Ahoj,

minulý týden jste měli možnost vidět náš první rozhovor na YT kanále Modrého koníka (a stále si ho můžete zhlédnout, tak do toho 🙂). No a k věci ... my bychom rádi natočili další video - tentokrát s maminkou 2 dětí, herečkou, zpěvačkou, známou stand-up komičkou a moderátorkou Československo má talent Lujzou Garajovou Schramekovou.

Tento rozhovor chceme ale pojmout trochu jinak. Scenáristou totiž budete kromě nás i vy, maminky z Modrého koníka.

Napište svou otázku (či více otázky) pro Lujzu do komentářů pod tento článek a sledujte náš YouTube kanál - ve videorozhovoru se tak možná i vaše otázka stane jeho součástí. 🙂

Těšíme se na všechny Vaše otázky a přejeme hezký den!

Modrý koník team

Když jsem dostala nabídku nafotit biřmování, měla jsem jen velmi mlhavou představu o jakou událost jde. Vnímala jsem biřmování jako jednu z těch hezkých událostí v životě, které nás potkají jen jednou a pak už s námi žijí jen ve vzpomínkách jako jakýsi milník: vstup do dospělosti. Tady podobný milník, jako je třeba ve společenském smyslu taneční či maturita, kdy dospíváme a naše budoucnost je zatím jen představa, ne naplnění. O rituálním vstupu do náboženské dospělosti, jsem nevěděla zhola nic a tak mi musel přijít na pomoc můj přítel google. Ten říká, že:

Svátost biřmování tvoří se křtem a eucharistií (připomínkou Poslední večere páně) souhrn „svátostí uvedení do křesťanského života.“

Nejsem z té definice moudrá. Nejsem ani katolík. Nevěřím, že andělům ze zad rostou křídla, nejsem si jistá ani tím, že se věřící dostanou do ráje. Ale “učila” jsem se věřit v boha, nebo alespoň vědět o bohu víc. Naučila jsem se, že Bůh má mnoho jmen. Křesťané říkají, že Bůh je ve svaté trojici (trojjedinosti) – otec, sny a duch svatý. Pochopila jsem také, že si my lidé nemůžeme být jistí ničím, co má co společného s bohem. Osobně si myslím, že nezáleží na tom, co nazýváme bohem a v čem boha vidíme. Bohu je jedno, říkáme -li mu Ježíš nebo Alláh, Buddha nebo Jehova, nebo dokonce jenom Matko přírodo, či jednoduše Ty. Stejně jako je Bohu jedno, kterým rituálem převezmeme zodpovědnost za svou víru, jestli Svátostí biřmování, či obřadem Bar/Bat micva.

Možná vidím význam biřmování zkresleně, ve významu a přesném pojetí tohoto rituálu hodně tápu, ale i kdybych nepochopila vůbec nic, odnesla jsem si z obřadu jedno velké poznáni….

… odnesla jsme si poznaní o nás rodičích. Zapamatovala jsem výraz tváře rodičů i kmotrů, jejich dojetí, hrdost a také úlevu – kratičkou úlevu, kterou měli v očích. Kratičkou úlevu, kterou pocítíte těsně před tím, než se změní ve strach. Nešlo o úlevu pod tíhou tohoto jednoho okamžiku – tedy pod tíhou hektických příprav, ale o úlevu, která přichází s pýchou a hrdostí, když už rodič ví, že udělal pro své dítě maximum a už nemůže udělat víc. Když ví, že vychoval své dítě v laskavého člověka a dobrého křesťana. Když stojí jeho dítě na prahu dospělosti, připraveno převzít zodpovědnost za svůj život – tedy alespoň za ten křesťanský a kdy jeho dítě slavnostně potvrdí a příjme svůj křest, kterým bylo v kolébce obdarováno a chráněno.

V mých očích to není málo, protože přijmout a začít respektovat to JÁ vlastního dospívajícího dítěte je těžké a někdy i bolestné. Je těžké přijmout a respektovat bez výhrad, že už to nejsme my, ale ony, kdo smí rozhodnout o tom, kudy se vydají a jak se budou dívat na svět, jak se budou rozhodovat a co budou za svá rozhodnutí mít, nebo čím budou za svá rozhodnutí platit. Respektovat, že se jejich svět a jejich názory, můžou od toho našeho chápáni světa diametrálně lišit. Že se se svým kouskem existence budou lopotit bez nás. A že je to tak dobře a správně, že to není chyba, že jsme nikde chybu neudělali. To jen naše děti už nejsou děti, ale svobodní lidé, se svobodnou vůli, i když my je jako děti pořád vidíme.

