S partnerem jste dospěli do bodu, kdy se o rozšíření rodiny bavíte čím dál častěji. Když se svěříte kamarádkám nebo se letmo porozhlédnete po internetu, pravděpodobně se k vám dostanou hlavně takové zprávy o snažení, které nejsou pozitivní, a tak trochu vás děsí, jak je to náročné období.  

Když se začnete zajímat o snažení se o miminko, začnou se na vás sypat především informace o tom, kolikero vitamínů je třeba sníst, abyste vůbec byla plodná, o výpočtech nejvhodnějších dnů pro sex, kdy je největší šance na početí, a také varování, kdy sex mít nemáte, a desítky důvodů, proč se otěhotnět někdy nedaří. A jestli něco rozhodně nepomůže přirozenému početí, pak je to pocit tlaku, stresu a časové tísně.

Snažení se o miminko, samotná atmosféra toho velkého kroku, má být přece zlatý hřeb vašeho vztahu s partnerem a velký skok ve vašem životě. Nenechte si tu atmosféru ukrást. Nepředpokládejte problémy dopředu, nenechte z vašeho životního zlatého hřebu udělat mechanickou, povinnou a důkladně plánovanou akci, ke které je zapotřebí vést dva sešity a sestavovat tři grafy. Zkuste na to jít s pohodou, s vášní si to prožijte a užijte naplno.

Základ úspěšné snahy o miminko – dobrý sex

Mezi prvními věcmi, o kterých přemýšlíte, že na nich budete muset zapracovat, je sex. Od puberty nás provází touha po něm a i v jakémkoli pozdějším věku si uvědomujeme, jak důležitou roli v našich životech a vztazích hraje.

Důležitost sexu si ovšem nejvíce uvědomíte přesně ve chvíli, kdy se rozhodnete, že se budete snažit o miminko. Chvíle, kdy si s partnerem začnete přát počít dítě, bývá jedním z nejkrásnějších období v partnerském životě. Provázejí ho pocity naplnění vašeho vztahu, radosti, ale možná i strachu.

          Dne 8.12.2018 před půl 2 ráno (přesně 5 dní po termínu porodu) jsem se probudila. Manžel hned v pohotovosti se mě ptá, jak mi je, protože mě večer předtím pobolívalo břicho. Říkám mu, že dobře. Asi tak po minutě najednou cítím mokro. Zvednu se a skutečně, odtéká mi plodovka. Říkám to manželovi a utíkám s vložkou na záchod. Voda stále postupně odchází. Říkám manželovi, aby se oblékl, že vyjedeme do porodnice raději dřív než začnou kontrakce. Měla jsem upřímnou radost, dle porodní asistentky z porodních kurzů se prý tak do hodiny od praskutí vody dostavují kontrakce. Takže jsem si říkala, lepší bude už být s kontrakcemi v porodnici, kdyby to náhodou šlo nějak rychleji. Ještě jsme cestou k autu zavolali oběma rodičům, aby mohly začít maminky panikařit 🙂 Cestou jsme odvezli našeho pejska na hlídání k tchánovcům, ti mi přišli oba k autu popřát hodně štěstí k porodu a já v pohodě bez kontrakcí jela s manželem do porodnice.

          Nějak kolem půl 3 ráno jsme dorazili do porodnice. Šla jsem na příjem, kde jsem strávila celkem asi hodinu. Asistent mi skouknul vložku, že se opravdu jedná o plodovou vodu, natočil mi monitor (na něm se nic zvláštního nedělo), pak se mnou společně s doktorkou sepsali příjem. Doktorka mě ještě zkontrolovala na křesle, ale malá byla stále docela vysoko, takže mě odvedli na pokoj na rizikové oddělení, kde jsem měla počkat až do porodu. To bylo kolem půl 4 ráno. Tam se mnou už manžel ale nemohl, takže se jel k rodičům vyspat, aby v případě potřeby mohl být rychleji u mě.

