Příspěvky pro registrované uživatele se ti nezobrazují.
    snezenka123
    29. zář 2020    Čtené 894x

    Ach ty probdělé noci...

    Šourám se mezi kuchyní a vedlejším pokojem.

    Pantofle znovu a znovu v monotónním zvuku klapnou o paty.

    Je to už asi můj pátý kilometr. Raději nepočítám..

    Jestli jsem se něčeho před porodem mého pátého dítěte bála, tak toho, že dcerka bude stejně náročná, jako trojka.

     /Trojka je moje třetí dítě, holčina, teď už pětiletá, která byla uplakané miminko už v porodníci..což jsem u jedničky ani dvojky nezažila... Trojka nespala skoro vůbec..místo obvyklých několikahodinových šlofíků, coby novorozenec, ji stačilo dvacet minut. Párkrát za den. Byla narozena koncem dubna 2015, kdy byli tenkrát pařáky už od začátku května až do září...Bojkotovala i kočárek.. Vydat se na procházku moc nešlo buď kvůli nesnesitelnému vedru, nebo častěji spíš kvůli tomu, že prostě spustila řev a pláč. Kdekoliv. Kdykoliv.

    Ať to bylo ve frontě u pokladen, nebo cestou na náměstí. Jistě to znáte. Máte pocit, že se nejednou všichni dívají jen na vás a vy, spocení až na zadku, se snažíte všemožně dítě uklidnit. A jediné, co zabírá, je dítě vyndat. Takže jednou rukou vyndaváte nákup na pás, na druhé ruce houpete dítě, břichem posouváte kočárek...Nebo tlačíte prázdný kočárek a v druhé ruce máte miminko..

    V noci to nebylo o moc lepší. Ale někdy spala i třeba polovinu noci! občas i celou noc!a někdy, což bývalo častěji, nespala třeba od jedné do tří ráno..Ale jo, nakonec v šesti měsících, když ji začali růst zuby jsem si ji musela nastěhovat do postele, a spalo se už mnohem líp 😊/

    Takže naše pětka, aktuálně třítýdenní, budící se v noci klidně i po hodině, je teda extrém.

    Jediné, co mě drží aspoň trochu v klidu je vědomí, že to prostě přejde.

    Že ty prdy, co jí trápí, prostě jednoho dne už nebudou zatěžovat ani jí, ani mně.

    A z mého téměř neodložitelného miminka se stane klidné, spokojené, hezky spící miminko 😏

    Vy, co jste na tom podobně jako já. Nezoufejte!

    Bude líp. Jednou. Za pár dní, týdnů, měsíců, možná let 😂. Ale jedno vím jistě. Ty probdělé noci a prochozené  kilometry po pokojích s plačícím miminkem v náručí, za to stojí.

    Vím to, prožívám to po páté ♥️

    Probdělím nocím a prdům zdar☀️

    snezenka123
    28. črc 2020    Čtené 1037x

    Můj první porod...2008

    Zítra to bude přesně 12! let, co jsem na svět přivedla svoji první dcerku, Stázinku.

    Těhotenství bylo plánované, očekávané/cca 3m/

    Z počátku mne trápili nevolnosti, které přešli v nechutenství, občas mi bylo hodně na zvracení, párkrát jsem i zvracela, ale koncem 1.trimestru to odeznělo a já si začala těhotenství užívat se vším všudy.

    Moc jsem se těšila!

    Jako prvorodička jsem si občas přečetla nějaký článek, nebo diskuzi, ale v dřívější době ještě nebylo tolik informací, a já tak nějak prostě věřila, že všechno bude v pohodě.

    Nijak jsem nezkoumala, co je dobré a co je špatné, ohledně kojení jsem prostě věděla, že budu kojit, a hotovo.

    Neřešila jsem dopředu tvar mých bradavek, nebo kdy má nastoupit laktace, jestli mám koupit domů nějakou láhev "pro jistotu", či krabici UM.

    Dny, týdny a měsíce ubíhaly a blížil se termín porodu.

    Ten jsem měla původně stanovený na 14.8, ale na 12tt mi jej posunuli na 9.8.

    Do poslední chvíle jsem byla aktivní. Všude chodila pěšky, užívala si rostoucího bříška, pohybů a těšení se na maličkou.

    Matně si vzpomínám, že mi pár dní před tím(možná týdnů)občas zabolelo břicho, a dle mého dr.prý poslíčci.

    28.7 jsme s kamarádkou, taky těhulí, šli do cukrárny a probírali tam spolu všechno, co se týká těhotenství.

    Přišla řeč i na to, jestli poznáme, až nám bude třeba postupně, pomalu unikat plodová voda.

    Ještě před odchodem z cukrárny jsem si odskočila na "malou" a moje slipovka byla úplně mokrá.

    A najednou jsem cítila, jak mi pomalu stéká po stehně dolů slabý čůrek plodovky.

    Bylo to jako z filmu. Kdy jsem na náměstí stála(naštěstí v sukni)nohy od sebe, a volala jsem manželovi, že mi odtéká voda, aby vzal tašku a přijel pro mně.

    Nic mě nebolelo, přesto chlap přijel snad za 10 minut a odvezl mě rovnou do porodnice, kde už si mě nechali a jeho poslali domů.

    To bylo asi kolem páté hodiny.

    Pak následovalo klasické příjmové vyšetření,monitor, a šla jsem na porodní sál. Hodinku, dvě se nic nedělo. Až mě najednou začalo pobolívat břicho jako při menstruaci. Ozývalo se to čím dál častěji a intenzivněji,

    Ale pořád to bylo tak nějak v pohodě. Občas mě PA vyšetřila, když už jsem měla kontrakce, tak hlavně při nich a měla jsem pocit, jako by mě tehdy pomáhala ručně otevírat. 

    Nevím.

    Ale pamatuji si, že to bolelo jako prase. Nicméně kolem půlnoci mi udělali klystýr, porod se hezky rozbíhal.

    Manžela jsem povolala na pokyn PA, ale ten byl celou dobu stejně sám zalezlý na pokojíku u porodního sálu a já sama ve sprše, na balonu, s horkou sprchou.

    Pamatuji si šílené bolesti jak do podbřišku, tak i křížové, a nevěděla jsem, kam si mám tu sprchu nasměrovat.

    Přišlo mi to nekonečné.

    Bolesti byli čím dál větší, intervaly mezi nimi se zkracovaly.

    Snažila jsem se v těch chvílích "napojit"na moji dcerku, a říkala jsem jí, že to zvládneme, že chápu, že i pro ni je to asi bolestivé, nebo nepříjemné.

