Kde jsi mami?
K napsání dnešní úvahy mě vede článek, který se mi nedávno dostal do ruky a měl trochu mrazivý název - „Představte si, že by Vás Vaše dítě nemělo.“
Bylo velmi zajímavé, mrazivé a děsivé ho číst.
Tyhle myšlenky se mi totiž vkrádají do hlavy už dávno. Vždy jsem je ale jen zděšeně odehnala. Až tenhle článek mě donutil si to celé zkonkretizovat ...
Když se před několika lety řešila situace mé dcery, bylo přechodné pěstounství ještě v plenkách. V té době nebyla žádná hodná teta, ke které by mohla na dobu, než se její situace vyřeší, jít. Která by o ni pečovala ve dne v noci. Reagovala na její pláč i smích.
Takže naše miminko, úžasná holčička, dnes už skoro slečna se dostala do naší rodiny z ústavu, ale naštěstí jako maličké několikadenní miminko.
Dodnes za to štěstí a duchapřítomnost úřadů moc děkuji!
Z maličkého ztuhlého miminka, které navazovalo s kýmkoliv oční kontakt a kladlo němou otázkou „Jsi to ty, mami?“, se stalo během pár dní uvolněné, spokojené, usmívající se miminko - „Konečně jsi tady, mami!“
Od té doby je vše tak, jak má být. My máme ji a ona nás. První zoubky, slůvka, první krůčky proběhly za bouřlivé podpory a radostného nadšení celé rodiny. Když byla nemocná, něčeho se bála, byli jsme tu pro ni. Dostala odpovědi na všechny ty všetečné otázky „A prooooč, mami?“ Učíme ji, že svět má hranice, což se jí někdy vůbec nelíbí.
Prostě poznává svět tak, jako každé jiné dítě, a je to tak dobře!
Co by kdyby?
Jenže tak snadno mohlo být vše jinak. Stačilo by, aby nebyl podepsán jeden důležitý formulář – souhlas s adopcí.
Fantazie mi pracuje na plné obrátky a představuju si tu mou empatickou a křehkou holčičku v ústavu dnes. Ne, tak daleko moje představy nedokážou dojít.
Myšlenky se mi zaseknou hned na začátku, v době kdy miminko pomalu ale jistě vzdává své hledání - „Kde jsi, mami?“ A hledání nahrazuje rezignace, přizpůsobení se.
Neumím si odpovědět, ale velmi mě děsí, jak moc by její dušičku pošramotilo osamění, pláč bez reakce, strach bez toho, aby tu byl ten, kdo by ji utěšil. Otázky bez odpovědí.
První slova, krůčky bez toho, kdo by z nich měl radost. Nemoc bez mámy, co ji obejme a řekne: „Zase bude dobře“.
Jak moc jiná by dnes byla?
Myšlenky mi skáčou do současnosti a dnešní úžasné procházky do přírody s dcerou a našimi dvěma fenkami.
„Maminko, co je tohle za ptáčka? Támhle daleko?“
„Maminko, co kdybychom psí holky pustily na volno, myslíš, že by toho králíčka chytly a donesly nám ho?"
„Maminko, hele, támhle je jmelí, vidíš? Utrhneme si ho? Doneseme si ho domů, abychom měli štěstí, jo?“
„Maminko, mě už fakt hrozně moc bolí nožičky, poneseš mě? Prooosím!“
A já si představuju, že by nás neměla. My neměli jí. A nikdy jsme si tohle spolu nemohly zažít. Jak moc jiná by byla a v jak moc jiném světě by žila.
Dokážete si to představit Vy?
Naše pohádka pro adopčátko
Dnes bych Vám ráda opět napsala pár vět z našeho příběhu. Je to příběh, který jsem vymyslela spolu s dcerou. Je to taková pohádka pro adopčátko, ale trochu jinak. Nezačíná domečkem a hodnými tetami, ale ještě o něco dřív.
Celé to začalo tímhle rozhovorem:
"Maminko, existujou rodiče, kteří nemají své dítě rádi a vykopnou ho z domu?"
"Ano, i takoví rodiče bohužel občas existují, ale pro takové děti se pak třeba najdou jiní rodiče, třeba náhradní a ti je pak mají rádi a bydlí spolu a jsou rádi, že se mají ..."
"Ale neboj, většinou je to tak, že když se někomu miminko narodí, tak se na něj těší a rodiče jsou šťastní, že miminko mají. Takže se o něj starají s láskou a nevykopnou ho z domu."
"No jo maminko, ale já sem se ti nenarodila."
"No to ne, ale pamatuješ, sama si mi říkala, že sis nás vybrala za rodiče."
"No jo vlastně, ale jak sem to udělala, když rodiče pro děti vybírá ta teta miminkovská (myšleno sociální pracovnice)."
"Já myslí, že to bylo nějak takhle:"
Jako maličká dušička jsi seděla na krásném modrém obláčku tam nahoře v nebi. Seděla jsi a rozhlížela jsi se po světě. Svět se ti moc líbil, viděla jsi spoustu krásného. A také mnoho věcí, které se ti nelíbily, a věděla jsi, že je chceš změnit. Už jsi se moc těšila, až na ten svět přijdeš a říkala sis, koho by sis asi tak mohla vybrat za své rodiče. A najednou jsi nás uviděla.
Mě a tatínka. V té době jsme byli moc smutní lidé, protože jsme si miminko moc přáli, ale lékaři nám nedávali žádné naděje, že by k nám nějaké miminko mohlo přijit. A to nás moc trápilo. Jezdili jsme od jednoho doktora k druhému a žádný nám neuměl pomoci. Prostě z mého bříška se miminko narodit nemohlo.
A ty sis řekla, že zrovna nás dva bys chtěla za rodiče. Jak jsi na tom obláčku tak seděla, tak jsi přemýšlela, jak to tedy udělat, když se nemůžeš narodit z mého bříška.
A jednou jsi na to přišla ...
Jako úplně maličké semínko jsi začala růst v bříšku jiné paní. Věděla jsi, že tahle paní nebude moct být tvou maminkou. Že nebude jednou s tebou, až nebudeš vyrůstat. Nebude ti dávat pusinku na dobrou noc. Taky jsi věděla, že ti nebude foukat rozedřené kolínko. Nebude na tebe hrdá, až složíš svou první zkoušku dospělosti ... Prostě nebudete spolu.
Věděla jsi, že to bude těžké pro ni, pro tebe a v konečném důsledku i pro mě a tatínka. Ale také jsi věděla, že tohle je jediná cesta, jak přijít na svět. A hlavně, že to za to stojí - zvolit si zrovna tuhle cestu.
Ještě než tvoje dušička vplula do maličkého tělíčka, stihla jsi ještě pošeptat té paní, co vybírá rodiče pro miminka bez rodičů :
"Vyber mi tuhle maminku a tohohle tatínka, ty si moc přeju."
A pak ses narodila ...
Pár dní jsi spinkala v tom domečku, kde jsou děti, které čekají na mámu a tátu a kde se o tebe staraly hodné tety. A najednou jsi nás zahlédla! Mě a tatínka! Věděla jsi, že jsme ti praví, že jsme na tebe dlouho čekali a že tě budeme milovat z celého srdce. Přesně takovou jaká jsi.
A tak, jak dnes už krásně sama říkáš: "A narodila jsem se vám v srdíčku."
Bylo to tak? Já věřím, že jo…
Nečekané setkání
„První pocit, když jsem uviděla biologickou matku našeho miminka, byl strach. Strach, že si přišla pro naše dítě! Já nevěděla, proč k tomu soudu přišla, jen jsem věděla, že do té doby nepodepsala souhlas s adopcí.“
Za dnešní příběh děkuji adoptivní mamince, která si svého dlouho očekávaného syna přivezla jako desetidenní miminko přímo z nemocnice. Dnes je totiž možné přijmout do rodiny miminko ihned do porodu – jedná se o tzv. přímou adopci. Biologičtí rodiče totiž dávají souhlas s osvojením konkrétními vybranými žadateli. Jaká úskalí a výhody to přináší, Vám myslím velmi hezky přiblíží následující příběh…
Náš příběh začal celkem klasicky, a to velkou touhou po dítěti. Podání žádosti o adopci předcházelo několik marných let snažení o početí vlastního dítě včetně různých metod asistované reprodukce. Bohužel vše bez úspěchu. Jen možná trochu naopak než to bývá u jiných párů. Adopci jsem se nejdříve bránila já, manžel jí byl nakloněn hned od začátku.
Strach z adopce jsem neměla, na rozšiřování vlastních genů mi nikdy nijak moc nezáleželo. Co pro mě ale bylo velmi těžké a s čím jsem se musela nejdříve smířit, byla velká touha prožít si těhotenství, opravdu jsem po tom bytostně toužila. Časem jsem z tohoto požadavku tak nějak musela ustoupit.
Kouzelný telefon
Podání žádosti, přípravka a posuzování u nás probíhali hladce. Musím říct, že nám to dalo opravdu hodně, rozhodně to neberu jako vyhozený čas. Je škoda, že část příprav se nekoná až po předání dítěte. Protože mnoho informací, které se tam člověk dozví, je potřeba až mnohem později, kdy už si je dávno nepamatuje. Také je mnoho témat, která se člověku otevírají a chápe je, právě až ve chvíli kdy už je rodičem.
Měli jsme velké štěstí a na miminko jsme nečekali moc dlouho. Sedm měsíců od podání žádosti mi zazvonil kouzelný telefon. Na tu chvíli nikdy nezapomenu! Zrovna jsem jela autobusem a na mobilu se mi zobrazilo jméno paní z OSPODu z magistrátu. Takže mě napadlo, o co asi jde, ještě než jsem ho zvedla. Tep mi po celou dobu našeho rozhovoru neklesl pod stopadesát.
Dozvěděla jsem se, že pro nás mají desetidenního chlapečka! A že se máme co nejdříve přijít seznámit se spisem, což jsme stihli ještě ten den odpoledne. Na základě informací ze spisu jsme chtěli malého co nejdříve vidět. Proto jsme si na druhý den telefonicky domluvili schůzku v nemocnici, kde byl zrovna umístěn. Z porodnice si ho totiž odnesl jiný pár, který ho ale z určitých důvodů vrátil. Takže chlapeček, protože do porodnice už zpět nemohl, byl umístěn v nemocnici.
Láska na první pohled
Do nemocnice jsme dorazili hned druhý den ráno. První myšlenka, když jsem ho uviděla, byla „Ježíš, ten je tak maličký!“ Vypadal tak trochu jako stažený králíček. Vzala jsem si maličkého do náruče a „bylo to tam“. Jako by do sebe zapadly dva díly skládačky. Já byla máma a on můj syn. Tak jednoduché a nádherné to bylo.
Chlapečka jsme si pochovali, nakrmili a nechali spinkat. Ihned jsme volali na OSPOD, že chceme malého přijmout. Takže ještě ten samý den putovala žádost o předběžné opatření, kterým nám měl být maličký svěřen do péče, k soudu.
Já jsem odjela do práce, kde jsem šéfovi oznámila tu radostnou novinu, že jsem v práci poslední dva dny. Večer jsme jeli do nemocnice znovu, pomazlit se, a také jsem měla možnost si miminko vykoupat a znovu nakrmit. Ještě ten večer jsme nakoupili vše potřebné a druhý den odpoledne už nám volali, že předběžné opatření soud vydal a mi si můžeme jet chlapečka vyzvednout. Takže od kouzelného telefonu do předání miminka uplynulo pouhých 48 hodin.
V nemocnici jsme kromě jiného dostali také fotku biologické matky, která se s malým nechala v porodnici vyfotit.
Doma s vysněným pokladem
Doma jsme si na sebe s maličkým zvykli velmi rychle. Šestinedělí u nás bylo podle mého názoru asi podobné, jako když se v rodině narodí miminko. Je to náročné, protože si člověk musí zvyknou na úplně jiný režim. Ale taky moc krásné.
Reakce okolí byly krásné, vzhledem k tomu, že jsme byli v době procesu schvalování a čekání na kouzelný telefon velmi otevření, nikdo nebyl překvapený a nikomu nepřišlo divné, že jsme ze dne na den rodiče. Takže následovaly jen obrovské gratulace.
Co mě trochu překvapilo, byla opakující se myšlenka, že teď už se nám určitě narodí vlastní biologické dítě, když jsme adoptovali. Jako by náš syn byl nějaká náhrada? Ale tak to určitě nevnímám a necítím. Byla bych ráda, kdyby se toto začalo vnímat více jako možná méně častý, ale přirozený vznik rodiny.
Navazování vztahu to u téměř novorozence bylo docela rychlé a hladké, u větších dětí je to určitě složitější. Upřímně, jako máma jsem si začala připadat ihned, když jsme si maličkého přivezli domů. U manžela to bylo hodně podobné, také to byla láska na první pohled. Je mi jasné, že to není samozřejmost, ale tohle šlo u nás úplně samo a jsem za to moc ráda.
Maličkého jsem, když potřeboval uklidnit, nosila v šátku, to spolehlivě zabíralo. Ale byl klidné miminko, takže to vlastně nebylo ani moc často. Překvapilo mě, jak rychle mi naběhly mateřské instinkty. Ano, zjistila jsem, že toto se opravdu neváže na porod a předcházející těhotenství. Naopak s praktickými záležitostmi jsem si ráda nechala poradit, vždyť i mámy, kterým se děti narodily, se vše musí nejdříve naučit.
Ach ti úředníci
Nejtěžší na celém procesu adopce pro mě vlastně nakonec bylo všemožné dohadování s různými úředníky, kteří mají s adopcí evidentně málo zkušeností.
Začalo to problémy s vydáním rodného listu maličkého na matrice, kde úřednice měla pocit, že svěření malého na základě předběžného opatření, nás neopravňuje k žádosti a vydání rodného listu.
Následovaly problémy s výplatou mateřských dávek, které spočívaly v tom, že na předběžném opatření chybělo jedno z razítek, což jsme netušili a OSSZ mi díky tomu nevyplácela dávky. Musela následovat naše, téměř detektivní práce, abychom odhalili, proč mi výplata dávek nechodí.
S vyplácením rodičovského příspěvku později byly bohužel také komplikace. Předběžnému opatření se totiž musela u soudu každý měsíc prodlužovat platnost. Což jsme na začátku třeba vůbec nevěděli a soud nám prodloužení nejdříve vůbec neposlal, až po invenci pracovnice OSPODU. Prodlužovali jsme platnost celkem sedmkrát! Takže mi rodičovský příspěvek chodil vždy s velkým zpožděním.
Měli jsme ale obrovské štěstí na úžasnou sociální pracovnici dítěte, se kterou jsme mohli komunikovat jakýkoliv problém, a ona nám pomáhala s řešením. Být na všechno tohle sami, by bylo velmi náročné.
Nečekané setkání
Na některé situace Vás na přípravách opravdu nepřipraví. Když jsme byli s manželem v osmi měsících maličkého pozváni na soudní stání, kde nám měl být svěřen do předadopční péče, stalo se něco, co jsme nečekali.
K tomu stejnému soudnímu jednání byla totiž pozvána také biologická matka maličkého, což jsme netušili.
První pocit, když jsem uviděla biologickou matku našeho miminka, byl strach. Strach, že si přišla pro naše dítě! Já nevěděla, proč k tomu soudu přišla, jen jsem věděla, že do té doby nepodepsala souhlas s adopcí, ale ani nejevila zájem.
Nechápu, proč to muselo být takhle najednou, o tohle setkání asi nijak zvlášť nestála ani jedna strana.
Pak mě přepadl pocit lítosti. Což mi bylo velmi nepříjemné. Litovala jsem ji, že si neprožije dětství svého syna ...
Nakonec jsem si z toho setkání ale odnesli něco velmi pozitivního. Byl to pro nás vlastně takový zlomový okamžik – hodně nás to celé uklidnilo, že se už nemusíme bát, že by se maličký mohl vracet do biologické rodiny, což u přímé adopce vždy reálně hrozí.
Biologická matka rovnou podepsala souhlas s adopcí. Na dotaz soudkyně, zda souhlasí s osvojením maličkého námi, odpověděla, že věří, že se maličký u nás bude mít dobře.
Biologická matka zná naše jména, adresy a také naši podobu. Ale od toho soudu se cítím bezpečně, nebojím se, vím, že takhle to má být a bude.
Dvojité štěstí
„Děti nemluvily, přejídaly se a neuměly si dojít ani na nočník, ale beze slova po sobě uklízely, rovnaly si postýlku, odnášely nádobí, oblékaly se… Jednou zlobily a manžel jim z legrace řekl „Že vy půjdete klečet?“ Jenže to, co následovalo, nás velmi zarazilo - oba dva si beze slova šli kleknout do kouta. Neplakali, ani nic neřekli, jen si klekli. V tom okamžiku jsem si s těžkým srdcem pomyslela, co si asi ty děti musely prožít.“
Za dnešní příběh velmi děkuji adoptivní mamince dvojčátek. Ano, i to se občas stane, že se biologičtí rodiče nemohou postarat hned o dvě děti zároveň. Pro sourozeneckou skupinu je bohužel všeobecně těžší najít náhradní rodinu. Pokud vše ještě komplikuje nepříznivá anamnéza ze strany biologické rodiny, mohou tyto děti bohužel čekat v ústavním zařízení i léta…
O tom, že bychom si osvojili děťátko bez rodičů, jsme přemýšleli už dávno před tím, než jsme zjistili, že nemůžeme mít své vlastní biologické děti. Po dvou neúspěšných pokusech u lékařů tak naše další cesta vedla přímo na OSPOD, kde jsme podali žádost o osvojení.
Přípravy a proces schvalování byl pro nás oba psychicky náročný. Občas jsme pochybovali, jestli to vůbec můžeme zvládnout. Ale představa dítěte, kterému dáme domov, nás vždy vzpružila a dostali jsme odvahu jít dál.
Kouzelný telefon
Na den, kdy u nás zazvonil „kouzelný telefon“, nikdy nezapomenu. Bylo to dva dny před mými narozeninami. Od rána mi volalo velké množství gratulantů a já si v duchu říkala, že mi ještě můžou zavolat z OSPODu a bude to už úplně dokonalé. O dvě hodiny později pak opravdu zazvonil telefon a na druhé straně byla sociální pracovnice, která řekla tu nejkrásnější větu na světě „Máme pro Vás dvojčátka“.
Do telefonu jsem se dozvěděla jen úplně základní informace o tom, že se jedná o chlapečka a holčičku dva a půl roku staré a něco ze zdravotní anamnézy, vůbec jsem ale nedokázala vnímat. Položila jsem telefon a nebyla jsem schopna vůbec ničeho! Jen jsem plakala štěstím a šeptala si „Budeš máma!“
Pak jsem volala manželovi do práce, aby si zařídil na další den volno. Jen jsem mu řekla „Budeš tátou“. Hrozně dlouho nemohl pochopit a uvěřit tomu, co mu říkám! Doma pak přišlo dojetí i na manžela. Poprvé jsem ho viděla plakat! Večer jsme pak dlouho do noci seděli, povídali si a plánovali pokojíček.
První setkání
Další den jsme se jeli s manželem na OSPOD seznámit se spisem dětí. Byla jsem nervózní a čekala netrpělivě, co se dozvím. Bylo tam toho moc špatného. Matka feťačka, děti narozené s pozitivní žloutenkou. Byl zde předpoklad, že budou hyperaktivní, s poruchou intelektu a s dalšími potenciálními komplikacemi.
Vnímala jsem to tak, že jde jen o předpoklad, což neznamená, že se to nutně takto stane. A pak nám ukázali fotku dětí. Dvě nádherná stvoření, která se choulila na sedačce a v očích jim bylo vidět něco nepopsatelného. Milovala jsem je již od toho prvního okamžiku.
Dostali jsme kontakt na kojenecký ústav, kde byly děti umístěné a domluvili jsme si tam schůzku. Celou noc před tím jsem nespala a představovala si, jaké to setkání asi bude. Cesta se mi velmi vlekla a já se nemohla dočkat, až ty dva poprvé uvidím. V kojeneckém ústavu pak s námi nejdříve mluvily sociální pracovnice a lékařka dětí. Znovu nám zopakovaly informace ze spisu a já v tu chvíli věřila, že vše bude v pohodě!
Potom už jsme šli s manželem a lékařkou do herny a tam nastal ten nejkrásnější okamžik. Teta nám přivedla ukázat děti. Bylo mi, jako by mi je ukázali po porodu. Přišla taková dvě ptáčátka. Holčička si mi hned sedla na klín a objala mě. To už jsem neudržela slzy a ta maličká mi je otírala svou ručičkou.
