"Jednou se na mě přijela podívat maminka, zatím jen na návštěvu. Šly jsme do herny a tam jsem běhala pořád dokolečka. K tomu jsem točila korálkem na šňůrce. Pak si mě maminka vzala na klín a houpala mě. Pak to ale musela jet dořešit na soud. Pár týdnů jsem tam ještě musela zůstat. Nakonec to dopadlo dobře. Máma pro mě přijela i se svými dcerami – mými ségrami. Byla jsem šťastná a smála jsem se od ucha k uchu. Líbilo se mi, že můžu jet domů. V rodině jsem šťastná"

Dnešní příspěvek ke mě přišel docela sám. Jsem za něj moc vděčná, protože se jedná o hlas - názor dítěte vyrůstajícího v náhradní rodině, ale také bohužel i v ústavní péči. Za dnešní příběh děkuji mladé dívce, která strávila prvních pět let svého života nejdříve k kojeneckém ústavě a následně v dětském domově.

Pro zachování autentičnosti, jsem ponechala téměř bez úprav..

Vyrůstala jsem jako malé miminko v nemocnici. Pak jsem byla v kojeneckém ústavu. Nelíbilo se mi, když tam plakala další miminka. Bylo jich hodně. Miminka pláčou, protože neumějí říct, co je trápí. Jsem hodně empatická. Když jsem slyšela pláč miminek, tak jsem cítila, že pláčou proto, že si jich nikdo nevšímá, protože tam nemají maminku.

Pak jsem byla v dětském domově. Byly tam také tety a děti. Dětem se v dětském domově vždy dobře nežilo. Maminka jim tam hrozně chyběla. Cítily se tam bez ní samy, necítily se dobře a často plakaly.

Lepší než v dětském domově je to doma v rodině. V dětském domově si děti samy neuměly poradit. Neuměly se domluvit, byly malé a smutné. Chtěly, aby si pro ně přijela maminka. V rodině se dětem žije lépe. Maminky je houpou, konejší, zpívají jim ukolébavky a na dobrou noc jim čtou pohádky.

Můj život nezačal dvakrát šťastně. Narodila jsem se jako nechtěné dítě

drogově závislé matce. Zatím co matka odešla z porodnice sama, já byla

převezena do dětského centra.

Do velkého a krásného barevně vymalovaného domu plného hraček. Tety zde byly
moc hodné, pečovaly o mě tak, jak nejlépe mohly. Ale každá z nich jinak
voněla, mluvila, usmívala se. Někdy jsem plakala hlady dlouho, než se na mě
dostala řada. Pochopte, teta má v péči ještě tři stejně staré děti.

Pak bylo ale hůř. Tak jak z mého tělíčka začaly odcházet návykové látky,
které jsem si na svět přinesla od biologické matky, tak se zhoršovaly mé
stavy abstinenčních příznaků. Tety mi nemohly věnovat individuální péči,
takže jsem v tom byla úplně sama.

Překonat velmi bolestivé ataky abstinenčních příznaků je pro malé miminko
velmi náročné. Pokud je na to ale úplně samo, je to opravdová hrůza.

Nakonec jsem musela být převezena na několik dlouhých týdnů do nedaleké
nemocnice. Zůstala jsem zde úplně sama. Tety z kojeneckého ústavu zde se
mnou nemohly zůstat. A zde bylo ještě hůř.

Sestřičky mi mohly zajistit pouze a jen základní potřeby – jídlo, léky,
čisté oblečení a přebalení. Na ostatní nebyl žádný prostor. Děsily mě ty
cizí tváře, vůně. Děsilo mě, že jsem tu byla sama. A do toho bolestivé stavy
abstinenčních příznaků.

Když jsem plakala hlady, dlouho nikdo nešel. Nakonec jsem přišla na to, že
je jedno, jestli pláču nebo ne. Ležela jsem v postýlce a dlouhé hodiny
zírala na bílý strop. Zjistila jsem, že nejlépe se uklidním sama cucáním
palce nebo stereotypním houpáním …

Moje tělíčko ztuhlo stresem. A já přestala věřit v to, že svět je dobré
místo. Co hůř, začala jsem věřit, že ani já nemůžu být dobrá bytost, když na
moje volání a potřeby nikdo nereaguje. Naopak naučila jsem se, že musím být
stále ve střehu a postarat se o sebe sama.

A pak bylo trochu lépe. Abstinenční příznaky odezněly a já se mohla vrátit
do dětského centra. Ale bylo mi to tak nějak jedno. Tety byly hodné, ale já
už věděla, že nezáleží na tom, jak dlouho pláču nebo jestli vůbec pláču.
Prostě musím počkat, až na mě přijde řada.

O několik měsíců později jsem poprvé uviděla svou novou mámu. Dávno jsem
zjistila, že když se budu na dospělé usmívat (a je úplně jedno, že mně zrovna
do smíchu není), zajistím si nějakou péči a pozornost navíc. Takže se na
moji novou maminku usmívám a ona si myslí, že vše bude skvělé ...

Jenže já se už dávno naučila tomu, že dospělým ani světu kolem sebe nemůžu
věřit. Musím a umím se spolehnout jen sama na sebe. I v rodině, kam jsem se
dostala, přetrvává ztuhlost a potřeba být stále ve střehu. Mít všechny a
všechno pod kontrolou.

