Celý život jsem věděla, že chci mít dvě děti. Staršího kluka a mladší holčičku. A můj sen se začíná pomalu naplňovat, i když o několik let později než jsem původně zamýšlela...

Když mi bylo 26, začli jsme se snažit o miminko. Když mi bylo 28, tak nás doktorka odeslala do CARu, že už není na co čekat. Tam nám řekli, že manžel má horší spermio, ale především je problém na mojí straně, polycystické vaječníky a endometrioza. Takže po počátečním šoku jsme se vrhli na umělé oplodnění. Bohužel moje hormonální výsledky už předem ukazovaly, že se stímulací bude problém. nasadili mi miminální dávky hormonů, po kterých jsem reagovala extrémně negativně a vajca se rodily o sto šest... Dopadlo to tak, že mi odebrali 26 vajíček, z toho jich zůstalo 15 schopných k zamrazení. Já místo transferu putovala do nemocnice s těžkým hyperstimulačním syndromem. Měla jsem vodu v plicích, okolí srdce, plné břicho, dělohu, vaječníky a navíc vaječníky plné dalších vajíček k odběru. V nemocnici nevěřili, že už jsem po odběrech, pořád se tvořily další a další. Byl to děs. Po tomhle tom jsme museli půl roku čekat, než se můj zdravotní stav natolik spravil, že jsme si mohli jít pro naše zmrzlinky. Měli jsme zamražené 3x po 4ks a jednou po 3 ks. První dávku jsme nechali rozmrazit a dvě zmrzlinky zavést. Říkala jsem si, že když už jsem si toho tolik vytrpěla, tak ať je to zaráz. Nechytlo se ani jedno. Za další tři měsíce jsme šli pro další dvě zmrzlinky a situace se bohužel opakovala. Strašně mě to psychicky zdeptalo, neměla jsem sílu to znovu absolvovat. Navíc jsem v té době přišla o práci a řešila co dál. Tak jsem si našla nové zaměstnání a po roce řekla manželovi, že jsem připravena, že to můžem zkusit znova. Takže rok a půl od posledního nezdaru jsme šli znovu. Tentokrát už k zavedení zůstalo pouze jedno embryjko, které se konečně chytilo.

Byla jsem v 6tt+1 když jsem začla krvácet. Jela jsem do nemocnice s tím, že jsem určitě potratila, protože ze mě tekl proud krve, žádné špinění. Na ultrazvuku se ale objevil drobeček a dokonce už mu blikalo i srdíčko. Pro mě neskutečná podívaná. Bohužel tam byl veliký hematom a hrozilo, že o miminko přijdu. Poležela jsem si tam dva týdny, mezitím se hematom zmenšil a miminko povyrostlo, tak už nebylo v přímém ohrožení. Chodila jsem na kontroly a koncem čtvrtého měsíce byl hematom fuč. Sice jsem do té doby hodně polehávala a odpočívala, měla klidový režim, ale vůbec mi to nevadilo. Zbytek těhotenství byl absolutně bez problémů. Když pominu těhotenské nevolnosti, kdy jsem zvracela od 8tt do 16tt, pálení žáhy apod. Nakonec jsem miminko donosila až do termínu a po termínu jsem šla na vyvolání, jak se mu u mě líbilo. 🙂 Takže ve 32 letech jsem se konečně stala maminkou.

