„Víte, já dodnes nedokážu normálně žít, i kdybych chtěla - je to ve mně stále, protože mi zemřel v náručí,“ říká maminka malého Jakubka, podle které jsou na vině špatné lékařské postupy a přístup lékařů. Případ jeho smrti se nyní prošetřuje na Slovensku. Maminka Jakubka hledá spravedlnost nejen pro něj, ale i jiné děti, které zemřely zbytečně ve slovenských nemocnicích.

„Viete, ja dodnes nedokážem normálne žiť, aj keby som chcela - je to vo mne stále, pretože mi zomrel v náručí.“

25.1.2018: rodina Jakubka podala žiadosť – podnet na prešetrenie zdravotnej starostlivosti mŕtveho Jakubka. V súčasnosti je táto kauza prešetrovaná...

Jakubko zomrel v bolestiach, zomrel mamičke v náručí. Tá si zažila peklo a tvrdí, že nikto neakceptoval jej požiadavky, jej naliehanie a že jej synovi nebola poskytnutá patričná zdravotná starostlivosť.

„Iba ho plnili klystírmi“

Dňa 20.11.2017 bol Jakubko hospitalizovaný v Dolnooravskej nemocnici v Dolnom Kubíne, pretože nemal stolicu už 8 dní.

„Naše děti mi pomáhají hodně. Máme na ledničce rozvrh prací, kdo má který den co dělat, každý den tři činnosti, o víkendu volněji,“ pochvaluje si maminka na Modrém koníku svůj systém, který pro děti vymyslela.

Každý rodič jednou musí zapojit děti do chodu domácnosti a naučit je pomáhat. Kdy je ale ten správný čas? Existují na to nějaká pravidla? A co dělat, když se dítě k pomoci nemá?

„Od malička jsem se snažila malého začlenit do domácích prací. Měla jsem odstrašující příklad ve švagrové, která své dcerky nenechá s ničím pomáhat a ony třeba v šesti letech neví, kde mají pračku nebo kam patří hrnky,“ píše jedna z maminek v diskuzi.

Začněte co nejdříve

Vést děťátko k domácím pracím je vhodné už od co nejmenšího věku. I batolata jsou totiž schopna s něčím pomoci, i když to vyžaduje dozor a častokrát i opravu od rodičů. Berou to spíše jako hru a toho je potřeba využít. Samozřejmě úkoly pro ně musíte vymýšlet takové, aby byla schopna je zvládnout, například aby si po sobě uklidila hračky nebo krmila domácí mazlíčky.

Čím je dítě starší, tím je schopnější, a proto mu pak můžete zvedat laťku v tom, co už dokáže. Může pomáhat s utíráním prachu, s věšením prádla a s drobnými pracemi na zahradě. Některé maminky popisují své zkušenosti, jak jsou jejich děti nadšené z pomoci a hrnou se do všech možných činností. Vede vyndávání prádla z pračky a sušičky nebo vysávání.

 Co je to vlastně imunita? Jednoduše řečeno jde o schopnost lidského organismu bránit se všemu, co vyhodnotí jako škodlivé. Tato schopnost se rozvíjí nejvíce v dětském věku, a i když to, jak bude fungovat, je z velké míry dáno geneticky, můžeme ji zásadně ovlivnit. Jak? Vcelku jednoduše – co nejlepším způsobem života. Základ tvoří co nejkvalitnější a nejpestřejší strava s dostatkem vitamínů a minerálů, dostatek pohybu - hlavně na čerstvém vzduchu, psychická pohoda, ale také vhodné hygienické návyky (ne však přehnané!).

Imunita člověka se začíná budovat ihned po narození. Vlastně by se dalo říci, že ještě dřív, protože úplné základy se utváří již v prenatálním období – tedy u maminky v bříšku. Nejvíce se pak rozvíjí v kojeneckém, batolecím a předškolním věku.

Jedním z nejdůležitějších orgánů pro co nejlepší vývoj a funkci imunitního systému je střevo. Přijde vám to zvláštní? Je to opravdu tak. Ve střevě totiž sídlí až kolem 70 % imunitního systému. Zásadní význam při rozvoji imunity má správná střevní mikroflóra - tedy osídlení střeva vhodnými bakteriemi. K prvnímu osídlení dochází již během porodu, a proto je způsob porodu jedním z prvních faktorů ovlivňujících osídlení střeva miminka (před porodem je střevo miminka sterilní). Při vaginálním porodu si miminko „nasbírá“ prospěšné bakterie při průchodu porodními cestami od matky.

Další bonus je pak co nejdřívější kontakt kůže na kůži, kdy se kůže miminka pomalu osidluje bakteriemi z kůže maminky. Nezralý imunitní systém novorozence je pak také konfrontován s bakteriemi a viry, které matčina imunita zná a umí se proti nim účinně bránit vhodnými protilátkami. Ty se pak k děťátku dostanou v mateřském mléce. Naopak děti narozené císařským řezem jsou o toto prvotní osídlení ochuzené. Namísto toho je jako prvotní osídlují bakterie z nemocničního prostředí. Zajímavé je, že některé lékařské studie se již zabývají tím, jak o tyto prospěšné bakterie miminka narozené císařským řezem neochudit. Jedna studie například zkoušela metodu, kdy se novorozenec narozený císařským řezem potřel vaginálním sekretem matky. Metoda z této studie má však mezi odborníky jak své příznivce, tak své odpůrce.