O několik let později mi tyto naučené vzorce stále více a více komplikují
běžný život. Moje adoptivní maminka se mnou řeší stále více a více situací,
ve kterých se chovám jinak než ostatní děti. Mám potřebu všechno a
všechny kolem sebe řídit. Jen tak se cítím v bezpečí, když mám vše pod
kontrolou.

Stále se uklidňuji cucáním palce, i když na to už dávno nemám věk. Nedokážu
se uvolnit v náručí rodičů. Moje časté a dlouhé afektivní záchvaty, kterými
trpím, jsou pro rodiče velmi náročné.

Nakonec moji rodiče vyhledají odborníky, kteří se zabývají léčením duší dětí
v náhradní rodinné péči. Čeká nás dlouhá terapie. Věřím, že se snad úplně
vyléčím a začnu znovu důvěřovat světu kolem sebe a hlavně, začnu věřit, že
jsem dobrá a důležitá bytost …

To, co se stalo mně, se bohužel stále každý den děje dalším dětem. Ale vy to
můžete změnit! A to tím, že aktivně podpoříte návrh na změnu legislativy
týkající se ohrožených dětí.

Proto Vás žádám, podpořte tyto návrhy a nedovolte, aby další děti musely
prožít takové nebo podobné události.


Děkuji!


Podepsána Moje adoptivní maminka

Podepsána autorka blogu Adopce do naha, která tento příběh zpracovala

http://adopce-donaha.infoblog.cz/

https://www.facebook.com/AdopceDoNaha/

K napsání dnešní úvahy mě vede článek, který se mi nedávno dostal do ruky a měl trochu mrazivý název - „Představte si, že by Vás Vaše dítě nemělo.“

Bylo velmi zajímavé, mrazivé a děsivé ho číst.

Tyhle myšlenky se mi totiž vkrádají do hlavy už dávno. Vždy jsem je ale jen zděšeně odehnala. Až tenhle článek mě donutil si to celé zkonkretizovat ...

Když se před několika lety řešila situace mé dcery, bylo přechodné pěstounství ještě v plenkách. V té době nebyla žádná hodná teta, ke které by mohla na dobu, než se její situace vyřeší, jít. Která by o ni pečovala ve dne v noci. Reagovala na její pláč i smích.

Takže naše miminko, úžasná holčička, dnes už skoro slečna se dostala do naší rodiny z ústavu, ale naštěstí jako maličké několikadenní miminko.

Dodnes za to štěstí a duchapřítomnost úřadů moc děkuji!

Dnes bych Vám ráda opět napsala pár vět z našeho příběhu. Je to příběh, který jsem vymyslela spolu s dcerou. Je to taková pohádka pro adopčátko, ale trochu jinak. Nezačíná domečkem a hodnými tetami, ale ještě o něco dřív.

Celé to začalo tímhle rozhovorem:

"Maminko, existujou rodiče, kteří nemají své dítě rádi a vykopnou ho z domu?"

"Ano, i takoví rodiče bohužel občas existují, ale pro takové děti se pak třeba najdou jiní rodiče, třeba náhradní a ti je pak mají rádi a bydlí spolu a jsou rádi, že se mají ..."

"Ale neboj, většinou je to tak, že když se někomu miminko narodí, tak se na něj těší a rodiče jsou šťastní, že miminko mají. Takže se o něj starají s láskou a nevykopnou ho z domu."

"No jo maminko, ale já sem se ti nenarodila."

„První pocit, když jsem uviděla biologickou matku našeho miminka, byl strach. Strach, že si přišla pro naše dítě! Já nevěděla, proč k tomu soudu přišla, jen jsem věděla, že do té doby nepodepsala souhlas s adopcí.“

Za dnešní příběh děkuji adoptivní mamince, která si svého dlouho očekávaného syna přivezla jako desetidenní miminko přímo z nemocnice. Dnes je totiž možné přijmout do rodiny miminko ihned do porodu – jedná se o tzv. přímou adopci. Biologičtí rodiče totiž dávají souhlas s osvojením konkrétními vybranými žadateli. Jaká úskalí a výhody to přináší, Vám myslím velmi hezky přiblíží následující příběh…

Náš příběh začal celkem klasicky, a to velkou touhou po dítěti. Podání žádosti o adopci předcházelo několik marných let snažení o početí vlastního dítě včetně různých metod asistované reprodukce. Bohužel vše bez úspěchu. Jen možná trochu naopak než to bývá u jiných párů. Adopci jsem se nejdříve bránila já, manžel jí byl nakloněn hned od začátku.

Strach z adopce jsem neměla, na rozšiřování vlastních genů mi nikdy nijak moc nezáleželo. Co pro mě ale bylo velmi těžké a s čím jsem se musela nejdříve smířit, byla velká touha prožít si těhotenství, opravdu jsem po tom bytostně toužila. Časem jsem z tohoto požadavku tak nějak musela ustoupit.

Kouzelný telefon

Podání žádosti, přípravka a posuzování u nás probíhali hladce. Musím říct, že nám to dalo opravdu hodně, rozhodně to neberu jako vyhozený čas. Je škoda, že část příprav se nekoná až po předání dítěte. Protože mnoho informací, které se tam člověk dozví, je potřeba až mnohem později, kdy už si je dávno nepamatuje. Také je mnoho témat, která se člověku otevírají a chápe je, právě až ve chvíli kdy už je rodičem.

