Jako malá holčička předškolního věku jsem trpívala na noční můry a děsy. Některé ze snů se mi tak hluboko vryly do paměti, že si je pamatuji i s detaily dodnes. Moje dcera je na tom podobně. Zážitky a představy se jí často namíchají do nepříjemného koktejlu a budí ji.
  Jednoho dne, coby zhruba čtyřapůlletá, se v noci probudila a vyděšeně přiběhla. Vyprávěla, že se jí zdál hrozný sen o kostlivci, který vstával z rakve, honil lidi a chtěl je pokousat nebo sežrat. Bála se vrátit do postele a znova zavřít oči, aby se sen nevrátil. Co teď?
   Napadlo mě, že řešením by mohlo být znovu si sen projít, kousek po kousku. Snažit se vybavit si vše, co ve snu bylo, a donutit mozek to racionálně zpracovat. Pak by se sen vracet nemusel, měl by jej už vyřešený, odžitý, odškrtnutý. To by platilo možná na mě. Ale co s malou holčičkou? Chtělo by to ještě něco. Něco, co by ji ujistilo, že se to, co ji děsí, vrátit nemůže. Je potřeba kostlivce zničit. Dostala jsem nápad a hned jej dcerce vysvětlila.
   Požádala jsem ji, aby si vzala papír a pastelky a zlý sen nakreslila. A hned jsem dodala, proč to po ní chci. Narovinu jsem jí řekla, že si myslím, že když si vzpomene na co nejvíc věcí z toho snu, už se tím její hlavička nebude ve snu znovu zabývat. A že až to nakreslí, tak spolu kresbu roztrháme na malé kousky a kostru pošleme navždycky pryč. Ihned souhlasila a pustila se do práce. Namalovala rakev, v ní kostlivce a pár věcí okolo. Podívaly jsme se na kresbu, označily slovy všechny předměty, a když se cítila dcerka připravená, začala papír trhat na malé kousky a ničit tak kostlivce, který ji děsil. Poté jsme spolu papírky vyhodily do koše, objaly se, popřály si dobrou noc a šly spát.
   Tu noc už spala klidně. Sen o kostře v rakvi se už poté neopakoval. A pokud čas od času nějaký zlý sen má, už ví, jak na to.

Zdroj: Slune-cz.cz

Většina dětí miluje sáňkování a zimní radovánky. Většina - ale to naše ne, alespoň do dvou let tomu tak bylo.

Když byla úplně malinká (10 měsíců), tak v ní ten strach nebyl. Nechala se povozit.
 

Ale rok na to se něco zlomilo a Nikča začala brečet, jen jsme jí na sáňky posadili. Prostě tuto zimní aktivitu zavrhla a tvrdošijně odmítala jakýkoliv výlet s podobnou tematikou.

A letos? Cvak, něco přeskočilo a sáňkování (i bobování) si zase užívá...

Tvářičky červené, ale poctivě namazané Bepanthenem 🙂

Takže pokud máte někdo z vás podobný problém, tak nevěšte hlavu, ono se to určitě spraví 🙂

Tady bobuje i s pradědečkem

Je 4. 2. 2013, noc. Nějaký zvláštní pocit mě probouzí kolem 2 hodiny, další "poslíčková" noc? No interval 20ti minut trvá až do 5 hodiny. Stejně mi to nedá spát a tak jsem vstala a šla se uvelebit do teplé vany 🙂 Vypadá to, že poslíčci to tentokrát nejsou. Tvrdnutí břicha nepřestává. Hurááá, že by si to konečně naše princezna rozmyslela a téměř týden po termínu se rozhoupala? Válím se dál ve vaně a užívám si klidu. Kolem půl 7 přichází manžel a říká "už zase plavete holky"? Říkám "jo jo plaveme a vypadá to, že možná naposledy takhle 2 in 1" 🙂 Radostí mě málem utopí ve vaně 😀 No nic. Vylézám z vany a říkám si, pokud to bude takovéhle, co na tom ty ženský mají. Jen tvrdne břicho, nic mě nebolí. Necítím se unavená, ale naopak nabitá energií.