    Aniž bych tenkrát četla jakoukoliv knížku o porodu, jeho vedení a zvládání bolesti, tak nějak vnitřně jsem prostě cítila, že to zvládneme, že jsme propojené a že ta bolest, co přichází, je v pořádku a díky ní jsme k sobě s dcerou blíž.

    Před pátou ranní mě PA vyšetřila a šlo se na sál, tlačit.

    Pamatuji si to jako dnes, kdy mi říkali, jak a kdy mám dýchat a tlačit, a mě to prostě nešlo. Začínala jsem mít strach, že to prostě nezvládnu, malou vytlačit a ona mi tam někde na půl cesty umře.

    Toho jsem se bála strašně moc a úplně mě zachvacovalo zoufalství☹

    Dali mi kapačku oxytocinu, protože kontrakce zřejmě slábly, a při tlačení mi potom jedna z PA tlačila na břicho.

    Ale povedlo se. Nastřihávat nemuseli. Jen jsem měla asi dva drobné stehy.

    Pití maliníku a lněného semínka se vyplatilo🙂

    Anastázie(Stázinka)se narodila v 29.7 2008, v 5.30h ráno. V 38+5 tt.

    3050g a 49 cm.

    Položili mi ji na břicho, a jelikož tatínek odmítl stříhat šňůru, vzala jsem si do ruky nůžky já a přestřihla ji. Pamatuji si, že to bylo jako stříhat tlusté pryžové rukavice.

    Placenta vyšla chvilku poté při kontrakci.

    Po krátkém pomazlení mi malou vzali zvážit, změřit, zabalili do klasické vánočky a potom mi ji dali do náruče, kde jsem si ji v leže na lehátku mohla ještě pár minut pochovat. Myslím, že to mohlo být tak max půl hodiny, ani to ne.

    Pak ji odvezli na novorozenecké odd. a já dvě hodiny po porodu ležela na lehátku, u porodního sálu sama, kdy občas přišla PA a zmáčkla mi břicho, aby kontrolovala to, jak se stahuje děloha a jak krvácím(a to tedy taky bolelo docela solidně)

    No a poté mě odvezli na pokoj, kde mi cca za dvě hodinky přivezli malou, už vykoupanou, v dupačkách, v zavinovačce.

    Zkoušeli jsme kojení, malá se přisála a já byla šťastná jako blecha. Kojení nám šlo. Moje prsa se do druhého dne nalila a já si pamatuji, jak jsem se probudila a děsně mě něco tlačilo na hrudníku, než jsem zjistila, že to jsou moje prsa nacpané mlékem🙂

    Stázinka byla hodná už od porodnice, jen se nakojila, a spinkala. Dostala tedy nov.žloutenku a tak musela jít potom pod světlo,ale v úterý narozena, a v sobotu jsme šli domů🙂

    Po porodu jsem říkala, že bych klidně šla rodit znovu.

    Byl to pro mě krásným vlastně asi nejkrásnější!zážitek🙂

    snezenka123
    18. črc 2020    Čtené 300x

    Testování s Möller's

    Asi jako každá stávající i nastávající maminka si přeju pro svoje děťátko to nejlepší, hlavně, aby bylo zdravé.

    Jsem proto moc ráda, že jsem měla tu možnost testovat produkt Möller's Mama. 

    Tyto vitamíny pro těhotné, jež obsahují rybí tuk a vše s tím spojené a prospěšné, určitě dali mně i mojí dcerušce v bříšku vše, co potřebuje ☀️

    Vitamíny se lehce polykaly a nebyly cítit rybinou. Čehož jsem se trochu bála🙂

    Naprosto skvěle mi sedlo jejich složení.

    V jednom ze svých těhotenství, myslím, že to bylo moje třetí, jsem užívala nějaké jiné vitamíny pro těhulky a bylo mi po nich špatně, zvracela jsem ☹️

    Na první pohled se tabletky s rybím tukem zdály být velké, ale jejich užívání bylo naprosto ok.

    Jako velké plus vidím v obsažení Omega-3 mastných kyselin EPA a DHA, jež přispívají k udržení normální činnosti mozku a srdce.

    Jako mínus bych možná viděla ve složení vitamínů. Jiné vitamíny pro těhotné obsahují větší množství různých dalších vitamínů a minerálů, než tyto. Což je trošku škoda.

    Ale jinak nemůžu vytknout absolutně nic.

    Jsem ráda za tu možnost dát sobě i své dcerce v bříšku jen to nejlepší ♥️

    Děkuji za sebe i ji ☀️🍀♥️

    #zkusenosti_mollers_mama

    snezenka123
    15. únor 2019    Čtené 1669x

    Deník čtyřnásobné mámy...díl čtvrtý

    Jaké je to být mámou čtyř dětí?

    Dalo by se to popsat mnoha přídavnými jmény..Určitě úžasné, naplňující, báječné...ale také náročné. 

    A to někdy dost.

    Známe to všechny.

    Jsou dny, kdy všechno šlape hladce a vy si říkáte, jak je to skvělé, být  mámou. 

    Díváte se na to své děťátko, batolátko, nebo klidně i skoro puberťáka, a dojímá vás, pomalu až k slzám, jak moc je milujete. A jak moc jste šťastní, že je máte.

    Jasně.

    Ale jsou i dny, jako je zrovna tenhle, kdy máte chuť od všeho a všech někam utéct.

    A schovat se třeba do sklepa, nebo na půdu. Alespoň na půl hodiny(ideálně na půlku dne)

    Jenže máte smůlu.

    Jste máma. 

    A zákon schválnosti v takových dnech je sled událostí, jež vám postupně odsávají i zbytky ze zbytků energie.

    Jedete na záložní systém, záložního systému a máte pocit, že ještě jedna věc, byť třeba maličkost, se nepovede a rozbrečíte se. Zoufalá, vyčerpaná, unavená, vzteklá, frustrovaná.

    Nemůžete se ani zhroutit na záchodě, protože už vás hned volá pláčem, právě probuzené miminko, které jste půl hodiny uspávala, a spalo sotva  15 minut.

    Jo jo, tenhle den je naprosto nevydařený.

    Už ráno začíná špatně. Velké děti se nechtějí probudit a oblékat se do školy.

    Dělám v rychlosti svačinu, a chodím nahoru do patra co pár minut je popohánět, jinak by jim ujel bus do školy.

    Autobus nakonec stejně dobíhají, ale do školy se dostanou. Uf.