Od samého začátku jsem věděla, že jednou si budu chtít jít pro sourozence, který nám zbyl v tom posledním zamražení. Můj manžel byl ovšem striktně proti. Nakonec jsme to začli řešit, když měl syn rok a půl. Půl roku jsme se dohadovali, než manžel souhlasil. Tak jsem si zajela domluvit do CARu poslední rozmražení s tím, že to bude buď a nebo. Oba s manželem jsme byli zajedno, že už bychom nikdy víckrát neabsolvovali odběry vajíček znova. Nejsem sebevrah a manžel strachy o mě zestárnul tenkrát o pár let.. Když už jsem byla natěšená, všechno bylo v běhu, věděla jsem termín transferu apod., tak najednou telefonát od primáře, že by bylo dobré stimulaci zastavit a posunout alespon o dva měsíce, že mám špatné výsledky štítné žlázy. Odmítla jsem s tím, že co má být, to se i stane. Takže jsme pokračovali ve stimulaci dále. Pak proběhl transfer, kdy se nás primář snažil přesvědčit, abychom zavedli dvě embryjka, protože ani jedno z nich se po rozmražení dál nevyvíjí a třetí se rozpadlo. To jsme kategoricky odmítli, že dvojčátka jsme nechtěli ani riskovat, když už doma jeden rarášek byl a nechali zavést jen jednoho. I přes to, že naděje byly nevalné. Bylo nám řečeno, že na některých klinikách taková embryjka ani nezavádí. Takže jsme od toho vlastně ani nic nečekali. Já už jsem pak dvanáctý den nemohla vydržet a zkusila test. Dle předpokladu byl sněhobílý. Tak jsme vyrazili se synem ven, uklízeli jsme písek před domem, já si zajela nakoupit vložky a za dva dny v den ofiko testování testovala znova, abych volala výsledek do CARu a málem mě trefil šlak. Dvě krásné tlusté čárky 🙂

Tentokrát ta radost trvala ještě kratší dobu. Dva dny po testu jsem začla opět krvácet. Jela jsem do nemocnice, ale jelikož na UTZ bylo příliš brzo, tak mi jen odebrali krev, kvůli HCG, které naštěstí bylo v normě a pak jsem jezdila vždy po pár dnech znova, jestli roste. Rostlo. Pak už bylo něco vidět i na UTZ a já se mohla radovat, že to vyšlo. Tentokrát příčina byla v tom, že se nám to miminečko asi rozdvojilo a druhé odešlo. Zůstala tam jen prázdná černá dutinka vedle toho našeho raráška. Opět toto období bylo hodně náročné, protože jsem špinila a krvácela asi dva týdny, ale tentokrát jsem hospitalizaci odmítla, protože jsem měla doma nemocného syna. Rozhodování bylo hodně kruté a bolestné, ale nedokázala jsem ho opustit v jeho stavu, abych dala přednost něčemu, co stejně nebylo úplně jisté. Nakonec jsme to zvládli všichni. Opět jsem měla nařízené první trimestr hodně odpočívat, nic nedělat, s ničím se netáhat. První trimestr jsme přežili, ale tentokrát těhotenské nevolnosti udeřily naplno. Trvaly od 6. do 22tt a zvracela jsem ve dne, v noci. To bych nepřála ani největšímu nepříteli. Bylo to hodně náročné. ☹ No a pak přišel nějaký dvacátý nebo dvacátý první týden. Já se v noci vzbudila, že se mi chce čůrat. Vyčůrala jsem se a jak zvyklá pořád nahlížet na papír, jeslti nešpiním, tak tentokrát jsem se zděsila. Papír plný rudé krve, záchod plný krve, stoupla jsem si, krev mi tekla po nohách, tak jsem rychle sáhla po ručníku a narvala si ho mezi nohy a běžela vzbudit manžela. Lehla jsem si do postele a diktovala, co má házet do tašky, do toho jsme zařizovali hlídání a jeli rychle do nemocnice. Ukázalo se, že tentokrát mám problém i s placentou. Umístila se mi na přední stěně dole a překrývala branku, hrozilo, že se odloučí a nedopadne to dobře. Takže jsem zase skončila v nemocnici. Tam jsem si opět poležela s tím, že se mám připravit na to, že ty zbylé čtyři měsíce už to tam budu muset doležet. Naštěstí mám obrovskou oporu v rodině, takže po propuštění z nemocnice jsem měsíc ležela doma a nedělala vůbec nic. Zabralo to. Placenta se vytáhla, nemusela jsem na císaře a miminko prospívá. Teď jsem ve 39+2 a opět čekám na vyvolání. Takže ve svých 35letech budu dvojnásobnou maminkou. 