Zdravý novorozenec i přes svůj nezralý imunitní systém v prvních měsících svého života onemocní naštěstí jen výjimečně. Jak je to možné? Rodí se totiž s tzv. novorozeneckou imunitou, kterou tvoří např. makrofágy (druh bílých krvinek, který dokáže rozpoznat a zničit škodlivé mikroorganizmy), ale hlavně s obrannými látkami získanými od matky během těhotenství. Jsou to tzv. mateřské protilátky IgG, které procházející přes placentu. Jejich množství je u novorozence velmi vysoké, ale již během prvních měsíců rapidně klesá, až kolem 7. měsíce téměř vymizí. Přechodný nedostatek protilátek, kdy hladina mateřských protilátek značně klesne, ale tvorba vlastních ještě není dostatečná je hlavně mezi 3. a 6. měsícem života dítěte. Proto je v tomto období miminko obzvláště náchylné k získání různých infekčních nemocí. Dostatečnou imunitu mívá dítě až kolem 5. Roku. I proto je období školkové docházky doprovázené zvýšenou nemocností. Do podobné úrovně jako má dospělý člověk se imunitní systém dopracuje nejdříve kolem osmého, spíše ale až kolem desátého roku dítěte.

Další velmi důležitou roli v budování imunity hraje kojení. Mateřské mléko obsahuje obrovské množství prospěšných látek, které jsou tvořené přímo na míru každému dítěti. Mezi hlavní patří mimo jiné ochranné protilátky a prebiotika, která jsou v podstatě „potravou“ pro prospěšné střevní bakterie, tudíž podporují růst i aktivitu správné střevní mikroflóry. Mateřské mléko obsahuje například také živé leukocyty (bílé krvinky), které hrají důležitou úlohu v boji s infekčními nemocemi.

S osmiměsíčním odstupem se konečně dostávám k tomu, sepsat svůj druhý porod. Někmou možná pro inspiraci a hlavně sobě jako památku, abych si co nejvíce a nejdéla vše pamatovala. Prvního porodu jsem se bála šíleně, nakonec viz. článek byl pohodovej, rychlej a krásnej. A těšila jsem se na další. No postupem času s blížícím se termínem druhého porodu, na mě šly opět obavy z bolesti a hlavně, aby nebyl třeba nějaký komplikovaný, dlouhý atd. Noční můry z porodu a "bolesti", kterou jsem si nepamatovala. Opět jsem cvičila s Aniballem, ale bolesti kostrče od 6 měsíce mě tak paralyzovaly, že jsem měla obavy, jak to zase zvládnu. Světe div se, zvládla jsem to jako rodící královna. :D opravdu jsem se tak cítila. Rodila bych zas...ale děti mi stačí dvě až až...:D

Tobik se chystal na svět 40+1 tt, 2.3.2018. Příznaky žádné, svařáků a van před tím nespočet a nic. A tak 2.8.2018 asi od 4h ráno jsem cítila trošku bolesti v podbišku. Jako u prvního porodu jsem čekala, že přijde jen nějaká střevní nevolnost, ale měla jsem staženou aplikaci na kontrakce a byly cca po necelých 10 min a trvaly pár sekund. Před 5 hodinou už jsem budila muže a zkusili jsme vanu, ale už jen smočené kontíky mi dělaly zle (to už jsem byla témeř otevřená a nevěděla to :D). Asi během 15 minut byly stahy po 3 minutách, ale ani ne minutu dlouhé. To už jsem si v rychlosti dávala make-up :D a volali jsme mamce, ať jede co nejrychleji taxikem k nám hlídat Deniska. Dojela a hodila na mě lítostivé pohledy, když viděla jak klečím a prodýchávám... no to mi moc nedodalo, a tak jsem se uzavřela do sebe a soustředila se na Tobika, že už jde k nám 🙂 bylo mi fajn, a vše se dalo v pohodě zvládat. Jen jsem vždy musela na kolena a prodýchat, zavřít oči a nic jiného nevnímat. Najednou přišlo nutkání tlačit...bylo mi jasné, že už to za chvíli bude. Tak jsem se rozhodla zavolat sanitku, i když je porodnice kousek, ale sedět v autě bych nejspíš fyzicky nezvládla. Ze třetího patra jsem sešla a na chodbě mě kontrakce opět táhly na zem klečet. No ještěže nešli zrovna nějací sousedi do práce:D bylo asi 6:30. Doktor v sanitce říkal řidiči "jeď co nejrychleji, ale opatrně" 🙂 jsem si říkala proč to tak dramatizuje, to zvládám v klidu a je čas... 6:35 ve fn a tam mi řekli, že jsem oetřená úplně a jdeme rodit. Takovej fofr jsem nečekala. Stihli jeden monitor, položila jsem se na bok - jinou polohu jsem nedopustila, takto jsem rodila i poprvé. Nebyla potřeba žádná chemie, nic... najednou přišly větší tlaky a šlo se na věc. PA mi řekla, že už si můžu přitláčet jak potřebuji. Voda praskla sama a pak tři zatlačení a Tobík se svou váhou 4100 po půlhodině od příjezdu do porodnice byl u mě. Nikdo mě nestihl nějak "kontrolovat a řídit", takže to bylo v podstatě podle  mých představ. Jen to samotné poslední tlační bylo docela nepříjemné a chtěla jsem ať je už venku🙂 Ta váha mě vyděsila, vůbec jsem to nijak nepociťovala. Víc nervozní jsem byla as hodinového čekání na placentu potom. Tobi se ale hezky přisál a užili jsme si bonding. Vypadal dost oplácaně a to je i dodnes🙂, ale byl a je krásnej a děkuji vesmíru za tyto dva krásné porody. Je to dar! Přála bych všem si porod takto užít. Podotknu, že teda předporodní kurz mi dal hodně. Bez něj by to tak nebylo. A kniha hypnoporod! Ty všechyn pocity během se snad ani nedají popsat. Rozhodně se porod nemusí PŘEŽÍT ale PROŽÍT!!!

