menší, ale to je zase v pořádku, doktor udělal snímky a videa a řekl, že miminko je zdravé, ale já ať si raději zajdu do nemocnice s tím tlakem ( konečně mi napsal žádanku na vyšetření, asi po mém třetím upozornění na vysoký tlak) tak jsem hned jela do nemocnice s tím, že se mnou něco je, ale dítě je zdravé. V nemocnici, když mi v ambulanci naměřili 169/111 , mě ani nevyšetřovali a okamžitě mě přijali, po prvním vyšetření už nikoho netrápil můj tlak, ale to, že vývin dítěte, které teď mělo být podle PM 26. týden je menší a odpovídá tak 21.týdnu navíc prý má málo podovky a jdu za pět minut dvanáct, protože mi může každou chvilkou umřít, takže nastal kolotoč, kde jsem jen lítala z náruče jednoho doktora do náruče jiného a samá vyšetření na ultrazvuku, která jen potvrzovala tu hrůzu, která na mě čekala.
Když za mnou přišli tři doktoři na konzultaci, už jsem věděla, že je něco špatně. Musela jsem se rozhodnout co s dítětem, jestli císař a dítě zkusit zachránit nebo vyvolat klasický porod s tím, že to malé nejspíš nepřežije, ale bude to pro nás lepší start do nového těhotenství a můžeme se začít snažit dřív. Byla tam na konzultaci i doktorka z neonatologie a ta mi říkala, že procento přežití u tak malých dětí (450g namísto 900g, které by měl mít, kdyby byl správně vyvinutý) je pouhé 2%, že to přežije a bude zdravé a neumím si představit, že bych tu chuděrku měla trápit na přístrojích, když už takhle v mém těle od začátku strádala. Po hrozných okamžicích jsme se nakonec rozhodli pro vyvolání porodu, který byl stejně po třech dnech psychického týrání ukončen císařem.
Miminko ve mě umřelo druhý/třetí den a protože se stále nic nedělo a já dost krvácela, musela jsem na císař, takže neskutečná bolest jak fyzická tak psychická, a to jen kvůli toho, že jsem věřila, že jsem v rukách odborníka.
Dnes už jsem v nemocnici skoro týden a doufám, že mě už brzy propustí, nedokážu se s tím vyrovnat a prožívám noční můru každý den. Tlak mám pořád nestabilní - buď mi už zůstane nebo se po šestinedělí upraví. Při mé formě těžké preeklampsie je až 50% riziko, že i další dítě bude na tom podobně, teď už však vím, že v těhotenství se řeší hned každá blbá prkotina a doufám, že jednou si to krásné miminko domů s sebou odnesu, snad už je vše zlé za námi a bude už jen dobře.
14 lidí považuje za užitečné
Nečekaně rychlý spád...
To já jsem měla druhé těhotenství trochu víc problémovější.
První s dcerou bylo ukázkové,cbez problémů,cani jsem nevěděla, že jsem těhotná, dokonce jsem v 7. měsíci i malovala kuchyň. :-) Všechno prostě na jedničku. Já zdravý jedinec, ukázkové krevní testy, bez vys.tlaku, bez cholesterolu.
A druhé těhotenství už začalo habrovat u odběru plodové vody. Podotýkám, že obě těhotenství mám po umělém oplodnění (IVF). A při druhém těhotenství mi bylo 38. Říkala jsem si, že u odběru plodové vody je riziko minimální a dělají to běžně každý den. :-( Jenže já jsem byla asi ta jedna z mála, které začala plodová voda téct.
Jela jsem tedy na pohotovost a už si mě tam nechali. Nedávali mi moc nadějí, spíš kolem mě chodili jak bez duše. Bála jsem se jít na záchod, co pohyb, to odtok plodové vody a při "čůrání" to byly proudy plodové vody.
Brečela jsem jako blázen a už jsem se smířila s potratem. Po 3 dnech se záhadně plodová voda ustálila a dírka v děloze se zacelila. Doktoři říkali, že jsem malý zázrak. :-) Pak těhotenství probíhalo v normě, až do 7.měsíce, kdy se mi začalo špatně dýchat, otékaly mi nohy a funěla jsem jak lokomotiva. :-( Strašně mě bolelo na prsou a při každém ukládání ke spánku jsem byla hrozně zadýchaná.
Bylo 23.12.2013 přípravy na Štědrý den vrcholily a já musela s vysokým tlakem do nemocnice. Měla jsem 150/90 a každý den jsem přibrala 2kg. Otýkala jsem už úplně všude, selhávaly mi ledviny ( denně jsem vypila 1,5l tekutin a načůrala jen 300ml) takže to už byla ta nejhorší část preeklampsie. ;-(
Chlapeček musel ven císařským řezem. :-( Ještě mi píchaly podpůrné injekce na vyvinutí plic, aby mohl syn sám dýchat. Sekce proběhla v pořádku, syn se narodil 27.12. a měl 1,5kg. :-( Byl v inkubátoru a já 3 dny na JIP - měla jsem tlak na hranici a kolísal od 160/90 - 180/110. Neustále hledali kombinaci léků, jak mi šetrně tlak snížit. Při návštěvách mě nemohli rodiče ani poznat, byla jsem oteklá i v obličeji, jak kdyby mě napadl roj včel. :-|
Nakonec syna museli převézt do Ústí, i kvůli nfekci, takže bojoval každým dnem o přežití a já bojovala s tlakem.
Nakonec vše dopadlo dobře a 6.2. jsme mohli jet domů. :-N Bohužel tlak mi už zůstal, beru stále léky, ale dá se s tím žít a jsem šťastná, že jsme to vůbec přežili oba dva a těší mě každý úsměv a rozzářené oči mého chlapečka. x-)
První s dcerou bylo ukázkové,cbez problémů,cani jsem nevěděla, že jsem těhotná, dokonce jsem v 7. měsíci i malovala kuchyň. :-) Všechno prostě na jedničku. Já zdravý jedinec, ukázkové krevní testy, bez vys.tlaku, bez cholesterolu.
A druhé těhotenství už začalo habrovat u odběru plodové vody. Podotýkám, že obě těhotenství mám po umělém oplodnění (IVF). A při druhém těhotenství mi bylo 38. Říkala jsem si, že u odběru plodové vody je riziko minimální a dělají to běžně každý den. :-( Jenže já jsem byla asi ta jedna z mála, které začala plodová voda téct.
Jela jsem tedy na pohotovost a už si mě tam nechali. Nedávali mi moc nadějí, spíš kolem mě chodili jak bez duše. Bála jsem se jít na záchod, co pohyb, to odtok plodové vody a při "čůrání" to byly proudy plodové vody.
Brečela jsem jako blázen a už jsem se smířila s potratem. Po 3 dnech se záhadně plodová voda ustálila a dírka v děloze se zacelila. Doktoři říkali, že jsem malý zázrak. :-) Pak těhotenství probíhalo v normě, až do 7.měsíce, kdy se mi začalo špatně dýchat, otékaly mi nohy a funěla jsem jak lokomotiva. :-( Strašně mě bolelo na prsou a při každém ukládání ke spánku jsem byla hrozně zadýchaná.
Bylo 23.12.2013 přípravy na Štědrý den vrcholily a já musela s vysokým tlakem do nemocnice. Měla jsem 150/90 a každý den jsem přibrala 2kg. Otýkala jsem už úplně všude, selhávaly mi ledviny ( denně jsem vypila 1,5l tekutin a načůrala jen 300ml) takže to už byla ta nejhorší část preeklampsie. ;-(
Chlapeček musel ven císařským řezem. :-( Ještě mi píchaly podpůrné injekce na vyvinutí plic, aby mohl syn sám dýchat. Sekce proběhla v pořádku, syn se narodil 27.12. a měl 1,5kg. :-( Byl v inkubátoru a já 3 dny na JIP - měla jsem tlak na hranici a kolísal od 160/90 - 180/110. Neustále hledali kombinaci léků, jak mi šetrně tlak snížit. Při návštěvách mě nemohli rodiče ani poznat, byla jsem oteklá i v obličeji, jak kdyby mě napadl roj včel. :-|
Nakonec syna museli převézt do Ústí, i kvůli nfekci, takže bojoval každým dnem o přežití a já bojovala s tlakem.
Nakonec vše dopadlo dobře a 6.2. jsme mohli jet domů. :-N Bohužel tlak mi už zůstal, beru stále léky, ale dá se s tím žít a jsem šťastná, že jsme to vůbec přežili oba dva a těší mě každý úsměv a rozzářené oči mého chlapečka. x-)
7 lidí považuje za užitečné
Preeklamsie?!
Moje těhotenství bylo plánované a celou dobu bez jediného zásadního problému. Na konci 8.měsíce jsem začala pociťovat co jsou to otoky nohou, nevešla jsem se do bot. :D
Na začátku 35.tt jsem šla na klasickou kontrolu ke své doktorce, zmínila se, že tlak je trošku vyšší, ale nic zásadního. Odeslala mě na první monitord o nemocnice. Tam mě monitorovali. Doktorka mě pak prohlédla, neshledala žádný problém. Na porod to rozhodně nevypadalo.
Další týden opět kontrola u mé lékařky - sestra mi naměřila 140/100 a doktorka mě po kontrole ihned odeslala do nemocnice. Tam mě hospitalizovali, pořád nějaké kapačky, kontrola tlaku, pak následoval sběr moči. V noci mě rozbolela hlava a tlak vyletěl 160/120, přeložili mě na JIP, kde mi neustále sledovali monitor, v noci se rozječel ještě jednou - opět nějaká kapačka. Ráno to bylo dobré, tak mě přeložili zpět na normální pokoj. Během dne se můj stav zase zhoršil. Každou chvíli ke mně běhali s měřením tlaku, pak se najednou zjevil doktor, změřil tlak a verdikt zněl - okamžitě ukončit těhotenství. Zavedli mi tabletu na dozrání plodovych cest. Plakala jsem, měla jsem strach, byla jsem tam sama a bála jsem se o to malé stvoření uvnitř mě. Hrozně jsem se bála, aby byla v pořádku, cítila jsem hrozné výčitky, že jsem neschopná donosit dítě jako "všechny" ženy.
