KočárkopedieHELLP syndrom
Slyšela jsi už o HELLP syndromu? Pravdou je, že se o něm mluví jen velmi málo, ale přitom jde o mimořádně nebezpečný syndrom, který může končit i smrtí matky nebo dítěte. Má HELLP syndrom nějakou spojitost s preeklampsií a jaké příznaky jsou pro něj charakteristické? To a další informace zjistíš v tomto článku.
Příznaky HELLP syndromu se často objevují v noci.
Co je HELLP syndrom?
- Za touto zkratkou se skrývají následující pojmy, které zároveň popisují i doprovodné faktory syndromu:
- H = hemolýza, rozklad krve,
- EL = Elavated Liver Function Tests - zvýšené hodnoty jater,
- LP = Low Platelet Counts - nízký počet trombocytů, tedy krevních destiček.
- Jedná se o život ohrožující stav těhotné ženy a zároveň i dítěte, který způsobuje problémy s játry, rozpad červených krvinek a nízkou hladinu krevních destiček.
- Nejčastěji se vyskytuje ve třetím trimestru těhotenství, jen raritně se objeví dřívějších stádiích. Jsou však také případy, kdy se HELLP syndrom rozvine v době porodu, případně krátce po porodu. Stále není zcela objasněna příčina jeho vzniku, ale předpoklady vedou k poruchám jater a imunitního systému.
- Naštěstí se HELLP syndrom vyskytuje jen zřídka – jde o 0,5 % až 0,9 % ze všech těhotných žen.
- Může i nemusí mu předcházet diagnostikovaná preeklampsie, ale ženy, které jí v těhotenství trpí, jsou vystaveny většímu riziku HELLP syndromu v porovnání se ženami, u kterých se preeklampsie neobjevila.
- Postihuje 4 až 12 % žen, které v těhotenství trpí preeklampsií.
Preeklampsie
Říkáš si, proč ti lékař na každé těhotenské poradně měří krevní tlak a zdůrazňuje, abys ani příště nezapomněla přinést moč? Jeho jednání má důležitý význam, protože právě sledování krevního tlaku a přítomnosti bílkoviny v moči přispívá k včasné diagnostice preeklampsie. Co to je, jaké jsou její příznaky a proč představuje riziko pro tebe i děťátko? To se, mimo jiné, dozvíš v našem článku.
Příznaky HELLP syndromu
- HELLP syndrom je typický tím, že jeho projevy přicházejí pomalu a následně se v krátkém časovém horizontu komplikace razantně vystupňují – tehdy už se jedná o život ohrožující stav. Často se symptomy objevují během noci a ve dne na čas ustoupí.
- Mezi příznaky, které můžeš při HELLP syndromu pociťovat, patří:
- bolest pod pravým žebrovým obloukem (v okolí jater) nebo v horní části trávicího traktu,
- bolest hlavy, kterou mohou doprovázet poruchy zraku a neostrost vidění,
- náhlá nevolnost, tělesná slabost a nutkání ke zvracení,
- několik dní před vypuknutím HELLP syndromu se může dostavit pocit, jako bys měla chřipku (bolest svalů, únava…),
- vysoký krevní tlak, nástup otoků především na končetinách nebo ve tváři,
- rychlý nárůst hmotnosti, který souvisí právě s otoky a zadržováním vody v těle.
Komplikace při HELLP syndromu
- Nástrahou je pozdní diagnostika, jejíž průběh komplikují přidružená onemocnění na straně těhotné ženy. Tím pádem se lékaři zaměří na řešení problému, o kterém zatím nepředpokládají, že by jeho příčina mohla spočívat v něčem tak závažném. Rovněž včasnou diagnostiku komplikuje i skutečnost, že předvídání HELLP syndromu je téměř nemožné – může se objeviti v bezproblémovém těhotenství, ve kterém nic nenaznačovalo tomu, že se schyluje k tak závažné komplikaci.
- V případě vážných stavů nebo rychlého nástupu HELLP syndromu se mohou objevit tyto zdravotní následky:
- předčasné odloučení placenty,
- akutní selhávání ledvin,
- otok mozku,
- otok plic,
- hematom (výron krve) jater vedoucí až k přímému ohrožení života.
Léčba HELLP syndromu
- HELLP syndrom vede k okamžité hospitalizaci a bohužel jedinou úspěšnou léčbou je odstranění placenty z těla, tedy porod císařským řezem81. K porodu se přistupuje co nejdříve, ale až po ujištění, že ho žena zvládne – kvůli nízké hladině krevních destiček totiž hrozí velká krevní ztráta až vykrvácení.
- Specifickou výjimkou v léčbě je mírnější forma HELLP syndromu, při níž lékaři těhotnou ženu sledují v nemocnici a podávají jí kortikoidy a léky pro snížení tlaku či zabránění vzniku krevních sraženin.
- Důležitá je však také léčba po porodu. Žena zůstává v nemocnici mnohem déle a je jí podáváno široké spektrum léků – kortikoidy, léky proti zánětu či vytvoření krevních sraženin, ke snížení krevního tlaku a úpravu krevních elementů.
