M. třetí fáze úvodní diety + pro mě potraviny z pozdějších fází

Ráno si m. stěžuje na těžký pocit v žaludku, taky má větší větry. Chtěla jsem začít s další fází úvodní diety, ale tahle zpráva mě trošku vrátí zpátky. No dobře. Jedeme moc rychle, ospravedlňuji to finanční, časovou náročností a v neposlední řadě mírným reptáním rodiny na samou vařenou zeleninuJ Ale když už teda jedeme úvodní dietu, chce se na to trošku zaměřit. Problém – nových potravin měl m. teď dost. V potaz přichází syrovátka, od neděle pije už hrnek syrovátky denně, dnes je úterý, prý už je to divné od pondělí. Dále kysané zelí (začal je jíst taky od neděle) a vajíčka (tedy v neděli měl nově i bílek)…hm, nějak jsme to přepískli…

Nic, večer zkusíme test citlivosti. Jedeme podle doporučení Žanety z zivakultura.cz. (http://zivakultura.cz/2013/03/den-9-test-citlivosti/) Oba zkusíme syrovátku, kysané zelí, bílek a pro porovnání filtrovanou vodu. Trochu si od všeho dáme na vnitřní stranu zápěstí a jemně škrábnem desinfikovanou jehlou, do čtvrt hodiny se pokus kontroluje. Já syrovátku zatím vůbec nezkouším pít, dle doporučení Žanety vynechávám mléčnou řadu kvůli kvasinkám. Tak chci vidět, co by mi to dělalo. Mléčná řada je tak jaksi mimo fáze, někteří ji mohou nasadit hned, jiní třeba až po půl roce na GAPS…

Výsledek je nadmíru překvapivý…vychází mi jemná intolerance přímo na syrovátku, naopak m. zase reaguje na kysané zelí…takže až tak překvapivé to není.

Do příště se stále budu vyhýbat mléčné řadě (skončila jsem u másla, to jsem si neodpustila🙂) a m. teď nebude chvíli pokoušet kys.zelí. I když reakce nebyla velká, posuďte sami. Jak popisuje Žaneta, kdybychom nebyli na úvodní dietě tak citliví, tak možná nereagujeme vůbec, kdo ví.

            1 - filtrovaná voda. Škrábla jsem dvakrát, proto je to tam červenější, ale jinak škrábanec nijak nenaběhl. 2 - vaječný bílek, 3 - syrovátka (je jasně naběhlejší, červené jsem to tam měla ještě na třetí den) a 4 - kysané zelí

M. třetí fáze úvodní diety + pro mě potraviny z pozdějších fází

Ráno m. luxusní snídani z nedozrálého avokáda – viz recept. Fakt luxus…(cenově, na chuť si je potřeba zvyknout🙂

Ráno máme návštěvu, absolutně nevím, čím bych ji mohla uhostit…mám spásný nápad a dělám banánové palačinky. A byla to trefa;) (snad:D) Aspoň am. jedou.

Odpoledne jdu na velký nákup zeleniny. Připadám si jako králík, na minitrhu vykupuji polovinu mrkve🙂 Neodolám a koupím i šííleně drahou dýni. Taky těžkou…asi proto mi am. utekla do otevřených vrátek školky a já s celým nákupem ji naháněla po všech houpačkách…ta cácora má taky energie…

Nestíhám vařit, v mezičase koušu do oloupaného jablka (apoň si ho teda oloupu - menší dráždění střev, i když u některých jablíček bych se zakousla i do šupky…jablko je poslední fáze úvodní diety). A večer korunuji den dýňovými palačinkami s medem a se skořicí. Nejsem si tak úplně jistá tou skořicí, ale právě tahle chuť je celkem ok.

A další úspěch🙂 majonéza v lednici pěkně ztuhla, tak jsem ji znova mixla. Luxusní. Hned jsem si ji dala s kouskem sekané🙂

Téma omílané stále dokola, přesto se pořád setkávám se ženami, které nechápou základní princip. Když se nebudou bezmezně a bezpodmínečně milovat ony samy, nikdo jiný to za ně neudělá. Čekání na zázrak z vnějšku je v tomhle případě nesmyslná ztráta drahocenného času.