          Dali mě na pokoj k paní, která parádně chrápala, takže usnout se mi opravdu tu noc nepodařilo. Hlavně jsem pořád čekala na ty kontrakce, které ne a ne přijít (příště do porodnice tak chvátat nebudu 🙂 . Do toho mi stále odtékala ta plodovka, takže jsem každou chvílí lítala na WC měnit vložku. Kolem půl 6 ráno už to v porodnici začalo žít. Odběry krve, meření tlaku, točení monitorů, uklízení pokojů, rozdávání snídaní...Měla jsem pocit, že si vlastně ani odpočinout nemůžu, že je náš pokoj jako průchoďák. Monitory nám sestřičky točily opravdu každou chvíli. Naštěstí jsem ležela tak dobře, že mě mohly natočit přímo na pokoji a nemusela jsem z pokoje odcházet. Kolem 9.hodiny ráno přišla doktorka s informací, že vyčkáme 24 hodin a pokud se porod nerozběhne sám, tak by se začalo vyvolávat. Kolem 10.hodiny ráno dorazily první silnější rádoby kontrakace s intervalem cca 10 minut. PA mě vzala na kontrolu na křeslo a to už jsem byla otevřená na 2 prsty. Měla jsem si dát dle rady PA teplou sprchu, jestli kontrakace náhodou nezintenzivní. Ale sprcha nepomohla, naopak, spíš se vše zastavilo. Takže já zklamaná, že se asi jednalo pouze o poslíčky. Kolem 13.hodiny za mnou přijel manžel a byl se mnou na pokoji až do 17.hod. Pak jel zase přespat raději k rodičům. Kolem 19:30 na kontrole žádná změna, stále otevřená na 2 prsty. Dostala jsem do žíly antibiotika kvůli případné infekci po odtoku plodovky. Ve 22 hodin mi točili další monitor. Během něj dorazily dvě pořádné kontrakce, které jsem musela solidně prodýchávat. V otevírání ale nebyl žádný zásadní posun. Na noc mi přišla PA píchnout injekci. Varianty byly následující, buď se po injekci vyspím a nebo se porod rozjede. V mém případě se jednalo o druhou variantu.Na pokoji jsme pak kontrakce rozdýchávaly dvě. Takže když přestala rozdýchávat paní vedle mě, začala jsem zase já. Mezi kontrakcemi nemohla opravdu v klidu odpočívat ani jedna z nás. Kolem 1. hodiny ráno už jsem trpěla solidně. PA mi tedy natočila monitor, provedla kontrolu na křesle a to už jsem byla otevřená asi na 6 prstů. Takže jsem měla zavolat hned manželovi (bylo přesně 1:25 hod.), aby přijel do porodnice a rovnou se ohlásil na porodní sál. Já jsem si mezitím došla na pokoj sbalit tašku, rozloučila jsem se s paní na pokoji (myslím, že byla ráda 🙂  a čekala na zdravotního bratra až pro mě dojede a odveze mě na porodní sál.