    V zápětí se budí nejmenší člen rodiny, a chvilku po něm vylézá naše skoro 4 letá Bětka.

    Neštovice, které ji před pár dny skolily, už se naštěstí ustálily, ale zato kašel, který má  jako z léčebny na TBC, je stále velký:-/

    Malá Josefínka má rýmu také. Takže odsávaní je nutné, a nevrlost vystřídala jinak usměvavé a pohodové miminko.

    Josefínka je neodložitelná. A tak nosím, houpu na rukách, jelikož nemá dudlík, tak častěji kojím, a na konci dne mám pocit, že mám ruce až na zem a prsa minimálně k pupku.

    Jakmile se po čtvrt hodinovém spánku budí Josefka, usíná Bětka, která doma přes den už nespí. Spí, zmožená nemocí, skoro dvě hodiny. Což se o její mladší ségře říct nedá. 

    Kolem druhé hodiny se vracejí starší děti ze školy, a už se dohadují mezi dveřmi.

    A další zákon schválnosti, a na to mají radar. Vlítnou do kuchyně, zrovna, když jsem pracně uspala Pepinu. Takže spala zase jen 15 minut. Ale jak říkám, nechce ležet na zádech pod hrazdičkou, ani pást koníky. Prostě nic. Dneska nemá náladu na nic, jen se nosit, a jíst. 

    Jenže musím udělat úkoly s Pepínem, lítám ke kotli, nějak mi to dneska blbě hoří. Samozřejmě hned chtějí ty děti jíst, a ptají se mě ještě nedožvejkávajíc rohlík, co bude dnes k večeři. Nevím, odpovídám, a jdu zase k tomu pitomému kotli. Vezmu to ještě přes záchod, ale to už se Josefínce nelíbí, že není na rukou víc jak 10 minut.

    Děti se standartně dohadují, a haštěří mezi sebou. Ať je to brácha se ségrou, co je o rok a půl starší. Nebo je to zase Pepík, se čtyřletou Bětkou. Ty dva se snad pořád kvůli nečemu škorpí. Brácha ji provokuje, a dělá mu to děsně dobře, ale komu to nedělá dobře, jsou moje nervy.

    Samozřejmě, tenhle den je i děsný v tom, že mi všechno padá z ruky, a to nejen jednou. Ideálně jedna věc, i dvakrát, třikrát.

    Cítím se naprosto hrozně. Mám pocit, že se mi dnes nic nedaří. Potřebovala bych vysát, vytřít pořádně v kuchyni, tu šťávu, co ráno Bětka rozlila. Prádlo pověsit, ze sušáku sebrat a poskládat(zásadně nežehlím-se čtyřmi dětmi už jsem to dávno vzdala, myslím, že jsem to teda vzdala už se dvěma🙂)

    Kdykoliv projdu a lehce se přilepím na té podlaze, dloubne ve mě pocit méněcenosti. Vím, že bych to měla udělat, ale prostě není síla, není čas, není energie. Ne dnes. 

    Dnes je den, kdy si říkáte, hlavně to nějak přežít do večera, s vidinou, že zítřek už bude určitě lepší. Musí být, měl by být...

    Můj další, opakovaný pokus o to uspat protivnou Pepinu končí právě k okamžiku, kdy Pepík naštvaně třískne dveřmi, protože jsem mu už po několikáté musela říct, aby mi dojel pro dřevo.

    Jestli tohle je předpuberta, tak nevím, jak to přežiju, až nastane na opravdová.

    Už je naštěstí večer, a tak jdu koupat to naše nevrlý miminko. Koupel miluje. Ale ne dnes.

    Zrovna dnes, poprvé, celou koupel hystericky probrečí, jako bych ji chtěla snad utopit. Ještě že bydlíme v baráku, jinak by snad na mě sousedi zavolali sociálku. Řev pokračuje i při osušování, mazání, oblékání, odsávání. Do toho Pepík s Bětkou lítají a honí se po kuchyni, místo toho aby dojedli chleba ve vajíčku, který jim stydne na talíři.

    Jako jedniná nejstarší dcerka( je empatik od narození)  vidí v mém výrazu tváře, když je po několikáré napomínám, za dobrovodu jekotu Pepiny, aby už se zklidnili a dojedli večeři, že už fakt melu z posledního. 

    Konečně jdu s naříkající Josefkou do ložnice. Kojím, uspávám, po cca půl hodine položím spící miminko a odcházím.

    Tak a teď si vlezu do vany, připustím si jenom horkou vodu a zapluju tam.

    V ideálním případě, bych na kraji vany měla dvojku bílého, ale místo toho tam mám kefírové mléko. Ochucené, jahodové.

    No šampaňský s jahodama to není. Ale co.

    Dávám si sluchátka na uši, a přemítám si v hlavě celý den.

    Připadám si jako neschopná máma. A mám pocit, že to prostě nezvládám, a přála bych si mít víc síly, víc energie, být prostě lepší.

    Do toho mi vběhne do hlavy vzpomínka na moji mámu a už je to tady.

    Brečím, a je mi smutno.

    Tolik bych si přála teď obejmutí od mamky....

    V tom se otevřou dveře koupelny, a přítel má na rukou naši Josefínku, ubrečenou. Jak jinak.

    Vždycky po uspání, hezky spí až na další kojení.

    Jenže ne dnes.

    Dnes je prostě špatný den.

    Tak mi moje romantika ve vaně končí, sfouknu svíčky, dopiju v rychlosti kefír, a jdu uspávat.

    Když potom později usínám zavrtaná v posteli, jsem ráda, že tenhle DEN je za mnou.

    Moc dobře ale vím, že takové dny zase přijdou...

    snezenka123
    15. led 2019    Čtené 807x

    Deník čtyřnásobné mámy....díl třetí

    Jak už jsem předeslala v minulém díle, po proběhlém potratu k nám zavítalo nové miminko.

    Přesto to nebylo úplně lehké a bez komplikací...

    V šestinedělí dorazila moje první popotratová menstruace, která trvala skoro 14 dní, no a po konci šestinedělí na kontrole u doktora vše ok.

    Týden před očekávanou další menstruací, se dostavilo lehké krvácení, které bylo jen sem tam. Trvalo to několik dní, občas silnější, kdy už jsem si říkala, že se rozjela MS, potom se to zase zklidnilo.

    Cítila jsem se podrážděná, nervozní, nafouknutá, břicho mě taky bolelo, a k tomu to krvácení/nekrvácení. Až mě asi tři dny před termínem měsíčků napadlo si udělat test.

    Pidi midi dušík, sotva viditelný okem, tam ale  přeci jen naskočil.

