Ten večer, 2.4. přijela babička z Domažlic, aby s námi pobyla a taky mi pomohla s Lukáškem a trochu s úklidem, který už jsem nezvládla sama, protože poslední dny s bříškem jsem už byla hodně unavená a sotva jsem ho nesla. A v kombinaci s péčí o Lukáška, domácností a starostí s venčením našeho RTW Sorbona, už to byla skoro vražedná kombinace. Tatínka jsme měli od poloviny února služebně pryč, jezdil domů jen na víkendy, a mělo to být na celých 8 neděl, s koncem přesně na TP 13.4.

     Takže jsme s babičkou večer uložily Lukáška, a sedly jsme si k televizi a povídaly si a probíraly, co všechno do víkendu, kdy měl přijet i děda, podnikneme. Kolem půlnoci jsme si šly lehnout, mamka spala vedle mě v manželské posteli. Mě v noci probudil "pocit vlhka" 😀 takže jsem honem běžela na wc, a divila se, protože únikem moči jsem nikdy netrpěla, a dle odhadu na plodovku toho bylo zase málo. Takže jsem usoudila, že se nic neděje, a šla si zase v klidu lehnout. Kolik bylo hodin ale nevím, nepodívala jsem se. Když mě známý pocit probudil znovu, bylo před šestou. To už jsem na wc zkoumala, co to tedy vlastně je, ale po předchozí zkušenosti při porodu Lukáška, toho bylo pořád nějak málo. Spát už se mi nechtělo, dokonale probuzená, tak jsem pochodovala po bytě a dumala, jestli mám zapnout net a někde si počíst a ujistit se... i když vlastně nebylo o čem 😀 No ale v momentě kdy jsem si sedla na krajíček gauče a natahovala se po notebooku, to hrclo a šplíchlo o podlahu, že jsem veškeré pochyby okamžitě ztratila, a usmála jsem se pro sebe... Nebylo pochyb, Kristýnka dneska přijde na svět 🙂

     Čekala jsem stejný mazec jako při předchozím porodu, kontrakce po 2 minutách skoro hned po prasknutí vody, ale nic se nekonalo, cítila jsem jen běžné tvrdnutí, nic co bych nezažila v několika předcházejících týdnech. V klidu jsem se převlékla, posbírala pár posledních nutností co mi chyběly do tašky připravené do porodnice, a šla vzbudit mamku, že asi pojedu. Pak jsem zavolala manželově mamince, kterážto disponovala pojízdným autem, aby pro mě přijela a odvezla mě. Manželovi jsem napsala, ještě než vstal, aby tentokrát nevyjíždel na výcvik do terénu, ale vydal se raději rovnou cestou domů, přeci jen z Plzně je to k nám 90km, tak aby to stihl, chtěla jsem ho mít u sebe, aby se mnou společně sdílel první chvilky Kristýnky na světě.

Do porodnice jsem byla přijatá v 7:00hod, 3.4.2013, a v pohodě bez kontrakcí, jen s občasným ztvrdnutím břicha, jsem absolvovala přijímací proceduru, natočení monitoru, vyšetření dvou doktorů, jednoho zřejmě se zaučujícího a doktorky, která mu byla k ruce, a ultrazvuk. Při příjmu jsem byla otevřená na 2 prsty, váhový odhad Kristýnky 3000-3100g.

