Sedmý týden soutěže (10.3. - 16.3.2014) v Bazaru je ukončen.

Během týdne stačilo zadat inzerát a doufat, že se trefíme do výherního pořadového čísla. To bylo 5.231, 10.231 a 15.231. 

Pořadové číslo 5.231 byl inzerát šátek na nošení (http://www.modrykonik.cz/market/jine-detske/c4di/satek-na-noseni/) od uživatlky lucie_kol.  Číslo 10.231 pod sebou ukrývá inzerát pletená vestička (http://www.modrykonik.cz/market/detske-tricka-tilka/pv48/pletena-vesticka/) uživatelky dani_fe a pořadové číslo 15.231 není obsazené. Tento týden byl celkový počet 12.860 a tedy 3. výhra bude využita v dalším vyhlášeném týdnu.

Obě dvě výherkyně obdrží kredit v hodnotě 1.000,- Kč na nákup v bazaru Modrého koníka. 

Oficiální výherkyně 6. týdne soutěže (3.3. - 9.3.2014): didinky, x142071, luciebx

Oficiální výherkyně 5. týdne soutěže (24.2. - 2.3.2014): renyb, katysek1, martina2901

Zařizování dětského pokoje se může zpočátku zdát jako neřešitelný problém. Obavy však nejsou na místě. Dnes nám obchodní domy nabízejí široký výběr dětského nábytku. V prvé řadě musíme myslet na to, že tato část bytu se bude několikrát měnit. Dítě roste, a tomu bude nutné přizpůsobit také interiérové vybavení pokojíčku.

Abychom dokázali dětský pokoj dokonale zařídit, budeme muset znát jeho rozměry. Pro jedno dítě bychom měli vyčlenit prostor o výměře 8 m2. Při dvou dětech se doporučuje 12 m2. Na podlahu je nutné umístit měkký povrch, nejlépe v podobě koberce. Při dnešním trendu plovoucích parket doporučujeme hrací koberec, který je nelépe umístit nedaleko okna, aby si dítě hrálo na přímém denním světle.

Postel je pro dítě stejně důležitá jako pro dospělého. Specifikem dětských postelí je velikost. Děti samozřejmě rostou, čemuž musíme přizpůsobit i velikost lůžka. Batolatům stačí postýlka s rozměry 140 x 70 cm. V době vývinu dítěte je vhodné věnovat zvýšenou pozornost jeho páteři, aby v pokročilém věku netrpělo zdravotními problémy. V raném věku tedy ukládejte své dítě do stabilní postýlky, kterou je vhodné doplnit molitanovými zábranami a pohodlnou matrací. V předškolním věku je nutné zajistit budoucímu studentovi klasickou jednolůžkovou postel s kvalitní matrací a roštem. Aby páteř netrpěla, je nutné vybrat matrace opravdu důkladně. Pokud si nejste jistí, jaký typ je opravdu nejvhodnější, stačí je vyzkoušet v obchodních domech Kika nábytek, kde naleznete jejich široký výběr.

Kromě samostatné postele nesmí školákům v jejich království chybět psací stůl s odkládací plochou, ergonomickými a polohovatelnými židlemi, či police na odkládání učebnic. Denní světlo je stejně jako při v případě malých dětí důležité i pro školáky. Proto je ideálním místem pro psací stůl prostor pod oknem. Ulehčí jim to psaní úloh a učení, při kterém si nabudou tak namáhat zrak. Mnohé děti však tvrdí, že se jim lépe učí večer. V tom případě je dobré mít v pokoji kvalitní umělé světlo, které osvětluje celou plochu stolu, nikoli pouze tu část, kde se nacházejí např. učebnice nebo sešit. Ostatně, důkladně osvětlena by měla být celá místnost, a světlo by přitom mělo být regulovatelné.