Letní zkouškové období jsem zvládla i přes rostoucí bříško, nespavost a oteklé kotníky.  Poslední zkoušku jsem měla 23.6. a čekal mě ještě víc jak měsíc do termínu porodu. Ten byl vypočítán na 29.7. I když jsem celé těhotenství všem kolem říkala, že beztak porodím dřív, netušila jsem, že místo pěti týdnů volna mezi školou a porodem, mě bude čekat jen  jeden!!
I po zkouškách jsem se musela ještě několikrát do školy, takže jsem vlastně celý ten týden strávila v prostorách školy, kdy jsem naháněla profesory s indexem, po městě jsem pak vždycky odpoledne sháněla věci, kterými jsem si chtěla "ulehčit" porod a domů jsem se vrátila pravidelně až v šest sedm večer. Paní doktorka, ke které jsem chodila, měla naplánovanou 14 denní dovolenou a tak mi na poslední kontrole dala registrační dotazník do roudnické porodnice s tím, s tím, že ho tam můžu na konci 36. týdne odevzdat. Ve čtvrtek 27.6. jsme se tedy s přítelem vydali na výlet, jenže nebyl by to typický chlap, kdyby neměl vždycky na všechno dost času :D ... Když jsme dorazili na mésto určení, nikdo už na porodnickém oddělení nebyl, tak jsme si stejný výlet udělali druhý den ráno - předali jsme papír a jeli domů. Přítel měl odpolední, tak jsme se spolu rychle naobědvali a on šel zvesela do práce. Já se rozhodla jít v tom nejhorším počasí (36 °C ve stínu) s mamkou na nákupy. Po celém odpoledni stráveném na nohou jsem se opět k večeru vrátila do prázdného bytu a začala jsem uklízet. Prostě jsem se asi instinktivně rozhodla začít si zvelebovat hnízdo - vytřela jsem, umyla nádobí, lítala jsem s hadrem od okna ke dvěřím, přerovnala jsem skříně, pak jsem se vykoupala a pustila si seriál. Asi po pěti minutách ležení jsem zaslechla zvuk, jako když otevřete sklenici. Ten zvuk vyšel z oblasti bříška a já už tušila, že se už asi jen tak nevyspím :D !
Bylo pár minut po deváté a já se postavila na nohy, dívala jsem se na podlahu a plodová  voda nikde, rozesmála jsem se s tím, že už mi to těhotenství asi vážně leze na mozek a šla se napít... ušla jsem asi dva kroky, když jsem pocítila mokro ve spodkách :D  Zastavila jsem a litovala čerstvě vytřené podlahy. Cítila jsem v těle nával adrenalinu a začala se těšit, než mi došlo, že je ještě brzo ... moc brzo. Byla jsem teprve 35+6 a miminko bylo reálně ještě o devět dní mladší. Sama jsem se narodila ve 34. týdnu a po pár hodinách na světě jsem prodělala pneumotorax plic - měla jsem velké štěstí, že mamku odvezli do mostecké porodnice.... ale to je zase jiný příběh. 

Napsala jsem příteli, ať se po cestě domů nikde netoulá, že mi praskla voda a začala jsem si dobalovat věci do porodnice. Během deseti minut se mi celý bílý jak stěna přiřítil domů. Byl roztomilý, když se mě co minutu ptal, jestli se cítím dobře :D. Mezitím jsem se osprchovala, vzala si první hroznový cukr, který jsem za celou noc pak nenápadně ujídala, když se nikdo nekoukal, abych měla z čeho čerpat energii. Potom jsem zavolala mamce, že už je to tady a že vyrážíme do porodnice, v tu chvíli jsem netušila, že k nám během pěti minut  doběhne a pojede s námi :D Tak jsme na cestu za miminkem vyrazili tři :D ! 