Odsunuli mě na observační pokoj, kde jsem dostala klistýr, a měla čekat, co bude dál. Kontrakce pomalu přicházely, nepravidelně, ale bolesti sílily, a už jsem občas musela i prodýchávat. Při opětovném natáčení monitoru už se mi celkem špatně leželo, bolelo mě v kříži. Manžela jsem prý ještě povolávat nemusela, že je dost času. Po desáté hodině zhruba, mě chtěl vyšetřit pan primář, takže jsem si mezi kontrakcemi přešla na porodní sál a vylezla na křeslo. Byla jsem otevřená na 3 prsty, i když už to celkem slušně bolelo, a vyšetření taky nebylo nic extra příjemného. A bylo mi řečeno, že s oytocinem porodím do večera, a bez něj někdy v noci, prý jak se rozhodnu, jestli chci pomoct, nebo ne. Já se bála, tak jsem vybrala možnost C, a to vyčkat ještě hodinku, co se bude dít. Ale po příchodu zpět na observační pokoj už jsem si ani nezapla televizi, ani nelehla do postele, jak jsem měla v úmyslu, protože mi začaly kontrakce tak silně a tak rychle za sebou, že jsem se jen stačila chytit pelesti v nohách postele, abych neupadla, a prodýchávat. Nebyla jsem schopná ani dosáhnout na zvonek, abych zavolala asistentku. Měla jsem před sebou telefon, a pokoušela se dopsat rozepsanou zprávu manželovi, ale ani to se mi nedařilo. Jak jsem funěla, začala se mi motat hlava a vysychalo mi v krku. To bylo v 10:51. (časy jsou upřesněné z pozdějšího pročtení odeslaných sms zpráv 😀)

Manžel mi psal, jestli se může ještě najíst, nebo jestli má jet, že zatím čeká doma. Napsala jsem, ať si dá, že napíšu až mi řeknou. To bylo v 10:54.

Chystáte sa kúpiť autosedačku pre vášho drobčeka? Prinášame vám niekoľko tipov a rád na čo si treba dať pozor pri kúpe autosedačky.

http://www.babyrecenzie.sk/clanky/detail/Ako-kupit-vhodnu-a-bezpecnu-autosedacku-12/

To, co bylo za dob našich matek běžné, se dnes stává výstředností. Aneb každý mladší sourozenec, který se narodí dřív, než ten starší jde alespoň do školky, je prostě BRZO. Ve chvíli, kdy vaše okolí zjistí, že vám zase začíná růst pupík, budete označena za blázna, hrdinku nebo za tu, která se až doteď doma nudila, že zvládne ještě další dítě. Už v téhle době budete muset čelit zvídavým otázkám nejen rodiny a přátel, ale i úplně cizích lidí: „To je plánované? Jak to budete s dvěma dělat? Co až…?“ Rozhovor bude většinou zakončen: „To vás teda lituju!“ I kdyby vás druhé miminko zaskočilo a sami z toho měli hlavu v pejru, doporučuju s úsměvem odpovědět: „Miminko jsme chtěli, těšíme se na něj a určitě to zvládneme.“ Stejně vám s ním nikdo nepomůže, akorát se popase na vašem zoufalství😉 To samé platí i po porodu – postěžujte si nejlepší kamarádce, před cizími se snažte držet formu.

Spousta otázek, se kterými si teď lámete hlavu, se sama vyřeší a objeví se jiné, u kterých vás ani nenapadlo, že by to mohl být problém. Alespoň po materiální stránce je dobré se připravit.

První, co každého napadne, je většinou: „Jak to uděláme s kočárem?“ Jestli se váš starší pár týdnů před porodem bez kočárku úplně obejde, je to nadějné. Pokud ne, rozhodně zapřemýšlejte nad sourozeneckým kočárkem, buggypodem nebo skejtem pro ty nejsamostatnější. Takové vozítko vám ušetří spoustu nervů a starostí, pokud se chcete pohybovat v okruhu větším než 15 metrů od domu.

Hned po kočárku přijde na přetřes případné kojení , dudlík, plíny a miminkovská postýlka jedničky. Neplašte se. Na co se všichni cítíte, to řešte, na co se necítíte, nechte svému vývoji.

Jak se blíží termín porodu (a to je sakra rychle), je dobré naplánovat, kdo se postará o vašeho prvorozeného, až TO přijde a vyrazíte s nastávajícím druhootcem do porodnice. Ne vždycky se takový plán vejde na A4.

