Krásný den všem!

Mám velkou radost, že se vám mohu představit jako nová ambasadorka Modrého koníka. A hlavně mám radost, že vám mohu představit německou značku Lässig s mým milým kolouškem ve znaku. Právě tuto značku zde budu jako ambasadorka zastupovat.

Jmenuji se Zuzana, je mi 38 let a jsem máma tří malých čertíků – pětileté Terezky, tříapůlletého Davídka a půlroční Jasminky. A hlavně manželka báječného chlapa, Ondřeje, bez nějž by nic z toho nebylo. Taky jsem redaktorka, editorka a korektorka, vystudovaná učitelka, milovnice koček, želviček a čokolády, vášnivá čtenářka, malířka a snaživá švadlenka (věčná začátečnice), skautka (odtud také pochází má přezdívka), která se ráda prochází po městě a ještě raději po lese. A miluju dobré jídlo! No, a taky krásné, kvalitní, promyšlené a užitečné věci, což ze mě už před několika lety udělalo fanynku značky Lässig.

Lässig v němčině znamená ležérní či nedbalý, hlavně je to ale příjmení Claudie a Stefana, kteří tuhle rodinnou firmu založili. Moc se mi líbí jejich filozofie a přístup k podnikání. Nestačí jim vyrábět designově vydařené a kvalitní věci, kladou důraz i na ekologii a udržitelnost. Vyrábějí z recyklovaných materiálů, pečlivě je testují, zda neuvolňují škodliviny, zakládají si na svém týmu zaměstnanců a část zisku navíc dávají na charitativní účely. 

V Německu a ve Švýcarsku je tahle značka hodně oblíbená, u nás ji ale skoro nikdo nezná. Jsem moc ráda, že mám takovouhle příležitost, pomoci to změnit. Připravuji pro vás zajímavosti o značce, recenze produktů, soutěže a spoustu dalšího.

Pokud chcete mít vše z první ruky a dozvědět se mnohem více, než kolik se vejde do mého blogu, zvu vás do nově vzniklé skupinky Lässig pro mámu, pro děti, pro rodinu. Budu moc ráda, když se přijdete pochlubit svými „koloušky“ a podělit o zkušenosti, nebo jen nakouknout a hledat inspiraci.

    Na Modrého koníka jsem přišla v roce 2013 jako čerstvě vdaná manželka a rozhodnutí mít děti byl vlastně zcela logický krok v naší další cestě. Takže jsem jen přešla z beremese, částečně ze zvědavosti, protože sem přecházely skoro všechny nevěsty, které měly svatbu v termínu jako já a mě hrozně zajímalo, jaké budou jejich další osudy.  Částečně pak taky kvůli informacím. Možná se budete smát (a já se tomu teď rozhodně řehtám na celé kolo), ale tenkrát jsem netušila nic o ovulaci, prostě jsem si myslela, že je možné otěhotnět kterýkoliv den cyklu🙂 Ale mohlo být hůř, že jo, mohla jsem taky věřit na čápa🙂

    Až na Modrém koníku jsem pochopila, že pokud chci mít mimíska, musím tuleníčko s manžou naplánovat na poměrně krátké časové období🙂 Je to zvláštní, ale tyhle věci nám  nějak ve škole neřekli. Jediné, co jsme se ve škole ohledně početí dozvěděli, byl jakýsi příběh o neposkvrněném početí, a ten se nás naštěstí netýkal. Zaplaťpábůh🙂

    Na základě spousty nových informací se ze mě časem stala maminka dvou úžasných chlapečků a z místa, které jsem chápala jako místo odreagování, zábavy a pochopení, se pro mě stalo i místo pracovní. Stala jsem se ambasadorkou. Mou pracovní náplní bylo být v tomto prostoru hodně aktivní a seznámit vás s tím, že někde v Praze se konají veletrhy, kde můžete pro své děti pořídit snad cokoliv vás napadne  - veletrhy For Kids, For Toys a For Babies. Rok uběhl jako voda a moje mise je u konce (stejně jako pracovní smlouva). Předpokládám, že moje hlásná trouba zafungovala dobře a nenajde se zde nikdo, kdo by o existence výše zmíněných veletrhů nevěděl. A to bylo hlavním cílem mojí ambasadorské mise a přišel čas rozloučit se. 

