Kdo četl můj předchozí článek, ví, že naše cesta za přirozeným porodem nebyla z těch nejjednodušších, ale jednou jsem si zvolila cestu a teď už jen zbývalo se po ní vydat. Temín jsme měli sice vypočítaný na 13. srpna, ale počítali jsme s vyvolávaným porodem kvůli velikosti miminka (pravděpodobně by to bylo kolem 7. srpna). V pátek 1. srpna jsem se tedy vydala na poslední poradnu ke svému gynekologovi, který po prohlídce zkonstatoval, že se porodní cesty začínají pěkně připravovat (CS7) a pokud by mi náhodou odtekla plodová voda (což je u porodu KP poněkud riskantní), nemám jezdit do své vybrané porodnice (vzdálené přes 100 km), ale radši do té nejbližší, což by znamenalo jasného císaře. Od doktora jsem odcházela velice potěšená, protože připravené porodní cesty = méně hrozné vyvolávání🙂. Ten den mě ještě čekal monitor v místní porodnici, který ukázal poměrně hezké kopečky při poslíčkách (PA se mě ještě poměrně vyjeveně ptala, kdyže to mám termín) a já byla o to spokojenější, protože se mi zdálo, že se prostě porod blíží. S manželem jsme počítali s tím, že tento víkend bude náš poslední bezdětný - v sobotu bylo nádherně, tak jsme celé odpoledne strávili na koupališti, kde mi bylo v poslední době nejlépe. V neděli jsme začali dodělávat poslední resty v domácnosti - pověšení vypraných záclon, úklid sklepa a já jsem ještě domalovávala obrázky na zdi v pokojíčku (asi 3 hodinové nekonečné lezení na židli a dolů). Nakonec jsme večer završili tím, že jsme se rozhodli připravit postýlku (přestože jsme to měli v plánu udělat až po příjezdu z porodnice), chvíli jsme se pokochali a šli jsme si lehnout s tím, že si zahrajeme Scrabble a půjdeme spát. Prcek se v bříšku nezvykle šil a najednou při mém třetím tahu ... praskla voda ("Co to je? A do prdele, jedeme..."). Šok, nedobalená taška, nenabitý ani jeden mobil, natož pak foťák. Začala jsem lítat po bytě (vypadalo to u nás jak v mokré čtvrti - no nechápu, jak někdo může nepoznat odtok vody) a dobalovat to nejnutnější. Nebyla jsem kupodivu vůbec vystreslá a intuice mi říkala, že všechno je v pořádku, takže jsme se přeci jen vydali na cestu do té vzdálené porodnice.

V autě jsem si pořádně nahlas pustila Čechomor a celou cestu jsme si s manželem prozpěvovali. Slabé kontrakce se začaly objevovat asi až po hodině od prasknutí vody a chodily po cca 6 minutových intervalech, nijak to nebolelo a já začínala být nad věcí - pořád jsem si v duchu opakovala, že maximálně za 48 hodin budeme mít Eliáška u sebe. Do porodnice jsme přijeli kolem 23:30. Porodní asistentky se mnou nejprve sepsaly všechny možné papíry, připojily mě na monitor a přišla mě vyšetřit mladá sympatická doktorka. S radostí zkonstatovala, že se vše krásně rozbíhá a já jsem otevřená na 3 prsty a hned mě pošle na sál. Potom si pročetla můj porodní plán (k přečtení na mém blogu) a úsměv jí trochu ztuhl - přála jsem si zkusit rodit bez nástřihu a ve vertikální poloze. Doktorka byla hodná, ale bylo na ní vidět, že jí moc nepotěšilo rodit KP, natož netradičně. Rozhovor byl víceméně ukončen se slovy, že moje přání asi splnit nepůjdou, protože přece existují doporučené postupy, které se musí vždy dodržet. Ještě jsme rychle vyrazily na UTZ, aby se zkontrolovala aktuální poloha miminka - stále řitní postavení KP, velice vhodná poloha pro přirozený porod.

Manžel musel jít nejprve zaplatit poplatek a pak už ho pustili za mnou na porodní sál. Byla asi 1 hodina v noci - nejprve mě čekal klystýr, trochu jsem se ho bála, ale nebylo to nic hrozného. Hrozné bylo udržet to v sobě🙂 Ale i to jsem nakonec s vypětím sil dokázala. Pak se mi čas hodně slíval - monitory, slabé kontrakce, sem tam vnitřní vyšetření a spánek. Od porodní asistentky jsem vyzvěděla, že další směna přijde v 7 hodin ráno a mě tak napadlo, že by bylo fajn vydržet s porodem na jiného doktora (v duchu jsem si moc a moc přála, aby sloužila ta "moje" lékařka). Každé vyšetření ukazovalo, že porodní nález zůstává beze změny a já se začala radovat, že se mi přání asi splní. V 7 hodin ráno se otevřely dveře a v nich stála "moje vysněná lékařka" - sice ten den vůbec neměla službu na porodních sálech, ale rozhodla se, že když mě na tuto porodnici navnadila, tak mně taky pomůže s porodem. Neumíte si ani představit, jakou radost jsme s manželem měli. Představila nám ještě staršího lékaře, který s ní bude na mém porodu pracovat - když odešel, hned jsem se jí ptala, jak se kolega tváří na můj PP. Usmála se a řekla, že to je ten nejlepší lékař, jakého jsem si mohla pro svá přání přát, nemá prý problém zkusit rodit bez nástřihu a v poloze, jakou si sama zvolím. Hurá.

