Komu při čtení nadpisu zacukaly koutky, sleduje Hru o trůny 😀 Krásná Daenerys Targaryen teď ale půjde na chvíli stranou. Dopředu se omlouvám, článek je dlouhý… hodně dlouhý 😀

Když jsem otěhotněla podruhé, věděla jsem naprosto jistě, jak chci, aby můj porod probíhal. Rozhodně ne tak jako ten první. Injekce na tohle, injekce na támhle to, oxytocin, řízené dýchání i tlačení, poloha na zádech, Kristellerova exprese… Ne… Už nikdy! A tak jsem se začala ptát. Vzhledem k nošení v šátku jsem u nás ve městě narazila na super bandu stejně „postižených“ maminek a závratnou rychlostí zjišťovala, co všechno se dá u porodu odmítnout, jakým způsobem jednat s personálem aby mě nechali na pokoji a v klidu, zkrátka jak si zařídit kde co. Taky jsem se dozvěděla mnoho o porodech domácích. Ne, že bych o něm uvažovala… Ale otevřely se mi obzory a teď už vím, že nic není černobílé, a co jsem dřív odsuzovala, teď vnímám jako věc zcela přirozenou. Po zvážení všech rizik jsme se nakonec s manželem shodli na sepsání porodního přání a volbu porodu ambulantního. Jak se den D blížil, nastudovala jsem si něco o aromaterapii, homeopatii a jejích účincích před a při porodu. Taška zabalená, teď jen čekat.

V porodnici jsem poprvé se silnými kontrakcemi skončila v 36tt. Ač KTG házel neskutečné kopečky, koukali na mne jak na simulanta. Manžela jsem kolem půlnoci poslala se vyspat, všichni tvrdili, že ráno půjdu domů. I na ranním KTG byly jasné a pravidelné kontrakce, jen trošku slabší. Nikoho to moc nebralo, donesli mi věci, a že si mám ještě dojít na vyšetření a UTZ. Docapkala jsem na vyšetřovnu, doktor prohmátl a povídá – „Hmm, tak vás už domů nepustím. Jste na 4 prsty! Máme 9 hodin, viděl bych to tak do tří.“ Takže znova převlíkat, rychle vysvětlit manželovi že se domů nejede, opět na sál, a čekat… Hodina míjela hodinu, byla jsem utahaná, do ruky mi kapala antibiotika, vše se vleklo. Každý mi říkal – „Kdyby vám tak praskla voda, vše by se usnadnilo…“ Ale že by mi někdo pomohl? Ne, vše necháme na přírodě… Za ten den jsem se otevřela ještě o centimetr, ale tím vše, krom kontrakcí, haslo. Znovu jsem přenocovala na sále, a ráno mě skutečně odeslali domů. Za tři dny to přišlo zas. Bylo pozdě večer, nikam se mi nechtělo, prohučela jsem tři hodiny a pak se rozhodla ‚jít to zaspat‘ 😀 To se pochopitelně moc nedá, takže další bezesná noc a čekání na vodu :-/ Ráno bolesti ustaly. Den na to jsem šla na kontrolu a už ode dveří mě dr. litoval. Asi jsem musela vypadat hrozně. Vyložila jsem mu co a jak, říkal mi, že teď už jsem 37+1 a že by neměl být problém mi v případě, že se to zase rozjede, vodu píchnout a celé to ukončit. To mě trochu povzbudilo, protože den na to…? Áááno, zase porodka, už jsem fakt lezla po zemi, naříkala, bylo mi zle. Kontrakce létaly do nebeských výšin a já po pár hodinách už opravdu s pláčem prosila primáře, aby mi tu vodu píchl. Dostala jsem od primáře přednášku na téma – Sobecká matka co se už nechce tahat s břichem. Prý mi píchnou něco na bolest, a až to přijde příště, mám si dát panáka a už tam nejezdit! (Doporučování alkoholu rodičkám je tam od primáře běžný postup, jak jsem se později dověděla) Jelikož injekce z duše nesnáším, vyprosila jsem si u PA čípek, noc jakž takž proležela a ráno úplně vyřízená, se slzami na krajíčku a s nacvičeným úsměvem ala nic se neděje, opouštěla brány porodnice… Hlavou mi běželo – jestli to takhle půjde dál, tak si jednoho krásnýho dne kejchnu, a kluka ztratím na ulici! Doma jsem se s manželem dohodla, že až přijde příště cokoli, chci do Jihlavy. Z třebíčské porodnice jsem už chytala lehkou paranoiu a jen pocit, že bych se tam měla vracet, působil jako brzda. A to je to poslední co člověk při porodu potřebuje.