Manžel dorazil na porodní sál v 1:45 hod. Takže mu cesta trvala asi 20 minut – BLÁZEN! Ještě že takhle brzy po ránu nejelo moc aut. Ale tak moc chtěl porod stihnout a porodní asistentka se bála, aby to vůbec stihnul, pokud bych se nějak rychle otevírala. V každém případě v pořádku dorazil a já jsem byla hned klidnější. Na porodním sále jsem byla otevřená stále na 6 prstů. Následovalo hodinové prodýchávání kontrakcí. S balonem, na žíněnce, v objetí u manžela, 2x jsem byla i ve sprše. Zhruba po hodině prodýchávání jsem byla otevřená na 9 prstů, takže jsem pomalu mohla začít tlačit. To bylo kolem třetí hodiny ráno. V porodnici byl ten den docela šrumec, takže PA pořád odbíhala a musím říct, že mě to hrozně štvalo. Při kontrakcích jsem totiž už měla tlačit a když jsme v ten čas byli na poodním sále jen my dva s manželem, nebylo to vůbec příjemné. Měla jsem pořád pocit, že mi malá musí každou chvíli vypadnout ven. Tlačila jsem ve stoje v objetí u manžela, na křeslě v leže na zádech, nakonec i v křesle na boku (mimochodem, hrozně nepohodlná záležitost) a porod nepostupoval. Vím, že jsem pak už prosila PA, aby ze mě malou vyndali, jakkoli. Ale to vím, že mi jen řekla, že kleště by neradi použili. Takže jsem trpěla v bolestech dál. Otevřená jsem byla už celá, ale mimčo pořád nechtělo jít ven. Kolem čtvrt na 6 ráno přišla PA s tím, že už to moje trápení trvá dlouho a porod nepostupuje (byla už docela nepříjemná a myslela, že prostě neumím jen správně tlačit. Přitom já tlačila co mi síly stačily (ještě 14 dní po porodu jsem měla červené obě oči od tlačení) a že tedy zavolá doktorku. Doktorka přišla po chvilce s porodní asistentkou, udělala mi UTZ břicha a zjistila, že je malá hlavičkou špatně natočená a že bych ji takhle nevytlačila v životě. Takže jsem trpěla takovou dobu v bolestech a snaha byla marná? Prima ☹ Takže verdikt – provedeme nástřih. Doktorka provedla nástřih a PA mi mezitím pomohla v kontrakci zatlačit na bříško. Na druhé zatlačení byla malá venku. Dodnes si pamatuji tu úlevu. V tu chvíli jsem nemohla být šťastnější! Manžel ještě přestřihl pupeční šňůru, pak dali princeznu na chvilku ke mně a pak ji přenesli na vedlejší pult k ošetření. Do rukou ji dostal pak tatínek už v zavinovačce. Měla na hlavě velké vyboulení, z toho jak jsem tlačila a ona nemohla ven. V dalších dnech se ji tam na temínku udělal větší hematom. Trochu jsem si to po porodu vyčítala, že jsem jí tak ublížila.

           Po porodu jsme čekali až mi vyjde placenta. Už mi i hrozili, že budu muset na sál, protože se placenta stále nechtěla uvolnit. Nakonec asi po 55 minutách po porodu (aneb za 5 minut dvanáct 🙂  přišla kontrakce a já ji konečně vytlačila. Další úleva pro mě. Jupí, nemusím na sál. Pak ale přistoupili k šití. Mě to tak bolelo, že se nemohli dostat dobře tam, kam potřebovali. Zavolali si na mě i posilu, ale pan doktor nakonec usoudil, že takhle by to nešlo a že na ten sál stejně budu muset. Další stres. Bála jsem se hrozně, v životě jsem nebyla pod narkózou. Myslela jsem si, že půjdu hned na řadu, ale nechali mě na sále vystresovat dobrou hodinu. Museli přede mnou vzít na sál jednoho akutního císaře. Takže jsem ležela na tom super pohodlném porodním křesle s nohama nahoře a čekala až mě odvezou na sál k šití. Pak pro mě přijel zdravotní bratr a odvezl mě. Na sále si jen pamatuji, že mi pomohl přesunout se na operační stůl a že kolem mě poskakovala spousta lidí, až mě to děsilo. A pak mi za hlavou něco říkala anestezioložka a nakonec mi dala dýchnout plynu a pak už si nepamatuji nic. Jen to, když mě vezli zpátky na porodní sál za manželem, že jsem mu něco povídala a byla jsem jako přiopilá a prý hrozně vtipná. Bohužel pro mě nebylo místo na šestinedělí, takže jsem musela čekat na porodním sále na tom super pohodlném křesle než se na oddělení šestinedělí uvolní místo. Byla jsem hrozně hladová, nedostala jsem ani snídani a ani oběd, takže pro mě strašné utrpení 😀 Během dne mi pořád kontrolovali tlak a srdeční tep. Ze ztráty krve (dle zprávy ztráta asi 600 ml) jsem dostala tachykardii kolem 150 tepů za minutu. V jedné ruce mi kapala kapačka, z druhé ruky se mi snažili odebrat krev. Protože ale nemám na rukou skoro žádné žíly, tak si na mě musela sestra zavolat anestezioložku, aby mě napíchla ona. Naštěstí jí se to nakonec podařilo. Také jsem měla za úkol během dne vlézt do sprchy. Ke sprše jsem došla v pohodě po svých a jen co jsem vstoupila do sprchy, udělalo se mi mdlo, takže mě vedla PA s manželem zase zpátky na křeslo si lehnout, abych se nezkácela. Jak jsem byla ráda, že se mnou mohl být manžel po celou dobu na porodním sále. Hodně mi jeho přítomnost pomáhala. Z toho nepohodlného porodního křesla, na kterém jsem ležela hnedle 10 hodin, mě hrozně bolely záda. Ze sálu jsem se dostala až kolem 16.hodiny odpoledne, kdy pro mě přijel zdravotní bratr a odvezl mě na vozíčku na pokoj na oddělení šestinedělí. Ten den už jsem návštěvy nepřijímala. Byl se mnou do 17.hodiny manžel, ten pak odjel k rodičům, kde společně s mými rodiči, mojí sestrou a přítelem zapíjeli Kristýnku 🙂 Mně na pokoj malou vozily vždy jen na přiložení k prsu, jinak ji dokrmovaly a hlídaly PA, abych si mohla odpočinout. Ten den jsem tuhle možnost opravdu ocenila.