    Ambasadorkou jsem byla strašně ráda a je mi líto, že už nebudu. Nicméně se na všem snažím vidět i klady a docela se tak těším na dobu, kdy budu moct být na stránce aktivní jenom, když budu mít chuť. A ne každý den. Dokonce několikrát.

    Takže vy, co mě a moji rodinu máte rádi, nebojte, rozhodně zde nekončím. To vlastně ani nejde, protože mi tu spousta z vás přirostla k srdci a ráda sleduju, co je u vás nového. Jsem tu ráda. Ode dneška jsem zase jedna z vás - maminka bez reklamy. Minimálně té zaplacené - i nadále se s vámi totiž moc ráda podělím o doporučení na hračky, místo na výlety, recepty, atd.

    Na závěr chci říct jedno obrovské díky všem, které jsme mě a mé ambasadorské posty četly, lajkovaly, komentovaly, soutěžily, atd. Bez vás by to nešlo a nebylo by to ono. Obrovské poděkování si zaslouží také @gradan - šedá eminence Modrého koníka, který má na starosti ambasadorky (a mnoho dalšího) - většina z vás ho sice nezná, ale tohle je šéf, kterého bych přála každé z nás - je férový, vždy se snaží udělat pro vás maximum a kromě toho je taky moc milý. Vivi, ještě jednou díky. Poděkování samozřejmě letí i za @dominika_c, se kterou spolupráce bohužel trvala jen chvíli.

“Naše domácnost produkuje tolik kompostovatelného odpadu, až je škoda, že to vyhazujeme do směsných kontejnerů. Bydlíme v paneláku, chatu se zahrádkou nemáme, jen lodžii mimo byt, takže možnosti jsou omezené. Na vermikompostování jsem přišla terpve nedávno a je to  perfektní metoda, která se nám hned zalíbila a osvědčila,” vypráví svou zkušenost jedna z maminek v diskuzi.

Základním principem vermikompostování je schopnost žížal přeměnit rostlinné zbytky na vermikompost. Bioodpad se tak může efektivně přeměnit na organické hnojivo, které následně můžete využít při pěstování rostlinek jak doma, tak na zahrádce. A ještě ke všemu je vhodný i do bytu. Vermikompostování má řadu výhod, pojďme se na ně společně podívat!

Základem vermikompostování jsou žížaly

Mnoho lidí, když slyší něco o žížalách, se otřese a naskočí jim husí kůže. Přeci jen to nejsou nejkrásnější tvorové pod sluncem. Spousta z vás teď znechuceně čte tyto řádky a říkáte si, že kompost, ještě nedejbože v bytě, musí strašně smrdět. Jenže opak je pravdou - žížaly ve vermikompostéru jsou právě tím důvodem, proč z něj nevychází žádný zápach.

Říkáte si, jak je to možné? Bioodpad se v kompostu rozkládá pomocí bakterií. Žížaly nemají zuby a proto čekají, než se zbytky v kompostu začnou rozkládat a pak ho začnou pojídat samy. To zaručí vermikompost stále svěží a půdu v něm krásně čistou.

A co je vlastně ten vermikompost?

„Pro vyšší věk podstoupím odběr plodové vody. Chtěla bych se zeptat vás maminek, co přesně dokáže odhalit? Nejde mně o Downa, to je jasné. Spíše např. cystická fibróza, rozštěpy, špatné srdce, zakrnělé končetiny, tedy rozsah vad, které miminko může mít. Děkuji předem.“

Těhotenství není jen radost, ale také spousta různých vyšetření, která mají za úkol odhalit možná zdravotní rizika pro vás i pro miminko. Některé diagnostické metody jsou pak důležité k odhalení vad plodu. Mezi ně patří i amniocentéza neboli odběr plodové vody. Musíte se jí opravdu bát? Jak vlastně vyšetření probíhá?