K psacímu stolu patří zákonitě také židle. Dbejte zejména na to, aby po dobu jejich užívání měly děti nohy vždy položené na zemi. Přispívá to k správnému sezení, kterým si děti nekřiví páteř. Ale jak známe naše děti, často sedí zkroucené jako paragraf. Zkuste se tedy zaměřit na ergonomicky tvarovaná a polohovatelná křesla. Na nich budou vaše dětičky vysedávat komfortně, a dokonce se budou moci bezpečně houpat, což každé z nich jistě uvítá.

Stylová kombinace moderních polic v různých barvách oživí dětský pokoj k nepoznání. Kromě estetické funkce bude mít i praktickou úlohu. Existuje mnoho druhů, jak ve čtvercovém tvaru, tak v klasickém policovém zhotovení. Učebnice a sešity tak budou mít konečně své místo a nenajdete je pohozené někde pod stolem či židlí. Výzdobu dětského pokoje můžete doplnit i různými druhy tapet a dekorací. Je samozřejmé, že školákovi nezdobíme pokoj třeba růžovými slony, to by ho příliš nepotěšilo…

Poučena z literatury i od pediatra, čekala jsem na prořezání prvního mléčného zoubku své dcery vyzbrojena masážními silikonovými návleky na prst a speciálními dětskými zubními kartáčky pro toto období a těšila se, jak budu o chrup naší prvorozené pečovat.  Měla jsem představu, že bude naše ratolest nadšením příst, až jí budu masírovat jistě bolavé nateklé dásně, a ochotně bude spolupracovat. Chyba lávky! Dceři, v době prořezávání prvního zubu sedmiměsíční, byl sice můj pokus o masáž příjemný, leč nehodlala se dlouho spokojit s pasivní rolí, kterou jsem jí přisoudila, a rozhodla se brzy čištění převzít do svých rukou. A hned o měsíc později nám to předvedla. Silikonový návlek na prst ji nezaujal, ale po kartáčku s masážními hrbolky se vrhla s nečekanou vervou a začala jím šmidlat v pusince s takovou razancí, až jsem se bála, aby neskončil moc hluboko. Byla ale šikovná, a jakmile se blížila ke kořeni jazyka, kde pohyb kartáčku vyvolával dávivý reflex, stáhla se zpátky a pokračovala dál v „čištění“. Největší radost měla, když jsme si zuby čistily obě zároveň. Snažila se napodobit, co uviděla u mě, a zcela zřejmě měla radost, že nám to spolu tak pěkně jde.  S rostoucím počtem prořezaných zubů se doba čištění začala prodlužovat a malou zubejdu přestávala k mému zklamání  dentální hygiena bavit. Jednu dobu jsem musela vydávat roztodivné zvuky a křivit obličej do směšných grimas během čištění vlastního chrupu, abych dceru motivovala k nápodobě, ale i to po čase přestalo zabírat. Holčička se dostala do věku dvou až tří let, kdy se rozhodla předvést v praxi období vzdoru. Museli jsme pro čištění zubů zvolit jinou taktiku. A tak nastoupila pohádka O holčičce, která si nechtěla čistit zoubky.  Vymyšlený příběh o nepořádné holčičce, která si odmítala čistit zoubky tak dlouho, až se jí v zoubku usídlil zlý červík Kaz, který jí vyvrtal do zubu páchnoucí a bolavou dírku, s níž se musí k panu zubaři, aby ten následně zlý Kaz vyhnal vrtačkou a plombičkou, zabral.  Zlého červíka v zoubcích mít nechtěla, tak se začala zase snažit a ochotně si nechala zuby dočišťovat.  S postupujícím věkem i tato pohádka začala ztrácet na účinnosti  a bylo načase přejít na nějakou další.  Pohádka od Josefa Čapka s názvem O klukovi, který se tuze bál pana doktora (Čapek, J.: Povídejme si, děti. Praha 1986, str. 56) mi připadala příliš drsná i pro tehdy čtyřletou holčičku, tak jsem si ji nechala zatím v záloze, a ke slovu se dostala pohádka Žlutice zubatice od Betty MacDonaldové (MacDonaldová, B.: Všechno nejlepší, paní Láryfáry! Praha 2007, str. 35), která nám ve chvílích ochabujícího nadšení a lenory vedoucí k nechuti si čistit pořádně chrup pomáhá dodnes, kdy je dceři téměř šest let. Každé dítě a každý věk si žádají jiný přístup. Ten náš zatím nese ovoce. Jaký je ten váš? 