Čirou náhodou mě čeká ten den v pořádí již 4. poradna v Podolí. Manžel vyráží se mnou a bere rovnou i naše kufry, kdyby náhodou si nás tam už chtěli nechat. Poradna narvaná k prasknutí, ale vůbec mi to nevadí. Tuším, že je poslední a tak si to spíš užívám. Závěr celé poradny - hmatatelný vlak blan, otevřená na 2 prsty - dnes nebo zítra se vrátíte sem vrátíte a budete odcházet ve třech 🙂 Měl pravdu.

S manželem jsme si zašli na společný oběd, on si zaskočil si do práce pro počítač, já mezitím courala v Arkádách na Pankráci a vychutnávala si horkou čokoládu. Pak už jsem se těšila, až budeme doma a budu mít svůj klid. Odpoledne bylo celkem pohodové, odpočívala jsem a zjišťovala postupně, jak se kontrakce mění. K večeru se změnily a byly o něco silnější a častější. Ještě jsme stihli návštěvu truhláře, který nám donesl vzorníky na kuchyň, různě jsme probírali, co a jak a já mezitím zapisovala časy kontrakcí… no cca každých 8 – 10 minut 🙂 Snažila jsem se ještě trochu odpočívat, ale moc to nešlo, pomáhalo mi se něčím zaměstnat. Koukali jsme na telku, povídali si a celkem to šlo. Kolem 22 hod. už začaly být kontrakce zase o něco silnější a už byly takového rázu, že mě nenechaly v klidu. Pomáhalo mi chození, jelikož mi kontrakce šly do zad, takže ležení ani sezení moc nešlo. Něco po 23 hod. si šel manžel lehnout. To ještě nevěděl, že jen na pár hodin). Já všude pozhasínala, jen malou lampičku jsem nechala svítit a pochodovala po bytě, snažila jsem se každou kontrakci rychle zahnat. Zapisovala jsem si časy, zjistila jsem, že už nějaký čas přicházejí co pět minut, ale ještě to nebyla tak dlouhá doba na to, abychom vyrazili do porodnice. Přehoupla se půlnoc. Je 5. 2. 2013 a kontrakce pokračují. Musím chodit a věnovat jim pozornost. Stále je interval mezi nimi do 5 minut. Po 1 hodině v noci se však začne interval prodlužovat, intenzita kontrakcí zase stoupla o nějaký ten stupínek. Probudila jsem manžela a vše mu pověděla. Ten nemešká a volá do porodnice, jak se v takovém okamžiku chovat. Poradí, že ať raději přijedeme a uvidí se. Dobalíme tašku a i s kufrem pro Aničku, se vydáváme do porodnice. Cesta trvá kolem 15 minut a já si hezky prodýchnu během cesty tři kontrakce. Manžel jel, jako by mě ukradl, naštěstí žádná pokuta mu nedorazila 😀

Zajedeme do areálu porodnice, všude ticho, jen světla v oknech porodních sálů svítí. Zaparkujeme a vydáváme se výtahem do 4. patra na příjem. Zazvoníme a za chvilku už si mě bere asistentka. Manžel zatím čeká… není tam sám, další nervózní tatínek též stepuje a čeká. Sestřička je moc příjemná a milá, na to, že tu mají frmol a je něco kolem půl 3 v noci. Na vše se zeptá, sepíšeme papíry, natočí se monitor… výsledek = kontrakce viditelné. Hodinku čekáme na doktora, aby se podíval, jak se věci mají tam dole, ale mají toho hodně, tak to nějaký čas trvá. Manžel přešlapuje a čeká, co se bude dít. Naštěstí mám u sebe telefon a tak ho uklidňuji, že se nemusí bát, že čekám na dr.

Hurá dorazil doktor… velmi příjemný, vysoký a prošedivělý pán a přitom vypadal tak mladě. No nic, zpět k prohlídce 😀 Prohlídka ukázala, že se již začíná opravdu něco dít, otevřená na 3 prsty, odhad váhy malé 3300 g. Jsme přijatí. Stěhujeme se na poslední volný porodní sál č. 7. Je zhruba kolem 4 hod. ranní. Manžel se uvelebuje v křesle. Porodní asistentka nás seznamuje, jak to tam chodí a ukazuje co a jak.