Chlapeček trochu plakal, ale když ho manžel vzal do náručí, tak brzo přestal. Potom pro změnu začal plakat manžel a ani se to nesnažil skrýt. Teta tam s námi ještě chvíli zůstala a pak odešla a my mohli zůstat s dětmi sami. Bylo to něco tak neskutečně krásného!
Hned na další návštěvě jsme OSPODu oznámili, že máme o děti zájem a chceme je do své péče.
Domů?
Začali jsme za dvojčátky jezdit tak často, jak to jen šlo a brát si je na propustky i domů. Ústav nám ale začal dělat problémy. Například nám bylo oznámeno, že děti nedostaneme na propustku, pokud si pro ně nepřivezme vlastní oblečení a boty. Byly i další problémy, ale nenechali jsme si to líbit a obrátili se na sociální pracovnici dětí, která nám v jednání s ústavem naštěstí pomohla.
Od prvního setkání uplynuly celé čtyři měsíce, než jsem držela v ruce rozsudek, ve kterém stálo, že děti jsou svěřeny do naší péče.
Celé ty čtyři měsíce pro nás byly strašně těžké a pro děti dvojnásob. Ke konci jsme si je už ani radši moc nebrali domů. Protože děti se nechtěly do ústavu vracet a celou cestu nám pak proplakaly. Dodnes se moc bojí, když je třeba vezeme autem jen směrem k městu, kde se ústav nachází.
Konečně doma!
Děti se doma zabydlely rychle. Chovaly se jako každé malé děti, ale následky pobytu v ústavu vidím velké..
Žily například stále ve strachu, že jim někdo sní jejich jídlo a tak si ho do pusinky cpaly neskutečné množství, až vypadali jako dva malí syslíci a já jim ho musela z pusinky vyndávat. Stejně tak toaleta – nikdo je neučil chodit na nočník. Takže jsme s tím začali doma, ale ukázalo se, že plenky vnímají jako běžnou součást oblečení. Dodnes (po roce v rodině) si nedokážou říct na toaletu, i když jsou bez plen.
Velké opoždění vidím i ve vývinu řeči. Děti uměly jen jednu jedinou větu a několik málo slov. Naopak mi přišlo, jako by děti v ústavu musely rychle dospět.
Nemluvily, přejídaly se a neuměly si dojít na nočník, ale beze slova po sobě uklízely, rovnaly si postýlku, odnášely nádobí, oblékaly se…
Z čeho mě ale opravdu zamrazilo, byla tato událost:
Jednou děti zlobily a manžel jim z legrace řekl „Že vy půjdete klečet?“ Jenže to co následovalo, nás velmi zarazilo - oba dva si beze slova šli kleknout do kouta. Neplakali, ani nic neřekli, jen si klekli. V tom okamžiku jsem si s těžkým srdcem pomyslela, co si asi ty děti musely prožít.
Hned jsme šli a vzali je do náruče a mazlili se s nimi. Od té doby jsme tuhle větu nikdo nikdy nevyslovili a nevyslovíme, přejeme si, aby na to zapomněly!
Věříme, že bude líp!
Po roce v naší rodině se z našich dvojčátek stali raubíři, kteří chvilku neposedí a nepostojí, vše musí prozkoumat. Zatím bohužel bojujeme se všemi nešvary, které si z ústavu přinesli a odstranili je pouze částečně.
Během několika měsíců se nám podařilo naučit děti alespoň trochu mluvit, začínají spojovat slova do vět a téměř jsme odbourali pleny. Zlepšuje se také úroveň jejich stolování. Ale hlavně si děti začínají víc věřit a to nejkrásnější – když přijdou a řeknou „maminko“ nebo „tatínku“ a obejmou nás. V tu chvíli víme, že to všechno mělo cenu a že se s tím vším popereme!
I když příprava na osvojení byla náročná a čekání na kouzelný telefon pro nás bylo až psychicky vyčerpávající. Rádi jsme to celé překonali, protože jsme dostali ten nejvzácnější dar – děti. Od toho okamžiku jsme začali žít a dýchat jen pro ta malá stvoření, která se na nás upnula a my se stali jejich světem a ony zase naším.
Po příchodu do rodiny se děti změnily – pomalu, ale jistě začaly zlobit víc, než jak jsme je znali z ústavu. Ale my víme, že je to dobře! Znamená to, že nám věří a že jsou u nás už prostě doma.
Je na nás, abychom jim vynahradili vše, co dosud neměli a nejde o hračky nebo vlastní pokoj. Jde o mazlení, lásku ale také o laskavé nastavování hranic. Vždyť v ústavech neměly dostatek péče a byly ponechány bez jakéhokoliv vedení. Proto je na nás podat jim ruku a provést je dětstvím a dospíváním.
Dobré ráno maminky, dnes bych si ráda přečetla Váš názor na jednu věc. Jak asi mnohé víte tak nějak jsem se začala angažovat aktivně v oblasti náhradní rodinné péče. Proč to píšu. Představte si situaci, kdy by se u vás doma stala nějaká nepříjemná, špatná událost a vy byste věděly, že se teď ani rodina o vaše děti na několik týdnů nebo hůř měsíců prostě nemůžete postarat. Musely byste to řešit a měly jste na výběr dvě možnosti - dát na tu dobu dítě do ústavní péče (ehm dnes dětského centra) kde by se o něj staralo několik různých lidí..a nebo byste dítko mohly umístit k jedné konkrétní "tetě" pěstounce, která by za vámi jezdila na návštěvy, nebo vy za ní jak by bylo potřeba a věděly byste, že až situaci vyřešíte zase Vám dítko v pořádku předá do Vaší péče..Jakou možnost byste si zvolily a proč? Odpovědi ráda odměním srdíčkem..
Národní strategie ochrany práv dětí: Palec dolů vládě! Otevřený dopis premiérovi
Vláda dnes (tj.22.3.2017) dala znovu najevo, že se potřebami ohrožených dětí nehodlá zabývat. Z jednání vlády bylo znovu staženo schválení Akčního plánu k naplnění Národní strategie ochrany práv dětí na již probíhající období 2016–2020 a také schválení novely o sociálních službách klíčové pro sjednocení služeb. Ministryně práce a sociálních věcí Michaela Marksová zůstává v boji za lepší start dětí osamocená, jednání blokují premiér Bohuslav Sobotka a ministři Kateřina Valachová (MŠMT) a Miloslav Ludvík (MZ).
Premiéra jsme dnes vyzvali v otevřeném dopise, aby situaci tisíců dětí v kojeneckých ústavech začal rychle řešit. Nebo jsou mu příběhy dětí lhostejné?
Vážený pane premiére,
rádi bychom Vás tímto otevřeným dopisem vyzvali k rychlému a efektivnímu řešení situace dětí v kojeneckých ústavech a požádali Vás o schůzku v dané věci.Dnes bohužel vláda znovu odložila schválení Akčního plánu k naplnění Národní strategie ochrany práv dětína již probíhající období 2016–2020 a také schválení novely o sociálních službách klíčové pro sjednocení služeb.
Naše otevřená iniciativa Dobrý start na včerejší tiskové konferenci odstartovala kampaň Z rodiny doletí dál, jejímž cílem je upozornit právě na závazek vlády přijmout zákon stanovující věkovou hranici pro umisťování dětí do ústavů a připravit sloučení péče o ohrožené děti pod jedno ministerstvo.
V zájmu tisíců dětí, které start svého života musí prožívat bez milující rodiny, trváme na bezodkladném naplnění tohoto závazku.Dovolujeme si připomenout, že o schůzku s Vámi jsme poprvé žádali už vlednu, doposud bezúspěšně.
Obracíme se na vás znovu, a to spolu svíce než 50 známými osobnostmi, 7500 tisíci signatáři naší peticeza omezení ústavní péče pro nejmenší děti, desítkami organizací chránících práva dětí a tisíci podporovateli z řad veřejnosti na sociálních sítích.
Vážený pane premiére, domníváme se, že v této chvíli jste právě Vy tím, kdo může pro děti v kojeneckých ústavech udělat nejvíce. Prosíme Vás proto a veřejně Vás vyzýváme, abyste dal ministrům Vlády ČR vnejbližší době jasný pokyn kzahájení kroků vedoucích ke sjednocení péče.
Nikomu znás nejsou příběhy ohrožených dětí lhostejné a věříme, že ani Vám ne.Dejte to prosím nyní otevřeně najevo.
S pozdravem,
Zdeněk Soudný, ředitel Dobré rodiny
Linda Jablonská a Irena Hejdová, autorky filmu V nejlepším zájmu dítěte
Klára Laurenčíková, předsedkyně Výboru pro práva dítěte zakládající členové iniciativy Dobrý start
Dobrý start: Z rodiny doletí dál
Každý rok skončí v kojeneckých ústavech a dalších zařízeních na dva tisíce těch nejmenších dětí. To číslo je obrovské, ale především to není jen číslo, ale dva tisíce konkrétních příběhů malých dětí vyrůstajících bez mámy a táty .
Chceme to změnit. Budeme moc rádi, pokud nás v tom podpoříte.
Kdo jsme?
Vznikli jsme pod názvem Dobrý start jako otevřená iniciativa lidí, kteří mají různé profese, ale společný cíl: Pomoci malým dětem z ústavů do rodin. Sdružujeme odbornou i laickou veřejnost; všechny, kterým nejsou příběhy ohrožených dětí lhostejné.
Za kampaní stojí Linda Kallistová Jablonská a Irena Hejdová (autorky filmu V nejlepším zájmu dítěte), Klára Laurenčíková Šimáčková (předsedkyně vládního Výboru pro práva dítěte) a doprovázející organizace Dobrá rodina, o. p. s.
O co se snažíme?
Naším cílem v rámci kampaně Z rodiny doletí dál je zvednout zájem veřejnosti a dát nejen politikům otevřeně najevo, že především malé děti do ústavů nepatří. Chceme, aby ještě v tomto období byl připraven a přijat zákon, který umožní postupně úplně zakázat umisťování malých dětí do kojeneckých ústavů (dnes se jmenují dětská centra) a dalších zařízení. Zákon má v červnu 2017 předložit Ministerstvo práce a sociálních věcí ČR.
Proč hlavně malé děti nepatří do ústavů?
To, co se naučíme v prvních měsících života, nás ovlivňuje už navždycky. Náš mozek si velmi pečlivě zapisuje naše rané zkušenosti a prožitky. Miminka možná vypadají, že potřebují jen jíst a spát, ale naprosto zásadní je pro ně i pocit bezpečí, který zažívají jen v milující náruči.
Z dlouhodobých výzkumů neurobiologického vývoje víme, že i krátký pobyt v kojeneckém ústavu může na dětech zanechat celoživotní a nenapravitelné následky . Děti z ústavů mají především tzv. poruchu attachementu (citové vazby) , která vede k jejich horšímu zařazení do společnosti, problematickému chování, zvýšeným sklonům ke kriminalitě, nezaměstnanosti a dalším problémům.
Kam děti půjdou?
Chceme, aby každé dítě, pokud se o něj jeho rodina nemůže starat, mohlo jít do milující a bezpečné náhradní rodiny – do adopce nebo do pěstounské péče .
Co je to pěstounská péče?
O některé děti se jejich rodiče nechtějí, nemohou nebo neumí starat, přesto si ale k dítěti chtějí ponechat vazbu, která by adopcí (osvojením) zanikla. Pěstounská rodina umožňuje, že tyto děti nemusí být v ústavu. Pěstouni se o dítě starají jako o vlastní a jsou zodpovědní za jeho výchovu.
A co to je pěstounská péče na přechodnou dobu?
U přechodných pěstounů pobývá dítě nejvýše jeden rok, kdy od pěstounů dostává veškerou lásku a intenzivní péči. Od přechodných pěstounů odchází zpátky do své původní rodiny, do adoptivní rodiny, nebo k dlouhodobým pěstounům.
Proč nemůže jít dítě rovnou do trvalé rodiny, ale musí být upřechodných pěstounů?
Pokud by mohly jít děti rovnou do definitivní rodiny, bylo by to samozřejmě ideální. Nepotřebovali bychom přechodné pěstouny ani ústavní zařízení. Přechodná pěstounská péče ale vznikla, protože k nalezení řešení, které bude pro dítě z dlouhodobého hlediska nejlepší, je potřeba určitý čas. Je nutné počkat, než a jestli se vyřeší situace v původní rodině, než se dítě dostane do adoptivní rodiny, než se vyberou vhodní dlouhodobí pěstouni a tak dále.
Přechodní pěstouni zajistí, že na tuto nezbytně nutnou dobu děti nemusí být v ústavech, ale mohou žít v milující rodině.
Co bude s ústavy?
Transformace ústavů umožní převést finanční prostředky potřebné na jejich nákladné fungování na prevenci a pomoc ohroženým rodinám. Samotné budovy ústavů a jejich zaměstnanci mohou sloužit právě pro tyto účely. Ústavní lobby tvrdí, že bez kojeneckých ústavů se Česko neobejde, kojenecké ústavy už ale například loni úspěšně zrušil Zlínský kraj.
Zatímco měsíční pobyt dítěte v ústavu vyjde státní pokladnu na 47 000 korun, měsíční pobyt stejného dítěte u pěstouna stojí přibližně o polovinu méně. Nemluvě o dalekosáhlých důsledcích ústavní péče na celou společnost.
A proč vlaštovky?
Když se vlaštovka dobře vyšle, doletí daleko, když ne, brzy spadne… Stejně tak i pro děti, které jsou křehké podobně jako vlaštovka z papíru, je dobrý start do života nesmírně důležitý. Chceme také ukázat, že stejně jako vlaštovky nelétají samy, ale v hejnu, i děti, které se samy bránit nemohou, mají velkou podporu veřejnosti , které na nich záleží. A konečně, „první vlaštovkou“ je také Zlínský kraj, ve kterém kojenecké ústavy vloni úplně zrušili.
Co pro změnu můžete udělat VY právě TEĎ?
Pošlete dětem vlaštovku!
Přidejte se k nám a dejte ostatním vědět, že vám příběhy ohrožených dětí nejsou lhostejné.
Sdílejte své fotky zde, na facebooku, instagramu...
https://www.facebook.com/zrodinydoletidal
Pošlete to dál!
Řekněte o tom svému okolí
Album s fotkami známých osobností, které tuto akci podporují.
Láska jako životní dar
„Museli jsme řešit situace, kdy se maličká bouchala do hlavičky nebo sama sebe kousala do ručiček. Jsou to projevy citové deprivace z kojeneckého ústavu. Psycholožkou mi bylo vysvětleno, že dítě tímto způsobem na sebe upozorňuje v kolektivu nebo samo sobě způsobuje nějaký silný vjem, protože vjemy nemá nebo jich má jen velmi málo.“
Každé dítě by mělo začít svou životní cestu jako chtěné a s láskou přijímané. Vždyť na tom, jak nás vnímá okolí – naši nejbližší, přímo závisí to, jak vnímáme a přijímáme sami sebe. Pokud se narodíme rodičům, kteří se na nás těší a s láskou o nás pečují, vnímáme svět jako bezpečné a krásné místo. Sebe pak vnímáme jako dobré, krásné a sebevědomé bytosti, které se s životem zvládnou snadno poprat.
Co když je to ale naopak? Co se děje v hlavičkách a duších dětí, které přišly na svět neplánovaně a nechtěně? Co víc, dětí, které nemají v prvních dnech, týdnech, nebo hůř měsících či letech milující mámu ani tátu? Jak se asi můžou cítit? A jak vnímají asi sami sebe?
Věřím, že na většinu těchto otázek nám odpoví následující příběh, za který děkuji adoptivní mamince holčičky, která strávila v kojeneckém ústavě prvního dva a půl roku svého života..
Kouzelný telefon a první setkání
Na naše vytoužené děťátko jsme čekali téměř pět let! Když nám zazvonil kouzelný telefon, dozvěděli jsme se od sociální pracovnice, že v kojeneckém ústavu na nás nečeká miminko, ale rovnou maličká slečna. Trošku jsme se lekli, že už je tak veliká, ale nechtěli jsme ji tam po těch letech čekání nechat!
První setkání proběhlo o pár dní později v kojeneckém ústavu, kde maličká od narození vyrůstala. Ústav byla krásně opravená, nově zařízená, barevná budova. Ale i přes všechny barvy a nové vybavení na mě působil velmi neosobně. Zdálo se mi také, že je zde málo personálu na takové množství dětí.
Naše první setkání proběhlo v herničce ústavu. Když tety maličkou přivedly, byla zaražená a vypadalo to, že se nás bojí. Byla k nám opravdu ze začátku velmi nedůvěřivá, neutíkala, neplakala, ale také se za celou návštěvu na nás ani jednou neusmála. Báli jsme se, jestli si na nás zvykne a my na ni ...
Několik dalších návštěv trvalo, než přišel ten první opravdový úsměv, než jsme si pak malou přebrali k hostitelské péči, tak jsme za ní jezdili na návštěvy prakticky každý den, aby si na nás co nejrychleji zvykla. Ze začátku byla trochu zaražená, bála se nás, ale postupně se vše zlepšovalo. Po třech týdnech od prvního setkání, jsme si ji pak mohli odvést konečně domů na dlouhodobou návštěvu.
Doma je to úplně jiné než v ústavu
U nás doma to už trochu znala, protože jsme si ji na víkendy brávali, aby se seznámila s novým prostředím. Znala svůj pokojíček, hračky i postýlku.
I přesto byly začátky velmi těžké. Na vše, co bylo pro ni nové, reagovala pláčem až hysterií. A tak jsme například při první jízdě tramvají museli na třetí zastávce vystoupit, protože se chuděrka vůbec nedala uklidnit. A podobně to bylo při prvním nakupování v obchodě, prvním chozením naboso v trávě a takhle bych mohla pokračovat dlouho.
Pokud něco neznala nebo si neuměla s nějakou situací poradit, následoval hysterický záchvat. během kterého například manžela opakovaně kousla. I desetkrát za den jsme tyto scény museli nějak řešit. Bylo to velice náročné období pro mě i manžela. Nejlépe se nám pak na tyto záchvaty osvědčilo reagovat metodou tzv. „pevného objetí“.
Zde je nutno zmínit, že dítě v prvních měsících a letech života poznává svět a jeho nástrahy s bezpečným člověkem za zády – mámou. Dítě se učí od mámy, co je a co není nebezpečné a také se na ni může spolehnout, že ho nenechá, aby si ublížilo. Pokud se dítě ocitne v situaci, kterou nezná, prostě se řídí chováním mámy. Pokud je máma v situaci klidná, je klidné i dítě a zvědavě bez stresu přijímá nové zážitky.
Opakem je pak situace, kdy dítě první dny, měsíce nebo hůř roky svého bezpečného člověka za zády nemá. V kojeneckém ústavuě se naučí, že je nutno spolehnout se pouze a jen samo na sebe.
Pokud se tedy setká s nějakou novou pro něj neznámou situací,
netuší, co se bude dít a zda mu nehrozí nebezpečí. Takové dítě se dostane do obrovské nejistoty a stresu. Dalo by se říci, že v každé takové situaci doslova „bojuje o život“, protože prostě netuší, co mu nová situace může přinést a nemá nikoho, kdo by mu ji osvětlil, na koho by se spolehlo…
Museli jsme také řešit situace, kdy se maličká bouchala do hlavičky nebo sama sebe kousala. Jsou to projevy citové deprivace z kojeneckého ústavu. Psycholožkou mi bylo vysvětleno, že dítě tímto způsobem na sebe upozorňuje ve větším kolektivu nebo samo sobě způsobuje nějaký silný vjem, protože vjemy nemá nebo jich má jen velmi málo.
Byla také velmi fixovaná na jídlo, jedla velké porce a často. Cukrovinky jsme raději nekupovali, protože vždy, když je viděla, nastal hysterický záchvat a musela je okamžitě dostat.
V rodině bude líp!
Já jsem pro ni byla stále teta a tak mě i oslovovala. S manželem jsme se proto oslovovali mami, tati, aby si na to co nejrychleji zvykla.
První měsíc doma spala sama ve svém pokojíčku. Naši přítomnost v noci nevyhledávala. Přes den byla komunikativní, ale nemazlila se. Nevěděla, co je to dát mi pusu na dobrou noc nebo nechat se pohladit. Vše chtěla dělat sama a nenechala si s ničím poradit.
Další měsíc nastal posun. Chodívala spát po obědě i na noc stále do svého pokojíčku, ale vždy v noci se vzbudila a běžela k nám do ložnice. Já jsem si ji položila mezi nás a tak byla spokojená. Jednoho dne mi řekla sama „maminko“ a od té doby to tak i zůstalo. Také začala vyžadovat pusinky na dobrou noc i během dne a sama je dávat.
V dalším období se už nastěhovala natrvalo k nám do ložnice a spí tam s námi dodnes.