Uplynul týden. Byl pátek 31.7. Ač rozbolavělá, měla jsem najednou hned po ránu příjemný pocit a dost energie na kde co a rozhodla se uklízet. Vyluxovala a vytřela jsem celý byt, naložila pračku i myčku, utřela prach, pověsila prádlo, uklidila nádobí. Břicho tvrdlo, muž byl ve fitku, dcerka koukala na pohádku a tak jsem si napustila teplou vanu, přidala do ní trochu mléka a pár kapek levandule a rozmarýnu. Nasávala jsem tu krásnou vůni, se zavřenýma očima jsem dle rad kamarádky propadla až na hranici meditace a promlouvala k synovi v bříšku. Že to uděláme podle něj. Že už nemám moc sil a mám strach. Ptala jsem se, zda se taky bojí? A ujišťovala ho, že vše nechám na jeho tempu, ale že mi musí dát nějak vědět, co vlastně chce. Protože té bolesti bylo už moc a já si přestávám věřit. Ale že ho moc miluju a udělám pro něj vše. A že se narodí tam, kde nám oběma bude dobře… Bylo to velmi silné a příjemné uvolnění.

Ten den bylo obrovské pozdvižení kolem Modrého úplňku. S dalšími čekajícími maminkami na FB jsme uzavíraly sázky, která z toho porodí 😀 Spousta z nich na večer připravovala porodní vyvolávací rituály. Na mě úplněk působí akorát tak, že nemohu spát, takže jsem se modlila, aby celá magičnost oné noci spočívala v tom, že zachrápnu jak poleno 😀

Kolem páté hodiny odpoledne si dcerka vzpomněla, že by ráda k tchánovcům na vesnici. Mít volný víkend pro sebe se nám s manželem zamlouvalo, a tak ji v šest odvezl. Dali jsme si večeři, pustili si něco na počítači a o půlnoci šli spát. Koukla jsem na telefon, byla tedy už sobota, 00:08 hod. Pohladila jsem si bříško a povídám – „Tak, ty lvíče naše umanutý, máš to jasný, budeš srpňátko. Už to prosím nezdržuj…“ Mrkla jsem z okna na měsíc, který nevypadal jinak než kdy předtím a odebrala se do postele.

Je tu třetí díl seriálu o výživě – Recepty pro kojence a batolata.

Tištěná verze je zdarma vložena v časopisu Miminko č. 9, pokud vám toto vydání uniklo, můžete výtisk dostat ještě u vašeho dětského lékaře. V elektronické podobě si jej můžete stáhnout zdarma do svého počítače, tabletu nebo smartphonu. K dispozici je verze pro Windows, Android i iOS. Pokud si nejste jisti svým operačním systémem, můžete si klidně stáhnout všechny verze a vyzkoušet je, zdarma jsou všechny 🙂.

Recepty pro kojence a batolat:

V rámci celoroční podpory vzdělávání rodičů kojenců a batolat připravila redakce časopisu Miminko třídílný speciál o výživě. Na obsahu spolupracovali přední čeští odborníci na výživu pod záštitou iniciativy 1000 dní.

Pokud jste první dva díly Výživa kojenců do 1 roku a Výživa batolat 1 – 3 roky neobdrželi zdarma u svého praktického dětského lékaře nebo jste je nezískali jako bezplatnou přílohu časopisu Miminko (v č. 2 a v č. 5), můžete si je stáhnout zdarma, a to buď pro čtení na vašem počítači (pro PC nebo pro MAC, soubor exe), nebo pro svá mobilní zařízení (iPod, smartphone, tablet). Adresy pro stažení najdete zde:

Pro PC:  http://www.babycorner.cz/docs/vyziva/recepty.exe

"A co kdyby sis našla milence. Jen na chvíli. Než bys otěhotněla..." překvapila mě zasvěcená kolegyně odvážným návrhem, když zjistila, že se kouzlo nepodařilo.

