HELLP syndrom 3 zkušenosti

HELLP syndrom - jde o komplikaci během těhotenství12 zkušeností. Představuje hemolytickou anémii, elevaci jaterních testů a snížený počet krevních destiček. Většinou se objeví ve druhém17 nebo třetím trimestru těhotenství13.

Základem je těžká pozdní gestóza14 s poruchou funkce jater, kde se místo křečových záchvatů objevuje koma hepaticum.

Příčina HELLP - syndromu


Příčinou HELLP syndromu je nerovnováha tromboxanu A2 a prostaglandinu E2. Tyto látky odpovídají za řízení šířky krevních cév a za srážlivost krve. Dochází k cévním spasmům s poraněním vnitřní stěny cév, endotelu. To vede k poškození krevních buněk a k růstu intravazálního srážení se selháním funkce postižených orgánů, hlavně jater.

Symptomy


  • H = hemolýza, rozklad krve
  • EL = Elavated Liver Function Tests - zvýšené hodnoty jater
  • LP = Low Platelet Counts - nízký počet trombocytů

Příznaky


  • retence tekutin a nadměrné přibývání na váze
  • rozmazané vidění
  • nevolnost
  • zvracení
  • bolesti v pravé horní části břicha
  • zvýšené hodnoty krevního tlaku - 190/110 mmHg
  • edémy, v cca 10 % žluté zbarvení kůže
  • velmi zřídka krvácení z nosu, nebo jiné krvácení, které se těžko zastavuje
  • trombocytopenie

Možné komplikace


Může dojít ke komplikacím před porodem27 a po porodu:

  • selhání ledvin
  • játra - krvácení a selhání
  • oddělení placenty9 od stěny dělohy3
  • diseminovaná intravaskulární koagulace čili DIC - porucha srážlivosti
  • tekutina v plicích

Léčba


Pacientka může dostat


  • transfuzi krve, pokud se problémy s krvácením zhoršují
  • kortikosteroidy - léky na rychlejší vývin plic dítěte (surfaktanty)
  • léky2 k léčbě vysokého krevního tlaku
    • HELLP syndrom není dědičný**.

Související články


Více o HELLP syndromu na modrykonik.cz


Použité zdroje


  1. http://www.nlm.nih.gov/medlineplus/ency/article...
  2. http://primar.sme.sk/c/4116730/gestozy.html
  3. http://www.gyne.cz/clanky/2006/206cl2.htm
Pomohl ti tento článek?
Ano
 / 
Ne

Zkušenosti s HELLP syndromem

Máš zkušenost s HELLP syndromem?
Poděl se o ni a pomoz tak ostatním maminkám.
Napiš svou zkušenost
kubicek2015
7. bře 2018

Jsou to už dva roky po dvou HELLPech

Jsou to už dva roky, co mám za sebou noční můru v podobě HELLPa. Já i můj chlapeček jsme zdraví a spokojení. Žádné trvalé následky nemám, ikdyž život nám to otočili vzhůru nohama. Vím, že to bylo za vteřinu dvanáct a ten pocit ve mě stále je.

Druhé dítě bych moc chtěla, pocitově, ale jakmile to vypadá, že bych mohla být opět těhotná, tak se mi vrátí neskutečný strach, co kdyby to tentokrát “nevyšlo”. Manžel má pár šedivých vlasů navíc na hlavě a bojí se stejně, snad víc, ten pocit, kdy nevěděl, jestli budeme 3 nebo zůstane sám, už zažít prý nechce a ještě není asi správný čas. Ale u mě je ten správný čas se podělit s vámi. Dřív to prostě nešlo.