Byla jsem 36+0 a porod se rozjel ráno, všechno bylo rychlé. Dopovali mě oxytocinem, aby se porod co nejrychleji rozjel, ozvy byly špatné - to jsem vytušila jen z pohledů těch lidí, co kolem mě běhali. Nikdo se mnou nemluvil. :-\
Všechno naštěstí dopadlo dobře - porodila jsem zdravou holčičku - 3kg a 52cm. Do té doby jsem o preeklamsii neslyšela a mohu říci, že nástup příznaků je tak rychlý, že než se člověk vzpamatuje z diagnózy...
Doufám, že takových případuů bude co nejméně. Sama jsem zdravá, prvorodička a s tlakem jsem nikdy problém neměla.
Na začátku 35.tt jsem šla na klasickou kontrolu ke své doktorce, zmínila se, že tlak je trošku vyšší, ale nic zásadního. Odeslala mě na první monitord o nemocnice. Tam mě monitorovali. Doktorka mě pak prohlédla, neshledala žádný problém. Na porod to rozhodně nevypadalo.
Další týden opět kontrola u mé lékařky - sestra mi naměřila 140/100 a doktorka mě po kontrole ihned odeslala do nemocnice. Tam mě hospitalizovali, pořád nějaké kapačky, kontrola tlaku, pak následoval sběr moči. V noci mě rozbolela hlava a tlak vyletěl 160/120, přeložili mě na JIP, kde mi neustále sledovali monitor, v noci se rozječel ještě jednou - opět nějaká kapačka. Ráno to bylo dobré, tak mě přeložili zpět na normální pokoj. Během dne se můj stav zase zhoršil. Každou chvíli ke mně běhali s měřením tlaku, pak se najednou zjevil doktor, změřil tlak a verdikt zněl - okamžitě ukončit těhotenství. Zavedli mi tabletu na dozrání plodovych cest. Plakala jsem, měla jsem strach, byla jsem tam sama a bála jsem se o to malé stvoření uvnitř mě. Hrozně jsem se bála, aby byla v pořádku, cítila jsem hrozné výčitky, že jsem neschopná donosit dítě jako "všechny" ženy.
Byla jsem 36+0 a porod se rozjel ráno, všechno bylo rychlé. Dopovali mě oxytocinem, aby se porod co nejrychleji rozjel, ozvy byly špatné - to jsem vytušila jen z pohledů těch lidí, co kolem mě běhali. Nikdo se mnou nemluvil. :-\
Všechno naštěstí dopadlo dobře - porodila jsem zdravou holčičku - 3kg a 52cm. Do té doby jsem o preeklamsii neslyšela a mohu říci, že nástup příznaků je tak rychlý, že než se člověk vzpamatuje z diagnózy...
Doufám, že takových případuů bude co nejméně. Sama jsem zdravá, prvorodička a s tlakem jsem nikdy problém neměla.
4 lidé považují za užitečné
Zvládly jsme to
Vysokým tlakem jsem trpěla v podstatě celé těhotenství. Ve 30 tt jsem byla hospitalizována v porodnici kvůli hrozícímu předčasnému porodu, kdy jsem mela kontrakce. Tlak bylo samozřejmě pořád vyšší. K tomu jsem od 13tt trpěla velkými bolestmi žeber. Naštěstí jsem po necelých dvou týdnech mohla domů a porod se jen díky vysokým dávkám magnezia a kapačkám zastavil. Ale i přesto jsem musela na vyvolání porodu dříve, jelikož se k tlaku a bolestem žeber dostavily i velké otoky. Nakonec jsem za pouhý víkend přibrala na váze 1,5 kg a tlak letěl nahoru. Na nic se nečekalo a já ten den byla přijata do porodnice. A druhý den se narodila dcera. Naštěstí jsme to stihly tak, že už byla donošená. :)
2 lidé považují za užitečné
Hlavně nepodceňovat příznaky!
Poprvé jsem skončila v nemocnici v 8.tt , od 18tt jsem jedla magnézko a měla i 10x do hodiny tvrdnutí, 25-26.tt hospitalizace kvůli pravidelným bolestem, až později se zjistilo, že už to byly pravidelní poslíčci.
Nejlépe mi bylo cca měsíc před porodem, ale poslední měsíc už šlo "do tuhého". Extrémní přibírání (25kg za 8 týdnů), bolesti hlavy, špatné vidění, zvracení. Vše jsem přisuzovala konci těhu + nosila jsem brýle a zvracela jsem přes první polovinu těhu. Naštěstí v porodnici jsem vše přiznala, změřili tlak, vzali krev a moč. Diagnoza pokročilá preeklamapsie a šlo se hned vyvolávat porod (porod skončil o více než 2 dny později akutním císařem).
Moje gynekoložka mi řekla, že preeklampsie je "trochu dědičná", proto přidám i "můj" porod, aneb jak jsem se málem nenarodila díky zanedbané preeklampsii.
Moje máma byla v 6.měsíci hospitalizovaná, nebylo jí dobře, hodně zhubla, v 7.měsíci měla 39kg, měla vysoký tlak, kolabovali jí ledviny. Před těmi 34 lety nebyly v porodnici ani ultrazvuky, natož nějaké monitory - sestřička si ráno poslechla bříško, prohlásila, že nic neslyší a že jsem umřela, že máma musí na sál. Máma brečela, že já jsem líná, hýbu se jen večer, že to není pravda. Po probuzení byla hodně překvapená, že žiju, ale musí mě převézt cca 1,5 hod. do porodnice, kde mají inkubátory, že jako holčička mám 4x větší šanci, že přežiji než kluk. :) Tenkrát bohužel za mnou nesměla, jen věděla, že žiju, až po 2 měsících jí došel telegram, že sice nemám 2,5kg, ale že tam řádí nějaká dětská nemoc, ať si pro mě přijedou. S tímto vším se mi moje máma přiznala až asi rok po porodu mého syna. Vůbec si nedovedu představit, co tenkrát prožívala. Informovanost nulová a možnost mě vidět neexistovala.
Každopádně po těchto 2 zážitcích svoje těhotné kamarádky "straším". Když se jim cokoliv nezdá, ať si hned zavolají doktorovi, nestydí se to říct. Já si přišla jak simulant, když jsem říkala, jak mi je zle, atd., cítila jsem se skoro trapně, že je "otravuju", ale samozřejmě teď jsem za to ráda.
Nejlépe mi bylo cca měsíc před porodem, ale poslední měsíc už šlo "do tuhého". Extrémní přibírání (25kg za 8 týdnů), bolesti hlavy, špatné vidění, zvracení. Vše jsem přisuzovala konci těhu + nosila jsem brýle a zvracela jsem přes první polovinu těhu. Naštěstí v porodnici jsem vše přiznala, změřili tlak, vzali krev a moč. Diagnoza pokročilá preeklamapsie a šlo se hned vyvolávat porod (porod skončil o více než 2 dny později akutním císařem).
Moje gynekoložka mi řekla, že preeklampsie je "trochu dědičná", proto přidám i "můj" porod, aneb jak jsem se málem nenarodila díky zanedbané preeklampsii.
Moje máma byla v 6.měsíci hospitalizovaná, nebylo jí dobře, hodně zhubla, v 7.měsíci měla 39kg, měla vysoký tlak, kolabovali jí ledviny. Před těmi 34 lety nebyly v porodnici ani ultrazvuky, natož nějaké monitory - sestřička si ráno poslechla bříško, prohlásila, že nic neslyší a že jsem umřela, že máma musí na sál. Máma brečela, že já jsem líná, hýbu se jen večer, že to není pravda. Po probuzení byla hodně překvapená, že žiju, ale musí mě převézt cca 1,5 hod. do porodnice, kde mají inkubátory, že jako holčička mám 4x větší šanci, že přežiji než kluk. :) Tenkrát bohužel za mnou nesměla, jen věděla, že žiju, až po 2 měsících jí došel telegram, že sice nemám 2,5kg, ale že tam řádí nějaká dětská nemoc, ať si pro mě přijedou. S tímto vším se mi moje máma přiznala až asi rok po porodu mého syna. Vůbec si nedovedu představit, co tenkrát prožívala. Informovanost nulová a možnost mě vidět neexistovala.
Každopádně po těchto 2 zážitcích svoje těhotné kamarádky "straším". Když se jim cokoliv nezdá, ať si hned zavolají doktorovi, nestydí se to říct. Já si přišla jak simulant, když jsem říkala, jak mi je zle, atd., cítila jsem se skoro trapně, že je "otravuju", ale samozřejmě teď jsem za to ráda.
2 lidé považují za užitečné
Preeklampsie ke konci těhotenství
Když jsem otěhotněla vše bylo v naprostém pořádku. Což jsem se i na jednu stranu divila, protože mám vrozenou vadu ledvin.
Skoro celé těhotenství bylo v pořádku až do poloviny 7. měsíce. V prosinci jsem začínala natékat - jak nohy, tak i po celém těle. Když jsem šla na kontrolu měla jsem trochu zvýšený krevní tlak a doktorka mi říkala, že je vše v pořádku.
1.1.2013 večer mě odvezli pro jistotu na pohotovost. Ujala se mě výborná doktorka. Po vyšetření mi řekla, že mám bílkoviny v moči a hodně vysoký tlak, že to vypadá na preeklampsii. Do té doby jsem vůbec nevěděla, že vůbec něco takového existuje. Vysvětlila mi, co je to za nemoc a že je to dost nebezpečné jak pro mě tak pro dítě. Udělali mi vyšetření. A začali mi dávat magnesium v kapačkách. Moc to ale nepomohlo. Pořád jsem byla hodně oteklá a měla vysoký tlak a pořád jsem vážila moc na to, že jsem na začátku měla sotva 55 kg.