HELLP syndrom a další těhotenství
- Může se stát, že po překonání HELLP syndromu v prvním těhotenství ti lékaři další těhotenství už nedoporučí. HELLP syndrom se může, ale stejně i nemusí v další těhotenství opakovat.
- Riziko, že by se druhé těhotenství mohlo vážně zkomplikovat, souvisí také s následky, které na ženském organismu HELLP syndrom mohl zanechat.
- Je důležité podotknout, že HELLP syndrom není dědičný. Tedy pokud ho překonala například tvoje maminka, u tebe není zvýšené riziko. To samé platí i v rámci sourozenecké linie – pokud jedna ze sester překonala HELLP syndrom, u druhé sestry se riziko jeho vzniku nezvyšuje.
Video: Ne každá žena má těhotenství bezproblémové
říká vedoucí lékař IVF Clinic Olomouc, MUDr. Štěpán Machač
V našem videu se dozvíš, jak probíhá těhotenství, na co si dát pozor ve stravování a v životním stylu a jakými emocemi tě toto období může překvapit. Rovněž zde MUDr. Štěpán Machač rozebírá možné komplikace v těhotenství, jejich příčinu a diagnostiku.
Mohlo by tě také zajímat
Eklampsie
Možná jsi už v souvislosti s těhotenstvím slyšela o preeklampsii a eklampsii. Víš však, o jaká onemocnění nebo projevy jde, v čem jsou rozdílné a jaké symptomy je doprovázejí? Pokud ne, pojď si přečíst, co se za nimi skrývá. Ve skutečnosti totiž jde o život ohrožující stavy, jejichž příznaky by měla znát každá nastávající maminka.
Týdny těhotenství
Každý týden těhotenství s sebou nese něco nového. Některé události sice nejsou navenek vidět, ale rozhodně probíhají. Aby také ne, vždyť během 40 týdnů se ze shluku buněk stane miminko. Podívej se, co tě v jednotlivých týdnech čeká a na co bys neměla zapomenout. Stačí kliknout na týden, který tě zajímá.
Těhotenská cukrovka
Těhotenský diabetes, gestační diabetes mellitus či lidově řečeno těhotenská cukrovka postihuje přibližně 2-6 % nastávajících maminek.
Více na Modrém koníku
- Zapoj se nebo jen čti, o čem si píšou ostatní, v diskuzích.
- Využij tematických skupin, kde se uživatelky potkávají podle zájmů, nebo třeba týdne těhotenství.
- Napiš odborníkovi – zdarma a s možností anonymity – v Poradnách.
- Těhotenství týden po týdnu
- Co se děje v jednotlivých týdnech těhotenství, jaké změny a vyšetření tě čekají a jak se postupně vyvíjí miminko? To zjistíš v našich těhotenských týdnech, na kterých jsme spolupracovali s MUDr. Petrem Kolkem.
- Těhotenství po týdnech5
Hodnocení a zkušenosti s HELLP syndromem
HELLP- Rychlý konec krásného těhotenství
Bylo to moje druhé těhotenství, až na vrozenou vadu srážlivosti a nutnost antitrombofilní léčby bylo naprosto bez komplikací. Na miminko jsme se všichni moc těšili. Nikdo netušil jak dramatický bude konec a že po předchozím přirozeném porodu bez zásahu, skončím na akutní sekci s následným pobytem na ARO.
Všechno začalo v neděli, kdy jsem byla přesně 37+0. Ten den se k od pátku trvajícím bolestem zad přidaly i bolesti celého břicha, myslela jsem si, že jde o intenzivní poslíčky. Magnezium ale nepomohlo a ani sprcha bolesti neuvolnila. Napsala jsem svojí PA, ale soustředila jsem se především na úlevu od zad, která mě trápila už déle. PA mi v podvečer volala, navedla mě na myšlenku, že možná nejde o poslíčky, ale o porod a přemluvila mě, abych přijela do porodnice. V porodnici, kam jsme dorazili kolem půl 9 zjistila to, co já jsem tušila, že o porod nejde, ale nikomu tam se nelíbily ty bolesti zad, které mě doslova ovládaly. Lékař mi navrhl, že mě přijmou na oddělení a že mi dají něco od bolesti, abych si aspoň odpočinula, protože kdybych v tomto stavu měla rodit, nebude to úplně ok. Já jsem po chvíli váhání a na naléhání své PA a mamky souhlasila. Ještě udělali rozbor krve kvůli mé mutaci srážlivosti. A změřili tlak, který byl velmi vysoký.
Už jsem ležela na pokoji, když přišly výsledky z krve. Vzhledem k tomu, že jsem potenciálně riziková a ty výsledky naznačovaly, že je něco strašně špatně, rozhodli lékaři, že mě nechají převézt na vyšší pracoviště.