Zpět k tomu, co se děje... musím chodit,  mojí mysl nezajímá nic jiného než, kdy kontrakce skončí a kdy asi dorazí další a stihnu si odpočinout mezi nimi. Kolem páté hodiny ranní se natáčí monitor, kontrakce jsou pravidelné a jdou hezky za sebou. Ležení při natáčení monitoru je mor. Bolí mě v zádech a jde mi to do nohou. Těšila jsem se, až mě od monitoru vysvobodí, což bylo až kolem 5:45 hod. Po odpojení vyskočím z křesla a zase si courám po sále, jupí 🙂

Zatracená rýma!“, láteřila jsem, když jsem toho dne postopadesátéosmé vytahovala papírové kapesníčky, abych nastydlé dvouleté dcerce utřela nos. Byly jsme venku, daleko z dosahu naší oblíbené odsávačky připojitelné na vysavač. Dcerka se vzpouzela, že ne a ne a nebude smrkat, ačkoli nemohla dýchat nosem ani trochu a mluvila jako ze sudu. Hodlala to prostě vydržet domů na vysavačovou proceduru. Tak dost. Přece jí nebudu odsávat nos ještě na základce.  Kolikrát jsem jí ukazovala, jak se smrká, popisovala, povzbuzovala, hrála si na slona – nezabralo nic. Musím na to jít nějak jinak. Ale jak? Dcerka je soutěživá, ale jak se dá soutěžit ve smrkání? Přece nebudeme soutěžit, komu se udělá u nosu větší bublina… A pak to přišlo jako blesk z čistého nebe. Doma jsem vzala papír, natrhala na malé kousky a užmoulala z nich kuličky. Kdysi jsme si jako děti takto hráli s brčky a kuličky papíru. Seřadili jsme se na startovní čáru namalovanou na stole, vzali brčka a foukáním se snažili každý přemístit svou kuličku co nejrychleji do cíle. Trochu to upravíme a mohlo by to vyjít. Nadechla jsem se, zacpala jsem si jednu nosní dírku a druhou co nejprudčeji vydechla. Kuličku papíru to odfouklo  dobrých dvacet centimetrů dál. To bude ono… Jakmile tato rýmová epizoda u dcerky pominula, začala jsem s nenápadným nácvikem smrkání. Představila jsem jí novou hru. „Hlavu ke stolu, nadechnout, zacpat jednu dírku a zafunět!“ Kulička se sune, dcerka se řehní a hned se hrne ke stolu, že to taky zkusí. První pokus se nedaří, fouká i pusou, obě se smějeme.  Další pokusy jsou už zdařilejší. Povzbuzuji ji: „Tééééda, ty jsi šikovná jako slůně! A teď to bylo jako od velkého slona! Tobě to ale jde!!“ A dcerka se dme pýchou a funí ostošest. Příští rýmovou epizodu jsme zvládly  daleko lépe. Odsávačka je sice pořád po ruce a často ji využíváme i teď, kdy je dcera o pár let starší, ale od dob papírových kuliček není venku problém vyřešit akutní nepohodlí spojené s plným nosem.  Bez křiku, bez slz a odmítavého vrtění hlavou, zato v soutěživém rozpoložení. Zlaté papírové kuličky! 

Zdroj: slune-cz.cz

Krásný den, milé dámy,

rádi bychom Vám představili naše centrum péče o těhotné ženy DEA MADRE ( matka bohyně).

Specializujeme se na individuální přípravu žen k porodu ( víme, že každá žena, každé těhotenství a porod jsou jedinečnou, výjimečnou a individuální záležitostí). Dále nabízíme skupinové lekce cvičení pro těhotné s předporodní přípravou, poradenství pro těhotné ženy a péči o matku a dítě po porodu. Školíme tatínky k porodu.

Více informací o kurzech najdete na našich stránkách www.deamadre.cz. Kontaktovat nás také můžete na tel. čísle 775 342 884, nebo emailem na lenka@deamadre.cz.