Následovalo další vnitřní vyšetření, které ukázalo opět stejný výsledek. Po vyšetření jsem konečně mohla do vany - vybrala jsem si sál s obrovskou vířivou vanou, PA mi doporučila co nejteplejší vodu a já se začala nahřívat. PA byla úžasná, přesně ten typ, co bych si vybrala, kdybych měla tu možnost - zabývala se homeopatiky a přírodním tlumením bolestí, takže mi neustále vymýšlela nějaké vonné směsi, potírala mi břísko olejem, nahřívala polštářkem z třešňových pecek, no prostě nádhera. Občas si přišla miminko poslechnout a po 2 hodinách jsem musela ven z vody kvůli dalšímu vyšetření. Modlila jsem se, aby se už konečně ukázal nějaký posun - doktor mě vyšetřil a hend podle jeho spokojeného výrazu bylo vidět, že se to konečně pohnulo - výsledek prý překvapil i jeho, otevřená na minimálně šest prstů. Znovu jsem se naložila do vany a tak to probíhalo nějakou dobu - vana, monitory, záchod, potírání břicha a kontrakce pomalu nabývaly na intenzitě, ale nebylo to nic, co by se nedalo vydržet. A tak to šlo až do 13. hodiny, kdy lékař zkonstatoval, že je branka zašlá, ale je vidět ještě nějaký lem (dodnes vlastně nevím, co to je). Po další třičtvrtě hodině byl pryč i ten lem, jen se muselo čekat, až malý sestoupí zadečkem pořádně dolů - když cestu proráží tvrdá hlavička, je to prý o dost rychlejší, ale to jsem věděla a počítala s tím. Kontrakce už začaly být šílené, přicházely zhruba po 3 - 4 minutách a každá kontrakce začínala šíleným nutkáním tlačit. PA mi doporučila přesunout se k balónu, opřít se o něj prsy a být v takovém jakoby kleku na 4 - že to prý miminku pomůže sestoupit dolů. Opřela jsem se tedy o balon a čekala na kontrakci. Když přišla, málem jsem z toho balonu spadla - ta bolest byla neskutečná, naštěstí byly přede mnou žebřiny, pořádně jsem se jich chytla a při každé kontrakci je drtila rukama a hlavně se držela, jinak bych musela spadnout. Bolest už začala být neskutečná, přiznám se, že jsem překvapila sama sebe, myslela jsem si, že bolest zvládnu lépe, ale v kontrakci jsem nebyla ani schopná dýchat, natož myslet. Křičela jsem a v duchu si fakt přála, ať to brzy skončí, protože jsem věděla, že to už dlouho nevydržím. Navíc jsem měla už opravdu šílené nutkání tlačit, doktor mi tlačení ještě zakázal, ale tělo už si nechtělo nechat říct. Pomalu jsme se začali přesouvat na porodní lůžko, doktor se mě zeptal, v jaké poloze si teda nakonec přeju rodit. Nakonec jsem se dohodli, že zkusíme v sedě na porodním lůžku (s nohami opřenými o ty zvedáky), mám prý vydržet ještě 3 kontrakce a jdeme na to. Doktorka mně pro jistotu píchla injekci, kdyby byl přece jen potřeba nástřih. Při další kontrakci už jsem to nevydržela a musela jsem tlačit - až později jsem se od manžela dozvěděla, že zatímco jsem tlačila, PA mi miminko zasouvala zase zpátky🙂 Po téhle kontrakci už doktor řekl, že jdeme na to a já najednou byla v šoku, jak rychle to uteklo🙂

Je to zajímavé, ale od téhle chvíle už kontrakce nebolely ani maličko. Na první zatlačení vykoukl zadeček s nožičkami, na druhé vyjelo celé tělíčko (v tuhle chvíli jsem dostala injekci oxytocinu pro posílení kontrakce kvůli porodu hlavičky) a na třetí zatlačení byla venku hlavička. A najednou se ozvalo takové tiché zakňournutí (ne pláč) a já měla Eliáška na prsou. Čekala jsem slzy štěstí, ale neobjevily se - objevil se jen pocit obrovské úlevy a pýchy na to, že jsme to dokázali. Bez nástřihu a jediného poranění, bez jediné komplikace a v rekordním čase - za 3 minuty byl Eliášek na světě. Manžel pořád opakoval, jak je prcek nádherný a já mu zatím pořád neviděla do obličeje, protože ho měl zabořený mezi mými prsy🙂. Pak už jsem jen jednou zatlačila a objevila se celá placenta. 