Před čtyřmi lety jsem šla k doktorce na preventivní kontrolu. Měla jsem 90 (slovy devadesát!) kilo, což při mé výšce 168 centimetrů je pomalu váha na porážku (nebyla jsem před tím ani těhotná ani nemocná, prostě jen vyžraná). Byla jsem žena nešťastná, nesebevědomá a sebezničující. Měla jsem tak velká prsa, že jsem radši permanentně nosila sportovní podprsenku, protože mi hluboký dekolt přišel vulgární. Pleť jsem měla zničenou z vína, nekvalitní péče a stravy. Co si budeme povídat, hlavně i z nedostatku sebelásky. Tehdejší přítel mi dával lásky tak akorát, kolik jsem si zasloužila. Tedy tolik, kolik jsem si jí sama dávala. Sex-appeal pro mě bylo slovo skrývající něco nedosažitelného. Záviděla jsem kamarádce tzv. m*davý pohled (Tenhle výraz je naprosto specifický a nedá se nahradit pouhým "svůdný". V praxi ho můžete vidět ve filmu Duše jako kaviár, kde ho učí Cibulková Vilhelmovou.).  Když jsem chtěla s někým flirtovat, znejistěla jsem a ujelo mi oko někam do tramtárie. Jen jedno. Takže krasavice k pohledání.

A pak jsem se rozhodla pro změnu. Rozešla jsem se s tehdejším snoubencem. Nemělo cenu být spolu jen ze zvyku proto, že nikdo jiný lepší není. A začala jsem hubnout. Bez diety, bez nějakého plánu. Začala jsem být šťastná a měla se čím dál víc ráda. Kila šla dolů sama, deset jen to fiklo. Dalších pět, když jsem se dobrovolně úplně vzdala alkoholu. Teď mám ještě o deset méně, ale na tak novou postavu už jsem si musela zvykat, protože kojení mě doslova vysálo a já přišla o ženské křivky. Už se ale pomalu k mé spokojenosti vrací.

Po prvním rozchodu jsem si na nový vztah počkala rok. Měla jsem pár aférek, ale nějak jako bych nebyla hodná milování. Musela jsem zvednout laťku. V momentě, kdy jsem se skutečně začala milovat, přestala jsem narážet na typy "ošustit, opustit". Všichni mi dělali jen to, co jsem jim dovolila, nízké sebevědomí využití vyloženě nahrává.

Nedávno jsem znovu jako modelka na vizážistickém kurzu absolvovala barvovou

typologii. Odlíčená, s bílým pytlem na hlavě a bílým hadrem okolo krku, nasvícená tak, že vyleze každá nedokonalost. Před pěti lety, kdy jsem se sama typologii učila, jsem měla slzy v očích a chtěla, aby už to skončilo. Teď jsem se na sebe usmívala a nemohla se vynadívat. Ten rozdíl v pohledu na sebe sama byl obrovský. Momentálně se líčím, protože mě to baví a mně osobně se to líbí. Dřív jsem se líčila, protože jsem myslela, že ostatním se to líbí a že bez make-upu se na mě nedá dívat. Každé ráno se na sebe v zrcadle usměju. Pak i odpoledne, večer... Už asi dva roky mám ten pověstný m*davý pohled. Naposledy mě to překvapilo, když jsem měla malou na břiše, hnusný vaťák ze sekáče, který plní čistě užitnou tepelnou funkci pro nás obě, ale o estetice řeč být nemůže. Mazala jsem si na pusu vazelínu a najednou jsem si všimla, že mě upřeně sleduje chlap z auta. Usmála jsem se, zamrkala dlouhými řasami a díky tomu jsem měla lepší den.

 SOUTĚŽ

Vážení fanoušci a příznivci,

připravili jsme si pro Vás další soutěž, tentokrát můžete vyhrát hned 3x 🙂

Kdy soutěž probíhá:

soutěžit můžete od 29.2.- 31.3.2016

V průběhu soutěže proběhnou 3 losování:

Jsem velmi rád, že vám mohu představit novou Ambasadorku, Michaelu - @rybkamyska. Bude zastupovat firmu, díky které můžeme raz-dva pouklízet celou domácnost - ano, je to Vileda!

Uklízet s Viledou je jediný způsob, jak proměnit uklízení ve hru. Ano. Díky kvalitě jejich výrobků, úklid už nebude nutným zlem. Budete se těšit na nádobí, na umývání oken a potom na pohodičku v dokonale čisté domácnosti. Vím o tom něco i já. Včera jsem byl na nákupech a můj pohled spočinul na zelených hubkách od Viledy. Hned jsem si je koupil a veřte tomu nebo ne, dnes ráno jsem se vrhl na nádobí!

Ambasadorkou značky Vileda je Michaela

Michaela je velmi aktivní maminka šesti dětí! Mám pred ní respekt. Umí zaujmout ostatní svou představivostí. O tom vás přesvedčí její blog. Skutečně se těším na všechny její příspěvky a aktivity. Na jarní úklid v její společnosti 🙂

O všem ostatním se dozvíte v její blogu.

Můžete se hned i přidat do její skupiny: Úklid hrou s Viledou.

Hodně z vás mě tu již několik let znáte, ale ráda bych se tímto článkem trochu více představila i ostatním, kdo mě tu ještě nepoznal, nebo právě těm, kdo se těší na sledování mého ambasádorování s Viledou. 