 „Děti nemluvily, přejídaly se a neuměly si dojít ani na nočník, ale beze slova po sobě uklízely, rovnaly si postýlku, odnášely nádobí, oblékaly se… Jednou zlobily a manžel jim z legrace řekl „Že vy půjdete klečet?“ Jenže to, co následovalo, nás velmi zarazilo - oba dva si beze slova šli kleknout do kouta. Neplakali, ani nic neřekli, jen si klekli. V tom okamžiku jsem si s těžkým srdcem pomyslela, co si asi ty děti musely prožít.“

Za dnešní příběh velmi děkuji adoptivní mamince dvojčátek. Ano, i to se občas stane, že se biologičtí rodiče nemohou postarat hned o dvě děti zároveň. Pro sourozeneckou skupinu je bohužel všeobecně těžší najít náhradní rodinu. Pokud vše ještě komplikuje nepříznivá anamnéza ze strany biologické rodiny, mohou tyto děti bohužel čekat v ústavním zařízení i léta…

O tom, že bychom si osvojili děťátko bez rodičů, jsme přemýšleli už dávno před tím, než jsme zjistili, že nemůžeme mít své vlastní biologické děti. Po dvou neúspěšných pokusech u lékařů tak naše další cesta vedla přímo na OSPOD, kde jsme podali žádost o osvojení.

Přípravy a proces schvalování byl pro nás oba psychicky náročný. Občas jsme pochybovali, jestli to vůbec můžeme zvládnout. Ale představa dítěte, kterému dáme domov, nás vždy vzpružila a dostali jsme odvahu jít dál.

Kouzelný telefon

Na den, kdy u nás zazvonil „kouzelný telefon“, nikdy nezapomenu. Bylo to dva dny před mými narozeninami. Od rána mi volalo velké množství gratulantů a já si v duchu říkala, že mi ještě můžou zavolat z OSPODu a bude to už úplně dokonalé.  O dvě hodiny později pak opravdu zazvonil telefon a na druhé straně byla sociální pracovnice, která řekla tu nejkrásnější větu na světě „Máme pro Vás dvojčátka“.

Vláda dnes (tj.22.3.2017) dala znovu najevo, že se potřebami ohrožených dětí nehodlá zabývat. Z jednání vlády bylo znovu staženo schválení Akčního plánu k naplnění Národní strategie ochrany práv dětí na již probíhající období 2016–2020 a také schválení novely o sociálních službách klíčové pro sjednocení služeb. Ministryně práce a sociálních věcí Michaela Marksová zůstává v boji za lepší start dětí osamocená, jednání blokují premiér Bohuslav Sobotka a ministři Kateřina Valachová (MŠMT) a Miloslav Ludvík (MZ).

Premiéra jsme dnes vyzvali v otevřeném dopise, aby situaci tisíců dětí v kojeneckých ústavech začal rychle řešit. Nebo jsou mu příběhy dětí lhostejné?

Vážený pane premiére,

rádi bychom Vás tímto otevřeným dopisem vyzvali k rychlému a efektivnímu řešení situace dětí v kojeneckých ústavech a požádali Vás o schůzku v dané věci.Dnes bohužel vláda znovu odložila schválení Akčního plánu k naplnění Národní strategie ochrany práv dětína již probíhající období 2016–2020 a také schválení novely o sociálních službách klíčové pro sjednocení služeb.

Naše otevřená iniciativa Dobrý start na včerejší tiskové konferenci odstartovala kampaň Z rodiny doletí dál, jejímž cílem je upozornit právě na závazek vlády přijmout zákon stanovující věkovou hranici pro umisťování dětí do ústavů a připravit sloučení péče o ohrožené děti pod jedno ministerstvo.

V zájmu tisíců dětí, které start svého života musí prožívat bez milující rodiny, trváme na bezodkladném naplnění tohoto závazku.Dovolujeme si připomenout, že o schůzku s Vámi jsme poprvé žádali už vlednu, doposud bezúspěšně.

Každý rok skončí v kojeneckých ústavech a dalších zařízeních na dva tisíce těch nejmenších dětí. To číslo je obrovské, ale především to není jen číslo, ale dva tisíce konkrétních příběhů malých dětí vyrůstajících bez mámy a táty .

Chceme to změnit. Budeme moc rádi, pokud nás v tom podpoříte.

Kdo jsme?

Vznikli jsme pod názvem Dobrý start jako otevřená iniciativa lidí, kteří mají různé profese, ale společný cíl: Pomoci malým dětem z ústavů do rodin. Sdružujeme odbornou i laickou veřejnost; všechny, kterým nejsou příběhy ohrožených dětí lhostejné.

Za kampaní stojí Linda Kallistová Jablonská a Irena Hejdová (autorky filmu V nejlepším zájmu dítěte), Klára Laurenčíková Šimáčková (předsedkyně vládního Výboru pro práva dítěte) a doprovázející organizace Dobrá rodina, o. p. s.

O co se snažíme?