Kolem 1-2 v noci jsem tedy dorazila sanitkou do FN Bohunice, kde proběhlo opět stejné kolečko jako ve Vyškově, monitor a vyšetření, co ukázaly, že nerodím, ale muselo se počkat na další testy z krve, které měly říct definitivní ortel. První výsledky byly asi za 2 hodiny od odběru (bylo kolem půl5 ráno), kdy mi přišel lékař říct, že mám probíhající preeklampsii a vzhledem ke klesajícím krevním destičkám nemůže vyloučit HELLP syndrom. Další výsledky byly před 6 ráno a ty bohužel potvrdily i HELLP syndrom.
Pak už to bylo strašně rychlé, od momentu, kdy přišli s druhými výsledky neuplynula ani čtvrthodina a už jsem ležela na sále a chystali operaci. Moje dcera se narodila zcela zdravá, ale já musela po operaci na ARO. Probudit se po operaci s prázdným břichem a prázdnou náručí, bolelo víc než ta jizva na břiše.
Naštěstí se i moje tělo začalo rychle vzpamatovávat a po 2 nocích jsem byla přeložena na gyn-por a po 5 dnech od operace jsme mohly jít domů. Po týdnu už byla skoro “v normálu” i krev. Ještě celé šestinedělí jsem ale na medikaci kvůli tlaku a prevenci křečím a samozřejmě si ředím nadále krev injekcemi.
Uvědomuji si, jaké jsem měla obrovské štěstí, tyhle diagnózy končí v nemalých procentech fatálně. Štěstí jsem měla i na profesionální péči, která mi byla poskytnuta. Poděkování patří především týmu GPK a KARIM FN Bohunice.
Přesto všechno zpracovat tento zážitek asi bude nějakou chvíli trvat a otázka dalšího těhotenství zůstává prozatím bez odpovědi. Chtěli jsme 4 děti, ale při představě, že by se tohle mělo opakovat, mě chuť na další těhotenství opouští.
Všechno začalo v neděli, kdy jsem byla přesně 37+0. Ten den se k od pátku trvajícím bolestem zad přidaly i bolesti celého břicha, myslela jsem si, že jde o intenzivní poslíčky. Magnezium ale nepomohlo a ani sprcha bolesti neuvolnila. Napsala jsem svojí PA, ale soustředila jsem se především na úlevu od zad, která mě trápila už déle. PA mi v podvečer volala, navedla mě na myšlenku, že možná nejde o poslíčky, ale o porod a přemluvila mě, abych přijela do porodnice. V porodnici, kam jsme dorazili kolem půl 9 zjistila to, co já jsem tušila, že o porod nejde, ale nikomu tam se nelíbily ty bolesti zad, které mě doslova ovládaly. Lékař mi navrhl, že mě přijmou na oddělení a že mi dají něco od bolesti, abych si aspoň odpočinula, protože kdybych v tomto stavu měla rodit, nebude to úplně ok. Já jsem po chvíli váhání a na naléhání své PA a mamky souhlasila. Ještě udělali rozbor krve kvůli mé mutaci srážlivosti. A změřili tlak, který byl velmi vysoký.
Už jsem ležela na pokoji, když přišly výsledky z krve. Vzhledem k tomu, že jsem potenciálně riziková a ty výsledky naznačovaly, že je něco strašně špatně, rozhodli lékaři, že mě nechají převézt na vyšší pracoviště.
Kolem 1-2 v noci jsem tedy dorazila sanitkou do FN Bohunice, kde proběhlo opět stejné kolečko jako ve Vyškově, monitor a vyšetření, co ukázaly, že nerodím, ale muselo se počkat na další testy z krve, které měly říct definitivní ortel. První výsledky byly asi za 2 hodiny od odběru (bylo kolem půl5 ráno), kdy mi přišel lékař říct, že mám probíhající preeklampsii a vzhledem ke klesajícím krevním destičkám nemůže vyloučit HELLP syndrom. Další výsledky byly před 6 ráno a ty bohužel potvrdily i HELLP syndrom.
Pak už to bylo strašně rychlé, od momentu, kdy přišli s druhými výsledky neuplynula ani čtvrthodina a už jsem ležela na sále a chystali operaci. Moje dcera se narodila zcela zdravá, ale já musela po operaci na ARO. Probudit se po operaci s prázdným břichem a prázdnou náručí, bolelo víc než ta jizva na břiše.
Naštěstí se i moje tělo začalo rychle vzpamatovávat a po 2 nocích jsem byla přeložena na gyn-por a po 5 dnech od operace jsme mohly jít domů. Po týdnu už byla skoro “v normálu” i krev. Ještě celé šestinedělí jsem ale na medikaci kvůli tlaku a prevenci křečím a samozřejmě si ředím nadále krev injekcemi.
Uvědomuji si, jaké jsem měla obrovské štěstí, tyhle diagnózy končí v nemalých procentech fatálně. Štěstí jsem měla i na profesionální péči, která mi byla poskytnuta. Poděkování patří především týmu GPK a KARIM FN Bohunice.
Přesto všechno zpracovat tento zážitek asi bude nějakou chvíli trvat a otázka dalšího těhotenství zůstává prozatím bez odpovědi. Chtěli jsme 4 děti, ale při představě, že by se tohle mělo opakovat, mě chuť na další těhotenství opouští.