          10.12. v 9 hodin proběhla vizita. Doktor mi na základě vyššího tepu (kolem 120 trepů/min) a té krevní ztráty doporučil krevní transfúzi. Aby nebylo srdíčko tolik zatěžováno. Souhlasila jsem a kolem půl 11 už mi kapala první kapačka. Kolem 13.hodiny mi pak přinesli ještě jednu. Bohužel při druhé kapačce to nevydržela žíla, takže se mi pomalu začala na ruce dělat boulička a já si říkala, to by tak být asi nemělo. Jenže jsem ležela s tou kapačkou a nemohla se hnout. A zvonek na sestru jsem měla daleko. Spolubydlící z pokoje byla taky akorát někde pryč, takže jsem čekala asi 10 minut než přišla kapačku zkontrolovat sestra a ta samozřejmě hned rychle kapačku zastavila. Vylitá krev mi na ruce udělala modřinu jak hrom. Do té samé žíly ale už sestra dát kapačku znovu nemohla, jiné žíly, které zkusila napíchnout, byly moc slabé, takže popraskaly a tak si na mě opět musela povolat anestezioložku 🙂 Té se nakonec žílu napíchnout podařilo a kapačka mi mohla v pohodě dokapat. Měla jsem tu kapačku tak do třičtvrtě na 3. Pak jsem do sebe rychle naházela studený oběd a pak už za námi dorazily první návštěvy.

Nerada o sobě říkám, že jsem "kontaktní rodič" nebo že "vyznáváme kontaktní rodičovství" a to zejména proto, že jsem tím okamžitě vložena do škatulky tzv. ekobioezomatky, v horším případě ekobioezokozy. Ovšem pojem kontaktní rodičovství je zaveden proto, aby jednoduše shrnul tento přístup k výchově, který v sobě spojuje několik základních prostředků výchovy, proto tento pojem i já, alespoň zde, budu používat.