„Museli jsme řešit situace, kdy se maličká bouchala do hlavičky nebo sama sebe kousala do ručiček. Jsou to projevy citové deprivace z kojeneckého ústavu. Psycholožkou mi bylo vysvětleno, že dítě tímto způsobem na sebe upozorňuje v kolektivu nebo samo sobě způsobuje nějaký silný vjem, protože vjemy nemá nebo jich má jen velmi málo.“

Každé dítě by mělo začít svou životní cestu jako chtěné a s láskou přijímané. Vždyť na tom, jak nás vnímá okolí – naši nejbližší, přímo závisí to, jak vnímáme a přijímáme sami sebe. Pokud se narodíme rodičům, kteří se na nás těší a s láskou o nás pečují, vnímáme svět jako bezpečné a krásné místo. Sebe pak vnímáme jako dobré, krásné a sebevědomé bytosti, které se s životem zvládnou snadno poprat.

Co když je to ale naopak? Co se děje v hlavičkách a duších dětí, které přišly na svět neplánovaně a nechtěně? Co víc, dětí, které nemají v prvních dnech, týdnech, nebo hůř měsících či letech milující mámu ani tátu? Jak se asi můžou cítit? A jak vnímají asi sami sebe?

Věřím, že na většinu těchto otázek nám odpoví následující příběh, za který děkuji adoptivní mamince holčičky, která strávila v kojeneckém ústavě prvního dva a půl roku svého života..

Kouzelný telefon a první setkání

Na naše vytoužené děťátko jsme čekali téměř pět let! Když nám zazvonil kouzelný telefon, dozvěděli jsme se od sociální pracovnice, že v kojeneckém ústavu na nás nečeká miminko, ale rovnou maličká slečna. Trošku jsme se lekli, že už je tak veliká, ale nechtěli jsme ji tam po těch letech čekání nechat!

„Bylo to krásné a zvláštní zároveň. Celá rodina jsme k miminku přilnuli. Bylo to tak jednoduché. Lidské mládě je celkem dlouho závislé na pomoci druhých, proto je to tak podle mě zařízeno, že člověk a obzvlášť žena tak snadno přilne i k cizímu dítěti. A dítě? Tomu je jedno, kdo se o něj stará, ale nutně potřebuje někoho blízkého – jednu známou tvář, aby si utvořilo vazbu a dokázalo si vytvářet vztahy i v budoucnosti.“

Práce přechodných pěstounů mě fascinuje. Jak člověk dokáže otevřít srdce opuštěnému dítěti, zamilovat si ho a pečovat o něj se stejnou láskou tak, jako by bylo jeho vlastní a pak, když přijde ten správný čas předat ho novým rodičům? Dnešní článek přináší životní příběh právě jedné takové hodné „tety“ pěstounky. Možná, že nám na tyto otázky odpoví ...

Od dětství jsem milovala děti. Nejraději jsem si hrála s panenkami. Pokud byla příležitost, vozila jsem sousedkám živá miminka. Dnes se divím, že nám je půjčovaly, ale tenkrát to bylo běžné.

Brzy jsem věděla, že vlastní děti rozhodně budu chtít, budu je chtít brzy a budu jich chtít hodně. Občas mě ovládl panický strach z toho, že děti nebudu moci mít. Nedovedla jsem si představit, že bych žila plnohodnotný život bez dětí.

Vdávala jsem se 4 dny po svých osmnáctých narozeninách. Postupně se nám narodili tři synové. Bylo to náročné, ale krásné období. S dětmi jsem byla doma a dohodli jsme se s manželem, že doma i zůstanu, dokud to jen trochu půjde. Uměli jsme se uskromnit a děti snad nepociťovaly žádnou nouzi. Šest let po třetím synovi ještě přibyl čtvrtý syn. Chtěli jsme ho trochu dřív, ale vyšlo to jinak. A bylo to dobře, protože jsem si ho opravdu naplno užila.

Nakonec jsem tedy s dětmi zůstala doma 19 let. A nelituji ani jednoho roku. I když byly období, kdy to bylo náročné, dnes na to moc ráda vzpomínám. Samozřejmě, že žít z jednoho platu není pro každého, ale my jsme se tak rozhodli a nelitujeme.

„Den ode dne, týden od týdne to bylo pro obě strany těžší. My jsme odcházeli s těžkým srdcem a vědomím, že jí tam necháváme a vracíme se do prázdného domu. Ale jsme dospělí, my se s tím popereme. Maličká to nesla o dost hůř.“

Pro adoptivní rodiče je velmi důležitý termín „právně volné dítě“.

Co to přesně znamená? Pokud biologická matka opustí miminko v porodnici s tím, že ho chce dát k adopci, má ještě spoustu času si svůj čin dobře rozmyslet a případně vzít zpět.

Nejprve podepíše v šesti týdnech věku dítka souhlas s adopcí a následně lze tento souhlas vzít ještě celé tři měsíce zpět.

Takže dítě je právně volné nejdříve ve čtyřech a půl měsících věku. Co přesně to v praxi znamená pro nás adoptivní rodiče a jaké dopady to celé má na dítě, si přečtěte v následujícím příběhu:

Cesta k adopci

Video, co mě opravdu dostalo! 

Pěstounská maminka dvanácti dětí vypráví o takovém rodičovství a o tom, proč se být pěstounkou rozhodla.