12 lidí považuje za užitečné
Jsou to už dva roky po dvou HELLPech
Jsou to už dva roky, co mám za sebou noční můru v podobě HELLPa. Já i můj chlapeček jsme zdraví a spokojení. Žádné trvalé následky nemám, ikdyž život nám to otočili vzhůru nohama. Vím, že to bylo za vteřinu dvanáct a ten pocit ve mě stále je.
Druhé dítě bych moc chtěla, pocitově, ale jakmile to vypadá, že bych mohla být opět těhotná, tak se mi vrátí neskutečný strach, co kdyby to tentokrát “nevyšlo”. Manžel má pár šedivých vlasů navíc na hlavě a bojí se stejně, snad víc, ten pocit, kdy nevěděl, jestli budeme 3 nebo zůstane sám, už zažít prý nechce a ještě není asi správný čas. Ale u mě je ten správný čas se podělit s vámi. Dřív to prostě nešlo.
Moje těhotenství bylo od začátku hned vidět, měla jsem hodně velké břicho a otoky, těhotenskou cukrovku jsem vůbec nečekala, ale držela jsem dietní režim včetně všech kontrol. Přesto jsem si připadla jak velryba. Do práce jsem chodila do 35. týdne, byla to pohoda v kanceláři s volným režimem. Kontroly na gynekologii byly dost časté, skoro pořád jsem špinila. Ale doktor mi práci doporučil vzhledem k pohybu a společnosti. Vše bylo v pořádku.
První den mateřské dovolené jsem měla celý volný a víc jsem vnímala nepříjemné pocity, tlak pod pravým žebrem. Bolest se stupňovala během dne, volala jsem svému Dr., ten mi řekl, ať jsem v klidu, že jsem něco špatného snědla. Při mé cukrovkářské dietě jsem věděla, že to není možné, na nevolnosti jsem netrpěla. Nikdy bych netušila, že mě zachrání intuice. Večer jsem ji měla silnou, úplně mi tělo křičelo, že je něco špatně i Jakoubek v bříšku jinak a divoce kopal. Šla jsem si pro tašku do porodnice, a omdlela jsem a začala zvracet, zničeho nic. Manžel mne ve 23:00 odvezl celou třesoucí se na příjem do Šumperka. Tam si mne nechali, udělali testy, po půlnoci nastal neskutečný shon, ze kterého si pamatuji jen telefon manželovi a míhající světla, jak mne vezli na sál. Manžel byl celou dobu s miminkem, Kubík měl málo přes 2 kg. Já na ARU, nepamatuji si nic, jen šílenou bolest břicha. Miminko mi ukázali, hned jak to bylo možné, asi za 2 dny. Bohužel jsem tu mrchu dostala ještě jednou, první týden v šestinedělí. Byl to měsíční boj na kapačkách, kdy mi bojovalo celé tělo, nic nezabíralo. Byl to měsíc zoufalství a víry. Manžel bydlel se mnou v porodnici a pomáhal mi s miminkem, vysoké teploty mi nedovolovaly starat se o malého. Když to zpětně čtu, byla to hrůza, ale je za námi. Rok a půl se tělo regenerovalo, teď mám jen velké břicho, které mi ještě nesplasklo! 😀
Druhé dítě bych moc chtěla, pocitově, ale jakmile to vypadá, že bych mohla být opět těhotná, tak se mi vrátí neskutečný strach, co kdyby to tentokrát “nevyšlo”. Manžel má pár šedivých vlasů navíc na hlavě a bojí se stejně, snad víc, ten pocit, kdy nevěděl, jestli budeme 3 nebo zůstane sám, už zažít prý nechce a ještě není asi správný čas. Ale u mě je ten správný čas se podělit s vámi. Dřív to prostě nešlo.
Moje těhotenství bylo od začátku hned vidět, měla jsem hodně velké břicho a otoky, těhotenskou cukrovku jsem vůbec nečekala, ale držela jsem dietní režim včetně všech kontrol. Přesto jsem si připadla jak velryba. Do práce jsem chodila do 35. týdne, byla to pohoda v kanceláři s volným režimem. Kontroly na gynekologii byly dost časté, skoro pořád jsem špinila. Ale doktor mi práci doporučil vzhledem k pohybu a společnosti. Vše bylo v pořádku.
