Rozhodli jsme se, že bude lepší mít děti spíš podobně staré a že tedy nebudeme na nic čekat a pořídíme si třetího cvrčka hned v závěsu za prvními dvěma. Nejsem úplně stoprocentně zdravá, navíc po dvou císařských řezech, tak jsem nechtěla nic riskovat a naše rozhodnutí nejprve konzultovala. Na hematologické klinice, kde jsem hlídaná kvůli poruše krevní srážlivosti, u primáře z porodnice, který mě zná a rodil obě první děti, u gynekologa, u něhož jsem v péči. Všichni se shodli – nikdo nevidí žádnou překážku, tak proč ne?

Jen tatínek by ještě raději měsíc počkal, bral nějaké léky a chce mít jistotu, že z něj stihly „vyprchat“. Přemlouvání moc nepomohlo, takže fakt až za měsíc. Pak jsem dostala rýmu – no, to snad ničemu nevadí. Jenže rýma byla čím dál horší, začala mě bolet hlava. Když to trvalo víc než týden, zašla jsem k panu doktorovi, ten mě horem pádem odeslal na ORL, kde chtěli dělat RTG. No jo, ale co když jsem už těhotná? Po konzultaci s gynekologem přece jen RTG podstupuji, potvrzuje se zánět vedlejších nosních dutin, dostávám antibiotika Augmentin 650mg. To už začínáme mít trochu strach, jak to s tím miminkem bude…

Antibiotika jsem dobrala, všechno se zdá v pořádku. Ale přišel ještě zánět močového měchýře… Šla jsem radši na gynekologii, aby pan doktor bral ohled na případné miminko. Bral, napsal mi léky, které by v těhotenství neměly vadit, a ještě jedny léky na podporu imunity močových cest. Příbalové letáky povzbudivé nebyly, ale co už. Ani nevím, jestli jsem doopravdy těhotná, a pan doktor určitě ví, co dělá.

A už je konec dubna, těhotenský test vyšel tak tak, uvidíme. 1. května už nevydržím a test si opakuji – a úžasné, povedlo se! Čekáme třetí miminko! Děti jsou ještě trdla, ale když se radujeme, radují se taky, asi ještě ani nevědí proč…

Na gynekologii jsem moc nepospíchala. Potvrdili by těhotenství a pak by mě zvali znovu na potvrzení srdeční akce. Myslím, že je lepší nechat miminku trochu klidu, tak jsem se objednala v době, kdy by už mělo být srdíčko vidět, tedy asi v sedmém týdnu.

Jenže ouha. Nejen, že nebylo vidět srdíčko, ale dokonce i miminko bylo sotva znát. Gestační váček, žloutkový váček, všechno v pořádku, ale miminko má jen asi milimetr! Byla jsem nešťastná. Nemohla jsem uvěřit, že by byl cvrček o tolik mladší, když mám úplně pravidelný cyklus… Pan doktor radil týden čekat, pak uvidíme, jestli miminko povyrostlo nebo jestli odumřelo a začíná se vstřebávat… Bylo to hrozné čekání.

„Na svou biologickou matku si nevzpomínám. Ze soudního spisu vím, že jsem s ní strávila deset měsíců svého života. Jaké byly? Kdo ví. Každopádně jsem jí byla odebrána sociálkou a umístěna v kojeneckém ústavě, kde jsem sama strávila dalších pět měsíců.“

Už před mnoha lety, v době, kdy jsme s manželem teprve procházeli přípravami na náhradní rodičovství, jsem slyšela smutné příběhy. Příběhy o adoptovaných dětech, které utíkaly z domova, jakmile byly plnoleté a některé mnohem dříve. O dětech, které nebyly a možná ani neuměly být vděčné za to, že jim náhradní rodiče nabídli domov, zázemí a lásku. O mladých dospělých, kteří se neměli zájem vracet do rodného hnízda.

Říkala jsem si, to přece nemůže být tak jednoduše odsouzeníhodné. Nikdo z nás přece nežil jejich životy. Přemýšlela jsem, co se v takové rodině, hlavě takového dítěte a mladého dospělého asi muselo dít. Jak těžký pro něj život asi byl, že ho do tohoto bodu dovedl?

Odpovědi jsem se dočkala nedávno. Moc děkuji za otevřenou zpověď adoptované, dnes už dospělé ženy, jejíž životní ostud není z těch růžových…

Kojenecký ústav

Na svou biologickou matku si nevzpomínám. Ze soudního spisu vím, že jsem s ní strávila deset měsíců svého života. Jaké byly? Kdo ví. Každopádně jsem jí byla odebrána sociálkou a umístěna v kojeneckém ústavě, kde jsem sama strávila dalších pět měsíců.

Mojí zkušenost se zánětem prsou a kojením jsem se rozhodla sepsat proto, že když jsem sama byla v nouzi, vyhledávala jsem na internetu všechny možné rady a zkušenosti ostatních maminek, které si něčím takovým prošly a které by mi mohly pomoci. Snad teď můžu být někomu nápomocná i já. Minimálně povzbuzením.

U prvního miminka jsem měla zánět prsou celkem třikrát, bolest, horečky, klasický průběh, ale pokaždé zabral klid a obklady z tvarohu. Po šestinedělí se zánět už neopakoval, syna jsem kojila dva roky a bez problémů.

Pauzu v kojení jsem měla jen půl roku (kojila jsem i první čtyři měsíce v těhotenství), říkala jsem si, že co se týče kojení, nemůže mě už nic překvapit!

Po porodu, který byl krásný a snadný jsem se bez problémů rozkojila, malá dcerka sála výborně, všechno vypadalo naprosto idylicky. To byl asi ten důvod, proč jsem se hned po porodu zapojila do normálních běžných povinností matky na rodičovské - vaření, úklid, hřiště, nákupy... Kojila jsem při vaření, když po mě hopsal starší syn, v šátku při táhnutí nákupu. Chyba! V šestinedělí se má opravdu odpočívat a všechnu práci popřehazovat na ostatní. U nás to bohužel nešlo pro absenci babiček a dědečků, ale měla jsem se na vše vykašlat i za cenu nepořádku a obědů z těstovin s máslem.

Vše skončilo zanedbaným zánětem v prsu, které se dostalo na trojnásobný objem s tmavě fialovou barvou a abscesem. Z tvrdé bulky ze které zánět začal,  se stalo měkké abscesové ložisko. Musela jsem si jít lehnout na kapačky do nemocnice, kde jsem pobyla týden a nakonec skončila na sále, kde mi absces vyřízli.

Ležela jsem na Bulovce, ve stejné budově, kde je porodnice a šestinedělí, jen na jiném patře. Co musím říct je, že až na jednu sestru ze staré školy, tam byli všichni neuvěritelně milí. Ano, na Bulovce! Díky miminku jsem "musela" na nadstandartní pokoj a malá byla zapsaná jako můj doprovod, takže jsem tam nakonec měla luxus skoro jako v hotelu s výhledem na Prahu, jen s děsnou kuchyní 🙂