    A v mojí hlavě se okamžitě rozběhl kolotoč všech možných myšlenek. A zavalila mě spousta emocí, smíšených.

    Radost, neskutečný strach, že se to bude zase opakovat a nedopadne to dobře...

    Stále trvalo slabé krvácení, které mi na pocitu klidu rozhodně nepřidalo.

    Dva dny na to jsem si dělala obyčejný "desítkový" test znovu. Čárka byla znatelnější, přesto to byl spíše jen větší "duch".

    Volala jsem svému gynekologovi, abych se s ním poradila, co dál. 

    Měla jsem totiž stále ještě doma hormony na podporu těhotenství z minula, a tak mi je doporučil začít užívat.

    Přiznám se, že jsem váhala, zda je užívat. Nechtěla jsem popřípadě "vyživovat" neprosperující těhotenství, jako naposledy. 

    Ale zase na druhou stranu jsem byla ochotná udělat maximum pro podporu toho těhotenství.

    Hormony jsem tedy začala užívat a další den jsem dělala už test digitální, abych měla aspoň nějakou jistotu, že se mi ty duchové jenom nezdají.

    Když na mě vykouklo + 1-2, byla jsem štěstím bez sebe. Přesto ale moji radost kazil obrovský strach☹

    Jelikož slabé krvácení neustávalo, rozhodla jsem se zajít si jako samoplátce hned po víkendu na krev. Dva dny po něm jsem měla naplánovanou prohlídku u gynekologa, a odběry krve. Už  jsem  tak měla výsledek pro srovnání růstu HCG, a alespoň nějaké uklidnění pro moji psychiku.

    Trvalo to skoro ještě další týden, než hormony zabraly. Ale další týden poté jsem zažila  krvácení(5+1tt) a obrečela jsem to. Moje psychika byla na bodu mrazu. 

    Nechápala jsem to, proč se mi tohle děje, ale stále jsem se nevzdávala naděje, že by to mohlo ještě dopadnout dobře.

    Naštěstí to zase přešlo a byl pár dní klid.\

    Jenže...

    Když jsem byla 6+5tt jsem měla kontrolu u svého gynekologa a tam byl už viditelný žloutkový i gestační váček, ale stále bez plodu.

    Večer jsem začala opravdu silně špinit a říkala si, že tentokrát už je to vážně v háji☹

    Schoulela jsem se v posteli do klubíčka a brečela a brečela, dokud jsem neusnula.

    Druhý den ráno jsem se rozhodla jet na pohotovost. 

    Byl svátek, víkend před námi a já věděla, že bych nevydržela čekat.

    Chtěla jsem vědět, na čem jsem. A také, zda dále užívat tedy ty hormony,anebo je vysadit.

    Když jsem čekala v čekárně, byla jsem tak nervozní, že mi bylo až špatně.

    Ruce se mi třásly, a jenom jsem se tiše modlila a prosila, ať to dopadne dobře.

    Stále jsem ve skrytu duše věřila, že tohle prostě dopadne dobře.

    Na monitoru jsme s doktorem uviděli krásného malého "červíčka" i bijícím srdíčkem.

    Neuvěřitelné!

    Tentokrát jsem odjížděla z nemocnice a plakala radostí🙂

    Neskutečně se mi ulevilo, přesto jsem se ale strachovala až do porodu(špinění se objevilo ještě i v 15tt asi na 3 dny)

    Co vám budu povídat, obavy o miminko byly všudypřítomné až do porodu...

    První screening, výsledky. Potom mě docela brzo začalo trvrdnout břicho, a tak jsem užívala magnesium už od nějakého 16tt.

    Asi i tím, že to bylo už 4 (vlastně páté) těhotenství, všechno mě bolelo mnohem víc, než v předchozích těhotenství. Navíc  po té konizaci, jsem měla obavy i kvůli tomu, aby čípek vydržel a já neporodila dřív. 

    No zrovna tento strach byl zřejmě zbytečný, protože můj čípek "držel" až moc, což se ukázalo jako komplikace u porodu, který díky tomu nepostupoval...:-/

    Ale o tom zase někdy příště🙂

    snezenka123
    5. led 2019    Čtené 1362x

    Deník čtyřnásobné mámy...díl druhý

    Dnes je 5.1. 2019.

    Před rokem touto dobou jsem již byla po proběhlém potratu...

    Když jsem tehdy s tou smutnou zprávou dorazila domů, bylo mi vážně na nic.

    Partner mě hned objal, a říkal mi, že ho to moc mrzí, a omlouvá se. A že budeme mít určitě jiné miminko, ať nesmutním.

    Můj  gynekolog mi nedoporučoval v mém případě čekat na samovolný potrat, ale já kyretáž odmítla.

    Jelikož jsem jí prodělala před několika týdny jako standartní postup při rozšíření čípku pod narkozou. (ten mi totiž po konizaci čípku téměř srostl, zjizvil se a já neskutečně trpěla při menstruaci několik dlouhých měsíců, než se na to přišlo čím to je)

    Domluvila jsem se tedy v nemocnici na tabletách, které měli plod vyloučit. 

    Jednalo se o potratové tbl, ale dostala jsem jenom ty, které vyvolávají stahy dělohy.

    Upřímně teda můžu říct, že kdybych věděla, jak hrozné to bude, nikdy bych do toho znovu nešla.

    Po rozpuštění prvních dvou tablet v ústech, mi asi hned do půl hodiny začali bolesti, které se stupňovali. Ještě jsem se rozhodla skočit na malý nákup, a u pokladny už jsem se docela kroutila. Cestu domů autem, která mi trvá 30 minut, jsem myslela, že ani nezvládnu.

    Jakmile jsem dorazila domů, cítila jsem, že se mi spustilo silné krvácení a okamžitě jsem běžela na wc.

    Tam, v proudu krve, skončil v záchodové míse plodový obal, bez miminka, které se dle dr.přestalo vyvíjet hned v začátku těhu(diagnoze se říká anembryomola).

    Ale tím to neskončilo, naopak.

    Bylo mi strašně špatně, střeva se mi kroutila, jako by mi je někdo ždímal. Následoval průjem, a stále silnější a bolestivější kontrakce.

    Když vyvrcholily, nemohla jsem ani udělat krok, brečela jsem bolestí. Svírala jsem se v křečích, a přála si, ať už je konec. Sotva bolesti začali polevovat, musela jsem si vzít další dvě tbl.  A začalo to všechno nanovo. Přidalo se zvracení, zimnice. 