Protože maličké už byly tři roky, musela jsem se bohužel vrátit do zaměstnání. Dcerka chodí do školky, kde ji velmi chválí. S manželem se nám to naštěstí podařilo sladit tak, že školku navštěvuje třikrát týdně dopoledne, aby byla co nejvíce s námi doma.
Celkově se situace u nás časem velmi zlepšila. Dcerka nás má oba velmi ráda a každý den to z ní cítíme. Některé projevy citové deprivace vymizely a ty, co přetrvávají, se velmi zmírnily. Ale celkově je dcera, i když je velmi bystrá, bohužel stále emočně nestabilní. Což znamená, že ji z vnitřní pohody rozhodí mnohem více situací než děti, které pobyt v ústavě za sebou nemají. Také má všechny emoce „v jednom pytli“. Směje se a za okamžik zase pláče. Máme v tomto před sebou ještě dlouhou cestu ...
Myslím, že každé dítě, které strávilo část svého života bez rodičů potřebuje odbornou pomoc a tuto pomoc potřebují samozřejmě i rodiče. Pevně věřím, že všechno je jen otázkou času a intenzity s jakou budeme s dcerkou trávit společný čas a na vztahu pracovat a to také za pomoci odborníků. Věřím, že jednou budeme už řešit jen takové ty klasické starosti, jako řeší rodiče dětí, které neměly tak komplikovaný start do života a byly od prvopočátku zahrnované láskou a na které se jejich rodiče těšili.
Miminko (jen) ,,na chvilku“
„Bylo to krásné a zvláštní zároveň. Celá rodina jsme k miminku přilnuli. Bylo to tak jednoduché. Lidské mládě je celkem dlouho závislé na pomoci druhých, proto je to tak podle mě zařízeno, že člověk a obzvlášť žena tak snadno přilne i k cizímu dítěti. A dítě? Tomu je jedno, kdo se o něj stará, ale nutně potřebuje někoho blízkého – jednu známou tvář, aby si utvořilo vazbu a dokázalo si vytvářet vztahy i v budoucnosti.“
Práce přechodných pěstounů mě fascinuje. Jak člověk dokáže otevřít srdce opuštěnému dítěti, zamilovat si ho a pečovat o něj se stejnou láskou tak, jako by bylo jeho vlastní a pak, když přijde ten správný čas předat ho novým rodičům? Dnešní článek přináší životní příběh právě jedné takové hodné „tety“ pěstounky. Možná, že nám na tyto otázky odpoví ...
Od dětství jsem milovala děti. Nejraději jsem si hrála s panenkami. Pokud byla příležitost, vozila jsem sousedkám živá miminka. Dnes se divím, že nám je půjčovaly, ale tenkrát to bylo běžné.
Brzy jsem věděla, že vlastní děti rozhodně budu chtít, budu je chtít brzy a budu jich chtít hodně. Občas mě ovládl panický strach z toho, že děti nebudu moci mít. Nedovedla jsem si představit, že bych žila plnohodnotný život bez dětí.
Vdávala jsem se 4 dny po svých osmnáctých narozeninách. Postupně se nám narodili tři synové. Bylo to náročné, ale krásné období. S dětmi jsem byla doma a dohodli jsme se s manželem, že doma i zůstanu, dokud to jen trochu půjde. Uměli jsme se uskromnit a děti snad nepociťovaly žádnou nouzi. Šest let po třetím synovi ještě přibyl čtvrtý syn. Chtěli jsme ho trochu dřív, ale vyšlo to jinak. A bylo to dobře, protože jsem si ho opravdu naplno užila.
Nakonec jsem tedy s dětmi zůstala doma 19 let. A nelituji ani jednoho roku. I když byly období, kdy to bylo náročné, dnes na to moc ráda vzpomínám. Samozřejmě, že žít z jednoho platu není pro každého, ale my jsme se tak rozhodli a nelitujeme.
Tetou v SOS vesničkách a dětském domově
Když přišel čas, abych nastoupila do práce, věděla jsem, že bych nejraději pracovala s dětmi. Na to jsem ale neměla kvalifikaci. Přesto jsem si podala žádost do jedné SOS vesničky, kde zrovna hledali ,, tety “ na pomoc maminkám pěstounkám. Zázrakem jsem se na to místo dostala a začala pracovat pro mě v neznámém prostředí náhradní rodinné péče.
Později jsem přešla do dětského domova. Tahle práce mě ale opravdu neuspokojovala. Bylo mi líto dětí, za které nikdo nebojuje, aby byly co nejdřív v rodině. Protože je výhodnější, aby děti v dětském domově zůstaly - pokud jsou děti, jsou i peníze.
Byl to sice dětský domov rodinného typu, tak jako většina dnešních dětských domovů, ale rodinného tam nebylo skoro nic.
Rodinného tam bylo jen to, že tato ,, skupina", jak se části dětského domova říká, sídlila v rodinném domě (respektive domě, který patřil k SOS vesničce, ale je koncipován jako rodinný). Jinak tam mohlo být až sedm dětí a k nim patřilo 5 dospělých - 3 vychovatelé a 2 noční tety.
Já byla noční teta. Děti tam mají pevný řád, lednička a mrazák je často uzamčen, protože děti jedí v přesně stanovenou dobu, přesně stanovená jídla, jejichž názvy visí celý týden na nástěnce v jídelně. Pokud jim něco nechutná, mají smůlu, nic jiného nedostanou.
Někteří vychovatelé nechali děti (malé děti) sedět u stolu i více hodin, dokud jídlo nesnědly. Jiní se ale naštěstí snažili s dětmi i vařit a péct, aby se něco do života naučily.
Pokud dítě mělo splín či noční děsy, lehla jsem si k nim do postele, tak jako bych to udělala u vlastních dětí, jenže to bylo vedením DD vyhodnoceno jako zbytečné rozmazlování (byly tam děti od 3 let, děti týrané a zneužívané...).
Nemocné děti se často posílaly do školy /školky dokud to šlo, protože by vychovatelé museli být v práci již od rána, když jinak chodili až na 13 hodinu.
Trápilo mě, že se s dětmi jedná dle mého zbytečně tvrdě, aby se nerozmazlily, ale přitom není vůle rozvíjet jejich touhy, přání a nadání.
Pěstounkou na přechodnou dobu?
Věděla jsem, že tam dlouho nezůstanu. Mezitím co jsem tam pracovala, zaslechla jsem od pěstounek o institutu pěstounské péče na přechodnou dobu. Nadchlo mě to, protože jsem viděla v praxi, co s dětmi udělá ústavní péče. Že z dětí vytvoří zcela bezcitné jedince, kteří se snaží jen ostatní přelstít a obehrát.
Pěstounské péče je péče o ohrožené dítě, o které se jeho rodiče nemohou nebo nechtějí starat, dokud se nevyřeší jeho tíživá situace. V zákoně je určeno, že může být maximálně na rok od rozhodnutí soudu. Za ten rok by měly úřady vyřešit situaci ku prospěchu dítěte. Nejčastěji děti z této péče odchází do osvojení (někdy i mezinárodního), dlouhodobé pěstounské péče, zpět do biologické rodiny a občas bohužel i do ústavní péče.
Občas jsem se svým mužem o pěstounské péči mluvila už dříve, nikdy ale do toho jít nechtěl. Bál se, že to příliš ,,rozhodí“ naši rodinu a také že nebude mít přijaté dítě rád stejně jako ty vlastní. Když jsem za ním přišla s nápadem, že bychom se mohli stát pěstouny na přechodnou dobu, byl kupodivu pro. A tak začalo vyřizování papírů, školení, psychotesty, pohovory… a vše, co k tomu patří. Trvalo to rok a půl, než jsme byli zařazeni jako pěstouni na přechodnou dobu do evidence pěstounů.
První miminko
Za tři dny už jsme si vezli domů první miminko – týdenního chlapečka. Bylo to krásné a zvláštní zároveň. Celá rodina jsme k miminku přilnuli. Bylo to tak jednoduché. Lidské mládě je celkem dlouho závislé na pomoci druhých, proto je to tak podle mě stvořeno, že člověk a obzvlášť žena tak snadno přilne i k cizímu dítěti. A dítě? Tomu je jedno, kdo se o něj stará, ale nutně potřebuje někoho blízkého – jednu známou tvář, aby si utvořilo vazbu a dokázalo si vytvářet vztahy i v budoucnosti.
Děti, které k nám přicházejí, si nesou na svět spoustu problémů. Všechny jsou nechtěné, nepočítalo se s nimi. Nikdo se na jejich příchod netěší, nikdo se z těhotenství neraduje a zřejmě si s miminkem v bříšku ani nepovídá. Pro někoho z těchto rodičů je to, že čeká dítě, velký stres. Některé děti mají různé handicapy, často jsou od matek kuřaček či drogově závislých. U některých je handicap etnikum.
Je jasné, že jsou to děti, které díky tomu, co si do života nesou, potřebují nadstandardní péči. Potřebují hodně mazlit, chovat i opečovávat. To žádný ústav na světě nemůže takovému dítěti poskytnout, i když vím, že personál se tam často opravdu snaží.
Nejtěžší je předání?
Nyní už tuhle práci děláme cca 2,5 roku. V současné době máme v péči již čtvrté miminko v řadě. Je to krásná i náročná práce zároveň. Předávání dětí není lehká záležitost.
Naše zatím úplně nejtěžší předávání bylo u holčičky, která u nás byla celých třináct měsíců. Bylo to tím, že u nás byla dlouho a byl to velmi složitý případ. Spousta lidí si myslela, že si ji už necháme, i když my jsme jim pořád říkali, že věříme, že se pro ni rodina najde. Po pravdě, kdyby se nenašla, nechali bychom si ji! Nedokážeme si představit, že bychom dítě předali do ústavu …
Ale občas se to někomu z přechodných pěstounů stane.
Hodně lidí nerozumí tomu, že můžeme miminko předat dál a občas nás za to někdo i odsuzuje. My ale máme dar vlastních dětí a moc přejeme i ostatním, aby se mohli z takového daru radovat, i když vlastní dítě nemohou mít.
Také jsme šťastní, že tyhle děti získají báječné rodiče, které je přijímají za vlastní, milují je a pečují o ně, jak nejlépe umí. Je to takový malý zázrak, když přijdou vybraní rodiče poprvé k nám se na děťátko podívat … Nejdřív je děťátko nesvé, kouká po nás a cítí, že se něco děje. Ale při každé další návštěvě budoucí rodiče zná lépe a lépe a nakonec s nimi bez problémů odchází DOMŮ.
My se z toho velmi radujeme, ale je nám i smutno zároveň. Protože ten krásný čas, který jsme s dítětem prožili, je nenávratně pryč. Trochu si popláčeme, odpočineme a pak už se těšíme na nové děťátko, které bude potřebovat naši náruč.
Samozřejmě bychom byli nejraději, kdyby žádné takové děťátko nebylo. Kdyby každé dítě mělo milující rodiče, které se o něj dokážou s láskou postarat, ale tak to prostě na světě nefunguje. Velmi si vážím matek, které zhodnotí svou situaci tak, že se o dítě nedokážou dobře postarat, a dají dítě k adopci. Je v tom velký kus kuráže a zodpovědnosti. Ale ne všechny biologické matky toto dokážou, a to pak jejich dětem velmi komplikuje cestu k nové rodině.
Dar lásky ...
Tyto svěřené děti nám toho hodně dávají. Jsou úžasně šikovné, vděčné a často to jsou velcí smíškové. Obohacujeme se navzájem a to je krásné. Baví mě tahle práce i proto, že velmi rychle vidíme výsledek svého snažení. Z dráždivých a plačtivých dětí se brzy stávají spokojená a šťastná miminka. A jediné kouzlo, které je mění, je naše náruč.
Tak jednoduché to opravdu je.
Zkuste se zamyslet, zda i Vy nemáte v srdci kousek místa pro takové děti. Vím, že osvojení a pěstounská péče není pro každého, ale třeba jste se nad tím ještě nikdy nezamysleli. Možná si myslíte, že nejste dost dokonalí, abyste mohli poskytnout takovým dětem stabilní prostředí. Ale věřte, že tyto děti nepotřebují nic než Vaši milující náruč, Vaše otevřené srdce a porozumění pro těžkosti, které mohou přijít, ale nemusí. Tak jako u vlastních dětí. A věřte, že i Vás velmi obohatí.
Těžký život osvojitele
„Den ode dne, týden od týdne to bylo pro obě strany těžší. My jsme odcházeli s těžkým srdcem a vědomím, že jí tam necháváme a vracíme se do prázdného domu. Ale jsme dospělí, my se s tím popereme. Maličká to nesla o dost hůř.“
Pro adoptivní rodiče je velmi důležitý termín „právně volné dítě“.
Co to přesně znamená? Pokud biologická matka opustí miminko v porodnici s tím, že ho chce dát k adopci, má ještě spoustu času si svůj čin dobře rozmyslet a případně vzít zpět.
Nejprve podepíše v šesti týdnech věku dítka souhlas s adopcí a následně lze tento souhlas vzít ještě celé tři měsíce zpět.
Takže dítě je právně volné nejdříve ve čtyřech a půl měsících věku. Co přesně to v praxi znamená pro nás adoptivní rodiče a jaké dopady to celé má na dítě, si přečtěte v následujícím příběhu:
Cesta k adopci
Náš příběh začal dlouho před narozením naší dcery. Věřím, že každý člověk má určený svůj osud. A tak to bylo i u nás a naší holčičky. Prostě jsme se měli potkat, jsem si tím jistá.
Když jsme začali řešit rodinu, neúspěšné pokusy v reprodukčním centru, dávky hormonů a vše okolo tohoto procesu nás ujistilo v tom, že tudy cesta nevede. Jak manžel, tak i já jsme byli zajedno -adoptujeme si dítě z ústavu, abychom mu mohli dát svou lásku a opravdový domov.
A tím začalo celé kolečko po úřadech, vyplňování dotazníků, testy, pohovory, návštěvy u nás doma, jestli jsme vhodní budoucí osvojitelé. Člověk, který to vidí z venku, asi řekne, že to muselo být šílené – mluvit o svých pocitech s někým dalším, mít v domě kontrolu ze sociálky ...
Nám to vůbec nevadilo a zajímavé je, že ani manželovi, který je introvert a o svých pocitech skoro vůbec nemluví, tak se rozmluvil, návštěvy mu přestaly vadit a otevřel se. To bylo takové první pozitivum celého procesu.
Měli jsme také štěstí i na pracovnice sociálního úřadu – moc příjemné paní, vše vysvětlily, prostě nebylo nic, co by jim člověk mohl vytknout. Na přípravě budoucích osvojitelů a pěstounů na přechodnou dobu jsme se seznámili se spoustou skvělých lidí, se kterými se stýkáme a píšeme dosud.
Kouzelný telefon
Od podání žádosti uplynul skoro rok, když mi v práci zazvonil telefon a paní z úřadu mi oznámila, že mají pro nás dvouměsíční holčičku. Ten den vůbec neutíkal a já v práci vůbec nic neudělala a myslela jenom na odpoledne, až půjdeme na úřad a dozvíme se víc, ale zároveň jsem měla obavy. Ani nevím z čeho, prostě najednou to bylo tady!
A zde začínalo něco, na co člověk prostě připravený není. Přišli jsme s manželem na úřad a tam nám ukázali fotku miminka. Na první pohled obrovské mimino pečlivě zabalené v zavinovačce a prapodivně naaranžované a ohnuté do obloučku, aby se zřejmě vešlo do objektivu. I teď, když si to foto prohlížím, tak musím konstatovat, že se jim ta fotka ale opravdu nepovedla.
Další dávkou byly informace o biologické matce, sourozencích a celé anamnéze současné a budoucí, kterou by mohla trpět. Seděla jsem v židli jak zařezaná a říkala si, že to vydržím, že tyhle řeči poslouchat musím, ale nebudu je vnímat a že chci jenom vědět, kdy to obrovské mimino uvidíme na vlastní oči.
Po celé téhle informační smršti se nás pak úřednice zeptaly, jestli chceme malou vidět. Jasné, že jsme bez váhání řekli ANO, jak jinak!
Dalších velmi dlouhých čtrnáct dní manželé čekali na den, kdy konečně mohou přijet do dětského centra seznámit se s maličkou osobně.
První setkání
Byla tam na nás připravená celá armáda – paní ředitelka, sociální pracovnice, pečovatelka a dětská lékařka. Posadili nás do zasedačky a začali do nás opět hustit anamnézy a takové ty řeči, že vlastně matka byla hloupá a maličká, že taky nemá moc dobré vyhlídky, co se IQ týče.
Prostě pro slabší povahy hrozné! Já to pouštěla jedním uchem tam a druhým uchem ven, chtěla jsem maličkou vidět, nic víc. Chtěla jsem se řídit vlastními pocity a instinkty. Anamnézu bych si přece mohla přečíst v klidu doma následně.
Nakonec nás zavedli do hrací místnosti, kde na pěnové podložce pod hrazdou leželo něco hrozně malého, já byla připravená na obrovské mimino a ve skutečnosti to byl malinký drobeček.
Jakmile jsem se nad ní naklonila, tak se na mě neskutečně začala culit – prostě se normálně prodávala a to myslím doslova … Říkala: Hele, jak se hezky směju, vezmeš si mě? Ten den jsme tam strávili s manželem 2 hodiny.
Tímhle okamžikem pro nás začal nový život. Život ve třech. Ale netušili jsme, čím ještě musíme projít, aby ten život ve třech byl plnohodnotný a normální.
Spolu?
Docházeli jsme do kojeňáku, jak jsme jen mohli, ale je jasné, že každé miminko má své biorytmy (i když v kojeňáku jsou biorytmy potlačené). My se museli přizpůsobit době, kdy maličká byla vzhůru.
Den ode dne, týden od týdne to bylo pro obě strany těžší. My jsme odcházeli s těžkým srdcem a vědomím, že jí tam necháváme a vracíme se do prázdného domu. Ale jsme dospělí, my se s tím popereme. Maličká to nesla o dost hůř.
Odcházeli jsme vždy, když v podvečer vyčerpáním usnula. A jak jsme později zjistili, tohle bylo jedno z mnoha traumat, které si pak domů přinesla. Bylo ale neuvěřitelné, jak se z miminka, které nereagovalo téměř na nic - znalo pohled pouze z horizontální polohy, jak více leželo v postýlce, se stává miminko, co začíná objevovat svět ve zrychleném tempu. No, a my to vždy museli utnout, odejít.
Hrozné. Teď si nezaujatý člověk říká, proč jsme to dělali, proč jsme si jí nevzali domů. Nemohli jsme. Nebyla totiž právně volná.
Zde je nutno upřesnit, že příběh se odehrával v době, kdy začal čerstvě platit nový zákon, a do hry vstoupilo v tomto směru soudní rozhodnutí. Manželé bohužel nevěděli, že je možné požádat soud o svěření do péče už v době, kdy maličká nebyla ještě právně volná. Po tomto rozhodnutí by rodina měla nárok pobírat na maličkou dávky mateřské.
Od doby, co jsme jí poprvé navštívili, uplynul měsíc a kousek a my věděli, že jsme ve slepé uličce. Trápili jsme se my i maličká Ale naše situace nedovolovala, abychom si jí vzali domů – to by znamenalo vzít si v práci neplacené volno na několik měsíců a s rizikem, že biologická matka si to ještě rozmyslí.
A to bohužel opravdu nebylo možné, bylo potřeba platit účty, hypotéku a výpadek jednoho platu nepřicházel vůbec v úvahu. Jsme normální lidé, kteří vydělávají tak akorát. V tu dobu jsem si říkala, že život je nespravedlivý.
Konečně domů!
Blížily se Vánoce a my se pořád trápili vzájemně návštěvami v kojeňáku. A pak se rozhodli - prostě si jí vezmeme domů i s rizikem, že o ni můžeme přijít, ale že jí prostě v kojeňáku nenecháme a tak se stalo. Podepsali jsme formulář k dlouhodobé návštěvě a vezli si maličkou domů. Bylo to dva dny před Vánoci.
Nikdo si neumí představit tu panickou hrůzu, kterou maličká měla, když jsme si pro ni přijeli. Instinktivně cítila, že je něco jinak. Ještě teď po letech mi z toho není dobře. Přivezli jsme si své oblečení, vajíčko do auta. Při převlékání měla tak vyděšený výraz – oblékali jsme jí do něčeho, co neznala.
Pak jsme jí upoutali do vajíčka a zase ten nejvyděšenější výraz, co jsem kdy viděla. Cesta autem byla hrozně dlouhá, plakala celou cestu. Naštěstí tím, že cítila naší přítomnost, se trošku zklidnila. Ale vyděšený výraz jí zůstal ještě celý den. Jenže to byla špička ledovce těch dalších reakcí, které přišly postupně, jak se to v té dětské hlavičce postupně uvolňovalo.