Jsem opravdu úplně obyčejná ženská, možná víc než si umíte představit 🙂 Jsem maminkou šesti dětí ve věku 19 měsíců až 15 let. S manželem jsme spolu od mých 18 let, a myslím, že spolu budeme do posledního dne.

Zatím jsem ještě nepracovala na plný úvazek, ale čeká mě to, a už velmi brzy, proto jsem za tento start v podobě ambasádorky pro zn. Vileda neskutečně ráda. 

Jak jsem se k tomu dostala? Nečekaně! Na konci ledna mi napsala má nejoblíbenější přítelkyně koníkovka, zda bych nechtěla zkusit ambasádorování, a že zrovna se hledá ambasádorka pro Viledu, a že věří, že mě vyberou... a ikdyby ne, přeci nebylo co ztratit. Já jsem zprvu dost váhala, neměla jsem moc přehled co to obnáší. Značku Vileda znám z reklamy, doma jsme používali do ted jen houbičky a hadříky a jsou teda perfektní 🙂

Sedla jsem si k PC a trochu pošmejdila po netu a s každou novou informací, se mi tato idea líbila čím dál víc. Nakonec jsem se odhodlala s myšlenkou: "Chci být ambasádorkou pro Viledu, abych za tento příjem vypomohla mojí mamince" . Mám pocit, že jsem napsala přihlášku na ambasádorku pro Viledu snad poslední, nebo předposlední možný den, napsala jsem to naprosto bez přípravy, jak mi slova šla od srdce a na jazyku. Vlastně jsem ani nevěděla, které informace  se po mě přesně chtějí, přiznám se, že to byla vůbec první přihláška v mém životě! Já si teda moc nevěřím, ale věřila jsem Andělům, že tímto způsobem pomůžu mamince, a nic jsem už nemyslela. A pak přišla zpráva od @gradan : "S radostí ti oznamuji, že tým Vileda si Tě vybral jako jejich ambasádorku!" Pár dní jsem tomu nemohla uvěřit, teda stále tomu nemohu uvěřit, že vybrali právě mě 🙂

Pak bylo setkání s @gradan a jeho kolegynkou ve firmě na školení, kde jsem měla pocit, že jsem tam zbytečně, protože info o výrobcích Vileda jsem si prošla ještě před setkáním, ale domu jsem si přivezla výrobky Vileda, které jsem si hned zamilovala, a už nechci do ruky nic jiného! I tohle bylo pro mne veliké překvapení, a měla jsem z toho druhé vánoce 😀 

Po přeložení na gynekologii nás co 3 hodiny čekala návštěva na JIPu, připadala jsem si strašně důlěžitě a zároveň zmateně....snažila jsem se odsávat mléčko ale přiznám se že nervy byly tak veliké, že se mi podařilo vždy jen pár kapek. Po 3 dnech na gyndě mi řekli že už mně brzy pustí domů a jestli chci mohou mi zařídit tzv. hostinský pokoj, což bylo bydlení pro přespolní maminy. Souhlasila jsem a další den už jsem se stěhovala a volala manželovi, co všechno budu potřebovat. Bylo to super, čekala tam na mně postel a dvě super ženské, se kterýma si píšu až doteď. Návštěvní 3 hodinový maraton pokračoval a po několika dnech byl korunován úspěchem...sestřička mi oznámila že Vali už je natolik silná, že můžeme začit klokánkovat. Konečně budu mít svou malou v náručí. Na další odpolední návštěvu jsem se nemohla dočkat....Valiska vytáhli s inkubátoru, dostala čepičku a já jsem si ji mohla konečně pochovat, zadržovala jsem slzy jak to jen šlo.Bylo to nádherné....konečně jsem MAMINKA 🙂 manžel byl dojetim rudý 🙂 uplynulo to jako voda a já jsem zase musela malou opustit. Vyšli jsme ze dveří JIpu a já začla bulet jak želva. Jako na potvoru zase s ARA vyšla ta protivná sestra a zase mně seřvala proč zase bulim, tak jsem ji odbyla ze slovy, že jsem dojatá 🙂 neměla jsem potřebu ji vysvětlovat co jsem zažila. Měla jsem svou princezničku v náručí a byl to zázrak.

Dlouho jsem se rozhodovala, zda tento článek napsat, protože s tím vlastně jdu takzvaně s kůží na trh, ale pak jsem si řekla, že tím třeba někomu, kdo bude v podobné situaci můžu "pomoct"

Vždycky jsem byla optimista a na všem jsem hledala to hezké. I přesto že nám ve 13 tt hrozili postiženým dítětem, věřila jsem, že všechno bude v pořádku (naštěstí vážně bylo).