Byla jsem ve 33 tt. a malý měl sotva 2 kila. Posílali mě na monitor, ale vše bylo v pořádku, což jsme byli moc rádi.
5.1.2013 jsem se už cítila lépe a chtěla jsem jít domů. Doktor mi řekl, že opravdu mám preeklampsii a že domů jít rozhodně nemůžu a že malého ani nedonosím. Že mi porod budou muset vyvolat, ale že se pokusí, aby to bylo přirozenou cestou, že jen v krajním případě mi udělají císařský řez. Byli jsme z toho dost v šoku. Také mi doktor řekl, že moje ledviny už to nestíhají a malého odmítají. Bílkoviny v moči jsem měla na hranici a pupeční šňůra byla také na hranici, říkal doktor.
Pro jistotu mi dávali injekce na ředění krve a další dvě injekce pro vývoj synových orgánů, protože je neměl natolik vyvinuté.
9.1.2013 mi nebylo moc dobře. Večer jsem cítila jako by mi malý tlačil na žebra a na orgány. Když mi měřila sestřička tlak tak jsem ho měla strašně vysoký a nemohla jsem si dojít ani na záchod. Pro jistotu zavolala doktora a ten mě poslal na monitor. Tam mi oznámili, že mi udělají sekci. A kvůli vysokému tlaku mi dali jen epidural, tak jsem byla umrtvena od pasu dolů. Sálo sestra mě vůbec nemohla napíchnout jak jsem byla nateklá a už byla docela naštvaná. Tak mě nakonec epidural napíchnul doktor.
Sekce proběhla bez potíží. Do 15 minut byl malý venku. Dokonce jsem ho i viděla. Hned ho odnesli na novorozeneckou Jipku. Dali ho do inkubátoru, ale naštěstí díky těm dvou injekcím sám dýchal. Tak byl v inkubátoru jen jeden den. Narodil se o 6 týdnů dříve než měl a vážil 2,10 kg.
Druhý den po sekci jsem dostala eklamptický záchvat. Doktorka říkala, že je to kvůli tomu vysokému tlaku a taky stresu. Pro jistotu mě posílali na různá vyšetření.
Na tlak mi dali prášky a pak jsem ho měla už v normálu. Kvůli tomu záchvatu jsem nemohla malého ani kojit ani za ním chodit. Vždycky mi ho přinesl přítel a dětská sestřička ukázat. Poprvé jsem si ho nakrmila a přebalila až po týdnu, když našli vhodné prášky na tlak, ale díky ním jsem ztratila mléko. Po pár dnech jsem už mohla mít malého u sebe na pokoji. Jizva se mi krásně hojila, žádné problémy jsem s ní neměla.
O Samuela se starala primářka novorozeneckého, která měla i poradnu pro nedonošené děti. A kam jsme také chodili, když nás pustili domů.
22.1.2013 jsme konečně mohli jít domů.
Doktoři mi říkali, že neví, jestli další těhotenství bude bezproblémové a nebo jestli také budu mít preeklampsii. Říkali, že je možné, že celé těhotenství budu v nemocnici a budu mít rizikové kvůli ledvinám.
Jsme moc vděční Hořovické nemocnici, kde se o nás krásně starali a zachránili nám oběma život.
Skoro celé těhotenství bylo v pořádku až do poloviny 7. měsíce. V prosinci jsem začínala natékat - jak nohy, tak i po celém těle. Když jsem šla na kontrolu měla jsem trochu zvýšený krevní tlak a doktorka mi říkala, že je vše v pořádku.
1.1.2013 večer mě odvezli pro jistotu na pohotovost. Ujala se mě výborná doktorka. Po vyšetření mi řekla, že mám bílkoviny v moči a hodně vysoký tlak, že to vypadá na preeklampsii. Do té doby jsem vůbec nevěděla, že vůbec něco takového existuje. Vysvětlila mi, co je to za nemoc a že je to dost nebezpečné jak pro mě tak pro dítě. Udělali mi vyšetření. A začali mi dávat magnesium v kapačkách. Moc to ale nepomohlo. Pořád jsem byla hodně oteklá a měla vysoký tlak a pořád jsem vážila moc na to, že jsem na začátku měla sotva 55 kg.
Byla jsem ve 33 tt. a malý měl sotva 2 kila. Posílali mě na monitor, ale vše bylo v pořádku, což jsme byli moc rádi.
5.1.2013 jsem se už cítila lépe a chtěla jsem jít domů. Doktor mi řekl, že opravdu mám preeklampsii a že domů jít rozhodně nemůžu a že malého ani nedonosím. Že mi porod budou muset vyvolat, ale že se pokusí, aby to bylo přirozenou cestou, že jen v krajním případě mi udělají císařský řez. Byli jsme z toho dost v šoku. Také mi doktor řekl, že moje ledviny už to nestíhají a malého odmítají. Bílkoviny v moči jsem měla na hranici a pupeční šňůra byla také na hranici, říkal doktor.
Pro jistotu mi dávali injekce na ředění krve a další dvě injekce pro vývoj synových orgánů, protože je neměl natolik vyvinuté.
9.1.2013 mi nebylo moc dobře. Večer jsem cítila jako by mi malý tlačil na žebra a na orgány. Když mi měřila sestřička tlak tak jsem ho měla strašně vysoký a nemohla jsem si dojít ani na záchod. Pro jistotu zavolala doktora a ten mě poslal na monitor. Tam mi oznámili, že mi udělají sekci. A kvůli vysokému tlaku mi dali jen epidural, tak jsem byla umrtvena od pasu dolů. Sálo sestra mě vůbec nemohla napíchnout jak jsem byla nateklá a už byla docela naštvaná. Tak mě nakonec epidural napíchnul doktor.
Sekce proběhla bez potíží. Do 15 minut byl malý venku. Dokonce jsem ho i viděla. Hned ho odnesli na novorozeneckou Jipku. Dali ho do inkubátoru, ale naštěstí díky těm dvou injekcím sám dýchal. Tak byl v inkubátoru jen jeden den. Narodil se o 6 týdnů dříve než měl a vážil 2,10 kg.
Druhý den po sekci jsem dostala eklamptický záchvat. Doktorka říkala, že je to kvůli tomu vysokému tlaku a taky stresu. Pro jistotu mě posílali na různá vyšetření.
Na tlak mi dali prášky a pak jsem ho měla už v normálu. Kvůli tomu záchvatu jsem nemohla malého ani kojit ani za ním chodit. Vždycky mi ho přinesl přítel a dětská sestřička ukázat. Poprvé jsem si ho nakrmila a přebalila až po týdnu, když našli vhodné prášky na tlak, ale díky ním jsem ztratila mléko. Po pár dnech jsem už mohla mít malého u sebe na pokoji. Jizva se mi krásně hojila, žádné problémy jsem s ní neměla.
O Samuela se starala primářka novorozeneckého, která měla i poradnu pro nedonošené děti. A kam jsme také chodili, když nás pustili domů.
22.1.2013 jsme konečně mohli jít domů.
Doktoři mi říkali, že neví, jestli další těhotenství bude bezproblémové a nebo jestli také budu mít preeklampsii. Říkali, že je možné, že celé těhotenství budu v nemocnici a budu mít rizikové kvůli ledvinám.
Jsme moc vděční Hořovické nemocnici, kde se o nás krásně starali a zachránili nám oběma život.
6 lidí považuje za užitečné
Prohraný boj s preeklampsií
O preeklampsii jsem se poprvé dočetla tady na Koníkovi při čtení článků Těhotenství týden po týdnu. Říkala jsem si, že to se mě určitě netýká.
Ve 27tt mi ze dne na den otekly nohy i ruce. V pondělí ráno mi bylo strašně zle, tak jsem šla k obvoďačce, že na mě něco leze, ať mě dá neschopenku. Ta viděla mé nohy, změřila mi tlak (180/100) a začalo jí svítat. Udělala ještě test papírkem z moči, bílkoviny potvrzeny a že mám hned mazat na gyndu. Vyklepaná jsem dorazila ke svému lékaři, ten mě ani nevyšetřil a hned poslal se žádankou do nemocnice.
V nemocnici si mě samozřejmě nechali. Nasadili léčbu léky a kapačkami. Týden jsme bojovali, vše vypadalo nadějně. Bety se sice málo hýbala, což jsem hlásila, ale prý je to po těch kortikoidech na dovyvinutí plic normální. Kontrolní UTZ v pořádku.
V pondělí 19.3. kontrolovala PA jako každé ráno ozvy miminka. Ani po 15 minutách je nemohla najít, a tak, že jdeme radši za doktory. Když už si volali 2 doktoři třetího začalo mi docházet, co mi chtějí říct. V noci naší Bety přestalo bít srdíčko.
Čekal mě velmi těžký 3 denní porod mrtvého miminka. V tu chvíli pro mě skončil svět.
Po pitvě se prokázala těžká forma preeklampsie a odloučení placenty. Malá se de facto udusila.
Po třech měsících jsme neplánovaně otěhotněli. Čeká mě druhé kolo s touto nemocí a doufám, že se neobjeví vůbec, nebo to tentokrát zvládneme lépe.
Ve 27tt mi ze dne na den otekly nohy i ruce. V pondělí ráno mi bylo strašně zle, tak jsem šla k obvoďačce, že na mě něco leze, ať mě dá neschopenku. Ta viděla mé nohy, změřila mi tlak (180/100) a začalo jí svítat. Udělala ještě test papírkem z moči, bílkoviny potvrzeny a že mám hned mazat na gyndu. Vyklepaná jsem dorazila ke svému lékaři, ten mě ani nevyšetřil a hned poslal se žádankou do nemocnice.