Vánoční dárek
Je tu Štědrý den a my máme doma ten nejkrásnější vánoční dárek na světě! Večer jsme se všichni sešli u stromečku, bylo nás tam s prarodiči a sourozenci třináct! Trochu jsme se báli, jak to maličká zvládne, ale ta se na každého usmívala, byla pozitivní a společenská.
Ale trauma přežívá. Je neustále v pohotovosti, neustále si nás hlídá, chce být pořád v kontaktu jak ve dne, tak i v noci. Tím nemyslím, že s námi spala v posteli, spala ve své postýlce, ale hodně měsíců nespala tím pravým tvrdým spánkem – při každém šustnutí byla okamžitě vzhůru a vztyčená jak kobra – prostě se bála, že jí zase odejdeme. Tenhle syndrom odezněl až po nějakých sedmi měsících.
U maličké se tyto projevy velkého strachu z odloučení od rodičů v cyklech vrací.
Je to nepředvídatelné a prozatím to nedokážeme vždy odhadnout. Pokaždé je spouštěč něco jiného.
Po Vánocích adoptivní mamince skončila dovolená a musela se vrátit do práce, ale maličká stále nebyla právně volná. Zde v tomto případě pomohla náhoda. Adoptivní tatínek utrpěl před Vánoci úraz, byl proto v pracovní neschopnosti doma. Takže se mohl o maličkou postarat.
Jak na smilování jsme čekali na datum, kdy skončí lhůta, do které se matka ještě může rozhodnout a vzít svůj souhlas zpět! Poté jsme čekali na soudní rozhodnutí, které nám svěřilo maličkou do péče před osvojením, v té chvíli jsem si říkala, že konečně bude konec.
Ach ty zákony
Jak jsem se mýlila. Martyrium teprve začalo. Po soudním rozhodnutí a nabytí právní moci mi ČSSZ přiznala špatně dávky mateřské. Ubrali mi skoro dva měsíce dávek, protože si interpretovali zákon podle svého. Odvolávali jsme se, oni si vždy nechali měsíc na odpověď a tak dokola. Nakonec jsme díky známé advokátce získali dávku zpět. Ale na úkor toho, že jsem byla téměř 2 měsíce bez prostředků!
V tuto chvíli jsem si říkala, že nás stát trestá za to, že jsme si chtěli vzít miminko z ústavu.
Začátek spolubydlení s maličkou se nesl v tomto duchu, kdy jsme byli vystresovaní jak vědomím, že se může matka kdykoliv ozvat (než byl soud), tak poté, kdy jsme řešili mateřské dávky místo toho, aby byl člověk v pohodě a věnoval se plně maličké. A tihle tvorečkové to prostě vycítí, i když to člověk skrývá, co si budeme povídat.
Trvalo další rok, než se úplně vyřešila administrativa ohledně úplného osvojení, ale to už naštěstí byla formalita.
Nyní jsou dceři dva roky. Je to neskutečně temperamentní holčička, svým vývojem poskočila dál, než je její věk, krásně mluví, je bystrá. Všechny předpovědi o jejím IQ se minuly. Chodíme cvičit, plavat, je to živel, který se nikdy nezastaví, nevyčerpá, zajímá ji spousta věcí. A jde nám do podoby, jak říká okolí.
Ale musím říci, že tohle všechno, co jsme zažili, nás posílilo, jsme rodina (i když nevšední). Máme se rádi, ale nikdy nebudeme ta „standardní rodina“. Dětičky, které se narodí jako nechtěné, si do života nesou obrovský balvan, trauma, kterého se nikdy nezbaví. Je jen na nás, jak jim to ohladíme, ochladíme, pofoukáme a zjednodušíme. Jsou to křehké duše, tak na to pamatujme. Držím všem, co jsou s námi na stejné lodi, palce.
Láska je věc, která se nekoupí. Lásku si dávají lidé navzájem jako dar.
Video, co mě opravdu dostalo!
Pěstounská maminka dvanácti dětí vypráví o takovém rodičovství a o tom, proč se být pěstounkou rozhodla.
Jsou tam přesné "záseky" do těch bolavých témat, dětí v NRP a přesto se smějete a brečíte a na konci zamrznete.
Co dodat, to je prostě potřeba vidět a slyšet..
"Láska je věc, která se nekoupí. Lásku si dávají lidé navzájem jako dar."
Do třetice všeho dobrého ...
„Tak smutné oči dítěte jsem snad nikdy neviděla! Chytil mě úplný děs. Co mám dělat? Holčička na fotce mě vůbec neoslovila, navíc ta diagnóza a ty prognózy… A k tomu všemu vědomí, že dva páry se na ni ani nešly podívat! Měla jsem v sobě neskutečné dilema – co když ji odmítnu, nebo co když si ji takovou vezmu ...“
Dnešní příběh otevírá jedno velké téma týkající se adopce. Jaké dítě jsme schopni přijmout za vlastní a otevřít mu srdce natolik, aby se stalo opravdu a doslova naším dítětem? Je vůbec někdo schopen tento výběr – párování dětí, které nemají rodiče a párů, které nemají dítě, provést vždy optimálně? A nakonec - je prognóza zdravotního a psychologického vývoje u dítěte v náhradní rodinné péči vždy opravdu relevantní?
Na tyto a další otázky Vám myslím velmi hezky odpoví příběh adoptivní maminky, která svou dcerou přijala jako třináctiměsíční z rodiny přechodných pěstounů, u kterých byla maličká v péči prakticky od svého narození.
Kouzelný telefon
Kouzelný telefon adoptivní mamince zazvonil jednoho teplého letního dne. „Dozvěděla jsem se, že pro nás mají roční holčičku a že podrobné informace o jejím vývoji se dozvím od psycholožky, která měla její případ na starosti.“
„Psycholožka nám po telefonu o maličké řekla, že je plačtivá a nekontaktní, zmínila také, že má náběh na hyperaktivitu, mluvila i o poruše usínání. Říkala, že nemáme počítat s tím, že z ní bude někdy kontaktní dítě. A také zmínila, že dva páry se po sdělení těchto informací na ni nešly ani podívat!“
Maminku tyto zprávy sice zarazily, ale když vše důkladně probrala s manželem, rozhodli se, že si tuto šanci být rodiči nechtějí jen tak nechat ujít a chtějí o maličké vědět víc!
Dva týdny, které čekali na osobní schůzku s psycholožku, která měla případ maličké ve svých kompetencích se nekonečně vlekly. V hlavě se jim rojily tisíce myšlenek, scénářů a otázek.
„Při osobním setkání nám psycholožka řekla v podstatě to samé co do telefonu, ale navíc nám ukázala fotku maličké. Tak smutné oči dítěte jsem snad nikdy neviděla! Chytil mě úplný děs. Co mám dělat? Holčička na fotce mě vůbec neoslovila, navíc ta diagnóza a ty prognózy… A k tomu všemu vědomí, že dva páry se na ni ani nešly podívat! Měla jsem v sobě neskutečné dilema – co když ji odmítnu, nebo co když si ji takovou vezmu ...“
Nakonec se manželé se rozhodli, že se na maličkou pojedou alespoň podívat, aby věděli, jak na ně bude působit na živo a také, že snad dokáží lépe odhadnout, co by je čekalo, kdyby se rozhodli maličkou přijmout.
První setkání
První setkání proběhlo u přechodných pěstounů doma také za přítomnosti psycholožky. Když se otevřely dveře a maminka poprvé uviděla holčičku v náručí pěstounky, první co ji napadlo bylo - „Boože! Tohle maličké křehoučké stvoření by mohlo být naše?!“
„ Koukaly na nás krásné hloubavé moudré oči. Přišlo mi, jako by celé situaci rozuměla. S holčičkou jsme strávili tři hodiny a byli jsme příjemně překvapeni. Dle diagnózy, která byla vznesena, bychom čekali, ze bude vřískat, lítat a činnost měnit každou chvilku. Ale ono to bylo naprosto v klidu a v pohodě ...“
„Byla droboučká, tichá, stále v pohybu, ale klidná. Občas nám přinesla nějakou hračku. Když jsme jí něco říkali, tak poslouchala a bylo vidět, že vše vstřebává, že přemýšlí. A to mě dostalo. Její křehkost a hloubavost nás zaujala. Dali jsme si sice čas na rozmyšlenou, ale už cestou domů jsme věděli, že ji chceme!“
Druhý den tedy maminka volala psycholožce s tím, že chtějí holčičku přijmout do své péče! „Ještě jednou mi zopakovala, že si to máme pořádně promyslet, že to dítě se necítí dobře v náruči a celkově, že nemá ráda dotyky ... Odpověděla jsem jí, že jsem to uvážila a přijímám ji takovou, jaká je!“
Zde je na místě zdůraznit odvahu, odhodlání a statečnost adoptivní maminky přijmout maličkou i přes všechny tyto strašáky. Vždyť pro každou maminku je důležité projevovat svou náklonnost milovanému dítku formou obětí a tulení. A představa, že to takto probíhat nebude, je přinejmenším bolavá.
Z rodiny pěstounské do rodiny adoptivní
Doprovázející organizací pěstounů bylo naplánováno, že předávání z jedné rodiny do druhé bude trvat zhruba měsíc. V prvních třech týdnech maličká byla ještě převážně v péči přechodných pěstounů. Adoptivní rodiče se ubytovali v nedalekém penzionu a co nejčastěji ji navštěvovali, později si ji také začali brát na procházky a nebo se s ní v klidu poznávali v soukromí penzionu.
„ Největší obavy jsem měla z toho, že dceři byl už rok a já měla respekt k tomu, že je to vlastně hotový človíček. Bála jsem se, zda si zvykne a naváže se na nás. Sledovala jsem tedy, jak funguje pěstounská rodina, na co je malá zvyklá, jak na ni mluví atd. Snažila jsem se v tom pokračovat, aby necítila zmatek a změnu přijímala co nejlépe.“
„Pěstounská rodina byla moc milá a pohodová. Dceři dali velký kopec lásky a hlavně domov. A já jsem jim za to neskutečně vděčná! Celý ten čas, který jsem s nimi strávili, byl tedy moc příjemný.“
Konečně doma!
Po třech týdnech přešla adaptační fáze do své druhé části. Adoptivní rodiče si mohli odvést svou dceru za asistence pěstounů domů. Pěstounka s novou rodinou chvilku pobyla a pak nastal čas, aby odjela domů ...
„Když mi pěstounka už nebyla za zády, najednou jsem pocítila strach a obavy, jak to všechno zvládnu? Najednou jsem měla doma chodící třináctiměsíční dítě, které zajímalo vše! Ale domácnost jsem ještě neměla dítěti plně uzpůsobenou, dny tak byly velmi psychicky náročné. Ze začátku jsem si tak mateřství moc neužívala. Ale asi po dvou měsících přišla úleva, štěstí, radost a nekonečná vděčnost za toto dítě!“
„Malá byla v pohodě, od prvního dne, kdy jsme si ji přivezli, dobře spala a časem se její spánek ještě prodlužoval.“
Zde se nabízí otázka, jak je možné, že se z maličké během pár dní v nové rodině stalo v podstatě jiné dítě? Jako by se v nové rodině uklidnila a rozzářila? Vždyť v pěstounské rodině měla tu nejlepší péči a lásku jakou si mohla přát.
„Myslím, že se na nějaké úrovni začala zklidňovat a věděla, že teď už může v klidu spát a že se už může svobodně tulit. Asi ta její malá dušička věděla, že zde je pro ni ta konečná stanice ...“
A co víc. Prognózy paní psycholožky o tom, že jde o nekontaktní a hyperaktivní dítě se nakonec nepotvrdily!
„Dcera je úžasná, chytrá, krásná a hlavně muchlovací! Stále by se jen pusinkovala a tulila nebo nosila! Je pro mě tím nejúžasnějším dítětem, které jsem si mohla přát!“
„A co mi celá ta zkušenost dala? Že nemusí být všechno tak, jak říká nějaká prognóza… Jsem šťastná, že jsem se nenechala zastrašit a že jsem našla odvahu jet se na ni podívat a třeba čelit tomu, že by se nám opravdu nelíbila fyzicky nebo jinak“.
Čím více milujících lidí dítě má, tím lépe!
„V noci jsem spala asi jen dvě hodiny, zbytek noci jsem přemýšlela. Stále se mi vracel obraz syna a jeho očí upírající se na dveře pokoje, za kterými tušil pěstounku a její bezpečnou náruč. Pro mě to bylo strašně náročné, jak se mám stát matkou – bezpečím, ke kterému se bude upínat?“
Námět na dnešní článek si mě našel sám a já za to moc děkuji. Mladá adoptivní maminka se mnou totiž sdílela svoji zkušenost s adopcí syna, který byl prvních osm měsíců svého života umístěn v péči přechodných pěstounů.
„Dva roky od podání žádosti u nás zazvonil kouzelný telefon. Hned následující den jsme se jeli na kraj seznámit se spisem šestiměsíčního chlapečka. Už když nám sociální pracovnice četla spis a vykukoval z něj kousek fotografie modrookého chlapečka, jsme věděli, že chceme Jonáše vidět. Ještě týž den, protože pěstouni byli doma, jsme ho mohli navštívit. Cesta k pěstounům se nesmírně vlekla a zároveň proběhla velmi rychle. Byla jsem ze setkání se svým budoucím synem nervózní, měla jsem především strach, aby jiskra sympatií proběhla mezi námi všemi.“
První setkání budoucích rodičů s chlapečkem tak proběhlo v domácnosti přechodných pěstounů. Mezi adoptivními rodiči a pěstouny proběhla velká vlna sympatie, takže se celá schůzka nesla v duchu úžasné pohody a klidu. Pěstouni dali rodičům prostor, aby se v klidu seznámili se svým budoucím synem.
„Moje obavy se rozplynuly okamžitě, když jsme se Jonášem setkali. Jiskry mezi námi všemi doslova létaly a my jsme okamžitě sociální pracovnici sdělili naše kladné vyjádření. Při setkání s Jonášem jsem cítila, že on je můj syn. V ten okamžik jako by se mi narodil v srdci.“
„Od prvních okamžiků, kdy jsme si Jonáše chovali v náručí, se stále usmíval. Čišela z něj velká spokojenost. Bylo na něm vidět, že nijak citově nestrádá. Všechny jeho potřeby byly naplňovány, takže byl miminkem, které téměř nikdy neplakalo. Velká pohoda byla cítit i z pěstounů. Viděli jsme, jak Jonáše milují, jak se k němu celá rodina láskyplně chová a on jim to svým úsměvem na tváři vracel.“
Během první schůzky se budoucí rodiče také stihli o synovi dozvědět spoustu důležitých a zajímavých věcí od přechodných pěstounů, a to také díky nádherně zpracované Knize života - knize, která mapovala synův každodenní život a vývoj a začínala dnem, kdy si ho pěstouni přebrali v porodnici. Maminka měla pocit jako by téměř o nic ze života svého syna nepřišla.
Těžké čekání
„Začalo nám náročné období, protože Jonáš nebyl, přestože už byl půlroční miminko, zcela právně volný. Biologická matka byla soudně zbavena svých rodičovských práv, ale probíhala ještě tříměsíční lhůta, kdy si to mohla ona nebo některý příbuzný rozmyslet. Třásli jsme se proto strachy při každém telefonátu, protože jsme věděli, že sociální pracovnice kontaktuje vzdálené příbuzné s tím, zda Jonáše nechtějí.“
Soudní jednání, kde měl být chlapeček svěřen do péče budoucích osvojitelů, bylo stanoveno na datum vzdálené dva měsíce. Během této doby bylo budoucím rodičům doporučeno navštěvovat chlapečka pouze jednou týdně na jedno odpoledne.
„Častější kontakt nám nebyl doporučen, aby neměl syn v hlavě zmatek, kdyby se něco nepovedlo.“
„Pro nás to bylo psychicky hodně náročné období, ve kterém bych si přála mít možnost využít podporu třeba ze strany nějaké doprovázející organizace. Ale nejen psychická podpora by se nám hodila, také veškeré informace, formuláře ohledně soudu apod. jsme si zajišťovali sami a i to bylo velmi náročné.“
Štěstí v neštěstí
„Naštěstí jsme věděli, že syn je v milující rodině, kde mu nic nechybí. Že je v náručí osoby, kterou doposud považuje za tu jedinou, která se o něho stará a v tu chvíli to pro něho bylo jen dobře.“
Adoptivní rodiče tento čas využívali pokud možno efektivně. Nakupovali oblečení a další potřeby pro miminko, ale hlavně se učili znát a poznávat svého budoucího syna. Při návštěvách u pěstounů se dozvídali co rád má a co rád nemá, jaké jsou jeho zvyklosti a pomalu se učili jak o něj správně pečovat.
„Měli jsme velké štěstí na pěstounskou rodinu, která nám byla sympatická. Brzy jsme k nim začali jezdit nejen jako k cizím lidem, ale jako k známým, s nimiž jsme si dobře popovídali, rozuměli jsme si i po lidské stránce, což nám všem velmi usnadnilo celou situaci, která byla pro všechny náročná.“
Od maminky pěstounské k mamince adoptivní
Po dlouhém čekání se přiblížilo datum, kdy soudní rozhodnutí mělo nabýt právní moci a rodiče už věděli, že se přiblížila chvíle, kdy si syna budou moci s konečnou platností odvést domů.
„Synovi bylo v té době již 8 měsíců a my měli strach, jak předávání dopadne, protože byl už velké miminko, které bylo citově velmi navázané na pěstounku.“
„Klíčovou pracovnicí z doprovázející organizace pěstounky nám bylo doporučeno, abych několik dní a nocí pobyla u pěstounů a mohla se tak celodenně starat o Jonáše a on si mohl na mě víc zvyknout. Během dne nebyl problém, Jonáš byl na moji péči zvyklý, problém nastal večer, když jsem s ním zůstala sama. Večer, když už byl unavený, se potvrdily naše obavy, vyžadoval pěstounku. U ní chtěl hledat bezpečí, u mě plakal. Obě jsme byly vyděšené, co dělat dál?“
Přestože byl večer, sociální pracovnice z doprovázející organizace byla na telefonu k dispozici a uklidňovala pěstounku i adoptivní maminku s tím, že to tak je normální, ať adoptivní maminka zůstane u pěstounů několik nocí a bude to lepší.
„V noci jsem spala asi jen dvě hodiny, zbytek noci jsem přemýšlela. Stále se mi vracel obraz syna a jeho očí upírajících se na dveře pokoje, za kterými tušil pěstounku a její bezpečnou náruč. Pro mě to bylo strašně náročné, jak se mám stát matkou – bezpečím, ke kterému se bude upínat?“
Domů!
„Přestože sociální pracovnice z doprovázející organizace požadovala, abych ještě několik dní zůstala u pěstounů, já jsme cítila, že musím syna odvézt domů. Že jedině tam můžeme budovat náš vzájemný vztah matky – dítěte, potřebovala jsem cítit manželovu podporu. Navíc jsem byla tak moc unavená, nervózní, v psychické nepohodě, že nakonec i sociální pracovnice pochopila, že dítě musí ze mě cítit klid a jistotu, pohodu. Dostalo se mi také podpory ze strany pěstounky, které záleželo na tom, aby Jonášovi bylo u mě dobře. Okamžitě souhlasila s mojí prosbou, zda by jela na několik dní ona k nám a pomohla nám s předáváním u nás.“
Přesun do bezpečného prostoru domova se ukázal jako výborná volba. Adoptivní maminka se zde dokázala uvolnit a také jejímu synovi se zde moc líbilo. Spolu s partnerem se začali cítit jako opravdová rodina. Pěstounka mamince moc pomohla s veškerou péčí a první večer při uspávání malého, další večer už to zvládla maminka sama ...
„Druhou noc syn sice také trochu plakal, ale již v bezpečí mé náruče. Pěstounka tak mohla následující den s klidem odjet, protože věděla, že nyní už vše společně zvládneme.“
Čím více milujících lidí kolem sebe dítě má, tím lépe!
Adoptivní maminka si je dnes vědoma toho, že potíže, které provázely předávání syna, byly vlastně projevem synova zdravého citového vývoje. Syn byl správně a pevně citově navázán na pěstounku, takže toto pouto bylo nutno převázat na ni.
