Bylo 0.45h a mě vzbudil pocit mokra. Naštěstí to byl jen pocit, a já s úlevou, že jsem se nepočůrala, šla radši na wc. Po zpáteční cestě ze záchoda mě začalo mírně píchat v podbříšku, ale v žádném případě to nebylo jako kontrakce. Takže jsem si myslela, že holt opět jen poslíčci. Nicméně ve mně hlodal červíček pochybností  a já začala měřit intervaly. Už byl vzhůru i manžel a ptal se zda si má dát kafe a pojedeme 😀 řekla sem že asi ne že to jsou asi jen poslíčci..... Jenže omyl. "Poslíčci" byli dost pravidelní - 4x po 10min, 3x po 7min a 5x po 5min .... to už jsem šla do vany zda je rozeženu nebo ne. U vany mi začala téct trošku voda  po noze, takže sem zavolala na muže ať si to kafe teda udělá, že do porodnice dnes prostě jedeme😀 Z vany jsem vylezla s kontrakcema po 4-5minutách. Rychle jsem oblíkla sebe a oblíkla spící Charlottku 🙂 Chuděra nechápala která bije, ale pochopila, že jí maminka s tátou jedou pro sestřičku. Ještě sem zavolala mamce, ať je nachystaná že jedeme s Charlottkou 🙂 Byla chudák zmatenější než Charlottka 😀 a chtěla už čekat u vrat i když nám to k ní trvá půl hodiny 😀 když si přebírala Chár, říká jí "ten brácha je ale hloupý takhle nás budit že?" 😀 jo stále si myslela že čekáme kluka 🙂

Do porodnice jsme dojeli s kontrakcema po 3-3,5minutách (chvilku byly i po dvou minutách a to začal muž být mírně nervózní zda to stihneme 😀 ) 

Na příjmu jsem rovnou opět odmítla jakékoliv tlumící léky a hlavně žádný epidural. PA která se nás ujala se divila, že epidurál píchají ve fáze v které jsem zrovna já a já to zvládám dokonale s úsměvem. Ujistila mě, že se pokusíme do oběda porodit 😀 no nemýlila se 🙂 Tentokrát jsme dostali porodní box číslo 1 .

Bohužel srdeční akce miminka nebyla nejdokonalejší, takže sem na začátku byla napojena na monitor aby se vidělo zda se uklidní nebo ne. Naštěstí se umoudřila a nebylo potřeba cokoliv řešit. Poté přišla dr mi píchnout vodu. Na poprvé jí to nešlo, říkala že čekala že jak je to napnuté, že to hned praskne ale musela stříhat 2x. Kontrakce oproti prvnímu porodu byly šílené, hrozně bolestivé a ač mám práh bolesti hodně vysoko, omdlívala sem bolestma a chvílemi se mi i chtělo zvracet :( Dokonce jsem PA při vyšetření v jednu chvíli odstrčila jelikož se ta bolest nedala vydržet :( Ale přežila jsem :D 

Ty hodiny kontrakcí byly šíleně nekonečné....zdálo se mi to delší než u prvního porodu. Při posledním vyšetření, jak jsem otevřená, PA říkala že je to zatím málo, že musím ještě vydžet. A odešla se slovy kdyby něco hned zvonit. Po 5min co odešla už jsem říkala muži, ať na ni zvoní, že už budu rodit. Mám dojem, že mi chudák moc nevěřil ale sestru zavolal a oznámil, že už mám pocit tlačit. 

Samotný porod trval asi 10minut, i když mně to přišlo jako věčnost. Malá ale nešla vytlačit. Bylo to jako tlačit balon proti zdi , nicméně se nevracela jako Chár, takže na 10.  zatlačení byla venku. 

Bylo pár minut po půlnoci, když mě vzbudily mírné bolesti. Jelikož jsem byla otevřená, bez hlenové zátky a měla bolesti od 30tt ,tak jsem si myslela že opět planý poplach. Navíc mi den před tím bylo dokonale dobře. Za celé těhotenství mě konečně nic ten den nebolelo, nebylo mi špatně, dobře se mi dýchalo....prostě mi bylo báječně 😀  

Nicméně bolesti stále neustupovaly a já se hodinu v posteli převalovala jak na trní.... rozhodla jsem se dát si horkou vanu...