Zdroj: Slune-cz.cz

Na své první těhotenství, porod a vše co s tím souvisí, jsem se začala připravovat přibližně 4 roky před početím miminka. Přišlo to samo. Začalo to nepříjemným, stále se opakujícím snem o porodu. Tento sen jsem měla asi dva roky. Během těchto dvou let jsem dokončila školu, změnila partnera, začala pracovat v obchodě s ekologickým zbožím nejen pro maminky a miminka, přerušila další školu, přestěhovala se a vdala. Celou tu dobu jsem taky s velikým zájmem studovala v knihách, na internetu, na seminářích a sdílením s ostatními ženami co vůbec takové miminko potřebuje a jak vlastně funguje porod.  Tenkrát jsem měla příležitost být pracovně na Světovém týdnu respektu k porodu, kde jsem se poprvé setkala s Ivanou. Její přednáška zasela do mé mysli spoustu otázek. Získávání odpovědí mě časem směřovalo až k vytvoření mého porodního přání.

S manželem jsme se na miminko těšili, ale i tak nás těhotenství oba překvapilo. Ani jeden jsme nečekali, že miminko přijde tak rychle. Pozitivní těhotenský test nás čekal už 3 dny po naší svatbě. Manžel se mnou nadšení a přípravu sdílel. Studoval se mnou knihy, internet, chodil na přednášky, na kontroly k lékařce i k porodním asistentkám (měla jsem domluvené dvě), na předporodní kurz (kde se mimo jiné naučil jak mi ulevit a jak naopak podpořit kontrakce). Oběma nám bylo jasné, že pro nás a naše miminko bude nejlepší domácí porod. Znali jsme velkou spoustu racionálních argumentů, ale především jsme to tak oba v hloubi duše cítili.

Celé těhotenství jsem si maximálně užila bez jakýchkoli komplikací. Nikdy jsem se necítila krásnější.  Cítila jsem se jako bohyně 🙂 V těhotenství jsem chodila cvičit jógu a tančit břišní tance spolu s dalšími úžasnými těhotnými ženami. Těhotenská vyšetření jsem si upravila tak, aby mi vyhovovala. Co jsem nechtěla podstoupit, jsem odmítla anebo si připlatila vyšetření jiné. Nikdo mi nedělal nic, s čím bych nesouhlasila. Měla jsem potřebu se na porod připravovat jako na zkoušku ve škole. Dělalo mi dobře získávat stále další informace, navštěvovat kurzy, donekonečna upravovat a přepisovat porodní plán, mít nakoupené všemožné porodní a poporodní olejíčky, epi-no balónek. Prostě jsem musela vyzkoušet vše, co mi přišlo pod ruku. Při jedné kontrole se mě má ošetřující lékařka ptala, kde chci rodit a do které porodnice mě má odeslat. Když jsem jí sdělila, že plánuji porod v domácím prostředí, nadšená nebyla. Mé přání ale respektovala. Dokonce vyšla vstříc i mé prosbě, aby mě v závěru těhotenství neodesílala do porodnice (porodnice jsem se bála, nechtěla jsem, aby mě vyšetřoval cizí člověk, ke kterému nemám důvěru). Takže o mě pečovala do ukončeného 40tt. V rámci předporodní přípravy jsem ještě absolvovala terapii, abych se zbavila bloků, které by mi mohly porod brzdit. Byla jsem dobře připravená na porod doma i na porod ambulantní v porodnici se soukromou porodní asistentkou. Definitivní rozhodnutí jsem si tedy nechávala až na den D, podle toho, jak se situace bude vyvíjet a jak to budu cítit. Koneckonců každý porod začíná doma 😉