První den mateřské dovolené jsem měla celý volný a víc jsem vnímala nepříjemné pocity, tlak pod pravým žebrem. Bolest se stupňovala během dne, volala jsem svému Dr., ten mi řekl, ať jsem v klidu, že jsem něco špatného snědla. Při mé cukrovkářské dietě jsem věděla, že to není možné, na nevolnosti jsem netrpěla. Nikdy bych netušila, že mě zachrání intuice. Večer jsem ji měla silnou, úplně mi tělo křičelo, že je něco špatně i Jakoubek v bříšku jinak a divoce kopal. Šla jsem si pro tašku do porodnice, a omdlela jsem a začala zvracet, zničeho nic. Manžel mne ve 23:00 odvezl celou třesoucí se na příjem do Šumperka. Tam si mne nechali, udělali testy, po půlnoci nastal neskutečný shon, ze kterého si pamatuji jen telefon manželovi a míhající světla, jak mne vezli na sál. Manžel byl celou dobu s miminkem, Kubík měl málo přes 2 kg. Já na ARU, nepamatuji si nic, jen šílenou bolest břicha. Miminko mi ukázali, hned jak to bylo možné, asi za 2 dny. Bohužel jsem tu mrchu dostala ještě jednou, první týden v šestinedělí. Byl to měsíční boj na kapačkách, kdy mi bojovalo celé tělo, nic nezabíralo. Byl to měsíc zoufalství a víry. Manžel bydlel se mnou v porodnici a pomáhal mi s miminkem, vysoké teploty mi nedovolovaly starat se o malého. Když to zpětně čtu, byla to hrůza, ale je za námi. Rok a půl se tělo regenerovalo, teď mám jen velké břicho, které mi ještě nesplasklo! 😀
2 lidé považují za užitečné
Obět jménem hellp syndrom
Už od začátku mého těhotenství jsem věděla, že je něco špatně. O mém těhotenství jsem se dozvěděla již v prvním měsíci.
Byla jsem celá šťastná, že konečně budeme mít miminko, jelikož jsem prodělala prekancerozu děložního čípku. Otěhotněla jsem rok po operaci, do té doby jsem se pořád modlila, aby se mi to, s prominutím "svinstvo", nevrátilo, jelikož u mě to mělo rychlý spád. No zkrátka jsme měli všichni radost a já si představovala jak si budu těhotenství užívat a modlila se, abych to, co naberu, jsem zase rychle zhubla.
Z těhotenství jsem si užila pouze jeden týden. Po týdnu mne musel přítel odvézt do nemocnice s akutním zvracením. Ve třech měsících tomu bylo třikrát a diagnostikovali mi hyperemesis gravidarum. Vážila jsem už pouhých 49 kg a nedávali mi moc šancí na pokračování těhotenství. Já však chtěla bojovat, takže jsem vydržela další měsíce. Jen jsem ležela, nemohla nic pozřít, zvracela cca i patnáctkrát za den, postavit se na nohy? - tak to mi bušilo srdce a viděla jsem rozmazaně. Ve 41. týdnu mne musel přítel odvézt s akutní bolestí v podžebří a zvracením do nemocnice. Já věděla, že ty bolesti nejsou kontrakce. Bolela mne játra, měla jsem zvýšené jaterní hodnoty, akutní anemii a malému přestávalo při mých bolestech tlouct srdíčko. Na řadě byl akutní císařský řez, sotva jsem si stihla akorát zavolat příteli, že je to takhle. Kubík se narodil s váhou 3660g a 50cm. Naprosto zdravý a krásný kluk. Po císaři jsem se probudila na JIP s hadičkami, cévkou apod. Dávali mi dva dny transfúze. Až pak jsem konečně viděla malého Kubíčka.
Po císaři jsem si několik dní myslela, že se nepostavím na nohy. Vždy, když jsem si stoupla, přišla hrozná bolest v břiše, malátnost a hned jsem omdlévala. Dodnes mám hematom u močového měchýře, na který mi tlačí a deformuje ho. Dodnes mám rozmazane vidění a tečky před očima. Po porodu jsem ještě brala léky na anemii a s Kubíčkem docházíme pravidelně na kontroly s ledvinou, která se mu špatně vyvinula a je pravděpodobné, že bude muset jít na operaci. Teď mu bude šest měsíců.
O mém tehotenstvi s nikým nemluvím, nechci. Bylo to pro mne utrpení, nejhorších osm měsíců v mém životě, kdy sem jen čekala, že umřu a že k tomu nebylo daleko. Zkrátka jsem se obětovala a nelituji toho. Mám krásného sya, kterého bych nikdy neměnila. ❤
Každopádně vím, že další těhotenství bych nezvládla, nepřichází tudíž ani v úvahu.
Byla jsem celá šťastná, že konečně budeme mít miminko, jelikož jsem prodělala prekancerozu děložního čípku. Otěhotněla jsem rok po operaci, do té doby jsem se pořád modlila, aby se mi to, s prominutím "svinstvo", nevrátilo, jelikož u mě to mělo rychlý spád. No zkrátka jsme měli všichni radost a já si představovala jak si budu těhotenství užívat a modlila se, abych to, co naberu, jsem zase rychle zhubla.