Moje těhotenství bylo od začátku hned vidět, měla jsem hodně velké břicho a otoky, těhotenskou cukrovku jsem vůbec nečekala, ale držela jsem dietní režim včetně všech kontrol. Přesto jsem si připadla jak velryba. Do práce jsem chodila do 35. týdne, byla to pohoda v kanceláři s volným režimem. Kontroly na gynekologii byly dost časté, skoro pořád jsem špinila. Ale doktor mi práci doporučil vzhledem k pohybu a společnosti. Vše bylo v pořádku.
První den mateřské dovolené jsem měla celý volný a víc jsem vnímala nepříjemné pocity, tlak pod pravým žebrem. Bolest se stupňovala během dne, volala jsem svému Dr., ten mi řekl, ať jsem v klidu, že jsem něco špatného snědla. Při mé cukrovkářské dietě jsem věděla, že to není možné, na nevolnosti jsem netrpěla. Nikdy bych netušila, že mě zachrání intuice. Večer jsem ji měla silnou, úplně mi tělo křičelo, že je něco špatně i Jakoubek v bříšku jinak a divoce kopal. Šla jsem si pro tašku do porodnice, a omdlela jsem a začala zvracet, zničeho nic. Manžel mne ve 23:00 odvezl celou třesoucí se na příjem do Šumperka. Tam si mne nechali, udělali testy, po půlnoci nastal neskutečný shon, ze kterého si pamatuji jen telefon manželovi a míhající světla, jak mne vezli na sál. Manžel byl celou dobu s miminkem, Kubík měl málo přes 2 kg. Já na ARU, nepamatuji si nic, jen šílenou bolest břicha. Miminko mi ukázali, hned jak to bylo možné, asi za 2 dny. Bohužel jsem tu mrchu dostala ještě jednou, první týden v šestinedělí. Byl to měsíční boj na kapačkách, kdy mi bojovalo celé tělo, nic nezabíralo. Byl to měsíc zoufalství a víry. Manžel bydlel se mnou v porodnici a pomáhal mi s miminkem, vysoké teploty mi nedovolovaly starat se o malého. Když to zpětně čtu, byla to hrůza, ale je za námi. Rok a půl se tělo regenerovalo, teď mám jen velké břicho, které mi ještě nesplasklo! 😀
0 poděkování
Poděkuj za zkušenost
sabinaporizkova
3. lis 2017

Obět jménem hellp syndrom

Už od začátku mého těhotenství jsem věděla, že je něco špatně. O mém těhotenství jsem se dozvěděla již v prvním měsíci.

Byla jsem celá šťastná, že konečně budeme mít miminko, jelikož jsem prodělala prekancerozu děložního čípku. Otěhotněla jsem rok po operaci, do té doby jsem se pořád modlila, aby se mi to, s prominutím "svinstvo", nevrátilo, jelikož u mě to mělo rychlý spád. No zkrátka jsme měli všichni radost a já si představovala jak si budu těhotenství užívat a modlila se, abych to, co naberu, jsem zase rychle zhubla.

Z těhotenství jsem si užila pouze jeden týden. Po týdnu mne musel přítel odvézt do nemocnice s akutním zvracením. Ve třech měsících tomu bylo třikrát a diagnostikovali mi hyperemesis gravidarum. Vážila jsem už pouhých 49 kg a nedávali mi moc šancí na pokračování těhotenství. Já však chtěla bojovat, takže jsem vydržela další měsíce. Jen jsem ležela, nemohla nic pozřít, zvracela cca i patnáctkrát za den, postavit se na nohy? - tak to mi bušilo srdce a viděla jsem rozmazaně. Ve 41. týdnu mne musel přítel odvézt s akutní bolestí v podžebří a zvracením do nemocnice. Já věděla, že ty bolesti nejsou kontrakce. Bolela mne játra, měla jsem zvýšené jaterní hodnoty, akutní anemii a malému přestávalo při mých bolestech tlouct srdíčko. Na řadě byl akutní císařský řez, sotva jsem si stihla akorát zavolat příteli, že je to takhle. Kubík se narodil s váhou 3660g a 50cm. Naprosto zdravý a krásný kluk. Po císaři jsem se probudila na JIP s hadičkami, cévkou apod. Dávali mi dva dny transfúze. Až pak jsem konečně viděla malého Kubíčka.