Jsou tam přesné "záseky" do těch bolavých témat, dětí v NRP a přesto se smějete a brečíte a na konci zamrznete.

Co dodat, to je prostě potřeba vidět a slyšet..

"Láska je věc, která se nekoupí. Lásku si dávají lidé navzájem jako dar."

„Tak smutné oči dítěte jsem snad nikdy neviděla! Chytil mě úplný děs. Co mám dělat? Holčička na fotce mě vůbec neoslovila, navíc ta diagnóza a ty prognózy… A k tomu všemu vědomí, že dva páry se na ni ani nešly podívat! Měla jsem v sobě neskutečné dilema – co když ji odmítnu, nebo co když si ji takovou vezmu ...“

Dnešní příběh otevírá jedno velké téma týkající se adopce. Jaké dítě jsme schopni přijmout za vlastní a otevřít mu srdce natolik, aby se stalo opravdu a doslova naším dítětem? Je vůbec někdo schopen tento výběr – párování dětí, které nemají rodiče a párů, které nemají dítě, provést vždy optimálně? A nakonec - je prognóza zdravotního a psychologického vývoje u dítěte v náhradní rodinné péči vždy opravdu relevantní?

Na tyto a další otázky Vám myslím velmi hezky odpoví příběh adoptivní maminky, která svou dcerou přijala jako třináctiměsíční z rodiny přechodných pěstounů, u kterých byla maličká v péči prakticky od svého narození.

Kouzelný telefon

Kouzelný telefon adoptivní mamince zazvonil jednoho teplého letního dne. „Dozvěděla jsem se, že pro nás mají roční holčičku a že podrobné informace o jejím vývoji se dozvím od psycholožky, která měla její případ na starosti.“

 „Psycholožka nám po telefonu o maličké řekla, že je plačtivá a nekontaktní, zmínila také, že má náběh na hyperaktivitu, mluvila i o poruše usínání. Říkala, že nemáme počítat s tím, že z ní bude někdy kontaktní dítě. A také zmínila,  že dva páry se po sdělení těchto informací na ni nešly ani podívat!“

„V noci jsem spala asi jen dvě hodiny, zbytek noci jsem přemýšlela. Stále se mi vracel obraz syna a jeho očí upírající se na dveře pokoje, za kterými tušil pěstounku a její bezpečnou náruč. Pro mě to bylo strašně náročné, jak se mám stát matkou – bezpečím, ke kterému se bude upínat?“

Námět na dnešní článek si mě našel sám a já za to moc děkuji. Mladá adoptivní maminka se mnou totiž sdílela svoji zkušenost s adopcí syna, který byl prvních osm měsíců svého života umístěn v péči přechodných pěstounů.

„Dva roky od podání žádosti u nás zazvonil kouzelný telefon. Hned následující den jsme se jeli na kraj seznámit se spisem šestiměsíčního chlapečka. Už když nám sociální pracovnice četla spis a vykukoval z něj kousek fotografie modrookého chlapečka, jsme věděli, že chceme Jonáše vidět. Ještě týž den, protože pěstouni byli doma, jsme ho mohli navštívit. Cesta k pěstounům se nesmírně vlekla a zároveň proběhla velmi rychle. Byla jsem ze setkání se svým budoucím synem nervózní, měla jsem především strach, aby jiskra sympatií proběhla mezi námi všemi.“

První setkání budoucích rodičů s chlapečkem tak proběhlo v domácnosti přechodných pěstounů. Mezi adoptivními rodiči a pěstouny proběhla velká vlna sympatie, takže se celá schůzka nesla v duchu úžasné pohody a klidu. Pěstouni dali rodičům prostor, aby se v klidu seznámili se svým budoucím synem.

„Moje obavy se rozplynuly okamžitě, když jsme se Jonášem setkali. Jiskry mezi námi všemi doslova létaly a my jsme okamžitě sociální pracovnici sdělili naše kladné vyjádření. Při setkání s Jonášem jsem cítila, že on je můj syn. V ten okamžik jako by se mi narodil v srdci.“

„Od prvních okamžiků, kdy jsme si Jonáše chovali v náručí, se stále usmíval. Čišela z něj velká spokojenost. Bylo na něm vidět, že nijak citově nestrádá. Všechny jeho potřeby byly naplňovány, takže byl miminkem, které téměř nikdy neplakalo. Velká pohoda byla cítit i z pěstounů. Viděli jsme, jak Jonáše milují, jak se k němu celá rodina láskyplně chová a on jim to svým úsměvem na tváři vracel.“

"Když měl namalovat sám sebe, namaloval vězení a pak řekl, že tam žije opuštěný pán, který je zloděj a vrah a má na sobě elektrický kabátek a každý, kdo se ho dotkne, toho zabije." Děti které náhradní rodiče přijímají do své rodiny z kojeneckých ústavů nebo dětských domovů jsou pobytem v těchto zařízeních různým způsobem poznamenané. Z toho důvodu vznikla síť podpůrných služeb, která je pro pěstounské rodiny dostupná ze zákona a zdarma. O jaké služby se jedná? K čemu přesně jsou? A co se stane, když se s těmito službami na někoho zapomene?

Děti, které náhradní rodiče přijímají do své rodiny z kojeneckých ústavů nebo dětských domovů, jsou pobytem v těchto zařízeních různým způsobem poznamenané.