Ve vaně se bolesti ustálily na frekvenci co 5minut, což teda mi došlo, že už je to asi ono. Vylezla jsem z vany, vzbudila muže, že jako už asi rodím  (ten jeho vytřeštěný ospalý výraz nikdy nezapomenu). Oblíkli jsme se, naházeli tašky do auta a vyrazili směr porodnice..... celou cestu jsme se smáli, bolesti nebolesti já se smála snad všemu 😀 když jsme dorazili do porodnice bylo něco před 6 ráno... a pršelo....říkala jsem si, že snad nám kapky přinesou štěstí...

Sestřička z příjmu nás odvedla na porodní a ohlásila nás "to je ta paní co rodí na narozeniny" 😀

Rovnou jsem odmítla  cokoliv na bolest, což se sestřička divila, že spíš jim tam každá prosí o cokoliv na bolest 😀

Sestra semnou vyplnila papíry, ani nevím jak sem jim to dokázala podepsat 😀 

   Jednou přijde den, kdy se musí děti začít učit mýt samy. U každého dítěte tento okamžik nastává jindy, ale není na škodu učit sebeobsluze při mytí již děti sotva tříleté.
   Koupání je u nás jedním z večerních rituálů, které se snažíme neodbývat ve spěchu. Je pro nás očistným uvolněním po celém dni a předzvěst ukládání se k spánku. Smýváme ze sebe vše, co se přes den na nás zachytilo, a to doslova i obrazně. Koupel a sprchování naše děti měly rády už coby miminka. Postupně jsme prodlužovali dobu, po kterou byly ve vodě, s rozvojem motorických dovedností přidávali do vody i hračky. Nechávali jsme dětem nízkou hladinu vody a povzbuzovali je, aby si do vody lehly a „poslouchaly vodu“. Brzy zjistily, že se nemusejí bát namočit si vlásky a nemusejí se bát vody v uších. Ležely naznak s potopenýma ušima a objevovaly dosud neznámé zvuky. Mytí vlásků, často tolik obávané, nemusí být žádným koupelnovým bojem. Nám k překonání strachu z vody v očích dobře posloužila žínka připlácnutá na oči a později v létě na chalupě skákání do bazénku – při hře jsme žádnou žínku nepoužívali a děti se naučily vytírat si vodu z očí rukama. Ukázali jsme jim, jak si mýt vlasy při záklonu hlavy, aby voda do očí netekla. Zvlášť pečlivě je třeba dbát na opláchnutí zbytků mýdla z pokožky a šampónu z vlasů, takže jsme hrávali hru „Na vodopád“, kdy jsme pomocí sprchy smývali zbytky šampónu a měnili u oplachování výšku dopadu vody, případně sprchu vyměnili za proud vody z kohoutku.
   Každé koupání jsme vždy trpělivě opakovali nahlas, co se chystáme udělat a co právě děláme. Čím při mytí začínáme a jak postupujeme (odshora dolů, zepředu dozadu). Dětem jsme tak vštěpovali, že začínáme rukama a obličejem, ušima, krkem, hrudníkem a podpažím, následuje bříško, záda, genitálie, zadeček a nohy. Každé místo na těle si zaslouží umýt, osušit a ošetřit. Povzbuzovali jsme je a ptali se: „A co bude po uších?“ – „Krk!“ odpovídaly děti. „A co bude potom, co ještě musíme umýt?“ ptali jsme se dál a opět se nám dostalo nadšené odpovědi. Byla a je to hra.

Zdroj: Slune-cz.cz

Svět není černobílý. Svět je barevný! Proto je důležité, aby Váš potomek znal barvičky. Již malé děti, cca kolem 2 let, umí základní barvy a potom svoji znalost barev nadále rozšiřují. Samozřejmě záleží na každém jedinci, někteří jsou v poznávání barev rychlejší, některým to trvá déle.