„Se synem máme dnes nádherný vztah plný důvěry. Vzájemně se moc milujeme a já vím, že je to tím, že byl milován a učil se milovat již od svého narození.“
„S pěstouny jsme ve stálém kontaktu. Posíláme jim pravidelně fotky, informujeme o pokrocích a úspěších Jonáše. Často se navštěvujeme. Syn je má moc rád. Jsme rádi, že je naše rodina obohacena o další lidi, kteří milují Jonáše a kterým na něm záleží. Často si prohlížíme fotky a ukazujeme si tetu, strejdu, u kterých syn několik měsíců bydlel.“
Závěrem je myslím třeba napsat jednu zajímavou myšlenku. Přechodní pěstouni byli v prvních měsících života jejího syna pro chlapečka nejbližšími osobami, dalo by se říci rodiči. Pro adoptivní maminku ale nepředstavují a nikdy nepřestavovali konkurenci nebo ohrožení ve smyslu budování vztahu se synem. Naopak, pociťuje k nim vděčnost za to, že se o jejího syna pečovali s láskou, v době, kdy ona ještě nemohla. Je si vědoma toho, že díky nim se syn naučil vytvářet pevné a důvěrné pouto k lidem. Vztah, který přechodní pěstouni k chlapečkovi do dnešních dnů mají, vnímá jako obrovský bonus pro všechny.
Osvojitel nebo pěstoun mělo by to být jedno!
"Když měl namalovat sám sebe, namaloval vězení a pak řekl, že tam žije opuštěný pán, který je zloděj a vrah a má na sobě elektrický kabátek a každý, kdo se ho dotkne, toho zabije." Děti které náhradní rodiče přijímají do své rodiny z kojeneckých ústavů nebo dětských domovů jsou pobytem v těchto zařízeních různým způsobem poznamenané. Z toho důvodu vznikla síť podpůrných služeb, která je pro pěstounské rodiny dostupná ze zákona a zdarma. O jaké služby se jedná? K čemu přesně jsou? A co se stane, když se s těmito službami na někoho zapomene?
Děti, které náhradní rodiče přijímají do své rodiny z kojeneckých ústavů nebo dětských domovů, jsou pobytem v těchto zařízeních různým způsobem poznamenané.
Samozřejmě nejen tím, pro každé dítě je těžké, když přijde o svou rodinu nebo ji od narození vůbec nemá. Záleží také na délce pobytu v ústavním zařízení, na tom, jaké zařízení to přesně bylo a také na samotném dítěti. Nicméně všeobecně čím déle tím hůře. Své o tomto vědí pěstouni, kteří následky těchto traumat dennodenně se svými dětmi řeší a nejen ti, i stát si je tohoto problém vědom.
Z toho důvodu vznikla síť podpůrných služeb, která je pro pěstounské rodiny dostupná ze zákona a zdarma. O jaké služby se jedná? K čemu přesně jsou? A co se stane, když se s těmito službami na někoho zapomene? O tom bude následující příběh ...
Za dnešní příběh děkuji úžasné mamince adoptovaných chlapců. Starší chlapec přišel do rodiny ve dvou a mladší v pěti letech.
V kolika letech jste přijali mladšího chlapečka? Jaké komplikace se k tomu vázaly?
Mladšího Toníka jsme si osvojili, když mu bylo pět a půl. Tušili jsme, že v tomto věku to nebude procházka růžovou zahradou, ale doufali jsme, že to „nějak zvládneme.“ Bylo nám už přes čtyřicet a staršímu osvojenému synovi jedenáct, tak z hlediska věku nám to přišlo jako docela rozumné řešení. (Čekali jsme na druhou adopci asi šest let.)
Brzy jsme zjistili, že Toník jen tak do školy nepůjde, neměl z dětského domova základní znalosti, schopnosti, dovednosti a už vůbec ne sociální zralost na to, aby se z něj mohl stát prvňáček.
Jen jeden příklad z mnoha – když jsme se jeli koupat k řece, vytrvale ji nazýval „bazének,“ protože něco jako řeka, potok, moře pro něj byly úplně neznámé pojmy. Znal jenom bazének. Totéž třeba město, vesnice. Z této oblasti znal jenom slova „zahrada a dům.“ Až do adopce byl umístěn v kojeneckém ústavu, takže nejvíce ze všeho se uměl starat o batolata a informace o světě čerpal ponejvíce ze seriálu Ulice, který spolu se sestřičkami poctivě sledoval.
Později si v kojeňáku vytvořil důležitou pozici hlavního šéfa, který hlídal ostatní děti. To byla jeho identita, která mu pomáhala přežít v jeho nepřirozené situaci. Tahle dokonale zvládnutá strategie „mít vše a všechny pod kontrolou“ mu však pochopitelně komplikovala život v jakémkoli jiném, normálním kolektivu, včetně rodiny.
Chtěla jsem s ním zůstat nějakou potřebnou dobu doma, tak jsem se v práci dohodla, že dám výpověď a nastoupím zase, až Toník bude moci začít chodit do školky. To jsem předpokládala tak za dva, tři měsíce. Nikdo z úředníků, kteří s námi o osvojení jednali, mi tenkrát neřekl, že bych s ním mohla být alespoň půl roku na mateřské dovolené. Všichni tak nějak předpokládali, že půjde do školky hned.
Zůstala jsem s ním doma a problémů spíš přibývalo, než ubývalo. Bylo jasné, že do práce se jen tak nevrátím. Jenže problémem byly finance – dostavěli jsme dům a spláceli hypotéku. Náš laskavý přítel, který je advokátem, nám pak potvrdil, že jsem s ním na mateřské dovolené ze zákona mohla být – pokud bych nedala tu výpověď. Půjčil nám několik desítek tisíc na to, abychom mohli platit nutné výdaje a během dalšího půl roku přesvědčil i soud o tom, že jsem nárok na mateřskou měla, protože mi v kojeňáku podepsali, že Toník byl u nás doma už čtrnáct dní před mou výpovědí na povolené dlouhodobé návštěvě, a že v té době už tam na něj nebrali státní příspěvky. Já jsem v době té Toníkovy „dlouhodobé návštěvy“ naštěstí ještě byla zaměstnaná, dobírala jsem zbývající dovolenou před tou výpovědí.
Soud jsme nakonec díky tomuto potvrzení vyhráli, i když to bylo na hraně a dlužné peníze nám Správa sociálního zabezpečení později vyplatila.
Díky tomu jsme kamarádovi jeho velkorysou půjčku mohli vrátit. Pomáhali nám i jiní – oblečením, i finančně. Třeba jsem v hrníčku na kafe v kuchyňské lince objevila několik tisíc, dodnes nevím od koho. Tím se tedy vyřešila existenční stránka věci, abych s Toníkem mohla být zpočátku doma.
Asi je zbytečné dodávat, to, co mělo zaznít na začátku, že v kojeňáku jsme obdrželi nahé, skoro šestileté dítě, kterému s sebou nedali ani ty hračky, které jsme mu během našich návštěv přinášeli. Jediné s čím k nám odcházel, bylo balení žvýkaček a jedny omalovánky od jeho oblíbené sestřičky. Ještěže jsme to věděli předem a připravili si na cestu z „domova“ domů vše, včetně trenýrek a ponožek.
Kdy jste začali uvažovat o tom, že musíte využít pomoc odborníků?
Pomoc odborníků jsme vyhledali asi za rok kvůli velmi špatným vztahům mezi oběma kluky. Měli jsme za to, že jejich vzájemná nevraživost je hlavním kořenem všech problémů.
Dalo by se to zdlouhavě popisovat, ale snad stačí jedna momentka. Byla jsem s nimi na takovém milém, hezkém, volném pobytu více spřátelených rodin a z naší chatičky se ozýval snad hodinový řev, na jedné posteli naprosto zoufale brečel Toník, že ho nemáme rádi a že od nás uteče, a na druhé posteli hlasitě brečel jedenáctiletý Daník, že se za bráchu před všema stydí a že ho nechce a proč jsme mu to udělali a že už tam s námi nebude ani hodinu. Já jsem seděla mezi nimi, uklidňovala oba, ale celkem bez výsledku.
O pár měsíců později už Toník chodil na dopoledne do školky (musel, byl předškolák po odkladu) a další problémy nastaly i tam. Třeba když se konečně dvě holčičky uvolily, že si budou s tímhle podivným, nekomunikativním a poroučivým chlapečkem hrát, brzy jim začal vyhrožovat, že když si s ním hrát přestanou, tak je zabije. Holčičky to samozřejmě chtěly jít žalovat, ale on jim řekl, že když to půjdou žalovat, tak je zabije hned.
Řešila to pak se mnou ředitelka i rodiče a my věděli, že tohle už sami nezvládneme. Oslovili jsme doprovázející organizaci, která se specializovala na psychologickou pomoc těmto dětem poškozeným ústavní péči. S obavou jsem se ptala, jestli pomáhají i dětem v adopci a spadl mi velký kámen ze srdce, když řekli, že zatím ještě ano.
Mně osobně už taky nad vodou držela jen víra, můj trpělivý manžel a zbytky nějakého vrozeného optimismu. Když jsem ale měla v očích slzy, kdykoli se mě někdo zeptal co kluci, kamarádka mě přiměla navštívit její známou psychoterapeutku, abych se nezbláznila jako první já.
Jaké služby jste přesně potřebovali? Co bylo pro vás nejpřínosnější?
Nejdůležitější pro nás byla léčba poruchy attachmentu, tedy poruchy citové vazby u Toníka. Absolvovali jsme sice užitečné semináře pro náhradní rodiny, ale teprve při psychologickém vyšetření jsme se začali dozvídat hrůzné věci o tom, jak Toník vnímá sám sebe, své místo ve světě a jak vnímá lidi kolem sebe.
Když měl namalovat dům (tj. jeho místo ve světě), namaloval vězení a pak řekl, že tam žije opuštěný pán, který je zloděj a vrah a má na sobě elektrický kabátek a každý, kdo se ho dotkne, toho zabije.
Nebo když měl namalovat strom, což je zase interpretace sebe sama, namaloval uschlý, zlomený starý strom s komentářem, že jeden myslivec by se o něj rád staral, ale vůbec neví jak. Takových projekcí bylo mnohem více, ale všechny v podobném duchu. Terapie v doprovázející organizaci probíhala asi dva roky, jednou za čtrnáct dní.
Když jsme v terapii došli na Toníkovu osobní historii, zalézal zpočátku pod gauč, zaházel se dekami a polštáři a přistoupil na komunikaci s námi jen prostřednictvím maňáska. Nebo se snažil prát s psycholožkou, když od něj chtěla něco vyprávět o tom, co si pamatoval z doby, než přišel k nám.
Během terapie jsme postupovali krůček po krůčku a hodně věcí se zlepšilo. Ale i tak zněl závěr, že pro zvládnutí jeho mimořádných úzkostí z minulosti nám doporučují psychiatrickou léčbu, že na to už je každá psychoterapie krátká. Sdělili nám, že tak silnou poruchu citové vazby mívají spíše děti, které si v minulosti prožily týrání.
Naštěstí nám doporučili výborného psychiatra, který se osobně zajímal o problematiku těchto „ústavních“ dětí a vzal si Toníka do velmi přátelské a osobní péče „na pojišťovnu.“ Volně jsme tedy přešli k němu a Toník začal brát účinné kapičky proti úzkosti, které ve výsledku tlumily jeho agresivní projevy, protože agrese byla vlastně jeho odpovědí na úzkost.
Prostě zachránit svůj život za každou cenu a proti všem. „Špatně ses na mě podíval? Chceš ránu? Určitě mi chceš zase ublížit, skoro všichni mi vždycky chtěli ublížit! Na něco se mě ptáš? Moje odpověď je vždycky- Ne!, Nebudu!, Nechci!“
Někdy v té době končil doprovázející organizaci grant na pomoc dětem v adopci a věnovali se nadále hlavně pěstounům podle nového občanského zákoníku. My jsme jim byli velice vděčni za dvouleté doprovázení, i za semináře, které jsme u nich mohli absolvovat – i když ty jsme si (rádi) platili, byly totiž zdarma bohužel už jen pro pěstouny.
Kdy a proč jste tedy služby museli přestat využívat?
Měli jsme štěstí v neštěstí, že to nejdůležitější období podpory jsme prožili ještě v době, kdy končil dřívější zákoník a neziskovky nedělaly takové rozdíly mezi pěstouny a osvojiteli. Některé dotace a granty, které si poradenská zařízení sehnala, dobíhaly i pro osvojitele ještě nějakou dobu po vydání nového občanského zákoníku.
Ono těch každodenních stresů a vážných starostí bylo opravdu hodně, a kdybychom kluky dostali až v době, kdy se doprovázející podpora pro adoptéry scvrkla na minimum, neumím si naši situaci vůbec představit.
Třeba o poruše attachmentu a důsledcích, jaké to má konkrétně pro našeho Toníka, bychom asi mnoho nevěděli, a řešili to kdovíjak.
Jedinou odbornou pomocí, kterou jsme si tehdy platili, byla tedy moje osobní psychoterapie, ale terapeutka byla skvělá a dávala mi tu nejnižší, pro ni ještě únosnou cenu, vlastně ve srovnání s jinými směšnou.
V době, kdy Toník pomalu vysazoval kapičky, odstěhoval se nám jeho psychiatr, takže bychom za ním museli dojíždět asi sto kilometrů. Doporučil nám několik jiných dětských psychiatrů v Praze, jenže nikdo z nich neměl smlouvu s Toníkovou pojišťovnou. Jen za vstupní vyšetření požadovali kolem 3000,- Kč, každé další setkání cca 2000,- Kč.
Obrátili jsme se na některé nadace podporující náhradní rodiny, ale bylo nám řečeno, že na lékařskou péči přispět nemohou. Než jsme stačili udělat změnu pojišťovny (to je možné vždy až v lednu), zásoboval nás bývalý doktor recepty alespoň poštou po telefonické konzultaci.
Dnes už Toník kapičky brát nemusí a jsme rádi, že se během léčby naučil řešit problémy normálním, přijatelným způsobem. Letos v létě poprvé zvládl i sportovní soustředění a vedoucí se divila, proč se ptám na jeho chování. No prý zlobil úplně stejně jako všichni kluci, nic zvláštního. Hurá!
Jak bojujete v současnosti? Tj. které služby vyhledáváte, platíte? Nebo už vše zvládáte tak nějak sami?
No, s Boží pomocí… Se starším synem aktuálně řešíme problémy s učilištěm – aby jej vůbec dokončil, a s hulením marihuany. Knížky Terezy Boučkové bych skoro mohla chodit podepisovat s ní… I když máme určitou výhodu v tom, že se s ním máme pořád vzájemně hodně rádi a že je k nám upřímný, tudíž nám nic nebere.
Mladší Toník je teď, po sedmi letech u nás, už víceméně bez problémů, vyrostl z něj milý, krásný, v mnoha oblastech talentovaný kluk. Poprvé jsem nedávno odcházela z jeho třídní schůzky bez nějaké té třídní důtky, bez čtyřek, a dokonce s pochvalou, že „Toník už je bezvadnej.“
Taky bývá zván na oslavy narozenin spolužáků, což je pro mě takový indikátor, jak si vede mezi vrstevníky. I rodiče spolužáků připojují, že ať přijde, „že ho opravdu rádi uvidí,“ asi už se ho nebojí…
Co se týká mého velkého přání mít více volného času „na kluky,“ vyřešila jsem to tím, že jsem si doplnila vzdělání a pracuji už nějaký rok ve školství, takže mám prázdniny spolu s dětmi. Teď už jsme jen draze platili terapeutku pro boj se závislostmi, ale základ čerpáme z toho, co jsme získali v těch dobách intenzivní podpory dříve.
Kdybych o tom mohla rozhodovat na státní úrovni, především bych umožnila osvojitelům zůstat na rozumnou dobu s dítětem doma. Nejen těm, kteří si adoptovali miminko nebo batole, ale také těm, kteří si osvojili starší dítě. Nešlo by o úlevu pro rodiče, ale o příležitost odstranit největší následky dětského traumatu.
Pak bych samozřejmě uvítala, kdyby různé psychologické služby a programy doprovázení byly dostupné i pro osvojitele, pokud je potřebují. Sice se lze objednat k běžnému dětskému psychologovi nebo psychiatrovi, ale je těžké najít takového, který rozumí dětem, které prošly ústavní péčí. Aby u nich například nediagnostikoval ADHD, když ve skutečnosti jde o problém těžké poruchy attachmentu.
Pěstoun nebo adoptivní rodič - mělo by to být jedno!
Do pěstounské péče a do osvojení jsou umisťovány tytéž děti. U adopce jsou to děti ve většině případů menší, bývají na tom lépe s prognózou zdravotního vývoje, ale především jsou právně volné.
Na právní volnosti to totiž celé stojí a padá. Proč? Děti osvojené ztrácí příbuzenské i právní vazby k původní rodině a naopak získávají tyto vazby k rodině nové, což se u pěstounů neděje. Z hlediska zákona jsou tak osvojené děti na úrovni biologických.
Jenže problémy, které se dají očekávat jako následek nechtěného těhotenství, raného traumatu odložení po porodu, pobytu v kojeneckém ústavě, citové deprivace atd. jsou tytéž u dětí v pěstounské péči jako u dětí osvojených. A právě tyto problémy je třeba řešit se specializovanými odborníky, ke kterým v tuto chvíli osvojitelé mají velmi omezený nebo vůbec žádný přístup.
Co ústav uchvátí, to jen tak nenavrátí...
"Jsem přesvědčena, že kojenecký ústav neměl zájem na tom, abych dostala maličkou do péče. Byla totiž právně volná a na tyto děti dostává ústav nejvíce peněz do svého rozpočtu.“
Dnes přináším velmi silný příběh o úžasné pěstounské mamince, která chtěla po odchování svých biologických dětí ještě pomoci dítku bez rodičů. Příběh o otevřenosti, lásce, ale také o tom, jak složité je někdy vymanit dítko ze spárů takového ústavního zařízení.
Příběh se začal odvíjet vlastně už před několika lety, kdy její kolegyně dostala do pěstounské péče vnoučka. V té chvíli si uvědomila, že má ještě spoustu životní síly a velmi ráda by také pomohla nějakému dítku bez rodiny. I když bez partnera, rozhodla se zažádat na příslušném odboru sociální péče o dítko do osvojení nebo pěstounské péče.
Celý úřední kolotoč, který skýtal nejen psychotesty a přípravu žadatelů, trval rok.
Kouzelný telefon
Ihned po schválení zazvonil kouzelný telefon! „Máme pro vás nádhernou princeznu s černými kudrnatými vlásky!“ Holčička byla právně volná, minoritního etnika, rok a půl stará a umístněná v podstatě od narození v kojeneckém ústavu bez zájmu biologické rodiny.
Na první schůzce v kojeneckém ústavu přišla ale od psycholožky ledová sprcha.
„Uvědomte si, že je to retardované dítě, které nikdy nezvládne ani základní školu! Jako dospělá bude pak pracovně nezařaditelná! Počítejte s tím! Opravdu chcete takové dítě?!“
Následoval první kontakt pěstounské maminky s holčičkou. Vše proběhlo v herničce kojeneckého ústavu. Holčička v roce a půl opravdu nechodila, nelezla a nemluvila. Motoricky a dalšími projevy připomínala spíše miminko. Tak si tam seděla v koutku, žužlala hračku a o svět kolem sebe se moc nezajímala.
Pěstounka dostala týden na rozmyšlenou, zda holčičku bude chtít přijmout.
Domů?
Rozhodování nakonec díky obrovské podpoře rodiny nebylo vůbec složité. Takže ihned druhý den volala pěstounka sociální pracovnici s tím, že chce holčičku přijmout! Sociální pracovnice trvaly na tom, aby pěstounka navázala s maličkou bližší vztah, než jí bude nadobro svěřena do péče. Bylo tedy třeba, aby ji v kojeneckém ústavu alespoň pětkrát navštívila, než si ji odveze domů.
Zdálo by se, že se jedná o lehce splnitelnou a logickou podmínku. Bohužel tak jednoduché to nebylo. Během následujícího měsíce a půl byl totiž velký problém, aby budoucí maminka svou dceru navštívila. Opakovaně jí volali zaměstnanci kojeneckého ústavu s tím, že malou nemůže z důvodu nemoci navštívit. Nejčastěji schůzky odvolávali v den naplánované schůzky, třebas jen pár minut před ní.
Za oponou
„ Jednou jsem přijela na ohlášenou návštěvu maličké do ústavu. Když jsem zazvonila u vchodu, bylo mi řečeno, že malá je nemocná a že nevědí, jestli mě k ní můžou pustit. Nakonec mi jedna z tet přece jen otevřela. Maličká nebyla v herničce v přízemí ústavu, tak jak to bylo vždy, ale musela jsem za ní nahoru na oddělení. Nikde jsem nepotkala ani jednu tetu a tak jsem šla sama po schodech nahoru do patra na oddělení za malou. U zábradlí schodů stálo několik maličkých dětí, kývaly se ze strany na stranu a natahovaly po mně ruce. Jak jsem procházela oddělením dále, tento pohled se mi naskytl ještě několikrát. Děti houpající se ze strany na stranu jakoby v transu s ručičkama vztahujícíma se ke mně ..."