Samozřejmě nejen tím, pro každé dítě je těžké, když přijde o svou rodinu nebo ji od narození vůbec nemá. Záleží také na délce pobytu v ústavním zařízení, na tom, jaké zařízení to přesně bylo a také na samotném dítěti. Nicméně všeobecně čím déle tím hůře. Své o tomto vědí pěstouni, kteří následky těchto traumat dennodenně se svými dětmi řeší a nejen ti, i stát si je tohoto problém vědom.

Z toho důvodu vznikla síť podpůrných služeb, která je pro pěstounské rodiny dostupná ze zákona a zdarma. O jaké služby se jedná? K čemu přesně jsou? A co se stane, když se s těmito službami na někoho zapomene? O tom bude následující příběh ...

Za dnešní příběh děkuji úžasné mamince adoptovaných chlapců. Starší chlapec přišel do rodiny ve dvou a mladší v pěti letech.

V kolika letech jste přijali mladšího chlapečka? Jaké komplikace se k tomu vázaly?

"Jsem přesvědčena, že kojenecký ústav neměl zájem na tom, abych dostala maličkou do péče. Byla totiž právně volná a na tyto děti dostává ústav nejvíce peněz do svého rozpočtu.“

Dnes přináším velmi silný příběh o úžasné pěstounské mamince, která chtěla po odchování svých biologických dětí ještě pomoci dítku bez rodičů. Příběh o otevřenosti, lásce, ale také o tom, jak složité je někdy vymanit dítko ze spárů takového ústavního zařízení.

Příběh se začal odvíjet vlastně už před několika lety, kdy její kolegyně dostala do pěstounské péče vnoučka. V té chvíli si uvědomila, že má ještě spoustu životní síly a velmi ráda by také pomohla nějakému dítku bez rodiny. I když bez partnera, rozhodla se zažádat na příslušném odboru sociální péče o dítko do osvojení nebo pěstounské péče.

Celý úřední kolotoč, který skýtal nejen psychotesty a přípravu žadatelů, trval rok.

Kouzelný telefon

Ihned po schválení zazvonil kouzelný telefon! „Máme pro vás nádhernou princeznu s černými kudrnatými vlásky!“ Holčička byla právně volná, minoritního etnika, rok a půl stará a umístněná v podstatě od narození v kojeneckém ústavu bez zájmu biologické rodiny.

Ta malá osůbka se několik týdnů trápila tím, že je ve své vlastní rodině jiná. Nepodobná mámě ani tátovi. Přitom v předškolním věku si děti prochází fází, kdy se tak moc chtějí a potřebují podobat jednomu z rodičů. Je to přirozené, normální a tak bolavé, když je to jinak.

Dnes si dovolím napsat jednu malou úvahu týkající se toho,jak pracovat u dětí s faktem, že jsou adoptované. V mém vlastním životě je toto téma v posledním roce velmi živé a diskutované. Sama jsem během letošního roku v tomto směru ušla velký kus cesty a prožila velké množství velmi zajímavých aha momentů.

Na začátek také musím napsat, že právě v těchto chvílích jsem ocenila pomoc a rady své klíčové pracovnice z doprovázející organizace. Bylo fakt super, když člověk tápal a nevěděl jak věc správně uchopit, zvednout telefon, vyklopit své myšlenky a slyšet, že nejsou mimo, hloupé nebo cokoliv.

Naopak slyšet, že cesta, kterou jdete, není jednoduchá, dokonce že to Vaše dítě bude někdy méně někdy více trápit. Ale že v tomto směru můžete udělat strašně moc a dítěti pomoct, aby se s tím vším popralo a vyhrálo.

Pohádka o tom, že je dítě z domečku nestačí

O tom, že je dítě adoptované se má dozvědět nejlépe formou pohádky, už v batolecím věku. Ano, takto jsme opravdu začali. Někdy malá pohádku slyšet chtěla, jindy ne. Později už sama doplňovla některé části příběhu. Nicméně, tohle je takový level jedna. Časem se dostanete mnohem dál. Někam, kde už pohádka nestačí, kde už musíte našlapovat opatrně. 

„Byl to šok, celé dva dny jsem se odhodlávala ke konfrontaci s rodiči. Bála jsem se, že jim to ublíží, zároveň jsem měla hrozný pocit zrady, že celý život žiji ve lži.“

Za možnost zpracovat tento životní příběh jsem velmi vděčná. Tím, že jsem sama adoptivní mámou, prožívala jsem při jeho psaní velmi zvláštní a intenzivní pocity, jako bych si časoprostorem povídala se svou vlastní, už dospělou dcerou …

O svůj příběh se se mnou totiž podělila žena, kterou její adoptivní rodiče přijali do své rodiny z kojeneckého ústavu jako půlroční miminko.

„Naši se o dítě pokoušeli několik let. Můj otec, těžce nemocný, byl vlivem užívaných léků neplodný, maminka měla také problémy, proto se rozhodli pro adopci. Na dítě čekali asi dva roky, proběhly psychologické testy, návštěva v rodině a jednoho dne, aniž by byli připraveni, jim zavolali, že si mají přijet pro dítě.“

Holčička byla velmi klidné a usměvavé, ale bohužel velmi často nemocné dítko.