Pro úplnost, těmi základními prostředky kontaktního rodičovství jsou: bonding po porodu, kojení, nošení dětí, společné spaní, důvěra v pláč dítěte a vyvážený rodinný život včetně vymezování hranic. Něco je celkem jasné a obecně známé, zejména první čtyři body, naopak důvěra v pláč a vymezování hranic už tak jasné nejsou. Každopádně z tohoto výčtu je myslím celkem jasné, že pokud proti tomuto postavíme opačný přístup, což je například umělá výživa a samostatné spaní dítěte, kontaktní rodičovství je celkem náročná disciplína, vyžadující hodně času s dítětem, takže vlastně skoro pořád kontakt s dítětem, z toho také ten název KONTAKTNÍ rodičovství a už jsme všichni "doma", že 😉 . Ráda bych ještě dodala, že se nechci dotknout těch, kteří z rozličných důvodů dávají dětem umělé mléko (za chvíli se dočtete, že i my museli koupit balení umělé výživy) a dítě od začátku nebo po pár týdnech umístí do vlastní postýlky, jen my jsme se prostě rozhodli jít touto cestou a to zde popisuji 💕 .

Proč se rozhodnout pro kontaktní rodičovství a jak to (dle prokontaktní literatury) pozitivně ovlivní vás i dítě, to si můžete nastudovat v odborných článcích, knihách (např. Kontaktní rodičovství od manželů Searsových) a diskuzích. A pokud se k tomuto stylu výchovy ať už cíleně či náhodou rozhodnete, tak bych vám ráda poodkryla, že jsou s tím spojené i určité trable. Berte samozřejmě v potaz, že takto to bylo v našem konkrétním případě s naším konkrétním dítětem, děti jsou různé a u jiných to může být docela jinak (třeba i bez trablů nebo naopak mnohem problematičtější) 😉 

Našemu synovi je čerstvě rok a po celou dobu tedy praktikujeme kontaktní rodičovství, protože nám to prostě nějak dává smysl a rozhodli jsme se tak již před jeho narozením. Jeho narození nebylo nijak zvláštní (tedy pro nás bylo samozřejmě nezapomenutelným okamžikem ❤️ ), možná až na to, že jsem rodila se soukromou porodní asistentkou (dále PA). Díky rozhodnutí mít svoji PA jsem mohla při porodu zůstat poměrně dlouho doma v klidu známého prostředí, kde mne PA kontrolovala a pomáhala mi. Do porodnice jsme tedy jeli, až když jsem byla otevřená na 7 cm a Maxim přišel na svět asi po 2 hodinách v porodnici. Nerušený bonding byl samozřejmě s PA předem domluvený a přestože malému trvalo déle, než se nadechl, protože měl pupečník omotaný okolo krku (což je poměrně běžné), tak byl okamžitě po porodu přiložen na můj hrudník a užili jsme si nerušený bonding a první vyšetření miminka proběhlo na mém těle. Náš syn byl kromě rychlé kontroly lékaře po bondingu, kam s ním šel můj muž (a v podstatě tam malého pouze zvážili, protože jsme nechtěli injekční podání vitamínu K ani koupání), od první chvíle v porodnici neustále se mnou. Měla jsem štěstí, že byl volný nadstandardní pokoj, o který jsem stála, takže jsem měla na pokoji klid a hlavně tam s námi byl i můj muž. Přestože jsme měli na pokoji klasický "vozíček" na miminko, již první noc mi došlo, že mi to vůbec nevyhovuje a malého jsem měla u sebe v posteli buď já, nebo můj muž, který spal na druhé posteli. 

Před porodem jsem zvažovala, že bude malý prvních pár týdnů spát v proutěném koši vedle naší postele, kam šel naistalovat i monitor dechu, ale první noci v porodnici rozhodly o tom, že od příjezdu z porodnice spí malý s námi ve společné posteli. S tím byla spojena snad jen maličká trable, že se muž bál, že malého v noci zalehne, to ale elegantně v prvních týdnech vyřešilo hnízdo položené mezi námi, jehož okraj byl takový mantinel a klidně tak spal nejen malý, ale i muž. 