Druhý porod bude možná rychlejší, za to bude víc bolet. Zjistíte, i když se to zdálo nemožné, že ten pocit z nového človíčka je stejně úžasný jako poprvé. Možná budete hned fit, že byste se klidně sbalily a za pár hodin odkráčely i s miminkem domů, přestože poprvé jste se ploužily podél zdí ještě tři dny…

Občas se zamýšlím nad našimi životy a pak o tom píšu na svůj web..
V poslední době na mě doléhá z mnoha stran, jak málo je v lidech sebelásky a jak se mnoho úžasných bytostí podceňuje...

Tak tohle je pro Vás všechny moje milé, jste ÚŽASNÉ ♥

ZRCADLO....
Stála jsem u velkého zrcadla a hleděla na sebe…

Přemýšlela jsem o všech těch letech, kdy jsem „potřebovala“ zhubnout.. Přemýšlela jsem o všech těch nádherných ženách, které jsem za svůj život poznala, a které byly a jsou přesvědčené o tom, že nejsou dokonalé…
Kdopak Vám tak ublížil moje milé???
Všechny jsme nádherné, pokud se tak vidíme a pokud v to věříme.. Ani princ na zlatém koni, ani porota soutěže MISS nás o tom nemůžou přesvědčit, pokud to necítíme ve svém srdci.. Koukala jsem na sebe.. Nejdřív s lehkou kritičností, jako vždycky a pak jsem se začala usmívat..                                                                                                                             
Začala jsem se soustředit a vidět věci na sobě úplně jinak a z jiných perspektiv..

Nejpatrnější jsou moje strie na břiše.. Táhnou se od pupíku po bříšku dolů… No a to je přeci skvělé! Přišly ke mně asi 14 dnů před tím, než se narodili naši chlapečci.. Vždycky mi budou připomínat tu dobu, kdy náš život dostal další dva „důvody“ k absolutnímu štěstí. Říkají mě i těm, kteří je někdy uvidí, že jsem maminka a co může být v životě krásnější?? Možná není na světě víc žen, které touží po miminku, než těch, které touží po dokonalé postavě, ale touha těch prvních je andělská a rozehřívající srdce.. Proto se prosím na všechno, co o Vás vypovídá, že jste máma, koukejte s láskou a važte si toho.. A Vy, které ještě na svůj poklad čekáte, tak nezoufejte! Všechno, co je podpořeno láskou a nadějí se splní.. A já Vám přeji co nejvíc strií, na které budete pyšné tak, jako jsem já na ty své…

Zvedla jsem hlavu a pohlédla jsem si v zrcadle do očí.. Vždycky to bylo pro mě měřítko toho, že žiji v souladu se svým morálním přesvědčením.. Když to jde pěkně zpříma, říkám si „Všechno je v pohodě Zůzo“ 😉
Ale kromě modrošedých očí mám i hluboké a našedlé kruhy pod očima.. Dlouho jsem je neměla ráda a v pubertě jsem se je snažila překrývat různými korektory a makeupy.. Marně 😉 ..Nejsou z nevyspání, nebo propařené noci.. Dneska už vím, že mám prostě pod očima slabší kůži a prosvítají mi žilky.. Ale víte,co je nejúžasnější? Jsou úplně stejné, jako měla moje babička.. Ona je taky neměla v lásce, ale já je dneska díky ní ráda mám.. A moc.. Babička už tu není, ale kdykoli se podívám do zrcadla, vzpomenu si na ní.. Na všechno, co mě naučila, co mi vyprávěla, na to, jaká to byla žena, jak ctila svého muže.. Na to, jak mě měla ráda, byť si nepamatuji, že bychom si to někdy řekly.. Věděly jsme to obě.. Ona i děda jsou důkaz toho, že když se Vám někdo usídlí v srdci, tak už nikdy nemůže od Vás odejít.. A tak jsem šťastná, že mám svoje kruhy, které lemují oči.. Které lemují cestu do duše..