Po císaři jsem si několik dní myslela, že se nepostavím na nohy. Vždy, když jsem si stoupla, přišla hrozná bolest v břiše, malátnost a hned jsem omdlévala. Dodnes mám hematom u močového měchýře, na který mi tlačí a deformuje ho. Dodnes mám rozmazane vidění a tečky před očima. Po porodu jsem ještě brala léky na anemii a s Kubíčkem docházíme pravidelně na kontroly s ledvinou, která se mu špatně vyvinula a je pravděpodobné, že bude muset jít na operaci. Teď mu bude šest měsíců.

O mém tehotenstvi s nikým nemluvím, nechci. Bylo to pro mne utrpení, nejhorších osm měsíců v mém životě, kdy sem jen čekala, že umřu a že k tomu nebylo daleko. Zkrátka jsem se obětovala a nelituji toho. Mám krásného sya, kterého bych nikdy neměnila. ❤

Každopádně vím, že další těhotenství bych nezvládla, nepřichází tudíž ani v úvahu.
0 poděkování
Poděkuj za zkušenost
madulinka
10. únor 2016

HELLP Syndrom a my (já a dcera)

Moje těhotenství probíhalo bez problémů.

Rozhodla jsem se jít na mateřskou 8 týdnů před porodem. Měla jsem tušení, že určitě porodím dřív. Miminko bylo o něco menší, než by mělo být, ale přičítali jsme to genům (já i manžel jsme drobní). Ve 30. týdnu jsem šla na ultrazvuk k (tehdy ještě) svému gynekologovi. Setra mě vítala slovy, že už to musím mít za pár, že mám velké břicho a celkově jsem mohutná. Moc dobře se to neposlouchalo, navíc, když jsem celé těhotenství byla jen na těstovinách s rajskou omáčkou nebo na rajčatech. Do této kontroly jsem přibrala 11 kg. Doktor mi kladl na srdce, že se mám omezit v jídle, nejíst hlavně hroznové víno, je moc sladké??!! (ale já žádné výčitky neměla). Teď už nevím, jestli mi vůbec vyšetřovali moč, prý kdyby to dělali důkladně, museli by zjistit zvýšené hodnoty bílkovin v moči. Po ultrazvuku si mě pozvali za 3 týdny na mou první kontrolu do nemocnice, nezdály se průtoky pupečníkem, miminko zaostávalo velikostně o 2 týdny.

Po 2 týdnech jsem šla na rozlučkovou večeři s kolegyněmi z práce, ale bylo mi těžko (jako kdyby mi mělo miminko vylézt krkem a ne spodem). Když jsem to holkám říkala, jen se smály. Z večeře jsem nic nesnědla. Po 1 rajčeti jsem se cítila nafouknutá k prasknutí. Druhý den jsem strávila u tchýně (manžel nastupoval do nové práce). Tchýně ten můj stav šla se mnou "rozcházet" po městě. A já myslela, že umřu. Po příchodu ke tchýni jsem si jen lehla na gauč a prostě ležela (a čekala, dokud neumřu, tak hrozně mi bylo). Byla jsem šíleně nafouknutá, pod žebry mě hrozně tlačilo. Cítila jsem se hrozně unavená, motala se mi hlava, špatně jsem viděla. Bylo mi dobře jen když jsem ležela a měla zavřené oči. Večer přijel manžel z práce, převezl mě domů. Já jsem se jen skulila na postel a ležela. Pak jsem šla zvracet (po druhé za těhotenství, a to jsem věděla, že je asi zle). Vydržela jsem do rána.