    Přítel mě v největších bolestech držel v náručí a utěšoval. Vodil mě na záchod, podával kýbl když jsem zvracela. Byl mi obrovskou oporou.

    Konečně v deset večer jsem vyčerpaná a bolavá na těle i na duši usnula. 

    Bylo po všem.

    Co jsem prožívala během následujích dní, ví a pochopí asi jen ta, jež má stejnou zkušenost...

    Chtělo to čas, a smíření se s tím vším.

    Myslím, že nás to oba dva hodně sblížilo a posunulo dál. A jak říkám, všechno zlý je k něčemu dobrý, bylo to i v tomto případě.

    Po šestinedělí a proběhlé první menstruaci, k nám zavítalo miminko znova.

    Tentokrát už se šťastným koncem🙂

    snezenka123
    2. led 2019    Čtené 2138x

    Deník čtyřnásobné mámy...díl první

    Tak a je to tady. 

    Rok se s rokem sešel a když bych se měla otočit a zhodnotit, co se za ten předešlý rok odehrálo, bylo toho docela dost.

    Přesně před rokem jsem se touto dobou chystala na kontrolu do nemocnice, kam jsem šla již 26.prosince kvůli špinění, jež mě v začátku těhotenství postihlo.

    Tehdy mi v nemocnici řekli, že špinění bývá na začátku gravidity vcelku běžný stav, ale nikdo mi nemůže zaručit, že to dopadne dobře.

    Že buď to nic nebude a nebo to značí něco špatného a potratím.

    Jelikož mám za sebou už tři těhotenství, a NIKDY jsem při nich nešpinila, byla jsem z toho docela špatná.

    Vnitřně jsem cítila, že něco není v pořádku.

    Asi na to mělo i vliv to, že toto početí, narozdíl od těch předchozích, nebylo plánované. A navíc, o co hůř, nebylo tatínkem ani chtěné.

    Nikdy nezapomenu na ten okamžik, kdy mi můj milovaný přítel oznámil, po dvou dnech od pozitivního testu, že dítě nechce.

    jako že už jsem v životě zažila spoustu špatného, tak tohle mě srazilo na kolena a dodnes si pamatuji, jak mě z toho rozbolelo u srdce a v žaludku jsem měla pocit, jako by mě někdo vší silou kopl.

    Nebylo to vůbec lehké, řešili jsme to dva dny. 

    Úplně jsem se z toho sesypala. A i když jsem odpůrce potratů. na potrat jsem kývla. Brečela jsem kudy jsem chodila, nemohla jsem spát, jíst. Tohle trvalo do druhého dne, než mi přítel oznámil, že mě nemůže vidět se takhle trápit, ať si "to" tedy nechám.

    Musím říct, že se mi moc neulevilo. Stále to viselo mezi námi.

    Na kontrole u svého gynekologa pár dní na to jsem vyfasovala utrogestan na podporu(aniž bych měla jakékoliv problémy). Dle doktora to bylo pro sichr, jelikož jsem v začátku utrpěla to nervové vypětí. 

    Na utz byl tehdy vidět 19.prosince krásný gestační váček. Pozval si mne ještě na kontrolu 23. prosince, kde shledal, že váček vyrostl, ale stále byl prázdný.

    Bohužel 26. prosince nastalo špinění:-/a návštěva na gynekologické ambulanci.

    Tam mi na utz sdělili, že gestační váček vyrostl, ale je stále prázdný. Vzali mi krev, na kterou jsem měla přijít znova za dva dny.

    Z krve se po dvou dnech zjistilo, že mi HCG vzrostlo, ale ne dvojnásobně. V té době jsem byla dle ms 5+5tt a hodnoty byly 16000 a dva dny na to 24000.

    Stále mi však dávali naději. Do 2. ledna kdy jsem měla přijít na kontrolní utz.

    Moje přání, a modlení byly k ničemu.

    Na ultrazvuku jsem viděla, stejně jako lékař, pouze velký černý prázdný ovál.

    byl tak prázdný a černý, jako v tu chvíli moje duše.

    Zhroutila jsem se podruhé.

    Byl mi stanovený datum kyretáže,na 5.1. Odjížděla jsem domů a brečela a brečela.

    Vyčítala jsem si to. Že je to moje chyba, že jsem si ve slabé chvilce na moment přála, aby miminko umřelo a já nemusela jít na potrat, vyčítala jsem to v duchu partnerovi, že kdyby miminko chtěl a já nemusela procházet takovým peklem, mohlo to všechno dopadnout úplně jinak...

    Budí se mi naše miminko, tak musím končit🙂

    snezenka123
    31. bře 2018    Čtené 344x

    NAŠE RODINNÉ TESTOVÁNÍ

    Jsem moc ráda, že moje rodinka měla tu možnost vyzkoušet výrobky od firmy Silvanols. Jsem maminka tří dětí ve věku 10, 8 a téměř tří let. A vy, maminky vícerodětí, mi jistě dáte za pravdu, že jakmile se v zimě v rodině objeví rýma, jen tak nezmizí. U nás si to děti navzájem předávají pořád dokola, občas to od nich dostaneme i my, dospěláci.

    A tak jsem hned, jakmile balíček dorazil, měla tu možnost vyzkoušet tyto skvělé výrobky. Už při rozbalování mě překvapila nádherná bylinná vůně, jež byla cítit i přes krabičku

    Sprej na rýmu vyzkoušela úplně celá naše rodina!

    Nejmladší jsem kapičky nastříkala na vatovou tyčinku a vytírala jí s ní nosánek, a hned po jednom dni užívání, bylo vidět skvělé zlepšení. Dcerce sprej do nosu tímto způsobem aplikovaný, vůbec nevadil, a navíc jí byla moc příjemná jeho vůně, říkala, že to voní jako vánoční stromeček. A v tom měla pravdu. Jak už jsem v ůvodu psala, kapky do nosu jsou bylinné a voní opravdu nádehrně, úplně jako kdyby jste stály u vánočního stromku.

