Spousta maminek si dělá starosti, kdy a jak zbavit svou ratolest plen a naučit ji na nočník. Co jedno batole zvládne v roce a půl, s tím má jiné problémy i o rok později.  Pro naše dvě děti, narozené s odstupem tří let, čas na pravé učení přišel shodně až po dosažení půldruhého roku, kdy byly schopny si uvědomit svou potřebu o chvilku dříve, než ji zrealizovaly.  Do té doby sice nočník vyzkoušely, ale nijak zvlášť je nezaujal. Utíkaly z něj a raději při daleko zábavnějších činnostech vesele plnily plenky, přestože moc dobře věděly, co se od nich žádá.
Od narození často začaly vykonávat potřebu právě ve chvíli rozbalení. Vždy jsem akci s úsměvem komentovala a děti se časem, zhruba od 9. nebo 10. měsíce věku, vysloveně snažily mamince udělat radost a čůraly „na povel“. Jen sedět na nočníku se jim nechtělo ani o mnoho měsíců později.  Přemýšlela jsem, jak je motivovat. Zavrhla jsem nočníky ve tvaru autíček i luxusní nočníky hrající melodie.  Něco mi ale říkalo, že spojit výkon s bezprostřední odměnou není špatný nápad. Při svém pátrání jsem narazila na samolepky My Wee Friend, které se vlepí na dno nočníku, po jehož použití se z původně černého kruhu samolepky stane veselý barevný obrázek. Samolepka v nočníku zůstává, je omyvatelná a dle výrobce ji stačí vyměnit jednou za zhruba 6 až 12 týdnů.  Rozhodla jsem se ji vyzkoušet, což se vzápětí ukázalo jako výborný tah.  Ukázala jsem dětem „inovovaný“ nočník a dávala najevo, že jde o něco zvláštního, že se chystá překvapení. Posadila jsem batole, tvářila se natěšeně, záhadně i povzbudivě zároveň a požádala o „Číííí“.  Obě děti v té chvíli zareagovaly naprosto shodně – netušily sice, proč by to tentokrát mělo být jiné než jindy, ale maminka měla zcela jistě něco za lubem, pročež se obě ratolesti svorně rozhodly, že mamince vyhoví.  Samolepka vykonala svou práci, ukázala obrázek, maminka „žasla“ a děti byly nadšené proměnou, k níž jejich nočníkovým výkonem došlo, i maminčinou patřičně jásavou odezvou.  
Nočník se brzy stal kamarádem, k dozrání celého procesu přispělo i teplé jaro a nadcházející léto, kdy mohly děti pobíhat doma i venku polonahé a tedy reagovat na svou potřebu rychleji než s vrstvami oblečení na sobě. Přesně týden po oslavě druhých narozenin byli oba bez plen nejen přes den, ale i v noci. Beze spěchu a bez jakéhokoli stresu na obou stranách, tempem, které si děti samy určily.

Zdroj. slune-cz.cz

Přeji krásný podvečer všem nastávajícím i stávajícím maminkám,

ráda bych Vás pozvala na skandální výprodej věciček pro Vaše nejmenší. 

Výprodej bude probíhat  17. - 18. 2. 2014 v příjemné kavárničce v centru Brna vždy od 9:00 do 19:00h

Připraveno pro Vás bude: 

- Hračky značky Lamaze a Chicco s 50% slevou 

- Hračky značky Sassy a Playgro s 50% slevou

Nejsem věřící ani nevěřící. V něco věřím, neumím to pojmenovat, asi je to Bůh, ale nevěřím v církev. Hodně častu okolo sebe slýchám: "Kdyby byl Bůh, toto by se nestalo...".

Jednu jsem četla něco, co mi pomohlo pochopit, proč se někdy věci dějí tak, jak se dějí.

Kdysi žili dva bratři. Hodný a Zlý. Ten Hodný byl celý život slušný, milý a poctivý. Zlý byl opakem Hodného, kradl, záviděl a lhal. Jednoho dne oba bratři spadli do velké jámy. Zatímco Hodný si po pádu zlomil ruku, ten Zlý našel na dně zlaťák. Jeden starý muž, který je oba dva znal od dětství, se obrátil k nebesům a říká: "Jaká to nespravedlnost, člověk, který žije poctivě, si zlomí ruku a neřád, který si to nezaslouží, najde zlaťák. Kdyby byl Bůh, toto by přece nedovolil!". A v tom k němu Bůh promluvil: "Každý má ve svém životě nějaký osud. Já sleduji, jak kdo žije a i když osud neovlivním, mohu každému podle jeho chování osud zmírnit, nebo naopak zhoršit. Podívej se na tyto dva bratry. Ten Hodný měl tady v jámě zemřít. Ale protože žil celý život poctivě, zlomil si pouze ruku. Ten Zlý měl na dně jámy najít veliký poklad, ale že žil špatně, našel pouze zlaťák...

Neříkám, že to platí na všechny události, že je to pravda, nebo že tomu musí každý věřit, ale za zamyšlení to určitě stojí....