V nemocnici si mě samozřejmě nechali. Nasadili léčbu léky a kapačkami. Týden jsme bojovali, vše vypadalo nadějně. Bety se sice málo hýbala, což jsem hlásila, ale prý je to po těch kortikoidech na dovyvinutí plic normální. Kontrolní UTZ v pořádku.
V pondělí 19.3. kontrolovala PA jako každé ráno ozvy miminka. Ani po 15 minutách je nemohla najít, a tak, že jdeme radši za doktory. Když už si volali 2 doktoři třetího začalo mi docházet, co mi chtějí říct. V noci naší Bety přestalo bít srdíčko.
Čekal mě velmi těžký 3 denní porod mrtvého miminka. V tu chvíli pro mě skončil svět.
Po pitvě se prokázala těžká forma preeklampsie a odloučení placenty. Malá se de facto udusila.
Po třech měsících jsme neplánovaně otěhotněli. Čeká mě druhé kolo s touto nemocí a doufám, že se neobjeví vůbec, nebo to tentokrát zvládneme lépe.
5 lidí považuje za užitečné
Nelehké začátky
Chtěla bych se také podělit o vlastní zkušenost s bojem s Preeklamsieí, eklamsií a Hellp syndromem. Rodila jsem sice již před 5 lety a dnes mám zdravou holčičku, ale vše nebylo tak růžové jak ze začátku vypadalo.
Mé těhotenství probíhalo zcela v klidu. Již kolem 5.měsíce jsem si musela jít na týden lehnout do porodnice pro slabé krvácení - nic závažného. Bylo mi poté doporučeno odpočívat a být v klidu. Následně se mi občas spouštěla z nosu krev (nikdy jsem na to netrpěla) na což mi můj gynekolog řekl, že je to běžný stav u těhotných z oteklé nosní sliznice. Kolem 34-35.tt jsem začínala více otékat na nohou, přibírat na váze, pobolívala mě hlava. Po návštěvě poradny jsem měla už vysoký tlak, velký nárůst váhy, ale pan doktor mi jen poradil odpočívat a nohy nahoru. Tak mě poslal domů.
Ve 35.tt - 2.8. 08 byla sobota, já zůstala sama doma, přítel odjel na noční směnu, cítila jsem se už nějak divně hlavně od žaludku, hlava mě pořád pobolívala. Šla jsem si tedy lehnout, ale nutilo mě to pořád vstávat, jelikož jsem začínala mít divné tlaky pod žebry a tlačilo mě to i jakoby do plic. Zvedla jsem tel. a volala příteli, že se něco děje, bude muset přijet domů. Mezitím se mi stav zhoršoval a já začínala mít už urputné křeče a sotva dech jsem popadala. Ihned jsem vzala tel. a volala 155. Odvezli mě do nemocnice, hlava mi třeštila - dostala jsem silnou migrénu, pot by se ze mě dal ždímat a já počítala jen každou zatáčku při cestě ať to vydržím.
V nemocnici nastal roj, ihned na sál a okamžitě císařský řez. Malá se narodila o měsíc dřív, byla malinká 1.70kg a 43cm. Po probuzení z narkózy mi oznámili, že mám dceru a že jí musí převezt do HK na dětské pro předčasně narozené děti a musí do inkubátoru. Dále, že já pojedu s ní, jelikož začali nějaké komplikace. Takže jsem byla převezena na JIP do HK.
V HK jsem měla zůstat na pozorování, ale v noci se mi zhoršovalo dýchání, a tak se u mě sešli lékaři a musela jsem znovu na sál pro podezření z porušení dělohy. Od té doby si už nic nepamatuji (toto bylo z Ne na Po) Já se probudila až ve čtvrtek z umělého spánku na KARIMU - oteklá, všude samá hadička - z břicha hadičky, z nosu, z krku, modřiny po rukách, no hotové peklo. Byla jsem mimo svět, realitu, nedocházelo mi ani to, že mám vlastně dítě. Přestaly mi fungovat ledviny, na plicích se mi udělal ze zavodnění edém plic, špatná srážlivost krve, úbytek destiček, jaterní testy špatné. Prostě mé tělo vypovědělo službu. Pomalu a postupně jsem se ale dávala do pořádku. Dcerku jsem znala jen z fotek na telefonu nebo foťáku, bohužel jsem jí nemohla jet navštívit - nebyla jsem schopna a ani můj stav mi to nedovoloval.
Po 10 dnech práce a léčení, dialíze ledvin jsem mohla z Karimu opět na JIP. Tam mi lékař dovolil skoro po 14 dnech vidět malou, takže mě přítel odvážel na vozíku. Strašně moc jsem plakala, když mi ji sestra dala do rukou, abych si ji mohla konečně pochovat a cítit její tělíčko. I dodnes mám slzy v očích, když toto píšu a vše mám před očima jako před těmi 5ti lety, ale zvládly jsme to a to je pro mě to nejdůležitější!
Po měsíci v nemocnicích jsme se vrátili domů, já sice s bolestí na duši, nedalo se vše jen tak vymazat a zapomenout. Rok mi trvalo, než jsem se s tím vším srovnala, večer neměla pořád a pořád ten živý sen, ale překonala jsem to. Pravdou je, že další dítě mi doporučováno není a i s touto cestou jsem se tak nějak naučila žít. Chce to vše čas, mít kolem sebe pomocnou ruku, přátelé, rodinu prostě někoho, o koho se můžete opřít a občas ze sebe vysypat to, co vás pořád dusí a trápí.
Strašně moc jsem si vážila a dodnes pořád vážím lékařů a sester v HK za péči, obětavost, ochotu i chování. Hodně moc mi to pomáhalo i co se týká psychiky, která na tom nebyla nejlépe. Pomohli mě opět dostat se na nohy a hlavně se vrátit mezi živé a za to jsem jim hodně vděčná !!!!!
Co bych udělala jinak nebo doporučila? Nevím zda bych něco udělala jinak snad - vlastně dodnes to pořád beru jako selhání lékaře, který ze své dlouholeté praxe není schopen poznat již první příznaky preeklamsie a udělat proti tomu nějaké opatření. Lékaře jsem samozřejmě ihned změnila a nemohu si nyní vynachválit. Bohužel to, co bylo, se vrátit a změnit nedá, vzpomínky zůstávají. Proto opravdu nepodceňovat i sebemenší bolest hlavy, otoky v těhotenství a řešit to!!
Mé těhotenství probíhalo zcela v klidu. Již kolem 5.měsíce jsem si musela jít na týden lehnout do porodnice pro slabé krvácení - nic závažného. Bylo mi poté doporučeno odpočívat a být v klidu. Následně se mi občas spouštěla z nosu krev (nikdy jsem na to netrpěla) na což mi můj gynekolog řekl, že je to běžný stav u těhotných z oteklé nosní sliznice. Kolem 34-35.tt jsem začínala více otékat na nohou, přibírat na váze, pobolívala mě hlava. Po návštěvě poradny jsem měla už vysoký tlak, velký nárůst váhy, ale pan doktor mi jen poradil odpočívat a nohy nahoru. Tak mě poslal domů.
Ve 35.tt - 2.8. 08 byla sobota, já zůstala sama doma, přítel odjel na noční směnu, cítila jsem se už nějak divně hlavně od žaludku, hlava mě pořád pobolívala. Šla jsem si tedy lehnout, ale nutilo mě to pořád vstávat, jelikož jsem začínala mít divné tlaky pod žebry a tlačilo mě to i jakoby do plic. Zvedla jsem tel. a volala příteli, že se něco děje, bude muset přijet domů. Mezitím se mi stav zhoršoval a já začínala mít už urputné křeče a sotva dech jsem popadala. Ihned jsem vzala tel. a volala 155. Odvezli mě do nemocnice, hlava mi třeštila - dostala jsem silnou migrénu, pot by se ze mě dal ždímat a já počítala jen každou zatáčku při cestě ať to vydržím.
V nemocnici nastal roj, ihned na sál a okamžitě císařský řez. Malá se narodila o měsíc dřív, byla malinká 1.70kg a 43cm. Po probuzení z narkózy mi oznámili, že mám dceru a že jí musí převezt do HK na dětské pro předčasně narozené děti a musí do inkubátoru. Dále, že já pojedu s ní, jelikož začali nějaké komplikace. Takže jsem byla převezena na JIP do HK.
V HK jsem měla zůstat na pozorování, ale v noci se mi zhoršovalo dýchání, a tak se u mě sešli lékaři a musela jsem znovu na sál pro podezření z porušení dělohy. Od té doby si už nic nepamatuji (toto bylo z Ne na Po) Já se probudila až ve čtvrtek z umělého spánku na KARIMU - oteklá, všude samá hadička - z břicha hadičky, z nosu, z krku, modřiny po rukách, no hotové peklo. Byla jsem mimo svět, realitu, nedocházelo mi ani to, že mám vlastně dítě. Přestaly mi fungovat ledviny, na plicích se mi udělal ze zavodnění edém plic, špatná srážlivost krve, úbytek destiček, jaterní testy špatné. Prostě mé tělo vypovědělo službu. Pomalu a postupně jsem se ale dávala do pořádku. Dcerku jsem znala jen z fotek na telefonu nebo foťáku, bohužel jsem jí nemohla jet navštívit - nebyla jsem schopna a ani můj stav mi to nedovoloval.
Po 10 dnech práce a léčení, dialíze ledvin jsem mohla z Karimu opět na JIP. Tam mi lékař dovolil skoro po 14 dnech vidět malou, takže mě přítel odvážel na vozíku. Strašně moc jsem plakala, když mi ji sestra dala do rukou, abych si ji mohla konečně pochovat a cítit její tělíčko. I dodnes mám slzy v očích, když toto píšu a vše mám před očima jako před těmi 5ti lety, ale zvládly jsme to a to je pro mě to nejdůležitější!