    Jadko druzí v pořadí jsme byli my, dospěláci. Chhla trpí na takovou tu "čelní" rýmu, kdy ho z rýmy usazené kdesi nahoře, bolí hlava a rýma je jakoby zastydlá. Nu a tak jsem mu dala tyto zázračné kapky, a jeho slova zněla"teda, to je ale síla". Hned jsem je zkusila i já a musela jsem jenom souhlasit. Jsou opravdu silné, hlavně jejich vůně, ale vůbec neštípají v krku, a některé kapky-spreje, co jsou běžné na rýmu , mají ten nepříjemný vedlejší účiněk, že když stékají do krku, nejsou moc dobré. U těchto kapek jsem zaznamenala tu výhodu, že jsem neměla jakýkoliv nepříjemný pocit příchutě, či štípání, či podráždění. Po aplikaci spreje se krásně uvolní nos a i když máte rýmu, můžete dýchat nosem, ač to zní jakkoliv neuvěřitelně Takže z mojí, i ze zkušeností celé moji rodinky můžu tento sprej doporučit naprosto VŠEM. Určitě si říkáte, že už jste vyzkoušeli spoustu sprejů a kapiček, ale až vyzkoušíte tyto, jistě mi dáte za pravdu a jiné už si nikdy nekoupíte!

    A jelikož jsme měli tu čest ještě vyzkoušet i druhý výrobek, a to sprej na bolesti v krku, hned jsme toho využili také. Jak jsem psala, nachlazení a s ním spojené nepříjemnosti, jsou součástí naší rodiny celou zimu. A nepříjemné škrábání, či bolení v krku k nim bohužel patří také. První , kdo testoval tento sprej byla moje nejstarší dcera, potom můj muž a nakonec i já. Dcerce se moc nepozdávala chuť, sprej jí moc nechutnal, nicméně, jsem ji přesvědčila, že né všechno , co je dobré, musí být i chutné, a tak v užívání statečně pokračovala a a byla za to ráda. Do dvou dnů měla po bolestech v krku. Můj hlap, když jsem se ho zeptala, co říká na sprej do krku, mi jen řekl, že :"Jo, dobrý". Víc jsem z něho nedostala, to víte , chlap. Takže víc vám asi nepovím, ohledně jeho pocitů z užívání, ale spokojený byl, pocítil úlevu záhy od počáteční aplikace. A já byla poslední v řadě, která jsem sprej vyzkoušela. Musím říct, že mě teda ani nevadila chuť, i když mohu-li ji srovnat s jinými spreji do krku, tak chuť opravdu není nijak zvlášť příjemná, nicméně dá se to zvládnout.

    Mnohem horší ale pro mě bylo to, že sprej je na olejové bázi. Čili žádný vodní sprej, který by se rozprostřel, ale prostě olejová tekutina, kterou si stříknete do krku a ta potom teda stéká do krku a to mi moc příjemné nebylo..Možná to bylo i tím, že jsem těhotná a ten pocit mi prostě příjemný dvakrát nebyl.

    Nicméně, musím říct, že tato olejová konzistence, dle mého, mnohem lépe pokryje sliznici účinnými bylinnými látkami a výsledek, pozitivní, je díky tomu dopředu zaručen. S výrobky Silvanols jsme byli moc spokojení a opravdu celé naší rodince moc a moc pomohli.

    Mamča Ivča

    snezenka123
    15. bře 2018    Čtené 691x

    Věřím, a vím, že to dobře dopadne🙂

    Tak, jako je každá z nás jiná, i každé jiné je naše těhotenství..

    Ať je první, nebo páté jako teď u mne...jestli je plánované, dlouho očekávané, a nebo naprosto nečekané a nebo i  tak nějak třeba i nevhod.

    Ke třem těhotenství, z kterých už mi běhají děti po světě, se bohužel přidalo jedno, s andílkem, co je pro změnu na nebi. To těhotenství bylo právě neplánované, z tatínkovi strany i zprvu hodně nechtěné☹

    Byl to od počátku prostě jeden velký stres, nechat si dítě, nebo ne, potom jsme se rozhodli , že ano, a věřte mi, že pro mě, jako pro mámu tří dětí to bylo snad nejhorší období v mém životě. A i když by to bylo chlapovo první dítě, byl z toho tak mimo, že si prostě na tu myšlenku, že bude tátou, musel zvykat  asi ho to stálo hodně sil..ale i když už se s tím zázrakem smířil, a začal se možná už i těšit, začala jsem špinit i před utrogestan, co jsem užívala a po několika kontrolách, utz a odběrech se potvrdilo, že miminko se přestalo vyvýjet hned někdy na začátku a rostl jen prázdný váček, bez žloutkového a bez embrya.

    Už v těhotenství jsem se cítila "jinak" než s dětmi, když jsem je čekala, prsa mě začala bolet až po užívání utrogestanu..špatně mi nebylo a kafe mi pořád chutnalo(v každém těhu jsem ho přitom nemohla ani cítit).

    Jakoby bych vnitřně cítila, že to prostě není dobré. 

    Intuice.

    V mém případě se to potvrdilo. 

    Pořád jsem si říkala, že je to tím, že chlap to dítě nechtěl, a viselo to jakoby pořád ve vzduchu...prostě to bylo takové "jiné" a jakmile jsem začala špinit, vnitřně mi to našpetávalo, že to není ok.

    Utroš jsem brala dál, ale už se řešilo odběrama to, jak se to mimi vyvýjí a co bude následovat..

    Nedopadlo to, a já po zjištění , že krev neroste a mimi furt ve váčku není a to už bylo 

    5+5..jsem utroš vysadila..a za další týden v 6+5 váček už byl velká na 8+2 ale stále bez mimi..dva dny na to proběhl potrat, vyvolaný.

    Po potratu to bylo bolestivé, pro nás oba, ale myšlenka na další a už prosperující těhotenství, hlavně mě, držela nad vodou.. I když chlap o tom nemluvil, viděla jsem na něm, že jemu je to taky líto. A sám mi řekl, že určitě budeme mit spolu jiné miminko a všechno už bude v pořádku.

    Po měsíčkách jsem otěhotněla. A nebylo to tak, že bychom se nějak extra snažili🙂Milování máme rádi, ale ohledně ochrany jsme to řešili tak nějak sporadnici, pár dní po ms jsme se nechránili..potom jsme volili přerušovanou, antikoncepční krém..jelikož chlap se bál, že do toho hned vlítnu a měl strach, že by to bylo brzo po potratu. Asi se v něm i pořád bilo to, jestli už teda to dítě teď a nebo třeba až za pár měsíců, až si to všechno "sedne". Potom jsem chtěla užívat zase ten krém a on nechtěl a milovali jsme se do konce...

    Už tři týdny po ms jsem začala slabě krvácet..takže jakoby týden před ms( Bylo to občasné a přesně takhle začalo i moje minulé těhotenství..)

    Moje příznaky ještě před // byly:

    Nad ránem jsem se začala budit, a už neusnula, což byl u mě jasný příznak i minule. Prsa mě začala bolet víc a víc. Břicho mě bolelo, ale prostě "JINAK".