Bylo pondělí 16.7. šla jsem na kontrolu na monitor a vyšetření. Stále jsem byla zavřená a porod se neblížil i když jsem byla ve 40tt, ale protože jsem měla cukrovku nechtěli mě nechat přenášet, proto jsme se domluvili, že mě příjmou na vyvolávačku. Jenže ten den bylo plno, tak mě poslali domů ať příjdu zítra tedy v úterý 17.7. Ráno v 7h jsem přijela do porodnice, opět udělali monitor a vyšetření, byla jsem přijata. Sestra mě zavedla na pokoj, kde mě předala porodní asistence a rozloučila se semnou. Převlékla jsem se a za chvilku přišel doktor, oznámil mi co budou dělat a odešel. Porodní asistentka mi zavedla v 9h jen půlku tablety, protože jsem měla první porod císařem nesmí se dávat víc jak půl tablety denně. Řekla mi, že uvidíme jestli se něco bude dít. Rozloučila jsem se s manželem s tím, že až se to rozběhne, přijede.Ve 12h přišla dr.zkontrolovala mě a řekla, že pro dnešek končíme, že se nic nechystá a že vše zopakujeme zase zítra. V 15h jsem začala cítit mírnou bolest jak při měsíčkách, zavolala jsem manželovi, že se to asi rozjíždí. Přijel za 1h a to už jsem bolest cítila čím dál víc. PA mi oznamila, že jsem otevřená jen na 1 cm. Bolesti se stupňovaly a kontakce jsem měla po 5 min. dala mi klistýr a měla jsem se nahřívat ve sprše. Vyměnila se služba, PA co mě přijímala se semnou rozloučila a popřála klidny porod. Kolem 18h jsem byla otevřená na 3 cm jásala jsem 🙂 u prvního jsem byla celých 25h otevřená jen na 1cm. Ale ty bolesti, ufff nedalo se to vydržet, bylo to čím dál tím víc silnější a strašně mě píchalo dole. Po domluvě s PA mi pichli epidurál a plodovou vodu ulevilo se mi, ale jen na 10 min. epidurál mi nezabíral. Bylo kolem 20h opět mě PA vyšetřila a zjistila, že mi pořád branka neustoupila a že mi s ní pomůže. Při kontrakci jsem musela zatlačit a tu branku mi prstami roztahovala, to byla síla...několikrát to zopakovala a šup už jsem byla otevřená na 7 cm. Bolesti byly šílený. Pořád jsem měla potřebu tlačit a to píchání v pipce bylo nesnesitelné. Kolem 23h došla PA s dr. a ta oznámila, že malý nesestoupil do porodních cest, tím pádem půjdeme na císaře. Zavazali mi nohy, zavedli cévku, a pichli mi do žíly látku, která má zabranit kontrakcim. Přelezla jsen na pojízdné křeslo a dovezli mě na sál. Sranda byla, že sál byl hned vedle, klidně jsem mohla dojít pěšky. Lehla si na operační stůl a pořád se klepala, nervičky pracovaly pěkně. Za 10min.přišel manžel sedl si vedle mě a povídal si semnou, aspoň jsem nevnímala nic co se dělo kolem mě. 20min.počkali než mi zabere epidurál a najednou slyším anestezioložku jak říká, tak už operují. zachvilku mi někdo říká, tak tady je maminko...vůbec neplakal, manžel vstal a šel ho fotit a v tom se rozplakal, plakala jsem s ním. 18.8. v 0.40h se narodil náš druhorozený syn Tomášek. Míry měl krásné 3680g a 51cm. Celkově když srovnám oba dva porody, kontrakce u druhého byly nesnesitelné, dlouhé, hrozné, ale nenechali mě trápit dlouho po 8h to ukončili. Kdežto u prvního kontrakce nebyli až tak hrozné, ale nechali mě trpět 25h než přistoupili na sekci. Dnes má Tomášek 4 měsíce a je to naše zlatíčko 🙂