Po měsíci v nemocnicích jsme se vrátili domů, já sice s bolestí na duši, nedalo se vše jen tak vymazat a zapomenout. Rok mi trvalo, než jsem se s tím vším srovnala, večer neměla pořád a pořád ten živý sen, ale překonala jsem to. Pravdou je, že další dítě mi doporučováno není a i s touto cestou jsem se tak nějak naučila žít. Chce to vše čas, mít kolem sebe pomocnou ruku, přátelé, rodinu prostě někoho, o koho se můžete opřít a občas ze sebe vysypat to, co vás pořád dusí a trápí.
Strašně moc jsem si vážila a dodnes pořád vážím lékařů a sester v HK za péči, obětavost, ochotu i chování. Hodně moc mi to pomáhalo i co se týká psychiky, která na tom nebyla nejlépe. Pomohli mě opět dostat se na nohy a hlavně se vrátit mezi živé a za to jsem jim hodně vděčná !!!!!
Co bych udělala jinak nebo doporučila? Nevím zda bych něco udělala jinak snad - vlastně dodnes to pořád beru jako selhání lékaře, který ze své dlouholeté praxe není schopen poznat již první příznaky preeklamsie a udělat proti tomu nějaké opatření. Lékaře jsem samozřejmě ihned změnila a nemohu si nyní vynachválit. Bohužel to, co bylo, se vrátit a změnit nedá, vzpomínky zůstávají. Proto opravdu nepodceňovat i sebemenší bolest hlavy, otoky v těhotenství a řešit to!!
5 lidí považuje za užitečné
Těžký příchod na svět
Stále jsem se divila, jaké mám krásné těhotenství, nic mě nebolelo, dělala jsem to co jsem chtěla, těšila se z narůstajícího pupíku a bylo mi krásně.
V diskuzích s maminkami co byli stejně těhotné jsem četla, jak jim sestry kontrolují nohy kvůli otokům, jestli náhodou nemají preeklampsii. Mě nikdo nehlídal a říkala jsem si, že mě se to nemůže týkat, že mám bezproblémové těhotenství.
V 31tt jsem šla na kontrolu na poslední velký UZ, kde jsem dostala po změření docela dost nepříjemně seřváno od doktorky, která UZ prováděla, že co tam lezu tak brzy, že miminko je teprve 29+7tt, chtělo se mi plakat a několikrát jsem se snažila jí vysvětlit, že už bych měla být ve vyšším stádiu těhotenství a že jsem přišla, tak jak jsem měla. Nakonec si zavolala jiního lékaře, ten si to propočítal konečně uznal, že jsem opravdu už v 31tt a přeměřil mimi. Položil UZ a jen chladně řekl, že mimčo je o něco menší a že mám přijít na kontrolu za 14 dní. To mi mělo stačit, i když jsem se ptala co se děje, nic mi neřekl, prý se na to podívá za těch 14 dní.
Byla jsem tam sama, vyšla z nemocnice a hned jsem se rozbrečela nechápala jsem co se děje.
Naštěstí 13 dní uteklo jak voda a já šla spát netěšená na UZ, že konečně uvidím broučka a snad bude vše v pořádku. V noci kolem 2 hodiny ranní mě chytli hrozné bolesti pod žebrama a šli až do páteře. Cvičila jsem na míči, šla se vysprchovat, ale nic nepomáhala. Přítel nebyl doma a ačkoliv jsem měla nemocnici 5 minut chůze do kopce zavolala jsem otci, že potřebuji odvést na pohotovost.
Sestřička mi změřila tlak měla jsem 140/120. Doktor si mě vzal k sobě prohlížel mě a měřil průtoky v pupečníku a řekl, že to není dobrý, že mě budou muset hospitalizovat. Ptala jsem se proč, co se děje. Dr. mi řekl, že mu je to líto, ale že by řekl, že se u mě rozvijí preeklampsie.
Šla jsem na pokoj a vyplašená co se děje jsem plakala. Hned přišla sestra dostala jsem kapačku a donesla mi džbán na sběr moči jestli je v ní bílkovina. Po ranní vizitě začal velký kolotoč, neustále jsem chodila na UZ kontrolovali průtoky a jestli se mimi hýbe jak má. Nikdo mi furt nechtěl říct co se vlastně děje. Pohyby syna pomalu ubívali a stalo se, že jsem ho i jakou dobu necítila. Stále mi chodili měřit tlak, měnili jednu kapačku za druhou a dávali mi injekce na rychlejší vývoj plic miminka, kdyby náhodou musel ven.
Stále jsem ještě doufala, že to bude dobré a pustí nás ještě 2in1 domů. Druhý den ráno, však jsem ztratila naději. Přišel doktor a že jdeme na UZ a pak se rozhodneme co dál. Nevěřícne koukal na UZ a že bude volat do nemocni v Ústí nad Labem, že tam se rozhodnou jestli těhotenství ukončit a nebo mě dají do kupy, že to vidí špatně. Došla jsem na pokoj ani jsem nestihla se zamyslet a už stál mezi dveřma, že tam na mě čekají, mám si sbalit věci a do 15 minut je pro mě sanitka.
Nedovedu popsat co to bylo za pocit, byla jsem tam sama. Chlap byl v práci a všechno bylo tak hrozně rychle. Ležela jsem v sanitce a slyšela, že saniťák pouští majáky. Proč pouští majáky? Nechápala jsem a celou cestu do jiné nemocnice plakala, sestra co seděla vedle mě, mě hladila po ruce a snažila se uklidnit.
V Ústí mě hned dali na pásy a kontrolovali každou chviličku UZ co se ve mně děje. Střídal se doktor za doktorem a mě se ta hodina co jsem tam ležela zdála nekonečná. Pak ke mě zasedl jeden sympatický lékař kouknul na ozvy srdce a že se podívá UZ, jezdil mi po břiše a stále tak divně koukal. Zeptal se mě v kolikátém jsem týdnu byla jsem 32+6tt a v tom položil UZ a divně se na mě zadíval, zas mi tekly slzy po tvářích, bylo vidět na něm, že je něco špatně. Řekl mi, že průtoky pupečníkem jsou hodně pod hranicí a že miminko je velké jak má být, ale je podvyživené, že už to trvá moc dlouho a těhotenství ukončíme. Sestra brala telefon a volala hned ať připraví sál.
Začal další kolotoč, holení bříška, cévka, napichávání kapaček, rychlé řešení jak se bude dítě jmenovat, jakou anestezii chci. Bylo mi zle, chtěla jsem se někam zahrabat a říct všem ať už mi dají se vším pokoj. Pamatuji si jen, že tam bylo kolem mě hrozně moc lidí. pak jsem dostala masku na obličej a....
Probudila jsem se na JIPu, nic me nebolelo, jen jsem byla zmatená a chvíli mi trvalo než jsem si uvědomila co se vlastně stalo. Sestra přišla a dala mi papírek kde jsem měla napsáno, že jsem porodila syna 1420g a 43cm. Rozhlížela jsem se kolem sebe a ptala se sestry kde ho mám. Vůbec nic mi nedocházelo. Řekla mi, ať se nebojím, že je v inkubátoru na dětském JIPu a že se tam o něj postarají. Já nechci, aby se mi o něj někdo staral, chci aby byl u mě, tam kde má být, honilo se mi hlavou a zas jsem plakala. Netrvalo to dlouho, naštěstí narkoza jestě působila, tak jse rychle usnula. Každou chvíli mě, ale budil tlakoměr, který jsem měla na ruce.
Druhý den, mi řekli, že mě přeloží na normální pokoj a až mi příjde návštěva, tak si vezme vozík a jen na vozíku se můžu na syna jít podívat. Přišli sestry a že se jdu koupat odhrnuli peřinu a já se zděsila co to mám z břichem. Vedli z něj dvě hadičky (dreny) a normálně jsem zapomněla i na tu cévku. Tu mi hned vyndali, ale že dreny vyndají až do nich nepoteče krev. Zvedla jsem se hrozně se mi motala hlava, došla jsem do sprchy, tam mi pomohli se umít a šla jsem na pokoj.
Po dlouhém čekání jsem se konečně dočkala chlapa, vzal vozík a šli jsme se podívat na synka. Ležel tam tak maličký, vše kolem něj hučelo a tutalo. Měl v kapačku a mě ho bylo líto, měl mít lepší příchod na svět něž tohle.
Při vizitě ke mě přišli jen lékaři, dětský a gynekolog a vysvětlovali co se vlastně stalo. Postihla mě preeklampsie v tom nejhorším možném stádiu, na sále už šlo jen o minuty, aby nás zachránili oba, syna dokonce museli po porodu rozdýchavat. Bylo to hrozné takové věci slyšet, ale prý už je to dobré, že by měl vše zvládnou.
Další den už byl přeložen na Ičko a já ho chodila hladit otvory v inkubátoru. Začala jsem si sama rozcházet laktaci, můžu říct bolelo to neskutečně, ale chtěla jsem kojit a dát tomu droběčku to nejlepší. Den za dnem utíkal. Za pár dní jsme mohli klokánkovat, pak šel na vyhřívanou káru, to už jsem i přebalovala a krmila, pak postýlka a už mi volali z nemocnice, ať nastoupím, že syna mi už dají na pokoj a pak nás pustí oba domů. Když mě přijímali na 6 dní a dovezli mi synka na pokoj měl 1740g. Krásně jedl z láhve a nabíral, kojit mi moc nechtěli dovolit, aby se zbytečně neunavil a nemusel tam pak zůstat dýl, že se méně nají.
Když nás pouštěli po měsíci a jednom dni domů, vezla jsem si domů 2060g a 45cm chlapáka... Začal další kolotoč, kontroly u pediatričky, neuro, oční, více kontrol kyčlí, docházení do nedonošeneské poradny... Ale vše jsme zvládli. Dneska mám šikovného 15 měsíčního chlapečka, který mi dělá jen samou radost... Ale nikdy by jsem to nezvládla bez lékařů, kteří se o nás můžu říct špičkově starali.