Takže holky, které válčíte s IVF a nedaří se, nevěště hlavu. Naděje umírá poslední. Akorát bohužel dvě čárky na testu ještě ani zdaleka neznamenají krásné a zdravé dítě v kočárku. K tomu je ještě cesta daleká. Ale přeju všem, kdo se touhle cestou vydali, aby došli až do toho krásného cíle a dočkali se. 🙂

Trochu nostalgický, ale pěkný. Protože knihu jsme vydali hlavně díky Vám, maminkám, které o ní stály! 🙂

Děkujeme za vaši přízeň a jsem moc ráda, že tolika z vás, a hlavně vašim dětem, udělala knížka, kterou psal náš Táta radost!

Knížek máme ještě dost, ale budou nadále pouze v mé soukromé inzerci (bazárku) @domi_nka . 
Poděkování patří i Vlaďce Hulíkové za povolení a podporu zde na MK. 

Pokud chcete podpořit dobrou věc a hlavně knižní pokračování pro Holky, musíme jich ještě pár stovek prodat.

Kdyby jste věděli o někom komu by kniha udělala radost, stačí mě kontaktovat. Necháme ji v podstatě za náklady a malou provizi, tj. 190,- Kč.
Případně budu moc vděčná za like nebo sdílení odkazu na FB nebo Fler:

FB / a vyletí ptáček:
https://www.facebook.com/pages/A-vylet%C3%AD-pt%C3%A1%C4%8Dek/277321842370623

FLER:
http://www.fler.cz/zbozi/klukova-dobrodruzstvi-7-pohadek-na-dobrou-noc-5704882