Z těhotenství jsem si užila pouze jeden týden. Po týdnu mne musel přítel odvézt do nemocnice s akutním zvracením. Ve třech měsících tomu bylo třikrát a diagnostikovali mi hyperemesis gravidarum. Vážila jsem už pouhých 49 kg a nedávali mi moc šancí na pokračování těhotenství. Já však chtěla bojovat, takže jsem vydržela další měsíce. Jen jsem ležela, nemohla nic pozřít, zvracela cca i patnáctkrát za den, postavit se na nohy? - tak to mi bušilo srdce a viděla jsem rozmazaně. Ve 41. týdnu mne musel přítel odvézt s akutní bolestí v podžebří a zvracením do nemocnice. Já věděla, že ty bolesti nejsou kontrakce. Bolela mne játra, měla jsem zvýšené jaterní hodnoty, akutní anemii a malému přestávalo při mých bolestech tlouct srdíčko. Na řadě byl akutní císařský řez, sotva jsem si stihla akorát zavolat příteli, že je to takhle. Kubík se narodil s váhou 3660g a 50cm. Naprosto zdravý a krásný kluk. Po císaři jsem se probudila na JIP s hadičkami, cévkou apod. Dávali mi dva dny transfúze. Až pak jsem konečně viděla malého Kubíčka.
Po císaři jsem si několik dní myslela, že se nepostavím na nohy. Vždy, když jsem si stoupla, přišla hrozná bolest v břiše, malátnost a hned jsem omdlévala. Dodnes mám hematom u močového měchýře, na který mi tlačí a deformuje ho. Dodnes mám rozmazane vidění a tečky před očima. Po porodu jsem ještě brala léky na anemii a s Kubíčkem docházíme pravidelně na kontroly s ledvinou, která se mu špatně vyvinula a je pravděpodobné, že bude muset jít na operaci. Teď mu bude šest měsíců.
O mém tehotenstvi s nikým nemluvím, nechci. Bylo to pro mne utrpení, nejhorších osm měsíců v mém životě, kdy sem jen čekala, že umřu a že k tomu nebylo daleko. Zkrátka jsem se obětovala a nelituji toho. Mám krásného sya, kterého bych nikdy neměnila. ❤
Každopádně vím, že další těhotenství bych nezvládla, nepřichází tudíž ani v úvahu.
2 lidé považují za užitečné
HELLP Syndrom a my (já a dcera)
Moje těhotenství probíhalo bez problémů.
Rozhodla jsem se jít na mateřskou 8 týdnů před porodem. Měla jsem tušení, že určitě porodím dřív. Miminko bylo o něco menší, než by mělo být, ale přičítali jsme to genům (já i manžel jsme drobní). Ve 30. týdnu jsem šla na ultrazvuk k (tehdy ještě) svému gynekologovi. Setra mě vítala slovy, že už to musím mít za pár, že mám velké břicho a celkově jsem mohutná. Moc dobře se to neposlouchalo, navíc, když jsem celé těhotenství byla jen na těstovinách s rajskou omáčkou nebo na rajčatech. Do této kontroly jsem přibrala 11 kg. Doktor mi kladl na srdce, že se mám omezit v jídle, nejíst hlavně hroznové víno, je moc sladké??!! (ale já žádné výčitky neměla). Teď už nevím, jestli mi vůbec vyšetřovali moč, prý kdyby to dělali důkladně, museli by zjistit zvýšené hodnoty bílkovin v moči. Po ultrazvuku si mě pozvali za 3 týdny na mou první kontrolu do nemocnice, nezdály se průtoky pupečníkem, miminko zaostávalo velikostně o 2 týdny.
Po 2 týdnech jsem šla na rozlučkovou večeři s kolegyněmi z práce, ale bylo mi těžko (jako kdyby mi mělo miminko vylézt krkem a ne spodem). Když jsem to holkám říkala, jen se smály. Z večeře jsem nic nesnědla. Po 1 rajčeti jsem se cítila nafouknutá k prasknutí. Druhý den jsem strávila u tchýně (manžel nastupoval do nové práce). Tchýně ten můj stav šla se mnou "rozcházet" po městě. A já myslela, že umřu. Po příchodu ke tchýni jsem si jen lehla na gauč a prostě ležela (a čekala, dokud neumřu, tak hrozně mi bylo). Byla jsem šíleně nafouknutá, pod žebry mě hrozně tlačilo. Cítila jsem se hrozně unavená, motala se mi hlava, špatně jsem viděla. Bylo mi dobře jen když jsem ležela a měla zavřené oči. Večer přijel manžel z práce, převezl mě domů. Já jsem se jen skulila na postel a ležela. Pak jsem šla zvracet (po druhé za těhotenství, a to jsem věděla, že je asi zle). Vydržela jsem do rána.