V diskuzích s maminkami co byli stejně těhotné jsem četla, jak jim sestry kontrolují nohy kvůli otokům, jestli náhodou nemají preeklampsii. Mě nikdo nehlídal a říkala jsem si, že mě se to nemůže týkat, že mám bezproblémové těhotenství.
V 31tt jsem šla na kontrolu na poslední velký UZ, kde jsem dostala po změření docela dost nepříjemně seřváno od doktorky, která UZ prováděla, že co tam lezu tak brzy, že miminko je teprve 29+7tt, chtělo se mi plakat a několikrát jsem se snažila jí vysvětlit, že už bych měla být ve vyšším stádiu těhotenství a že jsem přišla, tak jak jsem měla. Nakonec si zavolala jiního lékaře, ten si to propočítal konečně uznal, že jsem opravdu už v 31tt a přeměřil mimi. Položil UZ a jen chladně řekl, že mimčo je o něco menší a že mám přijít na kontrolu za 14 dní. To mi mělo stačit, i když jsem se ptala co se děje, nic mi neřekl, prý se na to podívá za těch 14 dní.
Byla jsem tam sama, vyšla z nemocnice a hned jsem se rozbrečela nechápala jsem co se děje.
Naštěstí 13 dní uteklo jak voda a já šla spát netěšená na UZ, že konečně uvidím broučka a snad bude vše v pořádku. V noci kolem 2 hodiny ranní mě chytli hrozné bolesti pod žebrama a šli až do páteře. Cvičila jsem na míči, šla se vysprchovat, ale nic nepomáhala. Přítel nebyl doma a ačkoliv jsem měla nemocnici 5 minut chůze do kopce zavolala jsem otci, že potřebuji odvést na pohotovost.
Sestřička mi změřila tlak měla jsem 140/120. Doktor si mě vzal k sobě prohlížel mě a měřil průtoky v pupečníku a řekl, že to není dobrý, že mě budou muset hospitalizovat. Ptala jsem se proč, co se děje. Dr. mi řekl, že mu je to líto, ale že by řekl, že se u mě rozvijí preeklampsie.
Šla jsem na pokoj a vyplašená co se děje jsem plakala. Hned přišla sestra dostala jsem kapačku a donesla mi džbán na sběr moči jestli je v ní bílkovina. Po ranní vizitě začal velký kolotoč, neustále jsem chodila na UZ kontrolovali průtoky a jestli se mimi hýbe jak má. Nikdo mi furt nechtěl říct co se vlastně děje. Pohyby syna pomalu ubívali a stalo se, že jsem ho i jakou dobu necítila. Stále mi chodili měřit tlak, měnili jednu kapačku za druhou a dávali mi injekce na rychlejší vývoj plic miminka, kdyby náhodou musel ven.
Stále jsem ještě doufala, že to bude dobré a pustí nás ještě 2in1 domů. Druhý den ráno, však jsem ztratila naději. Přišel doktor a že jdeme na UZ a pak se rozhodneme co dál. Nevěřícne koukal na UZ a že bude volat do nemocni v Ústí nad Labem, že tam se rozhodnou jestli těhotenství ukončit a nebo mě dají do kupy, že to vidí špatně. Došla jsem na pokoj ani jsem nestihla se zamyslet a už stál mezi dveřma, že tam na mě čekají, mám si sbalit věci a do 15 minut je pro mě sanitka.
Nedovedu popsat co to bylo za pocit, byla jsem tam sama. Chlap byl v práci a všechno bylo tak hrozně rychle. Ležela jsem v sanitce a slyšela, že saniťák pouští majáky. Proč pouští majáky? Nechápala jsem a celou cestu do jiné nemocnice plakala, sestra co seděla vedle mě, mě hladila po ruce a snažila se uklidnit.
V Ústí mě hned dali na pásy a kontrolovali každou chviličku UZ co se ve mně děje. Střídal se doktor za doktorem a mě se ta hodina co jsem tam ležela zdála nekonečná. Pak ke mě zasedl jeden sympatický lékař kouknul na ozvy srdce a že se podívá UZ, jezdil mi po břiše a stále tak divně koukal. Zeptal se mě v kolikátém jsem týdnu byla jsem 32+6tt a v tom položil UZ a divně se na mě zadíval, zas mi tekly slzy po tvářích, bylo vidět na něm, že je něco špatně. Řekl mi, že průtoky pupečníkem jsou hodně pod hranicí a že miminko je velké jak má být, ale je podvyživené, že už to trvá moc dlouho a těhotenství ukončíme. Sestra brala telefon a volala hned ať připraví sál.
Začal další kolotoč, holení bříška, cévka, napichávání kapaček, rychlé řešení jak se bude dítě jmenovat, jakou anestezii chci. Bylo mi zle, chtěla jsem se někam zahrabat a říct všem ať už mi dají se vším pokoj. Pamatuji si jen, že tam bylo kolem mě hrozně moc lidí. pak jsem dostala masku na obličej a....
Probudila jsem se na JIPu, nic me nebolelo, jen jsem byla zmatená a chvíli mi trvalo než jsem si uvědomila co se vlastně stalo. Sestra přišla a dala mi papírek kde jsem měla napsáno, že jsem porodila syna 1420g a 43cm. Rozhlížela jsem se kolem sebe a ptala se sestry kde ho mám. Vůbec nic mi nedocházelo. Řekla mi, ať se nebojím, že je v inkubátoru na dětském JIPu a že se tam o něj postarají. Já nechci, aby se mi o něj někdo staral, chci aby byl u mě, tam kde má být, honilo se mi hlavou a zas jsem plakala. Netrvalo to dlouho, naštěstí narkoza jestě působila, tak jse rychle usnula. Každou chvíli mě, ale budil tlakoměr, který jsem měla na ruce.
Druhý den, mi řekli, že mě přeloží na normální pokoj a až mi příjde návštěva, tak si vezme vozík a jen na vozíku se můžu na syna jít podívat. Přišli sestry a že se jdu koupat odhrnuli peřinu a já se zděsila co to mám z břichem. Vedli z něj dvě hadičky (dreny) a normálně jsem zapomněla i na tu cévku. Tu mi hned vyndali, ale že dreny vyndají až do nich nepoteče krev. Zvedla jsem se hrozně se mi motala hlava, došla jsem do sprchy, tam mi pomohli se umít a šla jsem na pokoj.
Po dlouhém čekání jsem se konečně dočkala chlapa, vzal vozík a šli jsme se podívat na synka. Ležel tam tak maličký, vše kolem něj hučelo a tutalo. Měl v kapačku a mě ho bylo líto, měl mít lepší příchod na svět něž tohle.
Při vizitě ke mě přišli jen lékaři, dětský a gynekolog a vysvětlovali co se vlastně stalo. Postihla mě preeklampsie v tom nejhorším možném stádiu, na sále už šlo jen o minuty, aby nás zachránili oba, syna dokonce museli po porodu rozdýchavat. Bylo to hrozné takové věci slyšet, ale prý už je to dobré, že by měl vše zvládnou.
Další den už byl přeložen na Ičko a já ho chodila hladit otvory v inkubátoru. Začala jsem si sama rozcházet laktaci, můžu říct bolelo to neskutečně, ale chtěla jsem kojit a dát tomu droběčku to nejlepší. Den za dnem utíkal. Za pár dní jsme mohli klokánkovat, pak šel na vyhřívanou káru, to už jsem i přebalovala a krmila, pak postýlka a už mi volali z nemocnice, ať nastoupím, že syna mi už dají na pokoj a pak nás pustí oba domů. Když mě přijímali na 6 dní a dovezli mi synka na pokoj měl 1740g. Krásně jedl z láhve a nabíral, kojit mi moc nechtěli dovolit, aby se zbytečně neunavil a nemusel tam pak zůstat dýl, že se méně nají.
Když nás pouštěli po měsíci a jednom dni domů, vezla jsem si domů 2060g a 45cm chlapáka... Začal další kolotoč, kontroly u pediatričky, neuro, oční, více kontrol kyčlí, docházení do nedonošeneské poradny... Ale vše jsme zvládli. Dneska mám šikovného 15 měsíčního chlapečka, který mi dělá jen samou radost... Ale nikdy by jsem to nezvládla bez lékařů, kteří se o nás můžu říct špičkově starali.
3 lidé považují za užitečné
Tichá preeklampsie
Mé těhotenství bylo doslova vymodlené, po prvním IVF vyšlo a my se s manželem těšili jako nikdy. Doktor mi vypočetl krásný termín porodu - na první letní den tj. 21.6.2012 a já se těšila o to víc, že budeme mít sluníčkově nabité dítko.
Kontroly probíhaly každé 3týdny tím, že donesu papírek namočený v moči (pro zjištěšní bílkoviny v moči) měřením tlaku a zapsání váhy. Ve 34tt jsme jako obvykle dorazila do poradny, šla na WC abych ukázala sestřičce papírek, ovšem tentokrát měl nějakou jinou barvu, tak jsem si říkala, nebudu plašit kdo ví co to je... když na mě přišla řada, ukázala jsem papírek sestře, ta se tak divně zamračila, zeptala se na váhu, já musela s politováním oznámit, že za ty tři týdny mi přibylo 7kilo, otoky jsem měla od obličeje, ruce, nohy :-(, přišlo měření tlaku, nasadila mi manžetu a spustila tlakoměr, vždy jsem mívala vyšší tlak,už na základce při obyčejné preventivní prohlídce - ještě si dělali legraci, že trpím syndromem bílého pláště :-), ale tentokrát to byla bomba a to doslova. Tlakoměr ukazoval rovných 230/120!!!!!!! preeklampsie jak vyšitá ( konstatovla sestra) podotýkám, že mi bylo úplně fajn, netočila se mi hlava, nic mě nebolelo, prostě já byla v pohodě. A začal frmol,doktor na nic nečekal okamžitě vypsal papíry, v té rychlosti jsem jen zahlédla jak v těhu průkazce vyzačil fosforovou barvou tlak,aby ho nikdo nepřehlídl a už jsme jeli do nemocnice.