Každopádně sdílení postele pro nás byla nezbytnost už v prvních dnech nejen z přesvědčení, ale také kvůli dalšímu prostředku kontaktního rodičovtsví a to kojení. Po porodu jsem totiž neměla vůbec mléko. Jakože vůbec nic, ani kolostrum. Když jsem malého v porodnici musela začít vážit před a po kojení, tak byl rozdíl vždy nula. Takže z porodnice jsme po 3 dnech mířili cestou domů nejdřív do lékárny pro umělé mléko, protože naše miminko bylo plně krmené umělým mlékem. Jako spousta jiných čerstvých maminek jsem si v této situaci přišla v podstatě neschopná, že nedokáži dítěti dát to nejzákladnější, tedy mateřské mléko. Radila jsem se se svojí PA, googlila články a diskuze, už v porodnici jsem začala užívat homeopatika pro podporu kojení a pít čaje pro kojící matky. Čemu jsem ale instinktivně věřila nejvíce a také tomu přikládám největší zásluhu o moji schopnost kojit, bylo tulení s miminkem kůže na kůži. První dny doma jsme tedy s malým byli zalezlí společně v posteli a neustále se tulili a dotýkali. Ač z počátku boj o mléko vypadal beznadějně, tak 6.den po porodu se vytvořilo kolostrum a 7.den konečně mléko. Za další 3 dny jsme definitivně opustili umělou výživu a miminko bylo od této chvíle pouze kojené. Já si díky této zkušenosti o to víc uvědomovala sílu doteku a blízkosti mezi maminkou a miminkem 💕 . 

„Už druhou noc sleduji u malého takový jev – spí se mnou v posteli, normálně klidně dýchá, pak najednou nedýchá vůbec – pauza trvá několik sekund, pak začíná lapat po dechu, to dělá několik vteřin, až se hluboce nadechne, a tím se vzbudí s řevem. Vůbec nevím, co si o tom mám myslet a jsem vystrašená. Co to může být?“ ptá se maminka v diskuzi na Modrém koníkovi.

Apnoe je přerušení plicní ventilace, u dětí se definuje jako zástava dechu na dobou dvou dýchacích cyklů (tedy dvakrát nádech a výdech), u dospělých je hranicí 10 sekund.

Typy apnoe

Apnoe se dělí do tří hlavních skupin podle příčiny. Jako obstrukční apnoe se nazývá stav, kdy plíce dýchají, nebo spíš chtěly by dýchat a dýchací pohyby jsou zachované, ale v dýchacích cestách se vyskytuje nějaká překážka, která brání průchodu vzduchu. Při centrální apnoi je problém na úrovni mozkového kmene, kde je umístěno dýchací centrum. To řídí dýchání i ve chvíli, kdy se na něj zrovna nesoustředíme, a upravuje jeho hloubku a frekvenci tak, jak to tělo aktuálně vyžaduje.

Při centrální apnoi je tedy dýchání nepravidelné a dýchací pohyby někdy mohou chybět. Jako poslední existuje tzv. smíšená varianta, která je kombinací obstrukční a centrální apnoe, takže problém se vyskytuje na úrovni mozku a současně i něco brání průchodu vzduchu do plic. U některých dětí se apnoické pauzy mohou vyskytovat při rozrušení nebo vztekání. V takovém případě neváhejte navštívit neurologa, mohlo by se totiž jednat o epileptický záchvat.

U nedonošených novorozenců a kojenců se apnoe vyskytuje poměrně často, až u 25 % všech nezralých dětí. Primární apnoe, to je taková, u které neznáme její důvod a příčinu, se nejčastěji objeví během 2–7 dnů po narození. Pokud se apnoe prokáže mimo uvedené rozmezí, pravděpodobně se jedná o sekundární apnoi, to znamená, že je projevem jiné choroby probíhající v těle. Velmi často jsou to příznaky nějakého onemocnění centrální nervové soustavy, dýchacího systému, kardiovaskulárního systému nebo například infekcí.