Jsme rádi, že čtete dětem. Máma, Táta, Kluk, Holka, Mopsice a kočka🙂

     Bylo něco po půl desáté večer. Vysedla jsem na kozu a moc milá paní doktorka (moje jmenovkyně a dokonce i krajanka) mě vyšetřila. Rozpověděla jsem jí, co se se mnou v ten den dělo a ona mi udělala Temešvaryho test ještě jednou a přímo na „místě“. Tento krát ale tampónek zmodral úplně a na zem vyteklo solidné množství plodovky, takže sepsat příjmový papíry a… myslela jsem, že poputuji na porodní box, ale když si paní doktorka zapsala všechny informace o mně, moji rodinnou a osobní anamnézu, oznámila mi, že si mě tam nechají, ale Dítětvůrce má jít domů a kdyby se to rozjelo, tak mu zavoláme a on přijede, no a kdyby se to nerozjelo, ráno v 8 hodin nastupuji na vyvolání. To, samozřejmě, nepřicházelo v úvahu. Ten porod se rozjede a HOTOVO!!! Vyvolání naplánovali na ráno, prý abych se v noci prospala. (Celkem líbivý humor.)
     Rozloučila jsem se s Dítétvůrcem a jelikož byla chřipková epidemie a karanténa, tak mi tašky podal jen mezi dveřmi, dal mi polibek na dobrou noc, já se rozbrečela, zavřela skleněné dveře a šla na předporodní pokoj, kde ležela už jedna těhule, která, jak jsem se dověděla, měla kontrakce, které ona necítila, ale monitor ukazoval. Já, naopak, měla bolesti, s prominutím, jak prase, a monitor je úplně ignoroval. Tak jsem se „ubytovala“, dostala jsem čípky proti bolesti, kterých zavedení jsem, ale odmítla, tak mi je přinesli na talířku (jeden čípek se mi skutálel někde pod skříň, tak jsem si zastrčila jen jeden).  Před půlnocí ještě přišla sestra, přivezla monitor a infuzku s antibiotiky, které jsem měla naordinovány kvůli pozitivnímu streptokoku.  Tohle nebyla moje oblíbená část příběhu, jelikož padám k zemi, už když vidím jehlu v televizi a infuze je ještě hrubá a zůstává uvnitř a už jen představa její zavádění mi způsobuje brnění v nohou. Navíc, jednou, když Dítětvůrce operovali, se mi povedl kousek jak z americké komedie, kdy jsem se mu hrála s tou hadičkou, co mu trčela z ruky a najednou taková ta bublinka, co tam bývá, zmizela a já se lekla, že jsem ho zabila. (To jen tak na okraj…) Každopádně, od té doby mám k jakýmkoli hadičkám vycházejícím z těla respekt.
     Sestra mi tedy odebrala krev, pustila žílou roztok a zapřála dobrou noc, že když mi to přijde odpojit, už mě nebude budit. Bylo to od ní docela naivní, ale budiž. Samozřejmě, celou noc jsem nespala. Interval mezi bolestmi se sice nijak výrazně nezměnil, ale byly silnější a nepříjemnější a už jsem je i musela prodýchat. Celou noc jsem si psala SMSky s mojí nejlepší kamarádkou, která mě povzbuzovala, jak se dalo. V 5 ráno jsem psala už i mamce, která celou noc nespala, protože čekala telefon s radostnou novinou. Tak jsem měla podporu ze všech stran, ale pořád se nic převratného nedělo. Kolem sedmé se dovalila sestra a napojila mě na monitor a oznámila mi, že se mám sbalit a půjdu pomalu na porodní box. Tak jsem se tedy sbalila, umyla zuby, opláchla jsem se a čekala, až pro mě přijdou (to jsem ještě nevěděla, kdo, ani kdy přijde). Přiznávám, ve sprše jsem si pobrečela. Chyběl mi Dítětvůrce, bála jsem se toho vyvolání, měla jsem strach o miminko, děsila jsem se faktu, že za pár hodin bude ze mě máma a v neposlední řadě jsem se hrozně moc těšila, až poprvé uvidím toho svého andílka. Když jsem vyšla ze sprchy, čekali mě na pokoji dvě mlaďounké holky, které mi vzaly věci a doprovodily mě na box. Myslela jsem, že jsou to nějaké pomocnice, medičky, no nakonec vysvitlo, že jedna z nich sice medička je, ale druhá je porodní asistentka a bude vést můj porod. Samozřejmě, zeptaly se mě, jestli mi přítomnost studentky nebude vadit, tak jsem se vyjádřila, že když na mě budou hodné, tak s tím problém nemám.