Stali se z nás rodiče🙂 Všichni odešli a nám začaly 2 hodinky nefalšovaného bondingu - Eliášek byl na mém nahém těle, a společně jsme byli přikrytí dekami. Na tuhle chvíli asi v životě nezapomenu - manžel si po chvilce lehl k nám a bylo nám strašně krásně. Po chvilce si prcek začal olizovat ručičky a neochvějně se dostal k prsu, kde se hned přisál - ani jednou nezabrečel, bylo vidět, že je mu taky dobře.

Už od května nám maminky i tatínkové posílají své zážitky s Manducou. Soutěží o kupóny do e-shopu Mamaja.cz. Pokud byste se chtěli také zapojit, podrobnosti najdete zde http://www.manduca.cz/soutez/

A tady jsou některé z Příběhů s Manducou:

To bylo, když jsem s Manducou byla na poradě

Sedím na poradě s ředitelem a dítko klidně spinká v kočárku, abych alespoň chvíli měla volné ruce a mohla vyřídit nejdůležitější. Pod kočárkem vozím Manducu, protože nebude dlouho trvat a dostane se zase na řadu. Chodím s prckem do práce, a tak se hodí každou chvilku. Mrňous má výhled a já můžu chvilku něco dělat.

Porada končí a ředitel se dlouze zakouká pod kočárek s budícím se dítkem a pokládá mi poslední otázku před oficiálním rozchodem: "Manduca? Co to je?"

Chlubím se nosítkem a dostává se mi na agitační přednášku výborné a nečekané odpovědi..... ;) "Manduca totiž v latině znamená jíst nebo žrát (manducare), tak mě zajímalo, co to tam vlastně máte."

V rámci iniciativy Všichni jsou na koníku vítám u nás 

prim. MUDr. Petra Kolka z Gynekologicko – porodního oddělení v Porodnici Praha 4 – Krč, Thomayerova nemocnice.

Pane primáři, jakou péči zde těhotným ženám poskytujete?

Poskytujeme standardní předporodní a porodní péči těhotným od 30tého týdne těhotenství a jsme tak zařazeni do intermediálních center perinatologické péče.

Vaše oddělení nese titul Baby friendly hospital, což je titul, který garantuje přátelské prostředí matce a dítěti. Jaká byla cesta k jeho získání a co vše musíte splňovat?

Titul Baby friendly hospital jsme získali před deseti lety jako první porodnice v ČR.

Když jsem byla asi v 6. měsíci těhotenství, náhodou jsem narazila na nějaký rozhovor s MUDr. Elekovou. Do té doby jsem o očkování nikdy moc nepřemýšlela a sama mám kromě chřipky asi všechna očkování, co se kde objevila. Ale s ohledem na očekávané miminko a ten pocit odpovědnosti, že to budu já, kdo za něj bude rozhodovat, jsem se pustila do čtení... A byla jsem v šoku! Jak to, že se o tom všem tak málo mluví, jak to, že jsem před tím nic takového nikdy neslyšela...? Každopádně už pediatra jsem hledala podle toho, jeslti nám nebude dělat problémy v případě, že se rozhodneme neočkovat. Tou dobou jsem byla hodně na vážkách. Naše pediatrička toleruje neočkování do 6 měsíců věku, pak chce podepsat papír, že přes všechna rizika a její upozornění odmítáte očkovat. Jak se ten zlomový termín blížil, byla jsem čím dál nervóznější. Hrozně jsem se bála špatného rozhodnutí, ale tak nějak jsem prostě cítila, že očkovat nechci (ten pocit u mě stále trvá a rozhodla jsem se mu prozatím věřit). Snažila jsem se toho co nejvíce pročíst a zjistit a začala jsem si pro sebe psát poznámky, abych případně byla schopná vést s pediatrem na toto téma diskusi. Nakonec to dopadlo tak, že jsem napsala svůj "odmítací papír", kde jsem popsala, proč jsme se rozhodli zatím neočkovat, a ten má malý založen v kartě. 

Bohužel čas je můj nepřítel a těch materiálů je tolik... Každopádně jsem se rozhodla, že se o ten svůj "referát" podělím. Třeba to někomu ušetří čas a pomůže se trochu zorientovat. Vzhledem k rozsahu už jsem se rozhodla to všechno rozdělit na několik dílčích článků, zdroje a další odkazy uvádím zvlášť. Pořád je to jen rozpracovaná verze, ale i tak už je tam pár užitečných informací. Článek budu postupně upgradovat, jak mi čas dovolí.

A abych předešla různým komentářům a dotazům... Nejsem lékař, ale pouhý laik, co se snaží do téhle problematiky proniknout a porozumět jí. Tenhle článek jsem psala původně pro sebe, ale pak mi přišlo škoda si ho syslit. Takže ho tak prosím berte. Každopádně uvedené informace ráda opravím, pokud se ozve nějaký odborník s tím, že je něco špatně. 

P.S. Text (viz níže) kopíruju z Wordu a koukám, že se to nějak rozsypalo, odrážky zlobí... Ale nebudu se zabývat grafickou stránkou, tak jí prosím omluvte.

Imunitní systém

-       Hlavním úkolem imunitního systému je obrana organismu proti virům, bakteriím, parazitům a plísním či pozměněným buňkám vlastního těla (nádorové buňky).