Odběr plodové vody je velmi častým a nejdéle používaným výkonem v prenatální medicíně. Nebolí a riziko případných komplikací je velmi malé. V České republice 1 % a prenatální centra uvádí dokonce riziko do 0,5 %. Přesto z něj některé ženy mají doslova panický strach. Ze samotného zákroku i z čekání na výsledky. Ty totiž nevíte hned, ale přibližně do 14 dnů.

Jak se provádí odběr plodové vody?

„Manžel jako opora šel se mnou. Pan doktor mě nejdřív vyšetřil, poté zavolal manžela k samému zákroku. Zkontroloval ještě plod. Miminko bylo moc hodné, zrovna asi spinkalo, nevrtělo se, a tak pan doktor nemusel mít nikterak obavu, že by mu ublížil. Manžel mě držel za ruku a já to opravdu potřebovala, protože jsem se moc bála. Přes ultrazvuk jsem sledovala jehlu a dítě. Nebolelo to, spíš bych to přirovnala k určitému tlaku.

Pan doktor odebral 18 ml plodové vody. Ukazoval mi jí a konstatoval, že je krásně čirá, snad malinké povzbuzení, že je všechno O.K. Ještě mi pár kapek nakapal na ruku, abych věděla, co je to za vodu, jak se tam princezna má a jak je jí tam krásně teploučko. Pan doktor pak ještě zkontroloval miminko, zda je všechno v pořádku. Vše bylo, tak jak mělo a já mohla jít domů.“

Mé první tehotenství bylo mimodeložní,byl mi odebrán vejcovod.Snaha po třech letech skončila u IVF které napoprvé vyšlo.

Byla středa, já v 35tt a šla jsem na kontrolu do nemocnice. Doktorce se nelíbil ultrazvuk zavolala si staršího lékaře. Špatné ozvy,dítě neprospívá musí ven.Tohle jsem nečekala. Okamžitě vyvolávací tablety,zabrala skoro hned. Bylo okolo 13 hodiny.Já měla hrozné nervy,bála jsem se.Kontrakce byly ale asi to nebylo tak hrozné jak to všichni popisují🙂 Ráno 8.4 byla kontrola a pak už to šlo nějak rychle.Bandáže, kanyla ....jako že cože?císaře? Klepala jsem se hrozně... Volala jsem manžela ať jede nenechává mě v tom samotnou.Na sále bylo spousta personálu.Ale přes můj třes obdivují anestezioložku,že mi napíchla epidural.Povídala si se mnou o nemocnici ve který jsem pracovala,pořád mě uklidňovala,přístroje pískaly.Měla jsem vysoký tep,tlak.A najednou se ozval Tonda🙂 křičel takovým tichým hlaskem a já začala hrozně brečet.1620g a 44 cm štěstí. Tonícka přemístily na nedonošence mě na jip.Říkám si super večer snad ty nohy ucítím a půjdu za Toníčkem.Omyl.Odpoledne bolest v podbřišku jako no prostě velká. Říkám si to je asi ta děloha stahuje se....Opět přístroje pískaly...Přiběhla doktorka,pak doktor s ultrazvukem a já opět na sál. Krvácela jsem...Probudila jsem se na ARu s transfuzí... Bylo to šílené chtěla jsem být se svým synem.Asi po týdnu jsme mohly být u sebe...Nekojila jsem,nerozjelo se mi to.Celé své šestinedělí jsem strávila na nedonošencích.Domů jsme odcházeli s Toníkovou váhou 2100g.Dneska je z něj velký chlapák,miluji ho....I když jeho začátek života byl pro nás oba těžký