Pouto, které si maličká s rodiči vytvořila, bylo velmi silné. “Naši se mi opravdu hodně věnovali, zejména otec se mnou trávil hodiny v pokojíčku a hrál si se mnou.“

"V kojeneckém ústavě jsme dostali přesně jedno nahé dítě, průkazku pojištěnce, zdravotní průkaz a kapky do nosu s antibiotiky, kterými se v té době miminko léčilo. Jinak vůbec nic."

Kouzelný telefon

Pomalu se blížily další vánoce, když Růžence jednou večer zazvonil telefon. „Paní Růženko, sedněte si prosím.“  „Ale já sedím!“ „Máme pro vás miminko, je mu půl roku, je okaté tmavovlasé a prostě nádherné!“

Růženka všechny další informace, které se o svém budoucím dítěti dozvěděla, zapisovala na leták na pleny, který byl zrovna po ruce. Dodnes ho má schovaný jako součást nádherné vzpomínky na tuto událost.

Události pak nabraly rychlý spád. Ihned druhý den se jeli rodiče podívat na svého budoucího potomka. Miminko bylo drobounké, okaté, trochu uslintané s vyrážkou kolem pusinky a už se začínalo plazit. Byli také seznámeni se spisem – historií a zdravotní anamnézou děťátka.

V předvánočním čase, kdy není možné u obchodních center ani zaparkovat, obstarat vše potřebné pro péči o miminko nebylo nic jednoduchého, ale vše zvládli.  Takže dva dny před vánoci si vezli rodiče svůj poklad do nového domova!

„Jizvy a poškozený lymfatický systém tu budou už napořád, ale s tím se dá žít."

Tento příběh jsem chtěla zpracovat už velmi dlouho. Myslím si totiž, že by mohl pomoci (nejen) žadatelům, kteří na své dítě teprve čekají a propadají pocitům beznaděje, zda se z nich vůbec někdy ti rodiče stanou. Věřím totiž, že za každým adoptovaným dítětem je silný životní příběh a tento má sílu hned v několika směrech.

O svůj příběh se se mnou podělila maminka tří adoptovaných dětí.

Manželé se poznali ještě na vysoké škole, po jejím ukončení si oba našli dobrou práci a pomalu začali plánovat rodinu. Chtěli alespoň tři děti, ale nebránili se ani čtyřem. V době, kdy Růženka plánovala již vysadit antikoncepci a v práci se chystala na svůj první TeamBuilding v životě, přišla velmi závažná zpráva. Při biopsii bulky, kterou jí nalezli při vyšetření v prsu, byly objeveny zhoubné buňky - rakovina.

Rakovina

Růženka věděla velmi dobře co ji čeká, její maminka si vyslechla stejnou diagnózu jen tři roky před tím. Prošla si chemoterapií, ozařováním a z nemoci se naštěstí dostala. Ale to nebylo vše, v její rodině na stejnou nemoc zemřela prababička, babička a také teta. Takže o nemoci věděla téměř vše.

„Od psycholožky vím, že strach je první negativní emoce, kterou miminka cítí. Bohužel, i když si dítě vědomě tyto zlé zážitky nepamatuje, zůstanou uložené hluboko v podvědomí a vrací se.“

O tom, že mateřská intuice funguje velmi dobře u biologických maminek, tak nějak nepochybuji. Vztah a napojení k tomu vedoucí vznikne již v děloze a po porodu plynule přechází do toho pouta lásky a důvěry, které každé dítě tolik potřebuje. Tak je to v ideálním případě.

Samozřejmě je škoda, že jsme se tuhle intuici nějak odnaučili používat a věřit jí. O to víc je pro mě úžasné a fascinující to, že existuje a funguje také u rodičů náhradních. I přes to, že právě adoptivní maminky si věří v tomto směru ještě o něco méně než maminky biologické. Inspirací a dodáním odvahy v tomto směru může být následující příběh adoptivní maminky pětiletého chlapečka.

Kouzelný telefon

Když zazvonil kouzelný telefon, dozvěděli se žadatelé, že v kojeneckém ústavě na ně čeká čtyřměsíční chlapeček, který strávil první měsíce svého života v nemocnici, kde se léčil se silným abstinenčním syndromem. Chlapeček byl nádherný, vůbec se nebál lidí, naopak snažil se navazovat kontakt a na každého se usmíval.

Maminka neměla s dětmi žádné zkušenosti, ale i přes to jí přišlo zvláštní, že je maličký stále jakoby v napětí. Nevydržel chvilku v klidu, stále se ošíval a hýbal. Lékařka v kojeneckém ústavě už v té době vyslovila podezření na hyperaktivitu.

V některých směrech své rodiče vlastně vůbec nepotřebovala. Když ji něco vylekalo nebo rozzlobilo, nejlépe se uklidnila sama, ne v náruči mámy, tak jak je to běžné. Sama usínala a sama se probouzela. Po probuzení nevolala mámu, prostě jen seděla v postýlce a tiše čekala.

Nikdy bych nevěřila, jak moc důležité pro celý budoucí život je to, jak jste citově navázaní na své rodiče. Jak jim důvěřujete, věříte jim, že tu budou v dobrém i zlém a můžete se na ně vždy a za všech okolností spolehnout.