Před porodem jsem také pracovala pro Unii porodních asistentek a přibližně v polovině mého těhotenství jsem pomáhala na zasedání Valné hromady UNIPA v Praze. Tam jsem se s Ivanou poznala osobně. Poradila mi, jak na bolest v zádech, která mě trápila a v neposlední řadě mi poskytla nocleh. Když jsem pro sebe začala shánět porodní bábu, zjistila jsem, že ta, kterou jsem si k porodu vysnila, je sama těhotná. Termín jejího porodu byl přibližně měsíc před mým, takže mne nemohla u porodu provázet. Na doporučení Ivany jsem oslovila porodní asistentku Libušku, která nás s láskou a pochopením přijala a provedla nás závěrem těhotenství a úžasným porodem.

Že se něco děje jsem začala cítit 20. ledna. Měla jsem velkou touhu jít navštívit svého tatínka s jeho rodinou, která se mnou mé těhotenství hodně prožívala a těšila se. Stále mi běželo hlavou, že to je poslední návštěva před porodem a jejich poslední příležitost vidět mě těhotnou s mým krásným bříškem. Nikomu jsem o těch pocitech ale neřekla.

Ten večer mi začalo být špatně a celou noc jsem strávila na záchodě. Tělo se opravdu důkladně čistilo. Podařilo se mi usnout jen na hodinu.  Hned ráno jsme museli jet na poslední kontrolu k mé gynekoložce.  V autě mi začali veliké křížové bolesti. Na kontrole bylo ale vše v pořádku, čípek byl vstřebaný, doktorka mi nabídla Hamiltona, já odmítla. Na monitorech byly slabé kontrakce, ale prý to může znamenat cokoli. Na další kontrolu jsem byla odeslaná již do porodnice. Po příjezdu domů jsem si napustila horkou vanu, aby mi ulevila od bolesti zad. Zafungovalo to úžasně a já se telefonicky přes velký odpor objednala na další kontrolu do porodnice. Po koupeli se mi podařilo na hodinu usnout a po probuzení, kolem třetí hodiny odpoledne, jsem začala mít slaboučké kontrakce každé 3-4 minuty. Zastavila se u nás na návštěvu moje babička se sestrou a ptaly se, jak dopadla kontrola. Poté babička usoudila, že mám břicho moc nahoře, že se rodit ještě nebude. Byla celkem překvapená, když jsem jí řekla, že mám už slabé pravidelné kontrakce 🙂 Pár hodin jsem čekala, jestli se něco začne dít, ale kontrakce byly stále stejné. Napustila jsem si vanu s tím, že buď kontrakce zesílí, nebo v teplé vodě přestanou. Mezitím jsem zavolala své kamarádce dule o radu a pro zkrácení dlouhé chvíle. Pak jsem zavolala své porodní asistentce Libušce a popsala jí co se děje. Stále jsem si nebyla jistá, zda rodím nebo to jsou poslíčci, které jsem nikdy před tím neměla. Večer jsme se rozhodovali, zda má jet Libuška k nám, aby mě vyšetřila, nebo pojedeme my k ní. Cítila jsem se dobře, tak jsme se rozhodli, že si uděláme výlet. Na cestu jsem si vzala nahřátý třešňový pytlíček na břicho a v autě manželovi každé 3 minuty "pozpěvovala" pro radost. Při příjezdu k naší úžasné porodní asistentce jsem byla otevřená na 3-4 cm. Libuška ještě vyzkoušela kyvadlem, zda porod proběhne v pořádku. Kyvadlo řeklo, že ano a také řeklo, že se dcera narodí kolem druhé hodiny ranní. Pak jsme všichni skočili do auta a jeli k nám domů. Po cestě jsme museli natankovat a manžel mi na benzínce nechal v mikrovlnce nahřát třešňový pytlíček.  Obsluha jen udiveně koukala, jak jsem v kontrakcích "tančila" ve sněhu před autem. A aby toho nebylo málo, na jedné křižovatce jsme se s Libuškou na chvilku ztratili. Když jsme konečně dorazili a zaparkovali auta, uviděli jsme na chodníku před domem přešlapovat moji nervózní babičku. Seznámili jsme ji s naší porodní babičkou, pak nám popřála hodně štěstí a dojatá odešla domů.