    Jak začít – nejlépe tzv. porovnáváním. Co to znamená? Například:
    a)    ŽLUTÁ? Co je žluté? Sluníčko. Žlutá jako sluníčko.
    b)    ČERVENÁ? Co je červené? Jahůdka. Červené jako jahůdka.
    c)     ZELENÁ? Co je zelené? Tráva. Zelené jako tráva.
    d)    MODRÁ? Co je modré? Nebe. Modré jako nebe atd. atd.

Důležité je v případě přirovnávání uvádět věci typické nebo co nejtypičtější pro danou barvu, aby nedošlo k tomu, že řekneme: „koukni, to je žluté jako tvé auto“ a následně dítě vidí auto, které má barvu jinou.

A samozřejmě platí staré dobré pořekadlo – „Opakování matka moudrosti“. Čím více budete barvy probírat, tím dříve a snáze si je dítě zapamatuje a naučí, začne barvy používat. A platí i „Škola hrou“. V případě, že budete dítě učit barvy v rámci hry, tak se bude učit radši, v podstatě si bude hrát a nebude mít pocit, že se něco učí a učení bude vedlejší příjemný efekt.

Je totiž neuvěřitelné, jak mají děti věci spojené, aniž by o tom rodiče věděli. Pro příklad uvedu – po narození syna se dcera (2,5 roku) ohromně zajímala o kojení, v té době jsme i dost probírali barvy a následně všem říkala, ve chvíli, kdy jsem začala kojit, že maminka má pro brášku mlíčko, že mlíčko je bílé, bílé jako sníh a že sníh padá jenom, když je zima.

Nejdříve dítě barvy jenom rozeznává a až později se je naučí pojmenovat, takže mějte trpělivost, ze začátku dcera třeba řekla „to je jako jahůdka“. Já se tedy zeptala „a jakou to tedy má barvu“ a dostalo se mi odpovědi, že modrou... Tak jsem dceru opravila, že jahůdky jsou červené a že daná věc je tedy červená a jestli by byla tak šikovná a našla ještě něco, co je červené. Prostě všechno chce čas, každopádně věřte, že dítko se barvy postupně naučí!


Je možnost učit děti rozpoznávat barvy i ukazováním v případě, že dítě již nějakou povědomost o barvách má. Takže když jdete kupříkladu po parkovišti, tak si u každého auta říci, jakou má barvu.


A co bych doporučila? Pokud budete kupovat pastelky, tak nejenom, že je dobré koupit nelámavé, čímž jistě ve výsledku ušetříte. Je dobré koupit pastelky i nějaké větší, aby se dítku především zpočátku dobře držely. Ale základem je koupit takové, aby když si dítě vezme červenou pastelku, tak aby bylo vidět, že je červená, aby její „obal“ byl červený, nikoliv s nějakým motivem, nikoliv dřevěný. Zkrátka jenom barevná tuha v nic neříkajícím obale dítěti moc v učení barev nepomůže. Zároveň je dobré kupovat hračky v různých barvách, ale nezapomeňte, že všeho moc škodí. No, a dobrým pomocníkem při učení barev je hra „Pan Čáp ztratil čepičku, měla barvu, barvičku...“.


V rámci učení barev lze hrát spousty dalších her. Záleží na Vaší fantazii, na možnostech, na prostředí, v němž se aktuálně nacházíte. Nicméně můžete koupit třeba plastové barevné míčky, dát je do nějaké nádoby a vytáhnout třeba zelený a chtít po dítěti, aby našel další, které jsou rovněž zelené. Pokud se to dítěti povede je velmi vhodné jej pochválit a motivovat k další činnosti, k hledání míčků barvy třeba červené.


A možná Vás ve výsledku nejvíce překvapí fakt, že dítě bude znát nějakou barvu, aniž by jste tuto barvu záměrně dítě učili. Ovšem musíte s dítětem komunikovat, a když už si s ním povídáte, tak při oblékání mu říci, dnes si vezmeš růžové tričko a budeš k němu mít i růžové tepláčky. A šup – dcera uměla růžovou 🙂


Nu, hodně zdaru při učení barev a poslední doporučení, učte dítě barvy postupně, po jednom.