Těšíme se na Vás

S láskou a úctou

10.11.2013 v neděli odpoledne kolem 16:00 hod mi začalo tvrdnout břicho, stále dokola, a vydrželo to 12 hodin, do toho jsem trošičku špinila jasnou červenou krev, neustále jsem se rozhodovala jestli si zavolat záchranku nebo vydržet, nakonec jsem vydržela, a vyspala jsem se až v pondělí po šesté ráno, kdy manžel odjel do práce, dopoledne mi bylo dobře, ale nakonec jsem jela ke své gynekoložce aby mě omrkla, a řekla, že si mám na druhý den zajet do Brna na Obilní trh -bylo mi jasné, už v neděli, že tam směřuji. A výsledek kontroly, zkracený čípek na 2,9 a B je napříč.
Už cestou ve vlaku (nemáme auto) mě hodně bolelo břocho a bylo mi divně, po hodině čekání na doktora výsledek kontroly -Akutně hrozící porod, byla jsem otevřená, bolesti a krvácení a B bylo hlavou dolu. Doktor si neodpustil mi ještě 2x říct, že jsem měla přijet už v neděli.


Na příjmu mega papírování, dokonce chtěli i jména dětí - což jsem obrečela s tím, že je nevím, protože jsme to nechávali na prosinec. Uložili mě na JIP, dali kapačku antibiotika a magnesia a ještě jednoho léku a já knučela a modlila se, aby to přestalo, aby ve mě ještě zůstali. Po dokapání antibiotik mi chtěli dát další láhev na kapaní, což jsem odmítla -protože jsem zapla mozek. Argument, že si nemyslím, že mám infekci a že jsem antibiotika dobrala včera, po týdnu zobání a tak si chci raději počkat až se infekce potvrdí než to do sebe hnát preventivně u doktorů nic neznamenal, musela jsem podepsat negativní revez, tak jako i následující dny po informaci jak mi deti umřou protože porodím a oni tu infekci dostanou...Bolesti a krvácení se zmírnovalo, ve čtvrtek konečně výsledky stěru, že infekci nemám, přesto jsem ještě odpoledne a večer musela antibiotika odmítat - mozek mi to nebral, ale tak o jeden podpis víc nebo mín, to mě přece nezabije. V neděli jsem byla "zdravá" natolik že mě z JIP přesunuli na předporodní oddělení, odkud jsem musela docházet na monitory (tzv.pásy).


V pondělí konečně vyšetření, myslela jsem že po skoro týdnu ležení a zlepšení stavu mě čekají dobré zprávy, spletla jsem se - čípek na 0,9!!! za týdne ležení se mi zkrátil o dva cm. Na čež jsem oznámila doktorovi, že odmítam monitor, které byli každý den 1x, a poslech mimin, který byl 4x denně, a domluvila jsem se na monitor, 1x za 3 dny, a poslech mimin 1x denně... Opět mě čekalo každodenní podepisování neativních reversů, s dennodenním vysvětlování od jednoho až třech doktorů, že mi děti můžou umřít,protože odmítám monitor, ale to že mi monittor způsobuje tvrdnutí břicha a už jen ta cesta na monitor o patro níž na jiné oddělení je pro mě velmi náročná a můj fyzický stav zhoršuje, nebyl pro ně argument.

V úterý jsem se od doktora dozvěděla, že když odmítám monitor, tak pro mě nemají co udělat, a že můžu jít domů, že s těmito problémy tu nejsem ani první ani poslední.
Ve středu 20.11. mi byl zaveden pesar, brala jsem to podle informací lékaře, že je to má jediná šance jak se co nejdél, možná i do roku 2014 udržet 3v1


Po zavedení mi začali bolesti a za noc jsem vydržela spat cca 1/2 hodiny a přes den vůbec, brečela jsem bolestí a byla jsem hodně vyčerpaná, ale vůbec mě nenapadlo, že to souvisí s pesarem, každý den jsem u vizity a večerní službukonajícímu lékaři/lékařce popsala bolesti a můj stav a nic mi k tomu nikdo neřekl, v  pátek mi docvklo, že je to asi pesarem ale zařekla jsem se že to vydržím, jen abych nerodila letos. V pátek večer mi byly dány léky proti bolesti ale v sobotu už nic, v sobotu večer 23.11. kolem šesté mi sestřička kontrolovala vložku s tím, že se jí zdá nějaká mokrá a že at si nechám na ni udelat test na plodovou vodu, ten vyšel pozitivně a tak jsem během 15ti minut putovala na JIP že se mi rozbíhá porod, sestřička z jip mého stavu usoudila že rodim, ale já jí vysvětli že ty nesnesitelné opakující se bolesti v intervalu mám od doby, kdy mi zavedli pesar, po větě že toto pesar dělat nemá, zavolala lékaře doprovodila mě do vyšetřovny, kde mi pesar vyndali a já byla otevřená na 3cm.