     Přesně v 8 hodin přišly už i s vyvolávací tabletou. Tak se slečna s pážecím účesem pošťourala na místech, kam zaváděla tabletu, a že to trvalo docela dlouho… Pak mě napojila na monitor, zkontrolovala ozvy a odešla. Jak za sebou zabouchla dveře, udělala jsem si pohodlí a v 8:05 přišla první kontrakce „po vyvolání“ a její síla mě docela překvapila. Tak jsem ještě podala hlášení mamce a s další kontrakcí v 8:10 jsem hovor ukončila. Další dvě kontrakce jsem si v klidu prodýchala v soukromí. Slečna Medička se pak přišla optat, jestli si dám čaj, kývla jsem na souhlas a soustředila se dál na správné dýchání.
Před půl 9 mi zavolal Dítětvůrce, že už je na cestě, jen se ještě stavil koupit nám něco k pití. Tak moc jsem se už na něj těšila… Než přišel, paní sanitárka mi kromě čaje přinesla i kakaový Termix a dva rohlíky. Kakaový Termix miluji. Nic lepšího jsem ke snídani dostat nemohla (ale to jsem si myslela jen do doby, kdy to se mnou začalo být špatné)!!! 
Něco po půl 9 se KONEČNĚ otevřely dveře na boxu a vstoupil ON!!! Vypadal příšerně, pytle pod očima, nateklý obličej… ani se nedivím, že místo „Dobrý den“ mu řekla slečna asistentka „Dáte si kafe?“ Ubožátko moje, celou noc čekal, že zavolám, že UŽ, tak vypadal snad ještě hůř než já. Bylo mi to ale docela jedno, protože bolesti sílily a já jen potřebovala cítit dotek jeho dlaně a slyšet jeho hlas. Každých 20 minut mě napojovaly na ten hnusný monitor, u kterého jsem musela ležet na zádech, a to už začínaly být kontrakce nesnesitelné. Funěla jsem, dýchala do břicha a každá kontrakce trvala snad věčnost. Dítětvůrce vše nadšeně sledoval a nenapadlo mu nic lepší, než sledujíc křivku vycházející ze zařízení mi hlásit „Už to jede, další kontrakce.“ Myslela jsem, že ho zabiji 😀 Bezpečně jsem o každé kontrakci věděla a nepotřebovala jsem je hlásit a ani zdůrazňovat jejich sílu hláškami typu: „Tyyyy jooo, ta byla hustá.“ anebo „90!!! Jseš dobrá, to je zatím rekord.“ Cítila jsem se jak ve školce na závodech v čurání do dálky.
Je tomu už 23 týdnů a přesto si dodnes pamatuji doslova náš rozhovor, který jsme vedli.
D: „Bolí to? Já: „Si děláš prdel? Nikdy nic mě tak nebolelo. Ani ta zlomená pánev.“ D: „Jseš hrdinka, víš to? Hned bych se s tebou vyměnil.“ Já: „Ty jsi padavka to bys nedal.“ D: „Jseš moc statečná, já bych to fakt nedal.“ Já: „Ale neboj, já si to vynahradím, až mi jí položí na prsa na ty dvě hodiny. Moc se už těším…“
Když mě kolem 10 odpojily z monitoru, doslova jsem utíkala do sprchy. Po 5 minutách pérovaní na velkém bílém míči pod proudem teplé vody jsem už málem omdlela od únavy, tak jsem si šla lehnout (naivně jsem si myslela, že třeba i usnu). Do boxu přišla Medička a zeptala se, jestli chci klistýr. Blbý dotaz, chtěla bych i kudlu do zad, kdyby mi to ulevilo od bolestí, ale epidurál jsem, dle plánu, striktně odmítala. Vysmátá medička si přinesla udělátka na klistýr a sedla si k mému lůžku a čekala. Zavládlo ticho a najednou se zeptala: „A pan nechce odejít?“ Úpřimně, možná to někomu připadá zvrácené, ale ani na vteřinu mě nenapadlo, že by měl Dítětvůrce odejít. Prožili jsme spolu toho už tolik, víme o sobě vše, byly už i horší situace a pořád stál u mě, tak proč ne teď? Celou dobu jsem mu svírala dlaň… Co přišlo pak, opisovat nebudu, ale jestli mi ještě někdy někdo bude tvrdit, že klistýr ulevuje od porodních bolestí, dostane ode mě do držky. 😀 Někdy potom mi protrhly i zbytek plodových obalů, ať to nabere obrátky.