Čím víc se blížil konec těhotenství, tím víc jsem se na porod těšila, věřila jsem, že to bude v pořádku, že budu mít max za 6 hodin odrozeno (ha ha!) a že hned po porodu budu fit a všechno bude krásné.

Porod trval 12 hodin s tím, že hodinu jsem tlačila. Nevyhla jsem se nástřihu a navíc mi rupla poševní sliznice na obou stranách. Šití bylo brutální a bolest ještě brutálnější.Vrchol mé pohybové aktivity bylo dojít si na záchod. Když jsem musela vyjít tři patra k nám do bytu, brečela jsem bolestí. Nedokázala jsem sedět, chodit ani stát...jen ležet. Nedokázala jsem se postarat ani sama o sebe a do toho jsem měla miminko.

Manžel chodil do práce sice jen na půl směny, ale i to bylo na mě moc. Malá byla navíc hodně plačtivá  a já nevěděla co s ní. Jediné co fungovalo bylo chození nebo procházka s kočárem...ani jedno jsem s těmi bolestmi nezvládala.

Další etapou bylo kojení. Těsně po návratu z porodnice se mi na prsou udělaly obrovské ragády a s nimi začaly bolesti. Pak přišel na řadu zánět -horečky, halucinace, zimnice. K tomu se přidala kvasinka. V nemocnici mě akorát odkázaly na laktační poradkyni - kojit s kloboučky, změna polohy, potírat genciánkou, mazat, větrat, kojit z toho méně poraněného prsa a odstříkávat. Jenže jak to udělat se řvoucím dítětem, které vyžaduje vaší 100% pozornost a chce se stále chovat? Zánět odezněl, kvasinka nikoli. Ragády se zvětšovaly. U každého kojení jsem trpěla jak pes a malá, jak na potvoru, chtěla být u prsa nonstop. Bolesti začaly být celodenní. 24 hodin denně bolest, jako když vám někdo do prsou řeže nožem.

Ve vážném vztahu zažijete nevídané. Je to hotová smršť emocí a mocných zážitků.

Taky nezažijete rozvod bez toho, abyste předtím uzavřeli sňatek. To je obzvlášť důležité zmínit.

Romantika

Žijete-li v domnění, že vás bude manžel každé ráno budit vůní čerstvé kávy a smažených lívanců přímo do postele a hned na to se vytasí s bonboniérou se slovy „Merci za to, že jsi“, tak bych doporučila omezit sledování telenovel, Lásky nebeské, Pretty woman a jiných kvalitních snímků. Také návštěvu chocholouška bych raději neodkládala.

Ne. Tohle vás doopravdy nečeká. Možná pár týdnů po svatbě nebo při zcela výjimečné a sváteční události, například když mu odepřete sex na půl roku, z čirého zoufalství učiní jeden pokus. Obecně bych řekla, že po pár letech vážného vztahu se většího projevu náklonnosti dočkáte spíš od sekuriťáka v supermarketu při šacování kapes než od manžela.

Vlídná slůvka

Úvodní článek k sérii článků DÍTĚ JAKO PARŤÁK – aneb zvládáme to s úsměvem

Možná, že se i Vy ptáte, proč jsem se rozhodla inspirovat rodiče, jak si zpříjemnit každodenní rodinný život s dětmi nebo řešit méně či více složité situace, kterých jistě nikdo z Vás není ušetřen. Ani já nejsem.

Myslím, že na úplný začátek se hodí použít citát:

„MÁMA VŽDYCKY ŘÍKALA: „ŽIVOT JE JAKO BONBONIÉRA, NIKDY NEVÍŠ, CO OCHUTNÁŠ.“      Forrest Gump

Na konci základní školy jsem se toužila stát psychologem. Z důvodu mladické nerozvážnosti, možná ze strachu, že na to nemám, se ze mě stala kadeřnice, později jsem začala dělat nehtovou modeláž. 🙂 Psychologie byla ta tam…. I když ne tak docela a ne navždycky… Vy kteří mě dobře znáte nebo jste četli MŮJ PŘÍBĚH, víte, že jsem měla velký problém se sebevědomím, podepsaly se na mně programy z dětství.  Pracovala jsem na sobě několik let. HURÁ, ÚSPĚŠNĚ.

Vím, že takových žen a jistě i mužů je kolem mě spousta. A tak jsem se rozhodla svoje zkušenosti předat dalším. Že by návrat k psychologii? 🙂 Měla jsem pocit, že pomáhat dospělým ve znovunalezení zdravého sebevědomí, v pomoci zkvalitnit si životy, je moje poslání. Můj manžel o mně s úsměvem rád říká, že jsem psycholog bez titulu. 🙂  Jsem přesvědčená o tom, že zdravé sebevědomí je jednou z cest ke spokojenějšímu životu, ke štěstí.