A i B byli hlavičkama dolů  a já noc strávila na porodním boxu, byla to super noc, mohla jsem si hekat jak chtěla a nemusela jsem se na nikoho ohlížet, dokonce jsem se ráno i hodinu vyspala po snídani, což bylo od středy nejdelší interval v jednom dni a v jednom kuse. To mě nabudilo ohromnou energií. Kontrakce jsem měla nepravidelné, nekdy po dvou minutách celou půlhodinu a pak třeba 3/4hodiny nic.


O půl 4 odpoledne mě porodní asistentka řekla, že jsem jak časovaná bomba a pokud chci někoho u porodu tak at volám hned, protože pak to bude ráz na ráz. Zpětně vím, že to spíš měla říct těm doktorům, než mně.


Manžel přijel o půl 5, ale nejdůležitejší ze všeho bylo aby zaplatil poplatek a vypisoval jakési papíry,takže se ke mně dostal až v 17:15. Za pět šest došla službukonající lékařka a jsem přesvědčena, že mi udělala Hamiltona a při odchodu mi řekla, že až mi praskne voda, musim hned říct. V 18:00 mě PRÁSKLA voda a ta pipka co si říká doktorka nestíhala nandávat ani rukavice, Ačko už jsem cítila uplně dole a teprve mě štelovali na kozu a asi 5x volala "holky kde jste, pojdte mi pomoc" protože byla v místnosti sama jen se studentkou na porodní asistentku. Do toho během porodu Ačka ještě několikrát volala jestli už tam jsou z novorozeneckého. V 18:15 se narodil Matouš (1490g) a ani mi ho neukázali nic k nemu neřekli a jen odstřihli, zabalili a odnesli.


Bečko nesestupoval, tak se čakalo až z jiné místnosti přivezou pojízdný ultazvuk, aby se hlavní lékař podíval kde B je a zjistili že je KP. Jeden pár rukou mi držel dělohu, další pár rukou mi jezdil po břiše ultrazvukem, další pár rukou mi přes břicho točil a měřoval dítě k "východu" a ta pipka co si hraje na doktorku ho chytala, ještě stihli do mě strčit tu ohrovnou dlouhou věc, aby B protrhli vak a v 18:20 se narodil Mikuláš(1360g), kterého rychle odstříhli, zabalili odnesli a neukázali mi ho. Bylo to nejhorších 5 minut mého života, bylo to jak ze špatného filmu, jako by rodili poprvé, jako by nevěděli co dělat.


Placenty vyšli do cca 10-15 min. (naštěstí bez tahání a podobnobných chuťovek) a pak přišlo na řadu dlouhé velmi bolestivé a nepříjemné šití (po nástřihu, na který chtěli souhlas, takže to nebyl rutinně provedený zákrok).
Asi půl hodiny po šití jsem měla jít do sprchy a už si nesměla lehnout - musela jsem si sednout na tvrdé invalidní křeslo a na něm půl hodiny sedět a čekat na zřízence, který mě měl odvést na poporodní oddělení a po odložení věcí k miminkům na JIP. Tam to byla rychlovečka, mamina si zabula a valila na pokoj. Byla jsem jak naspeedovaná a do tří do rána jsem nezvládla usnout, a pak jen na dvě hodinky, už už jsem se jim nemohla dočkat, večer nám řekli, že je můžeme vidět až další den v jednu odpoledne, ale já si vydindala že je můžu vidět už v jedenáct...


Ty necelé dva týdny v nemocnici jsem vydržela hlavně díky dětem, manželovi, kurzu Hypnoporodu a paní, která ten kurz vedla. Protože jsem nadechovala sílu a odvahu a vydechovala jsem veškerou bolest a strach, protože jsem měla oporu v manželovi že antibiotika jen tak bez důvodu, či monitor jen protože to mají v nejakém manualu opravdu podstupovat nemusím. Protože jsem měla v paní Michaele podporu a byla moje vrba.