Teorie pevného pouta

První roky života, především kojenecký věk, je v tomto ohledu opravdu zásadní. Dítě přichází na svět bezmocné, odkázané na pomoc a péči svých nejbližších. Maminka v ideálním případě reaguje vnímavě a citlivě na jeho potřeby, ať už fyziologické nebo potřeby blízkosti, obětí, lásky a něhy. Přesně na tohle je mozeček malé bytůstky připraven a v takových podmínkách se rozvíjí optimálně. Z miminka pak roste člověk plný důvěry v sebe, ale také ve svět kolem.

Cítí, že je přijímán, že on jako takový je dobrý, protože jeho rodiče ho milují takového, jaký je, dále cítí, že svět je bezpečné a krásné místo - jsou tu přece rodiče, kteří ho ochrání před nebezpečím, a později to přece zvládne sám.

Co když je ale vše jinak?

Řeklo by se, že půl roku v kojeneckém ústavu přece není tak hrozná doba. Miminko jen jí, spí a že následně, už šlo do rodiny, takže si přece nemůže nést žádné fatální psychické následky nebo ano?

Dnes bych ráda otevřela jedno velice zajímavé téma. Nejde tentokrát o mé životní zkušenosti, ale inspiraci jsem dostala od jedné úžasné pěstounské maminky. Tato maminka přijala svého syna jako půlroční miminko z kojeneckého ústavu. A protože její zkušenost je velice zajímavá, logická a bohužel ne ojedinělá, rozhodla jsem se tomuto tématu věnovat.

V kojeneckém ústavu

Začněme takto, děti umístěné po narození v kojeneckém ústavu, dnes dětském centru, čekají na své náhradní rodiče a čas běží. Děje se hned několik věcí zároveň.

Miminka podvědomě hledají svou blízkou osobu. Nenachází - nenaučí se vytvořit si vazbu na blízkou osobu - takzvané pevné pouto neboli attachment. Po tom, co se dostanou do rodin, je nutné na tomto terapeuticky pracovat, aby se tyto rány zacelily.

Co se děje dále, je to, že nejsou naplňovány adekvátně potřeby těchto dětí. Mluvím o základních fyziologických potřebách, ale i o potřebě doteku, útěchy a lásky. Je tu ale ještě jeden aspekt, který ústavní péče přináší – nedostatek podnětů k rozvíjení se. 

Co bude dál? Nevzdávám se. Stále věřím, že zvládneme s přijatým miminkem alespoň „jako kojení“ pomocí sumplementoru nebo novorozenecké cévky. Sice to nebude mým mlékem, ale kdo ví - zázraky se přece dějí!

Proč adoptivně kojit?

Jsem žena, která nikdy nebyla těhotná a nikdy nerodila. I přes to jsem mámou úžasné holčičky, za což jsem osudu nesmírně vděčná.  Kojení nám chybí oběma, cítím a vidím to. Díky kontaktnímu a respektujícímu rodičovství jsme dohnaly opravdu mnohé a myslím, že vztah, který jsme si spolu vybudovaly, mohu nazvat silným a nádherným. 

Proč chci tedy kojit své přijaté dítě? Důvodu je mnoho. Mateřské mléko je jednoduše mnohem zdravější a pro výživu miminka vhodnější než kterákoliv umělá výživa. Dále bych mohla pokračovat výčtem dalších a dalších důvodů, ale jeden vede. Je to potřeba zažít si ten pocit intimnosti a napojení se na své dítě, možnost navázat vztah tímto jedinečným způsobem a nakonec pomoci přijatému dítku touto cestou léčit rané trauma odmítnutí jeho biologickou rodinou.

Příprava začíná

Věšteckou koulí bohužel nevládnu, nicméně jednou ráno jsem se prostě rozhodla „dneska by to šlo“. Neptejte se mě na racionální zdůvodnění, myslím, že vůbec neexistuje. Prostě s přípravou na adoptivní kojení je třeba začít s velkým až několikaměsíčním předstihem, tak jsem začala.

Naše děti mají jen tu smůlu, že neznalostí, v tomto případě bohužel neznalostí odborníků, dochází k záměně pojmů. Zranění duše, které utrpěli díky pobytu v kojeneckém ústavě, je zaměňováno a velmi fatálně za projev „špatných genů“.

O špatných genech slyšel nějakou nehezkou historku snad každý adoptivní rodič. Mně se to stalo v době, kdy jsme nad náhradním rodičovstvím teprve uvažovali.

Osobně jsem poznala jinou adoptivní maminku s více dětmi - s nejstarším dítkem na prahu dospělosti. Dítko přijala rodina z kojeneckého ústavu jako půlroční miminko. Maminka o dětech mluvila s láskou a hrdostí a také takovou tou moudrostí těch, co ví a mají něco za sebou ...

            Puberta

Napadlo mě zeptat se, jak zvládli ten pomyslný mezník dospělosti, mezník, kterého se my rodiče velmi bojíme – pubertu.

„Jak jsme ji přežili? Puberta byla absolutní hrůza! Ani nevíš, kolikrát byla zrazena naše důvěra! Museli jsme začít zamykat peníze a cennosti a tiše doufáme, že škola, ve které zrovna je, bude tou, kterou už opravdu dokončí ...“