Zdroj: slune-cz.cz

Slavíte MDŽ? Nebo tento svátek pokládáte za komunistický? Bohužel si jej soudruzi přivlastnili a z oslavy boje žen za volební právo udělali den karafiátů a chlebíčků. Přesto si v Mamaja group myslíme, že stojí za to ho slavit.

„Jsme firma, kde donedávna pracovaly samé ženy. Až před několika týdny k nám přibyl jeden muž. Zabýváme se potřebami pro děti, hlavně látkovými plenami a šátky nebo ergonomickými nosítky. Ale to není všechno, najdou se u nás i čistě ženské věci. Letos jsme se rozhodli nabídnout ženám k MDŽ drobnosti z našeho sortimentu, které jinde neseženou, které jsou praktické a něčím výjimečné,“ popisuje Kateřina Borunská, majitelka a jednatelka společnosti.

Tip č. 1: Elegantní pouzdro na dámské hygienické potřeby

Nezáleží na tom, čemu dávají ženy přednost při menstruaci. Tampóny, vložky i kalíšek se snadno vejdou do našeho pouzdra. Šijeme ho v několika designech z biobavlny, uvnitř je nepropustná PUL vrstva. Má dva barevnými poutky odlišené oddíly.

Tip č. 2: Deky s nepropustnou vrstvou

Pop-in deky, které využijete nejen pro vašeho drobečka, ale také například na pláž, jsou dost velké, takže se na ně vejde celá rodina. Jedna strana je nepromokavá, deku lze snadno srolovat a má také držadlo. Jednoduše je praktická i krásná.

Odmala jsem slýchala, jak se mi máma věnovala a naučila mě do dvou let věku spousty říkadel a písniček. Posluchači mělo být zřejmé, že právě ona je obětavou mámou, která učí, co jí síly stačí,  trpělivě opakuje donekonečna básničky a že moje znalosti říkadel byly její zásluha. Vlastní rodičovství mě pak přesvědčilo o tom, že vše bylo nejspíš trochu jinak.Děti se učí rádyPředevším jsem zjistila, že děti se učí říkadla a písničky rády. Naše děti coby batolata milovaly chvíle, kdy jsem si s nimi sedla, vzala si je na klín a spolu jsme si ukazovali obrázky v knihách říkadel, povídali si o tom, co vidíme, k tomu si párkrát řekli samotné říkadlo a třeba se u toho pohupovali do rytmu nebo tleskali.  Nebylo žádné cílené učení, byla jen hra. Tulení u mámy na klíně, barevné obrázky, rytmická mluva – to vše bodovalo.  Dceru v jedné knize říkadel dokonce zaujala velká barevná písmenka v názvu knihy natolik, že se v necelých dvou letech naučila abecedu a okolí pak šokovala, když na ulici nebo v čekárně u lékaře písmenko po písmenku „četla“, co viděla okolo sebe.  Syn se zase soustředil více na obrázky než na říkadla samotná. Chtěl příběh, žádal detaily a v necelých třech letech i vysvětlení: „A proč, mami?“Nejoblíbenějšími knihami říkadel se stala leporela s říkadly Josefa Lady.  Obě děti se nejdříve naučily doplňovat poslední slova veršů, později jsme se po jednotlivých verších střídali.  Měly očividnou radost ze spolupráce. Stavěli jsme z leporel různé ohrádky, lezli okolo nich, vždy jeden píchl prstem do určitého obrázku a druhý měl dané říkadlo říci. Schválně jsem občas řekla k obrázku říkadlo, které k němu nepatřilo, což na druhé straně vyvolalo obvykle salvu smíchu a pištění: „Né, mami, to tam nepatří!“ Rytmus říkadel jsme uplatňovali často i na hřišti. Krátila jsem si dlouhé chvíle u houpaček přeříkáváním říkadel a došla k překvapivému číslu 54, a to jen u říkadel Josefa Lady. Děti přeříkávaly říkadla se mnou do rytmu houpání  a měli jsme tak na dlouhé minuty o zábavu postaráno. 

 Zdroj: slune-cz.cz