Moje porody jsou to proto, že jsem během pobytu v nemocnici "rodila" 4x, ale to čtvrté bylo na hotovo.
Doktoři by zasloužili po tlamě, a to všichni co jsem s nimi přišla do styku, za ty řeči o tom jak mi děti umřou (naposled mi to řekla ta pipka co mě rodila, asi 3 dny před porodem), za to jak byli napřipravení na porod i když trval 20 hodin, za to že mi děti ani neukázali, ani neřekli tu filmovou větu "maminko máte chlepečka", za to že tabulky jsou nejdůležitejší a kdo se vymyká, tak ten si to vyžere...


Po porodu jsem si přišla jako vydlabaná dýně a za ten pocit je nenávidím.

Mléko(mlezivo) jsem odstříkala poprvé na druhý den v 15:00, děti jsem začala kojit ještě když byli v inkubátoru, aby zjistili, co nejdřív, co po nich chci. V nemocnici jsem s nimi strávila 35 dní. První jen nosila mléko, pak už i chovala, koupala, přebalovala, krmila a pak už uplně všechno, protože jsem je měla i s inkubatory na pokoji (Rooming in pro nedonošené děti). Z nemocnice nás pustili v pátek - dva dny před jejich 6ti týdny života - plně kojené chlapečky s váhou přes dvě kila.
Jediné za co můžu doktorům(se kterými jsem byla ve styku před porodem) poděkovat je za stres, strach a slzy.
Doufám, že příští dvojčata budou donošené, abych si mohla vybrat porodnice kde budu rodit a aby průběh byl i podle toho jak chci rodit

Dnes jsme vyrazily poprvé do školky. Tedy do té opravdové. Protože před tím Niki chodila každý pátek do Miniškoličky (http://blogujicimaminy.blogspot.cz/2013/06/miniskolicka-broucci.html), která jí nástup do této velké dost usnadnila 🙂

VSTÁVÁNÍ

Bála jsem se ranního vstávání, protože já si za celou mateřskou nemohla vůbec stěžovat. Nikolka krásně spala (s usínáním to bylo horší), ale za to dříve jak v 8 hod. vstávala jen zřídkakdy. Jednou (1. ledna 2014) se nám všem třem (i s tatínkem) podařilo vstát až v 11 hodin. Hodně lidí říkalo, ať ji na to začnu připravovat už dříve. Ať chodíme dřív spát atd. Ale bylo i pár maminek, které tvrdily, že se to srovná s nástupem do školky. Tak já riskla těch pár. Zatím je brzy na zhodnocení, zda mi ta druhá varianta vyšla - to uvidíme časem. Nicméně Niki začala minulý týden sama od sebe vstávat okolo sedmé hodiny ranní. Takže si trénink nasadila bez mého dočinění. Dnes jsme nařídili budíka na 6:30 a vstali jsme všichni v 6:50 🙂

SNÍDANĚ

Naštěstí babička včera upekla výtečnou bábovku, takže Niki během oblékání zakousla pár soust a zapila mlékem. Jinak jsme zvyklé snídat trochu později, ne hned po probuzení. Tak uvidíme, jak to budeme praktikovat dále.

OBLÉKÁNÍ

Nejen za Koníka, ale i za "Beremko" a Střechu. Za moc prima server, kde jsem našla nespočet rad, tipů, inspirace, kde jsem našla přátele, z nichž některé jsem poznala i osobně .. Člověk je od pradávna rád, když v něčem není sám - ať už jde o sdílení radostí nebo strastí. Lidské srdce (je-li daný člověk aspoň trošku normální) rádo plesá blahem a usmívá se, když vidí radost a štěstí u ostatních .. stejně tak si srdíčko rádo uleví, když má starosti a dostane se mu dobrého slova a podpory od jiných. V neposlední řadě je člověk tvor zvídavý, zkoumavý, neustále vymýšlející, inovující a tudíž i hledající inspiraci. A tohle jsou všechno důvody, proč tenhle server miluju a proč na něj stále chodím, ač by bylo i dost důvodů tu zabouchnout dveře a mít svatej 😉

proč to všechno píšu ..

Jsem spíš pozorovatel. Brouzdám, když mě něco zaujme, prohlédnu, přečtu. Příliš nekomentuji, ač bych občas možná i mohla. Ale aspoň neškodím.. Troufám si říci, že má alba a vůbec má existence zde nijak nepohoršují, nevadí, naopak snad dost lidí potěší, pohladí a snad občas i pomůžou a třeba i inspirují - stejně jako mě alba jiných - a že jich není málo ..