    Hlavně jsem byla hrozně nervozní a podrážděná a když mě ráno chtěla dcera pohladit po ruce tak jsem myslela, že si snad kousn😀prostě takové jiné podráždění..já před ms moc náladová nejsem..ale tohle bylo prostě takové víc intenzivní. 

    Dále nafouknutí, což bývá i před ms...ale "vyrostlo mi břicho". Prostě 5.těhotenství je znát už snad ještě před //🙂 neuvěřitelné, ale nemohla jsem ho ani zatáhnout.

    Taky nechuť k milování.

    Bolest v kříži jako při ms.

    A chuť na sladké..což mívám taky před ms..ale zdálo se mi o tom, že jím dortíčky, což mívám, jen když jsem těhu, že jím i ve snu a u poslední dcery jsem zase ještě před // ve snu jedla koláče a koblihy a hned mi to bylo jasný🙂

    Takže že by zase holka?🙂

    No a jelikož pořád probíhalo takové to slabé občasné zakrvácení, moje nervozita stoupala, furt jsem čekala, že se to rozjede, říkala jsem si, že budď je to zase těhu a nebo přišla ms o týden dřív...jakmile to začalo růžovým výtokem(sobota) dělala jsem test(v neděli) Prostě jsem si říkala, že jsem těhotná ale ..test úplně bílý.

    krvácení/nekrvácení pořád pokračovalo..ve středu jsem test opakovala a zase bílo.

    Můj pocit, že jsem těhu ale stále přetrvával.

    V pátek jsem udělala test znova, a hle!

    Miniaturní slabá čárka, duch okem sotva viditelným,ale já jsem věděla, že se mi konečně potvrdilo, to, co jsem cítila, že nejsem blázen🙂

    V sobotu jsem udělala v termínu ms digi test a bylo tam + 1-2🙂

    V neděli jsem zopakovala test, a zesílil🙂, stejně tak i další, úterní.

    Můžu vám ale říct, že můj strach a nervozita byly při každém testování obří! Nemohla jsem se ani vyčůrat a klepala jsem se jako ratlík, ten digi jsem dělala dokonce ve 2h ráno!

    Ale stres a strach pokračoval, jelikož pořád bylo občasné slabé zakrvácení/špiění..

    V pátek, hned po slabém duchovi jsem volala dr. zda mám pro sichr nasadit utrogestan.

    A fakt jsem měla dilema, abych zase nepodporovala těhotěnství, co by se špatně vyvýjelo...ale něco uvnitř mě mi říkalo, že je to správné.

    I sám dr.mi řekl, že pokud to má špatně dopadnout, dopadne to i navzdory užívání utrogestanu.

    V pondělí jsem šla na krev a dle ms jsem byla 4+2tt..hodnota 124

    Ve středu byla hodnota v 4+4tt   391,92

    Strašně moc se mi ulevilo.

    Při posledním těhu mi krev pro  srovnání růstu HCG  brali až ke konci(a ve středu to bylo 16 000 a v pátek 24 000)Takže rostlo,ale ne dvojnásobně, což mi už tehdy řekli, že prostě není úplně OK..

    Takže shrnuto, podtrženo. 

    Vím, že máme před sebou ještě dlouhou cestu, a že před každým odběrem bude strach a nervy..ale věřím, a musím věřit, že to tentokrát dopadne dobře. A dopadne!

    Po potratu, je každé další těhotenství stresující pro těhulku mnohem víc, než v normálním těhu, před ketrým nebyl předtím potrat..Už to vím. Dřív jsem svá těhotenství prožívala také s obavami,ale s vnitřním klidem, že to prostě bude dobrý.

    A tenhle vnitřní klid se potom hledá a udržuje strašně těžko.

    Ale ty miminka v bříšku nám za to stojí.

    Pokud jste na tom podobně, jako já, tak věřte, že v tom nejste sami a že vás chápu. A že i když je to težký, věřím, že za pár měsíců budeme držet ta naše miminka v náručí🙂

    DRŽÍM NÁM VŠEM PALCE A POSÍLÁM HODNĚ SLUNÍČKA, NEJEN VÁM, ALE MIMINKŮM DO BŘÍŠKA🙂

    snezenka123
    5. led 2018    Čtené 1119x

    Ztráta, co zkrátka bolí...

    Nikdy by mě nenapadlo, že mě tohle potká...že budu muset prožívat taková muka, jak psychická, tak fyzická.

    Tohle moje těhotenství, čtvrté, nebylo plánované.

    Přišlo nečekaně, a způsobilo šok, ale nečekala jsem, že bude tak velký, hlavně u partnera...

    Můj přítel, je ten nejlepší člověk, jakého jsem kdy poznala, a to ze mě nemluví naivní zamilovanost, či růžové brýle, ale zkušenosti a životní útrapy, co mám už za sebou. Prostě je to muž s velkým M, čistým a velkým srdcem, tak velkým, že si nejen zamiloval mě, jakožto matku tří dětí, ale jeho láska dokázala pojmout i všechny ty moje tři poklady.

    Po dvou měsících jsme si řekli, že se sestěhujeme a začli jsme spolu žít, jako rodina se vším, co k tomu patří🙂

    A potom, náhle přišlo tohle těhotenství. Neplánované. Absolutně nečekané.

    Po prvotním šoku mi přítel po třech dnech oznámil, že to dítě nechce☹že už takhle jsme velká rodina a jelikož byl dlouho před námi sám, byl zvyklý na svůj režim starého mládence a vyhovovalo mu to. Najednou jsem mu vkročila do života já s třemi dětmi, kteří svým smíchem a křikem vyplnili velký prázdný dům do posledního centimetru čtverečního...

    Vůbec jsem nečekala takovou reakci a úplně mě to dostalo na kolena. Jako by se mi zhroutil celý svět...řešili jsme to dva dny...mluvili o tom, nicméně, stále stát za svým, nechápal, proč tolik trvám na tom, si dítě nechat, já zase nechápala jeho argumenty, že by chtěl až tak za dva-tři roky...Nakonec mi víceméně řekl, že to 4 dítě (byť by bylo jediné a vlastní)by prostě neustál, a že buď půjdu na potrat a nebo půjdeme od sebe.

    Vím, dnes už vím, že z něj mluvil strach, z toho všeho co by nastalo...A já souhlasila...vyčerpaná z dlouhých rozhovorů, vyčerpaná z toho, že nechci přijít o člověka, kterého miluji...a brečela jsem. Brečel i on.

    Oběma nám došlo, že tady neexistuje kompromis...musí to být buď tak a nebo onak.