Ráno jsem si našla na internetu, co by to mohlo být (myslela jsem, že preeklampsie, o téhle jediné komplikaci jsem četla), nechala jsem to v PC otevřené, aby se mohl podívat manžel a šla jsem si lehnout (nejedla jsem už přes 48 hodin). Nijak se nesleduju, ale poprosila jsem manžela, ať mě odveze do lékárny, nebo někam, že by mě někdo měl vidět. Byl pátek, manžel po přečtení příznaků v PC zavolal do nemocnice, jestli mi v lékárně mohou něco dát nebo co máme dělat. Prý si mám sbalit tašku a přijet se jim ukázat, dnes tam jsou jen do 14. hodiny. Sbalila jsem si jen svůj župan, litr a půl vody a pantofle, to byl seznam, který nadiktovala sestra manželovi po telefonu. Vůbec jsem neměla zjištěné, co se má brát pro miminko, myslela jsem, že tam jedu jen na kontrolu, na otočku. V autě jsem brečela bolestí, zároveň strachem, co se bude odvíjet dál. Bylo přesně 6 týdnů před porodem (kdybych odcházela na mateřskou 6 týdnů před porodem, ještě bych seděla v práci). Přijali mě na pohotovosti, změřili tlak (asi 240 na 160, nebo kolik to bylo, je to už přes 4 roky), ihned mě pokládali na lůžko, seběhlo se plno doktorů, zeptali se mě na potíže, tvářili se vážně. Miminko zaostávalo o 4 týdny. Vysvětlili mě, že moje těhotenství musí ukončit (jako prvorodička jsem nevěděla, co to je, myslela jsem, že miminko mít nebudu). Že už převoz do HK, kde jsou připraveni na nedonošená miminka, nestihnou (byla jsem v Chrudimi), nepřežila bych to ani já ani miminko. Na pohotovost jsem přijela ve 14. hodin. V 15:55 se dcera narodila akutním císařským řezem (čas porodu jsem zjistila až za 2 týdny, kdy jsem ji poprvé viděla).
Dál to znám z vyprávění: mě převezli na ARO, dávali mi transfúzi, malou odvezli záchrankou do HK, kde už na níi čekali a dostala také transfúzi. Já se probudila 2. den odpoledne, celá zahadičkovaná na ARu, netušila jsem, co se dělo, jestli se mi těhotenství nezdálo, jestli mám miminko a jestli je to kluk nebo holka (na UTZ se nám pohlaví miminka nikdy neukázalo). Doktoři, kteří mě přišli kontrolovat nevěděli, co se mi narodilo, takže to byly ještě asi 2 hodiny, než jsem zjistila, že máme holčičku! Po 2 dnech mě převezli na gynekologický pokoj. Mě bylo šíleně! Slyšela jsem brečet miminka, ale já svoje miminko neměla, měla jsem jen jedinou fotku v mobilu, na kterou jsem se neustále dívala a zvětšovala ji, jak jen to šlo. Manžel za mnou jezdil každý den, ale já chtěla za naším dítětem. Akutní císař byl v pátek - následující pátek mě propouštěli domů, lehla jsem si do postele, počkala, až truhlář namontuje vestavěnou skříň v pokojíčku (teď už to bylo akutní! :-D ) a pak jsme se jeli podívat na to naše miminečko. Byla menší, než se na fotkách zdála, já byla slabá, motala se mi hlava (dostávala jsem prášky na tlak), ale až teď jsem byla šťastná.
Ke svému původnímu gynekologovi jsem v životě už nešla. Přešla jsem k doktorovi, který mě rodil dceru. Jsem pro doktory vzácný případ s Hellp Syndromem, jsem teď víc hlídaná. Docházím na nefrologii, trvalé následky nemám, žádné léky neberu (vysadila jsem si Dopegyt při rooming-in s dcerou, protože jsem vyčetla, že se nemůže u toho kojit - pak jsem se dozvěděla, že může). Jsem naprosto zdravá. Naše dcera taky. :-)
Měly jsme obrovské štěstí. Přijet prý o chvilku dýl, neměl by manžel ženu ani dítě.
Rozhodla jsem se jít na mateřskou 8 týdnů před porodem. Měla jsem tušení, že určitě porodím dřív. Miminko bylo o něco menší, než by mělo být, ale přičítali jsme to genům (já i manžel jsme drobní). Ve 30. týdnu jsem šla na ultrazvuk k (tehdy ještě) svému gynekologovi. Setra mě vítala slovy, že už to musím mít za pár, že mám velké břicho a celkově jsem mohutná. Moc dobře se to neposlouchalo, navíc, když jsem celé těhotenství byla jen na těstovinách s rajskou omáčkou nebo na rajčatech. Do této kontroly jsem přibrala 11 kg. Doktor mi kladl na srdce, že se mám omezit v jídle, nejíst hlavně hroznové víno, je moc sladké??!! (ale já žádné výčitky neměla). Teď už nevím, jestli mi vůbec vyšetřovali moč, prý kdyby to dělali důkladně, museli by zjistit zvýšené hodnoty bílkovin v moči. Po ultrazvuku si mě pozvali za 3 týdny na mou první kontrolu do nemocnice, nezdály se průtoky pupečníkem, miminko zaostávalo velikostně o 2 týdny.
