Snad každý z nás někdy v životě slyšel o závislostech - nejčastěji se hovoří o závislosti na alkoholu, drogách, nikotinu či na hraní automatů (gamblerství). Každý z nás ve svém okolí nějakého tradičního závisláka určitě zná. S vývojem společnosti a rozvojem vědy a techniky se ale objevují i nové závislosti, které se na první pohled nezdají být možná tak nebezpečné a jejich existence ve většině případů nepřináší tak fatální problémy jako u závislostí vyjmenovaných výše. To ale rozhodně neznamená, že nám neškodí. Naopak. Škodí, jen poněkud v jiných oblastech.

Zrekapitulujte si svůj předchozí den a zapřemýšlejte nad tím, kolik lidí na ulici koukalo do mobilu místo na cestu. Kolik lidí spolu sedělo u jídla a místo toho, aby si povídali a koukali se z očí do očí, měli zrak přilepený k displeji svého mobilu? Kolik matek na dětském hřišti místo sledování toho, co dělá jejich dítě, projíždělo novinky a nepodstatné věci na internetu. Ale to stále není vše - kolik lidí trávilo večer na Facebooku povídáním s “přáteli” místo toho, aby trávili opravdový čas s těmi reálnými? Kolik lidí hrálo online hry místo toho, aby si šli třeba zakopat s míčem? Kolik partnerů drželo v ruce mobil místo toho, aby se drželi spolu navzájem... A takhle bychom mohli pokračovat do nekonečna. Asi už tušíte, o čem tento článek bude. Dnes otevřeme téma závislosti na internetu.

Nové vymoženosti přináší nové závislosti

Každá závislost může mít mnoho podob, forem či stupňů a ani v případě závislosti na internetu to nebude jinak. Téma internetových závislostí je neskutečně široké a pro mnoho lidí zcela nové. Také se o něm málo mluví, přitom ohrožený je úplně každý člověk, který má přístup k internetu a tzv. virtuálním drogám (do tohoto termínu bývají řazeny mobilní telefony, tablety, počítače či televize). A co si budeme nalhávat, v našich zeměpisných podmínkách to jsme vlastně téměř všichni.

Pro závislost na internetu a používání virtuálních drog je vymezen termín NETOLISMUS. Netolismus je tedy souhrnný termín označující závislost na internetovém chatu, sociálních sítích, počítačových hrách, online televizi či virálních videích. Jedná se o behaviorální formu závislosti. Ale pozor, netolismus není žádnou novinkou poslední doby. První zmínky o této závislosti se začaly objevovat už od konce osmdesátých let minulého století, tedy od doby, kdy se internet začal šířit světem.

Kdo je nejvíce ohrožen závislostmi na sociálních sítích

Děti spí, všude ticho, i počasí tak akorát na to obléct si teplé ponožky a zabalit se do huňaté deky a popíjet horký čaj… Mám přesně takovou nostalgickou náladu vzpomínat. Na to, co se stalo před půl rokem, na to, jak se nám narodil Adámek…

Po prvním předčasném porodu (https://www.modrykonik.cz/blog/kija/article/ma-niterni-zpoved-aneb-jak-se-nam-vojtis-54xfhc/) jsem toužila zažít něco úplně odlišného. Moc jsem toužila po tom zažít někdy ten pocit totálního štěstí, který vás pohltí, když se vám narodí miminko. Kdy se stane celým vaším světem.  Nemuset se bát o život vlastního dítěte, moct si ho hned po porodu pomazlit. Chtěla jsem mít pocit, že je miminko opravdu naše a ne jen půjčené od nemocničního personálu jako to bylo u Vojtíka, když jsme si ho přivezli domů. A dát mu hlavně příjemnější a snadnější start do života.

Ještě před otěhotněním jsem měla obavy, aby se předčasný porod neopakoval… ale věřila jsem. Věřila, že tentokrát to dopadne dobře.