Dalších 20 minut jsem strávila na míči ve sprše. Kroutila jsem se tam, funěla, to už byly bolesti nesnesitelné. Po těch 20 minutách přifrčela slečna Asistentka a napojila mě na monitor. Byla jsem už vyčerpaná, ospalá a nešťastná, že pořád NIC. To už bylo něco před 11 dopoledne. Na mojí ohromnou radost monitor trval jen pár minut (od posledního monitoru chodila slečna Medička pravidelně na kontrolu jen s malým dopplerem). Za chvíli ale přišla slečna Asistentka s novou mašinkou a s větou, že mi dají lepší monitor a přímo k miminku, mi zavedla sondičku. Vůbec jsem netušila proč, ale byla jsem ráda, že o nás tak hezky pečují. Bolesti se stupňovaly a já se už nevládala ani postavit z lůžka, chtělo se mi spát, bolest byla neúnosná, nemohla jsem už ani prodýchavat kontrakce, při každé další jsem už jen funěla do kyslíkové masky a snažila se neomdlít. Stupňoval se i tlak na konečník, ale ani by mě nenapadlo začít tlačit. Když mě slečna Asistentka viděla, nabízela mi epidurál, ale já, paličák, jsem jí poslala i s epidurálem… pro další čaj.  Čas se vlekl, kontrakce nabíraly na intenzitě a frekvence byla asi tak 30 sekund. Místo prodýchávání  jsem poslouchala pípání monitoru a pokaždé jsem se modlila, ať už je Káťa venku, protože asi umřu. Bylo něco kolem 12, když slečna Asistentka kontrolovala nález a netvářila se nadšeně. Tady se mé vzpomínky už rozostřují. Mám zato, že jsem snad i ztrácela vědomí. Když slečna A. odcházela, opět se mě zeptala, jestli nechci ten epidurál. A já nechtěla, chtěla jsem být statečná a sama to dotáhnout do zdárného konce. Když odešla, zády k Dítětvůrci jsem si dýchala ten svůj kyslík a snažila se přemýšlet, najednou jsem se ale rozbrečela a s tím, že jsem padavka a úplně neschopná matka už teď jsem poslala Dítětvůrce pro někoho, kdo mi ten epidurál píchne. D. mě ujišťoval, že to, že chci ulevit od těch bolestí, neznamená, že jsem slaboch, že pro něj jsem ta nejsilnější osoba a nejlepší ženská. Ani nevím, jak dlouho trvalo, než přišly s papíry, co jsem měla podepsat. D. mi četl, co v nich bylo, ale nevnímala jsem, už jsem nemohla. Ani nevím, jak jsem se podepsala. Fyzicky jsem už byla se silami u konce. Od momentu, kdy jsem to podepsala, do chvíle, kdy přišla na box anestezioložka, mám okno. Pamatuji si tlumené zvuky a v nich najednou nový hlas, který na někoho mluvil a oslovoval ho „paní magistro“. Po chvilce mi došlo, že tak oslovuje mě a dává mi instrukce, co mám dělat. Neměla jsem sílu se bránit, sílu se napínat, hýbat… Zakulatila jsem záda a ani nevím, kdy mi to píchla. Nepamatuji si bolest, tlak, nic. Bolesti byly, ale rozhodně ne v zádech.
Epidurál začal účinkovat snad okamžitě. Dodnes mi Dítětvůrce povídá o tom, jak jsem se najednou změnila z Belly v 3. díle Twiligtu na Bellu v prvním. 😀 Najednou jsem pochodovala po boxu, houpala se v podřepu u postele a bylo mi krásně. Tlak jsem cítila, ku podivu i bolest v pánvi v místě, kde jsem jí měla před sedmi lety zlomenou, ale proti tomu, co jsem prožívala poslední 4 hodiny,  to nebylo nic.  Pohupovala jsem se ze strany na stranu a bylo mi KONEČNE fajn. Tlaky ale pomalu sílily  a já už měla problém to nutkání na tlačení udržet. Když se mě u jedné kontrakce Medička zeptala, jak se cítím, ze mě najednou vyletělo: „Že se pos*ru!!!“ Když si na to vzpomenu, stydím se, ale v ten moment to bylo nejvýstižnější. A co ona na to? „Už?