Po 2 týdnech jsem šla na rozlučkovou večeři s kolegyněmi z práce, ale bylo mi těžko (jako kdyby mi mělo miminko vylézt krkem a ne spodem). Když jsem to holkám říkala, jen se smály. Z večeře jsem nic nesnědla. Po 1 rajčeti jsem se cítila nafouknutá k prasknutí. Druhý den jsem strávila u tchýně (manžel nastupoval do nové práce). Tchýně ten můj stav šla se mnou "rozcházet" po městě. A já myslela, že umřu. Po příchodu ke tchýni jsem si jen lehla na gauč a prostě ležela (a čekala, dokud neumřu, tak hrozně mi bylo). Byla jsem šíleně nafouknutá, pod žebry mě hrozně tlačilo. Cítila jsem se hrozně unavená, motala se mi hlava, špatně jsem viděla. Bylo mi dobře jen když jsem ležela a měla zavřené oči. Večer přijel manžel z práce, převezl mě domů. Já jsem se jen skulila na postel a ležela. Pak jsem šla zvracet (po druhé za těhotenství, a to jsem věděla, že je asi zle). Vydržela jsem do rána.
Ráno jsem si našla na internetu, co by to mohlo být (myslela jsem, že preeklampsie, o téhle jediné komplikaci jsem četla), nechala jsem to v PC otevřené, aby se mohl podívat manžel a šla jsem si lehnout (nejedla jsem už přes 48 hodin). Nijak se nesleduju, ale poprosila jsem manžela, ať mě odveze do lékárny, nebo někam, že by mě někdo měl vidět. Byl pátek, manžel po přečtení příznaků v PC zavolal do nemocnice, jestli mi v lékárně mohou něco dát nebo co máme dělat. Prý si mám sbalit tašku a přijet se jim ukázat, dnes tam jsou jen do 14. hodiny. Sbalila jsem si jen svůj župan, litr a půl vody a pantofle, to byl seznam, který nadiktovala sestra manželovi po telefonu. Vůbec jsem neměla zjištěné, co se má brát pro miminko, myslela jsem, že tam jedu jen na kontrolu, na otočku. V autě jsem brečela bolestí, zároveň strachem, co se bude odvíjet dál. Bylo přesně 6 týdnů před porodem (kdybych odcházela na mateřskou 6 týdnů před porodem, ještě bych seděla v práci). Přijali mě na pohotovosti, změřili tlak (asi 240 na 160, nebo kolik to bylo, je to už přes 4 roky), ihned mě pokládali na lůžko, seběhlo se plno doktorů, zeptali se mě na potíže, tvářili se vážně. Miminko zaostávalo o 4 týdny. Vysvětlili mě, že moje těhotenství musí ukončit (jako prvorodička jsem nevěděla, co to je, myslela jsem, že miminko mít nebudu). Že už převoz do HK, kde jsou připraveni na nedonošená miminka, nestihnou (byla jsem v Chrudimi), nepřežila bych to ani já ani miminko. Na pohotovost jsem přijela ve 14. hodin. V 15:55 se dcera narodila akutním císařským řezem (čas porodu jsem zjistila až za 2 týdny, kdy jsem ji poprvé viděla).
Dál to znám z vyprávění: mě převezli na ARO, dávali mi transfúzi, malou odvezli záchrankou do HK, kde už na níi čekali a dostala také transfúzi. Já se probudila 2. den odpoledne, celá zahadičkovaná na ARu, netušila jsem, co se dělo, jestli se mi těhotenství nezdálo, jestli mám miminko a jestli je to kluk nebo holka (na UTZ se nám pohlaví miminka nikdy neukázalo). Doktoři, kteří mě přišli kontrolovat nevěděli, co se mi narodilo, takže to byly ještě asi 2 hodiny, než jsem zjistila, že máme holčičku! Po 2 dnech mě převezli na gynekologický pokoj. Mě bylo šíleně! Slyšela jsem brečet miminka, ale já svoje miminko neměla, měla jsem jen jedinou fotku v mobilu, na kterou jsem se neustále dívala a zvětšovala ji, jak jen to šlo. Manžel za mnou jezdil každý den, ale já chtěla za naším dítětem. Akutní císař byl v pátek - následující pátek mě propouštěli domů, lehla jsem si do postele, počkala, až truhlář namontuje vestavěnou skříň v pokojíčku (teď už to bylo akutní! :-D ) a pak jsme se jeli podívat na to naše miminečko. Byla menší, než se na fotkách zdála, já byla slabá, motala se mi hlava (dostávala jsem prášky na tlak), ale až teď jsem byla šťastná.
Ke svému původnímu gynekologovi jsem v životě už nešla. Přešla jsem k doktorovi, který mě rodil dceru. Jsem pro doktory vzácný případ s Hellp Syndromem, jsem teď víc hlídaná. Docházím na nefrologii, trvalé následky nemám, žádné léky neberu (vysadila jsem si Dopegyt při rooming-in s dcerou, protože jsem vyčetla, že se nemůže u toho kojit - pak jsem se dozvěděla, že může). Jsem naprosto zdravá. Naše dcera taky. :-)
Měly jsme obrovské štěstí. Přijet prý o chvilku dýl, neměl by manžel ženu ani dítě.
3 lidé považují za užitečné
Těhotenský newsletter
Každý týden dostaneš nejdůležitější info do e-mailu
Neznáš týden těhotenství? Vypočítej si ho v Těhotenské kalkulačce
