Vzhledem k poměrně tristní situaci v zemi, kdy je podle oficiálních čísel již desetina lidí v exekuci, se pojem insolvence nebo osobní bankrot skloňuje poměrně často. V platnost také brzy vstoupí zákon, který podmínky insolvence upravuje tak, aby byla dostupnější více lidem.

Ačkoliv ekonomická situace je u nás stále lepší, mnoho rodin žije na hranici existenčního přežívání. Z každého desátého člověka staršího patnácti let, u kterého je vedeno exekuční řízení, pak ale musíme vybrat také ty, jejichž finanční situace je v podstatě neřešitelná - někteří mají exekucí tolik, že není v jejich možnostech mít o nich přehled a zároveň je splácet.

Jednou z nadějí, jak se z dluhové pasti vymanit, je možnost vstoupit do osobního bankrotu, který je u nás již několik let možný i pro fyzické osoby. Mnozí využívají i společné oddlužení manželů, které dokáže řešit finanční potíže v případech, kdy jsou dluhy vedeny na oba z manželů.

Osobní bankrot je mechanismus, po jehož schválení zůstává jednotlivci na přežití jen takzvaná nezabavitelná částka, která se vypočítává z platu, její výše se u průměrných měsíčních platů pohybuje kolem deseti tisíc korun. Osobní bankrot pak trvá pět let, během nich je dlužník povinen zaplatit alespoň 30 % z dlužné částky.

Jak se žije z nezabavitelné částky, když máte rodinu a malé dítě, nám zprostředkuje Lenka, která insolvenčním procesem prošla.

Jak osobní bankrot funguje?

Osobní bankrot je proces, který není samozřejmý a nevzniká na něj nárok. Na to, aby ho dlužník získal, potřebuje souhlas soudu. Ten na základě údajů, které dlužník poskytne, rozhodne o tom, zda má dlužník dostatek financí na to, aby mohl pravidelně splácet a zaplatil tak alespoň 30 % z částky, kterou dluží.

Na rozhodnutí, zda má na oddlužení nárok, nemá vliv počet dluhů, které má, musí být však minimálně dva vůči různým institucím a dluhy musí být alespoň 30 dní po splatnosti. Důležitá je celková částka, kterou žadatel dluží, a výše částky, kterou může každý měsíc zaplatit.

Pokud soud osobní bankrot schválí, oddlužení trvá pět let a během nich musí dlužník zaplatit minimálně 30 % ze svého dluhu.

Výhodou společného oddlužení manželů je, že pokud mají dluhy i manžel a manželka, mohou je spojit v jedno řízení - vyhnou se tak administrativě, mzda je krácena u obou manželů. V praxi je to tedy tak, že dva průměrně vydělávající manželé žijí po dobu pěti let z částky kolem 20 tisíc korun. Pokud mají v péči děti, částka, kterou si mohou ponechat, se navyšuje.

Krom srážek ze mzdy jsou pak dlužníci povinni insolvenčnímu správci, který jim je přidělen, ohlašovat veškeré movité a nemovité dary, případná dědictví nebo výhry. Všechny peníze, které převýší rámec nezabavitelného minima, musí dlužník odevzdat a splatit jimi svůj dluh. Pokud by se zjistilo, že si přivydělává bokem či zatajil jinak získané finanční prostředky, oddlužení by bylo zastaveno a mohlo by skončit konkurzem - tedy zabavením veškerého majetku. Všechny dluhy by navíc dlužník musel začít splácet znovu se všemi úroky.

Jak to vše začalo?

Dostala jsem možnost otestovat 5 voňavých produktů značky Silan. Silan, samozřejmě, znám, před testováním jsem mimo jiné opakovaně kupovala modrou vůni Fresh sky, která mě dostala svou svěžesti a jemností poté, co se rozleží. Když jsem tedy zjistila, že mohu otestovat další vůně, byla jsem nadšená. 

Jaké produkty jsem testovala? 

1. Silan Sensitive - vůně určená i pro naše nejmenší

2. Silan Supreme - "parfémová" vůně 

3. Silan Aromatherapy - aviváž s vůní kokosu

Scéna jako Brno!

Děti zas někde objevily plastovou lžící na obouvání bot – takovýho toho hada z IKEY, znáte?

Každý držel jeden konec a tahali vší silou a vřeštěli ty klasický slogany (Já to měl první! To je moje! Já to chci! …)

S manželem jsme na to hodili oko a mimicky se domluvili, že to tentokrát zkusí rozuzlit on. Ještě utrousil „co s tim? Přece nemá cenu zjišťovat, kdo to měl první!“ A já bohorově (plna důvěry v něj): „Vždyť víš, co jim říkat… “

Takže šel na to:

„Martínku, ty chceš toho hada, viď?“ „Uááááá!“

Velmi dlouho přemýšlím nad tím, jak asi těm našim biologickým maminkám bylo v době, kdy ty naše děti přišly na svět. Jak se cítily v době před porodem a ve chvíli, kdy na porodním sále oznámily personálu, že třeba dítě po porodu ani nechtějí vidět a už vůbec ne o něj pečovat? Cítily strach? Cítily hanbu? Beznaděj? Potřebu utéct?

Jak se k nim asi chovali lékaři a sestry? Měly respekt a pochopení, nebo je odsuzovaly? Podpořili maminku v jejím rozhodnutí, nebo na ni tlačili, aby se rozhodla jinak? Vždyť dát dítě do adopce, přece není v pořádku a je to odsouzeníhodné…

Informoval nemocniční personál nebo sociální pracovnice maminku správně o tom, jaké má možnosti? O tom, že může dítě dát do přímé adopce nebo do pěstounské péče na přechodnou dobu a že umístění do ústavu je až krajním a pro dítě velmi traumatizujícím řešením?

V jak velkém kontrastu této velmi těžké a smutné situaci je tu porod maminky, která své dítě s láskou toužebně očekává. Porod maminky, která si pro větší komfort svůj i dítěte povolá sebou k porodu úžasnou podporu v podobě duly.

Velmi mě proto překvapilo, když jsem nedávno zjistila, že dula může doprovázet k porodu i maminku, která z jakýchkoliv důvodů nemůže nebo nechce následně o dítě dále pečovat.  Překvapilo mě i to, že některé duly doprovod k takovému porodu považují za obrovskou výzvu a moc rády by takovým maminkám pomohly!

O tématu jsem měla možnost mluvit s dulou a terapeutkou Květou Cermanovou. Květa je kromě jiného také adoptivní maminka, takže je jí toto téma velmi blízké. Maminky k porodu doprovází už více než 18 let a také vede školení a kurzy pro nové duly.