    Ráno poté, co padlo rozhodnutí, a miliony slz...mi řekl, ať si to nechám, že to nějak zvládneme  a že mě miluje a nechce, abych se trápila...

    Přesto jsem měla smíšené pocity...Nedostavila se ani úleva, taková jakou bych čekala. Mezi námi viselo ve vzduchu to, že on dělá něco, co nechce...a není z toho nadšený..což mi bránilo se radovat, a těšit se na ten náš zázrak...

    Následovaly konroly u dr. 

    Váček je v děloze...hurá.(4+4tt)

    Za 5 dní  na ko. Váček vyrostl...kontrola za 14 dní a dle mého gynokologa už jistě bude i srdíčko...jenže pár dní na to5+6tt jsem začala i navzdory Utrogestanu co jsem užívala, špinit. Jela jsem na gynekologii do nemocnice, kde mi udělali utz a zjistili, že váček zase vyrostl, ale je PRÁZDNÝ...Žádný žloutkový váček, žádné embryo...Vzali krev na kotrolu hladiny HCG a za dva dny jsem měla dorazit znova na odběry...hladina se zvýšila, ale ne o moc...z 16 770 na něco přes 24 000...rozhodující měl být utz a odběry krve 2.1, kdy jsem měla být dle ms 6+5...

    Nejdřív jsem šla na utz, kde mi to bylo okamžitě jasný, že moje modlitby byly naprosto zbytečné...stále prázdný gestační váček, který už vyrostl na velikost 8+2tt(přitom dle ms 6+5)za tři dny mi dali termín na kyretáž...

    I když už jsem to tak nějak čekala, že to zřejmě nedopadne dobře, jelikož jsem pořád špinila, což jsem ani u jednoho těhotenství neměla...stejně mě to sebralo...brečela jsem už v nemocnici...nešlo to zastavit...Doma, když přítel přijel z práce, znova. Řekl mi, že ho to moc mrzí, pevně mě držel v náručí, když jsem plakala, utěšoval se, omlouval se a řekl:" neboj, budeme mít spolu jiné miminko"...Trošku mě to uklidnilo, vidina našeho společného miminka...ale zároveň i strach, co když se to bude zase opakovat...

    Bylo to opravdu těžké, jak psychicky, vědět, že to nevyšlo a proč??!!

    Ale i fyzicky, nevolnosti jsem měla jako v těhotenství, chutě/nechutě, bolestivá rostoucí prsa a o břichu, které mi v tomto 4. těhotenství začalo růst snad už po pozitivním testu...

    Nechtěla jsem podtoupit znova kyretáž, protože jsem na ní byla před dvěma měsíci z důvodu rozšíření čípku, jež mi po konizaci před dvěma lety srostl, až téměř zarostl:-/ a s tím i udělali kyratáž..prý standartní postup.

    Proto jsem si vyhledala na jaké bylinky mohou vyvolat třeba stahy dělohy, jelikož už jsem právě špinila, říkala jsem si, že by se to mohlo třeba rozjet samo...Nic. Nepomohli ani různé směsy bylinek, ani horký svařák a vařící vana...Přála jsem si, aby to odešlo alespoň samo...bez narkozy, desinfekce, operačních nástrojů a mnoho rizik s tím spojených...

    Nakonec jsem volala do nemocnice, že nechci podstoupit klasickou kyretáž, a že přeci musí existovat nějaký způsob, injekce, co by se dala použít, aby se to odplavilo. Po poradě dr.s primářem mi byli na můj souhlas písemný, s provedením vkonem, podány tablety (3 ks)a za další tři hodiny další 3 kusy...

    Musím říct, že už bych do toho NIKDY nešla.

    Už pár minut po rozpuštění tablet mě začalo bolet břicho..bolesti byli silnější s ubíhajícím časem, cestu domů autem jsem myslela, že ani nezvládnu.

    Hned co jsem dojela domů jsem začala krvácet(asi hodinu po tabletách) a vypadl ze mě první a asi největší kousek..zřejmě ten plodový váček☹

    Bolesti ale přesto začali být mnohem a mnohem silnější a dvě hodiny po už jsem pomalu lezla po zdi a kroutila se v bolestech...bolel mě žaludek, střeva se mi kroutila a tak jako při všech porodech i tentokrát jsem zažívala křížové bolesti... bolesti přicházeli jakoby v intevalech a nabývaly na síle, tak asi, jako klasické kontrakce. V těch největších bolestech jsem si musela vzít další tři tablety a měla jsem co dělat, baych to udělala, věděla jsem, co bud ezase následovat, ale na druhou stranu jsem věděla, že je to potřeba, aby to proběhlo až do konce a s úspěšným vyčištěním.

    Po těch dalších třech pilulkách mi začalo být i zle od žaludku, k  průjmu se tak přidalo i zvracení, zimnice, třesavka, a silné bolesti, to už jsem si vzala i dva 400 brufeny, ale stejně jsem se svírala v ohromných bolestech a knourala. A to nejsem žádná cíťa. Mám za sebou tři porody, ale tohle....to byl opravdu hnus.

    Je pravda, že moje dva první porody proběhly úplně jinak, bolely, ale tak nějak přirozeně, a snesitelně, kdežto třetí porod mi vyvolávaly, a byl sice rychlý, ale bolesti nepřirozeně velké, silné a kruté(už nikdy bych nechtěla zažít vyvolávaný porod...ani potrat)

    Přítel mi několikrát chtěl volat záchranku, když viděl, v jakém jsem stavu...chtěla jsem to vydržet a zkusit to zvládnout, což se nakonec i s jeho psychickou pomocí podařilo. V těch největších bolestech mě pevně držel v náručí, vodil mě na záchod, protože jsem těma bolestma ani nemohla pomalu chodit, hladil ve vlasech, přikrýval mne, pečoval a měl o mě hrozný strach...došlo mi, co už jse věděla dávno, že tohle je můj chlap, co by stál při mě a bránil by mě do posledního dechu...za poslední týdny jsme si jako pár prošli zkouškou. Myslím, že oba dva jsme si prošli bolestí, jak duševní, tak v mém případě i tou fyzickou.

    Věřím, že nás to stmelilo, a že  nás do budoucna čeká odměna v podobě očekávaného, radostného a zdravého, donošeného miminka....

    I když ztráta pořád bolí, nejenom fyzicky, ale i psychicky...pořád se musíme dívat dál. Do budoucnosti a veřit. 

    Věřit, že po špatném příjde to krásné. Zasloužené štěstí🙂