"Nevím kam se obrátit. Exmanžel neplatí alimenty, teda občas jo, pak se ale vymlouvá, že nemá peníze. Momentálně mi dluží skoro 25 tisíc korun. Není s ním rozumná domluva a už mě přestalo bavit se pořád o peníze doprošovat, tak to chci řešit. Ale nevím, kam jít. Jestli na policii nebo na sociálku, nebo ho dát rovnou k soudu? Poradíte mi prosím?" Podobné starosti s alimenty od bývalých manželů má v Česku mnoho maminek. Co se s tím dá dělat?

V životě občas děláme chyby, které jsou pro náš budoucí život fatální, ale k životu a dospělosti patří. Pokud žena se žena zmýlí ve výběru partnera, se kterým má děti, je za tuto chybu nucena platit více než za jakékoli jiné přehmaty, kterých se v životě dopustila. 

Být máma samoživitelka je disciplína pro silné povahy. U maminek, které s dětmi zůstaly samy, samoživitelství často silné povahy dotváří. Máma musí být silná nejen proto, že na většinu výchovy svých dětí zůstane úplně sama, ale sama zůstane i na všechny události životního koloběhu, které je přirozeně lepší zvládat ve dvou. Zajistit chod domácnosti, placení účtů a obstarávání samotného živobytí je také snazší v páru.

Pokud se otec dětí na výchově nechce podílet, je to bolestivé a pro maminku složité. Často se ale také stává, že tatínek dětí ani neprojeví zájem o to, jak se jeho dětí mají, zda žijí v materiálním dostatku. Pokud navíc neposílá své bývalé rodině žádné peníze, ohrožuje to samotnou její existenci.

Jestli vám bývalý partner neplatí alimenty, které mu soud vyměřil jako výživné na vaše děti, perte se o ně.

Některé české samoživitelky nemají peníze na ovoce a obědy pro děti

Bezplenkujeme i třetí dítě, a tak se už zase setkáváme s otázkami, proč ty děti nutíme sedět na nočníku od miminka. Taky se nás lidi ptají, proč si to tolik komplikujeme, proč ho prostě nenecháme počůrat se? (Starší generace dokonce projevila obavu, jestli mi to dítě poroste, když nebude zalévané! – porodila jsem snad hlávku zelí? 😀) Další komentáře jsou v duchu: „Tak ho netrapte…“ nebo „Vždyť je malej, má právo se počůrat.“

Tak aby bylo jasno:

Beplenkovou komunikační metodu (bezplenkovku) neděláme proto, abysme byli nějaký cool rodiče, nebo abychom ušetřili pleny (to je jen příjemný benefit). Neděláme to pro masírování svýho ega, ani z nějakýho hlubokýho přesvědčení, že tak je to správné a tak to má být!

Děláme to čistě v zájmu dítěte – prostě proto, že to od nás vyžaduje.

Důvody, proč začít bezplenkovat se můžou u rodičů lišit (viz můj předchozí článek), ale jakmile vám dojde, že čůrání dětí mimo plenu je jim přirozené, že je jim takové chování vlastní, nemůžete přestat 😉

Pokud totiž začnete dostatečně včas, dítko ještě nebude naučené čůrat si a kakat do kalhot, a bude dělat všechno proto, aby mohlo vykonat potřebu mimo ně.  U nás to zahrnuje vyplazování špičky jazýčku (signál Chci na kyblík), když to není zaregistrováno, následuje pofňukávání a vrtění se, a pak přijde na řadu pláč. V ten moment to máme tak padesát na padesát, jestli je, nebo není počůraný. Když ho dáme včas (tzn. před tím, než se rozbrečí), máme momentálně téměř stoprocentní pravděpodobnost, že bude suchý a do kyblíku se vyčůrá.