Když jsme dojeli do nemocnice, cítila jsem už slaboulinké popíchávání v podbříšku, po vyšetření nám však paní sestřička oznámila, že budu rodit tak dva dny, že nic dole není nachystané k porodu a že jsme nemuseli tolik pospíchat. S těmito slovy vyprovodila přítele s mamkou ze dvěří a já tam zůstala sama. Odvedli mě na pokoj, ať se vyspím a že se ráno rozhodne, co bude dál.... Asi po 20 minutách na pokoji jsem se svíjela ve strašných křečích, které se táhly od podbříška a bederní části zad, až ke kolenům ... řvala jsem tam na celý kolo a nemohla se bolestí hnout :D Kolem půlnoci ( ani ne hodinu po příjezdu) mě odvedli znovu na box, kde mi po velmi bolestivé prohlídce ta a samá sestřička oznámila, že budu do rána maminkou a že mám zavolat budoucímu tatínkovi :D .... Dostala jsem klystýr, který už stejně nebyl zapotřebí, tělo se v tomhle ohledu začalo samo čistit od prasknutí vody, ale všude jsem četla, že může urychlit fázi k porodu a zmírňuje kontrakce ...kontrakce v mém případě nezmírnil :D Přítel tedy dorazil a během minutky jsme byli na boxu jen my dva. Bylo to krásně intimní, nebo to alespoň tvrdí on, já si pamatuju jenom kontrakce po cca minutě až dvou, kdy jsem padala do mdlob a sestru, která mi po každé kontrole říkala, že jsem otevřená jen na dva až tři centimetry :D .... takhle to šlo cca až do pěti do rána. Vzhledem k tomu, že jsem se vůbec neotvírala, mi sestřička píchla něco proti bolesti do boku, bylo to prý jediné, co mi mohla píchnout kvůli alergii na léky.... Tak jsem si tam každou kontrakci krásně prořvala. Tu mi píchli kráce po páté a krásně jsem se otevřela na nějakých 7 cm. Ta "krásná" pro mě zvládnutelná bolest netrvala ani hodinu, jelikož mi v šest hodin jiná sestřička píchla oxytocin na urychlení. Takže jsem pak znovu s každou kontrakcí omdlívala a prosila, ať už to skončí. Přítel mi mezitím celou dobu chytal nohy na lehátku nebo mě ve sprše na míči chytal celou :D Když jsem začala cítit tlak k porodu, byli jsme tam stále jen my dva. Přítel pohotově vběhl do sesterny s tím, že rodím. Najednou byl box plný bílých plášťů, nic neměli připravené a já cítila, jak se naše malá holčička tlačí na svět.... V ten okamžik jsem jen zaslechla, ať netlačím, ale to už bylo pozdě, tělo tlačilo samo a já s tím nemohla nic dělat. Zařvala jsem z plných plic a najednou mi na mém břiše přistál takový malý ubrečený človíček, který řval stejně jako já. Tak takhle přišla na svět naše milovaná dceruška! Vážila pouhých 2490g. a instinktivně se snažila najít prso, pak lehce otevřela očko a my s přítelem věděli, že je všechno jak má být. Po chvilce mi jí odebrali na zkontrolování a mě čekal "druhý porod" - zašívání. Naše malé klubíčko štěstí se rozhodlo přijít na svět s ručičkou u hlavy, takže si podle toho dole udělala víc prostoru. Po dvou hodinách šití jsem musela doktorům podepsat souhlas s anesteziíí, aby mě mohli pořádně dole zaštupovat, protože jsem pořád krvácela. O pár hodin později jsem se probudila na pokoji, kde mě večer předtím ubytovali a já si pomalu uvědomila, že jsem se přes noc stala maminkou 🙂. Jediné, co můžu po deseti týdnech od porodu říct je, že to všehno stálo za to!! 🙂 Všem budoucím maminkách, které to brzy čeká, přeju hodně štěstí a hlavně hodně sil !! 🙂

Před časem mi do schránky na MK přiletěla výzva k zapojení do testování kosmetiky. Já, člověk od přírody soutěživý, jsem neváhala a zase pokoušela štěstěnu. Tentokrát to vyšlo a my se mohli zúčastnit. 

V pátek přivezl kurýr balíček. Otíka zaujalo už rozbalování a v zápětí zelené polystyrenové výplně z balíčku 🙂

K testování byly určeny vlhčené ubrousky, krém na opruzeniny, tělové mléko a dva sprchové gely. 

Vlhčené ubrousky

Co se týče vlhčených ubrousků, tak těch jsem v těhotenství nakoupila hromadu od různých značek, po většinou tak, když byla akce na 4pack. Takže jsem je nemusela pak strašně dlouho nakupovat. Jenomže, co čert nechtěl, jednou se Otinkovi na zadečku vytvořil výrůstek. Byli jsme u lékařky a výrůstek musel být chirurgicky odstraněn. Bez anestezie, krev, hnis, hrozný pláč malého miminka, Otíkovi bylo tenkrát 6 měsíců. Od té doby vlhčené ubrousky používáme minimalně. Po každé stolici oplachujeme vodou, pokud to není možné někde v přírodě, pak vlhčené ubrousky použiji. U těchto od Baby Dove bych byla klidnější. Velmi se mi líbila jejich struktura, to, že nejsou převoněné, jsou hodně příjemné na dotek a leč mě to nikdy samotnou nenapadlo, velkým přínosem je také to, že se dají vytáhnout po jednom ubrousku. Z těchto vlhčených mám teda obrovskou radost.

Krém na opruzeniny