Naši dva tříletí oslavenci - ONDRA a VOJTÍK. Ondrašek slavil třetí narozeniny ještě v roce 2013, ale s naší partou je oslavil až letos. 

A jak to celé proběhlo? Čímž vám chceme poskytnout pár tipů na dětskou párty, které jsme si za ty tři roky na mateřské dovolené (my matky🙂 zdokonalily.

DÁREK                                          Loňská oslava Vojtíka s Filípkem

Už na konci loňského roku, kdy slavil narozeniny Vojtík s Filípkem jsme se domluvily, že budeme kupovat jeden velký dárek, na který se složíme. "Tehdy" si ho maminky ještě nevybíraly, ale čekaly, co jejich dítě otevře. Letos jsme to vylepšily tak, že si mamky dárek vyberou, koupí a nás jen zkasírují. Je nás 9. Takže od každé 100 Kč a hodnotný dárek je na světě.
A co kluci dostali?
Vojtík - dřevěnou garáž na mašinky
Ondrášek - autodráhu

DORT

Byl luxusní, prý hlavně díky domácí borůvkové marmeládě od tchána. Moc se Verče povedl. Dorty si pečeme (nekupujeme). Mezi oblíbené patří: nepečený ze zakysanky, tropical ovocný a dort s falešným fondánem.
Ozdoby na dort:
- marcipánové figurky
- lentilky - plno lentilek
- moc hezky vypadá vláček ze sušenek, na které jsou přilepené čokoládou lentilky a různé další bonbóny

Na odběr krve nebo na očkování se těší asi málokdo. Jsou i tací, kteří z jehel mají nepopsatelnou hrůzu i v dospělosti.  Aby mezi ně nepařily i moje děti, snažila jsem se jim pomoci při překonávání strachu od chvíle, kdy, jak se říká, začaly rozum brát.    Do dvou let jsem se snažila jen zabavit, odvést pozornost a po píchnutí konejšit a odměnit. Tříleté dceři jsem už dopředu vysvětlovala, co ji čeká. Nestrašila jsem ji, ale ani nezatajovala nebo nemlžila, jednoduše jsem jí například sdělila: „ Odběr krve je sice nepříjemný, ale jen to trochu štípne a hotovo. Udělat se to musí. Pak můžeme jít třeba na zmrzlinu. „   „A proč se to musí?“ ptala se. „Protože z krve paní doktorka pozná, jestli v sobě nemáš nějaké bacily, které se musejí zahnat pomocí léků. Chceme, aby ses uzdravila, a takhle zjistíme nejrychleji, jak na to.“ Kývla, že chápe.    V odběrové laboratoři jsem si ji vzala na klín. Sestřičky se snažily odvést její pozornost od nadcházejícího výkonu zvídavými dotazy. Vpich samozřejmě dcera cítila a zkrabatila obličej. Usmála jsem se na ni a mrkla: „Hotovo. Teď už to bolet nebude, jen musí sestřička do zkumavky nabrat trochu krve. Máš to za sebou, šikulko!“ chválila jsem ji. Z bolestné grimasy se rázem stal úsměv. Spolu s pochvalou od sestřičky dostala i obrázek, s mým souhlasem i bonbón, a celá nadšená a pyšná odcházela za ruku z odběrového centra. Měla jsem pocit, že by tento zážitek měla ještě více vnitřně zpracovat, takže jsme cestou domů znovu povídaly o tom, co musela podstoupit. Že píchnutí trochu bolelo, ale dalo se to vydržet i bez slziček. Že je statečná, že neplakala, a že jsem na ni hrdá. Nakonec jsem se zeptala, jestli se bude příště bát, až zase budeme muset na odběr krve. Podívala se na obrázek, který dostala, na barevnou náplast na ruce, pak na mě a s úsměvem zavrtěla hlavou. 

zdroj: Slune-cz.cz