U příjmu sestry nechápaly jak to, že jdu po svých, lehla jsem si na lehátko s tím, že natočí monitor jak vypadá miminko, ale jen z dáli jsem slyšela jak někdo nadává, že co se s tím zdržují, musím okamžitě na kapačky. Přes noc do mě ládovali co se dalo, hlídali moč, tlak. Ráno při vizitě se ovšem rozhodli, že těhotenství ukončí a já mazala na sál. 10.května 2012 v 11:09 (taky byl krásný slunečný den) se nám narodila nádherná a hlavně zdravá dcera. Pobyly jsme si 14dnů v porodnici,ale jen díky mému neklesajícímu tlaku, holčička byla naprosto v pořádku.
Je to rok, jsem v péči internistky stále, bez léku na tlak už se zřejmě neobejdu. Za nějaký čas budeme řešit co s dalším těhotenstvím a já doufám, že snad budu moc ještě jednou zažít to těhu bříško, pohyby atd. ale upřímně té "hnusné" preeklampsie se obávám!
Kontroly probíhaly každé 3týdny tím, že donesu papírek namočený v moči (pro zjištěšní bílkoviny v moči) měřením tlaku a zapsání váhy. Ve 34tt jsme jako obvykle dorazila do poradny, šla na WC abych ukázala sestřičce papírek, ovšem tentokrát měl nějakou jinou barvu, tak jsem si říkala, nebudu plašit kdo ví co to je... když na mě přišla řada, ukázala jsem papírek sestře, ta se tak divně zamračila, zeptala se na váhu, já musela s politováním oznámit, že za ty tři týdny mi přibylo 7kilo, otoky jsem měla od obličeje, ruce, nohy :-(, přišlo měření tlaku, nasadila mi manžetu a spustila tlakoměr, vždy jsem mívala vyšší tlak,už na základce při obyčejné preventivní prohlídce - ještě si dělali legraci, že trpím syndromem bílého pláště :-), ale tentokrát to byla bomba a to doslova. Tlakoměr ukazoval rovných 230/120!!!!!!! preeklampsie jak vyšitá ( konstatovla sestra) podotýkám, že mi bylo úplně fajn, netočila se mi hlava, nic mě nebolelo, prostě já byla v pohodě. A začal frmol,doktor na nic nečekal okamžitě vypsal papíry, v té rychlosti jsem jen zahlédla jak v těhu průkazce vyzačil fosforovou barvou tlak,aby ho nikdo nepřehlídl a už jsme jeli do nemocnice.
U příjmu sestry nechápaly jak to, že jdu po svých, lehla jsem si na lehátko s tím, že natočí monitor jak vypadá miminko, ale jen z dáli jsem slyšela jak někdo nadává, že co se s tím zdržují, musím okamžitě na kapačky. Přes noc do mě ládovali co se dalo, hlídali moč, tlak. Ráno při vizitě se ovšem rozhodli, že těhotenství ukončí a já mazala na sál. 10.května 2012 v 11:09 (taky byl krásný slunečný den) se nám narodila nádherná a hlavně zdravá dcera. Pobyly jsme si 14dnů v porodnici,ale jen díky mému neklesajícímu tlaku, holčička byla naprosto v pořádku.
Je to rok, jsem v péči internistky stále, bez léku na tlak už se zřejmě neobejdu. Za nějaký čas budeme řešit co s dalším těhotenstvím a já doufám, že snad budu moc ještě jednou zažít to těhu bříško, pohyby atd. ale upřímně té "hnusné" preeklampsie se obávám!
5 lidí považuje za užitečné
Obě těhotenství s preeklampsii
První informace o preeklampsii mi sdělila má spolu ležící v nemocnici, kde jsme byly obě odeslané s vysokým krevním tlakem. Neměla jsem o komplikacích a o tom, co vše může vysoký krevní tlak způsobit ani tušení...
Vyšší krevní tlak se začal u mne objevovat už od 16 týdne, ale ještě to bylo na hranici. Při kontrole, tuším v 18. týdnu, se to již dr. nezdálo a chtěla, abych nastoupila do nemocnice. Nakonec nasadila 1 tabletu Dopegytu a byla jsem odeslána ke svému lékaři (byl i internista) s tím, že hned další den (byl pátek, takže po víkendu) přijdu a sdělím, na čem jsme se s mým lékařem domluvili a zda nějak upravil léčbu. Tlak šel bohužel stále nahoru - u dr. naměřen 160/100. Ten však mne s klidným pocitem odeslal domů, zvýšil pouze Dopegyt na 2 x denně. Byl víkend a mně oparvdu nebylo moc dobře. Jak jsem ale psala, neměla jsem příliš tušení...měla jsem závratě, těžko na prsou, nešlo spát. Bohužel jsem slepě důvěřovala mému lékaři a říkala si, že by mi přece sdělil, kdyby bylo třeba, ať dorazím na kontrolu či do nemocnice. Vědět tehdy, co vím teď, tak jedu do nemocnice okamžitě. V pondělí u mé gynekoložky tlak stále špatný. Zjištění, že můj lékař neudělal nic, způsobilo, že mě okamžité doktorka odeslála do nemocnice - testy, sbírání moči kvůli bílkoviny, kontrola ledvin, zraku.. Tlak šel stále nahoru, bílkovina v moči se potvrdila, nasazeny kapačky. Až po nich se tlak ustálil, primář s internistou zahájili léčbu léky, když se ukázalo, že zabírá - propuštěná domů. Dopegyt jsem brala 3 x denně a navíc 1/2 tablety něčeho,co už si bohužel nevzpomínám. Ale domluveno, že si koupím tlakoměr, budu si pravidelně hlídat tlak a kdyby něco, okamžitě dorazím. Bohužel jsem se už nevyhnula poškození zraku - i když to naštěstí není tak zlé a poškození ledvin. To mi ale bylo sděleno, že se dá opět do pořádku. Přeci jen, těhu bylo teprve spíše na začátku a asi i proto mne nechtěli držet už teď v nemocnici. Miminku se ale naštěstí dařilo, rostlo a vypadalo vše v pořádku. Já měřila tlak a modlila se, ať vydržíme aspoň do 28. týdne. Ale týdny ubíhaly a my překonali pomyslnou čáru. Už jsem se tolik o drobečka nebála, i kdyby se narodil dřív. Chodila jsem na častější kontroly, ultrazvuk mi dr. dělala vždy a tak jsem věděla, že je vše v pořádku.
Já se cítila celkem dobře, bylo mi jen pořád teplo, byla jsem hodně spavá a občas se mi točívala hlava..otoky jsem měla ...ruce, obličej, nohy. Ale to jsem si uvědomila až po porodu:-) Mohla jsem ale odpočívat, tak jsem si to užívala. :-D
Abych to shrnula, Theo se narodil v termínu, vyvolávaným porodem. Primář rozhodl, že nesmím kvůli preeklampsii přenášet, takže v podstatě na termín jsem nastoupila vyvolávání. Bohužel miminku se ještě na svět nechtělo, takže po téměř třech dnech trápení, se Tedík narodil císařským řezem...vše ale bylo v pořádku, ja také:-) Tlak se po porodu hned stabilizoval a neměla jsem žádné další potíže.
Při druhém těhotenství, jsem už byla více připravená, informovaná. Takže když se mi kolem 19. týdne opět začala točit hlava, okamžitě jsem vytáhla tlakoměr a začala měřit. Tlak začal opět zlobit, i když né tak drasticky...Ihned jsem šla za svým gynekologem a obvodním dr. Lékaře jsem měla již jiné...Ihned objednaná na interní, nasazen Dopegyt a opět začalo měření tlaku a častější kontroly. Tentokrát se ale tlak držel, můj názor je, že i diky tomu, že jsem tentokrát na nic nečekala a léčba se zahajila okamžitě:-) Ale jsem laik, takže možná je to fakt jen můj pocit.
Gynekolog chtěl mít ale jistotu, takže opět nástup do nemocnice kvůli kontrolním odběrům. Tentokrát moč čistá, oči poškozeny, ale spíše z minula. Ledviny OK, takže propuštěná domů. Zase jsem s naši slečnou vydržela až do termínu. Chtěla jsem přirozený porod, ten mi však gynekolog zatrhnul - dle něj bylo kvůli tlaku a předchozímu císaři riziko příliš vysoké. Takže se nám narodila Dorotka, opět v pořádku já i mimi. Tentokrát mi ale nechali Dopegyt tuším ještě tři týdny po porodu.
A závěr: u druhého těhotenství jsem se hlídala, nedůvěřovala slepě lékařům, hledala informace na internetu. Tyto možnosti jsem v prvním těhotenství neměla. Takže můžu určitě děkovat mé gynekoložce a bohům, že je Theo v pořádku. Pokud by záleželo na mém obvodním a má gynekoložka hned nejednala, tak to asi mohlo vše skončit úplně jinak.