“ Odběhla a přiběhla i se slečnou Asistentkou, která zkontrolovala nález, ale nebyla nadšená. Odešla a za chvíli se vrátila i s celým týmem v bílých pláštěch. Nechápala jsem, co tam jako chtějí. Měla jsem se otočit na levý bok, a když ucítím tlak, říct a že mě vyšetří. Kontrakce jakoby najednou zeslábly a tlak zmizel. Hodně nepříjemná paní R. na mě zahučela něco jako „Vy jako nemáte kontrakce, nebo co?!“ Tak jsem jí řekla, že prostě jsem tlak necítila a následovala kontrakce se vším všudy, paní R. se pošťourala, kde musela a najednou na mě vybafla slova, které si budu pamatovat do konce života: „Porod nepostupuje, miminku se tam nedaří, ukončíme to chirurgicky.“ V ten moment jsem byla snad zelená. Najednou je ve vzpomínkách vše mlhavé. To, že půjdu pod nůž mi bylo v ten moment jedno, jediné, co jsem se sama sebe ptala, bylo: „Jak nedaří?“ „Je v pořádku?“ „Bude v pořádku?“ Bála jsem se jako nikdy. Bála jsem se, že o svého andílka přijdu. Nechápala jsem, proč do té doby nikdo nic neřekl. Celou dobu jsem poslouchala monitor a slyšela jsem, že u každé kontrakce pípá pomaleji, ale ani mě nenapadlo, že to tak být nemá. Nikdy jsem se nezajímala o to, co kontrakce s miminkem dělají, a myslela jsem si, že je normální, že tím tlakem jí bije srdíčko pomaleji. Ani ve snu by mě nenapadlo, že ztrácí srdeční ozvy, a že ten nóbl monitor mám proto, že je něco špatně. Byla jsem naštvaná, vystrašená…
Paní anestezioložka mě ubezpečovala, že udělá vše, abych nemusela být pod narkózou. Obvázali mi nohy, posadili mě do křesla, píchli mi něco, po čem jsem se rozklepala jak před infarktem a vezli mě na sál. Nevím, jak jsem se dostala na stůl. Pamatuji si jen tu hodnou paní anestezioložku a Dítětvůrce, jak u mě stáli a hladili mě. Paní anestezioložka si řekla o 20 minut, pak už prý měl ten epidurál zabrat. Přišli po necelých patnácti a šlo se na věc. Cítila jsem teplou desinfekci, doteky, řezání ne, až najednou… Bolest jak kráva. Rvala jsem držáky na ruce, bořila do nich nehty, stonala bolestí… Těch necelých 15 minut asi nestačilo. Pak přišel příšerný tlak a paní R. najednou řekla: „A je tam, já to říkala.“ Cítila jsem, jak berušku ze mě vytáhli, ale neslyšela jsem pláč. „Jak to, že nepláče? Co tam bylo? Co jako říkala?“ Když jí odnášeli ze sálu, viděla jsem modrou miniaturní nožku v ruce slečny, co utíkala někam pryč. Bála jsem se. Ten pocit nezapomenu. Myslela jsem na to nejhorší, když jsem najednou uslyšela pláč.

… 12. února 2015 v 13,15 se akutním císařským řezem narodila naše vytoužená dcerka Katka, 12. února 2015 v 13,15 se splnil můj největší sen… 

Dnes jsme spustili novou funkci. Ve svém blogu můžete pro každý svůj příspěvek nastavit, komu se bude zobrazovat (i ty, které již byly zveřejněny). A nejen to, přibyla možnost “Viditelné jen pro mne”.

Nová funkce slouží především k archivování příspěvků, které si chcete ponechat jen pro sebe, ale nevymaže je. Funguje to při krátkých zprávách, fotoalbech i článcích. A naopak, když budete chtít změnit svůj příspěvek, aby se zobrazoval i ostatním, můžete tak kdykoliv učinit.

Viditelnost příspěvku můžete nastavit: 

1. při jeho zveřejňování  

2. nebo kdykoliv později

Kromě toho, příspěvek zveřejněný “Viditelné jen pro mne” můžete sdílet soukromě pro kohokoliv. Stačí kliknout na funkci “Sdílet odkaz” a zkopírovat link, který vám vygeneruje. Každý, komu tento link zašlete, bude váš příspěvek vidět.