"Došla jsem až do pokoje, kde byly umístěné děti v době nemoci v karanténě. Maličká seděla v postýlce, v ručičkách měla kostičku na hraní, kterou zkoumala pusinkou, houpala se dopředu a dozadu, dopředu a dozadu. Na můj příchod vůbec nereagovala. Neusmála se, neplakala, nic. Prostě tam jen seděla, celou dobu mé návštěvy tak, jako před ní a myslím, že ještě dlouho po tom, co jsem odešla. Vůbec netuším, jestli mě vnímala, jestli mou přítomnost vůbec zaznamenala? Když jsem po hodině odcházela, hledala jsem dlouho nějakou tetu, které bych o tom řekla. Nakonec jsem potkala asi uklízečku, tak jsem o svém odchodu řekla alespoň jí ...“
Konečně domů!
Během šesti týdnů se tedy pěstounce podařilo maličkou vidět přesně čtyřikrát. Takže nakonec přece jen mohla zažádat soud o svěření do péče a byl stanoven termín, kdy si ji mohla odvést domů.
„V den, kdy jsem si malou odvážela domů, mi volala psycholožka z ústavu. Znovu mi zdůraznila, že se jedná o retardované dítě, které je v roce a půl na úrovni desetiměsíčního dítěte, jestli si to uvědomuji! Jsem přesvědčena, že kojenecký ústav neměl zájem na tom, abych dostala maličkou do péče. Byla totiž právně volná a na tyto děti dostává ústav nejvíce peněz do svého rozpočtu.“
Rozloučení
Paradoxní bylo, že holčička byla v době předání do rodiny nemocná. První cesta pěstounky tak vedla k pediatrovi. To, co komplikovalo návštěvy v předcházejících šesti nedělích, najednou problém nebyl.
„ Když jsem si přijela do kojeneckého ústavu pro malou, zrovna se s ní loučily tety, které se o ni staraly. Rozloučení bylo alespoň na mě velmi vlahé.“ „Tak čau a ukaž všem, co umíš.“
Maličká sebou nedostala jedinou svou hračku nebo kousek oblečení, vše muselo zůstat v ústavu.
Spolu
Pěstounská maminka pečuje o svou dcerku s velkým úsilím a láskou. Snaží se dohnat, co ztratily a vyléčit a domazlit citovou deprivaci, kterou si maličká z kojeneckého ústavu odnesla.
Ovoce její péče přináší každý den! Maličká se začala rozvíjet až raketovou rychlostí! Dohání vše, co v ústavu zameškala. Pokroky jsou vidět doslova z hodiny na hodinu!
Takže už po několika málo měsících lze vidět, že zmíněná retardace (opoždění) ve vývoji rozhodně nebylo způsobeno nízkým intelektem maličké, ale prostředním, ve kterém se nacházela a které nebylo optimální pro rozvoj fyzický ani psychický.
„Stereotypní houpání dopředu a dozadu, kterým se malá sama uklidňuje, už vídám jen zřídka. Bohužel asi nikdy nezmizí úplně.“
"Maminko, proč nejsem podobná tobě ani tatínkovi?"
Ta malá osůbka se několik týdnů trápila tím, že je ve své vlastní rodině jiná. Nepodobná mámě ani tátovi. Přitom v předškolním věku si děti prochází fází, kdy se tak moc chtějí a potřebují podobat jednomu z rodičů. Je to přirozené, normální a tak bolavé, když je to jinak.
Dnes si dovolím napsat jednu malou úvahu týkající se toho,jak pracovat u dětí s faktem, že jsou adoptované. V mém vlastním životě je toto téma v posledním roce velmi živé a diskutované. Sama jsem během letošního roku v tomto směru ušla velký kus cesty a prožila velké množství velmi zajímavých aha momentů.
Na začátek také musím napsat, že právě v těchto chvílích jsem ocenila pomoc a rady své klíčové pracovnice z doprovázející organizace. Bylo fakt super, když člověk tápal a nevěděl jak věc správně uchopit, zvednout telefon, vyklopit své myšlenky a slyšet, že nejsou mimo, hloupé nebo cokoliv.
Naopak slyšet, že cesta, kterou jdete, není jednoduchá, dokonce že to Vaše dítě bude někdy méně někdy více trápit. Ale že v tomto směru můžete udělat strašně moc a dítěti pomoct, aby se s tím vším popralo a vyhrálo.
Pohádka o tom, že je dítě z domečku nestačí
O tom, že je dítě adoptované se má dozvědět nejlépe formou pohádky, už v batolecím věku. Ano, takto jsme opravdu začali. Někdy malá pohádku slyšet chtěla, jindy ne. Později už sama doplňovla některé části příběhu. Nicméně, tohle je takový level jedna. Časem se dostanete mnohem dál. Někam, kde už pohádka nestačí, kde už musíte našlapovat opatrně.
Alespoň já cítím, že je člověk na velmi tenkém ledě. Chci říkat pravdu, ale neubližovat. Vždyť, když mluvíte špatně o biorodičích, jako byste mluvili špatně o dítěti. Snažím se dát informací ne moc, ne málo, tak aby byly pochopitelné, pozitivně podané a upřímné.
„Maminko, ale já chtěla být z tvého bříška.“
Ano, už takhle malé dítě cítí a ví, kde je společenská norma, nebo když to napíšu jinak „jak je to normální“. Mně se v takovou chvíli spouštěly různé pocity, například obrovská lítost. Proč tohle břímě musí nést právě moje dítě. Dítě, které miluji a dala bych život za to, aby bylo šťastné? Přemýšlela jsem nad tím, jak malé svými emocemi ještě nepřidávat. Jenže opravdu by bylo správné na něco si hrát? Na to, že je všechno v pohodě?
Není.
Jí je to líto.
Mně je to líto.
„Ano miláčku, i já bych si to přála, ale však víš u mě v bříšku bys bývala nemohla být. Takže bys vlastně nebyla vůbec. A já jsem moc ráda, že jsi. Jsem za tebe moc vděčná víš.“
Nikdo Vás ale nepřipraví na den, kdy přijde otázka z nejtěžších
„Maminko, a proč mě ta paní nechtěla?“
Jak odpovědět a nelhat?
A tak jsem se jala tomu čtyřletému dítěti vysvětlovat něco o tom, že k tomu paní musela mít velmi vážné důvody a jaké. Uváděla jsem také konkrétní příklady těchto důvodů, a že jich může být moho. Pochopila? Kdo ví …
Každopádně otázka se nám vrací.
„Maminko, a jak ta paní vypadala? Jak se jmenovala? Jsem jí podobná?“
Myslím, že v konečném důsledku jsou na tom v tuto chvíli lépe pěstouni. Kteří mají k dispozici mnohem více informací než adoptivní rodiče.
Možná mají k dispozici fotografii biologických rodičů, možná se s nimi osobně setkali a znají příběh z první ruky. Možná se s nimi má možnost potkat i dítě.
Prostě jsou příběhu blíž.
Člověk zde vlastně volí větší nebo menší zlo. „Bude mé dítě žít v nejistotě, bude si vytvářet katastrofické scénáře o tom, proč ho biologická rodina nechtěla? Bude si vytvářet obraz ideálních biologických rodičů, kterým bylo neprávem odebráno? Nebo se potká s těžkou možná hrůznou pravdou, ale bude vědět, jak to bylo a proč, bude všemu rozumět?“
A hlavně možná si nebude odmítnutí brát tak moc osobně?
Ano, až takhle daleko jsem došla. A sama nevím, co je lepší. Mít informace a moct je dítěti dát, ať už jsou jakékoliv, nebo je nemít a pracovat s domněnkami?
„Maminko, já bych chtěla mít stejné oči jako ty nebo tatínek.“
- následoval pláč …
Tak tahle věta u nás na nějaký čas vyvolala, musím napsat téměř detektivní práci. Kdy jsem se po střípcích snažila odtušit, kudy se myšlenkové pochody čtyřletého dítěte ubírají a mohou ubírat. Měla jsem totiž pocit, že otázka genů a genetické podobnosti je věc, kterou tak malé dítě prostě ještě nemůže chápat.
Opravdu?
Někdo moudrý mi tenkrát řekl - „Vždy počítej s tím, že dítě ví vše. Možná ne na rozumové úrovni, ale tak nějak intuicí a srdcem odtuší mnohem víc, než my dospělí můžeme jen domyslet.“
Ano, jak pravdivé. Ta malá osůbka se několik týdnů trápila tím, že je ve své vlastní rodině jiná. Nepodobná mámě ani tátovi. Přitom v předškolním věku si děti prochází fází, kdy se tak moc chtějí a potřebují podobat jednomu z rodičů. Je to přirozené, normální a tak bolavé, když je to jinak.
Musím napsat, že když mi to celé došlo, vůbec mi nebylo lehko na duši.
Co s tím? Nechci lhát, ale nechci, aby se cítila jiná ve své vlastní rodině.
A pak mi to došlo! Vždyť ona nám podobná je. Všechno to, co se od nás naučila, co nasála jako houba jí dělá podobnou mě i tátovi. Sice jiným způsobem, než je to u podobnosti genetické, ale to je přece jedno. Ani jedno není víc nebo míň.
„A víš, že ses naučila usmívat úplně stejně jako já? V tu chvíli jsi mi strašně moc podobná! Nebo víš o tom, že po tátovi máš lásku k palačinkám a těstovinám?“
Netušíte jakou radost tohle jednoduché a pravdivé vysvětlení způsobilo! „Maminko, děkuju, ani nevíš, jak se mi ulevilo.“
Jsem adoptovaná
„Byl to šok, celé dva dny jsem se odhodlávala ke konfrontaci s rodiči. Bála jsem se, že jim to ublíží, zároveň jsem měla hrozný pocit zrady, že celý život žiji ve lži.“
Za možnost zpracovat tento životní příběh jsem velmi vděčná. Tím, že jsem sama adoptivní mámou, prožívala jsem při jeho psaní velmi zvláštní a intenzivní pocity, jako bych si časoprostorem povídala se svou vlastní, už dospělou dcerou …
O svůj příběh se se mnou totiž podělila žena, kterou její adoptivní rodiče přijali do své rodiny z kojeneckého ústavu jako půlroční miminko.
„Naši se o dítě pokoušeli několik let. Můj otec, těžce nemocný, byl vlivem užívaných léků neplodný, maminka měla také problémy, proto se rozhodli pro adopci. Na dítě čekali asi dva roky, proběhly psychologické testy, návštěva v rodině a jednoho dne, aniž by byli připraveni, jim zavolali, že si mají přijet pro dítě.“
Holčička byla velmi klidné a usměvavé, ale bohužel velmi často nemocné dítko.
Pouto, které si maličká s rodiči vytvořila, bylo velmi silné. “Naši se mi opravdu hodně věnovali, zejména otec se mnou trávil hodiny v pokojíčku a hrál si se mnou.“
Při nástupu do školky se pak projevil velký strach z odloučení od rodičů, maličká tuto situaci snášela mnohem hůře než většina jejích vrstevníků.
Na základní škole se pak z holčičky stala premiantka třídy, našla si dobré kamarády a vedla hezký a spokojený život. O tom, že je adoptovaná, v té době neměla žádné ponětí, takže ji starosti s tímto spojené zatím vůbec netrápily.
Puberta
„V pubertě jsem měla problémy s alkoholem, stýkala se s divnými typy a ve třinácti jsem začala kouřit. Rodiče si se mnou v pubertě opravdu užili, byla jsem divoká, ale pořád v rámci mezí - žádné drogy. Vždy jsem dodržovala domluvené věci a naši mi věřili.“
I přes bouřlivější pubertu se dívka zvládla dostat na dobrou střední školu a vystudovat ji s vyznamenáním. Následně také úspěšně složila zkoušky na vysokou školu.
Adoptovaná?
O tom, že je adoptovaná se dívka dozvěděla vlastně náhodou v době, kdy měnila pediatra za lékaře pro dospělé.
„Když mi dětská lékařka dala kartu, bylo mi divné, že mi ji otec vytrhl z ruky a celé to prohlížel, ale asi si toho nevšiml. Já byla samozřejmě zvědavá a chtěla jsem vědět, co se tam o mně píše. A tak jsem tam našla zprávu z kojeneckého ústavu a zprávu o adopci. Najednou mi to všechno došlo, že máma nemá žádnou fotku s bříškem, že nemám žádnou fotku z porodnice, že mám rodný list vydaný až rok po mém narození…“
„Byl to šok, celé dva dny jsem se odhodlávala ke konfrontaci s rodiči. Bála jsem se, že jim to ublíží, zároveň jsem měla hrozný pocit zrady, že celý život žiji ve lži.“
Nakonec se dívka k rozhovoru s rodiči na toto téma přece jen odhodlala. Byla to velmi těžká situace pro všechny. „Byl to velice emotivní večer, který nás ale ve výsledku strašně sblížil. Táta i nabídl, že se mnou zajede na matriku, jestli chci pátrat po biologické matce.“
Následovalo velmi zvláštní a těžké období, kdy mladá žena zjišťovala, kdo všechno z jejího okolí, přátel, známých vlastně věděl, že je adoptovaná. Vyrovnat se s novou situací nebylo jednoduché, dívka se dostala na nějaký čas i do depresí. Naštěstí jí rodina a přátelé v této chvíli podrželi.
„A tak jsem to v sobě nějak uzavřela a dnes si na to téměř nevzpomenu, jen na své narozeniny…"
Hledat biologickou mámu?
„Asi dva měsíce jsem váhala, ale nakonec jsem se rozhodla, že mi v životě nic nechybí a matku poznat nechci. Touha ve mě občas hlodá dodnes, ale bojím se, že zklamání by bylo velké.“
„Ten pocit, že mě někdo nechtěl, je užírající. Proto jsem se rozhodla v tom nenimrat. Jediné co mě mrzí je, že nevím nic o genetických dispozicích, o nemocech v rodině, to by se mělo při adopci někam zapisovat, protože to mohou být důležité věci.“
Následky ústavní péče?
Po tom, co se mladá žena sama stala matkou, si uvědomila, jak důležitý je první půlrok života pro každého z nás. Uvědomila si, že některé její stavy úzkosti, kterými trpí, mohou mít přímou návaznost na její půlroční pobyt v ústavu.
„Když jsem byla malá, často se mi zdávalo o místnosti, ve které bylo podium s ohrádkou a v té ohrádce malé děti. I přes velký počet dětí tam bylo hrobové ticho. Pocit v tom snu jsem rozhodně neměla příjemný, byla to taková zvláštní úzkost, něco velice nepříjemného. Až když jsme se o tom bavili s rodiči, řekli mi, ze takhle to vypadalo právě v kojeneckém ústavu, kde jsem byla ...“
Příběh o velké životní síle, lásce a vítězství II.
"V kojeneckém ústavě jsme dostali přesně jedno nahé dítě, průkazku pojištěnce, zdravotní průkaz a kapky do nosu s antibiotiky, kterými se v té době miminko léčilo. Jinak vůbec nic."
Kouzelný telefon
Pomalu se blížily další vánoce, když Růžence jednou večer zazvonil telefon. „Paní Růženko, sedněte si prosím.“ „Ale já sedím!“ „Máme pro vás miminko, je mu půl roku, je okaté tmavovlasé a prostě nádherné!“
Růženka všechny další informace, které se o svém budoucím dítěti dozvěděla, zapisovala na leták na pleny, který byl zrovna po ruce. Dodnes ho má schovaný jako součást nádherné vzpomínky na tuto událost.
Události pak nabraly rychlý spád. Ihned druhý den se jeli rodiče podívat na svého budoucího potomka. Miminko bylo drobounké, okaté, trochu uslintané s vyrážkou kolem pusinky a už se začínalo plazit. Byli také seznámeni se spisem – historií a zdravotní anamnézou děťátka.
V předvánočním čase, kdy není možné u obchodních center ani zaparkovat, obstarat vše potřebné pro péči o miminko nebylo nic jednoduchého, ale vše zvládli. Takže dva dny před vánoci si vezli rodiče svůj poklad do nového domova!
Poprvé mámou
"V kojeneckém ústavě jsme dostali přesně jedno nahé dítě, průkazku pojištěnce, zdravotní průkaz a kapky do nosu s antibiotiky, kterými se v té době miminko léčilo. Jinak vůbec nic."
Maminka si ještě vyžádala od tet režim miminka a jelo se domů.
Miminko se doma ale dle „manuálu“ vůbec nechovalo. Jedlo mnohem více a trpělo fixací na jídlo. Při pohledu na lahvičku se úplně klepalo. V postýlce se uklidňovalo stereotypním houpáním ze strany na stranu a cucáním palečku. Pokud zahlédlo jakéhokoliv muže, projevovalo obrovskou radost! (Kolik jich tak za svůj život asi vidělo?)
Do role maminky se nelze vpravit lusknutím prstů, ani u Růženka to nebylo jinak.“Oslovení mámo první dny přišlo úplně nepatřičné.“
Vše bylo nové a někdy velmi těžké. První společné dny byly poznamenány angínou miminka. Růženka se tak za pochodu učila koupat, přebalovat, krmit a starat se ihned ze začátku o nemocné a nevrlé miminko. První dny a týdny tak byly náročné, ale koncem pomyslného šestinedělí se vše uklidnilo a Růženka si začala svou novou roli více užívat.
Mámou podruhé
Ihned po oficiálním osvojení prvního potomka se manželé rozhodli podat druhou žádost o adopci. Krajská úřednice jim ale vysvětlila, že sourozence nemůžou očekávat v dohledné době.
“První dítě v rodině by si nejdříve mělo užít pocit jedináčka a to co nejdéle, takže nečekejte, že to bude dříve, než bude na základní škole“.
Růženka tedy po třetích narozeninách dítěte nastoupila na částečný úvazek zpět do práce a kouzelný telefon jen tak neočekávali. Jaké bylo jejich překvapení, když jim volali z krajského úřadu, aby si urychleně dodělali přípravné kurzy a pohovor u psychologa, protože se rýsuje sourozenec.
Růženka tedy vyvinula obrovskou snahu o to, aby bylo druhé miminko co nejdříve doma. Bohužel úřady nikam nespěchaly.
Takže biologický sourozenec umístněný od narození v kojeneckém ústavě, který mohl do této náhradní rodiny odejít ihned po narození, přišel do rodiny v deseti měsících. (Manželé by byli bývali přijali také neprávně volné dítě přímo z porodnice.)
„Přechod miminka do naší rodiny byl pro všechny velmi hladký. Jako by do naší rodiny patřil od prvního dne. Starší sourozenec se na mladšího moc těšil, takže vůbec nežárlil.“
Deset měsíců v kojeneckém ústavě se ale na dětské dušičce podepíše. „Následky vidím nejvíce v opožděném vývoji jemné motoriky a řeči. Vím, že následky si ponese celý život, ale je to naše dítě a my mu pomůžeme se s tím vyrovnat!“
Mámou potřetí
Vzhledem k tomu, že manželé si moc přáli více dětí, požádali po oficiálním osvojení druhého potomka o ponechání v evidenci žadatelů vhodných pro osvojení. Na krajském úřadě se sice setkali s nepochopením, ale odradit se nedali.
Proto byli překvapeni, když se u nich o dva roky později zazvonil telefon z kraje a na osobní schůzce se dozvěděli o existenci třetího biologického sourozence ...
Manželé se dozvěděli, že třetí miminko je umístěno v péči pěstounky na přechodnou dobu a jsou mu tři měsíce.
Při osobní schůzce byla přechodná pěstounka velmi překvapena, protože tak nějak očekávala, že miminko půjde do rodiny bezdětných žadatelů. Očekávala, že miminko bude mít v rodině stoprocentní pozornost a také se nebude lišit způsob péče od té, kterou miminku poskytovala sama.
Takže po převzetí třetího miminka do péče byly první týdny pro Růženku velmi krušné. Miminko bylo zvyklé na velkou pozornost, neumělo být chvilku samo a naopak vyžadovalo uspávání při houpání v náručí. Nemělo také žádný režim, na který byla zvyklá od starších dvou potomků. Skloubit péči o dva starší sourozence a takto náročné miminko bylo tedy velmi těžké.
Růženka k tomu sama říká: „Pro děti je mnohem lepší být u přechodných pěstounů, ale pro rodiče je jednodušší mít dítko z kojeňáčku“.
Oba sourozenci se s novou situací těžko vyrovnávali. Starší prostřednictvím velkého vzteku a mladší formou regrese do projevů odpovídající kojeneckému věku.
A žili šťastně až do smrti?