Ráno jsem si našla na internetu, co by to mohlo být (myslela jsem, že preeklampsie, o téhle jediné komplikaci jsem četla), nechala jsem to v PC otevřené, aby se mohl podívat manžel a šla jsem si lehnout (nejedla jsem už přes 48 hodin). Nijak se nesleduju, ale poprosila jsem manžela, ať mě odveze do lékárny, nebo někam, že by mě někdo měl vidět. Byl pátek, manžel po přečtení příznaků v PC zavolal do nemocnice, jestli mi v lékárně mohou něco dát nebo co máme dělat. Prý si mám sbalit tašku a přijet se jim ukázat, dnes tam jsou jen do 14. hodiny. Sbalila jsem si jen svůj župan, litr a půl vody a pantofle, to byl seznam, který nadiktovala sestra manželovi po telefonu. Vůbec jsem neměla zjištěné, co se má brát pro miminko, myslela jsem, že tam jedu jen na kontrolu, na otočku. V autě jsem brečela bolestí, zároveň strachem, co se bude odvíjet dál. Bylo přesně 6 týdnů před porodem (kdybych odcházela na mateřskou 6 týdnů před porodem, ještě bych seděla v práci). Přijali mě na pohotovosti, změřili tlak (asi 240 na 160, nebo kolik to bylo, je to už přes 4 roky), ihned mě pokládali na lůžko, seběhlo se plno doktorů, zeptali se mě na potíže, tvářili se vážně. Miminko zaostávalo o 4 týdny. Vysvětlili mě, že moje těhotenství musí ukončit (jako prvorodička jsem nevěděla, co to je, myslela jsem, že miminko mít nebudu). Že už převoz do HK, kde jsou připraveni na nedonošená miminka, nestihnou (byla jsem v Chrudimi), nepřežila bych to ani já ani miminko. Na pohotovost jsem přijela ve 14. hodin. V 15:55 se dcera narodila akutním císařským řezem (čas porodu jsem zjistila až za 2 týdny, kdy jsem ji poprvé viděla).

Dál to znám z vyprávění: mě převezli na ARO, dávali mi transfúzi, malou odvezli záchrankou do HK, kde už na níi čekali a dostala také transfúzi. Já se probudila 2. den odpoledne, celá zahadičkovaná na ARu, netušila jsem, co se dělo, jestli se mi těhotenství nezdálo, jestli mám miminko a jestli je to kluk nebo holka (na UTZ se nám pohlaví miminka nikdy neukázalo). Doktoři, kteří mě přišli kontrolovat nevěděli, co se mi narodilo, takže to byly ještě asi 2 hodiny, než jsem zjistila, že máme holčičku! Po 2 dnech mě převezli na gynekologický pokoj. Mě bylo šíleně! Slyšela jsem brečet miminka, ale já svoje miminko neměla, měla jsem jen jedinou fotku v mobilu, na kterou jsem se neustále dívala a zvětšovala ji, jak jen to šlo. Manžel za mnou jezdil každý den, ale já chtěla za naším dítětem. Akutní císař byl v pátek - následující pátek mě propouštěli domů, lehla jsem si do postele, počkala, až truhlář namontuje vestavěnou skříň v pokojíčku (teď už to bylo akutní! :-D ) a pak jsme se jeli podívat na to naše miminečko. Byla menší, než se na fotkách zdála, já byla slabá, motala se mi hlava (dostávala jsem prášky na tlak), ale až teď jsem byla šťastná.

Ke svému původnímu gynekologovi jsem v životě už nešla. Přešla jsem k doktorovi, který mě rodil dceru. Jsem pro doktory vzácný případ s Hellp Syndromem, jsem teď víc hlídaná. Docházím na nefrologii, trvalé následky nemám, žádné léky neberu (vysadila jsem si Dopegyt při rooming-in s dcerou, protože jsem vyčetla, že se nemůže u toho kojit - pak jsem se dozvěděla, že může). Jsem naprosto zdravá. Naše dcera taky. :-)

Měly jsme obrovské štěstí. Přijet prý o chvilku dýl, neměl by manžel ženu ani dítě.
0 poděkování
Poděkuj za zkušenost