Pominu-li fakt, že neoplývám erotizujícím sexappealem, nerada bych si život komplikovala jakoukoli aférkou. Vyžadovalo by to jistě velmi složitou logistiku věci (alibi, večeře na místech, kde nepotkáte nikoho známého, útratu za hodinové hotely), neustále hladce oholené nohy a nákup nového erotického prádélka. Vzhledem k tomu, že své vnady nacpu jen do menších padáčků, jde o zcela neuskutečnitelnou misi.

Také nevím, kde bych případného užitečného idiota hledala. Mezi kolegy je výběr tristní, svobodní kamarádi také nejsou svobodní jen tak bez příčiny a na pouliční lov nejsem stavěná.

Cvičně jsem obhlédla osazenstvo odpoledního autobusu. Kromě tří hýkajících puberťáků a jednoho štramáka kolem osmdesátky obsadily autobus samé žena. Holt chlapi ve svých fárech stojí v kolonách podél autobusového pruhu... Štramák na mě laškovně mrkl, opětovala jsem tedy, jako slušně vychované děvče,úsměvem.

Když už nejsou chlapi, koupím si aspoň nový kaktus. V zahradním centru zrovna probíhala prodejní výstava, a to je vždy výzva. Štramák mířil stejným směrem. Asi taky kaktusář... Se dvěma úlovky ve vysoce neelegantním zeleném sáčku jsem mířila k východu. A najednou štramák přede mnou. "Madam si rozšiřuje sbírku? I já jsem si koupil krásný kousek..." Porovnali jsme si úlovky, poklábosili o vhodné zálivce a madam se rozloučila. Štramák se šarmantně uklonil a položil neodolatelný dotaz: "Madam, dáte si se mnou kávu?" Madam nedala najevo lehkou paniku (proboha, to už mě budou zvát na kávu jen penzisti???) a se šarmem ženy odmítající pozvání dvakrát denně odmítla. Štramák má určitě vysoký tlak, dá si turka a dostane infarkt. To si opravdu na svědomí nevezmu. Nehledě na to, že by se ke zcela konkrétnímu účelu vůbec, ale vůbec nehodil.

Ale už vím, jakého si najdu koníčka, až opustím svou momentálně největší zálibu v aplikování injekcí, pojídání pilulí a sledování těhotenských příznaků... Začnu pracovat jako dobrovolník v domově důchodců. A to budu mít ctitelů. Na každém prstě nejmíň deset!!!

Konečně jsem se odhodlala zatočit s ošklivými vzpomínkami na porod a rozhodla jsem se sepsat náš příběh.
Doporučuji nečíst to těhulkám, co budou rodit poprvé.

(Chtěla bych podotknout, že časy nebudou přesné i přes to, že na sále byly hodiny přímo předemnou, některé věci si ani nepamatuji, nebo si je nepamatuji přesně)

Celý život jsem si přála být mladá maminka, mít miminko a manžela už v 19ti, abych byla svému miminku co nejblíže a co nejvíce ho dokázala pochopit i ve dnech, kdy MY matky prostě "tohle chápat nemůžeme" - prostě i ve dnech puberty.

Člověk si může přát cokoliv, ale když k tomu nejsou prostředky, třeba jako "ten pravý", tak i ta největší přání se prostě nevyplní...nebo vyplní, ale třeba jen z části.

Otěhotněla jsem kolem 27.9. 2014 , po jednom propitém a opilém večeru. Alkohol jsem nepila už skoro půl roku, cigarety jsem také omezila na minimum prostě mi to už nedělalo dobře. Stejně tak jsem někdy v Únoru 2014 vysadila HA , kvůli silným migrénám a nevolnostem, co mi začala způsobovat. To že jsem těhotná jsem se dozvěděla 5.11. , kdy jsem si večer udělala asi 15 těhotenských testů, kde byly očividné dvě čárky. Co teď? Jak to řeknu mému tehdá ještě příteli a teď manželovi ?! Manžel byl tu noc v práci přesčas asi do 2 ráno, tak jsem měla čas na přemýšlení. Když přišel z práce, prostě jsem mu řekla, že jsem těhotná a co budeme dělat?! Manžel tomu chvíli nevěřil, ale pak se usmál, že je tedy "už asi na čase, mít miminko".. Usmíval se, ale bylo vidět, že se bojí stejně tak , jako já.
Celé těhotenství jsem měla nevolnosti, od 30tt skoro každý večer poslíčky - žádné tvrdnutí břicha.

Teď k tomu, jak začal můj dlouhý, drahocenný porod.