V naprosté většině sjíždím pouze alba a statusy přátel, k ostatním fotoblogům se dostanu opravdu spíše náhodou, když se jó nudím - může se vůbec částečně pracující matka dvou dětí s vytíženým manželem nudit? 🙂 co vám budu povídat, jsem kapka v moři, víte samy 😉 ale prostě už jen ta změna před nějakým časem, kdy se Koník začal podobat facebooku v tom smyslu, že vidím, co moji přátelé kde "olajkují", způsobila, že se dostanu k článkům a fotoblogům, kterých bych si jinak nevšimla a - ano přiznávám, jsem zvědavá - občas titulek nebo status "rozbalím" a číhnu .. jejda, už to fakt dělat nebudu, zůstanu u přátel a u jejich blogů - mám totiž v přátelích normální lidi, znám jich dost (ač většinu pouze virtuálně) už z dob "Beremka" a jsem ráda, že je tu mám.

Na druhou stranu je tu i dost maminek, žen (možná i nějaký muž by se našel, nevím), které v okruhu mých přátel nejsou, přesto jejich nicky, parádní inteligentní humor a dokonalý sloh si vždy ráda rozkliknu a pustím trochu blíže k tělu .. za všechny mě teď napadá mamča s nickem @pilgrim 😉

no, ale znovu k otázce, proč tady v deset večer místo zaslouženého denního odpočinku cvakám do klávesnice - a vlastně tím i odpočívám 🙂

Jeden z důvodů, proč maminky používají látkové plenky, je ten, že jejich děti špatně snáší ty jednorázové. Bývají opruzené, mají vyrážky. Navíc není jisté, zda jednorázové plenky neovlivní plodnost chlapečků.

Pokožka dítěte je velice citlivá a ne vždy dobře snáší látky používané při výrobě jednorázových plen. Na druhou stranu nebudeme zapírat, že jsou i miminka, která špatně snáší látkové plenky. Každé miminko je jiné. „Proto existují testovací sady látkových plen, aby si to maminky mohly vyzkoušet, aniž by investovaly tisíce korun,“ informuje Kateřina Borunská z Mamaja group.

Existují výzkumy, které měřily teplotu v jednorázových plenkách. Zjistily, že je vyšší než u látkových. Varlata chlapečků jsou tedy dlouhodobě v teplejším prostředí, než je přirozené. Zatím nedorostla žádná generace mužů, které matky přebalovaly jednorázovými plenkami. Není tedy zjištěno, jak to může ovlivnit jejich plodnost. Jde jen o dohady, ale současná zjištění nevěští nic dobrého.

Maminky se někdy obávají, zda se děti budou moct v látkových plenkách bez problémů hýbat, zda se jim nebudou zařezávat gumičky kolem stehýnek, zarývat patentky nebo zda pleny negativně neovlivní vývoj kyčlí. „Ne všechny látkové plenky jsou štíhlé, ale nová kolekce Pop-in NEW GEN v pohybu nebrání ani v nejmenším. Gumičky kolem nožiček brání protýkání, takže těsnější být musí, ale rozhodně by se neměly batolatům do nožiček zarývat. Pop-in jsou jednovelikostní, takže mají patentky na zmenšení pro mladší děti,“ vysvětluje Borunská.

A co na to maminky, které testují látkové plenky Pop-in NEW GEN?

„Začala jsem látkové pleny u dcery používat, protože jsem nechtěla zatěžovat životní prostředí, a později syn v jednorázovkách nemohl vydržet vůbec. Používala jsem je u něj prvních pár týdnů po porodu, přebalovala jsem ho opravdu často, ale měl vyrážku,“ popisuje Lucie, maminka půlročního chlapečka. „Můj Kubík má občas z jednorázových plen vyrážku, ale z látkových nikdy,“ potvrzuje i Anička, která má osmiměsíčního chlapečka. I Zuzana vzpomíná na své začátky s látkovkami obdobně. „Přišlo mi divné dát malému na zadeček igelit s chemikáliemi. Četla jsem o přehřátí varlat a nechci riskovat kvůli svému pohodlí, že jednou nebudu babička.“