Během několika měsíců se situace v rodině naštěstí alespoň částečně uklidnila a Růženka si pomalu začala zase užívat mateřství. Za všechny tři děti je nesmírně vděčná „Nemožné se stalo skutečným a my máme doma tři nádherné děti!“
Příběh ale nekončí, naopak životní cesty dětí jsou teprve na svém začátku. Jak se s životem poperou? Růženka vyhledala pomoc doprovázející organizace a spolu s jejími pracovníky se dali do léčení ran, které starším dvěma dětem zasadil pobyt v kojeneckém ústavě.
Držím jim pěsti!
První díl příběhu naleznete zde..
Příběh o velké životní síle, lásce a vítězství I.
„Jizvy a poškozený lymfatický systém tu budou už napořád, ale s tím se dá žít."
Tento příběh jsem chtěla zpracovat už velmi dlouho. Myslím si totiž, že by mohl pomoci (nejen) žadatelům, kteří na své dítě teprve čekají a propadají pocitům beznaděje, zda se z nich vůbec někdy ti rodiče stanou. Věřím totiž, že za každým adoptovaným dítětem je silný životní příběh a tento má sílu hned v několika směrech.
O svůj příběh se se mnou podělila maminka tří adoptovaných dětí.
Manželé se poznali ještě na vysoké škole, po jejím ukončení si oba našli dobrou práci a pomalu začali plánovat rodinu. Chtěli alespoň tři děti, ale nebránili se ani čtyřem. V době, kdy Růženka plánovala již vysadit antikoncepci a v práci se chystala na svůj první TeamBuilding v životě, přišla velmi závažná zpráva. Při biopsii bulky, kterou jí nalezli při vyšetření v prsu, byly objeveny zhoubné buňky - rakovina.
Rakovina
Růženka věděla velmi dobře co ji čeká, její maminka si vyslechla stejnou diagnózu jen tři roky před tím. Prošla si chemoterapií, ozařováním a z nemoci se naštěstí dostala. Ale to nebylo vše, v její rodině na stejnou nemoc zemřela prababička, babička a také teta. Takže o nemoci věděla téměř vše.
„Já s rakovinou nebojovala, já s ní prostě žila, slovo bojovat nemám ve spojení s nemocemi ráda. Kdybych bojovala, asi by mě porazila, já jsem si z ní přes to vše negativní chtěla vzít i to dobré.“
Léčba rakoviny trvala více než půl roku, během kterého Růženka absolvovala šest chemoterapií a ozařování. „Někdy jsem nebyla schopná téměř týden vyjít ven před dům, přežila jsem, i okolí to zvládlo, i když ty moje stavy nebyly vůbec příjemné ani pro ně.“
Následné ozařování, už tak fyzicky náročné naštěstí nebylo. Rakovina byla pryč.
Obrovskou životní energii a sílu vystihuje věta, kterou Růženka pronesla krátce po vyléčení: „Jizvy a poškozený lymfatický systém tu budou už napořád, ale s tím se dá žít."
Těhotenství lékaři Růžence ještě minimálně dva roky po vyléčení nedoporučovali, takže se s přítelem rozhodli ihned podat žádost o adopci.
O adopci totiž s přítelem mluvili už dávno před nemocí. S ohledem na mutaci genu způsobujícího rakovinu bylo Růžence totiž doporučeno maximálně jedno těhotenství. Protože partneři věděli, že jedno dítě jim rozhodně nestačí, bylo o adopci rozhodnuto vlastně již dávno, jen čekali na správný čas, kdy žádost podat.
Svatba
Velkému papírování na úřadech předcházela jedna ještě větší a mnohem krásnější životní událost. Tou byla nádherná svatba na hradě, kterou si užili jak novomanželé, tak široké příbuzenstvo a přátelé.
Novomanželé si mysleli, že oddací list jim bude v procesu adopce ku prospěchu. Byli proto nemile překvapeni, když se dozvěděli, že do procesu schvalování mohou být zařazeni, až v době kdy budou manželé tři roky. Vzhledem k tomu, že v té době byli už osm let partneři, z čehož spolu tři roky bydleli, přišlo jim toto pravidlo velmi zbytečné.
Biologický potomek?
V mezidobí se manželé rozhodli ještě zkusit zabojovat o miminko také pomocí reprodukční medicíny. A to konkrétně pomocí IVF a výběru nejvhodnějšího – zdravého embrya bez mutace genu, který má Růženka a způsobuje rakovinu. V době, kdy Růženka s manželem celý tento IVF kolotoč absolvovala, bylo nutno jezdit na kliniku, která takové vyšetření uměla provést, přes celou republiku.
„O tom, že všechna embrya vhodná k transferu jsou bohužel pozitivní na mutaci genu, jsme se dozvěděli na dálnici na cestě na kliniku. Takže jsme prostě otočili auto a jeli domů.“
Petice za omezení ústavní péče pro nejmenší dět. Prosím čtěte a podepisujete jedná se o velmi důležitou věc!
V nejlepším zájmu dítěte - film který včera večer běžel na ČT2
Pro mě osobně velmi silný zážitek, už proto že při dívání se na tento film hned vedle mě spinkala osůbka, která v KU naštěstí jen pár dní strávila. I já si v KU pár dní pobyla - jako osoba pečující,takže se mi spousta pocitů a situací vrátila. Sice jiný KU, ale mnoho věcí fungovalo úplně stejně..
Část filmu jsem proplakala, u jiných částí jsem měla vzteky rudo před očima. Když se nechce, tak se nechce jen nechápu že má paní na OSPODu klidné spaní. Nebo to opravdu nechápe?
O mateřské intuici u adoptivních maminek
„Od psycholožky vím, že strach je první negativní emoce, kterou miminka cítí. Bohužel, i když si dítě vědomě tyto zlé zážitky nepamatuje, zůstanou uložené hluboko v podvědomí a vrací se.“
O tom, že mateřská intuice funguje velmi dobře u biologických maminek, tak nějak nepochybuji. Vztah a napojení k tomu vedoucí vznikne již v děloze a po porodu plynule přechází do toho pouta lásky a důvěry, které každé dítě tolik potřebuje. Tak je to v ideálním případě.
Samozřejmě je škoda, že jsme se tuhle intuici nějak odnaučili používat a věřit jí. O to víc je pro mě úžasné a fascinující to, že existuje a funguje také u rodičů náhradních. I přes to, že právě adoptivní maminky si věří v tomto směru ještě o něco méně než maminky biologické. Inspirací a dodáním odvahy v tomto směru může být následující příběh adoptivní maminky pětiletého chlapečka.
Kouzelný telefon
Když zazvonil kouzelný telefon, dozvěděli se žadatelé, že v kojeneckém ústavě na ně čeká čtyřměsíční chlapeček, který strávil první měsíce svého života v nemocnici, kde se léčil se silným abstinenčním syndromem. Chlapeček byl nádherný, vůbec se nebál lidí, naopak snažil se navazovat kontakt a na každého se usmíval.
Maminka neměla s dětmi žádné zkušenosti, ale i přes to jí přišlo zvláštní, že je maličký stále jakoby v napětí. Nevydržel chvilku v klidu, stále se ošíval a hýbal. Lékařka v kojeneckém ústavě už v té době vyslovila podezření na hyperaktivitu.
První náznaky problémů
Chlapeček byl moc milé a společenské miminko, které bylo spokojené v každé náruči, bylo mu jedno, zda jde o náruč maminky nebo někoho úplně cizího. Při usínání, strachu nebo nervozitě se uklidňoval zásadně sám, a to cucáním palečku.
„Nevěnovala jsem tomu přílišnou pozornost. Nevěděla jsem, že bych měla. Brala jsem to, že některé dítko má dudlík jiné paleček. Ale dnes vím, že to problém byl, protože tento návyk má i dnes v pěti letech, při usínání i psychickém vypětí se takto sám uklidňuje.“
„Také jsem nevěděla, že je problém, že se hrne ke každému, i k úplně cizím lidem ... brala jsem to tak, že je společenský. Ale celkově i podle jeho dalšího chování jsem tušila, že vše není v pořádku, jen jsem nevěděla co.“
Jak malý rostl, problémů přibývalo. V době čtvrtých narozenin si už maminka musela přiznat, že je v některých situacích nezvladatelný a ona sama si neví rady. Chlapeček se nedokázal uvolnit, snažil se všechny a všechno kolem sebe kontrolovat a řídit, stále se uklidňoval cucáním palečku a vzteklé scény byly na denním pořádku.
Co maminku ze začátku velmi mátlo, bylo, že chlapeček, se kterým bylo těžké doma najít společnou řeč, ve školce poslouchal učitelky na slovo. „Mají totiž velmi přísné paní
učitelky a tak poslouchá jen proto, že se bojí. A já nechci, aby ze mě měl strach, ale aby mě měl rád a dělal vše z vlastní vůle.“
Pomoc doprovázející organizace
V té době se maminka dozvěděla o možnosti využít služeb doprovázející organizace pro náhradní rodiče. Na první schůzku přijela klíčová pracovnice přímo do rodiny, aby mohla zhodnotit situaci. Dále pak na její doporučení maminka se synem podstoupili u psycholožky specializované na děti v náhradní rodině test poruchy attachmentu.
Test se skládá z několika sezení, některé jsou za přítomnosti dítěte, na jiné dochází pouze rodič.
Maminka se velmi zalekla, když jí psycholožka oznámila, že její syn opravdu poruchou attachmentu trpí. Potěšilo ji ale to, že díky nízkému věku lze v tomto směru terapií udělat velký kus práce – maminka dostala naději na úplné ozdravění pevného pouta mezi synem a jí.
Terapie je dlouhodobá záležitost a tak jednou za čtrnáct dnů jezdí do doprovázející organizace, kde probírají aktuální problémy a kolizní situace. Maminka dostává od psycholožky přesný návod jak tyto situace zvládat lépe nebo jim předcházet.
Učí se jak nejlépe a necitlivěji nastavovat hranice, tak aby to pro jejího syna nebylo ohrožující.
Dozvídá se také, jak funguje mozeček malého človíčka a co se v něm při tom a tom podnětu děje.
„Moc mi pomohlo pochopit, že to, co malý dělá, není zlobení. Děti nedělají nic bezdůvodně. Naopak je to o špatně nastavených a zažitých vzorcích chování, které vznikly v době pobytu v kojeneckém ústavě.“
„Malý chtěl například stále kojit, nebo v noci mléko a nebo kakao. Paní psycholožka mi vysvětlila, že nemá v mozečku uzavřené kojenecké období, a proto to dělá. Kdybych to nevěděla, odmítala bych s tím, že už je na to velký a jemu by se tato část života nikdy neuzavřela.“
V nemocnici
Silným zážitkem pro mámu i syna byl pobyt v nemocnici spojený s plánovanou operací. I přes to, že si chlapeček nemůže vybavit vzpomínky na pobyt v kojeneckém ústavě, pocit strachu a osamění si tělíčko velmi dobře pamatuje. V nemocnici se mu tyto pocity v době, kdy se probudil sám na JIP, velmi dobře vybavily.
Po návratu domů mamince stále dokola s pláčem opakoval, aby ho už nikdy nenechávala nikde samotného!
„Od paní psycholožky vím, že strach je první negativní emoce, kterou miminka cítí. Bohužel, i když si dítě vědomě tyto zlé zážitky nepamatuje, zůstanou uložené hluboko v podvědomí a vrací se.“
Včera jsem si náhodou všimla, že mé příspěvky na blogu tady odebírá 240 lidiček. Moc děkuju! Překvapilo mě to! Napadlo mě, že vám napíšu, že je možné mě, můj blog ale také hodně dalšího na mém facebooku https://www.facebook.com/AdopceDoNaha/
Pouto lásky a důvěry k rodičům
V některých směrech své rodiče vlastně vůbec nepotřebovala. Když ji něco vylekalo nebo rozzlobilo, nejlépe se uklidnila sama, ne v náruči mámy, tak jak je to běžné. Sama usínala a sama se probouzela. Po probuzení nevolala mámu, prostě jen seděla v postýlce a tiše čekala.
Nikdy bych nevěřila, jak moc důležité pro celý budoucí život je to, jak jste citově navázaní na své rodiče. Jak jim důvěřujete, věříte jim, že tu budou v dobrém i zlém a můžete se na ně vždy a za všech okolností spolehnout.
Teorie pevného pouta
První roky života, především kojenecký věk, je v tomto ohledu opravdu zásadní. Dítě přichází na svět bezmocné, odkázané na pomoc a péči svých nejbližších. Maminka v ideálním případě reaguje vnímavě a citlivě na jeho potřeby, ať už fyziologické nebo potřeby blízkosti, obětí, lásky a něhy. Přesně na tohle je mozeček malé bytůstky připraven a v takových podmínkách se rozvíjí optimálně. Z miminka pak roste člověk plný důvěry v sebe, ale také ve svět kolem.
Cítí, že je přijímán, že on jako takový je dobrý, protože jeho rodiče ho milují takového, jaký je, dále cítí, že svět je bezpečné a krásné místo - jsou tu přece rodiče, kteří ho ochrání před nebezpečím, a později to přece zvládne sám.
Co když je ale vše jinak?
Evoluce počítala s ledasčím, například s tím, že matky po porodu umíraly a dítěte se ujal někdo z rodiny. S tímhle si dětský mozeček poradit umí, prostě vazbu, kterou mělo vytvořenou k mámě, přenese na novou pečující osobu. Určitě to bolí, ale je to stále přirozené.
S čím ale určitě nepočítala a co určitě přirozené není, je to, že dítě umístíme do kolektivního zařízení – kojeneckého ústavu (dnes dětského centra), kde budou naplňovány jeho základní fyziologické potřeby a tím to tak nějak končí. Co se pak děje v mozečku takového dítka? Jak se pak vyvíjí jeho vztah k sobě samému a ke světu kolem nás?
Za dnešní příběh děkuji adoptivní mamince holčičky, která má tuto zkušenost za sebou.
První setkání
Když adoptivní rodiče poprvé uviděli svoji dceru v kojeneckém ústavu, bylo jí pět měsíců. Miminko s vyrážkou kolem pusinky, které leželo samo tak nějak smutně ve velké postýlce. Holčička si neuměla podat hračku, neuměla se otočit na bříško a o pasení koníčků se mohlo mamince jen zdát.
Maminka se zajímala, čím je způsobena vyrážka kolem pusinky miminka. To, co zjistila, ji nepříjemně překvapilo. Bylo to totiž způsobeno tím, že miminku, které zkoumá svět také pomocí úst, nebyla věnována dostatečné péče - pusinka nebyla dostatečně často otírána.
Z čeho měla ale maminka mnohem horší pocit a co se rozhodla nakonec řešit i s personálem kojeneckého ústavu, bylo to, že miminko bylo opravdu ošklivě a bolestivě až do krve opruzené.
Vzhledem k tomu, že se právní uvolnění miminka protáhlo, mohli budoucí rodiče maličkou domů nejdříve navštěvovat v kojeneckém ústavě a brát si ji na víkendové návštěvy a až následně v devíti měsících jim byla svěřena úředně nastálo.
Doma
Doma maminku překvapilo při péči o dceru hned několik věcí. Maličká zvládla pít pouze mléko z láhve. Příkrmy jako takové vůbec neznala, neuměla jíst lžičkou kaši ani jídlo s kousky.
V některých směrech své rodiče vlastně vůbec nepotřebovala. Když ji něco vylekalo nebo rozzlobilo, nejlépe se uklidnila sama, ne v náruči mámy, tak jak je to běžné. Sama usínala a sama se probouzela. Po probuzení nevolala mámu, prostě jen seděla v postýlce a tiše čekala.
Maličká vůbec nevyžadovala fyzický kontakt, naopak odmítala jej. Při pláči se pak kousala do prstíků tak silně, až jí z nich někdy začala téct krev. Co bylo pro maminku také velmi smutné a nepříjemné, že ji dcera odmítala při hraní, vystačila si prostě sama a na maminku se ani nepodívala.
Jednu věc, ale začali rodiče řešit s lékařem. Měli totiž pocit, že dcera spí mnohem více, než je v jejím věku běžné – prospala totiž až dvacet hodin denně! Lékař zjistil hned dvě příčiny, první byl nedostatek železa v krvi. Druhou příčinou bylo psychické rozpoložení maličké. Šlo o obranný mechanismus, který si vyvinula v kojeneckém ústavě – ve spánku se cítila v bezpečí.
I z hlediska psychomotorického vývoje byl na maličké pobyt v kojeneckém ústavu znát. Poprvé se otočila ze zad na bříško až v rodině, a to v devíti měsících, první krůčky pak následovaly v měsíci patnáctém.
Pomoc odborníků?
Problémy se spaním časem odezněly, ale ty, které se týkaly samopoškozování, bohužel naopak gradovaly. Maličká si často rozdrápala pusinku nebo ručičky až do krve. Tulení nepřicházelo v úvahu, to pak vztekle kopala kolem sebe. Zoufalí rodiče v této době vyhledali pomoc psychologa a následně také psychiatra.
Oba lékaři duše se shodli na tom, že maličká trpní poruchou attachmentu (připoutání se). Vzorec, podle kterého se naučila žít v kojeneckém ústavu, se přenesl i do jejího následného života v rodině. Zkušenost s tím, že svět je místo plné nástrah a nebezpečí a na vše je úplně sama. Nechce a neumí přijmout péči, lásku, pomoc a uklidnění rodičů.
Rodiče se této diagnózy velmi zalekli, ale potěšilo je, když jim lékaři dali naději na částečné nebo úplné vyléčení. Rodina tedy za dohledu odborníků pracuje na vztahu, na obnově toho pouta důvěry a lásky, kterou dítě k rodiči tak moc potřebuje.
Výsledky takové práce nejsou vidět ihned, ale postupné krůčky ke zlepšení rodiče vidí a cítí:
„Když mi při čtvrtých narozeninách dcera řekla: „Maminko, mám tě moc ráda!“, tak jsem se rozbrečela. Vím, že to půjde a my nad tím vyhrajeme!“
V ústavní péči
Řeklo by se, že půl roku v kojeneckém ústavu přece není tak hrozná doba. Miminko jen jí, spí a že následně, už šlo do rodiny, takže si přece nemůže nést žádné fatální psychické následky nebo ano?
Dnes bych ráda otevřela jedno velice zajímavé téma. Nejde tentokrát o mé životní zkušenosti, ale inspiraci jsem dostala od jedné úžasné pěstounské maminky. Tato maminka přijala svého syna jako půlroční miminko z kojeneckého ústavu. A protože její zkušenost je velice zajímavá, logická a bohužel ne ojedinělá, rozhodla jsem se tomuto tématu věnovat.
V kojeneckém ústavu
Začněme takto, děti umístěné po narození v kojeneckém ústavu, dnes dětském centru, čekají na své náhradní rodiče a čas běží. Děje se hned několik věcí zároveň.
Miminka podvědomě hledají svou blízkou osobu. Nenachází - nenaučí se vytvořit si vazbu na blízkou osobu - takzvané pevné pouto neboli attachment. Po tom, co se dostanou do rodin, je nutné na tomto terapeuticky pracovat, aby se tyto rány zacelily.
Co se děje dále, je to, že nejsou naplňovány adekvátně potřeby těchto dětí. Mluvím o základních fyziologických potřebách, ale i o potřebě doteku, útěchy a lásky. Je tu ale ještě jeden aspekt, který ústavní péče přináší – nedostatek podnětů k rozvíjení se.
Čím je miminko větší, tím je tento problém palčivější. Samozřejmě, že se tety v těchto zařízeních snaží a dělají, co můžou. Děti mají nad postýlkami pověšené hračky, postýlky jsou krásné barevné, okolí také. Děti jsou dávány na barevné hrací deky, všude je spousta hraček. I přes to, nebo právě proto, tyto děti trpí nedostatkem podnětů – leží samy v postýlkách, dívají se na tu krásnou hračku minuty, hodiny, dny, týdny, ...
Chybí to nejdůležitější - rodina, blízcí lidé, kteří hračky ukáží, kteří budou pokroky dítka prožívat s ním. Chybí to nejdůležitější a děti to ví. Díky tomu všemu se děje něco velmi špatného a logického. Tyto děti se rozvíjejí jinak a pomaleji než jejich vrstevníci v rodinách.
Tak to prostě je.
Pod lékařským dohledem
Děti jsou pod přísným lékařským dohledem. Jsou vedeny podrobné zprávy o jejich vývoji a zdravotním stavu. Jakákoliv odchylka je zaznamenána. Zdálo by se, že je to ku prospěchu věci. Náhradní rodiče přece chtějí vědět, jaké dítě přijímají a jakou má prognózu do budoucna.