Samotné těhotenství probíhalo víceméně bez komplikací až do cca 30. týdne, tedy do doby, kdy jsem rodila poprvé. Hlavička hodně naléhala, tak jsem dostala léky a nařízený klidový režim. Do toho jsme se stěhovali, takže ne zrovna ideální situace. Ale přesto jsme tentokrát všechno zvládli, překonali i tu obávanou hranici nedonošenosti a těšili se na úplně novou situaci, na donošené miminko.

Na porod jsem se tentokrát mohla připravovat, takže jsem jedla lněné semínko, pila maliník, masírovala hráz i cvičila s Aniballem, relaxovala a doufala v přirozený porod. A čekali jsme.

Asi dva týdny před termínem jsem začala mít (asi) silnější výtok a v sobotu večer (39+1) ze mě vyteklo cosi, u čeho jsem si už nebyla jistá, co to je. Prasknutím plodovky mi začal první porod, tam to ale bylo jednoznačné. Začala jsem se bát, aby nebylo něco špatně. Neprosakuje celou dobu plodovka? Proto jsme se dohodli, že manžel dojede pro babi, aby pohlídala Vojtíka, a pro jistotu pojedeme na kontrolu. Odjel po jedné ráno a já se mezitím snažila rozmyslet, co ještě chybí v tašce. Na záchodě jsem si na vložce všimla krve, což mě znervóznilo ještě víc. Rozhodla jsem se, že ač jsem měla namyšlených víc variant porodnic, rozhodně nebudeme nic riskovat a pojedeme do jedné z těch nejbližších. Mezitím mě začalo podezřele pobolívat břicho, takže jsem si intervaly začala měřit aplikací v mobilu. Bolesti nebyly nijak silné, ale pravidelné po 4 minutách.  Já běhala zmateně po domě, snažila se dát dohromady papíry k porodu a nemohla se vůbec na nic soustředit. Po rychlé sprše už byli zpátky, tak jsme vyrazili. Myslela jsem, že to bude spíš jen planý poplach, ale znervózňovala mě ta krev.  Zhruba ve 2 ráno jsme dorazili k porodnici a došli opět ke stejným dveřím, u kterých jsme celí vyplašení zvonili před 3 lety. S manželem jsme se po sobě podívali a mrkli jsme na sebe. Zvládli jsme to! Historie se neopakuje.

" Z kontrakcí se staly KONTRAKCE a mně přestalo být do smíchu. Snažila jsem se vše statečně zvládnout, hopsala na míči (pro mě naprosto k ničemu), prodýchávala kontrakce, sprchovala se v horké sprše. Když sestra uznala, že porod je velmi pomalý, dostala jsem infuzi s oxytocinem. Během hodiny jsem byla otevřená na osm a mohla jsem začít pomalu tlačit..."

O svůj porodní příběh se s námi podělila maminka, která je tak trochu z branže - pracuje jako zdravotní sestra na chirurgické jednotce intenzivní péče. 

1. Jak sis představovala svůj ideální porod?

Vydržet co nejdéle doma, abych se vyhnula „hekárně“ bez manžela – v porodnici ideálně klasická situace, rychlý porod, bez epiziotomie.

Epiziotomie, neboli nástřih hráze (místo mezi pochvou a konečníkem) se provádí ve druhé době porodní, většinou na jejím závěru. Tento porodnický výkon může být u některých žen nutností, některé ženy se s ním nesetkají. Přístup k nástřihu hráze by měl být vždy zcela individuální, podle potřeb rodičky a zhodnocení lékaře. Rodící se hlavička se ve druhé době porodní začne rozpínat a tím napíná místo mezi pochvou a konečníkem. Pokud hlavičce neúměrně dlouho trvá, než "prorazí" ven, porodní lékař obvykle volí nástřih hráze - nejen kvůli zkrácení porodní doby, ale také z důvodu prevence zdravotních rizik. Po nastřižení je menší šance, že hráz praskne sama a snižuje se tak riziko, kdy může dojít k natržení konečníku, nebo dokonce i střeva. V takových případech musí žena podstoupit operaci a samozřejmě se tím komplikuje veškerá poporodní péče o dítě i o sebe. 

2. Připravovala ses na něj nějak - předporodní kurzy, literatura, dula apod.?