V noci mne probudil pes, když spadl z postele . (Neptejte se.) Chvíli jsem nemohla zabrat, tak jsem si prošla všechny weby a socsítě, a to jsem neměla dělat. Narazila jsem totiž na povzdech jedné maminky, že namísto toho, aby zdolala hromadu prádla, tak si dala odpolední šlofíček, z něhož se ozývala mírná výtka k vlastní lenivosti. V tu chvíli mi do sebe jako puzzle zapadly nejen zdejší příspěvky, ale žité zkušenosti žen z mého okolí i těch, co znám třeba jen virtuálně, těch, které se o své postřehy dělí ve výzkumech, anketách či článcích. A dostala jsem šílený strach. Opravdu takový bude i můj život? Opravdu budu obklopená horami prádla? A ty hory budou čekat na mě jako Mount Everest na svého Hillaryho? Nebudu mít nikde blízko žádného Tenzinga Norgaye?

Abyste mi rozuměly (píšu -y, předpokládám, že mě číst budou z 99,9 % ženy) - nejsem žínka domácí, která by se realizovala ve vedení domácnosti. A obávám se, že se na tom nic nezmění ani po narození dítěte. Domnívám se totiž, že budu mít už tak dost práce se samotným sžíváním, péčí a výchovou, nejsem prototyp hřejivé ženskosti. A toto je pro mne daleko podstatnější než domácí práce. Zatím je jako bezdětný aktivní emancipovaný pár zvládáme samospádem stylem "někdo to udělat musí". Co však ale tady nejčastěji čtu, jsou příspěvky o vedení domácnosti, úklidu (Tvl, co je to ten fialový zázračný hadr? Pokud sám od sebe nautírá prach, není na něm nic zázračného!), vaření a pečení, činčání bytečku. Je-li to něčí koníček, nelze vůči tomu nic namítat, naopak lze některé zde uváděné výsledky této práce pouze obdivovat. Proč mám ale pocit, že často jde o vynucenou internalizaci domácích prací jako hlavní povinnosti ženy, notabene pokud je tzv. "doma na rodičáku?" Nejsem na něm přece jako služka, jsem uvolněná z důvodu péče o dítě! Stane se to u nás doma taky? Stalo se to u vás taky?

Zdravím všechny členky MK. Chci se s vámi všemi podělit o mých pocitech. Jak se cítím a tak. Nemám nikoho komu bych to řekla nebo napsala. Mám sice na Fb kamarádku na psaní, protože bydlí hrozně daleko, ale nechápe mě, doufám že mě tu někdo pochopí a bude mi rozumět. 

V lednu 2018 jsem přivedla na svět dceru Danielku narozena předčasně ve 32tt (40cm, 1600g). Měla jsem o ni hrozný strach, ale maličká to zvládla a je zdravoučká. Ještě než se narodila v hlavě jsem měla spoustu otázek. "Budu dobrá máma?"

"Dokážu přebalit miminko?"

"Zvládnu ty noci, kdy bude plakat?"

"Bude mě mít moje vlastní dítko rádo?"

A spoustu dalších otázek, jestli vůbec vše zvládnu. Možná ano. Možná ne.

Milé maminky, dnes jsem jako každý měsíc cestovala s dcerou z Prahy na Moravu a rozhodla jsem se udělat pro Vás video, jaké jsou možnosti cestování vlakem s kočárkem, jestliže chcete mít kočárek u sebe a ne v zavazadlovém prostoru. Nenechte se od cestování odradit. Snad Vám toto krátké video pomůže a třeba se i vydáte někam na výlet s Vašemi drobečky🙂