S tím by se dalo souhlasit, pokud by se zde počítalo také s výše uvedeným hendikepem, který si tyto děti nesou. Kdyby bylo do toho všeho zakalkulováno také nějaké to lidské hledisko. Jak to napsat. Každá máma své dítě velice dobře zná a pozná, že je něco u dítěte jinak ještě dřív, než to odhalí lékař. Pozná, že je jiné, i když diagnóza ještě nemůže být stanovena (např. raný autismus, nedoslýchavost, apod). Jenže jak tento důležitý aspekt může fungovat v takovém kolektivním zařízení?
Nemůže.
Nefunguje.
Zcela konkrétně uvedu právě příklad zmíněné pěstounské maminky.
Při seznamování se spisem přijímaného chlapečka se žadatelé dozvěděli, že jde o krásné, modrooké, relativně zdravé miminko. Byla v něm také poznámka o tom, že je chlapeček trochu neklidný, nejspíš z důvodu konzumovaného alkoholu v těhotenství biologickou matkou.
V kojeneckém ústavu se dozvěděli podrobnosti. Miminko s diagnózou FAS, ublinkává po mléku, mléka mu střídají a zatím nenašli takové, které by mu sedělo. Tety s maličkým rehabilitují Vojtovou metodou, sleduje ho neurolog, psycholog a pediatr. Ve všem je pozadu ale v normě.
V rodině
Při první návštěvě vybraného pediatra lékař jen kroutí hlavou nad zprávami z kojeneckého ústavu - „V půl roce a už tyto diagnózy?“
Dostali žádanky na rehabilitaci a neurologii.
Lékařka na rehabilitaci zjistila, že Vojtova metoda už není třeba, ale malý potřebuje mnoho motivace a podpory k rozvoji pohybu. Díky výborné fyzioterapeutce, která během 2,5 let vymyslela obrovské množství různých motivačních a jiných cviků pro podporu správného rozvoje pohybu, je malý v tomto směru dnes v pořádku.
Problém s mlékem gradoval. Během prvního měsíce rodiče pozorovali, že blinká stále a sirup proti blinkání nepomáhá. Pediatr se tím bohužel nechtěl zabývat. Až sestra pěstounky, která měla s podobným problémem vlastní zkušenost, při návštěvě poradila mamince speciální mléko bez laktózy a bílkoviny KM. Vznesla totiž podezření na to, že miminko trpí intolerancí nebo alergií na kravské mléko. Po dvou dnech od nasazení nového mléka došlo k obrovskému zlepšení! Miminko bylo klidné, spokojené, neblinkalo. Následně tedy na žádost maminky byla z krve opravdu potvrzena ABKM – alergie na kravské mléko.
Zde do příběhu s dovolením vstoupím. Tato část příběhu totiž dopadla dobře. Díky všímavému přístupu náhradní rodiny alergie na mléko nezpůsobovala následně chlapečkovi už žádné zdravotní obtíže.
Co by kdyby?
Položila jsem pěstounce ale jinou otázku: „Co by se stalo, kdyby chlapeček dále zůstal v ústavní péči?“- „Ke zjištění alergie na mléko by pravděpodobně nedošlo. Takže by chlapeček trpěl, dokud by mléko nenahradily příkrmy, nicméně pokud by nebyla nasazena dieta, což by asi nebyla, časem by se dostavily další zdravotní problémy ve formě ekzémů apod.“
Budu pokračovat v příběhu.
Na neurologii lékařka zjistila, že se miminko neotáčí za zvukem, nereaguje na jméno, na volání, na nic. Vyšetření uší bylo v pořádku, problém byl v hlavě. Tento problém zmiňuji proto, že má také přímou návaznost na pobyt v ústavním zařízení. Později se totiž zjistilo, že mozeček malého chlapečka byl díky změně prostředí z ústavní péče do rodiny množstvím vjemů přetížen.
Chlapeček je sledován na neurologii dodnes, nicméně problémy se s pobytem v rodině postupně zmenšují.
Bez následků?
Na konec musím napsat ještě jednu věc. Řeklo by se že, půl roku v kojeneckém ústavu přece není tak hrozná doba. Miminko jen jí, spí a následně, že už šlo do rodiny, takže si přece nemůže nést žádné fatální psychické následky nebo ano?
Pěstounská maminka mi popisovala, jak se její syn uklidňuje stereotypním houpáním dopředu a dozadu.
Názor nechám na čtenářích - já mám jasno …
Jak jsem (ne)zvládla přípravu na adoptivní kojení
Co bude dál? Nevzdávám se. Stále věřím, že zvládneme s přijatým miminkem alespoň „jako kojení“ pomocí sumplementoru nebo novorozenecké cévky. Sice to nebude mým mlékem, ale kdo ví - zázraky se přece dějí!
Proč adoptivně kojit?
Jsem žena, která nikdy nebyla těhotná a nikdy nerodila. I přes to jsem mámou úžasné holčičky, za což jsem osudu nesmírně vděčná. Kojení nám chybí oběma, cítím a vidím to. Díky kontaktnímu a respektujícímu rodičovství jsme dohnaly opravdu mnohé a myslím, že vztah, který jsme si spolu vybudovaly, mohu nazvat silným a nádherným.
Proč chci tedy kojit své přijaté dítě? Důvodu je mnoho. Mateřské mléko je jednoduše mnohem zdravější a pro výživu miminka vhodnější než kterákoliv umělá výživa. Dále bych mohla pokračovat výčtem dalších a dalších důvodů, ale jeden vede. Je to potřeba zažít si ten pocit intimnosti a napojení se na své dítě, možnost navázat vztah tímto jedinečným způsobem a nakonec pomoci přijatému dítku touto cestou léčit rané trauma odmítnutí jeho biologickou rodinou.
Příprava začíná
Věšteckou koulí bohužel nevládnu, nicméně jednou ráno jsem se prostě rozhodla „dneska by to šlo“. Neptejte se mě na racionální zdůvodnění, myslím, že vůbec neexistuje. Prostě s přípravou na adoptivní kojení je třeba začít s velkým až několikaměsíčním předstihem, tak jsem začala.
Protože už léta bojuji s velmi silným akné, bohužel kde jinde než v obličeji a poslední dva roky mi na tento neduh velmi pomáhá speciální protikvasinková dieta. Rozhodla jsem se, že zakoupené bylinky nenasadím ihned v plné denní dávce vhodné pro kojení 3x3 tabletky, ale začnu pozvolna jednou tabletkou denně. Zkušenosti mě totiž naučily, že mám každou novou „potravinu“ nejlépe týden testovat, zda na ni moje tělo nebude negativně reagovat.
V takto nízké dávce jsou bylinky Pískavice řecké seno a Benedikt lékařský výborným doplňkem stravy pro úpravu zažívání, což se mi vlastně velmi hodí. Už po třech dnech cítím změny, na které mě laktační poradkyně upozorňovala, ovšem to mluvila o užívání v plné dávce. Bylinky mají totiž projímavý účinek. Nevadí.
Během týdne si moje tělo na bylinky zvyká a já mohu zvýšit dávku na 2x1 tabletu denně. Ovšem tohle se mému tělu moc nelíbí. Pokud si vezmu bylinky nalačno, velmi mě tlačí žaludek. Vše konzultuji se svou laktační poradkyní a ta radí bylinky pořádně zajíst. Super, pak problémy opravdu odeznívají.
Zhruba po týdnu užívání bylinek začínám také s odsáváním elektrickou odsávačkou. Moje laktační poradkyně mi odsávačku za rozumný peníz dlouhodobě propůjčila a co víc, poskytla mi velmi přesnou instruktáž, jak ji používat. Odsávání totiž nesmí bolet, co víc, nesmí být ani nepříjemné. Což se mi daří!
Nejdříve odsávám jednou denně, následně už dvakrát a nakonec zvládám odsávání třikrát denně. Ideál je bohužel mezi 4 -8 odsáváními denně. Délka je doporučována někde mezi 10-20 minutami, takže volím zlatý střed 15 minut.
Během odsávání zkouším různě relaxovat nebo dle doporučení laktační poradkyně vizualizovat představu kojení dítěte. Musím napsat, že jsem se této části bála opravdu hodně. Ale není to vůbec nepohodlné, bolestivé, strašné. Naopak je to docela příjemné a v pohodě. S odsáváním jsou vlastně jen dva problémy – najít si na ně čas a prostor. Protože je jasné, že odsávat bude žena jen doma v soukromí.
První potíže
První dny jde vše dobře, ale zhruba po týdnu odsávání začínám pociťovat bolest prsou. Ne při odsávání ale po něm, postupně mě prsa bolí celý den stále víc a víc. Problém konzultuji se svou laktační poradkyní a je mi sděleno, že pokud se bolest dá vydržet a není nijak intenzivní, pak mám prostě počkat. Důvodem je prý buď zvykání si těla na odsávání nebo zvětšování mléčných žláz.
Pokračuji tedy v odsávání další dva dny, ale bolest je stále výraznější a nepříjemnější. Opět kontaktuji svou laktační poradkyni s otázkou: "Co dál?" Dozvídám se, že důvod mé bolesti je ten, že odsávám „na sucho“. Bylo by vhodnější, abych produkovala alespoň pár kapiček mléka. Dobře, ale kde ho vzít a nekrást? Je mi doporučeno zhodnotit si, zda nechci vyzkoušet lék Domperion, který by alespoň v začátcích mohl výrazně pomoci.
Zavolat na pomoc hormony?
Původně jsem o této variantě vůbec neuvažovala, ale okolnosti mě donutily situaci přehodnotit. Zjišťuji si tedy podrobnosti o zmíněném medikamentu. Jedná se o lék původně určený pro úpravu trávení. V České republice je schválen a lze ho tedy předepisovat pouze pro tuto indikaci. Jedním z jeho vedlejších účinků je zvýšení sekrece prolaktinu, což vede ke (tvorbě) zvýšení tvorby mléka.
Pročítám seznam vedlejších účinků, zvažuji, zda ho nasadit alespoň krátkodobě, než se ukážou první „kapky mléka“. Ale nakonec zhodnocuji, že hormonů jsem si při našich dávných IVF příhodách užila víc než dost. Chci sice kojit, ale ne za cenu zničeného zdraví.
Laktační poradkyně tedy doporučuje navýšit byliny pro podporu laktace na optimální denní dávku tj. 3x3 tablety od obojího. Dále doporučuje na den dva přestat odsávat, počkat až zaberou bylinky, přestane bolest a začít se vším nanovo …
Naděje umírá poslední nebo ne?
Vysoké dávky bylinek vydržím brát přesně dva dny. Všechny tablety vždy poctivě zajím velkým množstvím jídla a poctivě a hodně zapiji. První den se zdá vše na dobré cestě, nic mi není a tak mám optimistický pocit, že by to takhle šlo.
Druhý den mi začíná i přes všechny opatření být k večeru těžko, v noci se vzbudím velmi nepříjemným pálením žáhy a pocitem na zvracení. Noční svačina vše zažene a já stále ještě doufám, že bude líp.
Ráno mě budí pocit kamenu v břiše a velmi intenzivní pálení žáhy. Nepomáhá snídaně, oběd ani večeře. Volám své laktační poradkyni a ta doporučuje vysadit bylinky.
Co bude dál? Nevzdávám se. Stále věřím, že zvládneme s přijatým miminkem alespoň „jako kojení“ pomocí sumplementoru nebo novorozenecké cévky. Sice to nebude mým mlékem, ale kdo ví - zázraky se přece dějí🙂
Geny nebo porucha attachmentu?
Naše děti mají jen tu smůlu, že neznalostí, v tomto případě bohužel neznalostí odborníků, dochází k záměně pojmů. Zranění duše, které utrpěli díky pobytu v kojeneckém ústavě, je zaměňováno a velmi fatálně za projev „špatných genů“.
O špatných genech slyšel nějakou nehezkou historku snad každý adoptivní rodič. Mně se to stalo v době, kdy jsme nad náhradním rodičovstvím teprve uvažovali.
Osobně jsem poznala jinou adoptivní maminku s více dětmi - s nejstarším dítkem na prahu dospělosti. Dítko přijala rodina z kojeneckého ústavu jako půlroční miminko. Maminka o dětech mluvila s láskou a hrdostí a také takovou tou moudrostí těch, co ví a mají něco za sebou ...
Puberta
Napadlo mě zeptat se, jak zvládli ten pomyslný mezník dospělosti, mezník, kterého se my rodiče velmi bojíme – pubertu.
„Jak jsme ji přežili? Puberta byla absolutní hrůza! Ani nevíš, kolikrát byla zrazena naše důvěra! Museli jsme začít zamykat peníze a cennosti a tiše doufáme, že škola, ve které zrovna je, bude tou, kterou už opravdu dokončí ...“
Dozvěděla jsem se ještě mnohem víc. Myslím, že podrobnosti vůbec nejsou podstatné. Adoptivní rodiče byli dítětem opakovaně velmi bolestně zraněni. Nicméně nevzdali to, vyhledali odbornou pomoc a dávají druhé, třetí a další šance.
Puberta odešla, ale pošramocené vztahy spolu se zrazenou důvěrou jsou denní realitou...
Geny?
„Za to můžou ty geny, víš“ dozvěděla jsem se tenkrát od adoptivní maminky. „Geny?“ Překvapilo mě. „Ano, navštívili jsme výborného psychiatra. Předepsal léky a vysvětlil nám, že za vše můžou geny ...“
Tenkrát jsem netušila, co vím dnes, takže mě to celé jen pořádně vyděsilo. Stane se to jednou i mně?
S odstupem času si ale přemýšlím nad tím, jak je možné, že tohoto odborníka na lidskou duši nenapadlo to, co už profesor Matějček ví skoro padesát let? Něco o tom, že právě takhle se u dětí v NRP projevuje porucha připoutání se – porucha attachmentu.
Porucha attachmentu
Mozeček malého človíčka, který strávil první měsíce svého života bez své blízké osoby – bez mámy, se díky tomuto faktu prostě začal vyvíjet jinak. Změny začaly už v době, kdy sám strádal v kojeneckém ústavě. Po přijetí do rodiny si človíček sice vytvořil pouto k náhradním rodičům, ale toto pouto nebylo stejné, jako by tomu bylo u dítka, které do rodiny přišlo ihned po porodu. Pouto lásky a důvěry neslo od začátku známky nedokonalosti.
Během dětství mohla rodina pozorovat drobné nebo větší příznaky tohoto „onemocnění“. A nebo ne, vždyť netušili, co hledat, na jaké symptomy se soustředit. Jejich dítě prostě bylo úžasné, dokonalé přesně tak, jak bylo ...
Porucha attachmentu, na kterou léky nezabírají a pomáhá pouze speciální terapie. Hlavou mi běžely úryvky z dokumentu „Děti bez lásky“, kde jsem takových příběhů zakončeno diagnózou „porucha attachmentu“ viděla mnoho.
Kdo jiný než my náhradní rodiče by měl bořit mýty o zaklínadlu jménem geny? Jenže jak to asi máme bez správných informací zvládnout?
Naše děti přece nemají dobré nebo špatné geny. Jak jsem psala jinde „Gen je vlastně jednotka informace, dle níž se vytváří podoba organismu“. Kdo z nás nemá v rodině takového toho blázna, alkoholika, prostě černou ovci rodiny?
Děti se zraněnou duší
Naše děti mají jen tu smůlu, že neznalostí, v tomto případě bohužel neznalostí odborníků, dochází k záměně pojmů. Zranění duše, které utrpěli díky pobytu v kojeneckém ústavě, je zaměňováno a velmi fatálně za projev „špatných genů“.
Celé to má dva velmi negativní důsledky. Prvním z nich je, že díky nesprávně stanovené diagnóze nebude dítěti v žádném případě pomoc odborníka nic platná. Braní léků určitě pošramocený attachment nevyléčí. Možná dítěti utlumí některé z příznaků, ale to je tak všechno.
Druhým důsledkem jsou příběhy o nevděčných adoptovaných dětech, které v pubertě propadnou návykovým látkám, chytnou se party, okradou vlastní rodiče a zmizí v nenávratnu ...
Poporodní deprese bez porodu?
O napsání dnešního článku mě poprosila jedna úžasná adoptivní maminka. Sama otevřela jedno velmi zajímavé, intimní a hodně bolavé téma.
Děti v srdci narozené
Někde jsem četla krásnou větu „děti v srdci narozené“. Jak dlouho ale trvá, než nám ty naše děti v tom srdci vyrostou? Biologické děti rostou v bříšku devět měsíců, během kterých si jejich maminky s těmi maličkými bytůstkami budují vztah, na který po porodu ve většině případů plynule naváží.
Z nás jsou maminky během pár týdnů, dní, někdy i rychleji. Je možné, aby lusknutím prstů naskočily všechny mateřské city a pocity? Láska takzvaně na první pohled?
Upřímně já lásku na první pohled nečekala. Nedovedla jsem si to tak nějak představit, že mrknu a bude to tam. Nebylo. Když se mě teta v kojeneckém ústavě ptala: „Ta je krásná že?“ Odpověděla jsem: „ Ano je nádherná“ , ale uvnitř: „Co? No prostě mimino.“
Nicméně s dcerou jsme měly obrovské štěstí, cestu jsme si k sobě hledaly velmi krátce. Třetí noc, když jsem ji krmila,se na mě malá zadívala a najednou to tam bylo. Jakoby přelétla neviditelná jiskra, ona věděla, že jsem její a já, že je moje.
Chtěla jsem vědět, jak to tedy je? Co je normální? A co je společensky přijatelné?
A tady se dostáváme do obrovského rozporu.
„Zazvonil Vám kouzelný telefon? Tak to máš být přece po těch letech šťastná matka ne?“
Jenže ono to tak jednoduché není. Jak jsem zjistila, velké množství adoptivních maminek si cestu ke svým dětem kratší nebo delší dobu hledá. Jde o proces a bude přirozený a normální, jen pro okolí, možná i rodinu, známé nepochopitelný. Což je pro adoptivní maminku velmi nelehká situace.
Někdy je ale mnohem hůř..
Po dlouhém čekání si šťastní rodiče vezli domů z kojeneckého ústavu krásné usměvavé maličké miminko. První dny zvládala novopečená maminka péči o syna v pohodě a mateřství si užívala.
Pak přišlo, ale něco na co nebyla připravená
Zde je ještě namístě zmínit jeden drobný paradox. Když se narodí maličké miminko, je v rodině ve většině případů respektováno šestinedělí. Doba, kdy má maminka veškerou pomoc nejbližší rodiny, doba, kdy se nepřijímají návštěvy, prostě doba,kdy je jasné, že maminka potřebuje klid, odpočinek a veškerou podporu okolí.
Je zvláštní, že pokud přijde do rodiny děťátko adoptované, nebývá to tak. Proč?Anožena nerodila, ale ve všech jiných směrech je pro ni taková situace stejně složitá jako pro maminku biologickou. A v některých směrech je pro ni situace ještě složitější.
Takže možná za vše mohla únava, stres kdo ví. Z ničeho nic začala maminka k miminku cítit odpor. Byly jí nepříjemné jeho ručičky, nožičky a především jeho pláč. Pláč ji uváděl v šílenství. Měla pocit, že péči nemůže zvládnout. Někdy se bála sama sebe. Bála se, že miminku ublíží. Utíkala se uklidnit od plačícího miminka do jiné místnosti a propadala beznaději.
„Nenáviděla jsem jeho dotek, vadilo mi mlaskání pusinky při krmení, ve chvíli, kdy hlavičkou jakoby hledal bradavku, jsem ho okamžitě dávala z náruče.“
Maminka došla až do bodu kdy, reálně uvažovala, zda by neměla miminko vrátit zpět do kojeneckého ústavu. Bála se, že péči o něj prostě nezvládne, že nebude dobrou mámou, takovou, kterou by tento malý človíček tak moc potřeboval.
Komu se svěřit? Manželovi? Pochopí?
Blízké rodině? Kamarádce?
Odbornou pomoc se vyhledat bála, miminko ještě nebylo právně jejich. Někde uvnitř cítila, že syna miluje, ale stavy beznaděje a odporu se vracely.
Hledala tedy informace na internetu. Velmi ji překvapilo, když zjistila, že se příznaky jejích problémů shodují s příznaky laktační psychózy! Mléko se jí nespouštělo, tak jak je to možné?
Laktační psychóza je pouze jiný název pro poporodní depresi, kterou trpí v průměru cca. 10% prvorodiček. S tvorbou mléka má souvislost pouze časovou. Stále je tu, ale otázka, jak je možné, že jí žena která nerodila, může trpět.
Maminka takto sváděla obrovský vnitřní boj s démony celé měsíce. Tyto stavy nakonec vymizely a ona si k miminku našla cestu.
Bohužel, do dnes si vyčítáto, jaké byly začátky jejich vztahu.
Zdravím všechny maminky, kdo sledujete můj blog týkající se témat NRP tak zde je nový článek http://adopce-donaha.infoblog.cz/clanek/poporod...