Ale určitě chci povzbudit maminky, aby pátraly, ptaly se, ale hlavně věřily...že vše bude mít šťastný konec:-) A daly na svůj instinkt. V prvním těhu jsem byla celá vystrašená a pocity šly dost stranou. U druhého jsem si víc věřila a vše tak šlo mnohem líp ;-)
Vyšší krevní tlak se začal u mne objevovat už od 16 týdne, ale ještě to bylo na hranici. Při kontrole, tuším v 18. týdnu, se to již dr. nezdálo a chtěla, abych nastoupila do nemocnice. Nakonec nasadila 1 tabletu Dopegytu a byla jsem odeslána ke svému lékaři (byl i internista) s tím, že hned další den (byl pátek, takže po víkendu) přijdu a sdělím, na čem jsme se s mým lékařem domluvili a zda nějak upravil léčbu. Tlak šel bohužel stále nahoru - u dr. naměřen 160/100. Ten však mne s klidným pocitem odeslal domů, zvýšil pouze Dopegyt na 2 x denně. Byl víkend a mně oparvdu nebylo moc dobře. Jak jsem ale psala, neměla jsem příliš tušení...měla jsem závratě, těžko na prsou, nešlo spát. Bohužel jsem slepě důvěřovala mému lékaři a říkala si, že by mi přece sdělil, kdyby bylo třeba, ať dorazím na kontrolu či do nemocnice. Vědět tehdy, co vím teď, tak jedu do nemocnice okamžitě. V pondělí u mé gynekoložky tlak stále špatný. Zjištění, že můj lékař neudělal nic, způsobilo, že mě okamžité doktorka odeslála do nemocnice - testy, sbírání moči kvůli bílkoviny, kontrola ledvin, zraku.. Tlak šel stále nahoru, bílkovina v moči se potvrdila, nasazeny kapačky. Až po nich se tlak ustálil, primář s internistou zahájili léčbu léky, když se ukázalo, že zabírá - propuštěná domů. Dopegyt jsem brala 3 x denně a navíc 1/2 tablety něčeho,co už si bohužel nevzpomínám. Ale domluveno, že si koupím tlakoměr, budu si pravidelně hlídat tlak a kdyby něco, okamžitě dorazím. Bohužel jsem se už nevyhnula poškození zraku - i když to naštěstí není tak zlé a poškození ledvin. To mi ale bylo sděleno, že se dá opět do pořádku. Přeci jen, těhu bylo teprve spíše na začátku a asi i proto mne nechtěli držet už teď v nemocnici. Miminku se ale naštěstí dařilo, rostlo a vypadalo vše v pořádku. Já měřila tlak a modlila se, ať vydržíme aspoň do 28. týdne. Ale týdny ubíhaly a my překonali pomyslnou čáru. Už jsem se tolik o drobečka nebála, i kdyby se narodil dřív. Chodila jsem na častější kontroly, ultrazvuk mi dr. dělala vždy a tak jsem věděla, že je vše v pořádku.
Já se cítila celkem dobře, bylo mi jen pořád teplo, byla jsem hodně spavá a občas se mi točívala hlava..otoky jsem měla ...ruce, obličej, nohy. Ale to jsem si uvědomila až po porodu:-) Mohla jsem ale odpočívat, tak jsem si to užívala. :-D
Abych to shrnula, Theo se narodil v termínu, vyvolávaným porodem. Primář rozhodl, že nesmím kvůli preeklampsii přenášet, takže v podstatě na termín jsem nastoupila vyvolávání. Bohužel miminku se ještě na svět nechtělo, takže po téměř třech dnech trápení, se Tedík narodil císařským řezem...vše ale bylo v pořádku, ja také:-) Tlak se po porodu hned stabilizoval a neměla jsem žádné další potíže.
Při druhém těhotenství, jsem už byla více připravená, informovaná. Takže když se mi kolem 19. týdne opět začala točit hlava, okamžitě jsem vytáhla tlakoměr a začala měřit. Tlak začal opět zlobit, i když né tak drasticky...Ihned jsem šla za svým gynekologem a obvodním dr. Lékaře jsem měla již jiné...Ihned objednaná na interní, nasazen Dopegyt a opět začalo měření tlaku a častější kontroly. Tentokrát se ale tlak držel, můj názor je, že i diky tomu, že jsem tentokrát na nic nečekala a léčba se zahajila okamžitě:-) Ale jsem laik, takže možná je to fakt jen můj pocit.
Gynekolog chtěl mít ale jistotu, takže opět nástup do nemocnice kvůli kontrolním odběrům. Tentokrát moč čistá, oči poškozeny, ale spíše z minula. Ledviny OK, takže propuštěná domů. Zase jsem s naši slečnou vydržela až do termínu. Chtěla jsem přirozený porod, ten mi však gynekolog zatrhnul - dle něj bylo kvůli tlaku a předchozímu císaři riziko příliš vysoké. Takže se nám narodila Dorotka, opět v pořádku já i mimi. Tentokrát mi ale nechali Dopegyt tuším ještě tři týdny po porodu.
A závěr: u druhého těhotenství jsem se hlídala, nedůvěřovala slepě lékařům, hledala informace na internetu. Tyto možnosti jsem v prvním těhotenství neměla. Takže můžu určitě děkovat mé gynekoložce a bohům, že je Theo v pořádku. Pokud by záleželo na mém obvodním a má gynekoložka hned nejednala, tak to asi mohlo vše skončit úplně jinak.
Ale určitě chci povzbudit maminky, aby pátraly, ptaly se, ale hlavně věřily...že vše bude mít šťastný konec:-) A daly na svůj instinkt. V prvním těhu jsem byla celá vystrašená a pocity šly dost stranou. U druhého jsem si víc věřila a vše tak šlo mnohem líp ;-)
3 lidé považují za užitečné
Jak jsem zvládla preeklampsii a help sydrom
Bohužel, mám i já zkušenost. Vše to začalo ve 35.tt kdy jsem se v noci budila a doslova lapala po dechu. Volala jsem dr. a sestřička mi řekla, že mi děloha utlačuje orgány. Já jí bláhově věřila.
28.3.2012 Kontrola a první monitor. Jako obvykle - namočila jsem papírek do moči a šla k sestřičce si nechat změřit tlak. Tlakoměr zapípal, sestřička se podívala a vyvalila oči. Pak následovala věta: Jak se cítíte?- No nic moc. Pak se podívala na papírek a šla za doktorem. Ten mě uklidoval a řekl, že musím akutně do nemocnice, sice měl "jen" podezření. Ale jak mi řekl, s preeklampsií si není radno zahrávat!
Jela jsem do porodnice, tam opět měření tlaku při příjmu 3x! - sestřička nemohla uvěřit, že při takové hodnotě, se na ní směju a povídám s ní a hlavně CHCI DOMŮ!!!
Pak to začalo. Odběry krve, kde mi zjistili, že už se mi rozjel Hellp syndrom a má játra už jen tak tak pracují a už se přidávaly i ledviny. Nebylo na co čekat...
29.3.2012 přišel primář, oznámit mi, že dnes musím rodit. Jinak to nedopadne dobře. Porod mi chtěli vyvolat přirozeně bez epidurálu. Bohužel, porod se mi nerozjížděl. Už jsem se jim tam začala horšit, dlaždičky mi na zdi začaly tancovat.
Musela jsem pod celkovou anestezii. Probudila jsem se ještě pár minut po operaci na Jipce. Všude samá hadička a kanyla. Stál u mě přítel, aby mi oznámil, že můj syn je v pořádku. Uff, ulevilo se mi a spala jsem dál. V noci mě probudili doktoři. Měla jsem něco s dýcháním. Tak mi dali kyslík.
Druhý den ráno jsem se probudila a myslela jsem si, že mám slepené oči. Měla jsem tak velké otoky, že jsem přes ně neviděla. :-( Prsty jsem nemohla ohnout. Prostě nic příjemného.
Po třech dnech jsem se dala dokupy a poslali mě na šestinedělí. Pořád mě sledovali a hlídali.
Po 13 dnech nás propustili.
Co bych já udělala jinak?? Do teď si vyčítám, že jsem věřila sestřičce :-( Kdybych tam šla a trvala na kontrole, možná by to nemělo takový průběh. Jinak jsem moc ráda, že jsem našla takový personál, který mě v tom nenechal. A zvládla jsem to! Bez nich by to nedopadlo tak dobře.
28.3.2012 Kontrola a první monitor. Jako obvykle - namočila jsem papírek do moči a šla k sestřičce si nechat změřit tlak. Tlakoměr zapípal, sestřička se podívala a vyvalila oči. Pak následovala věta: Jak se cítíte?- No nic moc. Pak se podívala na papírek a šla za doktorem. Ten mě uklidoval a řekl, že musím akutně do nemocnice, sice měl "jen" podezření. Ale jak mi řekl, s preeklampsií si není radno zahrávat!
Jela jsem do porodnice, tam opět měření tlaku při příjmu 3x! - sestřička nemohla uvěřit, že při takové hodnotě, se na ní směju a povídám s ní a hlavně CHCI DOMŮ!!!
Pak to začalo. Odběry krve, kde mi zjistili, že už se mi rozjel Hellp syndrom a má játra už jen tak tak pracují a už se přidávaly i ledviny. Nebylo na co čekat...
29.3.2012 přišel primář, oznámit mi, že dnes musím rodit. Jinak to nedopadne dobře. Porod mi chtěli vyvolat přirozeně bez epidurálu. Bohužel, porod se mi nerozjížděl. Už jsem se jim tam začala horšit, dlaždičky mi na zdi začaly tancovat.
Musela jsem pod celkovou anestezii. Probudila jsem se ještě pár minut po operaci na Jipce. Všude samá hadička a kanyla. Stál u mě přítel, aby mi oznámil, že můj syn je v pořádku. Uff, ulevilo se mi a spala jsem dál. V noci mě probudili doktoři. Měla jsem něco s dýcháním. Tak mi dali kyslík.
Druhý den ráno jsem se probudila a myslela jsem si, že mám slepené oči. Měla jsem tak velké otoky, že jsem přes ně neviděla. :-( Prsty jsem nemohla ohnout. Prostě nic příjemného.
Po třech dnech jsem se dala dokupy a poslali mě na šestinedělí. Pořád mě sledovali a hlídali.
Po 13 dnech nás propustili.
Co bych já udělala jinak?? Do teď si vyčítám, že jsem věřila sestřičce :-( Kdybych tam šla a trvala na kontrole, možná by to nemělo takový průběh. Jinak jsem moc ráda, že jsem našla takový personál, který mě v tom nenechal. A zvládla jsem to! Bez nich by to nedopadlo tak dobře.
3 lidé považují za užitečné
Těhotenský newsletter
Každý týden dostaneš nejdůležitější info do e-mailu
Neznáš týden těhotenství? Vypočítej si ho v Těhotenské kalkulačce
